neděle 29. prosince 2019

Prosinec v kostce ....


Magický, kouzelný, úžasný, prozářený, provoněný by měl být poslední měsíc roku. Podezírám své rodiče, dva skrblíky, že před mým narozením kalendář v ruce nedrželi.
Mikulášská nadílka, svátek, vánoční nadílka a narozeniny, to vše jsem jako dítě měla najednou v jednom měsíci.
Jako dospělé mi chybí oslavy za dlouhých letních večerů, grilovačky do ranních hodin, opilecké slintání do právě spadlé rosy. Mé narozeniny nikdo nechce slavit, všichni jsou přepití, přežraní a přejuchaní. Až se znova narodím a já se určitě narodím, bude to v létě :-)
Pročítala jsem na začátku adventu příspěvky na některých blozích a doslova mne nakoply, nastartovaly a jsem za to nesmírně vděčná. Cítila jsem z nich smutek, beznaděj a touhu vánoce nějak přežít. Tolik lidské rezignace v pár řádcích, prostě já to tak nechtěla.
Zdobila jsem, čančala, svítila a především se radovala. Pustila jsem k sobě kouzlo vánoc, i když už nemám malé dítě, i když se spolu netulíme s žádným Pepíkem a já bych se tulila ! Nešlo o hmotné dary, spíše ta citová investice. Cítit kolem sebe lásku, pohodu, okyselit si den řádnou slovenskou kyselicou, zavdat si šnapsu pro radost, nafotit řádně ulítlé fotky a být se svými. Tyto vánoce měly jiskru, měly šťávu a já jsem za ně nesmírně ráda. Samozřejmě, mám kolem pasu tukový prstenec, jezdí vleže nahoru, vsedě dolů, to bude zase smutný leden o vodě a okurkách, ach jo.
Jako dítě jsem se projevovala jako stará mladá v důsledku absence elementu stejně starých jedinců, prostě vyrůstala jsem přemoudřele s dospělými.
Být malým človíčkem si dovoluji se Soptíčkem, chodíme spolu do kina na ryze dětské filmy / ledové království s Elzou a Annou, no pecka /, dojatě sleduji, když malými prstíky navléká korálky na bílého andílka, protože já bych se trefila jen s lupou. Zpěv koled, zapalování Františkových šmoudíků, věšení lojových koulí pro ptáčky a hektické rozbalování dárků, o tom všem je souznění generací, chtěla bych zastavit čas, když ona se těší, jak bude veliká. Jsme stylaři, vánoční merendu jsme ukončili neštovičkovými puchýřky.
Nostalgie, obrovská, mne přepadla, když jsem si na slovenském televizním kanále pustila mou zamilovanou pohádku Anděl páně 2. Z českého jazyka byla předabovaná do slovenského.
Spadla mi sánka, bože, jeden stát rozdělený na dva a už si dabujeme filmy, už si nerozumíme, už jsou naše slovanské jazyky překážkou. Narodila jsem se na Moravě, běžně má babička hovořila slovensky, děda maďarsky a celá rodina po moravsky, s krátkým zobákem. Kdopak by mi asi překládal, kdyby ještě všichni žili ? Pan Google, pan Vocásek, to je tak smutný.
Daleko smutno - veselá je anabáze projektová, na stavební úřad jsem s projektantem nesla projektovou dokumentaci, která ke dnešnímu dni váží 15 kg. Pokud budeme pokračovat v tomto tempu, zakoupím malý kufr s kolečky, kdo to má tahat ?
V současném správním kole jsem potřebovala stanovit radonový index pozemku, jistě, chci postavit sezonní bydlení, v dalším kole jistě bude třeba zjistit, zda mohu ještě dostavět maštali pro obrovského úřednické šimlíka.
Zahrada nevypadá vůbec zimně, naopak, mnoho rostlin obráží, začínají se objevovat první nenápadní poslové jara, cibuloviny prostě raší. Ryby v jezírku zmateně vyjíždějí nahoru a dolů, odpočinek jim letos příroda nenaservírovala.
Zima, typicky dle pana Lady nám asi nehrozí, ale vrací se nám slunce, posel života a světla.
Před lety mi vynikající profesorka psychologie vysvětlila, že má skutečná radost, mé veselení a jitření je neodmyslitelně spojené se světlem, se silou slunce a den slunovratu není pouze pohanská záležitost, je to čas, kdy všichni lidé jako já upínají své myšlenky k delšímu dni, ke světelné pohodě.
Všechny ty upíjející Lucie, hodinové Hromnice mi vpouštějí do žil energii, blíží se čas, kdy vyletím ze své ulity a poletím krajem, svobodná, šťastná, neb slunce mi dává sílu a naději.
Loučím se s měsícem, který uzavírá rok ... vzal mi klidné spaní, vryl do tváře mnoho vrásek, prožila jsem svíravou bolest, ale vstala jsem a jdu dál. Tlustá čára za minulým, naděje v novém ...
Každému z vás jsem napsala velice osobní přání k vánočním svátkům, tak jak vás vnímám, jak mne život s vámi baví, čím mi ho kořeníte, potěšíte či donutíte k zamyšlení. Děkuji za podporu, vážím si jí a vím, že každé dobře míněné slovo pohladí, kritika posílí a hulváti, no, vždy se nějaký najde, že.
 / těm posílám zvláštní pozdravení v podobě působivého selfie, má generálka by tento autoportrét nazvala lidově, vypadáš jako půl prdele za plotem /
Nadevírám novému měsíci, otevře rok. Až pozvednu sklenku s šumivým mokem, popřeji nám všem pevné zdraví, kus lásky, kus naděje a především zdravou a tolerantní společnost.
Hulvátství, aroganci a nabubřelost necháme zavřené na pevný zámek ve vánočních pohádkách a když začneme lamentovat .... JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ !
Mávám, zdravím a těším se v Novém roce .... vaše blondýna.



pondělí 23. prosince 2019

O usmíření, důležité otázce a docela jiných vánocích ....


Rok, co rok jsem na internetu našla nějakou působivou báseň, nejlépe velkého českého buditele.
S ním jsem popřála třaskavé a emotivní vánoční hodokvasy, doplnila fotografií a měla hotovo.
Tak nějak splněno. 
Letošní rok se mi " vydařil " po všech směrech i laureát literárních cen by to nevyjádřil lépe než můj pan učitel ze základní školy. Vyrazily jsme si se Soptíčkem do přírodního skanzenu v Zubrnicích, nasát atmosféru, pokochat se a vyrobit si něco pěkného v dílničkách.
Sluníčko nás mimořádně laskalo, když mne někdo jemně poťukal na rameno. Modré oči v lesku adventního svitu, za desítkami malých i velkých vrásek, milý úsměv a nahrbená záda.
Učitel, strohý, věcný za mlada, vyzrálý, jemný a korektní za švihácké penze.
Podal mi ruku, popřál bohaté a klidné vánoce a mezi řečí pošeptal :  " Chci tě požádat, odpustíš mi ? "
Nechápu, netuším, s otevřenými ústy natahuji studený prosincový vzduch, v očích mám otazníky.
" Odpustíš mi. Tolikrát jsi stála na hanbě, tolikrát jsem tě vykazoval ze třídy. Já se za to stydím.
Tvé oči byly jeden vzdor, tvá ústa nespolupracovala, ty jsi byla šílený rebel ! Odpustíš mi ?
A neměl bych ti vykat, když už jsi ta babička ? "
Čekala jsem, kdy ta otázka dorazí. Rodiče žijí už zase v páru, prarodiče žijí v páru, všichni jsou tak nějak do páru. Jen já mám velkou postel bez dědečka. Hele a tři kočky, to prý mají takové ty nafuněné paničky :-)
Ležíme se Soptíčkem v posteli a pouštíme si pejska a kočičku, jak dělali narozeninový dort. Vžívám se do fenomenálního hlasu pana Högera, když v tom slyším : " Babičko, kde ty máš svého dědečka ?"
A je to tady, co já řeknu ? Co odpovím ? 
Všichni rodiče a prarodiče čekají na vzletný dotaz, jak jsem přišel na svět a já musím odpovědět, jak jsem přišla o svého dědečka, ha.
Po tváři mne hladí malá ručka a slyším : " Nebuď smutná, babičko, dědeček si pohraje a zase se vrátí, má tady svoje hračky ! " 
Místo pečení a zadělávání vánočních těst, jsem jezdila na veterinární kliniku. Stávala na kopci, dívala se na nádhernou českou krajinu a upínala myšlenky jen k jednomu, ať má kočičí senior důstojný odchod.  Neodešel, je zdravý, spokojený a mohu ho hladit, ano, mohu ho hladit.
Nepekla jsem a mám upečeno. Jedna škatulka, druhá škatulka, jedna vánoční štola, třetí škatulka, já je všechny podezřívám, že mi k vánocům koupili ještě tepláky XXL.
Úklid jsem nepodcenila, i když mnoho hospodyněk mluví o Ježíškovi a chlévě, já jako správná blondýna jsem si zakoupila nový universální prostředek se sodou a marseilles mýdlem a voskem, bohužel jsem vynechala dovětek, pouze na dřevěné podlahy. / to je důsledek spojení žena x návod /
Rázem bylo v bytě kluzko, mám všude leštěnou dlažbu. Až tak zhruba po desátém vytření mohu směle říci, máme uklizeno.
Adventní čas došel naplnění, čas odpuštění, usmíření a velkorysých počinů. Mít více času, řekla bych panu učiteli, jak moc mne vzdor formoval, jak moc mi pomohl přežít a být silnou, nezapomenout však na to podstatné, být rebel s velkým srdcem a vyznávat lidství, naučit se pokoře. 
Vážení a milí přátelé, 
až zítra usednete ke stolu štědrovečernímu, přeji pohodu, klid a mír.
Víc než nákladné dary potěší škatulky od nejmilejších darované s láskou, víc než blýskavé šperky potěší moudra našich vnoučat, víc než dokonalá domácnost s dokonalým desingem nadchne již několikrát rozebraný vánoční stromeček od zdravých kočičáků.
Krásné vánoce, kouzelný čas, sílu a slunce nám vrátí slunovrat.
Vaše blondýna.



 

sobota 14. prosince 2019

Když se dostaneš do problémů, utíkej ...


Sedím pod velikým kopcem na lavičce, ve tváři mám vepsáno sto let.
Vrásky prohloubené nespavostí, ruce se chvějí.
Život je jako bonboniéra, milý Forreste. Půjčím si, s dovolením, pár tvých slov, pár vět ...

1. Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto je to tak !

Přišel k nám, nezván. Dostal jméno " malý, útulný, přívětivý", protože rakovina zní syrově.
Stala jsem se šerpou, průvodcem, přítelem, tichým bláznem. Dlouhé hodiny, dlouhé měsíce, jsme chodily mezi kapkami sněhu, deště. Tiše mlčely, brečely, objímaly se.
Zabředávaly jsme do patosu, smály se kravinám, nepřipouštěly si na onkologiích holé hlavy, ozářená ňadra, vyoperované dělohy, zduřelé mlékovody. Na bolest v jejích čokoládových očích nikdy nezapomenu, na strach, co bude s dětmi, co bude s mým bráchou, co bude se životem ?
Vyhlásily jsme rakovině válku, nelítostnou a ze švagrových se staly kamarádky na život i na smrt, no nezní to maličko pateticky ?

2. Nejsem moc chytrej, ale vím, co je láska !

Její oči zalily slzy. Odešel, milován, hýčkán a přesto zbaběle prchal bez vysvětlení.
Jak my ženy potřebujeme znát pravdu, jak se v ní rochníme, jak je pro nás důležitá.
Když muž odejde, je mu lhostejno, zda chlad v ložnici, bytě či srdci překročil únosnou mez.
Sedávaly jsme u kávy, dobrého oběda, sladkého dortíku, procházely kouzelná zákoutí, šuměly si šumivým vínem na lepší zítřky. Má milá přítelkyně, vždy ve vztahu jeden miluje víc a věř, on za to nestál. V době adventu láska chybí nejvíc, osamění tíží. Polibek pod jmelím, zahřátá ruka, vařící svařák ve dvou, já vím, místo toho v srdci díra a náplast na samotu v nedohlednu.

3. Cože ?  Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma.

Nový byt, nový muž, nové dvě děti, nová střídavá péče. Že je to soužití ve starém bytě nějak patologicky zasmrádlé, nevyhovující, nefunkční, jsem tušila od samotného začátku. Narodila se do něj má vnučka, má dcera v něm žila. Chce to jinak, bude to mít jinak.
Jak zvládne roli samoživitele mé dítě, jak se postaví všem nástrahám v moderním světě ?
Z vlastní zkušenosti vím, mnoho slz, odpírání, bolesti. Selhala jsem v instituci jménem rodina já, mé dítě má našlápnuto stejným směrem, je to prokletí ?

4. Pro hlupáka každý hloupý.

Dva měsíce se protáhly do dlouhých pěti. Každý den jsem šlapala kopec, dohadovala se, přela, skládala účty. Potírala šlendrián, rozmazávala trus, aby na mne spadla daleko větší nálož hoven.
Bojovala se statusem " blbé blondýny ", běhala s metrem, vodováhou a řešila úhel pohledu, který byl křivý jako prdel. Deset chlapů se na mne dnes a denně dívalo jako na obtížný hmyz, když jsem si dovolila upozornit, že ty schody jsou skutečně křivé.
Pět předlouhých měsíců jsem na svém pozemku a za své peníze přesvědčovala pány tvorstva, že já, obyčejná ženská má více selského rozumu, nejsem kretén a nezasloužím si, aby se mnou mužská část takto zacházela. S despektem, s degradací.

5. Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.

Je po operaci, hodiny ukáží. Ve své kabelce mám jeho hračky a připravenou deku, kdybych ho musela jet zakopat. Při pádu ze škrabadla si můj nejstarší kočičák způsobil obrovské pohmoždění celého zažívacího traktu, slezinu má na kaši, slinivku zjizvenou jako krajkovou výšivku.
Edík je autista, nespolupracuje, nejí, nepije, nečůrá. Mám připravenou deku, mám připravený rýč.
Stávám se štvancem ve vlastním bytě, kdykoliv kocour kolem mne projde, začne vrnět, začne zvracet.
Nesmí, nesmí, já nesmím hladit své zvíře, jinak se vydáví. Ob den jezdím na infúze, nesnáším infúze, Edík nesnáší jízdu autem. Uklidila jsem deku, uklidila jsem rýč a tento týden jsem poprvé pohladila své zvíře a ono se nepozvracelo. Už je to ta minulost ?

6. Protože jsem byl milionář a trávu jsem sekal rád, dělal jsem to zadarmo.

Majitel stavební firmy mi rozšafně předložil finální rozpočet ze stavebních úprav, rozpočet přetáhl jen !!! o skoro milion. Milion sem, milion tam, mám jich spoustu. Těch milionů :-)
Nezešílela jsem, nechci být vtipná, chci přežít.
A tak už vím, že pokud chce člověk něco stavět, musí mít nejen řemeslníky, ale i schopného právníka a soudního znalce. Ano, budu se soudit, budu se soudit o milion.

7. Máma říkala :  " Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. "

Každý ten bonbon byl symbolický. Rakovina mé švagrové, bolest mého bratra, strach. Odchod mé dcery od rodinného krbu, hledání nových hodnot, formování vztahů. Boj o přežití rodinné firmy, která má už třicetiletou tradici. Pět měsíců očistce na stavbě, rozpočet jako ze stavby pražského náměstí a Edík zabalený do modré deky a stále připravený rýč.
Prožila jsem nejhorší období svého života, bonboniéra mi otrávila chuť do života, tlumila mne, nedokázala jsem spát, smát se a samotné žití mělo příchuť kyanidu.
Jo, já jsem se sesypala. Sesypala pod tíhou všech okolností, pod tíhou marastu, který mám před prahem. Nevím, použiju lopatu ? Použiju rýč ?  .. a nebo granát.

Forrest Gump se pyšnil IQ 75, ale jeho výroky mají v sobě neuvěřitelnou hloubku. Díky nim jsem byla schopna nefňukat, stejně to nikoho nezajímá. Nalila jsem čistého vína, protože za dobu existence svého blogu, jsem tu stále tisíckrát nahá, tak proč se nezabalit do čokoládové bonboniéry.
Děkuji, děkuji vám všem, kteří jste psali a nezapomněli, protože i když hubou ryju brázdu, já totiž z boje neutíkám, zatím .....



/ poznámka pod čarou ... v této poloze se nacházím poměrně často, je pro mé období hodně specifická, hodně vyjadřující :-) /
 

čtvrtek 7. listopadu 2019

Jen láska nestačí ....


Sedím v čekárně veterinární kliniky.
Uvnitř právě operují mého kočičího seniora.
Vidím jeho vyděšené oči, svírají se mi vnitřnosti.
Hlavou se mi honí věta lékařky  ... budeme operovat nebo jdete domů ?
V několika slovech tolik bolavé reality, otázka volby.
Máte na to peníze či nemáte ?

Vzpomínám si na příběh mé kolegyně.
Než sehnala potřebný finanční obnos, zvíře jí v čekárně zemřelo.
Volala k čertům, k andělům. Sháněla bratra, sestru, rodinu.
Skládali tisícikoruny jako mozaiku, která dá životu pokračování.
Příběh jednoho kočičího života dopsal nedostatek.
Vyhasly obrovské hnědé oči uprostřed dětské deky.
Dlouho se nedokázala se situací srovnat.
Slzy tekly proudem, bolest atakovala, sžírala.
Selhání pro pár grošů, jenže kde brát, když nejsou ..

Budeme operovat.
Jen si pro hotovost musím zajet.
Mám rezervu, ale co kdybych jí neměla ?
Svírám volant, uvědomuji si sílu každé mince.
Mohu odejít s nemocným zvířetem a nechat ho trpět ?
Uvědomuji si otázku volby, otázku života a smrti.
Utrpení, jak přežít s nemocným zvířetem, když nejsou.

Uprostřed kuchyně sedí fialová kulička.
Sedím na podlaze, dělám kočičí mámu.
Hladím, objímám, hladím a zase objímám.
Uklízíme spolu, čteme, koupeme se, píšeme.
Je můj stín, přítel v depresi, kamarád do deště.
Máme společnou historii vpitou pod kůži, pod kožich.
Odcházím, loučí se. Přicházím, vítá mne.
Je součást mého žití, rodina, co čítá mnoho členů.
Bolestivě, připouštím, jednou poběží do ráje.
Za duhu, kde budou mističky plné, kde budou pobíhat kočičí slečny.
Ale dnes ne, ještě né ...

Nesu v náručí několik kilo chlupů. Vrací se mi tuna lásky.
Unavené kočičí oči mne pozorují, tak jsme to dneska vyhráli.
Ano, starý brachu, bolestivý mač má vítěze.

Připouštím si moc a sílu peněz, víc než kdy dřív.
Zvíře je závazek. Zodpovědnost na dlouhá léta.
Bitva o svědomí, dám co mohu, mám na to ?
Protože jen láska nestačí ....



 

pondělí 4. listopadu 2019

U Honolulu doleva ....


V dobách mého dětství a mládí malí kluci snili, že se stanou popelářem, řidičem kamionu, taxikářem a někteří letcem, pilotem.
Já měla jednoho doma, můj otec miloval létání, stal se velitelem vládní letky. Létal jako armádní major a mnohokrát mi vyprávěl příběhy, které psal sám život. Nejvíce na mne zapůsobilo vyprávění z dob záplav na Dunaji, kdy tok řeky lámal domy jako papírové krabičky a lidé na březích bojovali o holé životy. Mít práci, poslání, radost a koníček v jednom, to se podaří málokdy a pak zůstávají pouze sny.
Můj kamarád, přítel a báječný člověk se od dětských let rád hrabe v součástkách, kutí jako správný Čech a vypráví, že až se znova narodí, rozhodně bude létat, bude pilot.
Než dojde k reinkarnaci v orla útesového či velitele meziplanetární kosmické lodi, rozhodli jsme se skupinka rodiny a přátel, jít snům naproti. A když jsou kulatiny, je to prostě výzva.


pátek 1. listopadu 2019

Říjen v kostce ....


Prosvištěl kolem mne s obrovskou kadencí, ani svišti na golfovým hřišti nebyli rychlejší.
Chutnal po čerstvém ovoci, po jablkách plných lahodné šťávy, hroznech nasycených sluncem, švestkách, co se na jazyku válí. Pečená dýně, brambory na ohni, osmahlý špekáček a káva na slunci, které hladí, hýčká a rozmazluje.
Utekl rok od mého stěhování na jinou blogovou adresu. S odstupem těch dvanácti měsíců jsem si uvědomila svou neskonalou drzost, kdy jsem opustila vyhřívané a preferované místo autorského klubu a vrhla se do neznáma. Nelituji, stále dostávám vrchovatě. Lidé, kteří mne obklopují, mne zároveň posouvají, učí a jsou studnicí nového, mnohdy nepoznaného. Věčná a objímající inspirace blogerů, kteří vstupují virtuálně do mé obrazovky a i po skoro devíti letech blogování, překvapí. Já sama nad každým článkem daleko více přemýšlím, zpracovávám ho a připravuji. Toužím produkovat kvalitu, zkrotit kvantitu.
Není třeba vyšvihnout množství fotek, které unavují a otravují. Dávám do svých článků kus sebe, svého života, postojů, abych se nemusela stydět. A vám obrovský dík !
Netušené přízně se mi dostalo opět ze stavebního úřadu, kdy mi den před lhůtou k vystavení bylo odebráno stavební povolení. Pokud jsme podle statistického úřadu na 150. místě ve světě při udělování stavebních povolení, v Africe jim to líp fičí, nedivím se. Jsem opět na začátku, po roce a půl se kreslí třetí !!!! projektová dokumentace, doposud vždy konzultováno s patřičným referátem, vždy v pořádku, vždy splňující kritéria a vždy skončím jako kretén. Pokud si můj pozemek někdo vyhlédl, touží po něm nějaký developer, budu pro něj velikým oříškem. Já se nevzdám.
Ani nemohu, investovala jsem již mnoho peněz i kus sebe, navíc čerstvě postavené koryto potoka včetně kaskády se prostě neopouští.
Zahrada začala pozvolna odpočívat, traviny mám již svázané, po prvních mrazících přikryto choulostivé chvojím. Abych se mohla více těšit na jaro, zasadila jsem 200 cibulí krokusů a 100 nízkých botanických tulipánů, varuju všechny hraboše, mám doma samopal :-)
Před nedávnem se na pultech objevila kniha po malé děti. O první masturbaci, o sexu, jak vysvětlovat pohlavní orgány. Ano, Soptíček má čtyři roky a začíná své tělo objevovat.
Daleko horší a nezkrotná vášeň jsou moje ňadra. Několikrát za den kontroluje jejich polohu, měkkost, gumovost, zda jsem své poprsí neztratila. Pokud jsme bez společnosti, dokáži se s tím ještě srovnat, vysvětluji, popisuji, ovšem pokud mi rovná podprsenku v plném vlakovém kupé, komentuje " krásná, měkká prsíčka ", osazenstvo se válí smíchy a já rudnu až na zádech. Vnoučata jsou radost, jen kdyby ta témata kolem sexu, sexuality a druhotných pohlavních znaků nebyla tak výživná témata, jak pro rodiče i prarodiče.
S paní filmovou a televizní kritičkou Spáčilovou z Reflexu nebývám moc často ve shodě. Její filmové recenze se mi jeví ploché, nic neříkající, často obhajující její nastrojený a kritický pohled. A přece jsme se na něčem dokázaly sladit, bublat si, slintat si a být společně nadšené.
Díky podzimu a silnému nachlazení jsem měla čas potěšit své nitro filmem Rocket Man. Životopisný film o siru Eltonu Johnovi jsem zhltla jedním dechem a dlouho zůstane uvnitř.
Souhlasím s autorkou recenze, že se jedná o dílo daleko syrovější, opravdovější, méně sebestředné než o Queen. Vřele doporučuji, stejně jako excentrický a věčně zdrogovaný interpret i já toužím po lásce, objetí a nesnáším samotu...  a to my asi všichni, že.
Loučím se s prvním podzimním měsícem, ranní mrazíky malují a barví krajinu do barev, kdy se bez škrabky na auto už neobejdeme, hledáme rukavice a kulichy hluboko ve skříni.
Nadevírám dušičkovému počasí, rozsvíceným svíčkám, melancholické náladě, ale i zpomalení, vytržení z běhu, zklidnění. Příroda po věky ví, co dělá.
Vždy jsem měla s podzimem problém, nedostatek světla decimuje moji psyché. Učím se s tím žít, radovat se, jsme tu jen jednou.
Celý život jsem nesnášela olivy. Dnes ...  mohu se po nich urvat, třesu se, když je vkládám do úst. A tak dám šanci i tomu podzimu, mějte krásné a dlouhé dny, třeba za pecí.





 

úterý 29. října 2019

Jak se brousí křišťál ....


 " Babičko, já za tebou přijedu na prázdniny ".  
Fotografie, kde stojí Soptíček a na zádech má batoh týden dopředu, značily, že portál Kudy z nudy nebude třeba provětrávat. Každý den se měnil podle situace seznam plyšáků, některý vyhovoval víc, jiný méně, maličko mi to připomíná situaci na Hradě.
Neštěstí nechodí po horách, chodí po lidech / zvířatech /. V den příjezdu nejmilejší vnučky musel můj kočičí senior podstoupit náhlou operaci. 
Vysvětlit Soptíčkovi, že nemůže hrát na flétničku, ale ani na harmoniku, lítat, dupat, zpívat a tančit, nadlidský výkon. Za kategorii  " Šeptáme " se nechám nominovat na Nobelovu cenu míru, podobalo se to tanci na hodně tenkém ledě. Krize nastala mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. 
Kdo má kočky, tak potvrdí, že co skutečně neumí, je dávení.  Kočičák Eda jako čerstvý operant začal zvracet uprostřed mé obrovské postele. Zvuky drastické, které vyvěrají od morku kosti. 
Soptíček se dožadoval kokosového mléka. Pokud nemám kokosové, skvělé je mandlové.
Jiné než kravské mi lednička vydat odmítala.
Produkce gradovala, jednou rukou jsem napájela vnučku, druhou klidnila unavené a zničené zvíře.
Totálně na plech, vycucaná jsem seděla na pelesti lůžka a sežrala půl kilové balení vánočních rumových perníčků z NDR. Fuj, stydím se. 
Deskové společenské hry pro děti je kategorie, u které si troufám říct, že na 100 % ukáže, kdo proti vám skutečně sedí. Oblíbené pexeso mi moc nejde, protože všichni ti krtečci, žabičky a myšky mi přijdou na jedno brdo. Člověče, nezlob se, tak to je můj šálek kávy. 
Pokud Soptíček vyhrává, vše je zalité sluncem. Do momentu, kdy přestanou padat šestky, začnou vzduchem létat figurky včetně kostky. Hromy blesky na starou bábu, která se pod fousy usmívá, ale vyhrát nenechá. Naopak si vážně popovídám se švagrovou, se synovcem, se všemi, kteří nechávají našeho drahouška vyhrát. Prohrávat se každý z nás musí naučit. 
Vzduchem letěla celá hra, já se uklidňovala luxováním, Soptíček seděl vytočeně pod stolem.
Každý i harmonický vztah má své vrcholy i propady, čím dřív se naučí dítě prohrát, tím snadněji se bude životem pohybovat a proplouvat, opičí láska se rovná pomalé maceraci.
Cestou podzimní hřbitovní alejí jsme si za nádherného slunečného dne notovali, prohlíželi ozdobené hroby a debatovali, kudy ty dušičky chodí do malých okének a proč nejsou vyrobené větší.
U hrobu mojí drahé generálky si chtěla vnučka poprvé škrtnout zápalkami, okamžitě se mi vyjevil obrovský vykřičník / mami, díky /, tohle prvenství necháme na jindy. Vykecala jsem se milosrdnou lží, zapalovat se může až od patnácti let. Otázkou zůstává, jakou hranici stanoví jiní rodiče či prarodiče a já budu za senilního kecala, který si nechce dělat známost s místním hasičským sborem. 
/ nevím, nevím, zda bych s takovou křišťálově čistou lží obstála, že pane Stando ?? /
Bodové skóre v můj prospěch se mi podařilo vyrovnat v obchodním řetězci v úseku maso-uzeniny.
S prosbou  " To mi moje maminka nekupuje ", pořídili balení prudce bio párků, bez konzervantů, bez éček. Soptíček si je po dobu nákupu držel na malém hrudníčku a nesmírně se těšil na večeři.
Paní prodavačka na pokladně chápavě pokyvovala hlavou a v duchu si říkala, chudák dítě, ani najíst mu nedají.
Po přednášce, že uzeniny škodí, se zakousl do šťavnatého párku a oči svítily na kilometry jako dva radary. Výjimečnost situace jsme si zdůvodnili, že další opakování takového prohřešku zařadíme do programu v dalším roce, ale vážení přátelé, znáte krásnější křupnutí než do voňavého a teplého párku? 
V zoologické zahradě ve sloním pavilonu jsme si vysvětlovali, že ve dvou se to lépe táhne a samotnému slonovi bývá hlavně večer smutno.  Představení Sváťova divadélka nás inspirovalo k velkému potlesku, protože za skvělou pohádku se patří poděkovat. 
V kině, ve velké tmě, když nám spadne popcorn, nemusíme se stydět, ale je fajn to po sobě uklidit.
Brousíme tuhý a tvrdý křemen. Než budou všechny hrany řádně zarovnány, vyleštěny a drahokam se rozzáří v plném lesku a síle, uteče mnoho času. Ukápne nejedna slzička, vztek mnohokrát vyhraje nad rozvahou, temperament roztančí nervová zakončení, ale nikdo není dokonalý.
Za větu " Babičko, mně se po tobě bude stýskat ", tak za tu stojí žít. / a to i v případě, že vám kolem hlavy letí součást společenské hry  :-)  /



čtvrtek 24. října 2019

O něm ...


Já a on.
Přitahoval mne od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla.
Ani setinu vteřiny jsem neuvažovala, že bych ho přenechala jiné ženě.
Nebyl výjimečný, nebyl atraktivní, ano, byl obyčejný.
V momentě, kdy mne poprvé objal, obkroužil kolem mé kůže, cítila jsem spojení.
Žádná zbytečná gesta, žádná marnivost, pomalá, klidná fascinace.
Nekousal. Neškrabal. Neobtěžoval.
Pustila jsem ho do svého života a odmítla se o něj dělit.
Ani má jediná dcera neuspěla, prahla po něm. Slyšela rezolutní NE.
Dny, týdny, roky a my dva stále spolu. Sounáležitost získaná, hýčkaná, protěžovaná.
Když jsem potřebovala svobodu, vyvětrat jiné, laskat se s jinými, trpělivě čekal.
Navoněný, hebký a stále fešný. Bez známek žárlivosti, hašteření, bez napětí.
Netuším, kdy se stal nejdůležitějším.
Talisman, držák, podporovatel, věrný kámoš ?
Dívám se na fotky z Říma, je tam. Listuji albem z Madridu, je tam.
Piju kávu s vnučkou na letišti, je tam. Nemohla jsem najít lepšího.
Hladím ruku příteli, je tam a nežárlí. Tiše přihlíží a hřeje.
Sedím ve vlaku, pozoruji krajinu a jako dítě se nemohu dočkat svého rodného města. Jasně, je tam.
Hlídá mne, střeží mou roztěkanou duši, nejednou jsem ho ponechala osudu.
Nevzdal to, vždy se mi vrátil do života.
Je mou součástí a až mne jednou opustí, bojím se, ztratím jistotu.
Co když ten nový nebude důstojný nástupce ?  Co když bude kousat a nepůjde prát na 40 °C ?
Já a on. Můj černý svetr.




Jsem ženou marnivou, kterou občas převálcuje konzumní společnost.
Musím mít skvělou náladu, plnou peněženku, dobré boty a pocit, že zbořím svět.
Pak mohu nakupovat, shopovat a být promiskuitní nakupovačkou.
Prohlížím regály, pulty. Zkouším, oblékám, svlékám, lobuji a nechávám se zdolat jako nejvyšší hora světa. Laškuji s personálem butiků, rozšafně koketuji a svádivě přihlížím do velikých zrcadel, zda ten Milan vyleze nebo ho pěkně schovám.
A proč to vůbec dělám ? Proč nakupuji, proč se pídím po obchodech ? Proč plním almary nebo botníky ?
Dívám se na fotky hor, od moře, z letiště. Prohlížím si album z útesů plných tropických rostlin, listuji
snímky z cest a dovolených.
A všechny mají společný jmenovatel, společné pojítko. Sedí, stojí, leží tam blondýna a má černý svetr.
Vůbec netuším, kdy se můj společník stal sázkou na jistotu, kdy mi začal evokovat pohodu, komfort a stal se nepostradatelným. Mám mnoho svetrů, svetříků, pulovrů a jen jeden je cestovatel.
Tahám po světě těžké kufry, tašky plné oblečení, platím za nadváhu zavazadel a vůbec netuším,
proč ?
Někdo si na krk pověsí amulet, do kapsy schová pro štěstí kamínek, kaštan, utrhne na louce čtyřlístek. Oblékám bez patosu, vždy na jistotu, černý svetr.
Já, on a náš je svět.

sobota 19. října 2019

Cesta do hlubin študákovy duše ....



Hemžíme se v lidském mraveništi ve vyšlapaných cestičkách.
Každé ráno před osmou vídám dlouhou kolonu osobních vozů před místní školou. Za jejich okny sedí malé tvářičky a staticky se dívají ven. Rodiče přivážejí své potomky do školy a já jim ani trošku nezávidím.
Zavřu oči a okamžitě se mi vybaví, jak jsme si šlapali cestičku k domovu se spolužáky a jak báječně jsme si to užívali, jako třeba  ....

-  neposkvrněná svátost první třídy vždy vyvrcholila o velké přestávce, kdy jsme vytáhli látkové ubrousky, paní učitelka si s námi sedla a sama křoupala jablíčko, které zakusovala chlebem s máslem.
Na její přední, předkusem zdeformované zuby se lepilo žluté máslo, ona si roztomile rukou odhazovala z očí neposlušné vlasy. Ztichlý kolektiv dětí přežvykoval a uvnitř obdivoval bohyni sedící u katedry.
Absolutní konec světa v mé malé duši nastal ten den, kdy jsem cestou domů vytratila fialový látkový ubrousek. Nedokázala jsem se srovnat se skutečností, jak se budu moci zapojit do kolektivu bez patřičné propriety. Plakala jsem a nebyla k zastavení do momentu, kdy maminka vyndala ze sekretáře nový látkový servítek a od toho dne, jsem se opět stala poplatným členem naší socialistické společnosti.
 / první třída /
-  paní družinářka nás vypouštěla vždy ve stejnou hodinu po dohodě s rodiči. Nikdy jsme nepřišli domů včas a vědomí, že si maminku udobříme nějakým pěkným odpustkem, devastovali jsme keře v přilehlých zahradách. Od brzkého jara nám dělaly ve váze parádu větvičky kočiček, zlatého deště, šeříku, občas i tulipánů.
Stopku a pár facek jsem dostala po návštěvě paní spisovatelky Sedlmajerové, které jsme otrhali keř cizokrajně vyhlížející a dovezený ze Svazu sovětských socialistických republik. / druhá třída /
- ukočírovat můj temperament se rozhodla třídní učitelka recitací. Dlouhé a nestravitelné básně jsem mlela celý den do bezvědomí, odrecitovala v pionýrském kroji a uvnitř se těšila, jak se cestou popereme o hliněnky v barevných pytlících. Sen mít skleněnku, barevnou a místy průhlednou, tak ten se rozplýval každý měsíc po výplatě rodičů, se smutnou větou .. na to nemáme.
A přeci je na světě spravedlnost. Skleněnku s modrými odlesky jsem vyhrála a večer jsem si musela drbat řádkové punčocháče v lavoru, protože jsem je měla celé od bláta. / třetí třída /
-  v šatně při svlečení kabátu, čepice a zimních bot jsem si uvědomila, že mám něco navíc.
Seděl zde na lavičce můj tříletý bratr, kterého jsem cestou do školy zapomněla odvést do školky. Paní školníková byla hodná žena, odvedla ho tam ještě před zvoněním. Slíbila, že se to maminka nedozví.
Celá konspirace vzala za své v momentě, kdy se bráška svěřil, že dostal od hodné tety koláček na cestu. Musela jsem dvacetkrát za trest napsat, že bratr chodí do školky, nikoliv do školy. /  čtvrtá třída /
-  během jedné noční hádky mých rodičů jsem zaslechla slovo rozvod. Celý den ve škole se mi to honilo hlavou a tak jsem požádala spolužačku Danu Jirkovou o konzultaci, ta měla rozvod rodičů za sebou. Znalecky na mne pohlédla a těsně před naší brankou u domu pronesla ... připrav se, budeš sirotek. Vykoupaná, naleštěná, v čistém pyžamu a se vzorně napsaným úkolem jsem v obývacím pokoji rodičům sdělila, že už budu jen hodná, jen nechci být sirotek. / pátá třída /
-  za mimořádné zásluhy jsem si mohla v sobotu večer sednou k televizi a sledovat film Fantomas.
Od tohoto okamžiku jsme si se spolužáky nehráli na nic jiného. Role se měnily podle absencí ve škole, podle kašle či neštovic. Fantomase měl ztvárnil Láďa Kutil, věčný průšvihář a za svojí lady si bohužel vybral mne. Na dotaz, zda ho políbím jako v televizi, jsem se ohradila, že nikdy.
Můj spolužák měl obrovské žluté zuby, které si čistil jednou týdně a i naše ruská paní zubařka říkala ... ty balšoje prase.  /  šestá třída /
-  svou první ředitelskou důtku jsem vyfasovala za tři rozbitá okna, kterými jsem prohodila obuv spolužáka Kosíka. Poznámka v žákovské knížce byla sepsána na půl stránky a domů jsem šla poprvé v životě ze školy sama.  / sedmá třída /
-  pubertální chichotání, přehazování si ofiny zleva doprava, prvně natřené řasy, natupírovaná hlava matčiným Lybarem a v těch trapných botách já nepůjdu, jo, přesně tam se zapalovala lýtka.
Už se ze školy nechodilo dohromady, najednou jen holky a kluci zvlášť.
Modré oči Ládi Moníka jako magnet ve snech přitahovaly a já měla na nose beďar veliký jako celý svět. Na vtíravou otázku mých kamarádek, zda bych chtěla pusu od mého favorita, jsem jednoznačně odpověděla, že né.  Já bych od něj chtěla pohladit, když se jeho prsty při volejbale lehce dotýkaly míče, přišlo mi to nesmírně sexy. / osmá třída /
-  naše paní pošťačka se kolíbala s modrou taškou a obrovskými deskami mezi domy a měla stále skvělou náladu. Ráda nám dětem vrazila nějaké psaní a ušetřila si pár kroků k dobru.
Jedno psaní jsem nesla domů jako svátost boží, ta obálka, obyčejná a bílá a přesto nejkrásnější v mém životě. Střední zdravotnická škola mým rodičům právě oznámila, že jim začínají čtyři roky očistce a mne přijali za řádnou studentku denního studia. / devátá třída /

Nezávidím dnešním dětem, nezávidím ani rodičům.
Zážitky z cest ze školy či do školy si žádný z nás nemohl koupit, nejsou na prodej v aukci, ani na internetu. Zasouvám bez důrazu, co jsem jedla minulý týden. Ovšem, co krmilo duši malého školáka, na to nedokážu nikdy zapomenout. Nádherný a bezstarostný svět nás obklopoval a dětství chutnalo po utržených třešních za plotem souseda.


 

pondělí 14. října 2019

Říjen a listopad na strakaté kobyle jezdí ....

 


Naši předci měli k přírodě daleko blíž než my, vnímali jí a soustavně s ní nebojovali. 
Přijímali stav věcí s přirozeností a tento pakt nehnali do věčných extrémů.
Postřehy a spjatost se zemí, sluncem, vodou i vzduchem shrnuli do lidových pranostik.
Mnohokrát jsem se podivila nad moudrostí, která v nich zůstala věky zakonzervována.
Letošní říjen svými teplotními rekordy pozdržel kobylku ve stáji a příroda vypadá, že si pozdní babí léto užívá. 
Slunce vysoko nad horizontem dává svou silou najevo, že ještě chvíli nám dovolí nosit krátký rukáv než se zahalíme do teplých kabátů, čepic a šál. Užijme si s lidskou poživačností poslední záchvěvy než ruku v ruce s prvními mrazíky strakatá kobylka proběhne naší zemí a listí se začne barvit, den krátit a slunce za mlhou schovávat.


pátek 11. října 2019

Z cestovatelského deníku ...

.... jak na indiánské fíky.


K napsání tohoto pojednání mne inspirovala příjemná tvář a laskavý dotaz paní prodavačky v mém oblíbené obchodním řetězci, kde jsem si oválné plody opuncií kupovala. Nestyděla se přidat i paní za mnou, jak se kaktusové fíky jí, jak chutnají, zda lze najít využití i v naší kuchyni.
Toto exotické ovoce jsem poprvé ochutnala na italském ostrově Ischia. Vhodné klima k pěstování opuncie mexické dopomáhá ke šťavnatým plodům, které se v době zrání povalují pod obrovskými kaktusy jako u nás jablka v sadech.
První plod jsem ochutnala jako Neználek, lahodná, šťavnatá příchuť přezrálého ovoce pohladila chuťové pohárky. Nenasytně jsem vtahovala do sebe novou chuť, lze přirovnat k hruškám.
Jako daň za nenažranost / estéti slovní obrat odpustí či přivřou oči /  i neznalost jsem si odnesla ruce plné drobných háčků, které se nesnadně z kůže odstraňují. Neumím nic napůl, takže jsem na pichlavou upomínku z rukou i úst, vzpomínala hodně dlouho. Nikterak to nezabránilo, abych si tuto zkušenost nezopakovala znova další rok, protože kdo jednou ochutná, rád se vrací, rád požitkářsky opakuje.
Mexičtí domorodci mají na tuto zákeřnost jednoduchý recept, fíky hodí na zem do písku a chodidlem je odrolí. Zatím jsem nenacvičovala :-)


pondělí 7. října 2019

Nebe ...


Před lety jsem se stala vzorkem.
Mnoho let odpovídám na zasílané dotazníky a průzkumy České televize. A obdobně jsem byla vyzvána studenty filozofické fakulty k dobrovolné spolupráci. Formou písemnou odpovídám na dotazy, které zkoumají mou psychiku, mé vnímání staré drbny, mé postřehy.
Vyjadřuji se k otázkám postojů, názorů, hledám odpovědi v oblasti společenské, kulturní, ale hodně i v rovině osobní.
V posledním elaborátu jsem se měla zamyslet nad vlivy přírodních jevů, tak jak na mne působí, jak je prožívám a jak mne děsí, vyvolávají paniku nebo naopak pocit štěstí.
Pod tíhou své osobní pravdy, svých prožitků jsem si zpětně uvědomila, jak negativně na mne dopadal nedostatek vody v minulém roce. Jak mi najednou přestal být lhostejný stav našich řek, potoků, jak špatně jsem nesla pohled na zdevastovanou přírodu. Bolestivě jsem tápala a neuměla se s touto skutečností srovnat, věřím, že je nás v podobné pozici mnoho.
Čekání na vodu, na déšť ve mne umocnil strach z budoucnosti, zalarmoval spícího ignoranta uvnitř a nabudil k většímu vnímání, k větší sounáležitosti.
Naopak, co potěšilo mé srdce, mou chuť do života, letos jednoznačně nebe.
Ta paleta barev a odstínů modré, která dramaticky lemovala svítání nebo západ slunce, nadpozemské jeviště plné oblak, mraků nebo beránků, jak jsme jako děti říkávaly. Příroda se skvěla v daleko přívětivějších barvách díky nebeskému podkladu.
Fotografie dostávaly silnější punc originality, děj na nich měl úžasnou a stále se měnící atmosféru.
Ani zářící slunce, příjemný déšť, kapky ranní rosy vystavující svou krásu na rozkvetlých loukách, ani vůně čerstvě zorané půdy, plachá zvířata lesů a strání, nikoliv, já letos obdivovala nebe.



sobota 5. října 2019

Tajemství jídelního lístku ....


Léto budiž pochváleno.
V září jsem se po roce zvážila. Kdo zná můj příběh, ví, že se zásadně nevážím.
Po zhubnutí 35 pytlíků pšeničné mouky / pokus o vtipné připodobnění, ve skutečnosti to bylo 35 kg sádla a vody / jsem si po dobu šesti let váhu bez větších problémů udržovala. 
Jednou ze zásad mého racionálního přístupu je, neposkakovat každý den na váze.
Cítím napnutou podprsenku, přetékající kalhoty, švy u halenky akurát, prostě uberu.
Tak to skvěle vycházelo, až letos.
Za devět měsíců jsem prožila, co jiní nezvládnou za dlouhá léta. 
Ručička poskočila o pět kilíčků směrem nahoru. No a co, chtělo by se zvolat ?
To se ztratí, rozloží a jedeme dál. 
Nejedeme.
Už nikdy nechci mít metrák, nechci být uvězněná ve svém těle, cítit se jako napchatá hus plná šišek.
Královna jo-jo efektů, znalkyně vajíčkových, banánových, bramborových diet, odbornice na hladovku, detoxikaci i proměnu ropuchy na žabičku, to vše vím, že nefunguje.
Musím dodržovat pestré a racionální stravování, při kterém nesmím ze zásady hladovět, ani se přejídat. 
A kila jdou jako mávnutím proutku dolů. Naučila jsem se svému tělu rozumět, poslouchat ho a být s ním ve shodě.
Jenže ....
Na víkendovém pobytu mimo domov jsem si uvědomila, jak nesnadné se jeví přežít bez hříchů, pestře a zdravě.
Na snídani docházím s žitným knackebrotem, na svačiny jsem vybavena ovocem.
Ale co oběd, co večeře ?
Jídelní lístky přetékají vydatným menu. 
Hovězí guláš se šesti, pečená kačenka se zelím a dva druhy knedlánků, smažený řízek a šťouchané brambory,  pizza na miliardu příchutí, těstoviny zalité bohatě šlehačkou, hájená hovězí svíčková s brusinkami, tradiční smažák s hranolky či kroketami, hamburská kýta s vinnou redukcí, grilovaná chapadla s mořskými plody po řecku.
Vyčerpávající turné po restauracích, kde se nechci odvalit po šesti kulatých načechraných plátcích národního pokladu, v mojí mysli vyvolává flustraci.
Mám hlad, mám šílený hlad, ve městě plném malých i větších restaurací.
Jsem štvanec jídelních lístků, na kterých není ani jedno odlehčené či dietní jídlo.
Hlavou mi běží pořady o racionálním stravování, internetové portály s nechutnými fotkami obézních lidí, výživoví poradci apelující na zdravý a nezatížený životní styl. 
Ale jak a kde začít ?
Hladová a vyčerpaná do sebe láduji těstoviny carbonara a uvnitř brečím. Nechci být sud, ale jak se tomu bránit bez alibismu, přeci tady nechcípnu hlady.  
Uvědomuji si, jak zoufale se musí cítit v podobné situaci diabetik, pokud je okleštěn aplikací inzulínu, musí dodržovat dietu a ocitne se mimo domov, mimo hájené teritorium své ledničky.
Jak bezradně či brutálně vytočen čte jídelníček většiny našich stravovacích zařízení člověk s onemocněním dnou, kdy se dietní chyba obrazí na bolestech či otocích kloubů.
Nebudu unavovat výčtem omezení, poruch a onemocnění, při kterých je každý zainteresovaný limitovaný dietním nařízením. 
A přestaneme kvůli nim žít, cestovat, poznávat ?
Tajemství jídelních lístků malých i velkých měst spočívá v nechuti a neschopnosti přizpůsobit se strávníkům. Buď přijmeš a nebo odejdi. Nedělej drama, pro jednou se svět nezboří.
Nezboří se ani po druhé, ani potřetí a když se nevejdeš mezi futra, tvé boky budou jako skříň, tvá cukrovka, ani bezlepková omezení, no jo, tak zavři oči ... pro jednou, že !



/ poznámka pod čarou, fotografie vznikla, když jsem ještě neměla hlad  :-) /

pondělí 30. září 2019

Září v kostce ....


Z melounové do dýňové, z žabek do ponožek, což já konkrétně velice špatně snáším. Z jasné oblohy plné roztomilých beránků do mlhavého rána, nu a my motoristi jsme poprvé škrabali a do ostřikovačů doplňovali nemrznoucí směs.
Přišel podzim. V jednom zábavném pořadu se dotazovali Čechů, co patří k podzimu. Kromě pouštění draků jsme evidentně bez tradic. Nikdo nevzpomněl hrabání napadaného listí, následné pálení včetně dokonalých pečených brambor, které chutnají nejlépe přehazované z jedné ruky do druhé.
Sbírání lesních plodů, ze kterých si děti vyrábějí domácí dekorace, maminky zdobí předsíně šípkovými větvičkami, v neposlední řadě rozsvícené svíčky, které světelnou pohody hodí o pár levelů výše. O kouzelných procházkách, kdy pod nohami šustí listí, nad hlavami poletují obarvené lístečky a sluníčko pohladí nabídnutou tvář s dotykem věrnosti, jen prostě vydržet.
Se Soptíčkem jsme si střihli dovolenou u moře a poprvé po dlouhé době jsme srovnali generační skóre a s mladšími ročníky jsme ve vzájemné shodě. Moře je kouzelná záležitost, ale musí být na ní věk. Soptíček má daleko větší radost na rybníce, kde je voda sladká, přiměřeně hluboká, necáká, nehoupe. Koupání v místním zařízení, kde rákos dovolí ubytovat kačky a husy, které jsou zpestřením, poezie pro malé dítě.
U moře to hučí, vlny nepůsobí nijak přitažlivě, no tak jsme si zaskákali alespoň my dospělí.
Nástup do školky proběhl bez větších problémů a sfouknutí čtvrté svíčky na dortu mi připomnělo, že děti stárnou a vějířky kolem mých očí se prohlubují i díky stavebním úpravám.
Romantika počátků stavebních úprav přerostla leckdy i v alergii. Uvědomila jsem si, že jsem letošní sezónu zamilovaného zahrádkáře nepodřizovala zahradním pracím, ale dělníkům. O víkendech, když nepracovali, jsem doháněla resty a vlastně odpočinek veškerý žádný. Klid, pohoda, grilování, posezení nebo jen lelkování prostě chybí a podepsalo se na tělesné schránce.
A největší deficit ... málo svištěly vzduchem korkové špunty od vychlazeného šampusu.
U firmy CS BETON jsem vedena jako nejnáročnější zákazník, který chce za své peníze, za statisíce, kvalitu. Vyžaduje, aby materiál nevhodně skladovaný, mizerně exportovaný a odfláknutě vyrobený, nebyl v médiích prezentován jako prvotřídní, dokonalý a perfektní.
Má náročnost je ověnčena čtyřmi reklamacemi a spojovatelka už mé číslo a stavebního mistra ani nebere. Škoda, že tady u nás v České republice nejedeme na kvalitu, z lidí se snažíme dělat submisivní trosky, které jsou vděčné za druhou, možná i třetí třídu kvality. A nemluvě o řemesle.
Loučím se s měsícem, který lehounce pohladil ochutnávkou babího léta. Za dveřmi ťuká nový, nadevírám a těším se, že opečený špekáček na ohni potěší nejednoho labužníka, vinobraní  a s ním košt burčáku, vařící dýňová polévka s opečeným chlebem a víte nač jsem zapomněla ?
Nejen brambory, ale i jablíčko opečené skvěle chutná a vzpomínky, kdy se s umolousanou pusou vracela malá, špinavá blondýna domů, vlastně proč by nemohla být velká, špinavá blondýna :-)
Krásný podzim.




Po sezóně

Jezdím po světě, objevuji krásy, no a naše vlast zůstává tak nějak neopečovaná, neochozená, prostě na ní kašlu. A kdy nejlépe nechat vsáknout pod kůži krásu krajiny, měst, krásu Česka ?
Jednoznačně po sezóně. Žádné dlouhé fronty, žádná narvaná náměstí, ucpané památky, ubrečené děti a kolabující důchodci.
Tentokrát to vyhrála Litomyšl, kouzelné české město. Tiché, bez zástupů, bez autobusů plných turistů. Klid, pohoda a neskutečné kulturní dědictví.
Máme tu skvostně, jen to tak nezní, lépe si říká ... byla jsem v Římě, v Madridu.






čtvrtek 26. září 2019

Ředitel ...


Do prázdné injekční stříkačky natáhl fyziologický roztok, propláchl kanylu.
Holou, mužnou rukou pohladil střapatou hlavu a natáhl si chirurgické rukavice.
Slíbil malým, blankytně modrým očím, že si chvíli pospí a nic nebude bolet.
Opravdu, nic nebude bolet.
Sedativum zklidnilo spáleného hošíka, pomalu oddychoval, utíkal do snu.
Vladislav přistoupil k chirurgickému setu, peánem odstranil lem a jemně začal měnit sterilní čtverce.
Ošklivá rána na dětské ruce volala, brečela.
To muselo bolet. Nedivil se, že chlapec večerní převaz oddaloval.
Pohledem zkušeného dětského chirurga zmapoval rozsah defektu. Nikde známka zánětu, vše vypadá, jak si to hodinová práce na sále zasloužila.
Fyziologické funkce stabilní. Ještě krytí z tylu, mastné, lepivé a tak účinné.
Jedna ruka pomůže té druhé, gumové rukavice letí do odpadkového koše.
S nimi jako jemná aura místností přeletí pudr. Bílý, stejně jako první sníh.
Svalnaté tělo bičované triatlonem narovná a ve stejný moment se jejich oči střetnou.
Dvě zelené tůně, v nichž tančí panenky jako jezinky kolem splavu.
Nedokáže jim odolat, nemůže a nechce. Touží po nich od prvního okamžiku.
Sžíraný momentem, podává složku popáleného dítěte a žádá o medikaci.
Odchází rázným krokem, nedokáže to. Jako špion vykukuje.
Sesterský velín září do tmy.
Klára sedí za stolem, zapisuje teploty a do místnosti pod dveřmi přistane bílá obálka.
Otevírá dveře, za rohem mizí bílý plášť.
Jeden lístek do kina ...

Usedají v potemnělém sále obecního kulturáku.
Klára své zelené oči zvýraznila černou řasenkou, rty obtáhla konturovací tužkou a dlouhé hodiny chodila jako smyslu zbavená. Co si oblékne, čím se navoní, ofinu vpravo, ofinu vlevo, střik Lybaru.
Formanův Amadeus.
Na obrovském plátně se roztančí koncert emocí. Smích, pláč, řev a skvostná hudba.
Kláře se ten malý, chichotavý skladatel vpíjí pod kůži. Jeho temperament odzbrojuje, jeho smích, ta dětinská hravost, ten talent.
Utápí se v ději, lapena do osidel.
Nevnímá, že dvě ruce vedle ní nenápadně sjíždějí, tolik se snaží a nemají odvahu.
Nic tak fenomenálního neviděla, nic tak nadčasového do svého nitra nepustila.
S poslední klapkou filmu se jí po tváři začaly sypat slzy jako dar za ohňostroj pocitů.
Celý sál tleská, všichni sedí do posledního písmenka dlouhých titulků.
Jeho ruka po tříhodinovém boji najde tu, po které toužila. Pevně jí přimkne.
Dvě hlavy se k sobě blíží, rty lehce hladí smířlivě ty druhé.
Jak jsou krásné ty noci, kdy milenci na oltář lásky zas a znova v salvách prožitků pokládají květy rozkoše, které si vzájemně nikdy nemohou vrátit.

Chci ti něco říct. Usmívá se on.
Také ti chci něco říct. Září ona.
Kdo dřív ?
Obejme ji, dlouze a vyrazí ze sebe novinu. Mám práci, mám skvělou příležitost, konečně se pohnu.
A kdo ví, třeba budu jednou ředitel, kdo ví ?
Přijedeš za mnou, za rok, dva, jak se usadím.
Zelené oči bolestivě zavalí slzy, tečou, tečou, nedokáží se zastavit.
Cítí to nadšení, radost, která prostoupila jejího milého.
Tři se do ní nevejdeme.
A co máš pro mne ty, myško ?
Vlastně nic, nic důležitého.
Klára schovává za zády bílou obálku, v ní pozitivní těhotenský odběr.

Na pánvi klokotá kuřecí paprikáš a Klára ho lehce prohodí. Za hodinu má noční.
Z vedlejší místnosti zaslechne ... dnes v dopoledních hodinách byla uvalena vazba na bývalého ředitele známé nemocnice za zmanipulování zakázky, praní špinavých peněz a sjednávání výhody při veřejných zakázkách. Vladislava v poutech odvádí eskorta.

Prokletí básníci v nás, milovníci, čekatelé, bojovníci procházíme spletitými labyrinty života.
Uleháme s vědomím, že né každý dokáže být ředitel ...


neděle 22. září 2019

Ekolog tělem i duší ....


Zjevem budí dojem, že právě vylezl ze seníku.
Neupravené vlasy, vous volající po údržbě, zuby po láskyplných rukách dentální hygienistky.
Za extrémně štíhlou postavou roky bez masa, uzeniny a masných výrobků.
Ke snídani obilné klíčky, ke svačině avokádo rozmíchané s medem a ořechy.
Na oběd tempeh s pohankou a do večera jen ovoce.
Jako daň za takové menu občas nemůže do práce, protože půl dne tráví na toaletě.
To celé prolévané čaji matcha, zelenými, bílými, bylinkovými směsicemi.
Káva pouze zrnková, podávaná a zavíčkovaná v zavařovací sklenici.
Jedinou neřestí se v jeho ruce jeví balená cigareta.
Projev geniálního přírodovědce, který dokáže rostliny polí, zahrad i remízků v českém i latinském názvosloví. Hmyz, zvířata i oblaka v tom samém, možná i meziplanetárním jazykem.
Motýl letící nad trávníkem během vteřiny projde díky lehce sykavkami ovlivněným přízvukem, všemi stádii vývoje a obyčejný člověk si při slovech tohoto muže přijde jako zavrtaný v hedvábném kokonu nevědomí. Nebo možná blb na druhou ?
Své tělo omývá pouze studenou, v létě ledovou vodou. Obléká se do recyklovaných materiálů, vodu v plastu by nikdy nekoupil, co generace po nás ?
Svým synovcům recituje Máchův Máj a kupuje jim dřevěné vláčky, mašinky a autíčka, jen musí být bez nátěru. Přírodní, natural až do morku kosti.
Skoro čtyři měsíce se dívám na tohoto svérázného podivína, který nejen slušně pozdraví, vždy se přidá s přáním pěkného dne. 
Pohladí okem nějakou mou rostlinu na skalce a přidá dlouhý seznam nalezišť včetně půdních profilů.
Jeho nedbalý zjev pro mnohé osina, pro mne vždy ohňostroj znalostí a moudra.
Sleduje kam šlápne, zachraňuje každou rostlinu a s úsměvem nesmělého inteligenta, říká, že by ho práce v tovární hale zabila. I když je studovaný, dělá práce podřadné, dělnické.
Potřebuje být celý rok venku, celý rok v souladu s oblohou, sluncem, ptáky.
To je on, ekolog tělem i duší, bytost jemná, horoskopy řízená a lehce ovlivněná vesmírem.
Pracuje na mém pozemku, na mé zahradě. 
Vídám ho každý den a v hlavě mne napadne, že už chybí jen víla Amálka, motýl Emanuel a jsme tam všichni.
A přesto mne tento muž zklamal, degradoval se v mých očích na úplné, ale úplné hovádko.
Každý den docházím na stavbu, jednak na kontrolu odvedené práce, k řešení dokupu materiálu, výměně názorů, připomínek, tak trochu policista v sukni.
Po doplnění stavebního deníku jsem se otočila k lesu a málem omdlela.
Dotyčný, výše zmiňovaný ekolog právě dokouřil svou cigaretu a oharek odhodil do lesa.
Do toho lesa, ve kterém mám půl své chaty, ale opomenu hmotné statky.
Tam, kde se za okny pasou mufloni, stáda krásných laní, srnek, poskakují veverky, kuny, na jaře kvetou záhony bílých sněženek, dravci zde okusují své oběti, divočáci ryjí do vlahé půdy z listí a jehličí.
Kolik bylo již psáno o zhýralém lidském jednání, které díky jedné vteřině napáchalo škody na přírodě, na majetku, na lidských životech, na zvířecím osídlení. 
Záběry v televizních šotech, kdy hasiči leckdy marně bojovali s požárem, mi svírají tělo i myšlenky.
Nejsem ekologicky zdatná, jím maso, umývám se v teplé vodě, ráda shopuji a stále za sebou bohužel nechávám ekologickou stopu v podobě svého smrdícího auta.
Občas se stydím, když kolem sebe vídám lidi, kteří asketicky zvládnou žít v souladu s přírodou, s planetou. Bojují za modré nebe, hnízdiště ptáků, migraci žab a v jednom okamžiku hodí vajgl do suchého lesa.
Chtělo by se říci, třeba pochybení, první ?  První, sté, nepodstatné, protože každé mohlo a může skočit fatálně, katastrofou.
Na patře mi zůstala pachuť zklamání, mísí se s šokem a něčím, co neumím pojmenovat.
Nejen básníci přicházejí o iluze ...



úterý 17. září 2019

Letní těleso ve tvaru krychle ...

... aneb kam se poděly měsíce v kostce.


Z blondýny se stal během letních měsíců Dutohlav.
Prázdno, vykukáno, spotřebováno, tvůrčí krize, témata bez ladu a skladu, lenost, zvětralost, opotřebování. To vše cítil Dutohlav. Posedával, polehával, lelkoval a do větru pouštěl své větry, laxně popíjel chlazené prosecco, ani hradní mluvčí nevzbuzoval tolik opovržení jako ten chasník, který se ubytoval v mém nitru.
Po tolika letech blogování jsem si jako blondýna nastavila nějakou laťku, pod ní se nelze nenápadně plazit. Odbývat čtenáře obrázky bez osobního ohodnocení, trapasů, kritiky i pochvaly, to prostě nefunguje. Už jsem jen čekala, kdy si mne na svůj pomyslný kobereček pozve blogový král a já budu koktat něco o oddanosti, lásce až za hrob.
Léto, to sladké, krásné a horké uteklo jako voda v naší řece a já se všem, které jsem ochudila o pomyslné odkrajování roku, omlouvám.
Dutohlava jsem vyhnala klackem o dům dál a blondýna je připravená podělit se, postěžovat si, potěšit se a hlavně, občas něco napsat.


pátek 13. září 2019

Nadbytek z nás dělá dobytek ....


Ráno začíná smíchem, večer končí pláčem.
I tak nějak by se daly shrnout mé pocity, když jsem přijala jeden, jediný hovor.
Přijímám jich desítky za den, stovky za týden, tisíce za měsíc.
Obchodní, soukromé, příjemné, úsměvné, ale i ty, jenž vytočí, zaprudí.
Oč horší, oč alarmující je, když se na displeji objeví jméno, které není obvyklé.
Smířlivým, klidným a přesto výstražným hlasem požádá, aby jste se v rámci následného zdravotního stavu posadili. 
Je třeba přijímat mizerné zprávy vsedě ?
Zaručeně. 
Jedno jediné slovo a den má nový rozměr. Štěnice.
Stále dokola stejná věta, kterou reprodukuje mozek, chorý, unavený a špatně se orientující.
Že to není pravda ? Že je fór ? Sice blbý, všichni se mu zasmějeme.
Není, realita tvrdě napadá receptory zdravého úsudku, drbu se v hlavě, v podpaží, na zádech.
Tak rychle se slovo štěnice vsákne pod kůži. Tak rychle zaútočí.
Nevědomky a je tam.
Jedna jediná zeď nás dělí, je beton dostatečně silný ?
Pod obrazy, pod zrcadlem, ve švech sedací soupravy, ve švech postelí, v rozích, v tapetách.
Tam všude může být parta nových, krvežíznivých kamarádů. Tvoří kolonie, množí se rychleji a spolehlivěji než my, podřadní, my lidé.
Stává se ze mne štvanec ve vlastním bytě. S baterkou v ruce v noci svítím do rohů.
Noci milují rozvášnění milenci, noci jsou dostaveníčky malých tvorů, kteří z lidského těla sají krev i radost ze života.
Štítivě ulehám do své vlastní postele, vydezinfikované, vyprané doběla, čistě a stejně.
Myšlenky otrávené fotkami z internetu, nacucané zkušenostmi jiných.
Kde je chyba ? V každém bytě teče teplá, studená voda. Trubkami teče teplo.
Saponáty, mýdlo, pračka, koště, žehlička, myčka, vysavač a v příbytcích nám řádí štěnice.
Doba ledová, doba bronzová, doba prasečí.
To mne napadá, když mi po bytě chodí muž s rouškou na ústech.
Stříká na jednu, na druhou zeď a kolem mých očí se do vějířků vrásek vpíjí slza za slzou.
Další zeď, obývák, podlahy, rohy a zvláštní smrad.
Kočky natěsnané, vystrašené v jedné místnosti a s nimi myšlenky, mé, tak zoufale znásilněné.
Poslední roh, poslední stěna.
Jako z oparu slyším, máte naklizeno. To kdybyste jen tušila, co máte za zdí.
Duše bývalého zdravotníka je rozcupována, je na hadry. 
Vedlejší byt se hýbe, nájemníci doby prasečí se při sčítaní občanů mohou pochlubit dva plus tisíce.
Neplačte, to je dnes normální.
Dlouho slyším tuto větu ve svých uších, nedokážu se s ní sžít.
To jsme to dopracovali, to je to století rozmachu, sociálních sítí, objevů, umělé inteligence ?
Zprávu o objevení vody na jiné planetě sluneční soustavy jsem přijala chladně.
Na té naší jí máme dostatek, ba nadbytek a žijeme jako dobytek.
Děsí mne věty známých, do ušních bubínku odmítám přijmout slova, u nás je máme taky.
Paní Halina Pawlowská děkovala za každé nové ráno a já se k ní přidávám, pouze jsem to vyšperkovala. Díky za každé nové ráno, kdy nejsem ožraná, zatím.
Až opět přijde muž s rouškou na tváři, začne stříkat do rohů a s milým úsměvem prohodí, žádné hejno, budu fakt šťastná ?
Nevím, netuším. Víte, co máte za zdí .....



Moc se omlouvám, že dnešní článek postrádá humor a nadhled, hlavně se nedrbejte, na rukou, na tváři, ve vlasech .....

pátek 30. srpna 2019

Femme fatale ...


Po očku jsem sledovala své spolužačky, které se ladně pohybovaly jako víly při scénickém tanci.
Vlasy jemně zapletené do drdůlku s pramínky kolem tváří.
Já se narodila jako hrom do police, celá taková hřmotná, hlasitá, celoživotně vyzobaná u pánského kadeřníka. Trikot se mi zařezával do půlek, dětské proporce lehce předimenzované. Dívky tři mravenčí do strany, já jeden sloní na opačnou stranu.
O velký sen, stát se jemnou tanečnicí, skoro vílou, mne připravila paní učitelka Kůrková.
Přívětivě mne na chodbě pohladila a poradila, ať to zkusím jinde.
Co třeba hod kriketovým míčkem, skok do dálky nebo vrh koulí ?
Představa trenek a tílka se od hedvábného, skoro éterického tanečního úboru hodně vzdaloval.
Ženskost, krásu, ladnost, mít na těle třpytkami posetý šifón, nikoliv trencle a modřiny z doskoku mimo pískoviště, což se mi mimochodem také povedlo.
Zrála jsem jako žena a uvnitř jsem toužila být osudovou, nezapomenutelnou, obalenou do niterné nebeské krásy, utkané při měsíčku. Pohledem drsného kritika jsem obdivovala dámy, které i při výrazně nadbytečných kilogramech vpluly ulicí v dlouhých, po paty sahajících šatech.
Nu což, vůbec nevadí, že vypadají jako pochodující kvadrát či malý stan pro dva.
Uviděla jsem je. Visely na ramínku a prosily :  " Buď konečně víla, kup si nás " .
A tak jsem si poprvé v životě koupila dlouhé, převelice dlouhé, lehoučké šatičky jako sen.
Nejdřív jsem se chodila na ně dívat do skříně, nějaký čas mi do premiéry trvalo, než jsem zlomila tvrzení tělocvikářky, že já svými sloními úkroky svět nezbořím.
Vydala jsem se do víru velkoměsta a nesla se jako pávice, kolem těla mi překrásně vlál hedvábný materiál.
První depka nastala ve vlaku. Stále jsem rovnala šaty zepředu, pak zezadu, přehazovala jednu nohu, pak druhou, až to vypadalo, že mám Tourretův syndrom. To, že potřebuju čůrat, jsem si odmítla připustit. Malý, špinavý, nechutný prostor, jak se tam vejdu ?
Za stanicí Praha - Holešovice jsem už měla mžitky před očima a chvatně vyrazila na toaletu. Šaty jsem si držela u pasu, ovšem při mytí jsem zapomněla, že si ještě kus držím.
Na hedvábí jsem si flákla toaletní mýdlo. Chtěla jsem zemřít na místě, infarkt né a né přijít.
Slunce na Kampě, vítr cuchající ofinu a šaty příjemně objímají tělo, co víc si přát ?
U stolku ve Werichově vile, při rytmech prvorepublikového swingu, jsem na sebe utrousila i proslazený štrůdl, jehož jablka s rozinkami vytvořily na šatech další, celkem nechutný flek.
Jak to dělají všechny ty nadpozemské bohyně ? No jistě, nejezdí vlakem, nežerou štrůdl.
Nechodí nakupovat do marketů, protože snídají ranní rosu a k večeři si zazpívají.
Oběd vynechají, přejídat se, není IN.
S půlkou melounu, dvěma igelitkami a zpocená jako čuně, jsem zdolávala schody před barákem.
Do osudové ženy jsem měla daleko.
A přeci ... dvěma skoky a stál přede dveřmi. Sousedovic panáček ve věku mé dcery mi dvorně otevřel jedny dveře, pak druhé dveře a galantně mne pustil před sebe.
Procedil mezi zuby, že mi to fakt sekne.
Pcha, kam se poděly fleky ? Kam se poděla opatlanost, ocintanost ? Jsem konečně bohyně !
Pocit femma fatale trval přesně tři vteřiny. Na fakt, že když se jde do schodů, je třeba si dlouhé šaty přidržet, tak na ten jsem zapomněla. Nezkušená.
Přišlápla jsem si přední část šatů a pak následovala lavina událostí mizerného skeče.
První letěla vzduchem půlka melounu, která se rozprskla po chodbě. Ucha obou igelitových tašek se utrhla, jak příznačné, že ?
Jogurty, olivy, jablka, poskakovaly vesele po schodech.
Chytající balanc, ale také jablka, rajčata, okurky a knackebrot, jsem rychlým krokem došlápla zbytek hedvábné látky a ve vteřině jsem ležela pouze v bílých krajkových kalhotkách, jak široká, tak dlouhá.
A s vystrčeným zadkem, jak jinak.
Chodbu jsem uklízela zhruba hodinu a v teplákové soupravě.
Milá paní Eliško Balzerová, v jednom svém skvělém filmu, jste pronesla památnou větu.
To, že jsem podcenila hrubě IQ svojí frndy, jsem si uvědomila, když jsem stírala meloun i v přízemí.
Slibuji, že až odstraním z hedvábného materiálu mýdlo, štrůdl a rybičkovou pomazánku, olivy, meloun, budu se natřásat a koketně usmívat na hochy starší, tak kolem těch pětatřiceti  :-) ....


 

sobota 24. srpna 2019

Cesta na Everest ...


Život běží v ustáleném tempu.
Starosti přeskakují přes oblázky, hrany obroušené.
Táta není, máma není, nikdo už nepohladí duši stále malého dítěte tam uvnitř.
Okna bytu nezáří, chladí.
On se tulí v jiné posteli, prdí v jiném obýváku, nechává ponožky v jiné koupelně.
Dveře dětského pokoje potahují pavučiny.
Interpreti hip hopu na zdech smutně žalují o osamění. Lampička na stole zhasla.
Zvonivý smích ptáčete utichl, hnízdí jinde.
Má svůj nový a teplý domov.
Sny o spokojené druhé půlce života rozmetá tvrdá realita.
Padesátka za krkem a do důchodu daleko. A co s tím ?
Existence dvou cest je evidentní.
Stát se uplakaným uzlíčkem nervů, který je svou přítomností každému trnem v oku. První štreka.
Postavit se situaci čelem a začít od píky. Druhá štreka.
Na té druhé stojí pomocníci a šerpové raději, mačky jsou nabroušeny ostřeji, kyslík v pomocných lahvích doplněn.
Můžete s pěti křížky hubnout ? jistě
Můžete s pěti křížky chodit do autoškoly ? jistě
Můžete s pěti křížky poznat nejlepšího tatéra pod sluncem ? jistě
Můžete s pěti křížky prolíbat nejkrásnější  hvězdnou noc života ? jisto jistě
Zase stojí za to žít, poděkovat za každé nové ráno.
A co když chcete šlapat dál, zdá se ten kopec moc vysoký ?
Je vysoký, ukrutně a přesto je potřeba přijmout výzvu.
..... a tak jsem jednoho listopadového rána stála na letišti a držela letenku.
Sama, jen s kufrem a srdce v krku. Bušící, třískající, šílené.
Tolik jsem toužila to dokázat, vymanit se, rozhodnout se a nebýt závislá.
S cizími lidmi, bez pomoci, bez maček, bez šerpů, bez kyslíku.
Jak zvládnu sedět sama v letadle, jak zvládnu cizí zemi bez znalosti jazyka, jak zvládnu být sama se sebou ?
Stála jsem na svém Everestu, stála jsem na svém kopci.
Nikdy v životě jsem nebyla tolik šťastná. Sama v cizí zemi a přesto obklopená, přijímající a otevřená.
Nezávislá a nikoliv osamělá.
Slunce mne vedlo, objalo a hladilo jako máma, střežilo jako táta, laskalo jako nejlepší milenec.
Lidé mne přijali jako solitér, nikoliv jako chudinku, která musí cestovat sama.
Řím mne přijal, ukázal rub i líc a stal se v mé mysli, v mém srdci synonymem nového začátku, nové budoucnosti. Té mé, té nové.
A proč tahle úvaha jedné padesátky ?
Mám na své ruce vytetován text staré rockové balady ... vždy můžeme začít znova.
Nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Odešel partner, zlobí dítě, chybí rodiče, je boj, být sám se sebou ? Určitě.
Dupeme do kopců, funíme, padáme pod vrcholy, čekáme na šerpu, čekáme na kyslík do plic.
Ale vždy můžeme začít znova !
A pokud už máte svůj Everest vyšlápnutý, neklesejte na mysli, je tu ještě Koruna Himaláje ...


 

úterý 20. srpna 2019

Ježíšku, víš ty ....


že ... přesně do roka a do dne jsem si zopakovala pobyt maminek, babiček a jejich ratolestí.
Po nevšední zkušenosti z minulého roku jsem už nemohla dospat, ale za poslední dva měsíce bych si kus spánku skutečně zasloužila. Představa, že hotel bude napraný uřvanými spratky / věková kategorie 0 - 12 let / od rána do noci, budou se dohadovat, prát, mlátit, trhat si vlasy i oblečení, bude jich nejméně 40 a to jedno mé.
Tedy mé, no, má vnučka, že. Láska je mocná čarodějka, láska k dětem hotová kouzelnice.
Neremcala jsem, nepáchala sebevraždu, nevyhlašovala jsem osobní bankrot, já jsem prostě vyrazila vstříc zážitkům, úchvatným panoramatům krkonošských hor.
Já a Soptíček.
že ... jsem měla jednoznačně největší kufr plný hadrů, o generaci mladší dívenky se mne dotazovaly, kde nakupuji a kombinuji tak kouzelné outfity.
Daleko větší parádnice byla moje vnučka, která již po otevření jednoho očního víčka procedila, že si vezme šaty, když otevřela druhé, bez pardonu oznámila, že do lesa půjde v šatech. S holínkami a pršipláštěm to kompozičně byla kalamita, daleko větší průšvih se jevil domeček pro skřítky.
Postavili jsme se Soptíčkem pro malé lesní tvorečky panelák, ale určitě jsme tím vyřešili bytovou krizi v přilehlých lesních lokalitách. Vlastně si mohou klidně pozvat i příbuzné ze Slovenska, Ukrajiny, možná i Maďarska.
že ... na začátku pobytu jsem měla nejmenší zadnici ze všech dospělých, do kopce jsem vybíhala jako laňka mezi prvními. Bohužel v polovině pobytu jsem pocítila pnutí kolem pasu, podprsenku jsem měla napěchovanou jako v nejvyšším stádiu gravidity.
Paní kuchařka se určitě narodila v Bradavicích, její strava byla fenomenální. Ke snídani lívance, palačinky, domácí buchty, ovesná kaše, k obědu dokonalé krkonošské kyselo, škubánky s mákem, na svačinu šlehaná uherská pěna s teplou houskou, na večeři polévka s domácími nudlemi a kynuté knedlíky s borůvkami a zakysanou smetanou. Při pohledu do zrcadla jsem si přišla hlavně večer nevkusně otylá. Nic na tom nezměnil ani fáborkový závod v lese, kdy jsem přeskakovala švihadlo, běhala s molitanovým míčkem na lžičce, plazila se mezi pařezy.
Cestu domů jsem absolvovala v elasťácích, nic jiného jsem na sebe neoblékla či nedopnula, při koketním úsměvu na místního myslivce jsem tak mocně zatáhla pneumatiku kolem pasu, že jsem se bála, že mi podprsenka vyrazí zuby.
že .... za ten dlouhý boží rok mi vnučka vyrostla a já si i se čtyřmi desítkami dětí v zádech nesmírně odpočinula. Seděla jsem na lavičce, pila kávu, usrkávala domácí bezovou limonádu, spala jsem skoro deset hodin v kuse, dívala se, jak svítí sluníčko, občas zaprší. Netuším, zda je to stářím, hormonální hladinou v normě přechodové, ale necítila jsem stres, pouze klid a uvolnění.
Psychiatr by možná doplnil, že už chybí jen, aby mi od úst odkapávaly sliny :-)
že ... jsi tam byl, milý Ježíšku, s námi.
Při jednom velice zdlouhavém, otravném uspávání jsem na Soptíčka vymyslela léčku. Za oknem nakukuje pan Ježíšek a zapisuje si děti, které nespí. A od toho večera máme svého osobního revizora a kontrolora vždy sebou. Zapisuje si, kdy si neumyjeme ruce po toaletě, kdy Laurince flákneme hrabičkami, když sedíme u táboráku a dva buřty bez chleba jsou málo, když se dožadujeme žvýkačky před večeří. Na dotaz, co takový Ježíšek nosí ráno ke snídani, jsem bezmyšlenkovitě vypustila, že červené tepláky. To jsem ovšem netušila, že hned druhého jitra dorazí v rudém modelu jeden z hotelových hostů a můj Soptíček mu bude chtít okamžitě předat vánoční psaní.
Ježíšku, ty víš, že se dětem nemá lhát a prosím, odpusť mi i ty rudé tepláky ...




Poznámka pod čarou ... svou fotografii dodám až po řádné odtučňovací kůře !!!

sobota 10. srpna 2019

Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.



 

sobota 3. srpna 2019

Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě ...


Mnohokrát jsem si kladla otázku, čím je žena pro muže přitažlivá ?
Přitažlivější o dítě.
Jdu s vnučkou, galantní muž mi uvolní parkovací místo, v restauraci podrží dveře.
Ve vlakovém kupé vyskočí a uloží kufr do prostoru tomu vyhrazenému.
Na eskalátoru se nechá okopávat do holeně, s úsměvem a pochopením.
Chybí mi žetonek či drobná mince do košíku, přiskočí a do dlaně mi vtiskne kolečko.
Co na tom, že jsou na něm třešně a s nimi spojená politická strana.
To vše dokáže muž, potažmo muži, když jdu s dítětem a neopomenou přidat úsměv.
Nebudu zastírat, ráda chodím s malým dítětem, ráda se okázale producíruji.
Sbírám tím body, zvyšuji si osobní kredit, když mám ráno pomačkaný obličej, nějaké kilo navíc, kolena šarpeje.
Až nedávno ...
Naše město do svých daňových poplatníků investovalo.
Městská zeleň od jara do podzimu promyšleně nakvétá, betonová šeď hýří barvami.
Vyrostla dětská a sportovní hřiště, jsou udržovaná, pečovaná a hlídaná.
Můžete zde relaxovat bez strachu, že chytnete žloutenku, dítě si napíchne injekční stříkačku do svého drobné těla.
Podél řeky Labe se klikatí nádherná cyklostezka. Romantika, vůně vody, stromů.
Rodiny zde chodí na dlouhé procházky kolem vody, sportovci běhají, prohánějí svá těla na kolech, koloběžkách, bruslích. Pro každého možnost vypustit stres, zapomenout na hektičnost pracovního nasazení. A nebo jen posedět na lavičce, poklábosit.
Využiji přitažlivosti místa pro sebe, pro svou malou vnučku.
Ta jezdí na malém kole, já okukuji řeku. Voda uklidňuje, myšlenky mohou nerušeně plynout s ní.
Ve stejném chvíli, kdy mozek prožívá nirvánu letního podvečera, kolem nás prolétne kolo.
Rychlostí tak nepřiměřenou, že osobu vnímám pouze jako bílou linku.
Tlaková vlna odhodí malé dítě do strany, stačím zareagovat a na poslední chvíli vybalancuji její pád.
Chytám jí do náruče a tisknu k sobě. Obě jsme se lekly, oběma nám buší srdce.
Bílá linka před námi zpomaluje a otáčí se.
Na kole sedí mladý, značně agresivní muž. Jeho výbava je rozhodně prvotřídní, možná si odskočil k naší řece z Tour de France. Velkolepost jeho vzezření, namyšlenost, to je pravý mistr světa.
Náš trabant se nemůže rovnat jeho ferrari a následující průjem slov tomu jen nahrává :  " To si ty, krávo jedna, nemůžeš toho sráče podržet  ".
Stojím opařená, konsternovaná a vyděšená. Svírám své vnouče v náručí a muž na kole se přibližuje.
Zbije mne, napadne mne a malou kudrnatou hlavičku také ?
Mozek přemýšlí, kde mám v batohu mobil, jsme tu sami, zrovna ani živá duše.
Já se skutečně bojím ! Ne o sebe, o to dítě v náručí.
V tom se otáčí a se sprostými a vybroušenými větami, hodnými vysokého intelektuála odjíždí.
Bílá linka se ztrácí. 
Autorské duo Svěrák a Uhlíř ve svém trefné písni píší :  " Rodina zdravých mamlasů valí se jako proud, jde s námi z časů do časů, dá se s tím vůbec hnout ? Hlupáku, najdu tě ... "
Dvě polohy, na jedné straně galantnost, mužsky neohrabané, ovšem nesmírně milé vyjádření ženě, že ji jako matku či pečovatelku akceptuji.
Na druhé straně hulvát s přehnanou steroidní reakcí, kterou není schopen ovládat v kolektivu lidí, nemá zábranu a žena s dítětem je onucí, která překáží při mistrovském výkonu.
Naštěstí vás slušně vychovaných, k ženě uctivých, vás je, milí pánové, stále převaha !



sobota 27. července 2019

O Karkulce, diamantech a velkých nohách ...


Babičko, proč máš tak velké oči ?

Dostali jsme se do oblíbené vývojové fáze každého rodiče a prarodiče. Za každým slovním obratem, za každou větou, myšlenkou se objeví to šílené PROČ ?
Přesně se pamatuji, jak jsem uštvaná s nákupní taškou a s jazykem na vestě pelášila domů uvařit a má roztomilá dcera za každou větou vysolila to dramatické proč ? Jako nevyzrálá, hormonálně nevyrovnaná jsem despoticky ukončila ... a proto !
U Soptíčka už moje hormony nejsou prvořadé a proto mám čas a chuť napravit křivdu páchanou lety minulými. Odpovídám, proč má pán velký nos, proč na nebi letí víc letadel, proč padá voda a né polévka, proč jsou v ní nudle, proč má kočka oči, proč je pizza na talíři ?
Čím vymazlenější  otázka, tím propracovanější odpověď. Jsem na sebe pyšná, jsem produktivní prarodič.
Ale i kalich poznání přeteče.
Navštívili jsem spolu hrad Střekov, který tentokrát patřil dětem, hrálo se divadlo, Sváťovo divadlo.
Pod širým nebem, na nádvoří se děti smály, bavily, halekaly a nadšeně tleskaly. Soptíček nebyl pozadu a hned po představení oznamoval holčičce vedle, že celý hrad je můj.
Z malé chaty a pozemku pod hradem jsem se stala majitelkou skutečně luxusní rezidence.
Na stejný kolotoč  "proč " jsem se jala odpovídat ... proč mám málo peněz, proč nejsem princezna, proč mám krátké šaty, proč nemám krále, proč si nemohu koupit hrad, proč mám malé auto ?
A najednou vylétlo to osvobozující, důrazné a fenomenální ... PROTO !

Babičko, proč máš tak velké uši ?

A roky běží, vážení. Tuto větu nonšalantně vypouštěla do světa má nejmilejší generálka a při pohledu do zrcadla jsem si na ní již několikrát vzpomněla.
Má dcera oslavila třicet let a já si okamžitě vzpomněla, jak sladké a vábivé bylo toto období, když jsem ho prožívala.
Dost snění, jde se kupovat dárek. Soptíček se našprcnul do šatů, pas neřeší, protože to by si pak ke snídani nedal jogurtové lívance s javorovým sirupem.
Dárek ke kulatinám jsme se vydali pořizovat do klenotnictví, kde Jaroušek Jágr ukazuje bicepsy a hodinky, Dara Rolins prsa a řetízky, Simona Krainová rafinovaně úplně všechno a nějaké ty náušnice jako aby se neřeklo.
Paní prodavačka již u vstupu pochválila vnučce šaty, tím nasbírala body. V servilním projevu pokračovala dále, takže jsme sklidili pochvalu za účes, ponožky, kabelku i svěží luft v klimatizaci.
Soptík se pýřil, natřásal. Pokud obsluha očekávala, že na dotaz, co jde mamince koupit, dostane odpověď hodnou čtyřleté, typu korálky či prstýnek, obrovský omyl.
Má vnučka se dlouze nadechla, déle se nadechuje jen náš pan prezident a pravila :  " Jdu koupit diamanty ".

Babičko, proč máš tak velké zuby ?

Být prarodičem skýtá mnoho radosti, lásky a nic nemusíte, zhola nic, protože prostě ten vybroušený briliant vracíte, máte ho jen na dobu určitou. Neřešíte, nevychováváte, své peklo máte za sebou, před sebou jen veselé a plodné.
Má andělsky vyhlížející vnučka má před spaním dvě polohy. Té první říkám " na kreténka ".
Většinou je vyústěním únavy, přetažení a hladu. Vztek, protivnost střídá záchvat neurvalosti, mlácení dveřmi, kopání a jiné projevy, kde se vybičuji k oscarovému výkonu, abych ten miloučký ksichtík nevysprchovala ledovou vodou.
Druhá, daleko příjemnější, tu miluji, tu si hýčkám a něžně jsem jí nazvala  " na milouška ".
Ležíme vedle sebe, drbeme si záda, hladíme si záda a povídáme si o našich snech.
Sofinka by chtěla mít veliká prsa, mně by stačila na svém místě, nikoliv u pasu. Ona touží mít velké nohy s barevnými nehty, já nové nepopraskané paty a neukopnuté nehty, do kterých lze dle pedikérky sázet brambory. Vnučka se těší, až bude chodit do práce a kupovat si žvýkačky, já toužím po vedení hasičského sboru nikoliv po typicky ženském kolektivu.
Usínáme propojeny a naladěny, každá ve svém světě a já mohu zcela zodpovědně nastínit, proč mám tak velké zuby ... protože v německé laboratoři ten den měli přebytek porcelánu :-)