Červen v kostce ....

... měsíc jahod, sladkého a zralého ananasu, čas grilovaček, táboráčků, popíjení pivka a kafíčka v zahrádkách a čas spařených půlek. Vše rozkvetlo, vše rostlo a bylo neskutečné horko. Modrá obloha bez mráčku, žádné srážky, tak to bylo celý měsíc a přesto nic nového. Jako důkaz výňatek z červnové kostky roku 2017 :

Pohled na naši řeku, řeku Labe, mě deprimoval a skutečně mi není lhostejný. Jako dítě jsem tuto řeku zažila plnou lodní dopravy nebo výletních lodí. Poslední roky je splavná pouze v zimě a to jen v určitých částech. Nyní je tok Labe tenký a celý jde projít suchou nohou. Je to strašně smutný pohled na vyprahlou řeku. Trávníky, stromy, záhony v městských parcích vypadají jako v září. Někde jsme jako lidstvo zaspali, ale nebudu kázat vodu, když sama piju víno. Byla jsem nucena i já zalévat pitnou vodu, protože by mi vše pochcípalo.

Rok se s rokem sešel a situace je na chlup stejná. Sucho, sucho, žádné srážky a řeka nesplavná, studny vyschlé a náš kraj již hlásí spodní vody na nule. Bojím se, bojím.

Ovšem na poli stavebním mohu hlásit první úspěch. Na zahradu přišel první stavební inženýr, který mlčel, neřekl jediné slovo navíc a jeho výraz mne děsil / moje generálka by řekla, že čuměl jako půl prdele za plotem / a výsledek ... no tak jo, já vám to postavím. Žádná planá gesta, žádné sliby a už se maluje projekt. Vypadá to, že se sezónního bydlení dočkám.

Opět se věrně kopíruje situace z minulého roku, kdy v mém jezírku došlo k reprodukční explozi. Ano, mám z jezírka bordel, kde se mi ryby množí, množí a důsledky sexuálního harašení jsou všudypřítomné. Minulý rok jsem odchovala 60 ryb, které už brázdí jiné vodní plochy, letos toto řídím a neodchovám nic. Úplně stačí, že mi během jednoho odpoledne celá parta ryb zlikvidovala všechny lekníny, prý se nudí, chybí jim program !

Soptíček byl poprvé v životě u moře. Do telefonu hovořil rychleji než samopal kalašnikov a já jsem do svého ucha zachytila slova : Babičko, letadlo, ponožky, tančím, moře, plavu, mušle, babičko, ptáček, voda, Ahojjj.

Rozhovory to byly rychlé, věcné, stručné a z každého desátého slova jsem dešifrovala český výraz. Podle fotografií si písek doveze ve všech otvorech a doma asi zavedou po večeři animační program, u jednoho záznamu jsem se málem počůrala.

Červen mne nemile překvapil po stránce blogové. Poprvé jsem toužila mít své jisté, což samozřejmě není nikde, i když mne hlavní adminka přesvědčovala o zvládnuté situaci, kterou Nova řeší, poprvé tomu nevěřím.

Blogování v mém případě není chvilková známost, naopak, už vím co chci a skončit to rozhodně není. Naopak.

Vyzkoušela jsem si první rozhovor a byl to neskutečný adrenalín. Napsat někomu otázky na tělo, navíc ho znáte jen z blogu, tak to je hodně náročné a ještě veselejší je čekání na odpovědi. Vybrala jsem si skvělého parťáka, tak jen doufám, že ten další bude stejná trefa.

Loučím se s měsícem, který nám odloupl půl roku a mně starému depresáři se začnou krátit dny a světelná pohoda.

Nadevírám měsíci prázdninovému a vám všem přeji krásné dovolené, plné pohody, koupání, lenošení, houbaření, prostě užívejte, cestujte. A neberte si příklad z kocoura Míši, ten v horkých dnech nepřečte ani stránku !

SENTIMENT MĚSÍCE

Když jsem byla rocková Liduška, trsala jsem na jeho skladby na čajích a tanečních zábavách. Jeho hlas, jeho zjev a vystupování v Black Sabbath, to všechno se na mne valilo z pásek na kotoučáku a plakátů z časopisu Bravo, za které jsem neváhala dát půl kapesného a můj otec měl málem první infarkt, když jsem si jeho plakát vylepila v dětském pokojíku.

Po vzoru pana Kodeta řval : Co to tu visí za šílenou máničku ?

Když jsem byla rocková manželka, můj nejmilejší manžel mi sehnal k vánocům videokazetu z jeho koncertu v Londýně

Seděli jsme všichni v obýváku, dvě děti z prvního manželství mého muže, naše společná dcera a my dva, hltali jsme každou vteřinu záznamu, jo, tenkrát jsme byli rockově plní až po okraj.

Milý Ozzy, jsi frajer, že ještě chodíš, jsi frajer, že ještě udržíš mikrofón, jsi frajer, že jsi v Čechách zazpíval. Zase jsem tě neviděla na vlastní oko, ale musela bych si vzít brýle, abychom se spolu nesrazili u kotle. Mám tě pořád ráda.

Tvoje fanynka ....stará rocková babička.

Na pokec s Blondýnou 1

Nepřicházím s žádnou novinkou, pouze bych ráda oprášila formát, který tu již byl a kterému se v současné době v mém blogovém okolí nikdo nevěnuje.

Pravidelně či nepravidelně / jak čas dovolí / bych ráda oslovila zajímavého člověka s otázkami ušitými jemu na míru.

Jako první jsem oslovila Henrietu z blogu Abych nezapomněla.blogspot.cz .

Je to žena, která mi je svými zdravými názory blízká a díky jejímu blogovému počinu, kdy během jedné akce dokázala spojit mnoho blogů, potřít rozdíl mezi Blog.cz a Blogspot, prostě dala mnoha lidem možnost vyskočit z uniformity domén a poznat další, kvalitní lidi, kvalitní blogery. Tímto jí děkuji za prolomení ledové bariéry a přináším první, pilotní rozhovor.

1. Nejkrásnější vzpomínky na světě jsou ty, při kterých zjistíš, že se usmíváš.

Předpokládám, se usmíváš často nebo se mýlím ?

Pokud mám hovořit o vzpomínkách, kterých se uvedený citát týká, usmívám se často. Protože se snažím žít pouze z těch, které úsměv vyvolávají. To špatné, co mě v životě potkalo se snažím vytěsnit a jsem ráda, že s věkem se mi to daří lépe než dřív.

Pokud se mám zmínit o svém úsměvu jako takovém, mám vějířky kolem očí a vrásky kolem úst, snad to hovoří za vše.

Na druhou stranu jsem člověk přemýšlivý, zádumčivý a často uzavřený do sebe, takže je i hodně chvil bez úsměvu.

2. Tvůj blog se dostal do povědomí čtenářů díky formátu, který je ojedinělý a po letech vymazlený.

Týdeníky. Jak a proč vznikla tato forma blogového projevu ?

Týdeníky vznikly v době, kdy mě viróza skolila tak, jako ještě nikdy a zrovna jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem čas věnovat se blogu, bavilo mě to a cítila jsem potřebu ho nějak oživit. V té době jsem si psala takový soukromý deník, kam jsem vkládala každý den jednu fotografii a napsala k ní pár vět. No a jak jsem se jím probírala, napadlo mě, že bych tímto nebo podobným způsobem mohla psát i blog. Měla jsem ale opodstatněné obavy, že nebudu schopná deník publikovat každý den. Forma týdeníků mi tak přišla přijatelnější.

3. V tvém profilu na Blogspotu je pro někoho málo, pro jiného dost. Charakterizuj ženu, která dle mého soudu chodí s hlavou vztyčenou, nehrbí se před osudem.

Popiš se, prosím.

V mém profilu je vlastně řečeno vše. Ano, jsem to já, která má ráda svůj pravidelný režim a potřebuje mít věci tak, jak mají být. Což většinou nejsou, takže se s tím potýkám tak nějak za pochodu. Na lidech se snažím vidět vždycky to lepší a tak mě někdy zaskočí, když tomu tak není. Přesto jsem mezi lidmi ráda a potřebuji je k životu. Ale jsou chvíle, kdy potřebuji být sama se sebou, dopřát si ticho a klid. Rodina to o mně už ví a jsem ráda, že mi k tomu dává prostor.

Byla doba, kdy jsem s osudem nebyla smířená a otázku proč ? jsem si často pokládala. Než jsem to PROČ konečně pochopila. Neříkám, že se nikdy nehroutím ze špatných zpráv, ale snažím se tu hlavu vždycky co nejdřív zvednout, protože vím, že by mě to jinak zabilo.

4. Jak vypouštíš páru, jak ulevuješ přetlaku z lidí, ze společnosti. Vím, že nejsi veliký sportovec / tvá slova /, ale do Prčic chodíš každý rok.

Je to zahrádka, jsou to vnoučata, je to blog ?

Trefila jsi to naprosto přesně. Práce na zahradě, ať už na té malé u domu nebo na té větší na chatě, mě velmi uspokojuje. Cítím v tom smysl a navíc jsem tam sama se sebou, maximálně s hráběmi nebo motyčkou. Je to něco, co jsem vytvořila, co zvelebuji, na co jsem pyšná.

Za vnoučaty jdu, když potřebuji inspiraci, když nechci být v klidu, když potřebuji vědět, že žiju, když nechci přemýšlet o životě, ale jen prostě být.

Blog je moje ventilace, moje radost a jistý druh seberealizace.

Ovšem páru nejvíc upustím, když nazuji turistické boty a jdu. Je jedno, jestli se vydám jen tak, jak se říká za humna, do sousední vesnice nebo do hor. Turistika je to, co mě nahodí zpátky, když je mi nejhůř. Při ní si odpočinu od lidí, když je to potřeba a klidně přitom vypustím i duši, abych si zase uvědomila, že ji mám.

5. Jako maminka dvou dětí, manželka a dcera jsi vařila českou klasiku.

Jak jsi se propracovala k současnému stravování a zdravému životnímu stylu ?

Rozhodnutí přišlo téměř ze dne na den. Rozhodla jsem se, že nechci jíst blbě, nechci své tělo zatěžovat špatnou stravou, nechci v budoucnu řešit vážné nemoci a být dětem ve stáří na obtíž. Začátky byly náročné, hlavně proto, že jsem začala vařit na dvakrát / manžel o zdravou stravu nestojí /, ale také proto, že jsem ve svém jídelníčku dost tápala.

Vyzkoušela jsem snad vše, včetně vegetariánské a raw stravy, ale zjistila jsem, že tyhle extrémy nejsou nic pro mě.

Dnes je to tak, že se snažím především o to, aby moje jídlo bylo pestré. Vařím především z čerstvé zeleniny, luštěnin, obilnin a rýže, občas si dám i kvalitní maso. Mléčné výrobky, sladké a výrobky z mouky konzumuji ve velmi omezeném množství.

" Českou klasiku " vařím dál pro svého muže a pro tátu. To, co je pro mě přijatelné, připravuji v odlehčené formě tak, abych si to s nimi mohla dát jednou za čas i já. A protože jsem člověk nedokonalý, občas zajdu na dobrou zmrzlinu nebo si dám lehký zákusek. A náležitě si to vychutnám.

6. Zdeněk Pohlreich tvrdí : " Nezdravé potraviny neexistují, existují pouze nezdravá množství ."

Sdílíš s ním tento názor nebo máš odlišný ? Je přežírání dle tvého názoru náš národní sport ?

Pokud pan Pohlreich hovoří o základních potravinách jako je kvalitní maso, zelenina, vejce, luštěniny, obilniny, rýže a podobně, pak souhlasím. Nelze je ale zaměňovat s potravinami vyprodukovanými potravinářským průmyslem, kde jsou často použita aditiva, zahušťovadla, barviva a další chemické přísady.

Nevím, jestli se dá o přežírání hovořit jako o národním sportu, ale je pravda, že velká část populace propadla konzumnímu způsobu života a nepřipouští si následky.

Na druhou stranu vidím, že těch, kteří chtějí jíst zdravěji a přežírání hází za hlavu, přibývá a z toho mám radost.

7. Miluješ naši rodnou českou hroudu.Ráda ji poznáváš, ráda se jí necháváš hýčkat.

Jsi patriot ? Asi nepodléháš módním trendům ?

Patriot jsem velký celý svůj život. Svoji zemi miluji, neustále objevuji nová a nová místa, která mě fascinují, nad kterými se rozplývám. Škoda, že nestačím projít všechna.

A jak je to u mě s módními trendy ? Jak se to vezme ... na jednu stranu mám ráda staré věci, ale na druhou stranu mám potřebu jít s dobou. Mám děti, vnoučata a pokud se nebudu zajímat o moderní technologie, módní trendy, komunikace s nimi bude pro mne za pár let složitá. A to nechci. Takže mám chytrý dotykový telefon, jsem na Instagramu, zajímá mě, co dnešní mládež poslouchá za hudbu. Jezdím nakupovat do Ikey a snažím se oblékat tak, aby na mně nebylo vidět, že jsem babička.

8. Máš přirozený styl psaní, vládneš slovní zásobou, úspěšně glosuješ.

Je to důsledek tvého vášnivého čtenářství ? Co je pro tebe kniha ?

Čtu od dětství, lásku ke knížkám jsem zdědila po svém otci. Je dost pravděpodobné, že odtud moje vyjadřovací schopnost pramení.

Kniha je přítel, kterého mám pořád u sebe, který mi odpustí, když ho zrovna zanedbávám. Ráno se mnou vstává, večer se mnou usíná. I když nemám mnoho času nebo jsem unavená, snažím se přečíst každý den alespoň pár stránek. Díky knížkám prožiji více než jeden obyčejný život.

9. Máš děti, máš vnoučata. Používala jsi někdy výchovnou metodu " zrcadlení ", kdy třeba malému vzteklounovi ukážeš, jak hloupě se chová ?

Ne. To mě asi nikdy nenapadlo.Mám pocit, že bych se hrozně za to chování před dítětem styděla. Určitě by si říkalo :

" Co to ta máma / babička / dělá ? Vždyť takhle se nikdy nechová ? ".

Tyhle situace ale znám, u svých dětí jsem je řešila tak, jak jsem to tenkrát uměla nejlépe. Striktně.

U vnoučat je to jiné. Vysvětluji a snažím se o to, aby pochopila, že to chování je absurdní a nic se tím nevyřeší. Někdy pochopí, někdy prohrávám.

10. Teoreticky máš za sebou polovinu života.

Cituji tvou prognózu : v roce 2030 - čtyři roky do důchodu, stále na Blogspotu, vnučka už má chlapce, infarktu se vyhýbám díky stálému přísunu kvalitních luštěnin, povislá víčka i ňadra neoperabilní .

Po čem touží žena, která ví, kde bude mít mozek v roce 2030 ?

Hlavně po tom, abych ten mozek doopravdy ještě měla a aby fungoval, jak má. Abych nemusela řešit žádné zásadní zdravotní problémy.

Toužím po tom, abych se mohla zabývat jenom tím, kterou část naší země o víkendu navštívím, kterou knihu si ještě přečtu, který kopec slezu a jestli ještě těch třicet kiláků do těch Prčic ujdu.

Já děkuji, děkuji, že jsi měla odvahu, že jsi se osmělila a že jsi byla první.

Doba velkého třesku ? ...

... nebo netřesku ?

Nedávno jsem v televizním zpravodajství vyslechla zajímavou reportáž. Pěstitelka brambor a zelí / nikoliv komerční, jen kamarádka Přemka Podlahy, potažmo Ládi Hrušky / vyměnila tyto tradiční české plodiny za kaktusy. Její jižně situovaná zahrada s minimem srážek a bez studny si o to prostě řekla. Z typicky české zahrady, alespoň podle fotek předložených, se stala netypická, ovšem velice přitažlivá a citlivě osazená krajinka, která pro nás není moc charakteristická.

Ale máme si zvykat, díky mírným zimám a horkým létům bez srážek toto nebude v budoucnu nic neobvyklého.

Procházela jsem svou jižně situovanou zahradu a letošní nadprodukce květů netřesků asi bude do dalších let standardní jev.

Přeji vám kouzelné léto, plné květů, pohody a hlavně, neklesejte na mysli, když vám astry sežerou housenky, netřesky nikomu nechutnají, udělají parádu a budou to rostliny budoucnosti, nepotřebují vodu.

Krásný víkend přeje blondýna.

Pasti, pasti, pastičky ...

ONA a ON

Displej mobilního telefonu se rozsvítí. Přistane na něm sms.

Ty se nepodíváš ?

Ne.

Ty nechceš vědět, kdo ti píše ?

Já to vím.

Je to ON. Sedí za volantem nákladního auta a dnes už počtvrté mi napsal.

Píše mi stále. Píše, když vidí krvavý západ slunce.

Píše mi, když vidí malá koťátka. Píše mi, když jede vstříc tmavé noci.

ON mi totiž píše, jak moc mne miluje, jak moc mu chybím !

Po 30 letech, chápeš to ?

Vždy jeden miluje víc, prohodí ONA a hodí mobil do útrob kabelky.

ONA

Těší se na úterý. Vezme si svůj nejkrásnější kostým.

Obtáhne si rty rtěnkou a nazuje lodičky.

Cítí jemné motýlky kolem žaludku, ruce vibrují.

Netrpělivě přešlapuje a v duchu láteří.

Proč to té ženské trvá tak zoufale dlouho ?

Je nešikovná. Konečně vzchází do malé místnosti.

Stovky malých sejfů. ONA nasměruje svůj klíč na první dobrou.

Čeká až zůstane úplně sama v diskrétní zóně.

Otevírá první sametovou krabičku. Hladí svůj secesní náhrdelník.

Otevírá druhou zelenou kazetu. Hladí briliantovou soupravu.

Co na tom, že je ten kov studený ? Co na tom, že nehřeje a neodpovídá ?

Další, další. Ten pocit, ta radost, chvěje se plně ve svém štěstí.

Přejíždí po špercích řízena extází a právě nyní je nejspokojenější z celého týdne.

Děkuji. Na shledanou.

Tak zase v úterý.

ONA a ONA

Důrazně se opře do zvonku. Nic.

Opakuje a dočká se otevření vstupních dveří.

Jsou děti doma ?

Ne, hrají si na písku před domem.

No to je vynikající, sedni si. Něco jsem ti přinesla.

Mladší z žen usedá a sleduje starší.Ta otevírá igelitovou tašku a na stůl pokládá balíček.

Koupila jsem ti šunčičku a bagetky. Papej, papej, dokud tu nejsou ty tvoje dvě vyžírky.

No co, no co, sežerou, na co přijdou. A ty jsi moje holčička.

Papej.

ON a ONA

Dojídá své oblíbené jídlo. Svíčkovou se šesti.

Dopíjí své dnes už druhé pivko. Usměje se.

To víš, přesně vím, nač čekáš, říká si v duchu ON.

Bylo to dneska mdlé a ty knedlíky, jo tak ty knedlíky byly nějaké tuhé.

No a když jsme u toho, hele, nepřijde ti, že když si sedneš, máš nějaký krupón kolem pasu ?

Já ti nechci radit, ale měla by jsi s tím něco udělat.

Tak jo, já si jdu dát dáchaneček a dal bych si pak malý kafíčko s něčím upečeným.

Hlavně to zase nepřipal, znáš se !

Smrdíš potem, táhne ti z huby, kolem pasu máš krupóny tři a ještě řekneš slovo a máš v sobě dranžírák, říká si ONA.

Kdepak máme ovladač ?

ON

Na koni letí planinou Libuška Šafránková a dohání jí princ Trávníček.

Dcera se chystá se spolužáky na půlnoční.

V obývacím pokoji voní svíčka, vánoční stromeček poblikává.

Otevřeme si šampíčko, říká manželka a jemně přivírá víčka v příslibu příjemného Štědrého večera.

No to bude skvělé, potichu odpovídá ON a potí se víc než je na prosincový večer zdrávo.

Hraje Čajkovského symfonie " Patetická " , perlivý nápoj je nalit.

Chtěl bych ti něco říct.

Víš, já si tě strašně vážím. Já vím, co děláš pro naši rodinu. Já vím, co jsi pro mne udělala, když jsem chytil vlka.

Jak jsi neskutečná, jaká ty jsi lvice, víš, jako já to tedy vím, jaká ty jsi statečná.

Jak ty se za nás jako pereš, tak já bych šel.

Šel ? Teď ? A kam ?

Já musím za Alenkou !

A kdo je Alenka ?

No Alenka, Alenka je moje ..... je to taková víla a teď určitě pláče, že mne u sebe nemá.

A ty jsi taková lvice, ty jsi taková silná.

Mezi dveřmi se ozve těsně před odchodem JEHO nesmělé ... Dík za ten prut, fakt mi Ježíšek udělal radost.

Jedno krásné přísloví praví : Liška proklíná past, nikoliv sebe.

Lapeni v pasti své vlastní, v nástrahách našich nejbližších, koho proklínáme MY ?

Tak já si vás zaleju ...

Mám jich kolem 60 kousků a že jsou suchomilné, je skutečně mýtus a nesmysl.

O kom je řeč ?

O okrasných travinách, trávách, bambusech a kapradinách.

Jižně situovaná zahrada, extrémní sucho, které nezměnily ani dva dny deště, mne nutí denně zalévat pitnou vodou.

A tak mi holky utěšeně rostou, kvetou, expandují a hlavně dělají radost.

Krásný týden všem, ať už se zelení nebo bez ní, ale s nejedním tmavým obláčkem, ze kterého zaprší.

Úvaha nad mou zkažeností ...

Nikdy jsme nebyli pojízdná rodina.

Otec, velitel vládní letky měl z řízení automobilu panický strach, to je co ?

Vrtulníkem zachraňoval nad Dunajem při záplavách, z volantu se doslova osypal.

Mamka v podnapilém stavu vjela do příkopu, což bylo na Moravě velice časté.

Hlavně v době vinobraní. Z volantu se doslova vyzvracela.

Dětství, pubertu, produktivní věk, krizi středního věku, to vše jsem prožila bez auta.

Dítě v jedné ruce, tašky a žebradla v druhé, na zádech ruksak, v zubech další ruksak.

Ruce mám vyvěšené jako orangutan, občas to drhlo, když bylo potřeba něco většího.

Půl století jsem žila nezkaženě, ráno ve čtyři jsem seděla ve zmrzlém trolejbuse.

Večer jsem se potila a kvasila zase v trolejbuse.

Byla jsem nezkorumpovatelná automobilovým průmyslem.

Až se to stalo.

Řídím, jsem účastníkem silničního provozu.

A zvykám si na lepší velice rychle.

Musím odvést auto na garanční prohlídku. Budu jezdit MHD.

Těším se na zážitky.

Na ty krásné, o kterých tak citlivě píše blogerka Bluesovka.

Jak budu psát o nádherném stáří, o milých mužích, kteří se mění v rozené gentlemany.

Bohužel každá žijeme v jiném městě, v jiné lokalitě.

Hned při první jízdě napadá skupinka občanů revizorku. Na další stanici již čeká státní a městská policie.

Přesedám do jiného spoje. Štítím se držet madla, vše je tak špinavé, tak odpudivé.

Kde jsou ty vozy, které ukazovali v televizi, když v našem městě půl roku řádila žloutenka.

Asi v depu.

Doma zjišťuji, že nezemřu ani na infarkt, ale snažím se hodinu vytáhnout nepřizpůsobivé klíště.

Musím k lékaři, klíště stávkuje. Opět jedu přes celé město trolejbusem.

Chci navždy zapomenout na muže, který když zvedl ruku, všichni se otočili, zvedl se mi i žaludek.

Jeho podpaží v umělohmotném tričku volalo, prosilo. O deratizaci.

Chci zapomenout na slečnu.

Slečna své mamince, přes půlku vozu několikrát řekla, že je kráva.

Styděla jsem se za nás maminky, copak jsme asi udělaly špatně ?

Chci zapomenout na hocha.

Poslal do prdele pána, který mu řekl, že mu hodil na nohu těžkou tašku.

Těžký život v městské hromadné dopravě a v třísle přisáté odporné klíště.

Věřte či nikoliv, zbytek cesty jsem šla pěšky.

Budu zdravá, pokud tedy přežiji ta čtyři klíšťata, která do mne jdou zhusta.

Jsem zkažená, když si sedám do svého malého autíčka.

Jsem šťastná a hladím svůj volant. Zvykla jsem si rychle.

Mnoho se změnilo, mám odstup a přesto nezapomínám, vždyť jsem celý život jezdila s nimi.

Neříkala jsem socka, přirozeně jsem se přepravovala.

Mám v sobě pokoru.

Neříkám ani dnes socka, protože se mohu zase přepravovat a nemít auto.

Ale se současnou kulturou cestování bych začala chodit pěšky či jezdit na kole.

Moc ráda jezdím vlakem, miluju očumování.

A zde došlo k neuvěřitelnému. Jet vlakem je zážitek, je požitek a delikátní záležitost.

Je až komické, jak dříve člověk cestováním ve vlaku doslova " smrděl ".

Krásný víkend vám přeje zkažená blondýna, která věří, že se do našich dopravních prostředků vrátí kultura cestování.

A pozor na parazity, je jich skutečně nevídaně mnoho. Jak v lese, tak mezi lidmi.

Píše se rok 2030 ...

Ležím na kosmetice. Ta holčina, která se svými jemnými prstíky snaží naleštit můj obličej, se jeví nadpozemsky.

Musím se jí držet, je jediná ve městě, která pracuje rukama. Ostatní používají různé mašiny, lopatky, brusky.

A není to ono. Lidská ruka je lidská ruka.

A nebo mi chybí dotyky, asi oboje. Ten příjemný tanec kolem očí, které brázdí hromada vrásek.

I mé myšlenky začíná unášet pocit volnosti.

Je to podobné, jako když jsem psala blog. Jo, blog, kde jsou ty krásné časy, kdy jsem vymýšlela článečky,

kdy jsem byla blondýna, kdy jsem hledala lásku, odpovídala si na otázky života, kdy jsem psala o babičkovských starostech.

Asi se to celé začalo bortit, když jsem odešla na Blogspot, nevím.

A nebo život to tak chtěl ?

V září odcházím do důchodu, no to je slovo, fuj.

Jsem na nás hrdá. Přežili jsme. Nevzdali jsme to. Fungujeme, loď pluje a její dva kapitáni se pořád skvěle doplňují.

Nepotopila nás inflace, ani konkurence, nedostatek pracovníků, ani rozsáhlé rozkrádání.

Naopak jsme výrazně zmodernizovali, však jsem taky několik nocí nespala, zda to zvládneme splatit.

Brácha, můj malý bráška, tolik let tu káru spolu táhneme. Je šedivý, ale má ten svůj humor pořád naladěný.

No však už se také před čtyřmi lety stal dědečkem a když si vede ten svůj poklad, malou vnučku Zuzanku, je vyměklý.

Jen kdyby furt nebojoval s kily navíc, rodové prokletí.

Slíbila jsem, že budu vypomáhat. Bude mi chybět práce, budou mi chybět lidé ?

Nechám se překvapit, hlavně že jsem se penze vůbec dožila !

Dožila, díku za ty dary. Jednoho letního odpoledne jsem se probrala na koronární jednotce.

Můj první infarkt. Kdybych zpomalila, kdybych nelétala jako netopýr, kdybych víc spala, kdybych se nenervovala při stavbě chaty, kdybych nenašla tu chatu třikrát vykradenou, kdybych, kdybych, kdybych ...

Tak by mne nepálilo na prsou, nesvírala mi bolest hruď a nezkolabovala bych v sanitce.

Staniční doktor řekl, máte ho tam, ale zdolali jsme ho.

Šla jsem se poprvé sama vyčůrat a poprvé jsem ho potkala. Dva infarkťáci, dva pošuci.

Na chodbě interní kliniky jsem poznala svého druhého muže.

Tak dlouho jsem na něj čekala, kdybych to věděla, chtěla bych ho dřív.

Ten infarkt i mého muže.

Brali jsme se na naší zahradě, v džínách a bílé košili, hráli nám k tomu Papa Roach.

Může se člověk zamilovat tak šíleně, může, když mu to dovolí kardiolog a srdce.

Co dokáže láska ? Hory přenáší, problémy nejsou problémy. Při západu slunce vás někdo drží za ruku.

A co je víc ?

Jsem dva roky vdova, bolí to víc než ten infarkt. Proč jsi proboha tak spěchal, proč ?

Ještě jsem neuklidila tvou dílnu, nejde to, Sofík se ptá, zda vůbec někdy ?

Sofinka, jo, moje Sofinka. Prvním rokem studuje taneční školu v Londýně.

Je šikovná, má talent a strašně nám všem chybí. Létám za ní často, třeba jen na pár dní.

K jejím 15.narozeninám jsem jí nechala vytisknout knihu. Je to sbírka mých blogových příběhů, jak jsme spolu založily

Loupáčkovou republiku, bojovaly za kontaktní babičkovství, jak jsme spolu objevovaly svět.

Chybí i svým mladším bratrům , Olíkovi / Oliver / a Maxíkovi / Maxmilián /.

Kluci přišli na svět díky klinice reprodukční medicíny a díky nim mám zase ráda vánoce.

Místo dárků, řízků a salátu jsme všichni rodili v porodnici v Podolí.

Do dneška nechápu, jak se mohou narodit dva takoví draci mé klidné dceři. I jejich táta občas nestíhá.

Po pravdě, nestíháme je všichni.

Nejvíc stařičký a unavený kocourek / také důchodce / Míša, už dávno není tak zrzavý, už dávno neběhá po bytě, většinou se jen líně protahuje na gauči.

Chybí mi Edík, který leží na nebeském obláčku v kočičím nebi a celé to jistí a kontroluje jeho kočičí parťačka Rozinka.

Paní Doležalová, hotovo. Neuvažujete o úpravě víček ?

Neuvažuji, úplně mi stačila modelace mých prsou, které zase začínají hledat gravitační směr.

Kdepak, žádná víčka, žádné plastiky.

Tak jo, na kdy vás mám zase napsat ?

Dívám se do diáře ...Napište mne na 13.6.2030 ...

Spěchám. Na mém mobilu přistálo upozornění. V sobotu má Vendy svou jubilejní výstavu. Fotila nějakými starými skly.

I já si musím vzít skla, abych jí vůbec viděla ....

O znásilněném blogu ..

Vydala jsem článek, ve kterém jsem se vyznávala z nové role, z role babičky.

Během jedné hodiny na mém emailu přistálo 250 nových příspěvků, které upozorňovaly na nové a nové komentáře.

Během druhé hodiny řada geometricky rostla a já jsem si začala připadat jako v hodně špatném filmu.

Komentáře spamového charakteru vesměs v ruském jazyce se valily jako noční můra a neuvěřitelnou rychlostí se číslo vršilo.

Naivně jsem je začala blokovat, což je naprosto komické. Internetoví spamboti začnou generovat další a další závadné adresy.

Vypnula jsem blog, telefon, počítač, protože toto cílené znásilnění mne skutečně vyděsilo.

Ráno jsem našla 1454 spamových komentářů, které vyřadily všechny blogové funkce a na mém blogu kromě mé osoby nefungovalo nic.

Můj blog je můj koníček, moje zábava, ventilace, radost, starost.

Občas hodně práce, občas hodně potěšení.

Věnuji se mu osm let, za tu dobu jsem zažila hodně veselé okamžiky, občas mnoho smutného.

A byla jsem věrná jednomu jedinému BLOG.CZ.

Jsem tu doma, mám to tu ráda a vždy, když se zvedla vlna odchodů, držela jsem se svého blogu jako hovno košile, nesnášela jsem ten oportunismus, tu nenávist, která se zde zvedala.

Skutečně jsem trpěla, jsem trapný patriot.

Včera jsem si poprvé připustila, že budu muset odejít.

Že spamboti napadají a vyhledávají staré komentáře, tak to zažil snad každý.

Ale že mi napadnou tak masivně naprosto nový článek, tak to je asi bohužel novinka.

Pokud budu vyhledávači vyhodnocena jako závadná, což při tomto množství skutečně hrozí, zablokují mne.

Obrátila jsem se o pomoc na BLOG.CZ, ovšem co si budeme nalhávat, nikdo se neozval.

V dobách admina Standy, jsem nikdy neměla komunikační problém, pokud jsem měla technické problémy, pomohl.

Bez keců, fakt pomohl.

Dnes BLOG.CZ mlčí, nereaguje a nechá mne v tom vymáchat celou.

Nerada bych opouštěla manželství, které mne bavilo, které mne naplňovalo.

BLOG.CZ není moderní, nejde s dobou, má zastaralé úplně, ale úplně všechno. Než se načte nějaká změna, stačí ze strany spambotů naskočit 100 komentářů od porna, léků na potenci až po léky na prostatu a bůhví co.

A pomoc ? Nikde, ticho, jako na pustém ostrově.

Nechci být patetická, možná tento můj článek bude poslední, možná jich zde ještě napíšu stovky.

Netuším, co bude po zveřejnění.

Jsem ze všeho poměrně znechucená, protože blogovaní je i o kontaktu, o komentářích, o lidech, se kterými to vše sdílíte, nikoliv o spambotech, kteří vám udělají ze života peklo a zničí radost z blogování.

Krásný víkend přeje smutná blondýna. Psali jste mi, co se děje, proč zavírám diskuze, proč dělám opatření, na která nejste zvyklí. Nikoliv já, ale bohužel jiní za mne rozhodují.

Užívejte krásný víkend, já bych si moc přála trochu deště, sucho je obrovské, jsem na suchu si na mém blogu.

Pokud budu muset ze svého blogu odejít, tak nikoliv ze svého rozhodnutí, ale budu donucena.

Držte mi palce. Děkuji.

Blondýna o kontaktním babičkovství ...

Všimli jste si, jak je kontaktní rodičovství stále na tapetě a nikdo se nesnaží vypíchnout, jak jsme na tom s kontaktem my, babičky ? A tak blondýně nezbývá než přijít s troškou do mlýna a nestydět se, že jsme také moderní a jdeme s dobou.

- slíbila jsem jízdu kabinkou / v babičkovské terminologii rozuměj lanovka /, nejela. Slíbila jsem jako náhradu jízdu mašinkou, ani po vložení dvacetikoruny nejela. Soptíčkovi oči volaly po zábavě, vložila jsem desetikorunu, kolotoč nejel.

Opomenu vyhozené finance, nevypnu kyselý obličej vnoučete. Začíná natahovat, naskočí spása, která funguje ještě ve dvou letech, ve čtyřech se mi vysměje. Blondýna utáhne mrně na flašku dětského pitíčka pouze se 100 % obsahem dužiny, minerálů, vitamínů, bez éček, s antioxidanty, bez volných radikálů, úplně, ale úplně bez ničeho.

Už jste si někdy všimli, kolik má takové pitíčko otevírání ? Otevřela jsem je pro jistotu všechna. Do vteřiny je Soptíček celý zalitý od hlavy až k patě. Výrobce lže ! / 100 % bez cukru, 100% bez iluzí / Lepíme obě, blondýna říká nahlas Do prdele a všímavá spoluobčanka káravě praví, ale to se neříká !!

- sedíme spolu v italské restauraci, blondýna se potěší kávičkou. Soptíček sosá domácí mandarinkovou limonádu. Přisedne si obkročmo a maličkými dlaničkami mi začne hladit prsa. Usmívá se / evidentně postrádá kojení , které trvalo přes dva roky / a s nejmilejším úsměvem na celý restaurant zařve : Máš měkká prsíčka, babičko. Tuhle větu mi naposledy řekl před 37 lety Jirka Sobotka v průjezdu, kdy hledal má prsa pod lyžařskou kombinézou / vynechal tu babičku /. Rdím se, všichni se usmívají.

Soptíček dál pokračuje v exkurzi mého dekoltu, touží si jedno ňadro vyndat a prohlédnout. Od totálního průšvihu, kdy bych exhibovala mezi spoluobčany s ňadry na stole mne zachraňuje hlášení : Potřebuji šůůůůrat, babi.

Krásně se vyčůráme / jak já jsem dobrá, zatím jsme to vždy doběhly /, vyčůrám se také a toaletou se nese pisklavý hlásek :

Babičko, ty máš ale kaďárka, růžová, babičko. Čůráš hodně !

Smích se valí všemi kabinkami a mnoho žen vyčkává, jak asi vypadá ta s růžovým spodním prádlem, co čůrá hodně. Trapas dovrším, místo vody pouštím vysoušeč.

Všimli jste si, jak rychle se mění pokrokem toalety, možná mi za dvacet let kohoutek opláchne hlavu a udělá trvalou !

- procházíme zoologickou zahradou. Blondýna se snaží být u každého výběhu moudrá až na půdu, batole ale popravdě vždy spíše zajímá, proč je tam ta obrovská hromada exkrementů a proč nemá všech sedm žiraf záchody. U venkovní expozice šelem probíráme skutečnost, že šelma pojídá kuře s peřím a kde má lžičku ? Na některé dotazy se velice špatně odpovídá, zcela nevhodný se jeví nápad navštívit vesnický koutek, kde se na nás vrhá třicet koz a Soptíček řve : Poommmmóc.

Zachraňuje nás jiný krmič koz. Batole stále hlásí dokola : Chci domů, tam nejsou kozy.

Daleko větší a závažnější problém se dostaví před medvědím výběhem, kdy Soptíčkovi začnou bříškem jezdit prdíky z jedné strany na druhou. Sedíme na lavičce, vnouče chce střídavě masírovat kolem pupíčku, pak má bolavé nožičky, takže ty masírujeme také, záhy se dostaví i bolavé ručičky. Nejenže máme prdíčky v bříšku, bolí nás celý člověk a nelze již udělat ani krok.

Všimli jste si, jak rychle je opotřebované dětské tělíčko ? Pak samozřejmě nastoupí vždy svěží, mladá a krásná babička, která táhne svůj klenot v náručí jako trubička.

- přichází nejkrásnější, nejromantičtější část dne pro kontaktní babičkovství. Po voňavé koupeli, kdy jsme spolu vařili a já měla nejméně dvacet řízků, hromadu knedlíků, rýži a houby, zmrzlinu, dort, vajíčka, nemohla jsem to ani celé sníst, protože tak dobře může vařit jen vnouče a to celé vám servíruje ve formě dětské pěny Urtekram.

Blondýna natěšená ulehá, čte pohádku O krtečkovi. Všechno špatně ! Budeme zpívat, babičko. Začínám Skákal pes přes oves, pokračuji Běží liška k Táboru, zakončuji Šly panenky silnicí. Falešně, ale zpívám.

Zase špatně. Opět masíruji bříško, hladím nožičky, hladím ručičky, že by užžžž. Nikoliv.

Soptíček se dvěstěkrát otočí doleva, tisíckrát doprava. Jdeme pít, jdeme čůrat. Masírujeme, hladíme. Všichni spí, kočky, já, Soptíček do tmy úderně zařve : Já chci svojí maminku !

A vše začíná od začátku, jen už nemusím těch dvacet řízků ve vaně, jsem fakt plná.

Všimli jste si, že i skutečně dobrý milenec vás během dvou hodin nechá vydechnout, na rozdíl od milovaného vnoučete ?

Negativa kontaktního babičkovství : chytíte do 24 hodin tu samou rýmu, kterou si přitáhne vaše zlatíčko a fakt o ní nestojíte.

Pozitiva kontaktního babičkovství : jedeme spolu, jen blondýna a Soptíček, v srpnu na celý týden na Benecko, kde spolu prožijeme kouzelný týden spolu s plným hotelem jiných dětí, maminek či babiček a koncentrace totálního šílenství a štěstí bude v neředěné formě.

Krásný zbytek týdne přeje blondýna, která proniká do tajů kontaktního babičkovství a věřte, že na rozdíl od toho rodičovského je to celé v plenkách ...

VÁŽENÍ A MILÍ, MUSELA JSEM POPRVÉ ZA 8 LET SVÉHO BLOGOVÁNÍ UZAVŘÍT DISKUZI, PROTOŽE SE MI TAM DO KOMENTÁŘŮ DOSTALA SKUPINA IDIOTŮ, KTERÁ MI BĚHEM JEDNÉ HODINY ZASLALA 250 EMAILŮ.

VELICE SE OMLOUVÁM, POKUD MI CHCETE ZANECHAT NĚJAKÝ KOMENTÁŘ, PROSÍM, UČIŇTE TAK U PŘEDCHÁZEJÍCÍHO ČLÁNKU.

DĚKUJE VAŠE BLONDÝNA.

O tanci ...

Od útlého dětství mne fascinuje a bere mi dech.

Tanec.

Ve školce jsem si vystačila se dvěma kroky, doleva, doprava a ve " šlapání zelí " jsem pokračovala.

Moje generálka ze mne chtěla vychovat dokonalého člověka a zarputile trvala na tanečních.

Priority v tomto věku byly odlišné od představ rodičů.

Na odpoledních čajích jsme se klátili do rytmu Black Sabbath a u pomalejších kousků jsme na sebe lepili svá džínová propocená těla a při vášnivých líbačkách zapomínali na svět, natož na taneček.

Prožívala jsem bouřlivá léta s máničkami v propocených sálech, zahulených, kde pivní odér plul a nadnášel každého z nás.

Do rytmu ohlušující hudby vzduchem létaly dlouhé vlasy, které se zklidnily jen u tklivých rockových balad Whitesnake.

Nelituji. Naopak. Zažila jsem, co jiní nestihnou za tři životy.

Z ulítlé rockové Lidušky jsem se stala mámou. A pořád fascinovaná hudbou a tancem.

Jenže fakt jen fascinována.

Já to v těle nemám. Jsem neohrabaná, jsem mimo rytmus. Svaly, ruce, nohy, pánev, vše se nekoordinovaně klepe, škube,

nespolupracuje. Do ladných pohybů, které by mne sálem nesly, jo, tak do těch mám daleko.

Pokud se zahlédnu někde v zrcadle nebo na záznamu, přátelé, je to tristní, je to smutné.

Neumím tančit, neumím se takto projevovat.

Závidím, šíleně závidím tomu, kdo to umí.

Kdo do toho dá emoce, tančí, tělo spolupracuje, tělo ladí s partnerem.

A když se přidá erotický náboj, když se z tanečníků stane jedno tělo, je to stejně přirozené jako milování.

Být ve Španělsku a nezažít, nevidět flamenco ?

Mít vařící jižanskou krev a nesáhnout si na pulzující španělský tanec ?

Nemyslitelné.

Předcházející večer jsem zažila koridu, v mém životě zážitek obrovský rozměrů.

Kupovala jsem si lístky na představení flamenca a vnitřně se třásla, aby mne neodzbrojila komerční zábava

kýčovitého rázu ve stylu Ein Kessl Buntes.

V malém klubovém studiu, s omezeným počtem míst, s osekanou kapacitou a v syrovém, naturálním stavu.

Dřevěné pódium bez kulis jen prosvícené reflektory. Strohé a působivé.

Na oprýskaných židlích sedící tři zpěváci, jejichž projev se občas potácel nad uchu přijatelnou hladinou, tři kytaristé, jejichž prsty úderně tlačily rytmus a valily ho posluchačům do morku kosti.

Tři ženy, tři tanečnice, všechny již ve věku zralém a díky bohu za tu nadílku.

Lze věřit devatenáctileté dívence se subtilní postavou, to co do tance vloží žena s roky, které jí přinesly lásku, bolest, rozchod, pláč, strasti, ztrátu dítěte, odchod muže.

Žena, jejíž prsy jsou plné, zralé, z nichž teklo mléko, tělo lehce zaoblené na místech, které hladil vášnivý muž, vášnivý milenec. To, co dokázalo jejich tělo, nohy, ruce, vše spjaté s hudbou, se životem.

Při jednom z výstupů mi naprosto mimoděk začaly téct slzy, tak silný tlak vyvinula tanečnice na mou duševní schránku,

tak moc jsem jí to věřila.

Ani mužská část vystoupení si nezadala ve žhavosti, v temperamentu. A když se pánové zadaří i po tělesné stránce, pak hlavně ženské publikum sedělo s ústy němě nadevřenými, s ústy přijmout polibek, možná i víc.

Odcházela jsem unešená, jedoucí na vlně neočekávaných emocí, které mi dal tanec.

Tanec, jenž má kořeny v cikánské kultuře, který se nebojí vášně, doprovází ho rytmické tleskání, kastaněty.

Hluboké, vášnivé, dechberoucí.

A abych měla ten koncert úplný, odchod do hotelu bičovala nádherná noční bouřka, nebe plné šílených blesků,

prudký letní déšť, v několika minutách jsem stála promočená.

Madrid mi nadělil, co mohl, památky, koridu, flamenco.

Už jsem ve věku, kdy doprava jeden krok, doleva jeden krok, už ze sebe víc nevytlačím.

Budu dál konkurovat Znojmii ve šlapání zelí a když se objeví skutečný tanečník, budu s pokorou přijímat jeho partnerské vedení.

Dál budu slintat, dál budu obdivovat, protože tanec je jedním z nejkrásnějších lidských projevů.

Příjemný týden přeje blondýna, tančete, pokud to umíte, šlapejte zelí, pokud to neumíte, ale hlavně se nezapomínejte u toho usmívat, každý pak věří, že jste na světě rád. A to já jsem !

Koníček ...

" Jsou lidé, kteří nemají vůbec žádného koníčka, ale takové osoby jsou zvláštní hříčkou přírody - tak jako svatí, leváci, vegetariáni a jiné výjimečné zjevy.

Normální člověk se však obyčejně vyživuje jistým víceméně tichým šílenstvím, kterému se říká KONÍČEK ".

Karel Čapek

Nemám koníček, mám obrovského koně a trpím tichým bláznovstvím, o kterém zajisté nepochyboval můj soused, když mne zahlédl, jak se plazím trávníkem a snažím se chytit nějakou fotografii.

Přeji vám kouzelný víkend s koníčkem, na koníčkovi nebo bez koníčka, hlavně spokojení a šťastní.