čtvrtek 7. listopadu 2019

Jen láska nestačí ....


Sedím v čekárně veterinární kliniky.
Uvnitř právě operují mého kočičího seniora.
Vidím jeho vyděšené oči, svírají se mi vnitřnosti.
Hlavou se mi honí věta lékařky  ... budeme operovat nebo jdete domů ?
V několika slovech tolik bolavé reality, otázka volby.
Máte na to peníze či nemáte ?

Vzpomínám si na příběh mé kolegyně.
Než sehnala potřebný finanční obnos, zvíře jí v čekárně zemřelo.
Volala k čertům, k andělům. Sháněla bratra, sestru, rodinu.
Skládali tisícikoruny jako mozaiku, která dá životu pokračování.
Příběh jednoho kočičího života dopsal nedostatek.
Vyhasly obrovské hnědé oči uprostřed dětské deky.
Dlouho se nedokázala se situací srovnat.
Slzy tekly proudem, bolest atakovala, sžírala.
Selhání pro pár grošů, jenže kde brát, když nejsou ..

Budeme operovat.
Jen si pro hotovost musím zajet.
Mám rezervu, ale co kdybych jí neměla ?
Svírám volant, uvědomuji si sílu každé mince.
Mohu odejít s nemocným zvířetem a nechat ho trpět ?
Uvědomuji si otázku volby, otázku života a smrti.
Utrpení, jak přežít s nemocným zvířetem, když nejsou.

Uprostřed kuchyně sedí fialová kulička.
Sedím na podlaze, dělám kočičí mámu.
Hladím, objímám, hladím a zase objímám.
Uklízíme spolu, čteme, koupeme se, píšeme.
Je můj stín, přítel v depresi, kamarád do deště.
Máme společnou historii vpitou pod kůži, pod kožich.
Odcházím, loučí se. Přicházím, vítá mne.
Je součást mého žití, rodina, co čítá mnoho členů.
Bolestivě, připouštím, jednou poběží do ráje.
Za duhu, kde budou mističky plné, kde budou pobíhat kočičí slečny.
Ale dnes ne, ještě né ...

Nesu v náručí několik kilo chlupů. Vrací se mi tuna lásky.
Unavené kočičí oči mne pozorují, tak jsme to dneska vyhráli.
Ano, starý brachu, bolestivý mač má vítěze.

Připouštím si moc a sílu peněz, víc než kdy dřív.
Zvíře je závazek. Zodpovědnost na dlouhá léta.
Bitva o svědomí, dám co mohu, mám na to ?
Protože jen láska nestačí ....



 

pondělí 4. listopadu 2019

U Honolulu doleva ....


V dobách mého dětství a mládí malí kluci snili, že se stanou popelářem, řidičem kamionu, taxikářem a někteří letcem, pilotem.
Já měla jednoho doma, můj otec miloval létání, stal se velitelem vládní letky. Létal jako armádní major a mnohokrát mi vyprávěl příběhy, které psal sám život. Nejvíce na mne zapůsobilo vyprávění z dob záplav na Dunaji, kdy tok řeky lámal domy jako papírové krabičky a lidé na březích bojovali o holé životy. Mít práci, poslání, radost a koníček v jednom, to se podaří málokdy a pak zůstávají pouze sny.
Můj kamarád, přítel a báječný člověk se od dětských let rád hrabe v součástkách, kutí jako správný Čech a vypráví, že až se znova narodí, rozhodně bude létat, bude pilot.
Než dojde k reinkarnaci v orla útesového či velitele meziplanetární kosmické lodi, rozhodli jsme se skupinka rodiny a přátel, jít snům naproti. A když jsou kulatiny, je to prostě výzva.


pátek 1. listopadu 2019

Říjen v kostce ....


Prosvištěl kolem mne s obrovskou kadencí, ani svišti na golfovým hřišti nebyli rychlejší.
Chutnal po čerstvém ovoci, po jablkách plných lahodné šťávy, hroznech nasycených sluncem, švestkách, co se na jazyku válí. Pečená dýně, brambory na ohni, osmahlý špekáček a káva na slunci, které hladí, hýčká a rozmazluje.
Utekl rok od mého stěhování na jinou blogovou adresu. S odstupem těch dvanácti měsíců jsem si uvědomila svou neskonalou drzost, kdy jsem opustila vyhřívané a preferované místo autorského klubu a vrhla se do neznáma. Nelituji, stále dostávám vrchovatě. Lidé, kteří mne obklopují, mne zároveň posouvají, učí a jsou studnicí nového, mnohdy nepoznaného. Věčná a objímající inspirace blogerů, kteří vstupují virtuálně do mé obrazovky a i po skoro devíti letech blogování, překvapí. Já sama nad každým článkem daleko více přemýšlím, zpracovávám ho a připravuji. Toužím produkovat kvalitu, zkrotit kvantitu.
Není třeba vyšvihnout množství fotek, které unavují a otravují. Dávám do svých článků kus sebe, svého života, postojů, abych se nemusela stydět. A vám obrovský dík !
Netušené přízně se mi dostalo opět ze stavebního úřadu, kdy mi den před lhůtou k vystavení bylo odebráno stavební povolení. Pokud jsme podle statistického úřadu na 150. místě ve světě při udělování stavebních povolení, v Africe jim to líp fičí, nedivím se. Jsem opět na začátku, po roce a půl se kreslí třetí !!!! projektová dokumentace, doposud vždy konzultováno s patřičným referátem, vždy v pořádku, vždy splňující kritéria a vždy skončím jako kretén. Pokud si můj pozemek někdo vyhlédl, touží po něm nějaký developer, budu pro něj velikým oříškem. Já se nevzdám.
Ani nemohu, investovala jsem již mnoho peněz i kus sebe, navíc čerstvě postavené koryto potoka včetně kaskády se prostě neopouští.
Zahrada začala pozvolna odpočívat, traviny mám již svázané, po prvních mrazících přikryto choulostivé chvojím. Abych se mohla více těšit na jaro, zasadila jsem 200 cibulí krokusů a 100 nízkých botanických tulipánů, varuju všechny hraboše, mám doma samopal :-)
Před nedávnem se na pultech objevila kniha po malé děti. O první masturbaci, o sexu, jak vysvětlovat pohlavní orgány. Ano, Soptíček má čtyři roky a začíná své tělo objevovat.
Daleko horší a nezkrotná vášeň jsou moje ňadra. Několikrát za den kontroluje jejich polohu, měkkost, gumovost, zda jsem své poprsí neztratila. Pokud jsme bez společnosti, dokáži se s tím ještě srovnat, vysvětluji, popisuji, ovšem pokud mi rovná podprsenku v plném vlakovém kupé, komentuje " krásná, měkká prsíčka ", osazenstvo se válí smíchy a já rudnu až na zádech. Vnoučata jsou radost, jen kdyby ta témata kolem sexu, sexuality a druhotných pohlavních znaků nebyla tak výživná témata, jak pro rodiče i prarodiče.
S paní filmovou a televizní kritičkou Spáčilovou z Reflexu nebývám moc často ve shodě. Její filmové recenze se mi jeví ploché, nic neříkající, často obhajující její nastrojený a kritický pohled. A přece jsme se na něčem dokázaly sladit, bublat si, slintat si a být společně nadšené.
Díky podzimu a silnému nachlazení jsem měla čas potěšit své nitro filmem Rocket Man. Životopisný film o siru Eltonu Johnovi jsem zhltla jedním dechem a dlouho zůstane uvnitř.
Souhlasím s autorkou recenze, že se jedná o dílo daleko syrovější, opravdovější, méně sebestředné než o Queen. Vřele doporučuji, stejně jako excentrický a věčně zdrogovaný interpret i já toužím po lásce, objetí a nesnáším samotu...  a to my asi všichni, že.
Loučím se s prvním podzimním měsícem, ranní mrazíky malují a barví krajinu do barev, kdy se bez škrabky na auto už neobejdeme, hledáme rukavice a kulichy hluboko ve skříni.
Nadevírám dušičkovému počasí, rozsvíceným svíčkám, melancholické náladě, ale i zpomalení, vytržení z běhu, zklidnění. Příroda po věky ví, co dělá.
Vždy jsem měla s podzimem problém, nedostatek světla decimuje moji psyché. Učím se s tím žít, radovat se, jsme tu jen jednou.
Celý život jsem nesnášela olivy. Dnes ...  mohu se po nich urvat, třesu se, když je vkládám do úst. A tak dám šanci i tomu podzimu, mějte krásné a dlouhé dny, třeba za pecí.