sobota 30. prosince 2017

Rok na lavičce...

... za pár hodin definitivně odejde rok 2017. Jaký byl, co přinesl, co odnesl.
Život je jako kopec, někdy strmý, někdy příkrý, jindy plný nástrah, pokušení. Cesta na vrchol toho kopce se může jemně vinout, klikatit nebo se zadýcháme víc než je zdrávo. Součástí toho kopce by měly být lavičky, kde se posadíme, zastavíme a nabereme síly na další cestu k vrcholu.
Tento rok vnímám jako lavičkovou přestávku, kdy jsem potřebovala nabrat energii, maličko najít i sama sebe.
Celý svůj život jezdím na dovolené s rodinou, mužem, dítětem, přáteli. Vybírám většinou místa podle jiných, podle kolektivu.
Já sama za sebe jsem se nikdy nerozhodla, až letos poprvé. Po zralé úvaze a tak trochu výzvě, zda to dám, pořídila jsem si výlet do Říma a vyrazila jsem. Sama za sebe, sama za člověka, sama úplně poprvé, sama se svým rozhodnutím.
Po počáteční nejistotě jsem pochopila a poznala, že dokážu být sama se sebou, nelpět na přítomnosti blízké osoby a celé to zvládnout. Navíc se úžasně bavit v kolektivu naprosto cizích lidí a poznat jedno z nejkrásnějších měst světa, Řím.
Tato zkouška, být sám se sebou, mě v životě posunula dál jako člověka a jsem za to velice ráda.


Když mi někdo přeje hodně zdraví, mnohokrát poděkuji a velice si toho vážím.
Po pěti letech jsem letos poprvé stoupla na váhu. Zásadně se nevážím, protože to není dobré pro mou psychiku, v momentě, kdy mi začne pnout oblečení, zpomalím, ale skutečně moje stravovací návyky jsou zajeté.
Na váze jsem po pěti letech našla stejné číslo, krásných 69 kg / z původních 110 kg / a míry mám na všech partiích naprosto stejné. Jsem šťastná žena, která našla cestu z prasečího chlívku a může si dopřát i lidské velikosti v obchodě s oblečením, nikoliv jateční.
Bohužel s cévami už to tak slavné není a tak mi za tři týdny pan doktor laserovým vláknem ukončí trápení a nejistotu, prostě operaci se nevyhnu.
Soptíček, to je láska, neuvěřitelná studnice poznání, že se člověk může stále a pořád každý týden zamilovávat. Krásně mluví, maluje, strašně ráda zpívá a tančí / nezapře, že děda je rocker /. Máme spolu kouzelné zážitky, jen mě nesmírně bolí, že nás dělí stovky kilometrů a vídáme se méně než jiná vnoučátka s babičkami. / i když já se velice snažím a jezdím a jezdím, protože tyhle chvíle formují náš vztah /.


Kdykoliv tam vejdu, vždy mě obejme neuvěřitelná energie. Ať stresem lezu po zdi nebo mám splín, má zahrada mě obtočí, pohladí, vtáhne a nepustí. Toto místo mi bylo tam nahoře přidělené, zakódované a už mě nepustí.
Půl roku řeším stavební povolení, povolení památkářů a krajinářů. Každý mi říká, ať si najdu něco jiného.
Nejde to. Budu se rvát jako lev a v tom novém roce tu chajdu postavím, i kdybych měla jet na Hrad.
Mé ryby mají nové jezírko, tak se jim tam sex líbí, že to není jezírko, ale množírna. Měla jsem kliku na zdatné řemeslníky a podařil se mi velkolepě vyřešit kompost, zbourat starou technickou budovu a celou jí odvozit a zpevnit svah, že ani nájezdem prasat nepovolil. Byl to krásný a plodný zahradníčkův rok mezi travinami a kapradím.


Rok na lavičce, ano byl zvláště klidný, bez velkých emocí, i když zde na blogu se emocemi, odchody, vítacími akcemi s vavřínovými větvičkami skutečně nešetřilo. Osobně jsem tím velice trpěla, protože to zde mám ráda, je to můj blogový přístav, jistota a ta se mi nechtěla měnit. Neházela jsem flintu do obilí, naopak do toho obilí bych s chutí pár takových štváčů poslala. Jsem moc ráda, že blog ustál nepřízeň, na titulce se objevují krásné články, krásné blogy.



To byl rok jedné blondýny, utekl jako voda. Vykoupala se v moři, vykoupala se ve vlastním potu, užila si nádherné chvíle s vnučkou a dcerou. Rodina, přátelé, kamarádi, ta správná lidská slova, náruč, láska, pochopení a zjištění, že člověk, když chce, dokáže být sám sobě přítelem, ale musí k tomu dospět, musí dozrát.
Zavírám pomyslné dveře roku 2017 a vyhlížím ten nový. S nadějí, s očekáváním, má to být rok LÁSKY.
Přeji vám všem úspěšný rok a pokud posedíte na lavičce stejně jako já letos, nebojte se, načerpáte sílu k další cestě životem. Krásný rok přeje blondýna.

čtvrtek 28. prosince 2017

Motiv...

Ukázala jsem ho kamarádce, zasmála se a řekla ....Nečekala jsem nic menšího, k tobě se hodí, nedovedu si tě bez nich představit.




Takže, zde je ten motiv. Dostávala jsem dotazy, zda je to tajné.... NENÍ.

úterý 26. prosince 2017

V posteli s Řepkou...

Vánoční reklamy. Když moje milá generálka brečela u vánočních reklam, já protáčela oči v sloup. Čas se s emocemi sešel a já brečím u reklamy na mobil, na colu, no a když Ivan Trojan rotuje s opicí po oběžné dráze, pláču, že ten mobil nedostanu já.
Expert na vánoční výzdobu. Míša letošní adventní čas prožil velice plodně. Po nocích intenzívně rozebral adventní věnec, větvičky natahal do vany, výzdobu rozcupoval, svíčkám okousal knoty. Každé ráno mě přišel do postele budit plný flitrů, zlatých a stříbrných cetek a na Štědrý den jsem se probudila s větvičkou u hlavy. Mám zapsanou veterinární pohotovost, protože expert na vánoční výzdobu má stříbrné exkrementy s červenými flitry.
S Řepkou v posteli. Mám ráda autobiografické knihy, mám ráda knihy o slavných, o celebritách. No a když je napíší vlastní rukou a krví, bonus navíc. Utichl ten vánoční kvas, to bublání, trhání a škubání papírů. Ticho a v tom tichu listuji a začítám se do knihy fotbalového bouřliváka. Máme mnoho společného, jsme jiní než se chováme, pod slupkou je to jinak.
Energie vánočního stolu. Cukroví, káva, cukroví, salát, klobása, kuba, řízky. Přítel mé dcery mi nabízí pivo. Hlavou letí kalorická tabulka, svědomí pláče, neneé....nedám si, protože já si dám ještě dva nebo raději tři další řízky.
Ladné křivky. Přijíždím na semafor. Vedle mě cyklista. Rozjíždí se a mně se před předním sklem naskytne neuvěřitelně sexy zadnička, pevná jako skála, ladně se pohupuje ze strany na stranu. No fuj, bylo to o fous, nevešla jsem se do silnice. Ale ten zadeček byl, mmmmh.
Éterické oleje / stromkové/. Byla jsem letos rozhodnutá, že budeme mít v obýváku normální stromek. Nemáme, nikoho z rodiny jsem nepřekvapila, ani přátelé se nediví. Letošní se jmenuje Oskar, je to šlechtěná borovice s šesti botanickými názvy a za měsíc povalí na zahradu za svými kolegy z vánoc minulých, kterým se daří skvostně, prostě já ty vánoční stromky miluju. / a všechni mají svá jména /

Vánoce se Soptíčkem. Cynicky jsem deklarovala, kudy jsem chodila, že vánoce jsou na pytel, opruz a jsem mimo. Byl to hrubý omyl, protože děti dokáží neskutečné. Zastaví čas, zastaví myšlenky a dají nám poznat, že pro některé momenty stojí za to žít.
Ách měla bych zvolat. Dostala jsem nákladný dárek, který rozsvítí úsměv na tváři každé ženy. A s ním přišla zásadní otázka. Mohu ulehat vedle dědečka, ke kterému vůbec nic necítím ? Po zbytek života mi nebude nic chybět, jen láska.
Nemohu. Třikrát škoda, ale já pořád naivně věřím.
Na zádech. Můj zeť mě přesvědčil, že Přemek Podlaha byl břídil a Ládík Hruška neumí ani zatlouct hřebík. Tento kutilský počin jsem viděla poprvé a vyrazil mi dech. Vleže, na zádech, s vyvaleným a plným pupíkem přišroubovával kolejnici.
Fotografii nemohu dodat, protože tato metoda " šroubování na zádech " bude předmětem patentového úřadu.
Já si stříkla do trenek a směju se ještě nyní.
O snech. Ve snu jsem mluvila se svým tatérem, neseděl mu můj motiv. Ráno mi na Pinterestu přistála nástěnka a po dvou letech tápání mám jasno. Nejenže mám motiv, já přesně vím, že toto chci po zbytek svého žití míti vymalováno na svém těle. Sedmá kérka.
Cesta v polích. Před večeří jsme šli na procházku. Cesta za vsí mezi lány polností bez veřejného osvětlení mi dala neuvěřitelnou podívanou. Na Štědrý den se svou rodinou a nad hlavou nebe plné zářivých hvězd. Jedna hvězda vedle druhé svítily, zářily a provázely malý srpeček měsíce. Romantika jako prase, kterou rušila čelovka mého zetě, jinak bychom skončili všichni v místním kravíně.
Emoce. Krát krásné vánoce. Jojo, jdu vařit než se přižene lavina hostí...


sobota 23. prosince 2017

Než rozžhnu...

Než rozžhnu - v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu.
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá,
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá
a květy v oknech vadnou, podřimují.
Já cítím, Vánoce se přibližují.

Antonín Sova : Květy intimních nálad / 1891 /


Tento nádherný vánoční motiv jsem si zapůjčila z Pinterestu a jeho autorem je Vigoo Johansen.
Blondýna vám přeje krásné a klidné vánoční svátky.


čtvrtek 21. prosince 2017

O slunci...

" Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe "

John Lennon
britský hudebník

Krásný den přeji všem, kteří stejně jako já slaví zimní slunovrat. Dnešní den, byť bude nejkratším z celého roku, se zároveň stává úžasným mezníkem, kdy se začnou dny prodlužovat.
Jsem člověkem úzce spjatým se světlem, když ho mám a světelné paprsky mě hýčkají, já letím nad krajinou, roztahuji křídla a mé nitro je prostoupeno teplem a pohodou. V momentě, kdy se vkrádá do mého bytí tma, kus mne umírá a trpí. Zahnízdím a čekám, čekám na den, který mi začne vracet pocit vzletu.
Děkuji slunci za jeho sílu, za jeho paprsky, které mi dávají pocity štěstí a tolik potřebného světla.













sobota 16. prosince 2017

O líné vráně...

Stará, unavená vrána dostala kolem vánoc zase spoustu holčiček navíc.
Zase budou přesčasové hodiny, zase se doma pohádá, že neletí včas.
Ještě má jednu holčičku a s tou musí letět na jih.
V průvodním dopise / v techničáku / má napsáno, že se jedná o temperamentní, žhavý, netrpělivý kus.
Bude milovat život, světlo, slunce, vodu.
Ach jo, tak daleko se s ní potáhnu, dám si pauzu a zastavím se na kávičku.
Střemhlav se spustila vzduchem, div tu malou neztratila.
V kavárně si dala kávičku a přečetla si u ní místní tisk.
A zde se dozvěděla, že právě v tomto roce zde proběhla třetí celostátní SPARTAKIÁDA.
Nějaký pan Břetislav Pojar natočil první díl z cyklu seriálu POJĎTE PANE, BUDEME SI HRÁT.
U Svěráků nechal kolega čáp budoucího režiséra JANA, u Renčů malého FILIPA, u Hašků hokejového brankáře DOMINIKA.
Mhhh, mají se tu dobře. Chléb tu stojí 2,60 Kčs, mléko 1,90 Kčs a průměrná mzda tu činí 1490 Kčs.
Jooo a nosí se tu dlouhé vlasy přes uši.
Vrána se dívá svým unaveným zrakem přes okna ven.
Jak se těší domů, do tepla, konečně dojí ten bramborový salát a řízky, co zbyly ze Štědrého dne.
Sněží, padají obrovské vločky, z rádia hraje vánoční koleda.
Malé miminko v povijanu spokojeně spinká a v mozku líného ptáka zraje skvělý, ba velkolepý nápad.
Co se crcat někam na jih, když už skoro chybí jen pár tisíc kilometrů.
Jih jako jih, je moravský, však oni tu nějakou dcérku navíc taky nevyženou.
A kdo to bude po vánocích kontrolovat, že ?
Dítě předala překvapeným rodičům, samozřejmě čekali čápa, měli všechno do modra.
Zazvonil zvonec .... vlastně ta story pokračuje.
CO KDYBY ?? ...ta líná, unavená vrána popoletěla dál a nesnažila si zkrátit služební cestu ?
/ děsí mě produktivita práce socialistické ptáka v kontextu sjezdů strany /
CO KDYBY ... doletěla, kam měla...




Blondýna vám přeje krásný adventní víkend.

čtvrtek 14. prosince 2017

Vybírám si plavky...

... aneb já se zapomněla najíst.

Stálý zákazník je jako rodinné stříbro.
Musíte si ho leštit, musíte si ho mazlit a hýčkat. Vrací se za kvalitou, vrací se za milým úsměvem.
Né za mým, ale za úsměvem mých děvčat, protože já se moc nesměju.
Dělám v oboru čtvrt století, mám stálé pracovníky a oni mají stálé zákazníky.
Takže se máme vlastně tak krásně navzájem.
A co si budeme povídat, dostihová dráha se nám před vánoci plní, všichni nakupují, jako by ty svátky měly být poslední.
Vlastně konec světa má být v březnu, tak si alespoň pořádně napereme pupíky.
Jednoho adventního rána se nám skácela zákaznice.
Plazila se podle zdi za vzduchem. Její barva už barvou příjemnou nebyla, občas protočila panenky v sloup.
Trvala na odchodu ven, náš zákazník, náš pán.
Dovlekli jsme jí ven, kde zhusta, skutečně zhusta pršelo.
Zalapala po dechu a já jsem se snažila o návrat do sucha.
Kdeže pak, budeme venku. Zde jsme začali mezi ztrátami vědomí ladit, co nám vůbec je.
A paní se držela ideálu, když zemře, tak venku. Donesla jsem židli, deštník, vodu, mobil.
Uprostřed náměstí seděla zmatená paní, obličej bořila do ňader mé kolegyně a já stála nad ní s deštníkem a volala záchranku.
Prší, prší, jen se leje. Z obličejů nám kapala voda, když paní konečně pronesla větu : Já jsem si píchla a zapomněla se najíst.
No jo, v daný okamžik jsme měli vyhráno. Cukr, rychle cukr.
V momentě, když dorazila záchranka, naše zákaznice měla barvu a divila se, proč sedí na tom dešti ?
Proč sedí na židli na náměstí ?
Jestli je tu už duch vánoc nebo jsme měli štěstí, ale ze sanitky vystoupili dva naprosto úžasní lidé, kteří velice empaticky a velice lidsky naložili promočenou paní do sanitky.
Ze sanitky jsem pak už jen slyšela ... Ježiši, kde já mám to jmelí ? Já jsem blbá, ztratila jsem jmelí!
To, že před pár minutami upadala do bezvědomí nebylo vůbec důležité.
Jmelí a vánoce, rolničky, dárečky, to je oč tu běží.
A protože jsem stála v dešti v tričku /v nějakých pěti stupních / byla jsem promočená, byla jsem sice i spokojená, záchrana zákazníka je top, přeci jen mě napadlo, zda nestrávím svátky v posteli. Kdepak, jsem jako tuřín.
Naopak, vybírám si plavky. Dvoudílné nebo celkové ?
Však se podívejte, jaké u nás byly o víkendu teploty. / i ten teploměr už blbne /
Když půjdete nakupovat, najezte se, blondýna není všude a rolničky pak nemusí znít tak krásně romanticky, když vás vezou rychlou...


úterý 12. prosince 2017

Pro vánoční pocit...

" Stačí mávnout vánoční kouzelnou hůlkou nad tímto světem a spatříte, že všechno je jemnější a mnohem krásnější "

Norman Vincent Peale
americký spisovatel

Žádné smskování, žádné sociální síťování, žádné telefonování. Předsevzetí, které jsem si dala se všemi blízkými mému srdci, s přáteli, které vídám méně častěji než bych si přála, s těmi všemi se během adventního času sejdu, posedím, potlachám, proberu možné křížené s nemožným, podrbu a hlavně strašně ráda všechny uvidím.
Advent má být o milých setkáních, o potkáváních a o kavárenském povalování.
Jedno takové úžasné setkání proběhlo v teplickém zahradnictví Dvořák a syn. Kam to táhne zahradníčka po celý rok, kam se rád chodí kochat třeba jen okem, i když korunky třeba neplní portmonku, přesně na tyto místa.
Rodinné zahradnictví v malém severočeském městě v době bronzové neděle hladilo předvánoční atmosférou, pastva pro oko, každý si může vybrat, sladit od bílé přes růžovou, zlatou či stříbrnou a nebo jen obyčejně přírodní. Očumování, nakupování, příjemná hudba, skvělé posezení s kávou a zákuskem a všudypřítomná vůně skořice a vanilky.
Zkuste také mávnout kouzelnou hůlkou, zastavte své kroky a sejděte se s někým blízkým, protože SMS to kouzlo osobního kontaktu prostě neumí.







neděle 10. prosince 2017

Nejkrásnější vánoční dárek...

Vánoce 1975.
Za oknem padal sníh. Spousta bílého sněhu.
Mrzlo a já s malým bráškou se těšila na večer.
Malá blondýnečka byla žákyní páté třídy a nejvíc se těšila na měkké dárky.
Tyto dárky totiž duši budoucí slečny přitahovaly jako magnet.
K mistrovskému salátu pana otce se zasedalo s rozechvělým žaludkem a nepomohl ani vepřový řízek z kýty, který se jedl skutečně jen na ty vánoce.
Blondýnečka rozbalila první knihu, rozbalila druhou a přišel na řadu měkký balíček.
Bože, stůj při mně, drž mě, objímej mě, jsem jednoznačně nejšťastnější holka pod sluncem.
Dostala jsem své docela první rifle značky WRANGLER. Měly nádherně vyšisovanou barvu, boží knoflíčky a celé byly jako ze zahraničního magazínu. Holka, co do té doby chodila v tesilkách, krimplenových sukních nebo šatech a doma v zástěře, dostala první letenku na Mars. Bombastické.
A že ten večer byl neobyčejný. Rozbalila jsem poslední a nejkrásnější dárek ve svém životě.
V rolničkovém papíru byla zabalená vinylová deska skupiny ABBA.
Tančila jsem, skákala jsem, šílela jsem jako správný puberťák, protože tahle švédská skupina byla můj top.
Dlouho do noci jsem seděla v křesle v nových riflích a dívala jsem se na přebal desky.

Nikdy v životě jsem už nebyla tak rozsvícená a nadšená z dárků.
V koruně vánočního stromečku jsem našla prstýnek, ano, ten prstýnek. Mezi dárky jsem zabalila těhotenský průkaz.
V krabičce od Pitralonu se na mě usmívaly klíče od družstevního bytu.
Kolem kouliček jsme chytali našeho prvního nádherně bílého kocourka. V obálce mezi roličkami toaletního papíru jsem našla jen tak náhodou dovolenou do ciziny hned po revoluci.
Dostala jsem v životě mnoho nádherných dárků od mých milovaných, mých blízkých.
Ale nikdy, skutečně nikdy jsem už nezažila ten kouzelný, nezapomenutelný sen, který ke mně přišel a obdaroval mě.
Kdykoliv si vzpomenu, ano, já byla strašně šťastná.
Za jedny kalhoty, za jednu desku.

Vím, že mě leckdy podezříváte, že si své příběhy smýšlím.
A vězte, že já to mám v životě vždy něco za něco. Za radost a štěstí zaplatím daň z přidané hodnoty.
Druhý den po těch krásných vánocích jsme šly všechny děcka z ulice sáňkovat.
Blondýnečka rozjuchaná to naprala do stromu. Domů mě přivezli v dezolátním stavu.
Ruku jsem měla v dlaze, nohu v sádře a všechny klouby v těle po otřesu jeden velký hematom.
A víte co, byly to magické vánoce, tou druhou rukou jsem mohla hladit přebal té desky.
Přeji vám krásnou adventní neděli. Potěšíte mne, pokud i vy vzpomenete na nejkrásnější vánoční dárek.


pátek 8. prosince 2017

Přijměte, prosím....

....mou pozvánku na malou procházku. Zklidněte shon ve svém nitru a počínání, dejte si kávičku a projděte se se mnou místy, kterými chodili vládci, diktátoři, gladiátoři, obyčejní lidé, smrtelníci jako my nebo se zahleďte k balkónu, kde svou ranní kávu popíjí Sophia Loren.
Do Říma jsem jela načerpat sil, sluníčka a osobní pohody. Poprvé jsem neběhala za miliardou záběrů, mám fotek strašně málo, ale o to jsou pro mě důležitější. Nejsou dokonalé, protože to ani neumím, ale mám v sobě tolik zážitků a tolik pozitivního, že se v době adventních dostihů s vámi podělím o tu nádheru.























Tento poslední obrázek je zvláštní poděkování Pavlovi za jeho nesmírnou trpělivost a za skutečnost, že blondýnu trvale osvobodil z rébusů. / nevím, zda to patří do sekce DEKL, ale já si v tom Římě na tebe vzpomněla /
Krásný, klidný a pohodový adventní víkend přeje blondýna a zkuste se i zastavit , protože to skutečně není okresní přebor, ale budou vánoce.

středa 6. prosince 2017

Variace na adventní čas...

Když se tento týden hlasovalo o téma týdne, moc jsem si přála něco vánočního, něco odlehčeného než se v adventní čase babrat se životem " Na hraně " / já totiž celý život surfuju na hraně / a tak si zvolím adekvátní označení, nastíním variaci, jak si jedna blondýna žije před návštěvou pana Ježíška.

- moc jsem chtěla být krásná blondýna a tak jsem navštívila svého lazebníka, aby mi na hlavě vytvořil stylově bílou, ať ladím na Štědrý den se sněhovou pokrývkou. Po skoro čtyřech hodinách intenzivního barvení a přelivu jsem domů odcházela s modro - zelenou hlavou. A to jsem si přála nebýt, skutečně nebýt tolik výrazná a konečně splynout s davem.
Zářím, zářím modře, zářím i zeleně. Po příchodu domů jsem si bytelně umývala hodinu hlavu a barva se drží jako hovno košile / říkala moje nebožka generálka /. Letos jsem nebrečela, protože to samé se mi stalo už minulý rok.
Neradujte se z předpovědi počasí, nečekejte sníh, letos letí zelená, budou pučet stromy.
Celé to cítím NA HRANĚ.

- když mi napsala jedinou větu, oči se mi zalily slzami. Je nemocná, je nemocná hodně. Někomu by tato diagnóza rozklepala kolena, jí rozklepala, jí rozhodila. Je v těch nejkrásnějších ženských letech, kdy slastně nadechujete, jste volní, můžete začít konečně žít, protože netáhnete jho osudu matky, ženy, dcery, milenky.
Vím, že je to rozená bojovnice, vím, že je silná a vím, že tu kurvu převlečenou za kamarádku přepere, zadupe a bude zase zdravá. Milá, držím ti palce, nejsi sama !
Celé to cítím NA*RANĚ.

- slavili jsme se Soptíčkem Mikuláše. V italské restauraci jsme si dali minestrone, hříbkové rizoto a smetanovou pizzu / rozuměj, já prostě mám tu italskou kuchyni nejraději /, jo, narvali jsme si pupíky pěkně. Mašinkou se jezdilo několikrát, pak jsme jeli " kabinkou " / pro neznalce kabinková lanová dráha na Větruš /, koupili jsme pandu, kterou už má Soptíček doma, s bublifukem jsme vytáčeli závistivého souseda za záclonou, protože on nechápe, k prosinci taková nepředloženost, je třeba se chovat korektně. Ovšem, když se Soptíček zakousl do vánočního cukroví, největší preference získaly banánky, podíval se na mne a řekl : " Mhhhh, slaďoučké , babičko " , roztekla jsem se blahem jako máslo první jakosti.
Celá se cítím NAHRANĚ / nebo jsem nahraná ? /

- chtěla bych zažít tu kýčovitou vánoční atmosféru. Za oknem sníh, hromada sněhu, v krbu praskají polena a já jako diva ležím na kožešině se svým milým. Místo toho se maskuji / nejen kvůli hlavě , tedy barvě vlasů /, chodím kanálovou soustavou, protože si mou maličkost vyhlédl o 25 cm menší Milda, který obdivuje moji šíji a pokud tak nečiní, obdivuje nějakou nálevnu ve městě. Všichni nezadaní pro tento rok jsou už zabalení do úhledných balíčků a zasíláni PPL, já mám trpaslíka Mildu a čekám, kdy dorazí Rejpal, Štístko, Kejchal, Prófa.
Celé to cítím NAHRANĚ, NA*RANĚ A JÁ JSEM NAHRANÁ.

Tak nějak se omlouvám všem, které jsem zklamala a nevyšvihla jsem důležitou filozofickou úvahu, já to prostě v době adventu nechci hrotit, chci své emoce nechat juchat, skákat, rozjímat, votom to je.
Zdraví vás bývalá blondýna, která mapovala, kdy je svátek svatého Patrik, protože by se svou zelenou hlavou sklidila zasloužený potlesk a v davu by se konečně ztratila...


pondělí 4. prosince 2017

Kočičí adventní pohoda...

" Ze všech tvorů, které Bůh stvořil, se jen jediný nemůže stát otrokem. Tím je kočka. "

Mark Twain
Americký novinář, spisovatel, humorista

Adventní čas začal. Před supermarketem se rozvášněný dav serval o pozice na vozíky a následně propukla bitva o plata vajec.
Nesoudím, každý máme priority postavené jinde a žijeme své životy jinak.
Přeji vám klidný, pohodový adventní čas. U nás doma to voní vanilkovými rohlíčky, pouští se pohádky a zamilované filmy a jediná bitva, která probíhá, je ta o pozice na škrabadle.
Krásný týden přeji.






sobota 2. prosince 2017

Vánoční koleda ....

Krouží, poletuje, snaží se nás omámit, zahnat do rohu, vtáhnout a nepustit. Duch vánoc.
Nemohla jsem začít divadelní sezónu, letos tedy hodně pozdě, stylověji.
Dlouhé týdny nás masírují média, obchodníci, všudypřítomné reklamy, rozsvícené stromky, kouličky, kam se podíváš a já jdu do divadla na hru s vánoční tématikou. Ale proč vlastně né ?
Vražte do díže muzikál, divadlo a koncert a vznikne kouzelné představení v divadle STUDIO DVA.
Na motivy proslulé povídky Charlese Dickense tu ansámbl nastudoval něco nevšedního, něco tak přitažlivého jako je VÁNOČNÍ KOLEDA, která diváka nasměruje do vánočního Londýna první poloviny 19.století .
Anglický spisovatel Charles Dickens vypodobnil hlavního hrdinu Scrooega jako mrzouta, osamělého mamonáře, nelidu, necitu, člověka hrubě vyřazeného ze společnosti pro svou vášeň a lásku k penězům.
Během jedné noci mu pošle tři duchy vánoc. První duch, duch minulých vánoc, ho vezme do dětství a probudí v něm něžnou, dávno zasunutou stránku lidského vnímání. Druhý duch, duch současných vánoc, v lakomci vydoluje díky pohledu na šťastné lidi, zodpovědnost vůči blízkým. Třetí duch, duch budoucích vánoc Scroogovi naznačí vizi, jak dopadne, pokud zásadně nezmění své chování k lidem ve svém okolí. Je zde mnoho poplatných poselství i pro současnost.
Psát recenze, čtivé recenze umí málokdo a já se vždy při předání dalším řídím emocemi, vnímáním, prožitkem.
Všichni herci byli skvělí, ale hlavní hrdina Ebenezer Scrooege v mistrovském podání Karla Rodena se mi zapsal do srdce a tam už zůstane do konce mých dní.
Zbožňuji herectví pana Rodena, herce úsporných gest, jenž úžasnou a kultivovanou mimikou rozehraje part zážitku, navíc patří mezi hereckou elitu, která neplní trapné bulvární stránky, protože to nemá zapotřebí. Obrovské charizma, když tento muž vstoupí na pódium / ach, vzdychla jsem tak hlasitě, že dáma přede mnou hodila po mně odjištěný granát /, jeho aura prostoupí všemi a už nikdy, skutečně nikdy diváka nepustí. Hlas mužný, přívětivý, v polohách laskavých, ale i alarmujících.
Věřila jsem mu všechno, věty, slova, gesta, slzy, úsměvy, ale i bolesti, křivdy.
Karle, já tě prostě miluju, já tě prostě žeru. / miluju tě od doby, kdy jsi fenomenálně podal excentrického, šíleného, geniálního Jana Saudka tak věrohodně, že jsem tobě, introvertovi, věřila i ta objímající obrovská ňadra /.
Měli jsme jako diváci štěstí, byli jsme součástí 100. reprízy tohoto nastudování. Divadlo Studio Dva má skvělou a neopakovatelnou atmosféru díky pódiu, nad nímž se v patře střídají zpěváci, herci a hraje celý orchestr, prostor není nijak veliký a každý divák se tak stává součástí, semele ho to a nepustí, nemá šanci... i když !!! vedle nás seděl ignorant v teplácích, jehož nechalo tak výjimečné nastudování chladného, tak nějak bez emocí.
Vážení, milí, blogoví přátelé, znáte mě, víte, že blondýna je nepřeberná studnice emocí a přesně tak nějak na vás vyvalila svůj zážitek. Zítra rozsvítíme první svíčku adventního věnce a já bych si přála, aby i mě navštívil duch vánoc a poprvé za celé své dlouhé žití by mne naučil vánoce milovat, ctít to, co jsem nedostala do vínku, to co mě nikdo nenaučil a to co mi chybí v současném prožívání těchto dní. Klid, mír a pohodu přeji.


čtvrtek 30. listopadu 2017

Fantazie mezi pečícími plechy...

Plech první s vanilkovými rohlíčky...
Sedím, holou rukou hnětu těsto plné ořechů a mé myšlenky plynou.
Chci být víc než ... nebo skoro jako BABIČKA PROŠKOVIC.
Babička, žena z lidu, pracovitá, moudrá, ušlechtilá, zvládne vnoučata, pomáhá s hospodářstvím, šuká od brzkých ranních hodin po komůrce, venčí Sultána i Tyrla, žije společensky, tmelí rodinu i celou vesnici. Nemá problém s pírkem za plotem, to můj plot ohrožovalo prase tak vydatně, že vlastně ani skákat nemusím, protože není přes co.
I já bych chtěla mít komůrku čistou, vymetenou a místo toho se raději potuluji po kavárnách, chytám lelky. Než se donutím k mytí oken, vesměs začne pršet nebo mrznout, hledám trapné výhovorky, jak mě to uklízení nebaví.
Bojuji s metráky chlupů z kočičích příživníků a místo abych jim vyčinila či jim domluvila vlídným hlasem, muckám se s nimi a dělám ptákoviny.
Babička také pravila " Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi " a tady je ten zásadní problém, já neměla chleba pět let, takže budu i nadále nesrovnaná bordelářka, která nebude mít na vánoce naleštěná okna jako celé sídliště.

Plech druhý s lineckým ...
Stojím, válím těsto, vykrajuji srdíčka a mé myšlenky peláší.
Chci být víc než .... nebo skoro jako MATA HARI.
Špionka, agentka, dokonce dvojitá agentka, ale především diplomatka, bože, jak já bych chtěla být diplomatka.
Jak moc bych chtěla, aby mí podřízení pochopili, že když řádí ve městě žloutenka, je dobré si umýt nejen jednu, ale i obě ruce. Jak moc bych chtěla vysvětlit své dceři, že jí dítě nezabiju, když u mě bude spát celou noc bez ní.
Jak by mně vyrazilo dech, kdyby některá z mých kamarádek nečekala, až zahřmí, ale vymyslela také nějakou aktivitu ona.
Nebo jak šalamounsky vysvětlit muži, že bývalá žena je žena v minulém čase a nechci spát s její fotkou v ložnici.
S hubou nevymáchanou udělám vždy paseku.

Plech třetí se staročeskými pracnami...
Melu ořechy, byt voní skořicí a umletým hřebíčkem a mé myšlenky jsou v oparu.
Chci být víc než ... nebo skoro jako PAMELA ANDERSON.
Když vyběhl sex symbol v červených plavkách, žádný muž nemluvil, myslím i nedýchal. Když jsem vyběhla v červených plavkách já na koupališti Brná, zeptal se mě pán, kde točí zmrzlinu.
Když Pamela hodila motýlími očky, závan erotična proběhl televizí, když jsem hodila já nalepenými řasami, skončila jsem na očním s alergií. Pamela natočila s manželem domácí porno nahrávky, ten můj zapomněl koupit baterie do videokamery a místo dlouhé série nekonečných orgasmů po teplé koupeli usnul.
Když si Pamela sedne, vyrazí si zuby svými ňadry, když si sednu já, nejenže si nic nevyrazím, přijdu natěšená do ložnice, kde mezi odfuky slyším : Gábino, Gábino, makej, do toho ... po drsném výslechu zjistím, že je to přeci Koukalová.

Vypínám troubu, umývám plechy, rovnám cukroví úhledně do krabice a držím realitu pevně za otěže a nebo né ... / chci být Valentina Těreškovová a chci až do března rotovat kolem matičky Země a užívat si sluníčko zblízka /
Zdraví blondýna.


úterý 28. listopadu 2017

Listopad v kostce..

Nástup podzimu jsem přijala s nelibostí, rána jsou už tak chladná, že se bez škrabky neobejdeme, opadává i ten zbytek už hnědého listí a země je konečně dostatečně zavlažována. Krátký den bez světla na mou duši působí jako tři pěstí, chybí mi světlo, chybí mi světelná pohoda. Naše příbytky začínají vonět po citrusech, po skořici ze svařáku a nejvíc poutníky potěší maličkatý, teploučký řízeček.
Mičurin v mé duši strádá, zahrada odpočívá pod řádnou ochranou chvojí a já po ní chodím jako agent s teplou vodou, no já bych se tak hrabala v zemi, že bych brečela. Díky mému neodolatelnému šarmu a nějaké stovce jsem uhnala řemeslníky na zbourání staré technické místnosti / i když tak nad tím přemýšlím, je to pro tu starou ratejnu moc luxusní pojmenování/, nebudu vám ani líčit kolik nepotřebných zhovadilostí se odvezlo. Ovšem po demolici se otevřelo mému oku neuvěřitelné, narostl tam nádherný, obrovský prostor, který mému stavitelskému duchu dal nový rozměr.
Skvělý nápad, že poletím do Říma jsem dostala z hodiny na hodinu a uskutečnit se mi to podařilo vskutku hodně rychle, mám ten švih a temperament v sobě. Slunce, spousta slunce, nádherné teplo a nažhavené, dobité baterky, to jsem přesně potřebovala, abych přehlušila světelný deficit. Zda všechny cesty vedou do Říma, nevím, ale mé srdce si cestu k této kráse našlo skutečně rychle a navždy.
Soptíček byl na svém první karnevalu a trsal na skladbu Vaška Neckáře ... Jsem doktor Dam Di Dam, nemoci léčívám. Z té holky něco bude, protože všichni tančili ve dvou, ona si broukala, tančila a to vše jen se svým plyšákem, těžký individualista. Nedávno mě zavřela do svého domečku a s povelem ...Seď, si šla malovat a razítkovat do vedlejší místnosti.
Jsou momenty, kdy přemýšlím, kdo koho vychovává. Z babičky jsem byla přejmenována na babi, je to mladistvější, svižnější a když spolu tančíme, křepčíme na Bruno Marse, Soptíčkův otec otáčí oči v sloup, a pak že je v zdravém těle zdravý duch.
Loučím se s dušičkovým měsícem a nadevírám nenápadně, polehoučku dvířka tomu poslednímu měsíci v roce. Propadla jsem svíčkám, protože krásně voní, propadla jsem světýlkům, protože hladí mojí duši. Nazdobila jsem adventní čtyři symboly čekání, netoužím po vánocích, toužím po slunovratu.
Přeji vám klidný, poslední měsíc roku, ať se splní každé vaše přání. Moje srdce netouží po hmotném, pouze po lásce, klidu a míru v nás. Krásný prosinec vám přeji.




neděle 26. listopadu 2017

Když se racek chechtá...

1.Italové
Jsou zábavní, inspirativní, temperamentní. Dokáží si člověka získat gesty, úsměvem, dobrou náladou. Nejsou vlezlí, nejsou urputní a dokáží si udržet patřičnou vzdálenost. Vyznávají hodnoty, rodina není jen slovo, jen povinnost.
Při řízení auta telefonují i ze dvou mobilů, troubí, posunkují, gestikulují, na jedné motorce dokáží převést celou rodinu včetně kočárku.
2. Každodenní elegance
I ve všedním životě kladou důraz na eleganci, vytříbený vkus. Být dobře upravený,být dobře vystajlovaný je projevem úcty k sobě. Převládá barevnost, rozmanitost, italská žena má nádherně upravený účes, opečované vlasy a celkově působí jako ze žurnálu, utratí za to spoustu peněz a když jde se svým mužem po ulici, jde někdo.
Mnohokrát jsem se na ulici otáčela za ženou !!!, já žena.
3.Káva
Národní sport, národní hrdost, národní povinnost. Každý Ital se domnívá, že jen italská káva je nejlepší na světě.
Bar je svatyně, kam se chodí slupnout malou kávičku a probrat situaci.
4. Kuchyně
Milují jídlo, je důležitou součástí jejich života a díky středomořskému slunci tak i chutná.
Jejich rajčata voní a chutnají nejlépe na světě, jsou plná slunce, energie. Bazalka, olivový olej, oregano, víno a boží pasta.
Co region, to laskomina, spousta specifik, která naplní několikachodové menu včetně delikátního dezertu třeba z mandlí nebo citrónu. A zmrzlina ... nebe v hubě.
5. Památky
Baziliky, hrady, vykopávky, muzea, pokladnice umění. Narazíte na ně na každém rohu, jsou nádherné, jsou pečované a nelze je projít a prohlédnout, je to na několik životů.
6. Moře
Pro lidi jako jsem já, kteří vodu milují, je jejich živel, se stává moře s nekonečným horizontem, slanou příchutí, věčnými vlnkami, upomínkou, jak je na světě krásně a jak moc bych tu hladinu zčeřenou větrem, chtěla zase vidět.
7. Bramboříky
Vnímala jsem je celý život jako květinu našich babiček a jejich nevytopených ložnic. Italové tuto květinu ve všech barvách i velikostech používají k vánoční výzdobě a její krása mě doslova vyrazila dech. Jako v našich oknech se celé léto usmívají truhlíky s muškáty, zde jsou na každém rohu, zvláště nyní před vánoci v kouzelných aranžmá s chvojím a vypadá to velkolepě.
8. Racek
Když sečtete všechny tyto body / mohla bych je vyjmenovávat dlouhé minuty, třeba i hodiny /, složí se mozaika, pro kterou se moc ráda do země temperamentních Italů zase vrátím.
Když jste šťastní, svítí slunce, najdete kousek pohody, jsou vaše smysly tak nabuzené, že jsem poprvé v životě slyšela, jak se racek se chechtá. Čtverácky, hlasitě, radostně a co se vůbec divím ... v Itálii je totiž možné skoro všechno.
Krásnou neděli, klidný týden přeji.










pátek 24. listopadu 2017

Kuřátko...

Vzpomínky ze základní školy jsou už v mlžném oparu, ale přesto nádherně voní.
Jsou plné sluníčka, pohody, fantazií, ale i rozbitých oken, odřených kolen.

Tato moje upomínka na čas malin nezralých se krčí před pěkně velikou číslicí / skoro půl století /.
Voní, nejen sluníčkem.
S Radkem jsem chodila už do školky. Byl takový celý čistý, uhlazený.
Z vycházek se nemusel dlouho umývat, na rozdíl ode mne, která měla zástěrku věčně umolousanou.
Krásně hlasitě zdravil, příkladně odpovídal a na hanbě jsme se spolu nikdy nepotkali.
Nástup do první třídy, čas písanek, inkoustu a velkého počítadla.
Na dveřích zářila cedule 1.A.
Naše soudružka učitelka Kroftová byla dáma jemných mravů, která u sebe měla vždy krajkový kapesníček.
Příkladný spolužák Radek měl sněhově bílou košili / nechápu, jak to zvládl, mě museli po příchodu ze školy deratizovat/, kalhoty s nažehlenými puky a tmavě modrý pulovr.
Vždy odpovídal po vyzvání, choval se ukázněně, no a učil se famózně.

Nejraději na celé škole jsem měla přestávky, vynikala ta svačinová, protože kladný vztah k jídlu jsem měla od nepaměti.
Vyndali jsme si nažehlený ubrousek od maminky a svačinu.
Soudružka učitelka přikusovala k chlebu jablíčko, my ostatní jsme se prali s chlebem se sádlem nebo šíleně tuhým, drolivým taveným sýrem.
Na Radkově ubrousku zasvítila stříbrná fólie / poprvé v životě jsem zaznamenala alobal, doma se balilo do papírových sáčků /.
Po otevření fólie se po třídě rozlila, doslova roztekla vůně kuřete.
Všechny děti se zklidnily, nastalo hrobové ticho, nikdo nežvýkal, všichni zírali na úkaz nehodný budoucího komunismu.
Radek si vykusoval grilované kuřátko s chlebem a okurkou.
Nikdy, skutečně nikdy nezapomenu, jak toto kuře vonělo, protože pro nás ostatní byla taková lahůdka nedostupná.
Pečené kuře nebo grilované se podávalo při výjimečných situacích, o svátcích, mnoho rodin v té době znalo maso pouze o víkendu.
A kolik slin na prázdno jsme spolykali v představě, že i na našem ubrousku takové kuře přistane.

A Radek ?
Vídám ho v televizi. Má sněhobílou košili, modrý pulovr a ukázněně odpovídá televizním štábům.
Přistává vládními speciály a řídí jeden z našich největších gigantů.
Někdo se prostě pro tu stříbrnou lžičku / nebo fólii / narodí...
Blondýna přeje krásný víkend ... a asi bude kuřátko.


úterý 21. listopadu 2017

Vymetání chléva...

... aneb ve Vatikánu úklid nepodceňují. / hlavně ten vánoční /

Nejsem věřící, nebyla jsem k tomuto životnímu vnímání vychována.
Ovšem ... když jsem vešla do baziliky sv. Petra, podlomila se mi kolena a do očí mi hrkly slzy. Byl to tak neuvěřitelně silný zážitek, že jsem stála v této přenádherné stavbě a s pokorou vnímala pouze svůj dech a zrychlenou srdeční akci.
Procházela jsem bazilikou, emoce mlátily na poplach, sluneční paprsky tomu všemu dávaly patřičnou atmosféru.
A v tom jsem si najednou připustila spásný argument, když jsem se podívala kolem sebe.
Z pomyslného éterického obláčku jsem spadla přímo hubou na zem a musela jsem se smát....voni gruntují, připravují se na advent, cídí, leští, stavějí figurkové betlémy, obrovský vánoční strom.
Ano, ve Vatikánu vymetají chlévy před adventními procesími. A to by nebyli Italové, kdyby to neměli řádně promyšlené.
Na každou maličkost jich bylo nejméně deset a díky gestikulaci jsem pochopila, že uklidit takovou baziliku fakt není prča.
Tak jen doufám, že svatý otec jejich píli ocení.










Takže ... až začnete vymetat své chlévy, nezapomeňte, že nic se nemá přehánět, adventní atmosféru nedělají umytá okna, přeleštěné almary, ale klid a mír.
Byla jsem ve Vatikánu v době úklidu a jsem za to velice vděčná, ten kontrast mě vrátil z nadpozemsky krásného vnímaní úžasné sakrální stavby, kde světe, div se, mají občas zapráčený krucifix...