pátek 26. března 2021

Nákupy podle krále popu ...


Moje generálka od svých čtrnácti let pracovala po obchodech.
Bytostně nesnášela nakupování, prohlížení sortimentu obchodů a dlouhé fronty.
Vždy, když viděla záběry krále popu Michaela Jacksona, jak přijíždí v noci do nákupního domu Harrods a nerušeně si nakupuje, záviděla mu.
Bez čumilů, bez front, s hejnem servilních prodavačů a posluhovačů mezi narvanými regály dokonalého zboží.
Také už třicet let dělám v jednom obchodě. A nakupování nesnáším úplně stejně.
Jednou za čas mám náladu k nakupování, po většinou cítím největší radost v zahradnictví a nejmenší při zkoušení podprsenek, to vnímám opruz největší. 
V malé kabince za ještě menší plentou s deseti chrániči na kolena cpu ty svoje chudérky do tuhého a tvrdého obalu a potím se navzdory všem a všemu.
Má stavba již finišuje a nastal čas začít nakupovat. Och, můj bože ..
Přijíždím do bytového a nábytkářského centra M.
Nabízí mi moderní a kvalitní nábytek a nejvíc prodavaček na metr čtvereční. V každém úseku se mne ujme jedna, která mi posvítí, vydatně provede referát o potřebných lumenech / hlavní jednotky světelného toku / v oddělení světel.
Při výběru lůžka spolu skotačíme jako puberťáci, lezeme do úložných prostor, zkoušíme tvrdost matrací a pevnost roštu. Jsem nadšená, že se jedná o ženu, netuším, zda i muž by se mnou takto řádil na budoucím lůžku ?
Dostávám svou první kávu, minerálku a sušenku. Odškrtávám několik položek mého seznamu.
Další zastávkou v nákupní honitbě je nábytkářský gigant A s několika patry.
Zde se mohu pohybovat sama, bez asistence a bez potřebných referátů. Přesto jsem pod drobnohledem kamerového systému, vždy při vstupu mi Velký bratr nasvítí nový úsek.
Prohlížím si materiály, potahy, tvary sedaček. 
Je zde tak zoufale přetopeno, že přemýšlím, kdy skončím ve spodním prádle. Velký bratr to vidí a u dalšího patra mi nabízí orosenou minerálku.
Náš zákazník, náš pán. Škoda, že mi fešný muž z ochranky nedal  místo vody raději telefonní číslo, stál fakt za hřích :)
Po dvou hodinách mám vybráno, ujímá se mne úseková pracovnice. 
Dostávám další kávu, oslazenou minerálku a oříšky v čokoládě. Dieta ne dieta, moc se mi to líbí.
Dáma je evidentně vyprahlá, sociálně izolovaná, jsem její první zákazník po dvou dnech. 
Takže se dozvídám o těžkém průběhu covidu u ní, matky, milence a celou anabázi uzavírá referátem o úpravě horních víček. Vidím video z výkonu, fotky před a po.
Tleskám. Třetí kávu odmítám. Utíkám.
Jsem z těch káviček, vykecávání tak zničená, že mne děsí jen vstoupit do ráje kutilů O.
Vybírám plachty na přikrytí při malování a vstupuji do svěžího vzduchu venkovní expozice.
Oko mi spočine na překrásně vytvořené japonské zahradě s prvky tak originálními, až oči přechází.
Kochám se a záhy lituji.
Pracovník tohoto úseku si mne vyhlédne jako oběť a spustí proud slov, vět a dlouhých souvětí.
Jeho kadence je skutečně ratatatata, buší do mne argumenty.
Že právě toho budhu potřebuji, že právě tuto lampu potřebuji a bez boha štěstí příští týden zaklepu bačkorami. / pokud příští týden nevyjde článek, víte proč ! /
Můj chabý argument, že nemám japonskou zahradu, vychází slabě z mých úst.
Jsem jako po válečném tažení, tak servaná z těch náhlých projevů sympatie a prodejního úsilí, že beru nohy na ramena a  úprkem mezi regály pryč. Plachty prostě nemám.
Hele, mami, až tam nahoře půjdeš na koncert krále popu, pozdravuj. A fakt mu ty nákupy nemusíš závidět. 
Víš, málem mne z těch káviček kleplo, z přemíry zájmu také a věř mi nebo né, já jsem si to vůbec neužila. Ten život s lidmi mne baví daleko víc a na fronty se fakt už těším ...




sobota 20. března 2021

Z deníku staré rockové babičky ...


Kde jsou ty časy, kdy jsem každý týden brázdila dálnici jako Emerson Fittipaldi z bodu A do bodu B, 
abych vyzvedla po obídku svou vnučku ? / školka je zavřená, takřka stále /
Kde jsou ty tísnivé stavy, kdy mne můj poklad zazdil? 
Řekl, že nejsem její babička a já vypadala jako oblastní úchyl, který obráží předškolní zařízení ? / půl roku jsem nebyla u kadeřníka, na kosmetice, takže fotografie v občance je diametrálně odlišná než můj opravdový vzhled ! /
Kam se podělily ty skvostné okamžiky, kdy jsme se kavárensky a hlavně promiskuitně vyvalovaly v obrovských barevných křeslech, požitkářsky upíjely kávičku nebo levandulovou limonádu a tlačily do sebe pohárek s vanilkovou zmrzlinou zalitou slaným karamelem, mňam ? / naší nej kavárnu definitivně zavřeli /
Proč už se v noci nedívám na dlouhé stíny na zdi, z jedné strany se na mne mačkají všechny tři kočky a na obličeji mám jednu malou ruku s kytičkovým náramkem a spoustu dlouhých vlasů a já držím a držím?  / noci nespím, protože mne trápí  nedostatek ornice na terénní úpravu zahrady /
Svět zážitků, svět dotyků se smrskl na jednu obrazovku.
Nejdříve jsem se přežírala a brečela. 
Samozřejmě, že né kvůli tomu, že mám jen jednu obrazovku a že chci víc obrazovek.
Pak jsem se přežírala a občas opíjela, pak jsem brečela ještě víc. 
Roky opakuji, že my ženy neumíme pít, ta rána jsou nepříjemná, ba tragická.
/ a nespraví to ani šíleně drahé bublinky /
Někdy byla i ta jedna obrazovka nad mé síly.
Začala bych po dvaceti letech kouřit, abych si zpestřila volné chvilky extrovertně laděné choleričky se sklonem k patosu, které vygradují až do hysterického záchvatu.
Pak mi cuká i víčko :)
Od tohoto kroku mne odradila cena cigaret v přepočtu na kusy jarních cibulovin, vyhrála zahrada.
/ poslední krabičku cigaret Petra jsem dokouřila za 16 korun, dnes je ta cenová hladina zhruba 6x vyšší /
A vyhrála má vnučka.
To ona mi dala obrovskou lekci o tom, co je pokora a hlavně naděje.
Nejenže nezapomněla na naše dovolené, na chvíle prožité na zahradě, na všechna divadelní představení, která jsme navštívily, na rána u lívanců a pohádek z Ledového království, ale ..
Častokrát jsem si všimla, že sedí u monitoru a drží plátěnou kytičkovou tašku, do které přidává knihy, hračky, pejsky či jiné nesmírně důležité hračky, o tom žádná.
A naopak z tašky ještě důležitější proprietky vyndavá.
V čem tkví tajemství nikoliv proutěného košíku našeho mladí, ale jedné obyčejné plátěné tašky ?
Má Sofinka si do ní už několik měsíců připravuje věci, které si sebou za mnou přiveze.
To pohne každým skeptikem, každým pochybovačem, že zima nikdy neskončí, že  " nemoc " nikdy neskončí, že se od té obrazovky snad nikdy neodpoutáme.
Ta kytičková plátěná taška je jasným důkazem, že svět dětí tyhle pohnuté chvíle absolutně netrápí a světlo na konci tunelu září. 
I pro staré, pochybovačné rockové babky :))



sobota 13. března 2021

Okresní přebor ...


Jarda Kužel :  " Já se ráno probudím a deprese. Já jdu do práce a deprese. Já jdu z práce a ...
A zase deprese ?
Když jdu z  práce, tak nemám. To je zajímavý. Jenom v úterý, když vyzvedávám kluka ze školky, to mám."

Největší stres a depresi bych měla, kdyby mi utekla kočka z bytu.
Tudíž žádné z lokality do lokality.
Svou zodpovědnost ke třem kočičím nájemníkům a rozmazleným vyžírkům jsem přetransformovala do obscese, kdy pravidelně kontroluji před odchodem stav.
Bolela by mne jen myšlenka, že některý z nich živoří na ulici, mrzne a sedí hladově u popelnice.
Slečna Farkašová se vyvaluje obtočená kolem topení a spokojeně zívne s myšlenkou .. neřvi tu a vypadni.
Seniorský přeborník Eda ve skoku do dáli, jehož pokus o světový rekord skončil náhlou operací, přede v ložnici.
A kdepak máme Míšu ?
Chodím po bytě, obývák, kuchyň, koupelna a nic ? Volám, prosím. Zhola nic.
Začínám se potit a odkládám rukavice, bundu a šálu. 
Oběhnu kolečko po bytě, prolezu škrabadla.
Volám, žebrám a jediný, kdo přijde .. vytočený Eda, ruším.
Odložím zimní svetr, jsem zpocená, jsem zničená. 
Jsem kráva, co neuhlídá okres.
Zakleknu, hledám za postelí.
Jen prach. A metrák chlupů.
Procházím tři plus jedna, klepe se mi hlas, natahuji tzv. moldánky. 
Do rytmu klepu kočičími pochutinami.
Nic. 
Po bytě se mnou chodí jako trestné komando vytočený Eda, mňouká. Vytáčím ho já a mé vyřvávání.
A tak řve taky.
Řveme ve dvou.
V naději sem vysypala i koš na prádlo, co kdyby náhodou. 
Odhazovala jsem tam spodní prádlo, kocoura asi nééé ?
Svítím baterkou do prostoru pod postelí, výška deset centimetrů :)
Po čele mi vyskočily kapičky potu, jen v tílku otevírám dveře a je mi to jasné.
Míša opustil okres, když jsem si připravila ke dveřím pytel s odpadky.
Chvatně natahuji bundu a vyrážím ven.
Obíhám blok, brečím a prosím u každého křoví. 
Zrzavá koule chlupů nikde. Proboha, za co? Přejede ho auto, cikáni si ho upečou k večeři.
Můj sladký, mazlivý Míša.
Vracím se domů zdeptaná, stojím u okna, co kdyby ?
Otáčím se a .... mezi ručníky ve skříni zahlédnu zrzavý, chlupatý ocas. 
Vytahuji nic nechápající hromadu chlupů, slepené oči jako vánoční linecká kolečka a já na své hrudi mačkám pět kilo lásky a štěstí.
Jsem ráda, že jsme tentokrát okres uhájili. Jen ty kontroly, ty zpřísníme :)

Adolf Větvička : " Dobjej. Máte jum ? "

Jak zvládám okresní přebor ? Mizerně.
Stejně jako Jarda Kužel z Okresního přeboru / seriál o fotbale a typicky české mentalitě /, který mimochodem miluji a ráda sleduji stále dokola, mám deprese. Ty rozháním během kolem baráku v tílku, protože otužování je hlavně mezi celebritami in. 
Psychologové doporučují pohyb, nu a protože máme v domě opět štěnice, mám za sebou zevrubný velikonoční úklid, postřik a nezaměnitelnou radost, že může být vždy ještě hůř.
Neříkám svrab a neštovice, to druhé jsem zaměnila za štěnice.
Okres jsem tedy tentokrát obhájila, kočičák práh nepřekročil a žádná malá přítulná hejna hmyzu také ne. 
V nejhorším ... máte doma jum ?? 




pondělí 8. března 2021

Bumerang energie ...


Každá zpětná vazba v podobě komentáře pod článkem potěší.
A když donutí přemýšlet, je to vlastně dar.
Pisatelka vyjádřila radost nad články mého blogu, obzvlášť když přidám fotky mé zahrady.
Výstižně ji připodobnila k bumerangu energie. To, co do ní dám, to mi vrátí.
Musím souhlasit, vše v mém životě mělo svůj čas a má ornice je toho skvělým důkazem.
Nejenže mi dodává energii, ale v současné době kontroluje a reguluje mé duševní zdraví. 
Ruce jsou sedřené, nehty olámané, kůže vyschlá, aby ne, když jsem na podzim netušila, že budeme v karanténě plynule pokračovat a ochranné pomůcky jsem nedoplnila.
Ráno jsem se nedokázala zvednout z lůžka, těch čtyřicet travin mi dalo zabrat.
A přeci ... když jsem seděla na slunci, usrkávala kávu, přišel mi svět o kus krásnější než jindy.
Krokusy svítily do dálky, čmeláci přiopilí náhlým teplem se klopotně potáceli mezi květy, sněženky v lese mezi starým listím se stydlivě usmívaly, schované žaludy a ořechy zrzeček z lesa mi vykouzlily úsměv.
Podělím se o barvy, podělím se o radost a posílám energii.
A děkuji.
























sobota 6. března 2021

Žena o ženách ...


" Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem."
                                                                     český herec Jan Werich  
Bohouš polykal rohlík s máslem a hlavou mu letěla myšlenka, proč jeho jindy nádherná žena Milena sedí u snídaně a obličej jí hyzdí obrovská molitanová natáčka.
Vzpomněl si na dětství, jak stejně do sebe soukal sousta jeho otec, jeho máma tuhle hrůzu dotáhla do naprosté asexuální roviny, kdy přes natáčky natáhla černou síťku.
Ty bohyně lovu, ochranitelky krbu a domácí pohody by měly vlastnit zbrojní pas na své vlasové kreace.
Zaplašil vzpomínky a začal se připravovat na dnešní první focení syna Lukáše, který už spokojeně vrněl v kočárku. Milena mu asi pětkrát připomněla, že nesmí zapomenout nový kinofilm.
No copak je takový vůl ? Copak jemu musí stále připomínat, že dokonalé jsou jen ony ?
Slunce v zádech, nálada prímová a to světlo.  To světlo !
Přesně věděl, že hned večer skončí ve tmě koupelny a bude chtít své fotografické úlovky kolíčkovat na dlouhou šňůru. Sundal krytku a vyfotil první snímek.
Jeho ženě se tak krásně leskly vlasy, když se nakláněla nad kočárkem, druhý, třetí obrázek a pak cvak.
Došel film. Levá kapsa, pravá kapsa. Levá kapsa, ano jsem vůl.
Ale to přeci nepřizná. Cvakal dál snímky na prázdno. 
Proklínal se, jak kouzelný snímek mohl zvěčnit. Jeho žena s bílými kočičkami kolem tváře, jeho syn úsměv od ucha k uchu. Jsem já to ale ješitný trubec, který nepřizná barvu.
No nikdy!
V tom přichází Milena, pohladí ho po tváři a praví :  " Bohouši, nechceš už začít konečně fotit ? "
V ruce jí svítí žlutá krabička s novým filmem.
Oba propukají v salvu smíchu. 
Vzal si tu nejlepší ženu pod sluncem. Co je proti tomu nějaká trapná natáčka nebo depilační vosk pod nosem, že ...


" Miloval jsem jednu a tutéž ženu jednačtyřicet let. Jestli se to manželka dozví, zabije mě. "
                                                                                           americký komik Henny Youngman
Tři, dva, jedna ... the final countdown.
Sálem zní poslední odpočítávání, modrý džínový svět skáče rytmem svižné skladby. Propocené dlouhé vlasy se lepí na tvář, hasičárna je s přibývajícím časem kolem půlnoci zahalená do cigaretového kouře.
Jejich oči se snad za večer potkaly stokrát.
Stál na pódiu a do mikrofonu zakřičel ... je to poslední odpočítávání.
Petr odchytil Simonu a připálili si navzájem svou první cigaretu. 
Pozval ji ke stolu kapely, alespoň už ani jeden z nich nemusel natahovat hlavu a hledat oči toho druhého.Ucítila na svém stehně ruku, která jí něžně a lehce hladila.
Usmála se na Petra, toužila, aby byl stejně laskavý k jejímu tělu a už napořád.
Jak nenasytná bývají první milenecká rána. Jak stačí kousek chleba s pomazánkovým máslem a jedna stará košile. Jak úsporně se člověk mačká na starém gauči a vnímá dech toho druhého.
Jak se kamufluje kobercový lišej černými silonkami, jak krásně voní těla po dalším a dalším milování.
Simono, berete si Petra za muže ? Ano.
Petře, berete si Simonu za ženu. Ano.
Správnou rockovou svatbou duní poslední odpočítávání a špalír hostí přeje jen to nejlepší mladým novomanželům.
Přichází basák skupiny a naklání se k nevěstině uchu :  " Hele, Simi, ať vám to spolu vydrží jako jedna dlouhá a boží koncertní šňůra. Hele, sorry, ale tenkrát na tý zábavě, ta ruka pod stolem, jo, ta byla moje.
Tak fakt sorry ... "

" Žena není žádný génius. Je to dekorativní druh. Nemá nikdy co říci, ale říká to velice roztomile. "
                                                                                                                        dramatik Oscar Wilde 
Líba leží zachumlaná do peřin a dychtivě otáčí jednu stránku za druhou. Ta knížka se povedla.
Z předsíně zaslechne fňukání a škrábání jejich psa. Vysvětlovat Frantovi, že  pes nemá dostávat od stolu, to je jako házet perly sviním. Kdo má pak ty hromady venku uklízet?
Na noční košili hodí svetr, dlouhý kabát, kozačky a rychle ven.
Před domem vypustí netrpělivé zvíře, no jistě, Romeo má průjem. To bude mít zase připosrané tlapky, ach jo. Já tu knížku snad nedočtu, honí se jí hlavou.
Přešlapuje, je jí fakt zima a vidí přijíždět policejní vůz. No tak ty tu ještě chyběli ?
Stahují okénko vozu a dotazují se na její přítomnost venku, kterou naštěstí doloží spokojený a vyprděný Romeo.
Příslušník ještě vznese dotaz, zda Líba ví, co jí chybí ?
Ta se zamyslí a vyhrkne : " Nemám kalhotky a šíleně mi na ní táhne "
Hlídka udrží chladnou hlavu a rozloučí se. 
Za pár metrů jízdy uslyší hurónský smích a dovětek ... nemáte roušku.


Několikrát za život jsem se přistihla a připustila si myšlenku, zda bych chtěla být mužem.
Nikoliv, jsem ráda ženou, jsem ráda matkou, milenkou či kamarádkou.
Že si občas natáhnu trencle, je jen malé vybočení z komfortní ženské zóny.
Vše nejlepší, milé dámy.