Listopad v kostce ....

Mám na ruce vytetovaný text slavné rockové balady, že nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť. Začal takřka přepychově, ten smutný listopad. Svítilo sluníčko, dodávalo potřebnou energii, ale pak jako otočením vypínače a byla tu ta správná dušičková nálada. Ranní mlhy, sychravo a krátký den si vybral daň v osobní nepohodě,  kam se člověk vrtnul, vše bylo načichlé a nabobtnalé melancholií. Jojo, léto si nás rozmazlilo, podzim nám načechral sukničku tepelné a slunečné pohody. Musíme, chtě nechtě připustit, že i on je fešák, ten pan Listopad, že i on nás umí polaskat, ale přes naše nastavené klackování /  od podstatného slova být za každou cenu jako klacek !!/ , ho k sobě prostě nechceme a netoužíme pustit.

Čas dopisů ...

Psal se, píše se a bude se psát.

A o čem je řeč ?  No přeci o dopisu pro Ježíška.

Psaníčko, které si za okno staví do obálky v tomto čase každý, malý, menší, ale i ten o kus větší.

A je úplně jedno, zda je doba mobilních aplikací, sociálních sítí. 

Na papír přenášíme své sny, malujeme autíčka, panenky, pejsky a kočičky, září nám přitom očka a když lepíme obálku, tichounce šeptáme : " Ježíšku, prosím ".

Z časů, kdy ještě moje dcera chtěla věřit a tuším, že už dávno nevěřila, dodržovaly jsme rituál psaní dopisů pro Ježíška, pochází 18 let starý dopis a s nostalgií při pohledu na něj vzpomínám.

Letos poprvé k psaní dopisu zasedl i náš Soptíček. Kromě malé zahrádky / povšimněte, jak se mi ta holčina začíná víc a víc podobat / si přeje několik zvířátek, záchůdek pro ně a králičí  maminku do její plyšové rodinky. Skromná přáníčka, dopis se napsal, vymaloval, zalepil a jak doba káže, ještě mělo dojít k pamětní fotografii. O té  její maminka naivně předpokládala, že stylisticky nafotí malého andílka se svým prvním dopisem.

Jak to pojala naše Sofinka, posuďte sami ... každopádně ta první fotografie na téma Dopis pro Ježíška na zdi viset asi nebude.

Přeji vám krásný týden. Musím se přiznat, já jsem nikdy dopis pro Ježíška nepsala / ani jako dítě ne /, nedávala do obálky a nešeptala svá zbožná přání ....že by nazrál konečně čas ?

Dvě Carmen na jednom pódiu ....

Jako člověk zvídavý a lačný po informacích sleduji dokumenty, které přibližují slavné osobnosti politického, kulturního, vědeckého či sportovního života. Mám šanci zjistit, že olympijský vítěz dokáže posekat dřevo ve světovém čase, celebrita než vyprodá Lucernu, zadělá houskové knedlíky sodovkou, cévní chirurg oběhne divokou Šárku než vloží do ruky skalpel a vytvoří cévní přemostění.

Žádné bulvární drby, žádné napadání soukromí, vytahování nechutností a senzací, obyčejný život, práce či zábava, ale hlavně spolupráce osobnosti s reportérem. A to se cení včetně otevřenosti. 

Díky sledování pořadů se slavnými a profláknutými Moje místa na Seznam.cz jsem mnohokrát změnila názor na člověka, kterého sleduji na kulturní či jiné scéně. Ať již pozitivně či negativně.

A právě v jednom díle, o mezzosopranistce Dáše Peckové jsem se dozvěděla, že vznikl mimořádný počin na divadelních prknech.

Operní diva Dagmar Pecková, která zaštiťuje chrudimský festival Zlatá pecka potřebovala pro své představení něco nového, něco svěžího a vzniklo představení  CARMEN Y CARMEN.

Ona sama za ztvárnění Carmen získala Thálii a jiná herečka za svou činoherní Carmen obrovské ovace, Bára Hrzánová. A proč nespojit tyto dvě Carmen na jedno pódium?

Autor celého pásma Jan Jiráň s úsměvem přiznal, že  vše vzniklo tzv. na jedno použití, ale úspěch u diváků rozhodl o jiném osudu.

Spolu u první svíčky ....

Každý den slýchám, že je internet zhouba, sociální sítě z nás dělají opičky a blogeři jsou skupina podivínů. Pár z nich, z masa a kostí jsem letos potkala. Je to druh lidí inteligentních, příjemných a setkání s nimi mne obohatila, toužím po dalších.
A s těmi ostatními bych se velice ráda setkala příští adventní víkend, kdy rozsvítíme první svíčku a začne čas milých setkání, rozjímání a shledání.
Jak by mělo takové blogové setkání vypadat ?
Přijměte, prosím, mou  VÝZVU  a spojte svou energii s ostatními, dodejte jim sílu, potěšte je svou přítomností.
                

               Můj vánoční příběh

Spisovatelé pište své povídky, své příběhy, eseje, fejetony. Fotografové nechť se pochlubí nějakou krásnou fotografií s tématikou vánočních svátků. Básníci vytvořte verš, který obejme každého z nás. Malíři namalujte obrázek.

Kuchařky podělte se, prosím, o své výtvory. Skandalisti, svlékněte se a vyfoťte se přitom. / doporučuji doma u adventní věnečku, nikoliv venku /

Připojte se, spojte se, všichni blogující, komentující a třeba jen pocestní, je jedno kdo, přidejte se.

S prvním adventním víkendem, tedy 1. a 2. prosince se budu těšit na krásná vyprávění, vaše příběhy, vaše sny a vše bude mít společný jmenovatel ... Můj vánoční příběh.

Ti, kteří nemají blog a rádi by se zúčastnili, nabízím své stránky, kde příspěvek zveřejním.

Těším se, že každý z vás přispěje s maličkostí, s troškou svého já a bude mít snahu potěšit ty ostatní.

Ať knot první adventní svíčky příští týden hoří dlouho a mocně a dává znát, že právě tato setkání obohacují a těší mnohé z nás.

Potřeba vypnout ...

Utíkám sem ráda, pokud mám chvilku času a potřebuji vypnout.

Malé termální lázně Toscana v Saské Švýcarsku k takovému relaxu vybízejí, nejen krásnou procházkou po lázeňském městečku Bad Schandau, ale i příjemným ovalovaním ve venkovním bazénu, soustavě vnitřních bazénků s vířivkami. Pro všechny milovníky saunování je zde skutečně ráj.

Já jako marnivá blondýna ze všeho nejraději vyhledávám mořský svět. Jedná se o bazén s lehce slanou vodou, která příjemně nadnáší, navíc je teplá. Díky tomu si člověk v tomto nevlídném čase prohřeje nádherně celé tělo. Na dně bazénu i po stranách jsou zabudovány reproduktory, z nichž se line příjemná komorní hudba.

Na stěnách létají barevní motýli, příjemnými pastelovými barvami se mění hladina a při položení na hladinu hudba pomocí vody rezonuje a iluze dokonalá.

Krásný týden a zkuste také vypnout, protože pak máte šanci se usmát, poskočit a přežít vánoční masáž celého těla i duše.

Studnice vztahových lží ...

Když on lže.

V setmělé místnosti svítí malá decentní lampička.

Pavel leží na zádech a cítí dech ženy, se kterou se před chvíli miloval, lehce hladí její obrysy.

Prstem křižuje všechny ty partie, které mu daly poznat výbuch neředěné vášně. Vnímá její vůni, absorbuje ji všemi smysly, cítí, jak se mu opět vhání krev do celé těla a chtěl by zas, chtěl by znova.

Usmívá se, hlavou mu běží myšlenka s otázkou.

Jak dlouho mne vzrušuje její smyslnost, její plné a vášnivé rty ? Co přesně pudí mé já, abych znova toužil po ostrých hrotech jejích bradavek, abych hledal útěchu a vysvobození v jejím hojném klíně ?

Bude to sedm, ne, je to přesně osm let, ani den, ani noc navíc.

Milenka, která přesně pozná, kdy toužím rozpálit žár v divokém a žhavém milování.

Milenka, která přesně vycítí, kdy mé tělo touží pouze laskaní polibkem, hlazení, šimrání.

Tak dlouho, tak intenzivně a pořád jako poprvé.

Konec snění, pomalu se zvedá z lůžka, lehce naklepe peřinu, skutečně lehce, netouží probudit ženu, která se přetočila a na ústech se jí rozhostil blažený úsměv.

Pavel je rád, že se nemusí dívat do smutných očí, které na něj vždy řvou, jakým se narodil zoufalcem, jakým je hulvátem na poli vztahů ukazujíc svou pravou tvář.

Napasuje své ochablé mužství do opraných riflí a s cigaretou v ústech hledá ve skříni křížový šroubovák. Musí přišroubovat odpadlou lištu u kuchyňské linky a změřit rozteč koupelnové baterie, která ho svým kapáním přivádí k zoufalosti.

Stal se jediným mužem této domácnosti. Na lůžku jako plenitel, se šroubovákem v ruce jako budovatel.

Nasedá do auta a projíždí městem, které oddychuje, spí.
Vtahuje rychlými šluky cigaretový kouř a těší se do postele. Do voňavých peřin, které jeho Hedvika stále ze zvyku škrobí a on stále ze zvyku lamentuje.

Těší se, až zaboří celou svou chlapskou sílu do křupavého polštáře, jak se obalí vůní levandule, kterou jeho manželka tolik miluje, no a on vlastně taky.

Ještě doušek studeného mléka, svlažit vyprahlá ústa, když v tom na stole zahlédne lístek psaný rukou jeho ženy :  " V koupelně nám kape baterie, udělej s tím něco a krásně se vyspi po noční. Tvoje H. "

Jak jsem se stala sviní ....

Procházely jsme kolem sebe, já a moje sousedka.
Nekoordinované pohyby, záškuby celého těla, přepálená gestikulace a zkřivený obličej, který neodpověděl na pozdrav.
Přidržovala se stěny chodby a pár metrů za mnou procedila : " Svině ".

Top svatomartinských hlášek ...

Není důležité kde, ale s kým se potkáte. Není důležité na jak dlouho, ale jak je to intenzivní.

-  krmily jsme se Soptíčkem u místního rybníčku kačenky, já jsem dbala, aby kousky tvrdého pečiva nebyly veliké, jak jsem se dočetla v radách ornitologů a jako protřelá krmička jsem sundavala velké solné krystalky. Moje vnučka si mne pátravě změřila a přeptala se, proč mám děravé tepláčky ?

/ rozuměj hypermoderní orvané rifle /. Začala jsem blekotat něco o tom, že je to moderní ... bože, ty jsi hloupá, ve třech letech netuší, co to znamená. 

Podívala se na mne těma modrýma kukačkama a pravila :  " Babičko, neboj, maminka to zašije, už nebudeš děravá ".

-  konečně mám s kým chodit do kina, mohu si užívat pohádky a neschovávat se za infantilní řeči, že se vracím do dětských let. Naplno si mohu koupit hromady popcornu, mlaskat, sundat si boty, kopat si a různě se přetáčet, na dětském představení se může úplně nebo skoro úplně všechno.

Vyrazily jsme na vánoční trhák Grinch, opět jsme si užily otravné a nechutné reklamy, když sál potemněl, utichl, najednou se vedle mne ozvalo : " Babičko, když už přijde ten kino? "

Moje malá kočička ještě prostorově nepochopila, že v něm už půl hodiny sedí.

Užily jsme si spoustu barevného kýče, humoru, zpěvu a tentokrát jsme odcházely po hodině, hurá.

Jednou dáme film celý.

-  vlastně jsme odcházely, že potřebujeme čůrat. Jediná volná toaleta byla pro invalidy a tak jsme zapluly tam. Nejdřív Soptík, pak já. 

Helga mi promine, ale na prkénko si nesednu ani zhulená, ani ožralá, ani jinak posilněná.

Hezky v předklonu, já prostě venku jinak čůrat nebudu. Tato pozice bohužel stlačila střívka plná popcornu a k řetězové kanonádě nebylo daleko. Ve stejném okamžiku se otevřely dveře, které jsem nezamkla a ze Soptíčka vyletělo direktivní hlášení : " Zavři , babička prdí "

-  abychom splnily všechna předsevzetí daná předem, zdolaly jsme vlak, trolejbus, autobus a lanovku.

Co slíbím, to dodržím, snažím se být kvalitní a perspektivní prarodič. 

Stojí mne to nesmírně fyzických i duševních sil, ovšem nejsem na to přemýšlení sama.

Sedíme na " čtyřce " v trolejbuse a vnučka se zamyšleně šťourá místo v nose, což je její top koníček, v uchu a já se dotazuji láskyplně, copak tam ten můj cukroušek asi má, že ?

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat :  " Mám tam bordýlek, babičko " .

Sousedka naproti na mne vyprskne bagetu, jsem ve vteřině obložená čerstvou okurkou.

-  pokud hlídám Soptíčka, jsem s hygienou na štíru. Po třech dnech jsem se těšila, jak užiju vanu, mýdlo, teplou vodu a potykám si s kartáčkem déle než dvě vteřiny. 

Jak rychle člověk zapomíná, jak byl za mlada zručný a zvládal to v letu. 

Abych vnučku nějak zabavila, pustila jsem jí Stardance, když hvězdy tančí. Tušila jsem, že právě tohle je dokonalé a já stihnu se řádně vypucovat.

Já míním, Marek Eben netuší, svým ostrovtipem Soptíčka nebere a ten se na korbě náklaďáku přiřítí do koupelny a zařve : " Babičko, ty máš ale kulatá prsíčka ".

Ano, správně, po těchto slovech touží všechny velký holky, kterým už bylo 50 plus.

-  vykoupané, navoněné, naleštěné uleháme. Nejdříve já, pak malá vnučka, pak kocour Eda, Míša a kočka Rozinka, ještě že jsem myslela prozíravě na budoucnost a mám skutečně obrovskou majestátní postel, která nás všechny pojme a ještě zůstane prostor na tři plyšové hračky.

Přečteme si pohádku a zhasínáme. Za pár minut se prostorem nese : " Já potřebuju čuat ".

Vstáváme a jdeme všichni, já, vnučka, kočky, ve stejném pořadí se vracíme .

Dokonalé a vymazlené svatomartinské procesí.

Za pár minut se ozve : " Já potřebuju kakat " 

Vstáváme a jdeme všichni, já, vnučka a zvědavé kočky. Nekakáme, prdíme.

Spokojeně ulehám a vše se periodicky opakuje. Nejdřív čuáme, kakáme a čuáme, nekakáme.

Celý dvojboj se opakuje a nezvedám se ani já, ani kočky. Chodí už jen Soptíček.

Peču na procesí, ať se zocelí, když chce courat, coura jedna malá.

Ležím na zádech, kočky všechny tři také a čekáme, až naší milou krasavici přestane bavit čuat, protože vyčůraná je už ve třech letech až nad míru.

Přesně si pamatuji, když jsem viděla její první fotku, když jsem jí poprvé chovala, když jsme se poprvé navzájem hlídaly, když jsme se spolu učily " čuat ", když jsme se spolu poprvé vyžvejkly první žvejku a nyní spolu skládáme první hlášky. 

Krásný podzimní týden přeje blondýna, která jde za dva týdny se Soptíčkem poprvé do divadla, tak nám držte palce ..

Umění rozchodu ...

S Jiřím jsme se rozcházeli v přítmí baru. Já plakala, on plakal. Citlivě jsme si sdělovali, že to už dávno mezi námi není to pravé ořechové. Bez uragánu výčitek jsme oba potahovali, já drtila kapesník, Jiří filtr cigarety. Mezi vzlyky a intenzivním šlukováním se můj už skoro ex zaujatě díval do výstřihu obstarožní servírky a já neopomněla uslintnout, když šel kolem muž s pěkně vyrýsovanými půlkami.
S Honzíkem to bylo daleko veselejší. To, že se vrací ke své manželce mi oznámil dva dny po Novém roce. Plakala jsem, klepala jsem se a najednou jsem viděla i rudě. To v okamžiku, kdy mi můj už skoro ex oznámil, jestli bych mu před odchodem nevyžehlila košili. Ano, vyžehlila, nevrátím ho pomačkaného jako nějaká flundra. Mezi slzami, vzlyky jsem zaslechla ...ještě límeček !
Dvě slova zafungovala jako muleta, otevřela jsem dveře bytu a svému již bývalému partnerovi jsem vyházela obsah skříně na chodbu. Rybářské pruty, kvádro, trenky, tílka, montérky, holení, knihu
" Jak lovíme v kalných vodách ", celé jsem to zastříkala holící pěnou. Soused Sviták poprvé nevylezl z bytu a žhavil kukátko na střídačku s celou rodinou.
Mezi mojí maličkostí a Kájou to bylo jako na houpačce, já čekala, až se vrátí z Austrálie, on čekal, až se vyklidím / vtipné, že ? /. Jednoho podvečera to můj už skoro ex přehnal s alkoholem a vyčetl mi i nerovnosti poledníku. Abych pochopila vážnost situace, začal mne honit po zahradě s pánví wok a házet po mně rýžové nudle s příchutí kari pasty. Nepochopila, chtěla jsem být bez něho a v klidu.
Nikterak to nerozhodilo jeho duši a začal tklivě zpívat pod oknem. Koho to nebavilo, to byl jeho švagr, který otevřel okno a kýblem milého mého bývalého zcákal na nit.
Mezi kapkami Kája křičel ... Simonko, já se právě do tebe zamiloval ...´
Krásné že, kdyby se nezamiloval po pěti letech vztahu !
Sami vidíte, já umění rozchodu neovládám a proto jsem byla nesmírně zvědavá, jak jiná dvojice svůj rozchod ustála a do jaké míry spolu mohou bývalí partneři fungovat na prknech divadelních.
Studio Dva na Václavském Václaváku / nepřepsala jsem se, tento slovní obrat jsem jako upomínku na Pražský výběr přejala do svého slovníku skoro cizích slov / ve svém programu lákalo na brilantní tragikomedii Otevřené manželství, o jednom svérázném manželském páru z pera italského dramatika Daria Fo a jeho ženy Franky Rame.
V komedii o střetu dvou světů, mužského a ženského, dostali příležitost pan Karel Roden a paní Jana Krausová.
Prvně jmenovaný, můj miláček a oblíbenec Karel Roden se už musel narodit s rozmanitou paletou výrazových prostředků, poloh a já ho zbožňovala jako Jana Saudka, kde jsem mu věřila i to nechutné hnětení půlek u korpulentních dam. Zamilovala jsem si ho jako Jana Masaryka, když začal po kokainové vzpruze tančit na swingovou notu, jeho pohyby mne doslova katapultovaly na vrchol blaha. Ta přirozenost, ta lehkost, jako by se v této éře narodil, žil ji, protančil ji. Na prknech divadelních jsem mnohokrát v publiku stávala, mnohokrát tleskala svému panu Božskému.
O to více jsem se těšila na divadelní kousek, ve kterém bude hrát se svou již ex partnerkou.
Paní Jany Krausové si jako herečky považuji v dramatech, v psychologických polohách, ale role rozvášněné manželky jí vůbec nesedla. Byla urputná, nevýrazná, prostorově se ztrácela, hlasově až krákoravá a jevištní souhra partnerů nevycházela divákovi naproti. Nezachránilo to ani převlékaní a obnažování se do spodního prádla, všechna čest, na svůj věk má dáma skvělé proporce.
První část komedie se vlekla v nevýrazném tempu, chyběla tomu šťáva, chyběl tomu temperament, jevištní rozlet, partneři se na pódiu ztráceli, nacházeli, ztráceli a já jim nevěřila vášeň, já jim nevěřila souznění.
Druhá část již byla úplně na bedrech pana Rodena, který rozjel komedii na plné obrátky.
V trenýrkách, podkolenkách a s gumovou čepičkou na hlavě, ano tekly mi i slzy, jak se scéna dějově rozvlnila. Můj potlesk patřil pouze jemu.
Cestou domů jsem si v přítmí vlakového kupé přemítala, se kterým svým bývalým partnerem bych si bez problémů mohla stoupnout na jeviště a profesně odvést dokonalou práci? Se kterým by mi diváci věřili vášeň, napětí, střety, nevěry a kde bych mohla svůj temperament prodat, jak se od správné herečky čeká?
Přátelé, kamarádi, s žádným.
S bývalými partnery, s bývalými láskami se na jeviště neleze, protože můžete být sebevětší star, ale ty křivdy minulé, současné i budoucí jsou prostě snadno k dohledání. Bohužel. Nefunguje chemie, ztrácí se vjemy v prostoru a celek vyzní jako jeden veliký patos.
Krásný víkend vám přeje blondýna, která u svého posledního partnera musela kvůli stalkingu zablokovat telefonní číslo, prostě a jednoduše, já se rozcházet fakt neumím.
A naštěstí nemusím hrát se svým ex na divadle, naštěstí ...

/ zdroj Studio Dva /

A k čemu je to dobré ? ...

Nevím, jak u vás, ale podzim v našem kraji má právě podobu hodně barevnou, s teplotami nešetří, včera bylo 19 stupňů.

Připravujeme zahradu na zimu a  k častým dotazům z vaší strany patří ... jak ukládám k zimnímu spánku traviny. 

Tak především svazuji a na dotaz mého souseda ...k čemu je to dobré ?, mohu jednoznačně shrnout, k vitalitě a kráse rostlin jako takových. Moje traviny jsou daleko kompaktnější, větší a úhlednější než za sousedským plotem. Díky zimnímu úvazu jsou chráněné, nevymrzají, nejsou tak náchylné k plísním a jiným virovým či bakteriálním onemocněním, které pak napadají a ošklivě rostliny poškozují.

Zimní úvazy na rostlinách jsem pravidelně prováděla obyčejným motouzem, který bohužel při silném větru sjel po rostlinách a během zimních měsíců se rostliny ocitly bez ochrany.

Aby nedocházelo k těmto problémům, motouz jistím ještě lepící páskou. Od té doby úvazy vydrží celou zimu, suché listy nelítají po pozemku a na jaře se s celými rostlinami lépe manipuluje.

U rodu arundovitých ještě před mrazy nesmíme zapomenout nahrnout kolem báze rostliny hodně listí a zakrýt chvojím, jinak vymrzne.

Trocha péče nám zajistí v dalším roce nádherné a zdravé rostliny a nemusíme jim ani recitovat, ani zpívat, je na každém z nás, jak si svou zahradu vyšperkuje.

Přeji vám příjemné podzimní chvilky na slunci a v žádném případě se nenechte svazovat chandrou, nepohodou a depresí, na tu máme čas za dlouhých zimních dnů bez světla ...

Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil ...

Od každého obchodu s potravinami se očekává, že by měl vonět.

Měl by na dálku prezentovat čistotu, která jde ruku v ruce právě s tou vůní.

Každá z nás hospodyněk a každý z nás konzumentů na tyto základní hygienické normy klade důraz a zároveň je vyhledává.

V cukrárně toužíme po sladkém odéru všemožných laskomin, ve vývařovně nasáváme vůni dršťkové polévky nebo jaternicového prejtu, v lahůdkách se necháme rozmazlovat vlašským salátem, v pekárně nás přitahuje čerstvě upečené pečivo.

Obchod s masem, masnými a uzenářskými výrobky je další kategorií, kterou vnímáme všemi smysly a výrazně ovlivňuje náš výběr. 

Co když se ovšem stane opačná situace, provozovna začne postrádat libou vůni uzeného masa, iberijské slaniny, párků, salámů, staročeské sekané, grilovaných kuřat ?

Co když začne váš obchod smrdět jako právě vyvezená žumpa ?

Nechci být nevděčná, nechci být zlá.

Máme NOVÉHO ZÁKAZNÍKA.

Vybral si nás, šel jako ostatní za kvalitou, za bohatým sortimentem, za vůní masa a uzenářského zboží.

Když přijde náš nový zákazník, rozestoupí se celá fronta a do několika vteřin všichni utečou.

V celém obchodě zůstane pouze ON. 

Koupí si točený salám, rohlík a stojí.

Do dalších několika vteřin utíká obsluhující personál, i ty nejotrlejší dáví.

Smrad nemytého těla, stolice, moč. Pachy tak silně promíchané, nelze vyvětrat další čtvrt hodinu.

Obchod páchne tak silně, že další zákazníci se při vstupu otočí a odporoučí.

Vydezinfikuje se pult a vše nač tento člověk sáhl. Větráme, větráme a prosíme o trpělivost.

Za hodinu se situace opakuje. 

Smrad, že by jeden pad, prodavačky zvrací, zákazníci utíkají.

Dezinfikujeme, větráme, dezinfikujeme, prosíme o trpělivost.

Za hodinu vyvážíme zase žumpu. Někdy se zadaří a vyvážíme žumpu i čtyřikrát za dopoledne.

A co s tím ?

Všechna lidskost, soucit a sounáležitost jde stranou, musí jít stranou.

V provozovně, kde se vyžadují vysoké hygienické standardy, nevysvětlíte po odchodu nového nemytého zákazníka, že to je ON, nikoliv .... vám smrdí obchod.

Logicky, ani já bych na to jinému obchodníkovi neskočila a přestala bych zde nakupovat.

A tak nového zákazníka prosíme, žádáme, vyhrožujeme, přitom se i pozvracíme, protože ten smrad startuje žaludek i přes ručník.

Zvrací i jeden z mužů městské policie a omlouvá se, právě snídal.

Zlý sen. 

Jediný člověk ohrožuje živobytí mnoha rodin, znásilňuje svým puchem obchod s dlouholetou tradicí.

Co vedlo velice mladého muže k životu na ulici, v podmínkách nelidských, aby se z něho stalo monstrum, které páchne na celou ulici, to skutečně netuším.

Moji oba rodiče nás doma učili pokoře a řídili jsme se heslem  ...neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.

Souhlasím, jen ten potok, ta řeka či jiný pramen našeho žití nesmí páchnou jako NÁŠ NOVÝ ZÁKAZNÍK!

Jak jsem nechtěla jít na hřbitov ...

Jsou jich plné noviny, časopisy, internetové portály. A čeho ?

Anket přeci, zda preferujeme exportovaný halloween nebo klasické dušičky.

Procházela jsem včera večer s mou vnučkou satelitní vesnicí a kolem domů a stavení se na nás šklebily rozcapené tlamky vydlabaných dýní.

Nepopírám, že některé byly dekorativně sladěné s celým domem a vůbec to nevypadalo špatně.

Jen ta malá z toho nebyla vůbec unešená a spíše se těšila, až budeme doma.

/ právě totiž duševně řeší, jestli když sova houká, se musí jít spát hned /

Pokud by Soptíček ovládal umění čtení a psaní, asi by včera nezaškrtl žádnou variantu.

A jak jsem to měla já jako malá žabka, když se na dušičky za oknem rozsvítily svíčky jako upomínka na milé, po nichž zůstalo u srdce navždy zaplněné místo ?

Milovala jsem tu atmosféru, kdy se brzy smrákalo, pod nohama šustily žluté spadané listy, mlha padala a přesto mi " pokojíčky  " pro zemřelé připadaly útulně načinčané, rozsvícené a opečované.

Ze všeho nejraději jsem poslouchala drby sousedky Shořálkové, které se tichounce hřbitovem nesly a moje fantazie jela na plné obrátky.