pátek 31. srpna 2018

Lovci okamžiků ...

Květa je kost.
Za proskleným velínem metabolické jednotky sedí staniční lékař Calábek a od chorobopisů svých pacientů ho vytrhuje právě pohled na dívku, která odebírá ranní glykémie.
Pohybuje se jistě, klidně, s pacienty prohodí pár slov a stačí se i usmívat.
Jak já bych chtěl ležet na místě pana Koudelky, honí se hlavou zamyšlenému lékaři.
Nasávat její přítomnost, vůni heřmánkového šampónu z jejích vlasů, jen ležet a dýchat, jen vnímat, jen snít.
Přesně jako dnes ráno.
Ze spánku ho vytrhla erekce, kterou nebývale potěšil paní doktorovou Calábkovou.
Dotkl se jejího povadlého ňadra a ruka chtěla cítit tvrdý hrot bradavky, vzrušený, trčící jako předzvěst obrovské hormonální bouře.
Ruka pohladila tvarohovitý zadek plný celulitidy a přesně ta ruka chtěla a toužila přitáhnout si pevný a přitom krásně klenutý zadeček.
Na vlně netušeného vzrušení ejakuloval do komůrky své právoplatné manželky a ve své fantazii explodoval jako odjištěný granát do pochvy imaginární milenky. Miloval se dvěma ženami, byť přítomná byla jen ta s razítkem v občanském průkazu.
Paní doktorová znejistila pod tíhou manželova orgasmu, netušila, co způsobilo takový uragán ?
Že by ty dvě hodiny za půl roku na aerobiku ? Že by ta čerstvá trvalá ve tvaru květáku, kterou jí kadeřnice Čiháková tři hodiny frézovala a tavila na hlavě ?
Nebo dvakrát přemletý tatarský biftek od řezníka Pivody, který manželovi namazala na topinky ...určitě, ta síla mladého býka dvakrát překůtrovaného v řeznictví s přísunem aminokyselin a bílkovin způsobila, že se země zachvěla.
Okamžitě to nahlásila všem svým družkám ve zbrani, telefon žhavila doběla, všichni musí vědět, že ten kanec spí v její posteli, snídá snídani a pije kávu v jejich kuchyni.
Doktor Calábek opět začíná lehce cítit vzrušení při pohledu na sestru, která ho ve skvostné trojce ráno odměnila a raději odměřeně pronese větu, ve které se rázně dožaduje teplotní křivky pana Býčka, který bojuje se zánětem močového měchýře. Vlk se nažral a koza je celá, bohužel.
Květa má oči jen pro jediného.
Před půl rokem na chirurgickém příjmu s pacientem Kučerou, který si stěžoval na prudké bolesti v krajině břišní, právě před těmi šesti měsíci se poprvé podívala do očí sanitáře Bořivoje.
Bořík byl Bůh. Bořík byl jiný.
Nesvlékal jí pohledem, nikam ji netlačil, choval se jako rozený gentleman.
První tři měsíce jí jemně hladil ruku, procházel se s ní v parku a sedávali při měsíčku u místního toku řeky.
Nic si nedovoloval, ani maličko. První hubičku jako od maminky dostala Květa v den svých narozenin.
Ona Květa by jako chtěla daleko víc, ale mladého hocha respektovala.
Malé drobné pozornosti ve formě utržené kopretiny na skříňce v šatně, laskonka na velíně se srdíčkem, kytička fialek u chorobopisů na sesterně a dva lístky do kina na Amadea od pana Formana.
Další tři měsíce utekly jako voda a Květa lehce znejistěla, vlastně hodně znejistěla, ba se lekla.
Líbím já se Boříkovi vůbec ? Má na mne Bořík vůbec chuť ?
Večer, když usínala, cítila, že ona je připravená, ona je už dávno nachystaná na to vlítnout.
Při pohledu do zrcadla cítila vzrušení, šla rukou naproti těm motýlkům, které nechala díky jemným prstíkům vylétnout.
Až tohle zažiju s mým milým!
Jenže milý se k akci neměl a tak díky typicky ženské rafinovanosti ho Květa doslova dovlekla do svého pokoje na nemocniční ubytovně.
Jenže se Bořík pro milování asi nenarodil, zůstal stejně laxní, stejně statický i v momentě, kdy dívka kroužila svou pánví nad jeho chloubou a s výrazem šíleného vyčerpání z muže dostala pár minut neslaného, nemastného sexu.
Když se pak dlouze sprchovala, očekávala, že milenec zlepší skóre a přijde dokonat dílo třeba rukou či ústy.
Hrdina se vypařil jako pára nad hrncem, zanechal po sobě pachuť nepochopitelného, nedostižného a hlavně nenormálního.
Květa je kost, oči má uplakané.
Sedí na policejním okrsku jejich města a do protokolu diktuje, že se jí z pokoje na svobodárně ztratil zlatý náhrdelník s Pannou Marií od maminky a pečetní prsten ze tří druhů zlata s tváří J.F.Kennedyho, který dostala od tatínka než navždy odešel.
Z dalších protokolů se dozvídá, že lékař Slaboš z gynekologie postrádá portmonku s celým měsíčním platem, sestra
Vychodilová hodinky, sanitář Vostrčil soupravu řeznických nožů k zabíjačce, koronární sestra Bartůšková celou kabelku i s pletením, urologický lékař Fejfuša zlaté pouzdro na cigarety, sestra Šestáková z koronárního JIPu etui s náhradní protézou a korunkami ve zlatě, staniční lékař Calábek nenašel svůj snubní prsten.
Dalo by se laicky říct, že když nechodí smůla a neštěstí po horách, dožene to v nemocnici zdatný sanitář Bořivoj.
Jsme lovci okamžiků, prahneme po dokonalosti a prohlubujeme v sobě pouze šeď jako doktor Calábek, naivně přijímáme a málo se snažíme jako paní doktorová Calábková, dospíváme a zdokonalujeme se jako sestra Květa, vzbuzujeme pocit iluze a přitom šikovně krademe jako sanitář Bořík, to vše jsme my lidé, kteří jako lovci okamžiků píšeme leckdy pitoreskní příběhy, zda jsou fikce či skutečný život ponechám na každém z vás ...


 


 

středa 29. srpna 2018

Srpen v kostce ...

Čas dovolených, rekreací, soustředění, výletů, táborů, jen proti letům minulým se začínáme přizpůsobovat jiným klimatickým podmínkám. Schůzky, porady, rande či přátelská potlachání se po vzoru jižních států začala plánovat na brzké ranní hodiny nebo naopak večerní, kdy slunce a horký vzduch předaly vládu příjemnému chládku. Přes den bylo rozumné pouze skočit do bazénu, nevylézal do horkých ulic, kdo nemusel. Odpolední siesty se stávají nenápadným koloritem, kdo může, odpočívá u chlazeného nápoje nebo spočine na pár minut spánkem odlehčujícím blbé a horké náladě.
Dalo by se říci čas melounů, ano, pokud by se v polovině letní sezóny neprodával 28,50 kč za kilo. Tato brutus cena mne znechutila, netuším, kam tím obchodní řetězce cílí, asi udělat ze zákazníka vola. Útok na naše peněženky tuším, že hlavně v podzimních měsících bude daleko vydatnější, díky suchu a nedostatku srážek.
Zahradní radovánky se také zúžily na ranní a večerní práce. Když jsem tuto neděli viděla po dlouhé době zelenou, zářivě svěží trávu v Praze na Kampě v okolí vily pana Wericha, nepokrytě jsem záviděla. Uvědomila jsem si, jak mi ta zelená v přírodě strašně chybí a jak smutně naše země vypadá bez zeleného pažitu. Nevěřila bych, že to řeknu ...BOŽE, JAK JÁ BYCH SI ZASEKALA, kdyby bylo co !
Se Soptíčkem jsme se zúčastnili Pohádkového pobytu pro maminky, babičky a děti na Benecku. Právě zde se potvrdilo mé dlouholeté tvrzení, že příroda ví, co činí. Proč máme děti jako mladé, krásné a relativně svěží a proč si babičkovský stav hýčkáme až v pozdním věku, když si vnouče vypůjčíme a záhy odevzdáme. Byla jsem totálně vyflusaná, vyčerpaná a celodenní hon na vnouče byl jednoznačně záhul první třídy. Můj temperament a náboj se dostal na nejnižší úroveň za posledních několik desítek let, jeden den po návratu jsem musela věnovat detoxikaci, kdy jsem celý den čuměla do blba, nehovořila a levitovala v časoprostoru, aby mi mozek naskočil na obvyklou frekvenci. Soptíček vzpomíná, já vzpomínám a ještě dlouho budu, prostě na horách ...vzduch je príma a to klíma, na horách ...
Mohu se pochlubit malůvkou s pořadovým číslem 7. Lepší místo než je nárt nohy jsem si ani nemohla vybrat, pokud bych si zvolila tuto tělesnou partii jako první, další má tetování by jisto jistě v životě nepřibyla. Mám práh bolesti postavený hodně vysoko, vydržím hodně, ale toto byly dvě hodiny neskutečného očistce, musím říct, že pouze v zubní ordinaci jsem zažila horší. I ten porod byl lepší.
Mnoho lidí jsem zaslechla si stěžovat na televizní zábavu, já ji moc nevyhledávám, ale na televizním kanále Seznam cz. jsem objevila dokumentární pořad Moje místa, kde známé osobnosti / Magdaléna Kožená, Aleš Valenta, Dagmar Pecková, Jan Měšťák, Helena Třeštíková / seznamují diváka se svými názory, se svým životem, postoji a s místy, která ovlivnila jejich životy a jejich profese. Občas nám chybí reálné vzory, lidé, kteří něco dokázali, někam svůj život směrovali a do běžného života si nemusí brát masku kupříkladu Spidermana.
Loučím se a mávám horkému srpnovému měsíci, který svými paprsky naznačil, jak takové žhavé léto vypadá a nadevírám novému měsíci, který nám doufejme přinese kromě slunce i nějaké ty srážky, jemné předivo pavučinek obejme nenápadně podzimním rázem počasí a naše děti poběží do parků a lesů sbírat kaštany, šišky, šípky a jeřabiny, jo, podzim je za rohem.






POVINNOST MĚSÍCE / nejen tohoto !!! /

Holky, děvčata, dámy, slečny, babičky, soudružky pionýrky děvčata !
Když si trháte obočí, malujete očním stínem, konturujete své kouzelné rtíky, zabruste silnou optikou, brýlemi, zvětšovacím zrcátkem na svou bradu a nezapomeňte, že babské chlupy rostou právě tam a neexistuje horší situace než když sedíte v záři reflektoru slunce a z vaší brady trčí dlouhý, tvrdý babský chlup.
Nesvádějte to, že jste zapomněla, že nevidíte. A nestyďte se na to upozornit decentně dámy, na kterých vám záleží.
Seděla jsem na jednání, kde naprosto dokonalé dámě v naprosto dokonalých šatech z brady trčel odporný a nesmírně dlouhý babský chlup. Slet čarodějnic máme až na jaře !


sobota 25. srpna 2018

Když se kácí les, létají třísky ....

Pomáhat bližním, nebýt lhostejná, tak nějak to celé začalo.
Podzimní slunce za oknem zdánlivě hřálo, ale všichni se nenápadně halili do teplejšího.
Přivážela jsem poslední zbytky věcí ze zahrady a s milým úsměvem mne na schodišti oslovila sousedka.
Popřála mi příjemný den a slušně požádala, zda bych ji neaplikovala do svalu lék proti bolavým zádům.
Aplikovala, takové věci se nejenže nezapomínají, takové činnosti má každá sestra pod kůží.
I ta vysloužilá. Lék jsem píchla a považovala situaci za uzavřenou.
Jenže .. od toho dne u nás zvonek zvonil v neděli, v pátek, ráno, na vánoce, na velikonoce, někdy i v noci.
Přiznám se, že jsem se začala nenápadně zapírat, protože se jednorázová pomoc nějak zvrtla.
Ještě jsem ani nedovřela naše dveře a otevíraly se dveře hned vedle.
Kradla jsem se do bytu jako cikán a občas jsem k tomu nabádala i mého společníka nebo celou skupinu.
Stydím se, ale být znásilněná injekční stříkačkou tak často, mi přišlo celkem již mimo mísu.

Nejenže mi přestala být příjemná frekvence, něco mi nesedělo.
Klepající se ruce ženy, zkřivený výraz ve tváři a občas i nesmysly na jazyku.
Požádala jsem, aby mi byla předložena lékařská zpráva, která povoluje domácí aplikace.
Zpráva odborné lékařky mi byla předložena včetně dovětku, nebojte se, po operaci bude lépe.
Já jsem se nebála, naopak, chtěla jsem z tohoto rozjetého vlaku vyskočit a rychle.
Výchova, slušnost či být nápomocná, když je společnost plná bezpáteřných hulvátů, to všechno se podepsalo na slepotě, se kterou jsem byla zneužita a ohnuta jako děvečka ve chlévě.

Venku horko, že by psa nevyhnal a spěchám domů.
Na rameno mi poklepává sousedčin manžel a jeho výraz nevěstí nic příjemného.
Hned první věta duní ulicí ... Víte kde mám ženu ? V blázinci ? !!
Oči těkají z něho nahoru dolů, nechápu, proč ten tón a hlavně proč ten výraz ve tváři ?
Připadám si, jako když jsem celou základní školu stála na hanbě a třídní učitelka mi psala důtku.
Stále nechápu, stále čumím jako puk.
Mezi zuby procedí ...Však jste jí to svinstvo taky píchala !
Začíná mi svítat. Proto ta naléhavost, proto ten tik, klepání rukou i celého těla.
Tečou mu slzy, sedáme si na lavičku. Fragmenty, nikoliv ráje do sebe začínají zapadat.
Nudící se paní krátce na penzi, častokrát sama doma našla zalíbení v tišících prášcích na bolest.
Nic netušící lékařka napsala balení a má sousedka si daleko lepší a silnější léky dokupovala na internetu.
Aplikovala jsem já, aplikovala sousedka z vedlejšího vchodu, do spolku píchačů se přiřadila nic netušící dcera a jednou i chudák vnučka. Sbor idiotů, který sedl na lep a utopil se v řádném moři plném slizu, lhaní a průšvihu.
Do nebe volající závislost nešla svést na bolest zad a tak si milá toxikomanka - penzistka začala aplikovat sama.
Pěkně doma, v klidu, bez svědků a konečně i beze mne.

Když se kácí les, létají třísky.
Přísloví vyjadřuje důležitý poznatek, při prosazování zdánlivě prospěšných věcí, se prostě těm negativním jevům nevyhneme, ať děláme, co děláme.
Dnes jsem jí po třech měsících potkala. Kdysi pěkná, udržovaná ženská chodí staticky jako stroj, obličej bez života křiví do grimasy jako ze špatného filmu a místo pozdravu špulí rty, kdysi krásně plné, dnes propadlé, bezzubé.
Bolestivý pohled.
Jen já mám jasno, než budu nápomocná, než budu empatická a připravená býti matkou Terezou, než zase začnu věřit, bude mi to maličko trvat ...

středa 22. srpna 2018

S Durexem na věčné časy a nikdy jinak ...

Bílá papírová rulička naplněná tabákem, světle hnědý filtr a s každým nádechem a výdechem slast, požitek.
Opojnost chvilkou s cigaretou v mém případě dorazila velice časně, přesněji řečeno v sedmé třídě.
Netoužila jsem oslňovat druhé pohlaví, ani výdechem, ani nádechem, ba ani tím, že cigaretu držím jako prase kost.
Od mého prvního vdechnutí do plicních sklípků se jednalo o vášeň, nikoliv o frajeřinu.
Měla jsem naprosto na praku, zda mne vidí můj idol, volejbalový bůh s kudrnatou blonďatou kšticí, Láďa Moník.
Důležité bylo narvat si do hlavy řádnou dávku nikotinu.
Naprosto odlišného názoru byla ovšem moje generálka, která byla nejen zapřísáhlým nekuřákem, ba byla exorcistou, který ze mne mínil moji vášeň vymlátit.
Rozuměj, moje maminka byla pochodující temperament, tu jsem dostala přes ústa ramínkem na prádlo, tu po mně hodila pětikilový broušený popelník, jindy o mne přerazila dřevěnou kvedlačku, ba jednou jsem dostala přímý zásah do ramene kečupem. / nadšený byl i otec, musel celou jídelnu oškrabat a znova vymalovat /
To, že její holčička způsobně nechodí jako princezna, už ani nečekala, že ze mne mou lásku vymlátí, tak to si dala jako příslib ke každému Novému roku.
Je nás celá generace, která neměla ráda hnědé řádkové punčocháče, které při chůzi sjížděly, padaly a večer měly i dvojitá vytlačená kolena. Moje negace vůči tomuto materiálu se ještě znásobila, když na mě maminka vytáhla z Romo pračky mokré punčocháče mého malého bratra a jala se ze mne zlé nikotinové duchy vyhnat. Dva dny jsem nemusela do školy, měla jsem jemný proužek vyšrafovaný po celém těle.
A kouřila jsem dál ...
Je to láska ? Není to láska ? No zaručeně je to stav, který udělá z normálního člověka otroka situace a aby polaskal cigaretku v ústech, je schopen obětovat zdravý rozum a šedá kůra mozková se ruluje do kostičky velikosti Masoxu.
Jak jinak si totiž zpětně vysvětlit situaci, že jsem byla dva roky po sametové revoluci schopná za kávu na pražském letišti zaplatit 108 Kč. I dnes, po takřka třech dekádách, je to neskutečná raketa.
V hlavě kuřáka šest hodin v letadle značí hotový očistec, tudíž jsem obětovala tento mrzký peníz a v jediné restauraci na letišti jsem do sebe narvala pět cigaret, abych měla v hlavě naspořeno. To, že jsem se málem posrala a celých šest hodin mi trávící trubky jasně signalizovaly, že je to na cestě, břicho se mi převalovalo z boku na bok, bohužel nad Atlantikem byly turbulence, takže návštěva toalety byla na několik desítek minut nemožná. / udržela jsem i bez pověstné hnědé čárky, fakt /
A kouřila jsem dál ...
Atlantik svými vlnami bouřil, vzpíral se, ostře narážel na písek a měnil se v pěnu. Copak mohu v takové kráse spát ? Nikoliv, odměním se, sednu si s cigaretkou na balkón a jen malý, docela droboučký oharek bude signalizovat, že žiji naplno i v noci.
Můj nejmilejší manžel oddychoval spánkem spravedlivým a já se těšila na tu intimitu. Já, oharek a moře.
Bohužel situace jasně nepřála mému těšení, na pokoji nebyla ani jedna cigareta. Co teď ? Co potom ?
Ztrácím pověstnou jiskru, áááá, už to mám, u bazénu jsem přes den viděla automaty a pána, který se krabičkou cigaret odměnil. Z peněženky jsem si vzala všechna drobná peseta a vyrazila. To, že nehovořím španělsky, to není důležité, to, že u bazénu není moc světla, to také nevadí, alespoň v přítmí nebudu za trapného závisláka.
V řadě stálo několik automatů a pro mne bylo nejdůležitější upozornění No mint. / mentolové já nerada /.
Nacpala jsem do bedny všechna drobná peseta a místo krabičky cigaret začaly otvorem pršet kondomy značky Durex a provázela je skladba We are the Champions od skupiny Queen.
Vyděšená jsem s kondomy v ruce vrazila do ložnice, kde překvapený manžel nestačil valit oči na mou náruč plnou barevných pytlíčků s ochranou a dotazoval se : " Kde seš ? "
" Chtěla jsem kouřit ! " odpovídám zpruzeně.
S plaménky příslibu bujaré noci zahlaholil, ba zajódloval : " Až tolik, jo ??? "
Pokud očekáváte erotické dusno, nebylo, musel mi jít pro cigarety, jinak by se mnou nevydržel až do rána.
Nekouřím dvacet let.
Jak moc bych chtěla, aby mne generálka honila s punčocháči po bytě, jak ráda bych si dávala drahou kávu k cigaretě na letišti, jak moc bych chtěla po manželovi házel barevné kondomy.
Vše je úplně jinak a přesto ... Stále miluji ty skupinky šedých, zahulených kuřáků, kteří společně postávají, stále miluji cigaretový kouř, který sosám a natahuji, nesmrdí mi.
Zbytečnosti, které už dávno nepotřebuji a přesto se mi zdají živé sny, ve kterých labužnicky kouřím, potahuji tak urputně, že mi oharek pálí ruce a probouzím se s obrovskou chutí na první ranní cigaretku zapíjenou horkou kávou ....





neděle 19. srpna 2018

Tik v oku za nemalý peníz ...

Je pondělí poledne a já sedím v horské hotelové jídelně.
Není to obyčejná jídelna, protože každý normální smrtelník by se vstupu záměrně vyhnul, obešel ho, emigroval.
Sedím zde dobrovolně, sedím zde za nehorázný finanční obnos, který vypustila moje peněženka.
Do dětské sedačky kurtuji rozjetého Soptíčka, který halasně vyřvává : " Já mám doma maminku a můj tatínek má pindík "
Vůbec, ale vůbec to nevadí, naopak. Celé to kouzelné hlášení sem zapadá jako prdel na hrnec.
Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuji si poprvé, že jsem vstoupila do jámy lvové.

Je pondělí poledne a já sedím v horské hotelové jídelně. Se mnou zde sedí dalších dvacet žen a zhruba 35 !!! dětí / počet se mi s přibývajícími dny zvyšoval na stovky a geometricky rostl, rostl, rostl / ve věku od dvou měsíců do deseti let.
Já, stará rocková babička jsem vyrazila na rekreaci se svým Soptíčkem a nazrál čas se podělit se střípky z našeho pobytu :
- za týden jsem se špičkově naučila kličkovat mezi plazícími kojenci, přískokem vpravo, kotoulem vlevo. Bravurně odhazovat po proškolení příbory, talíře a jednou letěla i sklenka, aby se nestala terčem malého predátora.
- jídlo už nevyžaduji teplé / jsem blažená, když vůbec nějaké dostanu /. Než jsem nakrmila negující vnučku jejím jídlem, na mém talíři se rozvalovaly kry. Zbouchala jsem knedlíky, bábovky, tisíc nanuků, kila šlehačky, několik šišek vánočky zasypané metrákem cukru, v běhu jsem v rekordním čase do sebe narvala rohlík i s půlkou ubrousku, normálně jsem polkla, na férovku, měla jsem hlad. Kávu jsem pila na jeden hlt, trávící trubici jsem měla alespoň jednou denně v jednom plameni. Že můj zdravý životní styl dostal zabrat jsem si připustila, když jsem v noci seděla na záchodovém prkénku a tlačila jsem do sebe sušenky. Potichu, potmě, jen abych se nemusela dělit.
- mé hygienické návyky se proměnily v prach. Ve sprchovém koutě jsem vždy naleštila kvílejícího Soptíčka a já jsem si v letu každý den umyla část těla, nikdy celé. To, že mám sebou holítko, deodorant, parfém, noční krém, denní krém, tělové mléko, to jsem nedotčené zase při odjezdu vzorně zabalila. Česala jsem se rukou, při plivnutí do dlaně pro uhlazení ofiny jsem včas zabrdila, ale moje proměna v lesanu byla dokonalá.
- zhruba uprostřed pobytu jsem zacílila na obsah našich zavazadel a uvědomila si podstatné. Ani sebe, ani Soptíčka nenatírám repelentem proti klíšťatům, ba co víc, ani jedna nepoužíváme krém s vysokým horským faktorem.
Mamince to samozřejmě říkat nebudeme, já jsem z časových důvodů v aplikaci na svou pokožku ani nezačala, vnučku jsem pak natírala třikrát denně, abychom zlá klíšťata odehnaly a spotřeba / nespotřeba / nebyla nápadná.
- do naší rodinné klenotnice přibyla indiánská čelenka, vystříhla jsem špičkovou královskou korunu, na stezce odvahy jsem vyskákala do kopce se Soptíčkem na zádech, při pohledu na můj brunátný obličej, dechové apnoe a protáčející panenky v sloup, hlavní vedoucí navrhla i cenu za statečnost, takže všichni dostali osm kuliček na náhrdelník Velkého bobříka, já dostala jednu navíc a balíček sušenek / ty jsem v noci vnučce sežrala jen z části /.
- při polední siestě jsem s kočárkem a spícím Soptíčkem utíkala do místní kavárny, kde jsem si jednou za den dopřála kávu víc než na jeden hlt a k ní domácí bezovou limonádu. Seděla jsem, dívala se na fascinující horskou přírodu. Užívala jsem si klid, ticho. Mé oko zaregistrovalo muže u protějšího stolu, který se soucitně usmíval. Mimoděk jsem si během uvolnění zpívala píseň Kuli, kuli, ramtata, kuli, kuli, ramtata a podupávala si do taktu. / následek několikahodinové produkce během dne, kdy ještě dokáži rychle točit končetinami jako mlýnek u potoka /
Muž se na mne nedíval jako na objekt sexuálního zájmu či potěchy, ale jako na chudáka, který si podupává dětské písně do taktu a na levém ňadru má flek od rajské omáčky.
- ovšem ani za pohybové a sportovní aktivity se nemusím stydět. Vnučka mi utekla celkem třikrát na asfaltové silnici, osmkrát na horské louce s pokosením, dvakrát bez pokosení, takže její působení jsem pouze tipovala podle větru.
Jako meister stick jsem vypilovala běh v žabkách z kopce bez jediného sraženého palce. S volem jsem se srazila, ale na tuto disciplínu jsem zvyklá z běžného života jedné blondýny.

Je sobota ráno a sedím na horské louce.
Vzduch voní jehličím, usrkávám kávu a dívám se před sebe. V čerstvě pokosené trávě běhá a skáče skupina dětí.
Uprostřed toho hejna běhá Soptíček, divoce gestikuluje a z reproduktoru zní : Kuli, kuli, ramtata ... usmívám se a najednou to cítím, tiká mi oko, jo, tiká mi oko a to tu nejsem ani týden.
Sedám do auta, prchám z lůna přírody, utíkám od dětí, utíkám od vnučky ...tak za rok zase ...kuli, kuli, ramtata ....
Jo a kdo nevěří, ať tam běží, tam je televize fakt zbytečná, tam to totiž točí život sám a jedna blondýna s ním.
Krásný týden všem přeje utahaná, vyflusaná, znásilněná, přetažená rocková babička, která už dávno zapomněla, jaký je záhul běhat kolem dítěte celý den.




úterý 14. srpna 2018

Nebuďte ufňukaná ...

Je mu přes 80 let, chodí s hlavou vzpřímenou, chůzí rychlejší než mnozí o polovinu mladší a jeho pružné šlachovité tělo dokáže na jeho zahradě neuvěřitelné.
Zastavil se u mého plotu a pravil : " Proč ten ufnňukaný obličej ? "
Spustila jsem jako kulomet : " Tráva neroste, všechno chcípá, vše je spálené a dnes jsem vyhodila další vřes,
mrzí mne to. Zalévám každý den a ve výsledku mi ta zahrada přijde jako ... když se jí nechce ani dýchat, ani koukat.
Usmál se a s šibalským okem prohodil : " Víte kolikrát za můj život bylo takové sucho ? S úsměvem, děvče, s úsměvem, bude lépe ".
Nezbývá než věřit zkušenostem a odžitému moudru, radovat se z maličkostí. Sezóna travin včetně kvetení vrcholí, letos zhruba o šest týdnů dříve, spousta jich již semení a mnoho jich je již odkvetlých. Takže tráva neroste, ale traviny ano.
Přeji vám krásný letní týden a maličkost na závěr, kvetou mi pokojové azalky, které každoročně letním v polostínu altánu, takže letos již po druhé, co mi pokvete v zimě netuším..., jo a já nefňukám ....















pátek 10. srpna 2018

Na pokec s Blondýnou 3

Přiznám se, že tento rozhovor přišel v pravý čas. Blog cz. řeší svou budoucnost, blogeři se vyznávají ze svých pocitů, ze svých nálezů či ztrát.
Mám obrovské štěstí ve své blogerské základně, i když ráda hledám nové zdroje inspirace, nové tváře. Nezapomínám a vážím si lidí, se kterými se scházím spoustu let a jsou pro mne nepostradatelní.
Chtěla bych vám dnes představit a pokecat si se ženou, jejíž blog voní domovem, objímá všechny pocestné obrovskou dávkou empatie a tolik oprašovaného rodinného krbu. Nenajdete zde filozofické úvahy, básně prokletých duší, dostanete daleko větší porci něčeho, co prachobyčejně v našich životech postrádáme, obyčejné, nekomplikované lidství.
Spojuje nás láska k Moravě, za mlada se nám líbili oběma kluci s dlouhýma vlasama, moc ráda u ní jím a ještě raději hladím její kočky. Dcérka z Valašska, Líba Salamonová z blogu www.libysal.blog.cz .


1. Bývalý admin Blog.cz v jednom svém článku zmínil skutečnost, že mladí lidé utíkají na sociální sítě a blogy objevují moderní a aktivní penzisté. Přestali se stydět za své názory, za svůj pohled a mají co nabídnout.
Přišla takto ke svému blogu i dcérka z Valašska ?

První počítač jsem koupila nejstaršímu vnukovi, který k nám jezdil na víkendy. Tři roky jsem se ho ani nedotkla, vlastně ano, utírala jsem na něm prach. Domnívala jsem se, že už to pro mě není.
Dcera mi udělala email a opět jsem ho nevyužívala. Časem mi kolegyně z práce začala posílat emaily a mně se to zalíbilo. Následně jsem objevila FB, no a k blogu už byl jenom krok. Ten jsem si vytvořila úplně sama a nikdo o tom nevěděl.
V prosinci 2014 jsem o začátcích svého blogování napsala http://libysal.blog.cz/1412/nova-blogerka .


2. Rok má 365 dní, tvoje stránky se mohou pochlubit stejným počtem článků.
Považuji vás deníčkáře za dělníky blogu, za neúnavné makáče, kteří vymýšlejí pointu článků, upravují fotografie, dávají tomu štábní kulturu.
Já smekám, nedala bych to. Zvolníš tempo nebo udržíš neskutečný rytmus tvých deníčkových článků ?

Dokonce jsem ze začátku dávala denně dva články, jeden z nich byl citát napsaný na vlastní fotce přírody. To trvalo jenom krátce. Dávat denně článek mi nečiní problém, fotek mám dost. Otázka je, jestli to mé návštěvníky bude bavit, zatím jsem negativní ohlas nezaznamenala, když se objeví, zamyslím se.

3. Já mám nejraději úterý, to prezentuješ svou typicky českou kuchyni. Pokud bych u vás bydlela, chodila bych v teplácích s metrákem na krku.
Jak se drží štíhlá linie v domě plném vnoučat, plném strávníků ? Dovolí ti vůbec někdy, jen pohlédnout na recept zdravého životního stylu ? Dovolili by ti vůbec něco takového strčit do kastrolu ?

Vařím nejen pro manžela, ale i mamce, která se dožila 93 let. Nikdy zdravě nejedla, nejraději by jedla jenom řízky, knedlíky, omáčky. Sní toho na svůj věk opravdu hodně a přitom je stále velice čilá. Jídla se zeleninou ráda nemá, no a když uvařím něco zdravějšího, nejí to.
Manžel sní všechno, co mu zbývá, sám si umí udělat akorát vaječinu a čaj. Vařím, co mají doma rádi a co jim chutná. Aby to nevypadalo, že se vymlouvám, přiznám se ...vyhovuje to i mně.

4. Tvůj pan manžel je taková neodhalená " paní Colombová ". Neviděn, neslyšen.
Jak on se dívá na skutečnost, že mu manželka leze po čtyřech na zahradě a fotí kapičky na růžích ?
Je trpělivý, když jeho talíř nejdříve dojde stylingu, pak je vyfocen a následně podán ke konzumaci ?
Jaký je život s blogerkou ?

O rodině na blogu moc nepíšu, z jiných vím, že odhalit členy rodiny a řešit rodinné problémy nedělá dobrotu. Sem tam vzpomenu vnuky, ale nejvíce odhaluji život mých kožušků. Kdo neví, o čem mluvím, ať dorazí v neděli na můj blog.
" Paní Colombová " už si na mé focení zvykl a sám mi hlásí na zahradě zajímavosti, jako samozřejmost bere na stole při jídle foťák.
Jaký je život s " dcérkou z Valašska " ? To by měl odpovědět on sám, ale myslím, že když je se mnou skoro 40 let, asi už to měnit nebude.

5. Vždy, když vidím tvé zasněžené fotky kotárů, kopce, které nikde nezačínají, které nikde nekončí, zasním se, jaký tam musí být kouzelný život ?
Jak se žije na malé valašské vesničce ? Měla jsi zaječí úmysly, chtěla jsi někdy utéct do města a ztratit se za anonymní život, který na vesnici prostě nejde ?

Máš pravdu, je tu krásně, kdybych bydlela jinde, chyběly by mi.
Vždycky byl můj sen bydlet v paneláku, ale osud to zařídil jinak a já zůstala ve svém rodném domě. Dnes vím, že jsem měla jít za svým snem, neohlížet se, ale to jsem já, jiná nebudu. Skamarádila jsem se i se zahradou, mám jí ráda. Trvalo dlouho než mi otěže přenechala mamka, bylo mi 55 let, jí 86 let, konečně jsem si prosadila svou a začala si vše upravovat dle svého.

6. Poodhalíš roušku a svěříš se, jakou profesi jsi během života vykonávala ?
Jak moc tě bavila, jak moc tě naplňovala ?

Zaměstnání jsem vystřídala víc. Když byly děti malé, pracovala jsem u nás ve vsi, sídlí tu firma na výrobu dřevěných hraček. Určitě měl doma každý dřevěnou pokladničku ve stylu chaloupky s červenou nebo perníkovou střechou či pokladničku truhličku, to byla moje práce. Tam jsem byla moc spokojená, když byly děti nemocné, mohla jsem si bez problémů odskočit domů. Prázdniny trávily děti všech zaměstnanců u nás v práci, pomáhaly, balily hračky atd.
Cítili jsme se tam všichni jako doma, ovce nám nakukovaly do otevřených oken a my jsme se s nimi dělili o svačiny.
Po revoluci se začaly hračky malovat i ručně a to jsem si přišla na své.
Nakonec jsem se vrátila ke svému oboru elektro u jedné zahraniční firmy a tam jsem zůstala než jsem odešla do penze.
Nyní jsem spokojený důchodce.

7. Vím, že máš ráda hudbu písničkáře Tomáše Kluse. Jeho manželka Tamara se v těchto dnech výrazně prosazuje za kojení na veřejnosti. Kojit či nekojit mezi lidmi, je nutné vidět odhalené kojící ženy, kam se podíváš nebo ti přijde přijatelnější nějaká intimita mezi matkou a dítětem, která nemusí být nutně prezentována na veřejnosti.
Jak tohle vidí zkušená žena ?

Kojení na veřejnosti k nám na kotáry ještě asi nedorazilo. Nepohoršovalo by mě, kdybych se s tím setkala.
Taková je doba, je to každého věc.
Taky ráda jím a sním si na výletě svačinu na veřejnosti, tak proč nechávat miminko hladem, když kojení venku mamince ani tatínkovi nevadí :-)

8. Mně doma šéfují tři kočky. Vaše rodina vyznává stát ve státě tzv. Kožuškov.
Kočky kam jen oko dohlédne, rozvalené miciny po bytě, po zahradě, chodící ředitelové v kožichu po stolech, po oknech. / já mohu důvěrně potvrdit, že i moje kočky se válí na kuchyňské lince, na stole /
Jak se stalo, že kožušková zvířátka dostala taková privilegia ? Většinou totiž na vesnicích není s kočkami zacházeno zrovna v rukavičkách včetně toho rozšířeného topení koťat.

Kočky miluju od dětství. První kočku mi taťka přinesl v 10 letech, jmenovala se Miňura a spala na seně. Tajně jsem si ji brala pod peřinu, mamka jí vždy vyhodila ven. Následně jsme měli koček spoustu, nepočítaně. Růženka k nám přijela sanitkou, jednu toulavou přivedla švagrová z vedlejší vesnice, pár kocourů si nás prostě vybralo, přišli kdoví odkud, pojedli a už zůstali. Po dvorku chodil černý kocour Nick Slaughter, podle protagonisty seriálu Vražedné pobřeží, toho chlapa jsem zbožňovala a když jsem ho nemohla mít doma, tak alespoň kocoura s jeho jménem :-)
Měli jsme černého Oříška s bílým flekem pod krkem, pár Mikešů, taky tři Waldemary ...mohla bych jmenovat dál a dál.
Kočky si u nás dovolovaly čím dál víc, až se staly pány domu a my zjistili, že bydlíme u nich. Kupujeme krmení, čistíme záchodky a platíme inkaso ...teď mě napadlo, jestli je ještě náš dům nebo si ho Cvalíček s Brundou přepsali v katastru nemovitostí, musím se mrknout, člověk nikdy neví ?
Všechny naše kožušky, kteří odešli, jsem obrečela, zrovna nedávno mého miláčka Míšu.
Brzy přibude adoptovaný Zrzeček a jeho sestřička Bětuška, moc se na ně těším. Zároveň je mi jasné, že ti budou moct u nás úplně všechno i spát na stole, musím jim nahradit to utrpení, co zažili, když je jako miminka někdo odtrhl od maminky a vyhodil v krabici ...

9. Ostravská pěnice s nedostižným hlasem Věra Špinarová, tvá i má oblíbená, zpívá :
" Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal ... "
Krása, pár písmenek, pro které ženy nespí, komplikují si svá žití, chtějí vypadat mladě, stále dokonale.
Co bys na sobě změnila ? Jak se díváš na trend plastické chirurgie a kdybys měla napěchovanou kreditku, do čeho bys šla a do čeho nikdy ?

Bylo mi moc líto, když Věra Špinarová odešla, měla jsem jí ráda. Když vyprávěla v televizi o tom, jak hospodaří na chalupě, mluvila " jak jí zobák narostl ", vždy jsem si říkala, tu bych chtěla mít za sousedku, to bychom si přes plot pěkně splkly. Úplně mě přejel mráz po zádech, jak jsem si přečetla v otázce úryvek její písničky.
Krásu, tu už moc neřeším, vím, že o tom život není. Do plastické operace bych asi nešla nikdy, ale chápu, že kdo má malá prsa, třeba mu plastika zvedne sebevědomí.
Co ovšem vím určitě, kdyby za mého mládí bylo běžné tetování, tak mám nad kotníkem vytetovaný náramek z kočičích tlapiček a ve výstřihu taky něco kočičího. Jo a můj syn by měl v uchu nastřelenou malinkou náušnici, jenom takovou malou tečku.
Sama jsem si nechala do levého ucha nastřelit v padesáti druhou náušnici. Dcera pracovala ve zlatnictví, přišla jsem za ní, jedna rána a měla jsem náušnici na uchu ...

10. Tvůj blog je barevný, je plný laskavého života, humoru. Chodí k tobě mladí, staří a nacházejí klid a pohodu.
Patřím mezi ně už nějaký ten pátek.
Vždy na vánoce mi přistane přání od tebe a já cítím, že tahle dobrosrdečná ženská z Valašska na mne myslí, nikdy nezapomene.
Co si přeje blogerka s obrovským srdcem, aby ještě zažila, aby ještě její život ovlivnilo ?

Můj blog je hodně barevný, myslím si, že když na něj někdo náhodou narazí, tak už ze zvědavosti musí nakouknout dál.
Smutně píšu jen výjimečně, zatím to bylo dvakrát a vždy se jednalo o micinky.
Přála bych si, aby ke mně chodili lidé rádi a hlavně odcházeli spokojeni a v dobré náladě nebo si tu náladu u mě alespoň spravili. Záleží mi, aby lidé kolem mě byli spokojení, cítím se pak i já dobře.
Přání k vánocům beru jako samozřejmost, to jsou moje oblíbené svátky. Posílám nejeń emaily, ale i pohledy, vím, že se to už nenosí, ale ve výsledku to potěší.
Co bych si přála ? V tom osobním životě pohodu, zdraví a radost pro nás všechny.
Jinak by mě potěšilo, kdyby si každý našel na mém blogu to svoje a aby měli čtenáři důvod se vracet. Jsem skromná, stačí mi, když přiletí na zahrádku motýl, co u nás ještě nebyl, když objevím neznámého brouka a ještě se mi podaří najít na Google jeho název nebo když mi zahrádka krásně kvete ....

Děkuji, milá Líbo, že obohacuješ můj život.

Krásný víkend všem a malý vzkaz těm, kteří hledají, kde svítí blogová slunce. Není to na titulní stránce, není to v autorském klubu, ani v supermoderních aplikacích, je to v lidech. Žena , která se mnou dnes pokecala, na titulní stránce moc často nefiguruje, přesto její návštěvnost je velice slušná a co víc, lidé se k ní rádi a s potěšením vrací ....


středa 8. srpna 2018

Láska na férovku ..

Všechny kočky celého světa dnes mají svátek .
Mám tři, seriózního šedivého Edíka / 10 let /, bílou slečnu Farkašovou, Rozinka jí říká pouze Sofinka, protože se jí bojí a fakticky jí zná pouze z fotek, ve skutečnosti stále spí zalezlá / 8 let / a rezavého Míšu, cukrouše mazlivého / 6 let /.
A protože je čas slavit, čas se bavit, ráda bych poukázala na fakta a skutečnosti v naší domácnosti.

1. V průměru kočka stráví 2/3 dne spánkem. Dožije-li se devíti let, jen tři roky byla vzhůru.

Ne. Slečna Farkašová spí celý den, vstává pouze na jídlo, které si nechává donést až k lůžku. Sama se neumývá, na tyto služby má vycvičený zbytek kolektivu. Lehne si na záda dle nálady, nechá se omýt, zasyčí, aby bylo vidět, kdo to doma řídí a jde si opět lehnout. Jak už její jméno napovídá, je líná, nenažraná a vyčůraná jako správná cikánka, kdyby uměla mluvit, seřve i mne.

2. Podle odborného časopisu American Demographic mají samice tendenci hrabat pravou packou, zatímco kocouři levou.

Ne. Záchodky máme dva, aby nedocházelo k přetlaku, stelivo kočky vystěhují z kočičí toalety několikrát denně a packami , lhostejno jaké preference. Hrabou všechny tak intenzívně, že kočičí podestýlku roztahají po obývacím pokoji, který se nachází na druhé straně bytu.
Ke hrabaní si packy rozhodně nešetří, nerozlišují pravou a levou, zvlášť pánská část chodí močit mezi dvířka, ocas vystrčený z budky, aby se při vstupu moc neunavili.

3. Na rozdíl od psů vyluzují 100 zvuků.

Ano. Náš Míša neumí mňoukat, pouze kňučí vysokým pisklavým hláskem, jako když ho přejedete, zašlápnete a nakopnete.
Zvuk je to tak šílený, že pokud ho začne vyluzovat, okamžitě a střelhbitě vyskočím a naplním misku.
Slečna Farkašová vstává většinou mezi 2 - 3 hodinou ranní, kdy si stoupne k ložnici a začne výt a promiskuitně mňoukat. / pšoukat až následně, ano, kočky prdí /
Velice nadšeně na toto reagují muži / rozuměj manžel minulý, milenec minulý, současný i budoucí /, kteří přemýšlejí o zakoupení, nikoliv špuntů do uší, ale pěkného a rychlého samopalu.

4. Čelisti koček se nemohou pohybovat do strany, proto nezvládnou kousat větší kusy žrádla.

Ano. Velice často v naší domácnosti můžete najít větší kus sardinky, flák kuřecího masa či jiné pěkně smradlavé pochutiny, které někdo z kolektivu odtáhl z misky za účelem dát si do trumpety, tajně a inkognito, hlavně aby mu to někdo nesežral !!! ale nějak ho tam zapomněl.
Velice často, hlavně po tmě ráno, když skutečně spěchám, mám na plosce nohy nalepenou pěkně macerovanou sardinku, vůni takto skvostně uložené pochutiny nepřebije nic než ocet či savo. Při nástupu do práce nevoním preferovaným Chanelem, ale chloraminem.

5. Kočka může vyskočit do pětinásobné výšky, než měří v kohoutku.

Ne. Zakoupila jsem nové škrabadlo z vodního hyacintu, kočkám se nelíbí, tak sedí pod ním a ignorují ho. Několikrát jsem jim novinku ukazovala, dávala je do ní, ovšem dle výrazu a ignorace si na něj budu nejspíše lehat já sama. Jen nevím, zda vyskočím tak vysoko ??

6. Otíráním o nás dává kočka najevo, že se jedná o její území, ale také nám říká, že nás přijala do svého života.

Ano na 100 %. Specialista na projevy lásky a vášně je nejstarší Edík, který mi náklonost dává najevo procházením okolo černých silonek, černých kalhot, plesových dlouhých a černých kozaček.
Vždy, když mi opravdu záleží na vzhledu, přijde náš kočičí gentleman a začne se tak otírat, že moje oblečení či obutí okamžitě získá kožešinovou patinu. S rolonem v ruce prosím, žebrám a celá situace se několikrát opakuje.
Většinou tedy odcházím prudce elegantní, pouze dolní končetiny mám flisované.

7. Na čtverečním centimetru jejich těla najdete 20155 chloupků.

Kecy. Kecy. Kecy. Na 80 metrech čtverečních našeho bytu se válí miliardy chlupů. Chlupy jsou i ve vánočním cukroví, ve velikonočním beránkovi, chlupy vytáhnu v Madrid, v Římě, v Harrachově, na konci světa. Není možné, že jim ještě tolik zůstane na centimetru čtverečním, když se s nimi roztahují a rozcapují všude.

8. Srdce kočky tluče dvakrát rychleji než lidské, až 140 tepů za minutu.

Netuším. Přesto vím, že i když mi vadí noční fňukání slečny Farkašové, hladové pískání Míši a flisové nohavice od Edíka, já své kočky miluji a nedala bych je za nic.

Moje srdce bouchá za všechny kočky světa, kterým přeji k dnešnímu svátku plné mističky žrádla a vody, laskavou náruč a lásku jejich páníčků a paniček. Všem kočkám světa bych přála spoustu lásky, žádné násilí, žádné týrání a pohlazení kožíšku po celý " těžký " kočičí život.


sobota 4. srpna 2018

Do zásoby ...

Jeden citát praví : " Ve štěstí pamatuj na neštěstí. V létě je dobré pamatovat na zimu a udělat si zásoby "
Někdo zavařuje, vyrábí si likéry, šťávičky a já si na svůj hard disk ukládám slunce, teplo, vodu, kávičku u Vltavy, projížďky po Praze, protože až se zima zeptá, jako když najdu. V létě mám bohužel pracovní diář natřískaný až na půdu a urvat chvilku je pro mne velice vzácné. O to báječnější to byla projížďka a chvíle, kterých si moc vážím, mám skvělé přátele, zásoby zážitků si plním s obrovskou radostí.
Přeji vám všem krásný letní víkend ...













středa 1. srpna 2018

Červenec v kostce ...

V tomto měsíci to bylo celé o vodě. Nejdříve málo vody v sudech, pak hodně vody v moři, spousta potu, zapařené půlky, tuny melounů, zalévání zahrady z vodovodního řádu, vypouštění jezírka za účelem redukce divokých kaprů, následovalo napouštění jezírka za účelem přežití divokých kaprů, sprchování těla nejlépe šestkrát denně, nejlépe ledovou vodou.
Voda, skloňuje se ve všech pádech, chybí nám.
Po roce jsem měla dovolenou. Slunce, moře, slaná voda, sladké a šťavnaté broskve, nehorázně luxusní chorvatská zmrzlina, projížďky po moři lodí, počítání mrakových oveček na obloze, po kterém následoval dlouhý spánek, krvavý úplněk, rudý měsíc na obloze a já po dlouhé době umývala ručně nádobí / jsem rozmazlená dvě desítky let myčkou / a moc mne to bavilo, protože to prostě bylo na dovolené. Vím, že slovo " dovolená " není sprosté slovo a po jejím návratu je život tak nějak jednodušší, lehčí a veselejší.
Netuším, zda tento stav zůstane setrvalý či mu pomohla zvýšená spotřeba šumivých vín, ovšem se skleničkou vychlazeného šampusu či prosecca se horké léto přežívá nějak lépe, vláčněji.
Nepokouším se filozofovat ani na blogu, tudíž se velice omlouvám všem, kteří jsou naladěni na vážno, já si léto užívám a na vážná témata mne užije s příchodem depresivní zimy. / budu depresivní také, jen co se začne ještě více krátit den, to pak budu jedno velké a vážné téma /.
Soptíček byl přijat do mateřské školky. Jeho jméno figurovalo asi v pěti pořadnících, pak následovaly přijímačky, různá výběrová kola a vnučku mám přijatou. Netuším, jak to duševně ještě zvládnu na základní, střední a vysokou školu , protože takové estrády, jaké se činí při přijetí do školky, pane jo. Možná zvýším dávku šampusu na dvojnásobek, abych tolik štěstí přežila a unesla. Nesměji se své vnučce, směji se společnosti, která připustila, aby předškolní výchova dětí byla nedostupná, drahá a mnoha dětem vzdálená.
Ovšem, co se týče rozvoje, tak tam se fakt bát nemusím. Pusu nezavře celý den, mele klapačkou a všem na počkání sděluje, co mají doma nového a co mám já, co doma nemají. Jo a máme společný koníček ...italskou stravu a návštěvy italských restaurací, kde dopředu hlásí ...my jdeme s babičkou na kafíčko !
Zahrada smutně strádá bez trávníku a já budu v zimě opět honit prasata. Po třech měsících jsem vyhodila stavební firmu, která si napočítala za výstavbu a realizaci plotů a přilehlého dvora částku, která se blíží milionu. Jsem optimista, jednou to postavím, jednou jo. Takže se již připravuji na zimní lov prasat, kanců a sleduji na internetu recepty, otázka je, či se zelím nebo šípkovou ?
Loučím se s prvním prázdninovým měsícem na vlně veder, nedostatku vody a nadevírám novému měsíci, který má být shodný s tím odcházejícím. Přeji vám hodně pohody, krásnou dovolenou a dětem, aby prázdniny utíkaly pomalu, nám babičkám a dědečkům hodně duševních sil, protože je prostě někdo hlídat musí, já už rozpis dostala.







NEJSMUTNĚJŠÍ POHLED MĚSÍCE

Při našem výletování se Soptíčkem jsme si dali kafíčko ve výletní restauraci Větruše, která se tyčí nad naším městem.
Pohled na koryto řeky mne úplně ochromil a stála jsem s ústy otevřenými, srdcem bolavým.
Jezdím denně kolem, ale tak nějak z vysoka je ten pohled víc na dřeň, víc o bolesti .... řeka Labe jde už do dvou třetin přejít suchou nohou ....