sobota 27. července 2019

O Karkulce, diamantech a velkých nohách ...


Babičko, proč máš tak velké oči ?

Dostali jsme se do oblíbené vývojové fáze každého rodiče a prarodiče. Za každým slovním obratem, za každou větou, myšlenkou se objeví to šílené PROČ ?
Přesně se pamatuji, jak jsem uštvaná s nákupní taškou a s jazykem na vestě pelášila domů uvařit a má roztomilá dcera za každou větou vysolila to dramatické proč ? Jako nevyzrálá, hormonálně nevyrovnaná jsem despoticky ukončila ... a proto !
U Soptíčka už moje hormony nejsou prvořadé a proto mám čas a chuť napravit křivdu páchanou lety minulými. Odpovídám, proč má pán velký nos, proč na nebi letí víc letadel, proč padá voda a né polévka, proč jsou v ní nudle, proč má kočka oči, proč je pizza na talíři ?
Čím vymazlenější  otázka, tím propracovanější odpověď. Jsem na sebe pyšná, jsem produktivní prarodič.
Ale i kalich poznání přeteče.
Navštívili jsem spolu hrad Střekov, který tentokrát patřil dětem, hrálo se divadlo, Sváťovo divadlo.
Pod širým nebem, na nádvoří se děti smály, bavily, halekaly a nadšeně tleskaly. Soptíček nebyl pozadu a hned po představení oznamoval holčičce vedle, že celý hrad je můj.
Z malé chaty a pozemku pod hradem jsem se stala majitelkou skutečně luxusní rezidence.
Na stejný kolotoč  "proč " jsem se jala odpovídat ... proč mám málo peněz, proč nejsem princezna, proč mám krátké šaty, proč nemám krále, proč si nemohu koupit hrad, proč mám malé auto ?
A najednou vylétlo to osvobozující, důrazné a fenomenální ... PROTO !

Babičko, proč máš tak velké uši ?

A roky běží, vážení. Tuto větu nonšalantně vypouštěla do světa má nejmilejší generálka a při pohledu do zrcadla jsem si na ní již několikrát vzpomněla.
Má dcera oslavila třicet let a já si okamžitě vzpomněla, jak sladké a vábivé bylo toto období, když jsem ho prožívala.
Dost snění, jde se kupovat dárek. Soptíček se našprcnul do šatů, pas neřeší, protože to by si pak ke snídani nedal jogurtové lívance s javorovým sirupem.
Dárek ke kulatinám jsme se vydali pořizovat do klenotnictví, kde Jaroušek Jágr ukazuje bicepsy a hodinky, Dara Rolins prsa a řetízky, Simona Krainová rafinovaně úplně všechno a nějaké ty náušnice jako aby se neřeklo.
Paní prodavačka již u vstupu pochválila vnučce šaty, tím nasbírala body. V servilním projevu pokračovala dále, takže jsme sklidili pochvalu za účes, ponožky, kabelku i svěží luft v klimatizaci.
Soptík se pýřil, natřásal. Pokud obsluha očekávala, že na dotaz, co jde mamince koupit, dostane odpověď hodnou čtyřleté, typu korálky či prstýnek, obrovský omyl.
Má vnučka se dlouze nadechla, déle se nadechuje jen náš pan prezident a pravila :  " Jdu koupit diamanty ".

Babičko, proč máš tak velké zuby ?

Být prarodičem skýtá mnoho radosti, lásky a nic nemusíte, zhola nic, protože prostě ten vybroušený briliant vracíte, máte ho jen na dobu určitou. Neřešíte, nevychováváte, své peklo máte za sebou, před sebou jen veselé a plodné.
Má andělsky vyhlížející vnučka má před spaním dvě polohy. Té první říkám " na kreténka ".
Většinou je vyústěním únavy, přetažení a hladu. Vztek, protivnost střídá záchvat neurvalosti, mlácení dveřmi, kopání a jiné projevy, kde se vybičuji k oscarovému výkonu, abych ten miloučký ksichtík nevysprchovala ledovou vodou.
Druhá, daleko příjemnější, tu miluji, tu si hýčkám a něžně jsem jí nazvala  " na milouška ".
Ležíme vedle sebe, drbeme si záda, hladíme si záda a povídáme si o našich snech.
Sofinka by chtěla mít veliká prsa, mně by stačila na svém místě, nikoliv u pasu. Ona touží mít velké nohy s barevnými nehty, já nové nepopraskané paty a neukopnuté nehty, do kterých lze dle pedikérky sázet brambory. Vnučka se těší, až bude chodit do práce a kupovat si žvýkačky, já toužím po vedení hasičského sboru nikoliv po typicky ženském kolektivu.
Usínáme propojeny a naladěny, každá ve svém světě a já mohu zcela zodpovědně nastínit, proč mám tak velké zuby ... protože v německé laboratoři ten den měli přebytek porcelánu :-)


 

středa 24. července 2019

Něco je jinak ...


Když jsem si koupila svůj kus ornice, mohu doložit výpisem z katastru nemovitostí, nestála jsem o žádný jezírkový biotop. To bych ale nesměla milovat vodu, živel mému srdci blízký.
Z krajní opozice jsem se během jednoho roku stala ortodoxním jezírkářem.
Chovám kapry. Pod mým vedením rostou, rozmnožují se a i zde platí ta rozprávka o sedlákovi a bramborách. Mám nejkrásnější a největší ryby v osadě.
Každé jaro naší chráněnou krajinou migrují ropuchy, které se do mého jezírka chodí pomilovat. Díky pulcům mám přírodně vyluxované dno a protože se po okolí rozneslo, jak je u nás skvěle, rozmnožovací trasu si naplánovali letos i skokani.
Sedět ráno u kávy, kousat do rohlíku a pozorovat drozdy, vrabce, kosáky, hrdličky i dvě divoké husy, jak se koupou, rochní ve vodě, těm pyžamo a kocovina vůbec nevadí.
Divadlo poživačnosti přeruší přes metr dlouhá užovka Žofka, prý je obojková, mám takový pocit, že i ona se zabydlela s celou rodinou.
V horkých dnech nad hladinou tančí své reje vážky, tak nádherné, že bych se do skvostných barev jejich křídel sama oblékla.
A tak si náš biotop tiše bublá, je spokojený a co je tedy jinak ?
Na naši zajetou adresu, kde se máme všichni rádi, kde se respektujeme, kde se občas koupou prasata a za plotem jim závidí mufloni, se přistěhovali noví nájemníci.
Jsou jich stovky, možná tisíce, když jsem je viděla poprvé, vyklidila jsem rychle pole působnosti.
Na kaskádě z kamenů, kde teče proud vody, seděli čmeláci, včely, vosy. Tok byl jimi úplně posetý.
Stovky jich bojovaly o přístup k vodě, jiné unaveně padaly, mnoho jich plavalo na hladině. Už to nestihli, už neměli dost sil.
Voda, to je, oč tu běží.
Příroda se potácí na prahu průšvihu, my všichni se potácíme nad propastí.
Smutný pohled na vyprahlou řeku, koryta potoků bez slzy vody, krajina bez kaluží, ještě smutnější pohled na hmyz, který bojuje o život. Kdo bude létat z květiny na květinu, kdo roznese nektar po přírodě, kdo nám bude dávat med ?
Tři měsíce jezdí po mé ornici traktory, trávník hyzdí manipulátor a jako by to bylo málo, dorazila včelka Mája a s ní stovky Vilíků, přemýšlím nahlas, koho příště potkám u svého jezírka ?
Voda, milí přátelé, nad zlato.


sobota 20. července 2019

Jak se pase máma ....


První dějství

My všichni, co pracujeme v obchodech, nemáme potřebu vymetat provozovny a nakupovat.
Procházet mezi regály a kochat se barevnými plechovkami, každou zvlášť si prohlédnout, osahat, potěžkat, dívat se na ceny, kontrolovat online s ostatními, sdílet na síti a vyfotit se na instáč, kdepak.
Nakupuji rychle, účelně, mazlím se maximálně s flaškami šumivého vína.
Úložný prostor nafutruji taškami a většinou mi od úst odkapává tvarohový nanuk Míša, když v tom mne osloví žena.
Budeme jí říkat paní Karásková.
Dáma v letech, rozložité figury, která mne šišlavým, takřka dětským hláskem zdraví a upozorňuje na ceduli, kterou má připevněnou a řádně zatavenou nad prostorným poprsím.
Při čtení se mi roztéká nanuk a objevuje první slza. Text mi oznamuje, že paní Karáskovou postihla v minulých letech mrtvička a sužuje jí těžká cukrovka. Státní aparát selhal, systém také a ona se ocitla bez peněz.
Každá kačka, kterou dostane, jí pomůže přežít nespravedlnost.
Mohla by to být má máma, ach jo.
Chci zavřít kufr a ve stejném okamžiku se mi paní kácí vedle auta. Nesnáším resuscitaci na parkovišti. Jsem vyklepaná, ve špitále jsme měli k dispozici ambuvak, defibrilátor, napíchnutou kanylu s fyziologickým roztokem na stojanu a doktorem za zadkem.
Tady nemám nic a ještě mi tu chrochtá paní Karásková. Roztřeseným hlasem volám o pomoc a
nechápu, proč mi operátorka po několika sekundách přesně popisuje vzhled i sukni, co má zmiňovaná na sobě ???
Přijíždí  policejní auto, houká a ve vteřině vyskakuje těžká diabetička s lehkou mrtvičkou jako srnka.
Kdybych nebydlela, kde bydlím, vsadila bych se, že u marketu vyvěrá léčivý pramen a kyslík je vlhčený alpským ledovcem.
Paní Karásková nešišlá, nekolabuje, nešmajdá a automaticky vytahuje občanku a k ní si zapaluje cigáro. Labužnicky potahuje a já, stojím s otevřenou pusou.
Tahle živnost potřebuje pevné nervy, nácvik parakotoulů, silný žaludek a herecké umění. Podle strážců zákona  se při resuscitaci většinou ztratí peněženka, cenné věci, nejednou hodinky, náramek.

Druhé dějství

Nějaký pátek, nějaký měsíc utekl a já na dámu s těžkou cukrovkou skoro zapomněla.
Né skoro, úplně.
Nesouc celodenní tržbu do banky, nerozhlížím se, nečumím, neflirtuji, valím rychle a zběsile.
Když v tom na mne opět volá ten roztomilý, šišlavý hlas s prosbou o cigaretku.
Paní Karásková se nám přes léto krásně opálila, fešanda má novou sukni a je taková celá naleštěná a vyvoněná.
U marketů ji už všichni znají, tak svou živnost otevřela na schodech České národní banky.
Je mi šíleně líto všech, kteří na to skočí jako já.
Mladí lidé jí to žerou i s navijákem, staří se s ní dělí o svou mini penzi a blbci jako já u toho i brečí.
Pracujeme skoro vedle sebe, od rána do večera obě přesvědčujeme národ, že to myslíme dobře.
Já jen platím daně. Mám maličkaté korejské autíčko.
Paní Karásková jezdí do práce velkou bílou audinou, ze které jí obětavě pomáhá syn a večer jí zase spokojeně odveze domů.

To je tak, milí přátelé, když se pase máma ....


pondělí 15. července 2019

Hodiny ...


Dlouhá, bílá chodba. Kostičky dlaždic spojené spárou, přidržuji se vlhkou rukou.
Na konci těch bělavých spojnic prosklené dveře, obalená do modrého županu.
Po mohutných stehnech stéká tekutina, kolíbavý pohyb ze strany na stranu.
Klap, klap, klap. Dutý zvuk hodinových rafiček rezonuje sterilním tunelem.
Oči vyděšeně žebrají o smilování, mé nenarozené dítě se dere na svět.
Hekárna od slova hekání ?  Tak proč tu slyšet řev, nemilosrdné rány pěstí
do lůžka, prosby, naléhání, bědování.  Drsný střet reality se sny.
Oholená, s vyčištěnými střevy si vychutnávám vlažnou sprchu, po macatém těle kapky stékají dlouze,
nabuzeny očekáváním, příjemné pocity narušuje první ataka bolesti.
Klap, klap, klap, vteřina za vteřinou, jedna krátká, jedna dlouhá nožka hodin.
Poučena začínám sledovat čas.
Dýchejte si, prodýchávat, děvčata !
Jaké já jsem děvče, mám metrák a funím jako bernardýn.
Za oknem přichází letní večer, déšť tančí po parapetu. Je mi zima, je mi teplo.
Interval ozev z nitra mého těla se nechce posunout.
Snažím se přátelit s ciferníkem dvanácti čísel, probodávám je ostřížím pohledem, ve vteřině je jemně hladím, chci být jejich přítel, ale proč to tolik bolí ?
Pochoduji, noha za nohou, krok za krokem.
V pauze se opírám hlavou o dveře.
Hlavou mi rychle probíhají jeho oči, dlouhé černé řasy, úsměv, první milování, další milování, kde se courá muž mého života ?  Spí, bdí, zapíjí ?
Tak jsme v polovině, milá maminko.
Nechci být maminka, nechci být manželka, už vůbec nechci být milenka, nechci být hodná holka, co v potu tváře rodí své první dítě. Už nikdy žádné dítě, už nikdy žádná bolest.
Klap, klap, klap, čas odkrajuje, počítám, počítám, tečou mi slzy.
Tolik porodů jsem viděla,  u tolika asistovala a proč zrovna ten můj musí tak bolet ?
Hlídejte si čas a to jako fakt ?
Vždyť mne to bolí pořád, mlhavě pohupuji jako idiot svým tělem a jediná nosná myšlenka bubnuje na poplach, alarmuje a zároveň se vysmívá. Já nechci rodit, já nebudu rodit.
To dítě porodí určitě někdo jiný, statečný, připravený, bojovník.
Ze sesterny cítím kávu, bože ta smrdí. Jak se může někdo v noci smát, když já se tolik snažím ?
Nepočítám, nesleduji, nekamarádím se s hodinami.
Opřená o lůžko tlačím, i když nesmím. Tlačím, nesmím a čekám, kdy za mne nastoupí nějaký záskok.
Vyspaný, štíhlý, svěží, voňavý a nebude mu při každé kontrakci nadavovat rybičková pomazánka od večeře.
Klap, klap, klap a zase ty hodiny.
Po kolika, maminko ? Nevím.
Kolikrát jsem se dívala, kolikrát jsem prosila o vteřiny, minuty, hodiny.
Tak jo, jdeme rodit.
Sestro pište ... je jedna patnáct, holčička ....

Hodiny ukusují z našich životů, významně pomáhají při běhu k cílové pásce.
Jako každé žena jsem si právě s hodinami souzněla v čase hodně specifickém pro příchod nového života.
Nikdy před ani po jsem nevnímala tak intenzivně jejich dutý zvuk, už nikdy jsem nejela na stejné vlně, nepotápěla jsem se v radosti i bolesti jako při narození mého jediného dítěte.
Nejsem sběratelkou hodin, ale když Marta vyhlásila svou výzvu HODINY , vybavila jsem si moment, kdy jsem nejintenzivněji vnímala čas.
Mám hlavu děravou, vzpomínky v oparu. A stále slyším to klap, klap.