úterý 20. srpna 2019

Ježíšku, víš ty ....


že ... přesně do roka a do dne jsem si zopakovala pobyt maminek, babiček a jejich ratolestí.
Po nevšední zkušenosti z minulého roku jsem už nemohla dospat, ale za poslední dva měsíce bych si kus spánku skutečně zasloužila. Představa, že hotel bude napraný uřvanými spratky / věková kategorie 0 - 12 let / od rána do noci, budou se dohadovat, prát, mlátit, trhat si vlasy i oblečení, bude jich nejméně 40 a to jedno mé.
Tedy mé, no, má vnučka, že. Láska je mocná čarodějka, láska k dětem hotová kouzelnice.
Neremcala jsem, nepáchala sebevraždu, nevyhlašovala jsem osobní bankrot, já jsem prostě vyrazila vstříc zážitkům, úchvatným panoramatům krkonošských hor.
Já a Soptíček.
že ... jsem měla jednoznačně největší kufr plný hadrů, o generaci mladší dívenky se mne dotazovaly, kde nakupuji a kombinuji tak kouzelné outfity.
Daleko větší parádnice byla moje vnučka, která již po otevření jednoho očního víčka procedila, že si vezme šaty, když otevřela druhé, bez pardonu oznámila, že do lesa půjde v šatech. S holínkami a pršipláštěm to kompozičně byla kalamita, daleko větší průšvih se jevil domeček pro skřítky.
Postavili jsme se Soptíčkem pro malé lesní tvorečky panelák, ale určitě jsme tím vyřešili bytovou krizi v přilehlých lesních lokalitách. Vlastně si mohou klidně pozvat i příbuzné ze Slovenska, Ukrajiny, možná i Maďarska.
že ... na začátku pobytu jsem měla nejmenší zadnici ze všech dospělých, do kopce jsem vybíhala jako laňka mezi prvními. Bohužel v polovině pobytu jsem pocítila pnutí kolem pasu, podprsenku jsem měla napěchovanou jako v nejvyšším stádiu gravidity.
Paní kuchařka se určitě narodila v Bradavicích, její strava byla fenomenální. Ke snídani lívance, palačinky, domácí buchty, ovesná kaše, k obědu dokonalé krkonošské kyselo, škubánky s mákem, na svačinu šlehaná uherská pěna s teplou houskou, na večeři polévka s domácími nudlemi a kynuté knedlíky s borůvkami a zakysanou smetanou. Při pohledu do zrcadla jsem si přišla hlavně večer nevkusně otylá. Nic na tom nezměnil ani fáborkový závod v lese, kdy jsem přeskakovala švihadlo, běhala s molitanovým míčkem na lžičce, plazila se mezi pařezy.
Cestu domů jsem absolvovala v elasťácích, nic jiného jsem na sebe neoblékla či nedopnula, při koketním úsměvu na místního myslivce jsem tak mocně zatáhla pneumatiku kolem pasu, že jsem se bála, že mi podprsenka vyrazí zuby.
že .... za ten dlouhý boží rok mi vnučka vyrostla a já si i se čtyřmi desítkami dětí v zádech nesmírně odpočinula. Seděla jsem na lavičce, pila kávu, usrkávala domácí bezovou limonádu, spala jsem skoro deset hodin v kuse, dívala se, jak svítí sluníčko, občas zaprší. Netuším, zda je to stářím, hormonální hladinou v normě přechodové, ale necítila jsem stres, pouze klid a uvolnění.
Psychiatr by možná doplnil, že už chybí jen, aby mi od úst odkapávaly sliny :-)
že ... jsi tam byl, milý Ježíšku, s námi.
Při jednom velice zdlouhavém, otravném uspávání jsem na Soptíčka vymyslela léčku. Za oknem nakukuje pan Ježíšek a zapisuje si děti, které nespí. A od toho večera máme svého osobního revizora a kontrolora vždy sebou. Zapisuje si, kdy si neumyjeme ruce po toaletě, kdy Laurince flákneme hrabičkami, když sedíme u táboráku a dva buřty bez chleba jsou málo, když se dožadujeme žvýkačky před večeří. Na dotaz, co takový Ježíšek nosí ráno ke snídani, jsem bezmyšlenkovitě vypustila, že červené tepláky. To jsem ovšem netušila, že hned druhého jitra dorazí v rudém modelu jeden z hotelových hostů a můj Soptíček mu bude chtít okamžitě předat vánoční psaní.
Ježíšku, ty víš, že se dětem nemá lhát a prosím, odpusť mi i ty rudé tepláky ...




Poznámka pod čarou ... svou fotografii dodám až po řádné odtučňovací kůře !!!

sobota 10. srpna 2019

Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.



 

sobota 3. srpna 2019

Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě ...


Mnohokrát jsem si kladla otázku, čím je žena pro muže přitažlivá ?
Přitažlivější o dítě.
Jdu s vnučkou, galantní muž mi uvolní parkovací místo, v restauraci podrží dveře.
Ve vlakovém kupé vyskočí a uloží kufr do prostoru tomu vyhrazenému.
Na eskalátoru se nechá okopávat do holeně, s úsměvem a pochopením.
Chybí mi žetonek či drobná mince do košíku, přiskočí a do dlaně mi vtiskne kolečko.
Co na tom, že jsou na něm třešně a s nimi spojená politická strana.
To vše dokáže muž, potažmo muži, když jdu s dítětem a neopomenou přidat úsměv.
Nebudu zastírat, ráda chodím s malým dítětem, ráda se okázale producíruji.
Sbírám tím body, zvyšuji si osobní kredit, když mám ráno pomačkaný obličej, nějaké kilo navíc, kolena šarpeje.
Až nedávno ...
Naše město do svých daňových poplatníků investovalo.
Městská zeleň od jara do podzimu promyšleně nakvétá, betonová šeď hýří barvami.
Vyrostla dětská a sportovní hřiště, jsou udržovaná, pečovaná a hlídaná.
Můžete zde relaxovat bez strachu, že chytnete žloutenku, dítě si napíchne injekční stříkačku do svého drobné těla.
Podél řeky Labe se klikatí nádherná cyklostezka. Romantika, vůně vody, stromů.
Rodiny zde chodí na dlouhé procházky kolem vody, sportovci běhají, prohánějí svá těla na kolech, koloběžkách, bruslích. Pro každého možnost vypustit stres, zapomenout na hektičnost pracovního nasazení. A nebo jen posedět na lavičce, poklábosit.
Využiji přitažlivosti místa pro sebe, pro svou malou vnučku.
Ta jezdí na malém kole, já okukuji řeku. Voda uklidňuje, myšlenky mohou nerušeně plynout s ní.
Ve stejném chvíli, kdy mozek prožívá nirvánu letního podvečera, kolem nás prolétne kolo.
Rychlostí tak nepřiměřenou, že osobu vnímám pouze jako bílou linku.
Tlaková vlna odhodí malé dítě do strany, stačím zareagovat a na poslední chvíli vybalancuji její pád.
Chytám jí do náruče a tisknu k sobě. Obě jsme se lekly, oběma nám buší srdce.
Bílá linka před námi zpomaluje a otáčí se.
Na kole sedí mladý, značně agresivní muž. Jeho výbava je rozhodně prvotřídní, možná si odskočil k naší řece z Tour de France. Velkolepost jeho vzezření, namyšlenost, to je pravý mistr světa.
Náš trabant se nemůže rovnat jeho ferrari a následující průjem slov tomu jen nahrává :  " To si ty, krávo jedna, nemůžeš toho sráče podržet  ".
Stojím opařená, konsternovaná a vyděšená. Svírám své vnouče v náručí a muž na kole se přibližuje.
Zbije mne, napadne mne a malou kudrnatou hlavičku také ?
Mozek přemýšlí, kde mám v batohu mobil, jsme tu sami, zrovna ani živá duše.
Já se skutečně bojím ! Ne o sebe, o to dítě v náručí.
V tom se otáčí a se sprostými a vybroušenými větami, hodnými vysokého intelektuála odjíždí.
Bílá linka se ztrácí. 
Autorské duo Svěrák a Uhlíř ve svém trefné písni píší :  " Rodina zdravých mamlasů valí se jako proud, jde s námi z časů do časů, dá se s tím vůbec hnout ? Hlupáku, najdu tě ... "
Dvě polohy, na jedné straně galantnost, mužsky neohrabané, ovšem nesmírně milé vyjádření ženě, že ji jako matku či pečovatelku akceptuji.
Na druhé straně hulvát s přehnanou steroidní reakcí, kterou není schopen ovládat v kolektivu lidí, nemá zábranu a žena s dítětem je onucí, která překáží při mistrovském výkonu.
Naštěstí vás slušně vychovaných, k ženě uctivých, vás je, milí pánové, stále převaha !



sobota 27. července 2019

O Karkulce, diamantech a velkých nohách ...


Babičko, proč máš tak velké oči ?

Dostali jsme se do oblíbené vývojové fáze každého rodiče a prarodiče. Za každým slovním obratem, za každou větou, myšlenkou se objeví to šílené PROČ ?
Přesně se pamatuji, jak jsem uštvaná s nákupní taškou a s jazykem na vestě pelášila domů uvařit a má roztomilá dcera za každou větou vysolila to dramatické proč ? Jako nevyzrálá, hormonálně nevyrovnaná jsem despoticky ukončila ... a proto !
U Soptíčka už moje hormony nejsou prvořadé a proto mám čas a chuť napravit křivdu páchanou lety minulými. Odpovídám, proč má pán velký nos, proč na nebi letí víc letadel, proč padá voda a né polévka, proč jsou v ní nudle, proč má kočka oči, proč je pizza na talíři ?
Čím vymazlenější  otázka, tím propracovanější odpověď. Jsem na sebe pyšná, jsem produktivní prarodič.
Ale i kalich poznání přeteče.
Navštívili jsem spolu hrad Střekov, který tentokrát patřil dětem, hrálo se divadlo, Sváťovo divadlo.
Pod širým nebem, na nádvoří se děti smály, bavily, halekaly a nadšeně tleskaly. Soptíček nebyl pozadu a hned po představení oznamoval holčičce vedle, že celý hrad je můj.
Z malé chaty a pozemku pod hradem jsem se stala majitelkou skutečně luxusní rezidence.
Na stejný kolotoč  "proč " jsem se jala odpovídat ... proč mám málo peněz, proč nejsem princezna, proč mám krátké šaty, proč nemám krále, proč si nemohu koupit hrad, proč mám malé auto ?
A najednou vylétlo to osvobozující, důrazné a fenomenální ... PROTO !

Babičko, proč máš tak velké uši ?

A roky běží, vážení. Tuto větu nonšalantně vypouštěla do světa má nejmilejší generálka a při pohledu do zrcadla jsem si na ní již několikrát vzpomněla.
Má dcera oslavila třicet let a já si okamžitě vzpomněla, jak sladké a vábivé bylo toto období, když jsem ho prožívala.
Dost snění, jde se kupovat dárek. Soptíček se našprcnul do šatů, pas neřeší, protože to by si pak ke snídani nedal jogurtové lívance s javorovým sirupem.
Dárek ke kulatinám jsme se vydali pořizovat do klenotnictví, kde Jaroušek Jágr ukazuje bicepsy a hodinky, Dara Rolins prsa a řetízky, Simona Krainová rafinovaně úplně všechno a nějaké ty náušnice jako aby se neřeklo.
Paní prodavačka již u vstupu pochválila vnučce šaty, tím nasbírala body. V servilním projevu pokračovala dále, takže jsme sklidili pochvalu za účes, ponožky, kabelku i svěží luft v klimatizaci.
Soptík se pýřil, natřásal. Pokud obsluha očekávala, že na dotaz, co jde mamince koupit, dostane odpověď hodnou čtyřleté, typu korálky či prstýnek, obrovský omyl.
Má vnučka se dlouze nadechla, déle se nadechuje jen náš pan prezident a pravila :  " Jdu koupit diamanty ".

Babičko, proč máš tak velké zuby ?

Být prarodičem skýtá mnoho radosti, lásky a nic nemusíte, zhola nic, protože prostě ten vybroušený briliant vracíte, máte ho jen na dobu určitou. Neřešíte, nevychováváte, své peklo máte za sebou, před sebou jen veselé a plodné.
Má andělsky vyhlížející vnučka má před spaním dvě polohy. Té první říkám " na kreténka ".
Většinou je vyústěním únavy, přetažení a hladu. Vztek, protivnost střídá záchvat neurvalosti, mlácení dveřmi, kopání a jiné projevy, kde se vybičuji k oscarovému výkonu, abych ten miloučký ksichtík nevysprchovala ledovou vodou.
Druhá, daleko příjemnější, tu miluji, tu si hýčkám a něžně jsem jí nazvala  " na milouška ".
Ležíme vedle sebe, drbeme si záda, hladíme si záda a povídáme si o našich snech.
Sofinka by chtěla mít veliká prsa, mně by stačila na svém místě, nikoliv u pasu. Ona touží mít velké nohy s barevnými nehty, já nové nepopraskané paty a neukopnuté nehty, do kterých lze dle pedikérky sázet brambory. Vnučka se těší, až bude chodit do práce a kupovat si žvýkačky, já toužím po vedení hasičského sboru nikoliv po typicky ženském kolektivu.
Usínáme propojeny a naladěny, každá ve svém světě a já mohu zcela zodpovědně nastínit, proč mám tak velké zuby ... protože v německé laboratoři ten den měli přebytek porcelánu :-)


 

středa 24. července 2019

Něco je jinak ...


Když jsem si koupila svůj kus ornice, mohu doložit výpisem z katastru nemovitostí, nestála jsem o žádný jezírkový biotop. To bych ale nesměla milovat vodu, živel mému srdci blízký.
Z krajní opozice jsem se během jednoho roku stala ortodoxním jezírkářem.
Chovám kapry. Pod mým vedením rostou, rozmnožují se a i zde platí ta rozprávka o sedlákovi a bramborách. Mám nejkrásnější a největší ryby v osadě.
Každé jaro naší chráněnou krajinou migrují ropuchy, které se do mého jezírka chodí pomilovat. Díky pulcům mám přírodně vyluxované dno a protože se po okolí rozneslo, jak je u nás skvěle, rozmnožovací trasu si naplánovali letos i skokani.
Sedět ráno u kávy, kousat do rohlíku a pozorovat drozdy, vrabce, kosáky, hrdličky i dvě divoké husy, jak se koupou, rochní ve vodě, těm pyžamo a kocovina vůbec nevadí.
Divadlo poživačnosti přeruší přes metr dlouhá užovka Žofka, prý je obojková, mám takový pocit, že i ona se zabydlela s celou rodinou.
V horkých dnech nad hladinou tančí své reje vážky, tak nádherné, že bych se do skvostných barev jejich křídel sama oblékla.
A tak si náš biotop tiše bublá, je spokojený a co je tedy jinak ?
Na naši zajetou adresu, kde se máme všichni rádi, kde se respektujeme, kde se občas koupou prasata a za plotem jim závidí mufloni, se přistěhovali noví nájemníci.
Jsou jich stovky, možná tisíce, když jsem je viděla poprvé, vyklidila jsem rychle pole působnosti.
Na kaskádě z kamenů, kde teče proud vody, seděli čmeláci, včely, vosy. Tok byl jimi úplně posetý.
Stovky jich bojovaly o přístup k vodě, jiné unaveně padaly, mnoho jich plavalo na hladině. Už to nestihli, už neměli dost sil.
Voda, to je, oč tu běží.
Příroda se potácí na prahu průšvihu, my všichni se potácíme nad propastí.
Smutný pohled na vyprahlou řeku, koryta potoků bez slzy vody, krajina bez kaluží, ještě smutnější pohled na hmyz, který bojuje o život. Kdo bude létat z květiny na květinu, kdo roznese nektar po přírodě, kdo nám bude dávat med ?
Tři měsíce jezdí po mé ornici traktory, trávník hyzdí manipulátor a jako by to bylo málo, dorazila včelka Mája a s ní stovky Vilíků, přemýšlím nahlas, koho příště potkám u svého jezírka ?
Voda, milí přátelé, nad zlato.


sobota 20. července 2019

Jak se pase máma ....


První dějství

My všichni, co pracujeme v obchodech, nemáme potřebu vymetat provozovny a nakupovat.
Procházet mezi regály a kochat se barevnými plechovkami, každou zvlášť si prohlédnout, osahat, potěžkat, dívat se na ceny, kontrolovat online s ostatními, sdílet na síti a vyfotit se na instáč, kdepak.
Nakupuji rychle, účelně, mazlím se maximálně s flaškami šumivého vína.
Úložný prostor nafutruji taškami a většinou mi od úst odkapává tvarohový nanuk Míša, když v tom mne osloví žena.
Budeme jí říkat paní Karásková.
Dáma v letech, rozložité figury, která mne šišlavým, takřka dětským hláskem zdraví a upozorňuje na ceduli, kterou má připevněnou a řádně zatavenou nad prostorným poprsím.
Při čtení se mi roztéká nanuk a objevuje první slza. Text mi oznamuje, že paní Karáskovou postihla v minulých letech mrtvička a sužuje jí těžká cukrovka. Státní aparát selhal, systém také a ona se ocitla bez peněz.
Každá kačka, kterou dostane, jí pomůže přežít nespravedlnost.
Mohla by to být má máma, ach jo.
Chci zavřít kufr a ve stejném okamžiku se mi paní kácí vedle auta. Nesnáším resuscitaci na parkovišti. Jsem vyklepaná, ve špitále jsme měli k dispozici ambuvak, defibrilátor, napíchnutou kanylu s fyziologickým roztokem na stojanu a doktorem za zadkem.
Tady nemám nic a ještě mi tu chrochtá paní Karásková. Roztřeseným hlasem volám o pomoc a
nechápu, proč mi operátorka po několika sekundách přesně popisuje vzhled i sukni, co má zmiňovaná na sobě ???
Přijíždí  policejní auto, houká a ve vteřině vyskakuje těžká diabetička s lehkou mrtvičkou jako srnka.
Kdybych nebydlela, kde bydlím, vsadila bych se, že u marketu vyvěrá léčivý pramen a kyslík je vlhčený alpským ledovcem.
Paní Karásková nešišlá, nekolabuje, nešmajdá a automaticky vytahuje občanku a k ní si zapaluje cigáro. Labužnicky potahuje a já, stojím s otevřenou pusou.
Tahle živnost potřebuje pevné nervy, nácvik parakotoulů, silný žaludek a herecké umění. Podle strážců zákona  se při resuscitaci většinou ztratí peněženka, cenné věci, nejednou hodinky, náramek.

Druhé dějství

Nějaký pátek, nějaký měsíc utekl a já na dámu s těžkou cukrovkou skoro zapomněla.
Né skoro, úplně.
Nesouc celodenní tržbu do banky, nerozhlížím se, nečumím, neflirtuji, valím rychle a zběsile.
Když v tom na mne opět volá ten roztomilý, šišlavý hlas s prosbou o cigaretku.
Paní Karásková se nám přes léto krásně opálila, fešanda má novou sukni a je taková celá naleštěná a vyvoněná.
U marketů ji už všichni znají, tak svou živnost otevřela na schodech České národní banky.
Je mi šíleně líto všech, kteří na to skočí jako já.
Mladí lidé jí to žerou i s navijákem, staří se s ní dělí o svou mini penzi a blbci jako já u toho i brečí.
Pracujeme skoro vedle sebe, od rána do večera obě přesvědčujeme národ, že to myslíme dobře.
Já jen platím daně. Mám maličkaté korejské autíčko.
Paní Karásková jezdí do práce velkou bílou audinou, ze které jí obětavě pomáhá syn a večer jí zase spokojeně odveze domů.

To je tak, milí přátelé, když se pase máma ....


pondělí 15. července 2019

Hodiny ...


Dlouhá, bílá chodba. Kostičky dlaždic spojené spárou, přidržuji se vlhkou rukou.
Na konci těch bělavých spojnic prosklené dveře, obalená do modrého županu.
Po mohutných stehnech stéká tekutina, kolíbavý pohyb ze strany na stranu.
Klap, klap, klap. Dutý zvuk hodinových rafiček rezonuje sterilním tunelem.
Oči vyděšeně žebrají o smilování, mé nenarozené dítě se dere na svět.
Hekárna od slova hekání ?  Tak proč tu slyšet řev, nemilosrdné rány pěstí
do lůžka, prosby, naléhání, bědování.  Drsný střet reality se sny.
Oholená, s vyčištěnými střevy si vychutnávám vlažnou sprchu, po macatém těle kapky stékají dlouze,
nabuzeny očekáváním, příjemné pocity narušuje první ataka bolesti.
Klap, klap, klap, vteřina za vteřinou, jedna krátká, jedna dlouhá nožka hodin.
Poučena začínám sledovat čas.
Dýchejte si, prodýchávat, děvčata !
Jaké já jsem děvče, mám metrák a funím jako bernardýn.
Za oknem přichází letní večer, déšť tančí po parapetu. Je mi zima, je mi teplo.
Interval ozev z nitra mého těla se nechce posunout.
Snažím se přátelit s ciferníkem dvanácti čísel, probodávám je ostřížím pohledem, ve vteřině je jemně hladím, chci být jejich přítel, ale proč to tolik bolí ?
Pochoduji, noha za nohou, krok za krokem.
V pauze se opírám hlavou o dveře.
Hlavou mi rychle probíhají jeho oči, dlouhé černé řasy, úsměv, první milování, další milování, kde se courá muž mého života ?  Spí, bdí, zapíjí ?
Tak jsme v polovině, milá maminko.
Nechci být maminka, nechci být manželka, už vůbec nechci být milenka, nechci být hodná holka, co v potu tváře rodí své první dítě. Už nikdy žádné dítě, už nikdy žádná bolest.
Klap, klap, klap, čas odkrajuje, počítám, počítám, tečou mi slzy.
Tolik porodů jsem viděla,  u tolika asistovala a proč zrovna ten můj musí tak bolet ?
Hlídejte si čas a to jako fakt ?
Vždyť mne to bolí pořád, mlhavě pohupuji jako idiot svým tělem a jediná nosná myšlenka bubnuje na poplach, alarmuje a zároveň se vysmívá. Já nechci rodit, já nebudu rodit.
To dítě porodí určitě někdo jiný, statečný, připravený, bojovník.
Ze sesterny cítím kávu, bože ta smrdí. Jak se může někdo v noci smát, když já se tolik snažím ?
Nepočítám, nesleduji, nekamarádím se s hodinami.
Opřená o lůžko tlačím, i když nesmím. Tlačím, nesmím a čekám, kdy za mne nastoupí nějaký záskok.
Vyspaný, štíhlý, svěží, voňavý a nebude mu při každé kontrakci nadavovat rybičková pomazánka od večeře.
Klap, klap, klap a zase ty hodiny.
Po kolika, maminko ? Nevím.
Kolikrát jsem se dívala, kolikrát jsem prosila o vteřiny, minuty, hodiny.
Tak jo, jdeme rodit.
Sestro pište ... je jedna patnáct, holčička ....

Hodiny ukusují z našich životů, významně pomáhají při běhu k cílové pásce.
Jako každé žena jsem si právě s hodinami souzněla v čase hodně specifickém pro příchod nového života.
Nikdy před ani po jsem nevnímala tak intenzivně jejich dutý zvuk, už nikdy jsem nejela na stejné vlně, nepotápěla jsem se v radosti i bolesti jako při narození mého jediného dítěte.
Nejsem sběratelkou hodin, ale když Marta vyhlásila svou výzvu HODINY , vybavila jsem si moment, kdy jsem nejintenzivněji vnímala čas.
Mám hlavu děravou, vzpomínky v oparu. A stále slyším to klap, klap.


 

neděle 30. června 2019

Červen v kostce ....


Půl roku před námi, půl roku za námi. Osobně mi slečna Osudová za první dekádu skutečně naložila, tak jen doufat, že mám vybráno.
Probíhá nejsladší část roku vůbec, delikátní jahodové knedlíky s máslem a tvaroh či smetánka, nadýchaná třešňová bublanina, vychlazený meloun, co se rozplývá na jazyku, nanuky, zmrzliny, dřeně. Já osobně, pokud mám i volno, žiji jako správná Italka. Což v překladu znamená, odpoledne v chládku spím, večer nastartuji a žiji nočním chladným životem. V normálních teplotách nacházím uspokojení, neumírám od potu, nechutně a nevábně zasmrádlá. Chodím jako ředitel planety se sklenkou ledového prosecca, po kotníky od bahna.
Ano, bahno, písek, stavební materiál, kolem celého pozemku výkopy, přikoupím basu lahodného šumivého pití. Spím v centimetru prachu žlutě zabarveného, ráno snídám chléb se sýrem a mezi zuby mi skřípe písek. Žiju na stavbě, ale mám, co jsem chtěla.
Opět už mé sudy zejí prázdnotou, dívám se k nebi a vono nic. Smutný život zahrádkáře, který se modlí a prosí. Vyžebrala jsem si první květ opuncie / díky Pavle, díky Vendy, za fenomenální nápad pěstovat kaktusy, jak jste mi poradili /. Chodila jsem kolem něj a nedočkavě ho svými pohledy popotahovala a když se rozvinul, přesně vím, že si další kaktusy a opuncie dosadím, jsou to rostliny budoucnosti.
Platím daň za svou touhu být přírodě blízko, vyzkoušela jsem možné křížené s nemožným, ale pravidelně se družím s klíšťaty. Bohužel to poslední bylo tak obrovské, nejenže se mi přetrhlo, ale měla jsem v tříslu obrovský lívanec. Doktorské konsilum naznalo, že je nejvyšší čas přestat s alkoholem a mám na měsíc antibiotika. A pak, že je spravedlnost.
Když v roce 2017 celoplošně všechny řidiče ve sdělovacích prostředcích nabádali k výměně průkazů, přiznám se, teklo mi to ušima, nosem i očima. Největší výměnu dokladů, ach jo, kolikrát to je potřeba vyslechnout. Tisíckrát. milionkrát, málo.
V roce 2019, tedy dva roky PO, no představte si, týkalo se mne to !!! 
Jezdím již druhým rokem s propadlým řidičským průkazem jako by se nechumelilo, drze mávám na soudruhy příslušníky na našem náměstí, kdyby kluci jen věděli ... při zjištění, jaký jsem loser, jsem málem zemřela.
Atakují mne paraziti, kteří si ze mne sají, omdlévám, jaký jsem ignorant a hňup.
Tak to samozřejmě nemohu říci o Soptíčkovi. Má za sebou první rok ve školce a první společná fotografie celého kolektivu mne dostala. Pak bude následovat škola, střední, taneční, promoce, svatba, bože, to je fičák. Máme první kolektivní fotku, kde se všechny děti krásně culí, kéž by jim to zůstalo vše i po zbytek života.
Má vnučka nyní přijala do svého repertoáru kantorský tón, takže mne upravuje, opravuje, uvádí na pravou míru, občas je to i slušná glosa, buďme soudní, každá rodina má svou rubičku, evidentně jsem štafetu přebrala v plném bodovém ohodnocení. Máme spolu strávit v letních měsících tři týdny, předpokládám, že do podzimu zvládnu prvních pár kapitol anglického jazyka, má vnučka už totiž plynně anglicky zpívá. 
Začalo léto, čas výletů, dovolených, koupání. Užila jsem si nádherný výlet parníkem po Labi a musím říct, je neskutečné, když voda svou silou pohání člověka za zážitkem. Praha, kouzelnice jedna marnivá, když se jde Nerudovou ulicí dolů nebo nahoru, proběhne po těle husí kůže, jak krásně tu máme, jak kouzelně se nám tu žije. Jen tedy na okraj, moc bych si přála tudy jít v menším davu, ale i Řím, Benátky, pláčí, jak moc tam u nich funíme.
Loučím se s měsícem horkým, sladkým a nadevírám druhé půlce roku, nechť přinese do našich životů svěží vítr, vláhu, užívejte dlouhých dnů, krásných a neopakovatelných večerů, zrovna včera mi na cestu svítily světlušky. Krásné léto.





čtvrtek 27. června 2019

O mužích jen v dobrém ....


Každá mince má rub i líc.
Moc jsem chtěla stavět, rekonstruovat, předělávat, šlechtit, vše nejlépe najednou.
Mám v sobě budovatelskou potřebu, která netkví ve skutečnosti, že třikrát do měsíce přestěhuji byt, vyměním dekorace, záclony nebo koberce. To mne nepudí, to mne nebaví.
Smutně se dívalo, jak se mi sesouvá svah u skalky, nejednou jsem brečela u děr od prasat, chybějící plaňky u plotu o mne jako majitelce neříkaly nic pěkného. Naučila jsem se řvát, až když je fakt krize, slané slzy s mým lehce alergickým obličejem nejsou v souznění.
A bez chlapa, co vám budu povídat, hodně trnitá cesta. Už umím i pracovat s kalovým čerpadlem, žádná žumpa už mi nesmrdí, tedy skoro žádná :-)
O co větší jsem měla sny, zahrada a pozemek potřeby a nutnost, o to hůře se mi hledali vykonavatelé. Sehnat šikovného zedníka, zdatného štukatéra, nevytíženého instalatéra, produktivního elektrikáře, pohádkový svět pro dospělé.
Nemám čas, nechce se mi, zavolejte si za půl roku, mám toho příliš. Schůzky s majiteli firem, vedoucími, kafíčka, pohovory, rozhovory, koketování, fuj, i flirtování. Vše plané, ani cinkání mincemi nikoho nenabudilo. 
Dvakrát, dobře, třikrát jsem zcela nahlas vyřkla rozhodnutí, že vše prodám a půjdu dál. Najdu si něco dostupné, něco pracovním četám přístupné a bude.
Jenže to bych tam vlastníma rukama nesměla natahat tuny kamenů, zasadit všechny traviny, stromky, to bych tam nesměla tisíckrát vypotit hektolitry potu a ztratit své už tak pošramocené srdce.
Když si to všechno sečteme a podtrhneme, velké srdce plné lásky versus velký strach, jak to všechno zvládnu. Bez muže, bez tabáku.
Vše se ještě znásobilo zkušenostmi lidí v mém okolí, třeba takový kamarád Vašík, má už po čtyřech letech pěkný domeček, ale i tik v oku, duodenální vředy, zhubl devět kilo a jen tak mezi námi, minule mi přišlo, že i lehce zadrhává, když mluví o písku a tvárnicích. A to je chlap, jak to dám já ?
Namlouvali jsme se dlouho, naháněli jsme se ještě déle, jednoho dne jsme si plácli.
Už se nebudu stydět za své ploty, už mi nebudou padat plaňky, nebudu podpírat svah kameny, nebudu nevlastní máma všem prasatům, muflonům, srnkám v okrsku. Budu totiž budovatel, budu investor.
/ to zní vznešeně, že, v praxi to znamená solit, solit a solit /
A jak píšu, tak se stalo. Na zahradu mi vjel bagr, traktor, manipulátor a s tím vším šest chlapů.
Šest chlapů v chalupě a mohu o nich jen v dobrém.
Pracovní morálka vynikající, sousedé si pochvalují, že k pozdravu vždy připojí i pár slov, nestojí  to nic a efekt dokonalý. Denně po sobě umyjí nádobí, zametou altán, vysypou popelníky a jako samozřejmost odvezou odpadky. Záchod je při takovém provozu vždy čistý a umyvadlo také, byť se v něm cáká šest páru rukou, dokonce jsem v podezření, že některý vycídil sprchový kout.
Říkáte si, ta kecá ...dobře, jen to prkýnko je pořád nahoře :-)
A o čem je vlastně to dnešní mini pojednání ?
O tom, že stále ještě umí zlaté české ručičky pracovat, nebojí se  ušpinit ruce, zatrhnout nehet, pořezat se o sklo. Hledají se dlouho, propadají sítem předražené dělnické práce a musí se dolovat z hlubin, ale jsou tu.
Stále ještě lidé umí vzít za práci a co víc, dokáží respektovat ženu.
Marnivou, nerozvážnou, se sny jako celý vesmír. Některé sny dokáží realizovat, jiné taktně rozmluvit.
Ba co víc, muži, kteří po sobě vzorně uklidí a jako bonus, v přítomnosti mé, mluví slušně.
U nás na stavbě, sprostě mluvím jen já.
Doufám, že až se s vámi zase někde potkám, nebude mi tikat ani levé, ani pravé oko ....



pátek 21. června 2019

Mateřídouška ....


Stárnu. Prý se to má s grácií, ale já se tuhle lekla.
V předklonu má kolena naznala tvaru tlamky šarpeje. Kde se vzala ta přebytečná
kůže kolem kloubů, jestli mi ji v noci někdo nevyměnil ?
Skvělý nápad udělat si přes celou předsíň zrcadla jsem oceňovala před dvaceti lety, dnes proběhnu rychle obalená od hlavy až k patě, nechci polemizovat podle čeho sochali kyprou Věstonickou Venuši.
Bože, kudy chodíš ? Zvolala jsem při posezení u kávy, kde jsem zahlédla své dvě brady.
Jak mám nabalit chlapa, když mám ovar kolem krku ? Kamarádka vtipně poznamenala, že když on bude mít tři, nebudou mu vadit mé dvě. Brady, jasně. / evidentně skvělá matematika /
A jak su stará, tak su blbá.
Hlídali jsme se. Já a Soptíček.
Začali jsme spolu být trapně sehraná dvojka, bez průšvihů, bez excesů. Nahlas jsem si posteskla, o čem by jednou měla být ta naše kniha, když nejsme skandální ?
Vnučku už nezajímá na veřejnosti mé povadlé poprsí, v italské restauraci nesbíráme pizzu z podlahy, na záchod nedobíháme s náloží, hrad Střekov jsme tentokrát prošli od sklepa až na půdu  a Soptíček jen odfukoval a nahlas komentoval slovy ... to je hustý.
Jsme harmonie, jsme soulad a jsme zaběhnutý kolektiv.
Na cestu vlakem za maminkou jsme si koupili časopis, bude nám cesta lépe ubíhat.
Soptíček byl vyzván k volbě, nebudu vnucovat dítěti svou podobu kultury. Holčička se dívala do vyšších pater, kde se prsí dámy z Playboy, to by nebylo vhodné v útlém věku, že ?
Vyhrál časopis Mateřídouška, kde se na titulní straně proháněli malí barevní poníci.
Uhnízdili jsme se vedle sebe v příjemných sedačkách, zakousli se do jablka a netrpělivě otevřeli dětský časopis.
První stránka nás čtenáře zvala na  muzikál pana doktora Janečka. Mhhh, no jo.
Otáčíme stránku a vida, reklama na batůžky. Třetí stránka, hurá, komiks.
Hlavní hrdinka, kouzelná blondýna s předimenzovaným poprsím a pasem jako vosička.
Samozřejmě, také chci mít krásné trojky u brady místo věšáků, jenže já už jsem velká holka.
Já jsem žena, co má odžito. Jak si s takovou normou poradí malá holčička ?
Co když nebude mít prsa skoro žádná ? Co když bude mít prsa obrovská a prostornější zadek ?
Jak obstojí její psychika, když nebude komiksově akurátní ?
Lékaři psychiatrických ambulancí, kteří dnes a denně řeší poruchy stravovacích návyků, ano, přesně oni musí při pohledu do dětského časopisu protáčet oči v sloup.
Listujeme raději dál. Nudíte se, nekupujte si medvídka mývala, ale zajeďte do liberecké zoologické zahrady. Sofinka začíná znuděně okopávat má svěšená kolena.
Nezajímá jí další reklama České televize na páteční pohádku, nafukovací kruh a jiné nabízené letní zboží už máme doma.
A pozor, hlavní dvojstrana ... Adolf Hitler v nadživotní velikosti, tanky, kulomety, samopaly.
A nejvyšší čas si vysvětlit slovo Totalita.
/ časopis je určen malým předškolákům a školáčkům, připravit budoucí voliče je nelehký úkol /
Sedím jako opařená a dvě veliká modrá kukadla se tážou .... kde jsou ti malí barevní poníci, já si chci o nich číst ? Tak poníci se nám do dětského čtení nevešli, protože jsem napočítala celkem osm stránek reklamy. Vztekle jsem časopisem plácla do příručního zavazadla a zábavu jsme si udělali bez poutačů na zboží, filmy, muzikály a jiné nesmysly.
Při zpáteční cestě mi to nedalo a znova jsem se na dětský časopis zahleděla s nadějí, že najdu něco vhodného, něco dětského, něco povznášejícího. A nenašla.
Za 36 korun českých netřeba.
Kolem mne utíkala krajina, scenérie skoro letní přírody se mi podbízela.
Kde já jsem se zasekla ? Proč hledám v dětském časopisu pohádky, básničky, obrázky ?
Proč hledám dětský svět, jeho podmanivé kouzlo, jeho nedotčenost a vnucuje se mi svět komerce, poživačnosti, občas i nechutnosti.
Jak su stará, tak su blbá ... to šli všichni princové a princezny do důchodu, pejsek s kočičkou už nevaří dort a Rákosníček netančí na zamrzlé hladině svého jezírka ... není to škoda ?
PS.  Vzkaz pro paní Líbu Šmuclerovou :  " Až jednou budete sedět se svou vnučkou ve vlaku a budete si prohlížet dětský časopis, možná by nebylo od věci nabízet kalová čerpadla vhodná k septikům. I takové zboží se musí prodat, ať si děti na tu žumpu zvykají už od malička ! "


úterý 18. června 2019

Má typická letnička ...


Snese holomráz, nevadí sníh, silný sluneční úpal, neskloní se před drsnými a nemilosrdnými kroupami, to vše a ještě víc mi nabízí má nejoblíbenější letnička ... NETŘESK.
Má zahrada mi již několikrát dala najevo, co jí vyhovuje, co ráda nemá. Naučila jsem se poslouchat, žít v souladu a harmonii a hlavně, netrápit rostliny, kterým se na celodenním úpalu nedaří. / proto je zde třeba vysvětlit, že pro mne netřesk skutečně znamená letničku, neboť nemám pěstební podmínky pro hýčkání dokonalých letních květů, neuzalévala bych je /
Mezi kameny, oblázky, kačírkem si lebedí krásně barevné netřesky a každý rok se mi odměňují za lásku a péči květy. Paleta barev květů je nepřeberná, od světle růžové do tmavě fialové, citronově žluté do tmavě červené.
Na námitky, že po odkvětu zůstane díra, reaguji rychle. Netřesky kvetou týdny a po odkvětu květní stvol jemně odstraním a na místo okamžitě dosadím novou růžici. Dosahuji tím velikých a kompaktních rostlin a jejich variabilitu obměním, nebojím se do sebe sázet i jiné druhy. Výsledkem jsou mi rok, co rok, stovky květních stvolů, které rozsvítí skalky, mísy, koryta.
Netřesky kromě mne miluje hmyz, motýlci a letní scéna může zažít ...


sobota 15. června 2019

Když žena se ženou snídá ....


Vcházím do malé a útulné kavárničky.
Intimitu prostředí, tak důležitou pro dostaveníčka, garantují vzrostlé lípy.
Voní, vše tak kouzelně voní.
Můj krok svižně ukrajuje z cesty a já ? Já se těším.
Políbíme se a obejmeme. Silně, jak jen to jde.
Jak jen se dokáží obejmout dvě ženy, mezi kterými je pevný vztah.
Zbrkle, bez rozvážení, bez taktu, pod tlakem jako sifonová bombička vystřelím otázku.
Tak co ?
V jejích tmavých očích svítí jako maják dvě obrovská světýlka a radostně oznámí.
Poslední ozářka.

Šest měsíců uteklo jako voda, šest měsíců, kdy se střídala naděje se smutkem, slzami.
Sledovala jsem boj ženy, která je součástí mého života, je má rodina.
Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděly v únoru na zahradě. A sněžilo.
Jak jsme spolu chodily ulicemi a hledaly odpovědi na otázky, které vedly slepými cestičkami, bez značek, bez retardérů, bez světel, bez naděje.
Jak jsem na chodbách onkologických klinik cítila smrt na každém milimetru, jak se mi žaludek vzpíral, jak prosil o pomoc.
Jak jsem na chodbě mamologického centra viděla, co nikdy nezapomenu.
Bojovnice v šátcích na hlavách, pěšáky se zbraní u pasu, to, o čem jsem jen četla.
V reálném životě jiná dimenze, která už navždy změnila můj postoj k životu.

Servírka přináší snídani.
Sedím jako kníže Rohan. Vkládám si do úst kusy jahod se šlehačkou, máčím si ananas do
hořké čokolády a zapíjím to celé kávou.
Teď, ano, právě nyní jsem neskonale šťastná.
Dívám se na ní. Je uvolněná, je spokojená, je bojovnice, kterou nesrazila nemoc.
Prošla peklem nemocnic, čekáren, ozářek, injekcí s hormony.
Trpělivě pečovala o spálenou a černou kůži, ani jedinkrát si nepostekla.
Teď vyhrála, teď slaví.
S Damoklovým mečem po zbytek svých dní bude usínat, ale právě teď a tady slaví vítězství.

Jsem bezvěrec. Neumím se modlit, Otčenáš si pamatuji úplně stejně jako ruskou hymnu.
Automaticky a z nutnosti.
A přeci ... tolik svíček, ve všech kostelích, které jsem za poslední půlrok rozsvítila.
Dívala jsem se za barevné oltáře, někam tam dozadu a jediná má myšlenka měla společný jmenovatel.
Prosila jsem za zdraví své, za zdraví své rodiny. V každé té svíčce jsem ukryla strach, zapečetila bolest a beznaděj. Jak malí jsme v životě, jak velcí jsme ve svých přáních.

Přeji vám krásný víkend, posnídejte se svými blízkými, je jahodová sezóna ...




 

neděle 9. června 2019

Válka partají ...


Pro stěhovavé ptáky nemyslitelné. Bydlím třicet let v jednom bytě.
Ve stejném domě potkávám stejné patrioty po celé období, změny obličejů 
minimální.
Narodily se zde naše děti, které mají už svoje děti. Na chodbě v prvním jsem sousedce polámala žebra při resuscitaci, ve čtvrtém jsme skoro mezi botníky porodili. Malý "chodbař "  má dva metry, 
neopomene při pozdravu podotknout, že místo ven jsem ho cpala dovnitř. Humorista. 
Rojnicí v keřích odchytávali moji vyděšenou kočku, nechyběl jediný člověk z domu včetně nejstarší 80 leté babičky Zahrádkové, která u každého keře sprostě klela a plivala tabák ze startek. Čarodějná babička.
Po čerstvém vymalování kluci z přízemí podpalovačem Pepo začoudili chodbu tak, že nebylo ani vidět, ani slyšet, jejich otec se vzteky klepal jako drahý pes. Neurotik na pochodu.
Když si děvčata mezi patry měnila své recepty, jedné vypadla hadice z vany a celá vyvářka upravila byt pod inkriminovanou domácností. Ze zdí se kouřilo, ze sedačky se kouřilo, z koberce se kouřilo.
Celý obývací pokoj byl vyvařen takřka sterilně. Do čista čistě. 
Požádat o pomoc, běžné.
Odnosit ženě, cizí, ze sklepa náhradní pneumatiky, normální.
Řešit nesmrtelnost chrousta na schodech u kávy, nutné, ba nepostradatelné.
Až do minulého týdne.
Žiji v zóně válečného napětí.
Na schůzi společenstva vlastníků vystoupil hasič, který doporučil, přestat zamykat oba vchody.
Jedná se o jediné únikové cesty.
V případě požáru obrovská komplikace, která pak udělá z domu hořící past.
Během pár sekund vznikly dva tábory.
Ortodoxní zamykači, kteří argumentují, že dům v životě nevykradl jediný zloděj, protože je celodenně zamčený.
Opozice vytáhla se zbraněmi těžkého kalibru, jak hledat klíče v začouzeném bytě a rychle odemykat.
A válečná vřava včetně originálních výrazových prostředků, dva tábory plné jistých závěrů.
Sprostá slova, urážky, kopnutí do lavičky, vyzvání k souboji.
Bez kordu, tělo na tělo, pupek na pupek.
Soused proti sousedovi, co na tom, že včera fandili při hokeji. Nezdraví se.
V domě je ticho. Hrobové.
Zamykači trvají na ubedněném domě, nezamykači chtějí své únikové cesty.
V koalicích se zdraví, na nepřítele se ani nepodívám, nepozdravím a za rohem ukážu ....
Válka partají, střet názorů.
Zamykat a nebo nezamykat ?  Na jazyk se dere shakespearovské být či nebýt ?
Sama se v tom plácám, sama tápu.
Čekat na zloděje s čerstvě upečeným chlebem, solí a potěšit ho společným tancem ?
Nebo stát uvězněná v zamčeném pekle, když hledám klíče permanentně i bez kouře ?
Fakt nevím ...
Každopádně jsem si cvičně zkusila nacpat tři kočky do dvou přepravek a dva dny se mnou žádná nemluvila. Simulace požárové situace dopadla nevalně. 
Doma mám ticho, na chodbě mám ticho. 
A to jsme si všichni tak krásně žili ...




úterý 4. června 2019

Přesazená ...


Žena ženu pochopí, až sama vypláče potoky slz .

Malá, blonďatá a vyděšená. Sedí ve vlaku, svět kolem se míhá.
Velká, blonďatá a po tváři stékají studené, slané slzy.
Dítě tiše hledí a nechápe. Proč ?
Před chvílí se smála, křepčila, v očích jí tančily dva plamínky.
Proč maminka pláče, proč vzlyká, proč neodpovídá ?
Proč plakala babička, teta, strýc tlačil ve víčku slzu, prý průvan.
V kupé je cítit chlad, bolest je hmatatelná v každé molekule.
Jen to dítě rok co rok, půl rok co půl rok, prožívá stejné.
Z veselé mámy smutná žena. Potoky slz, otázky bez odpovědi ...

Žena ženě porozumí, až sama dozraje.

Procházím městem, kouzelným městem.
Z dlažebních kostek mne bolí nohy, páteř a duše.
Na horizontu slunce, u srdce vzpomínky.
V kašnách proteklo tolik vody. 
Znám ty ulice, pamatuji si trh, záhony pořád omamně voní.
Alej ke hřbitovu bez topolů, babiččin dům bez muškátů.
Ozvěnou se mi nese smích. To se směje moje máma.
Otvírám víčka, volám v duchu, tápu po ozvěně.
Žena, co mi dala život, tu byla šťastná.
Tančila jako víla, poletovala jako něžný motýlek. 
Navždy do sebe natáhla vůni moravské země. 
Než byla přesazená....

Žena vzhlíží k ženě, jen to pohlazení nestihly.

Když žena mému srdci blízká, navždy odešla, přišla bolest.
Přišla i úleva. Je konečně se svými.
Mnohokrát jsem si vybavovala pláč a nechápala.
Dnes už vím. Byla přesazená.
Odešla, následovala svého muže, své dítě.
Nikdy si nezvykla na studený a nehostinný sever.
Už nikdy se nesmála, tak plně, tak hřmotně, tak na celé kolo.
Tak jako doma, doma na Moravě.
Tam, kde je zem rovná, bez kopců, tam, kde jsou lidé vřelejší, milejší.
Objetí trvá dny, měsíce, roky. Pod kůží zůstává navždy.

V kolonce místo narození měla Olomouc. Je to i mé místo narození.
Naše složité životní cesty se právě přeťaly, spojily.
Sedím ve vlaku a z dáli slyším ...
Morava krásná zem,
v které sem byl zrozen
a v ní vychován, od matky pěstován.
Ta mě k srdci svému lnula mateřskému, jí buď můj život věnován. 
Ta jižní Morava je jistě krásná zem ....

Když chce žena ženě říct, mám tě ráda a už se sama vrací na sever.





pátek 31. května 2019

Květen v kostce ....


Na otázku  "  Jak se vůbec máš ? ", ze mne vypadlo bezprostřední, lítám jako pták. Mám rozevřená křídla na maximum, letím nad krajinou. Vychutnávám si komfort dlouhého dne, probouzí mne ptáci a večer unavená ulehám. Tolik světla, slunce vlévá do žil potřebný náboj.
V měsíci lásky jsem stihla skutečně letět a posunula jsem své vjemy zase o kousek dál. Madeira, ostrov k neuvěření, ráj, kus nedotčené přírody. Vidět květiny z miniaturních květináčů v našich hobbymarketech, které ve volné přírodě prosperují do výše několika metrů, ochutnat plody, na které má ústa nezapomenou. Letěla jsem za dobrodružství úplně sama, poznala jsem báječné lidi, kteří obohatili můj pobyt, vyladili do dokonalosti. Ta skvělá parta lidí se pak na letišti objímala a cítila jsem, že každý si chtěl tu chvíli protáhnout, prodloužit a uchovat vzpomínku na náhodné cestovatele.
Zpráva o stavu lidstva - jsme na tom báječně, dokážeme se bavit, seznamovat, družit bez profitu, nehledat skryté záměry, jsme si skoro cizí a přesto se dokážeme společně skvěle smát, poznávat a cestovat.
Pro každého, kdo se bojí, cestovat je skvělé a pouštět do svých životů nové osobnosti, je ještě lepší.
Můj Soptíček se také nezdráhá a telefonuje dešťové víle. Chodí v klobouku, holínkách s kabelkou a do telefonu zcela vážně diskutuje, jaké bude počasí a co si má vzít druhý den do školky na sebe.
Ke svátku dostala své první kolo a k velké spokojenosti tatínka ním odřela zrenovované parkety. Nefalšované nadšení, radost, halasení jsem přerušila výbuchem zářivých konfet do prostoru.
Takže pokud používáte to vtipné o tchyni a uzeném, určitě by mne partner mé dcery viděl zauzenou nejméně pět metrů pod těmi parketami. Alespoň ty ksichty tomu naznačovaly a druhou dávku jsem si odvezla domů, jistě se najde důvod, vyhodit do vzduchu tisíce flitrů a konfet. / neříkejte nahlas, že jsem neřízená střela ! /
Zda to bude při kolaudaci ? Je to možné, ráda potěším dalším výbuchem paní z územního plánování.
Předpokládám, že má špatné spaní, jen co slyší mé jméno.
Už vím, jaké je to, šourat se !  Lidé s naturelem atomového reaktoru neumí žít pomalu, nedýchají pomalu, jsou věčně rozjetí, nastartovaní. V den, kdy mi vjel na zahradu první traktor, krumpáč zabořil hrot do jílovité zeminy, jsem se šourala. Prohlížela jsem si díry v jiných plotech, diskutovala s několika sousedy - důchodci o problematice zácpy a zda Guttalax nebo švestky ? Jak ovšem vysvětlit, že mne díky nervovému vypětí a strachu o zahradu trápí spíš opak .. jestli plenky s kraječkou nebo bez ní. Týden mám za sebou, 55 tun materiálu na místě a pokud přežiju tohle, mohu příští rok cestovatelsky rozcápnout svá letecká křídla, snesu i Sibiř, vydržím i mužíky s vodkou.
Loučím se s měsícem, který provoněl naše dny sladkými jahodami, šťavnatý meloun láká k ochutnání a s příslibem léta na rtech kouzlí úsměvy. Vysedáváme na předzahrádkách, terasách, živě diskutujeme, že náš hokej není vůbec špatný a co na tom, že jsme na začátku měsíce běhali v žabkách, v polovině v kozačkách a nyní v holínkách, máme to pestré, že :-)
Nadevírám měsíci, který jsem jako dítě milovala. Už jsme se jen ve škole poflakovali, výletovali, psali si zamilovaná psaníčka a šíleně se těšili na prázdniny. A vidíte, zase důvod, proč si bouchnout nějakou tu konfetu nebo rychlý špunt, za rohem je léto. Pokud někam letíte, příjemný let, ať už jako pták a nebo třeba jako pan Tau ...krásné léto.






KDYŽ PŘIJEDE TRAKTOR ...

Můj nejmilejší bývalý manžel zpíval ... Je to traktor, je to Zetor, jede do hor, kopat brambor.
Když vjel manipulátor do mé zahrady, vzpomněla jsem si na tento popěvek, tak snad to na ty brambory záhy nebude.




 

úterý 28. května 2019

Stavebně ...


Mít pozemek na hranici lesa nabízí majiteli romantické chvilky, tu srnka, tu muflon. Koncerty zpěvného ptactva neomezeně a se zárukou bohatého kulturního zážitku. Druhá strana mince je už méně přitažlivá, zimní nájezdy prasat, vyplašené návštěvy hladových srnek, o zabezpečení před lidskou rukou nemluvě.
Plot, který se kolem mého pozemku nachází má své odsloužené a rozhodně nenabízí komfort klidu a bezpečí. Obrovskou roli zde hraje i svažitost pozemku a zabezpečení věčného sesuvu půdy při lijácích.
Po třech letech shánění, rozhodování, marného přesvědčování, nastoupí firma a započnou stavební práce.  Sehnat člověka, který nezplundruje a nezničí již stávající zahradu a bude své lidi vést ve stejném duchu, mne trvalo opravdu tři roky. I tak už špatně spím a modlím se, aby všech 34 palet materiálu stálo na svém místě, podezdívky, palisády a samotný plot stál. Zmizí několik desítek let starý plot, natažené kari sítě jako obrana proti prasatům. 
Vím, že zahrada dostane na frak, pár fotografií, protože už zítra bude všechno jinak....


sobota 25. května 2019

Šťavnaté  ...


Sedávala jsem u vlakového okénka, stereotypně okopávala nohou už nefunkční topení a zakusovala chléb s máslem a turistickým salámem. Ta malá blonďatá hlava dostávala během dlouhé cesty na Moravu pár záhlavců, protože to okénko jsem leckdy svým mlsným jazykem ochutnávala, spíše olizovala.
Kolem běžela krajina a čím blíže k cíli, tím více polí, lánů, remízků, ale i potůčků. Sady obtěžkané plody a lesy v dáli sytě zelené. Když jsme na vesnici u babičky s bratranci řádili, vše to vonělo. Louky vyšňořené, plné barev a rty potřené malinami.
V páté třídě jsem do slohové práce napsala, že u mojí babičky je všechno šťavnaté. Kantorka, tedy soudružka učitelka se mne zeptala, co tím myslím. Všichni se mému obratu strašně smáli a já to neuměla pojmenovat, já to cítila. Když zavřu oči, vyskočí vjem, který mám spojený s úrodnou a krásnou Hanou.
Uběhlo půl století, přičichla jsem opět k půdě, obalila si v ní vrásčité ruce a dávno zapomněla, jak trefně jsem pojmenovala emoci spojenou s časovým údobím mně ohromně příjemným.
Probuzený zemědělec vztahoval oči k obloze, čekal ranní rosu a naučil se být vděčným za každou kapku z nebe seslanou. Kdy se stalo, že jsem přestala vnímat, že z naší krajiny mizí remízky, potůčky, malé bystřinky, po nichž zůstala jen prázdná koryta? Musela jsem vlastnit kus půdy, abych si všimla, jak hospodaříme s vodou ? Asi ano.
Počkej, až uvidíš Madeiru, slýchala jsem od přátel, kteří již zažili. Zblázníš se.
A víte co, měli pravdu. Nikdy jsem neviděla takový skvost, přírodu, kterou nezlikvidoval člověk. Místa, kde lidská noha naopak našlapuje potichu, zlehka, protože se bojí dodýchnout, aby se ta krása neztratila, nevypařila, aby to nebyl pouze přelud. Od rána do večera jsem vdechovala do plicních sklípků čerstvost, svěžest a oči kroužily po květinách, které už nikdy neuvidí.
Nejsem závistivá, přej a bude ti přáno. A přesto jsem jeden osten vpíchla přímo do svého nitra.
Lidé na tomto ostrově se po staletí naučili hospodařit s vodou. Díky zavlažovacím kanálům, levádám, spojili oblasti s přebytkem a posílají ji do míst, kde není. Subtropický jih je spojený díky tomu například s náhorními plošinami, s horami a vody je všude nadbytek. Voda, křišťálově čistá, pramenitá, teče celým ostrovem, zásobuje ho a hýčká. O zavlažovací kanály se vzorně stará stát.
Vrátila jsem se ze sytě zelené a bolestivě zaregistrovala tu paralelu, kterou nikdy předtím.
Paní učitelko, já bych vám ráda řekla, že co je šťavnaté, voní po vodě. A nám všem bych moc přála, abychom uměli s vodou hospodařit, nedívali se na zatopená či vyprahlá území, tak doufejme ... že ještě máme šanci ....



středa 22. května 2019

Monology bez hranic ....


PÁTEK

Soptíček :  Dneska mě moje babička vezla autem. Opravdu hodně to tam smrdělo. Měla jsem na hlavě čepici, i když svítilo sluníčko a všichni chodili s holým zadkem, jak trefně říká babička Simča.
Hodně jsme zpívaly, ze stanice trolejbusu nám mávali lidi, asi se jim to moc líbilo. 
Jedeme spolu na hrad, tak jen doufám, že tam nemají pavouky. Já pavouky právě nerada, když ho vidím, hned pištím. Obličejem dělám takové ksichtíky, pozor, aby mne babička nerozmačkala, když mne chrání. 
Dostala jsem jahodovou zmrzlinu, dala jsem i Fíkovi. Já bych zmrzlinu mohla ráno, v poledne i k večeři. Tak proč mi pořád nutí maso, zeleninu nebo ovoce ? Takové ovocné Lipo má vitamínů !
Navíc já je dobře slyšela, jak si povídají o těch mých holoubcích. Vytahuji si je tajně, když se nikdo nedívá a s takovou chutí se s nimi těším. Babička mi při koupání říkala, že jsem čuník.
To nevadí, já jí dneska naučím před spaním novou hru.

Já :  Roztrhnout, zabít, zastřelit ! To jsem nemohla porodit ?
Proč mi moje jediné dítě dá do auta poblitou dětskou sedačku, kterou vyčistí jedlou sodou a octem ? Chemická reakce těchto sloučenin je tak třaskavá, že po městě jezdíme se všemi staženými okny.
Musíme zpívat, Soptíčkovi se chce spát. Když usne teď, bude lítat po kvartýru ještě o půlnoci.
U kávy na hradě Střekově zjišťuji, jsem mladá, krásná, svěží, věkový průměr německých turistů se pohybuje kolem sta let, večer mohou běhat po cimbuří. Kéž by mi to vydrželo fakt dlouho.
Ten malý hajzlík nejí mango, doma mlaská. Nejí kiwi, doma achá. 
Výborně, sice to není výchovné, ale u pohádky jí. Už nebudu protáčet panenky v sloup, dělám to taky. 
Ležíme vedle sebe a hrajeme Soptíčkovu hru. Ke slovu chodící přidáváme veselá slova. Chodící skříň, smích, chodící oko, smích, chodící vlasy, smích, chodící pastelka, smích, chodící pindík, obrovský smích. Proboha, kdy začíná puberta ?



sobota 18. května 2019

Já to už umím ....


Má švagrová říká, že si život umím užít. Tuším, že má pravdu.
Ale vždy tomu tak nebylo. Žila jsem život vzorné dcery, dokonalé matky a manželky, úderné pracovnice a mou hlavní náplní bylo dělat radost jiným.
Hrubě jsem se mýlila, až když jsem úplně vyhořela a vyškrábala jsem se ze dna, dostala jsem za úkol od psychologa, začít žít svůj život. Naučit se odpočívat, spát a hlavně dělat radost sama sobě.
Já to už skutečně umím, v té druhé půlce života jsem našla sama sebe a obdarovala se, plním si sny.
Díky cestování se mi otevírají obzory, o kterých jsem jen četla, snila.
Když jsem poprvé v katalogu uviděla květinové slavnosti na Madeiře, moje srdce zaplesalo a bilo jako na poplach. A co teprve na místě.
Mám geneticky zakódovaný vztah k rostlinám i díky mému renesančnímu otci. Jako dítě jsem se účastnila každé Flory Olomouc, jejíž nekonečné, barevné a voňavé záhony se zapsaly do duše malého človíčka.
Co se mnou udělala Madeira, ano, byla jsem nonstop zhulená květinami, nedotčenou přírodou a na květinový průvod v hlavním městě nikdy nezapomenu. Je to příležitost, kdy se ostrov obléká do barev, do květin a v rytmech tančí. Tančí každý, i ten největší páprda, pohupuje se do rytmu salsy, kroutí pánví, protože Elvisův odkaz nenechá nikoho chladným.
Každé větší město ostrova nacvičí program, oblékne se celá rodina, nazdobí alegorický vůz a hlavním městem jde průvod. Není průvod jako průvod, o to jsme se v našich životech s mávátky už přesvědčili a né jednou.
Pro někoho mnoho lidí, jiný by mohl namítnout, že vše zbytečné, marnotratné.
A co jsem si přivezla já z tohoto dne ?
Nefalšovanou lidskou radost. Jsme přesyceni násilím, bolestí, dny se nám smrskávají do pracovních a výkonnostních kritérií, stravování odměřujeme na bio, děti si neumí hrát, nepotřebují, mají virtuální mašinky.
A jak tak všichni tančili, všichni se smáli, mladí i staří, štíhlí i silnější, měl svět chvíli jiný rozměr.
Byl barevný, přívětivý a nebáli jsme se navzájem dotýkat, dýchat a od srdce se smát.
Pro tyto chvíle stojí za to žít ... a kdekoliv !


středa 15. května 2019

Z blonďatého cestovatelského deníku ....


Kdo očekává, že překvapím distingovaným chováním a dokonalou etiketou, toho skutečně zklamu.
Když u mé imaginární kolébky sudičky nakládaly, byly to holky pěkně rozjeté a nešetřily.
S přibývajícími roky by jeden očekával, že to vyklidním, zestárnu a zešedivím.
Ano, přátelé, já zešedivím / za těžký prachy u kadeřníka /, já zestárnu, ale vyklidnit, to já neumím.
Zažila jsem na Madeiře hodně veliký adrenalin a zde jsou tři docela malé ukázky, že když jedu já, blond hlava září do všech stran a průšvihy ... no posuďte sami.

Na balkóně

7:35 ... vcházím do hotelové jídelny u bazénu. Někdo má na dvoře slepice, kolem mé nohy poskakuje racek chechtavý a čeká svačinku. Miluji snídaně, žeru, dokud mi nezačne přetékat tukový prstenec přes okraj kalhot. Croissanty s nutelou, teplé houstičky, bábovky, sýr, šunka. Nirvána pro bloncku, která vstává ráno ve čtyři. Kávička, džus, kávička, buchta, meloun, umřu blahem.
8:08 ...  ty čuně, ty jsi se zase naprala. Mozkové závity jsou utlumené, zálibně ve výtahu mačkám 11.patro. Bydlím v oblacích a cestu mám kolem obrovské terasy. Vidím půlku nadpozemsky krásné Madeiry, moře, slunce, racky. Kochám se panoramaty, kochám se životem.
8:12 ...  stojím na balkóně a zjišťuji, že kolem sebe mám ráj, jen z toho ráje nemohu ven. Průvanem se zabouchl jediný východ. Běhám jako blbka, zkouším nouzový východ. Nejde otevřít.
Polévá mne horko, tváře mám rudé a ruce se mi klepou. Za pár minut odjíždíme na celodenní výlet a já stojím jako kretén zamčená na balkóně. Nikde ani živáčka, společnost mi dělá slunce, parníky na moři, racci se chechtají a já sedím na zemi. Škoda, že není v kabelce padák jako povinná výbava.
8:19 ...  sedím opřená o zeď, modlím se, aby šla kolem nějaká uklízečka. Království za uklízečku !
8:21 ...   kape mi první slza, když v tom mi to spíná. Mám číslo na průvodkyni. A mám i telefon !
No není to štěstí ?
8:30  ...   moje průvodkyně se jmenuje Simona a má blonďatý melír. Má taky pochopení.
8:45  ...  vbíhám do autobusu a všichni sborově tleskají. Už všechno ví, jsou informováni a umírají smíchy. Odpouští mi akademickou čtvrthodinku, protože se všichni domnívají, že jsem bioložka.
A kdo by jim vysvětloval rozdíl mezi vřesem a vřesovcem  ??



neděle 12. května 2019

Od lidí k lidem ....



Z Čech jsem doslova utíkala. Vadili mi lidé, všední život měl šedou stránku a jela jsem na setrvačník.
Nedokáži si vůbec představit, že bych nevypnula motor, že bych žila bez relaxu. Umím naštěstí hodit povinnosti za hlavu a neodmítám se stát na malý časový úsek světoběžníkem.
Odletěla jsem na Madeiru a pokud mohu zpětně hodnotit dle fotek ...utekla jsem od lidí k lidem.
Hned první den jsem navštívila místní madeirskou tržnici a kdykoliv mi čas dovolil, nechala jsem se vtáhnout zas a znova. Tenhle barevný, nesmírně voňavý svět se mi vsákl pod kůži. Procházela jsem mezi miliardou lidí a natahovala do mého nitra dary tohoto překrásného ostrova.
Budu pár článků směřovat tímto směrem, ale pouze ze svého úhlu pohledu, z mých blonďatých průšvihů / a že jich zase bylo /, z fascinace přírodou, o které se dá i dnes říct, je nedotčená.
Nezahrnu vás přesnými daty, dokonalými údaji, těch je plný internet. Pokusím nastínit své zážitky, své emoce, v každé fotografii je náš svět, naše žití, i když tisíce kilometrů od opravdového domova.
Svět patří třeba jen na chvilku nám všem, jen si sáhnout...


pondělí 29. dubna 2019

Duben v kostce ...


Na letošní dubnovou kostku jsem se nesmírně těšila. Svět kolem mne se radoval, tančil a nechával se opíjet jarní přírodou. Ze zimních měsíců jsme vpluli rovnýma nohama do skoro letních dnů, sluneční paprsky si nás doslova hýčkaly a všechny blogy rozkvetly. Když nebyly plné květů, nabídly skvělou a pozitivní náladu, typicky česká nenálada, nepohoda a pindání se vytratily někam za hranice.
Mám ráda, když se lidé radují, všímají si maličkostí a umí si život zpestřit, dýchá se hned na světě lépe.
No dýchá ... spíše kýchá, na míle jsou poznat alergici, kteří ten pylový nášup asi tolik nevítají. Má dcera každé jaro s rozkvětem břízy takovou radost nesdílí, když poprší je lépe. Vláha chybí a katastrofické scénáře podtržené reportážemi v televizi, příroda by si tu vodu zasloužila.
Vlastně už o měsíc dříve jsem jezdila večer, co večer zalévat, sluníčko neúprosně spalovalo zem.
A nejen zem, všichni zahrádkáři včetně mé maličkosti mají záda a krk vysmahlý do hněda, při ohýbání hřbetu k záhonkům se člověk o barvu vůbec nesnaží, naopak.
Posunula jsem lásku ke své zahradě do levelu, o kterém jsem neměla tušení. Mám panický strach z hadů, nebojím se myší, pavouků. Děs a hrůzu, paniku, pot na čele u mne vyvolá vždy na první dobrou plaz. V televizi, ve filmu, v zoologické zahradě, kdekoliv mám pulz nad 100, tlak neměřitelný a děs v očích. Vlastně před pavilonem terarijních zvířat postávám, většinou se nedonutím. Nemohu.
To, že mám chatu a pozemek v lese, ano, co čekám ? Sousedé o mé vášni vědí, nikdo nemluví nahlas, kolik potkal zmijí, užovek. Nikdo.
Čtyři roky všichni hadi v okolí neporušili embargo, až jednoho krásného a horkého dne jsem se potkala z oka do oka se svým prvním hadem v životě. Užovka obojková, metr a půl živého rozměru, si plavala v jezírku s mými kapry, žábami, skokany,ropuchami, pulci.
Mohu říci, mám dokonale vyvážený biotop, jsem pyšná. Jsem hrdá hlavně na sebe, neomdlela jsem, pozemek jsem neprodala a mé nové nájemnici jsem dala jméno Žofka. Doplazí se pravidelně, respektujeme se, ovšem pokud mi začne lovit ryby jako u sousedů, vyhlásíme si válečný stav.
Nevím, jestli mohu vůbec naznačit, ale cesta, má cesta za vysněnou zotavovnou po druhé kole jednání vypadá víc než nadějně, soudružka referentka naznala, že já nebudu takové zlo, ani stavba nebude takové zlo. Až bude černé razítko na bílém papíře, pak lze vyhlásit komuniké.
Zatím pouze pokorné pšššššt ...
Kdo rozhodně nemlčí, kdo předčí mé lidové vypravěčství, jistě tušíte, Soptíček. Od rána do večera, ohňostroj slov, písniček, básniček, estrádních výstupů, písniček / absolutní top ... Šly panenky silnicí, hlavně sloka s granáty a dukáty je neoblíbenější, vnučka má vkus a naznačuje, že jen drahé šutry mají smysl /. Čím jediným jí ucpu na pár minut ústa je zmrzlina, kavárensky se poflakujeme vydatně.
Máme za sebou další, kouzelný, výživný hysterák, s omýváním obličeje ledovou vodou. Chtěla jsem učinit změnu, ze Soptíčka nechat rozkvést holčičku Sofinku.
Byl by to zásadní omyl, spíše to vypadá na brutálního Sopťu ! Výchovně jsem pohořela, byla jsem po výstupu mé vnučky zralá na flašku Božkova, jedno zda černého nebo hnědého, šok, jak z milé holčičky naroste malá agresivní opička, je třeba spláchnout silným lihovým nápojem !
Každé pondělí netrpělivě sedím před obrazovkou a čekám na závěrečných osm dílů Hry o trůny a už dnes vím, že mi po osmé sérii bude tenhle svět fantazie, krásných lidí neskutečně chybět.
V nejlepším je čas se rozloučit, učiním tak i s měsíce aprílovým. Děkuji mu za příděl slunečních paprsků, v posledních dnech i dešťových kapek a nadevírám měsíci lásky, tulení, líbání a pokud se chcete políbit pod rozkvetlým stromem, musíte do hor, v nížinách jsou již odkvetlé.
A vám milé dámy, zítra přeji příjemný, ničím nerušený let. Pokud se dostanete z dohledu radaru, nezmatkujte, v klidu přistaňte a nechte se navigovat některou z vašich kamarádek nebo kolegyň, já své koště ještě večer vycentruji a slibuji, každé zamávám, ať je to Pavla, Karla, Martina, Hedvika ...





ZCELA JINOU OPTIKOU

Můj synovec fotí. Není líný, vstává ráno ve tři hodiny a jede si pro fotku.
Hřeje ho mládí, sny a já se přiznám, každá jeho fotografie mne pohladí, potěší a něčím učaruje ...






BOHEMIAN RHAPSODY

Tak i já si mohu udělat pomyslnou čárku. Čekala jsem skoro půl roku než jsem si sedla před televizi a poprvé si pustila film o skupině QUEEN a hlavním představiteli Freddie Mercury.
Nemohla jsem jít sborově do kina, tenhle snímek jsem si musela prožít doma a sama.
Jsem hudebně spjata s touto skupinou, na kotoučáku jsem slyšela před 40lety první písně a ještě dnes mám husí kůži. Není to pro mne momentální poblouznění, hit.
Jsem skutečně rocková babička, která rockem žila, měla a má ho pod kůží. Jednotlivé skladby evokují první lásky, milování, zkušenosti se zakázanými látkami, první zklamání.
Tak moc mám tuhle hudbu pod kůží, nedokázala jsem s davem brečet, s davem se smát, truchlit.
Když tenkrát Freddie zemřel, bála jsem se jen dodýchnout, jak silně mne to zasáhlo.
Hudba těchto umělců je můj věčný poklad, který si nesu životem, formoval mne a já na to musela být nachystaná, nebyla to pro mne komerční záležitost, ani momentální móda.
Poprvé jsem byla šíleně zklamaná, na druhou dobrou jsem brečela od začátku až do konce a po páté, mohu říct .... i já jsem viděla Bohemian Rhapsody.



/   zdroj  culto.latercera.com /
 

úterý 23. dubna 2019

Akce  " DUDOVÁ  "  ...


Dopečeno, usmaženo, dovařeno.
Řízky a karbanátky se opalovaly dozlatova, brambory na salát se při loupání lepily na prsty jako v první třídě při řazení písmenek, kdy se lepící pasta Herkules jevila silnější než tavná pistole.
Rodinné veselí díky letním teplotám nebralo konce, chyběl jen ohňostroj. Sofinka bez ustání pronášela Hody, hody, do provody, dejte vejce ...nejlépe čokoládové, pubertální synovec oznámil, že bude učitelem, ale stejným jako Igor Hnízdo, studující synovec usínal za stolem. / prožil jako zanícený fotograf ranní svítání na německých kopcích, vstával ve tři hodiny / Celé velikonoční bujaré veselí vygradoval můj bratr dotazem, kde jsem koupila tolik krásných žab do jezírka ???
To, že by mohly do mého biotopu dorazit samy, si připustil až po třetí Kofole.
Sežráno, zlikvidováno, nic nezbylo. Všechny bílkoviny nutričně zapadly do tabulek, sacharidy jsem viděla k ránu utíkat do sousedního NDR.
A na dotaz, zda jsem byla omlazena, ano. V důsledku absence pomlázky jsem dostala režným koštětem.
Ať žijí svátky jara a zase za rok.
Tak nějak v povznesené náladě, že už mám tu merendu za sebou, jsem vyrazila slavit velikonoce do našeho hlavního města. Pokecat, rozebrat, po holčičím očumět, eventuálně provětrat nějaký pěkný obchůdek, tu kabelka, tu šaty, tam kouzelné boty. Tak  beránek musí obdarovat! 
 ..... a když jsem byla omlazena, přeci nebudu chodit ve starém, otrhaném, štupovaném.
Má radost netrvala dlouho, měla jepičí život. 
Při výstupu na nástupiště jsem zaostřila do svého hledáčku drbnu. Drbnu Dudovou.
Proboha proč ? Proč zrovna Dudová ? 
Když si Troška obsazoval do svých trháků Kelišovou, biblickou předlohou mu byla právě naše Dudová.
Kradla jsem se v davu, snažila se asimilovat, ale s mojí zářivě bílou hlavou a kontrastně opáleným ksichtem to byla neskutečná fuška. Když na mne z davu čekajících vyrazila rozradostněná kamarádka, doslova se mi valila vstříc s větrem o závod, skočila jsem za sloup a místo radostného vítání jsem zašeptala ... Rychle se schovej, támhle jde Dudová !!!!
A právě nyní čtu vaše myšlenky, proč blbne, proč se schovává, proč to prožívá ? 
Nejsem ani agent 007, nepíši ani Reportáž psanou na oprátce, neplatí mne KGB.
Ale od momentu, kdy se naším městem nese fáma, že se jezdím " lesbit " do Prahy do gay klubů, dávám si na všechny tyto Dudové, Kelišové nebo Hadrabové veliký pozor.
Omezuji se v projevu, v náklonnosti vůči ženskému rodu. Kdybych totiž souložila s mužem za bílého dne na našem náměstí, nevyvolala bych takové pohnutky v malosti svých spoluobčanů, jako když se obejmu a políbím na uvítanou s nějakou ženou. Jsem známá persona a velice často se stávám předmětem tlachů, ve kterých mi příští týden naroste druhá nebo třetí hlava, v šedesáti porodím malého Indiána nebo vyrazím na Mars, samozřejmě si tam otevřu další pobočku.
Takže, milí přátelé, pokud mne náhodou zahlédnete, jak má blonďatá hlava přískokem letí za první sloup, ano, jsem to já a právě bojuji s lidským předsudkem. Že když právě nemám chlapa, líčím fakticky pouze na ženy, protože je to právě velice moderní. Pokud mne už potkáte, nepodám ani ruku, protože mé sklony nejsou fakt čestné, mohla bych vás sebou stáhnout do bahna lesbických bordelů.
Ale jinak ... v Praze je blaze, protože si Dudová zapomněla cvikr ...



úterý 16. dubna 2019

Kdy naposledy ...


Jako děti jsem běhaly po trávě bez bot, skákaly, lehaly si a kočkovaly se, naprosto bez obav.
Nepamatuji si, že by maminka stála se vztyčeným ukazováčkem, že se to prostě nesmí.
Uplynulo mnoho vody v řekách, mnoho let a ta úžasná bezprostřednost mládí se vytratila.
Stála jsem dnes uprostřed zahrady a dívala se na vysokou trávu. Na pampelišky, které jako tanečnice roztahovaly sukénky a nabízely se včelkám se svými pylovými zrnky.
Kdy naposledy jsem si lehla, jen tak do trávy, nepamatuji.
Od myšlenky k činu uběhlo pár vteřin a já ležela v trávě.  Nad hlavou blankytné nebe s výstřední modří, ptáci letící k lesu, bílé linky  na horizontu od letadel a pode mnou zem. Měkká, vlahá  a připravená mne na chvíli pochovat. Slunce vytahovalo mé pihy a já si přála, abych takhle mohla ležet dlouho, šíleně dlouho. 
Kouzlo okamžiku přeťal stín. Nade mnou stál soused a vyděšeně se tázal, zda mi není nevolno ?
Nechápal, že se jen tak válím na trávníku, nejsem ožralá a nemám infarkt.
Škoda, obrovská škoda, že jsem zapomněli , jak báječné je být blízko přírodě, pokud se jí člověk přiblíží, je pro sousedy podivín. Blázen, co se válí po zemi.
Neuměle jsem zachytila pár okamžiků, kdy mi bylo fajn, škoda jen, že fotky nevoní ...


sobota 13. dubna 2019

Když šest hodin musí stačit ...



Jednoho rána vstanete a je tam. Nevítaný, nezvaný host.
S jeho přítomností se musíte srovnat s jako nemilovanou tchyní.
První dny jsou slité v jeden a potažené černým flórem.
Vstávat, usínat a vědět, že uvnitř někdo hlodá, ničí a vy to rozhodně nechcete.
Netoužíte být rozežírán, stravován na neviditelné molekuly.
Rodina, děti, přátelé, kamarádi, všichni se snaží, jen vy zůstáváte se svými myšlenkami tak zoufale sami. Bojovníci na frontě, padlí tvoří smutné statistiky.
Kolotoč vyšetření, nálezů, měření, diagnostik, operací, ozáření, chemoterapií.
Vysátí, vyhlodaní a hlavně na smrt vystrašení, s nadějí nebo bez, jednoho dne přijde papír.
Bílý, úřední a rozhodující.



středa 10. dubna 2019

Říkej mi Emile ...


Sprintuji každé ráno od čtyř hodin. Nasadím profesionální úsměv a tretry, za zpěvu ptactva utíkám budovat kapitalismus se socialistickou tváří. A už se ani nevzpírám, když na dálnici mou spanilou jízdu přeruší tři uzávěry, prý má ministr Ťok své dny spočteny.
My totiž dneska jdeme po O. /  pro ne - babičky a pro ne - dědečky ... vyzvednutí vnoučete ze zařízení po obědě. /
Já a Soptíček. Vítáme se, objímáme se a v nestřeženém okamžiku si mezi sebou rozetřeme po oblečení polední guláš se zbytky rýže. Moje drbnička mi oznamuje, kdo měl dnes narozeniny, kdo nesnídal, kdo nepřišel a kdo zlobil paní učitelku. Je krásné, když se před vámi takhle naplno zrcadlí genový fond, naše rodinná kronika má pokračovatele.
Je kouzelný slunečný den a přicházím se skvělým nápadem, vyrazíme nejdříve do cukrárny a pak hurá do přírody. Soptíček jako protihodnotu vyžaduje koloběžku, což bych na příště skutečně zvážila.  Souhlasím, já jsem nadšená, já bublám, jen explodovat.
Buďte v klidu, všeho do času.
V místní cukrárně spácháme kalorickou sebevraždu, kterou já podpořím dvojitou kávou.
A vyrážíme.
Soptíček na koloběžce, já po svých.
V ulici Květinová se všem obyvatelům poprvé naskytne úchvatná podívaná, kdy se má vnučka rozjede a já se snažím jí dohnat. Beru to jako rozehřívací okruh na stadiónu Evžena Rošického.
Dobíhám, Soptíček disciplinovaně vyčkává.
Do ulice Revoluční již vbíhám lehce opocená, líce zarudlé, ještě jsem plíce nepotrápila.
Prasárničku z cukrárny proklínám, díky kávě a běhu mezi ulicemi mé srdce pulzuje, co pulzuje, tříská jako orloj.
To je báječné, když mne klepne slečna Pepka, bude to v ulici Na růžku, tam kvetou úžasně bílé magnólie, jejichž květy si beru jako záminku se chvíli zastavit.
Soptíček o ulici dál skanduje : " Babičko, přidej, ještě, ještě, ještě ... "
Cítím se po zimě jako zbitá, nemám kondici, funím jako prase a z mé vnučky vidím jen růžovou helmu. Jsem na ocasu celého pelotonu a zoufám si.
Dobíhám, vnučka opět čeká.
Kde jsem udělala chybu, proč jsem neposlouchala svého trenéra a cpala se jako čuník ?
Pozdě, musím běžet,
Soptíček vjíždí do ulice Karla Kryla a za plotem si mne chápavým pohledem měří bodrý penzista. Proč je ta blondýna tak zpocená, proč má obličej rudý jako uvařený rak a klepou se jí kolena ?  Přesně ta kolena, kterých jsem se minulý týden lekla.
Přitažlivost zemská nepostihla pouze má ňadra, už i kolena se mi rolují a vypadají jako roztomilá drštička šarpeje. Jo, co bys chtěla blondýno ? Jsi už babička !
Dobíhám do cíle, kde mne čeká znuděný Soptíček.
Nahazuji si povadlé poprsí do podprsenky, natahuji kalhoty, v podpaží mám kola jako od trabantu.
Nečeká mne medaile, ani hymna, ani občerstvení, ale další sportovní disciplíny na hřišti.
Skákání, přelézaní, houpání, bábovičky a v nestřeženém okamžiku pociťuji, že mi u  " pečení " dvacátého dortu padá hlava. Důrazné upozornění ze strany zákazníka na sebe nenechá dlouho čekat a já cukruji jemným pískem další dort.
Cestou domů ještě skáču jako zajíček z jamky, zpívám píseň " Jdou vojáci, jdou pěkně v řadách za sebou ...  " a můj hlavní velitel, trenér, zpěvák, sprinter a hlavně má vnučka,  ta mi usíná v náručí.
Ukládám jí do postele a jedu dalších sto kilometrů, abych uložila sebe.
Usínám s vědomím, že díky bohu sprintuji v tomto věku, co později, milý Emile ?
Mít víc křížků, nemohla bych dělat svému Soptíčkovi sparing partnera.
Za odměnu celou noc ve snu  běhám a přemýšlím, zda ten, kdo mne předběhl, byl Emil Zátopek ?
Emile, bylo to nemilé a já tak trénovala ...



 

neděle 7. dubna 2019

Bez holínek za kulturním dědictvím ...


Hlava nacpaná v záhonu, za nehty třicet deka hlíny, tepláky na sobě, opocený obličej, spálený zátylek, večer bolavá záda, nohy a klouby na rukách. Běžný den zahrádkáře na jaře, který si ještě prokládám prací a domácností. Během jednoho dne jsem dvakrát zapomněla, kde parkuji, začalo mi tikat levé oko a na ulici jsem přešla vlastního bratra. 
A co s tím ? Odhodit holínky, vykoupat se, navonět se / stále ještě jsem nevychytala ten deodorant bez hliníku, kdyby jste  mi někdo poradil, jaký používáte a chodíte mezi lidi a oni se za vámi neotáčejí, prosím, napište do komentářů / a hurá do ulic.
V páté třídě jsem četla Staré pověsti české, do čtenářského deníku jsem si pak zapsala, že toužím jednou vidět ten kopec, kde Horymír skákal s Šemíkem do Vltavy. Místo, kde žila kněžna Libuše a její slavný oráč. I paní učitel Kroftová měla ke konci školního roku tik, ale moc krásně vyprávěla, že ve sklepeních Vyšehradu zlatý poklad hlídá starý lev se dvanácti lvíčaty. Až bude české zemi hrozit nebezpečí, lev mocně zařve, skála se rozlomí, ze lvíčat budou statní lvi, kteří nás ochrání.
Trvalo mi přes čtyřicet let než jsem si tento krásný kopec nad Vltavou prošla.
Lítám po světě, stydím se, stydím, máme tu neskutečně krásně. A s probouzející se jarní přírodou je to kombinace mámivá, přitažlivá a maličko mystická.
Splnila jsem si sen malé školačky a než si zase natáhnu holínky, jdu hledat tu knihu, která se mi stala inspirací, třeba mne navede na další úžasné místo našeho kulturního dědictví.
Krásný jarní týden vám přeji, no a jestli jste si vzpomněli i vy, na čtenářský deník, dětské sny, nikdy není pozdě !