Fantazie mezi pečícími plechy...

Plech první s vanilkovými rohlíčky...

Sedím, holou rukou hnětu těsto plné ořechů a mé myšlenky plynou.

Chci být víc než ... nebo skoro jako BABIČKA PROŠKOVIC.

Babička, žena z lidu, pracovitá, moudrá, ušlechtilá, zvládne vnoučata, pomáhá s hospodářstvím, šuká od brzkých ranních hodin po komůrce, venčí Sultána i Tyrla, žije společensky, tmelí rodinu i celou vesnici. Nemá problém s pírkem za plotem, to můj plot ohrožovalo prase tak vydatně, že vlastně ani skákat nemusím, protože není přes co.

I já bych chtěla mít komůrku čistou, vymetenou a místo toho se raději potuluji po kavárnách, chytám lelky. Než se donutím k mytí oken, vesměs začne pršet nebo mrznout, hledám trapné výhovorky, jak mě to uklízení nebaví.

Bojuji s metráky chlupů z kočičích příživníků a místo abych jim vyčinila či jim domluvila vlídným hlasem, muckám se s nimi a dělám ptákoviny.

Babička také pravila " Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi " a tady je ten zásadní problém, já neměla chleba pět let, takže budu i nadále nesrovnaná bordelářka, která nebude mít na vánoce naleštěná okna jako celé sídliště.

Plech druhý s lineckým ...

Stojím, válím těsto, vykrajuji srdíčka a mé myšlenky peláší.

Chci být víc než .... nebo skoro jako MATA HARI.

Špionka, agentka, dokonce dvojitá agentka, ale především diplomatka, bože, jak já bych chtěla být diplomatka.

Jak moc bych chtěla, aby mí podřízení pochopili, že když řádí ve městě žloutenka, je dobré si umýt nejen jednu, ale i obě ruce. Jak moc bych chtěla vysvětlit své dceři, že jí dítě nezabiju, když u mě bude spát celou noc bez ní.

Jak by mně vyrazilo dech, kdyby některá z mých kamarádek nečekala, až zahřmí, ale vymyslela také nějakou aktivitu ona.

Nebo jak šalamounsky vysvětlit muži, že bývalá žena je žena v minulém čase a nechci spát s její fotkou v ložnici.

S hubou nevymáchanou udělám vždy paseku.

Plech třetí se staročeskými pracnami...

Melu ořechy, byt voní skořicí a umletým hřebíčkem a mé myšlenky jsou v oparu.

Chci být víc než ... nebo skoro jako PAMELA ANDERSON.

Když vyběhl sex symbol v červených plavkách, žádný muž nemluvil, myslím i nedýchal. Když jsem vyběhla v červených plavkách já na koupališti Brná, zeptal se mě pán, kde točí zmrzlinu.

Když Pamela hodila motýlími očky, závan erotična proběhl televizí, když jsem hodila já nalepenými řasami, skončila jsem na očním s alergií. Pamela natočila s manželem domácí porno nahrávky, ten můj zapomněl koupit baterie do videokamery a místo dlouhé série nekonečných orgasmů po teplé koupeli usnul.

Když si Pamela sedne, vyrazí si zuby svými ňadry, když si sednu já, nejenže si nic nevyrazím, přijdu natěšená do ložnice, kde mezi odfuky slyším : Gábino, Gábino, makej, do toho ... po drsném výslechu zjistím, že je to přeci Koukalová.

Vypínám troubu, umývám plechy, rovnám cukroví úhledně do krabice a držím realitu pevně za otěže a nebo né ... / chci být Valentina Těreškovová a chci až do března rotovat kolem matičky Země a užívat si sluníčko zblízka /

Zdraví blondýna.

Listopad v kostce..

Nástup podzimu jsem přijala s nelibostí, rána jsou už tak chladná, že se bez škrabky neobejdeme, opadává i ten zbytek už hnědého listí a země je konečně dostatečně zavlažována. Krátký den bez světla na mou duši působí jako tři pěstí, chybí mi světlo, chybí mi světelná pohoda. Naše příbytky začínají vonět po citrusech, po skořici ze svařáku a nejvíc poutníky potěší maličkatý, teploučký řízeček.

Mičurin v mé duši strádá, zahrada odpočívá pod řádnou ochranou chvojí a já po ní chodím jako agent s teplou vodou, no já bych se tak hrabala v zemi, že bych brečela. Díky mému neodolatelnému šarmu a nějaké stovce jsem uhnala řemeslníky na zbourání staré technické místnosti / i když tak nad tím přemýšlím, je to pro tu starou ratejnu moc luxusní pojmenování/, nebudu vám ani líčit kolik nepotřebných zhovadilostí se odvezlo. Ovšem po demolici se otevřelo mému oku neuvěřitelné, narostl tam nádherný, obrovský prostor, který mému stavitelskému duchu dal nový rozměr.

Skvělý nápad, že poletím do Říma jsem dostala z hodiny na hodinu a uskutečnit se mi to podařilo vskutku hodně rychle, mám ten švih a temperament v sobě. Slunce, spousta slunce, nádherné teplo a nažhavené, dobité baterky, to jsem přesně potřebovala, abych přehlušila světelný deficit. Zda všechny cesty vedou do Říma, nevím, ale mé srdce si cestu k této kráse našlo skutečně rychle a navždy.

Soptíček byl na svém první karnevalu a trsal na skladbu Vaška Neckáře ... Jsem doktor Dam Di Dam, nemoci léčívám. Z té holky něco bude, protože všichni tančili ve dvou, ona si broukala, tančila a to vše jen se svým plyšákem, těžký individualista. Nedávno mě zavřela do svého domečku a s povelem ...Seď, si šla malovat a razítkovat do vedlejší místnosti.

Jsou momenty, kdy přemýšlím, kdo koho vychovává. Z babičky jsem byla přejmenována na babi, je to mladistvější, svižnější a když spolu tančíme, křepčíme na Bruno Marse, Soptíčkův otec otáčí oči v sloup, a pak že je v zdravém těle zdravý duch.

Loučím se s dušičkovým měsícem a nadevírám nenápadně, polehoučku dvířka tomu poslednímu měsíci v roce. Propadla jsem svíčkám, protože krásně voní, propadla jsem světýlkům, protože hladí mojí duši. Nazdobila jsem adventní čtyři symboly čekání, netoužím po vánocích, toužím po slunovratu.

Přeji vám klidný, poslední měsíc roku, ať se splní každé vaše přání. Moje srdce netouží po hmotném, pouze po lásce, klidu a míru v nás. Krásný prosinec vám přeji.

Když se racek chechtá...

1.Italové

Jsou zábavní, inspirativní, temperamentní. Dokáží si člověka získat gesty, úsměvem, dobrou náladou. Nejsou vlezlí, nejsou urputní a dokáží si udržet patřičnou vzdálenost. Vyznávají hodnoty, rodina není jen slovo, jen povinnost.

Při řízení auta telefonují i ze dvou mobilů, troubí, posunkují, gestikulují, na jedné motorce dokáží převést celou rodinu včetně kočárku.

2. Každodenní elegance

I ve všedním životě kladou důraz na eleganci, vytříbený vkus. Být dobře upravený,být dobře vystajlovaný je projevem úcty k sobě. Převládá barevnost, rozmanitost, italská žena má nádherně upravený účes, opečované vlasy a celkově působí jako ze žurnálu, utratí za to spoustu peněz a když jde se svým mužem po ulici, jde někdo.

Mnohokrát jsem se na ulici otáčela za ženou !!!, já žena.

3.Káva

Národní sport, národní hrdost, národní povinnost. Každý Ital se domnívá, že jen italská káva je nejlepší na světě.

Bar je svatyně, kam se chodí slupnout malou kávičku a probrat situaci.

4. Kuchyně

Milují jídlo, je důležitou součástí jejich života a díky středomořskému slunci tak i chutná.

Jejich rajčata voní a chutnají nejlépe na světě, jsou plná slunce, energie. Bazalka, olivový olej, oregano, víno a boží pasta.

Co region, to laskomina, spousta specifik, která naplní několikachodové menu včetně delikátního dezertu třeba z mandlí nebo citrónu. A zmrzlina ... nebe v hubě.

5. Památky

Baziliky, hrady, vykopávky, muzea, pokladnice umění. Narazíte na ně na každém rohu, jsou nádherné, jsou pečované a nelze je projít a prohlédnout, je to na několik životů.

6. Moře

Pro lidi jako jsem já, kteří vodu milují, je jejich živel, se stává moře s nekonečným horizontem, slanou příchutí, věčnými vlnkami, upomínkou, jak je na světě krásně a jak moc bych tu hladinu zčeřenou větrem, chtěla zase vidět.

7. Bramboříky

Vnímala jsem je celý život jako květinu našich babiček a jejich nevytopených ložnic. Italové tuto květinu ve všech barvách i velikostech používají k vánoční výzdobě a její krása mě doslova vyrazila dech. Jako v našich oknech se celé léto usmívají truhlíky s muškáty, zde jsou na každém rohu, zvláště nyní před vánoci v kouzelných aranžmá s chvojím a vypadá to velkolepě.

8. Racek

Když sečtete všechny tyto body / mohla bych je vyjmenovávat dlouhé minuty, třeba i hodiny /, složí se mozaika, pro kterou se moc ráda do země temperamentních Italů zase vrátím.

Když jste šťastní, svítí slunce, najdete kousek pohody, jsou vaše smysly tak nabuzené, že jsem poprvé v životě slyšela, jak se racek se chechtá. Čtverácky, hlasitě, radostně a co se vůbec divím ... v Itálii je totiž možné skoro všechno.

Krásnou neděli, klidný týden přeji.

Kuřátko...

Vzpomínky ze základní školy jsou už v mlžném oparu, ale přesto nádherně voní.

Jsou plné sluníčka, pohody, fantazií, ale i rozbitých oken, odřených kolen.

Tato moje upomínka na čas malin nezralých se krčí před pěkně velikou číslicí / skoro půl století /.

Voní, nejen sluníčkem.

S Radkem jsem chodila už do školky. Byl takový celý čistý, uhlazený.

Z vycházek se nemusel dlouho umývat, na rozdíl ode mne, která měla zástěrku věčně umolousanou.

Krásně hlasitě zdravil, příkladně odpovídal a na hanbě jsme se spolu nikdy nepotkali.

Nástup do první třídy, čas písanek, inkoustu a velkého počítadla.

Na dveřích zářila cedule 1.A.

Naše soudružka učitelka Kroftová byla dáma jemných mravů, která u sebe měla vždy krajkový kapesníček.

Příkladný spolužák Radek měl sněhově bílou košili / nechápu, jak to zvládl, mě museli po příchodu ze školy deratizovat/, kalhoty s nažehlenými puky a tmavě modrý pulovr.

Vždy odpovídal po vyzvání, choval se ukázněně, no a učil se famózně.

Nejraději na celé škole jsem měla přestávky, vynikala ta svačinová, protože kladný vztah k jídlu jsem měla od nepaměti.

Vyndali jsme si nažehlený ubrousek od maminky a svačinu.

Soudružka učitelka přikusovala k chlebu jablíčko, my ostatní jsme se prali s chlebem se sádlem nebo šíleně tuhým, drolivým taveným sýrem.

Na Radkově ubrousku zasvítila stříbrná fólie / poprvé v životě jsem zaznamenala alobal, doma se balilo do papírových sáčků /.

Po otevření fólie se po třídě rozlila, doslova roztekla vůně kuřete.

Všechny děti se zklidnily, nastalo hrobové ticho, nikdo nežvýkal, všichni zírali na úkaz nehodný budoucího komunismu.

Radek si vykusoval grilované kuřátko s chlebem a okurkou.

Nikdy, skutečně nikdy nezapomenu, jak toto kuře vonělo, protože pro nás ostatní byla taková lahůdka nedostupná.

Pečené kuře nebo grilované se podávalo při výjimečných situacích, o svátcích, mnoho rodin v té době znalo maso pouze o víkendu.

A kolik slin na prázdno jsme spolykali v představě, že i na našem ubrousku takové kuře přistane.

A Radek ?

Vídám ho v televizi. Má sněhobílou košili, modrý pulovr a ukázněně odpovídá televizním štábům.

Přistává vládními speciály a řídí jeden z našich největších gigantů.

Někdo se prostě pro tu stříbrnou lžičku / nebo fólii / narodí...

Blondýna přeje krásný víkend ... a asi bude kuřátko.

Vymetání chléva...

... aneb ve Vatikánu úklid nepodceňují. / hlavně ten vánoční /

Nejsem věřící, nebyla jsem k tomuto životnímu vnímání vychována.

Ovšem ... když jsem vešla do baziliky sv. Petra, podlomila se mi kolena a do očí mi hrkly slzy. Byl to tak neuvěřitelně silný zážitek, že jsem stála v této přenádherné stavbě a s pokorou vnímala pouze svůj dech a zrychlenou srdeční akci.

Procházela jsem bazilikou, emoce mlátily na poplach, sluneční paprsky tomu všemu dávaly patřičnou atmosféru.

A v tom jsem si najednou připustila spásný argument, když jsem se podívala kolem sebe.

Z pomyslného éterického obláčku jsem spadla přímo hubou na zem a musela jsem se smát....voni gruntují, připravují se na advent, cídí, leští, stavějí figurkové betlémy, obrovský vánoční strom.

Ano, ve Vatikánu vymetají chlévy před adventními procesími. A to by nebyli Italové, kdyby to neměli řádně promyšlené.

Na každou maličkost jich bylo nejméně deset a díky gestikulaci jsem pochopila, že uklidit takovou baziliku fakt není prča.

Tak jen doufám, že svatý otec jejich píli ocení.

Takže ... až začnete vymetat své chlévy, nezapomeňte, že nic se nemá přehánět, adventní atmosféru nedělají umytá okna, přeleštěné almary, ale klid a mír.

Byla jsem ve Vatikánu v době úklidu a jsem za to velice vděčná, ten kontrast mě vrátil z nadpozemsky krásného vnímaní úžasné sakrální stavby, kde světe, div se, mají občas zapráčený krucifix...

Účastníci zájezdu...

.... aneb sonda do duše cestovatele.

Blondýna hlásí návrat z cest, je ovíněná Římem, je zlitá překrásným městem, ale nezapomněla být pozorovatelem a s patřičným nadhlem i podhledem se s vámi o to pravé, typicky české / maličko Troškovské / putování podělí.

LADY GUEES. Dáma od hlavy až k patě narvaná do značkového oblečení, čím větší nápis tím lépe. Pochybuji, že používá normální menstruační vložky, určitě ty její mají nejméně tři pruhy.

To, že jede na poznávací zájezd věnovaný památkám Říma, to jí asi ani nedocvaklo. Zhruba u každé třetí restaurace potřebovala čůrat, vždy si nezapomněla zakoupit Aperol Spritz Drink a v poledne už byla totálně zlitá, u Vatikánu se pozvracela tak mohutně, že polská věřící její osobu určitě papeži doporučila k upálení.

Naštěstí pochopila, že její putování po památkách najde větší smysl, když hned ráno vpluje do baru a zůstane tam celý den.

VEDOUCÍ AUTOBAZARU. Muž bodrý, muž s pěkným pupíkem. Tak ten si zájezd skutečně užíval. Byl všude, všechno si prohlédl, všude vlezl, na vše si sáhl, vypadalo to, že i zbytek Colosea propašuje do Čech. Fotil úplně, ale úplně všechno.

Při ranní bohoslužbě v bazilice Panny Marie Sněžné vstoupil k zpovědnímu místu, slušně česky pozdravil DOBRÝ DEN, vyfotil konsternovaného sluhu božího, který málem z budky vypadl a zpovídaná zapomněla, že ten den manželovi neuvařila pastu al dente.

ŽENA S TVÁŘÍ " ALA KYSELÁ PRDEL ". Až bude Troška shánět čarodejnici, musí sehnat tuto ženu. Černé vlasy, takřka v barvě uhlí, malé zlé oči a úzké rty bez úsměvu. První den po památkách, kdy trasa byla zhruba 16km a blondýna měla super chodící boty, tak právě tento den si " kyselá " vzala podpatky zhruba tak 10 cm. Vzhledem k faktu, že je ŘÍM plný dlažebních kostek, muselo být takové kulturní poznávání fakt na pytel. Jen komíny u tušimické elektrárny víc čadí než " kyselá ", která se nenápadně vytratila a pak vždy z památek dojížděla do hotelu taxíkem.

ROMEO A JULIE. Jsou manželé 15let, mají dvě děti a poznávačka do Říma byla vlastně jejich svatební cesta.

Já záviděla, já neskutečně žárlila, že mi osud neposlal do života takového chlapa. Vždy galantního ke všem ženám, pozorného otevírače dveří, příjemného sympaťáka, který se u večeře vytratil a přišel s taškou z butiku, ve kterém byly 4 !!! svetry pro manželku. Nejenže trefil velikost, on vybral neuvěřitelné kousky.

Svou Julii fakt miluje a je to opravdové, nefalšované, voto hůř, ach jo ...

SESTRY KELIŠKY. Nejstarší účastnice zájezdu, které nejenže ve vysokém, hodně zralém věku denně uběhaly kolem 10 - 16 km, ale stihly se nejen pěkně pohádat, stihly se i usmířit, stihly se i ztratit.

Vždy u večeře došlo k výčtu aktivit, hádek a sporů, kdy mladší ze sester zavelela " Věruš, vstávej, nečum a jdeme nebo tě tu nechám imigrantům a ty ti večer na pokoji záda nenatřou Ibalginem ".

BLONDÝNA. Jo ta naše, typicky nezodpovědná blondýna se také stihla ztratit a na úplně stejném místě jako setry Kelišky.

Očumovala hadérky a najednou zjistila, že nejenže má v nohách tisíc mil, skoro prázdnou peněženku, ale také vybitý mobil.

Čím více nervozně popocházela, tím více se jí klepala brada, tma jako v pytli, spousta cikánek, které mají dlouhé špinavé sukně a rychlé ruce. Všechny hotely měly stejné nápisy, veselé svítící vánoční girlandy a já nervy v hajzlu a na pochodu.

Vlezla jsem do taxíku, měla stažené půlky, že mě unesou, páč jsou tam všichni mafiáni, né asi ?

Mafián za volantem při nahlášení jména hotelu vyprskl smíchy...jeli jsme za roh.

Celou dobu jen stačilo přejít silnici a jít za roh. Ale blondýna může na férovku říct, já trubka se ztratila v Římě.

Jedna v hadrech za tisíce, jiný rozumbrada, který zná milión sprostých a nemravných vtipů na každého našeho prezidenta, tichý manželský pár, který putuje po světě a nepotřebuje u toho vykecávat, vyhulovat a chodit na podpatcích, starší dámy, které svým jemnocitem okořenily nejednu pauzu na kávičku, množina lidí, profil naší společnosti na cestách za hranicemi všedních dnů.

PS....jo a hnědé podšálky už nejsou moc aktuální, protože v letadle hrozí jen bomba, ale zažila jsem to památné ...TÁTO, TY JSI SI SUNDAL BOTY ????

Přeji krásný a klidný týden, jen je tu maličko zima, nás účastníky zájezdu Řím hýčkal sluníčkem a 20st.

Blonďaté střípky...

.... aneb Praha nikdy nenudí.

CELEBRITA NA METR ČTVEREČNÍ

Cesta tramvají je pro vesničana zážitek. Cinká, zvláštně poskakuje po kolejích a když si blondýna sedne, zjistí, že naproti ní sedí Rosťa Osička, mile se usmívá a má pořád mohutná ramena. Vpravo vbok a koukám do očí Cyrila Svobody, on nám bývalý ministr pro místní rozvoj jezdí sockou, už chybí jen Vašek Moravec a je možné věcně zhodnotit nedávné volby do poslanecké sněmovny.

Na Albertově blondýna marně hledá botanickou zahradu, osloví manželský pár a potí ruštinu. " my govorili po ruski " a oni mě miláčci poslali na druhou stranu. Opět se dotazuji a opět ruština. Blondýnu děsí, jestli tato pražská čtvrť už není ruská enkláva.

DĚTEM SE LHÁT NEMÁ

Botanická zahrada University Karlovy má nádherný park vzrostlých stromů. Procházka v nedělním sluníčku, příroda, kouzelná scenérie a na lavičce dva krásní mladí lidé. Blondýna hůř vidí na dálku, ovšem když přichází blíž, touží být Spidermanem a na svém vlákně rychle odletět. Mladý pár se oddává orálnímu sexu. Nu což, všichni, kdo jdeme jedinou cestou si nutně prohlížíme nevzhledný hydrant, když v tom se ozve zvídavý hlas malého chlapečka ...tati, proč má pán holý zadek ?

Tatínek má chuť se propadnout a následuje odpověď...je mu horko !

A chlapeček se nedá .... ale ty jsi mi říkal, že je na zmrzlinu zima ?

VÁNOČNÍ KOULIČKY

Botanická zahrada plná nádherný rostlin a hlavně orchidejí, sluneční paprsky objímající hlavu blondýny a po těchto zážitcích potřeba nutné dávky kofeinu. Na václavským Václaváku je moc člověků, ale v nejmenovaném kávovém ráji si sednu a u kávičky to vstřebám. Nasávám vůni kávy, pozoruji lidi a natahuji do sebe metropolitní tepající atmosféru.

Z myšlenek mě vytrhuje mladičký hošík v černo-zeleném stejnokroji a stírá pult vedle mě. Ve snaze mu pomoci škobrtnu, ztrácím stabilitu a rychlým gestem hledám balanc, ovšem hoch místo aby leštil pult, hadrem řádně promočeným stírá i mé poprsí. Blondýna ucukne a hoch rychle zachraňuje situaci slovy .... a počkejte, až nám tu rozsvítí vánoční kouličky !

Podíváme se z oka do oka, oba vyprskneme smíchy a blondýna má pro dnešek opucované ......

Blondýna vám přeje klidný pracovní týden ...

Ta, která stála na hanbě..

Dostala jsem do vínku mix moravského a maďarského naturelu.

Koktejl plamenosti, temperamentu, neklidu, vášně mi sudičky zapsaly a předurčily mou cestu životem.

Získala jsem nastavení.

Nelze smazat, nelze přeprogramovat, je uvnitř.

Je zakódované a už od dětství mi dalo punc, stigma.

Ta, která stála na hanbě..

V miminkovském období jsem měla vše v opačném gardu.

V noci jsem řvala, ve dne spala. Obrácený den, všichni kolem padali.

Já šlapala svou trasu po postýlce. Neúnavně.

V mateřské školce jsem nezapadla mezi copatá děvčátka.

Vybočovala jsem živelností, všude mě bylo moc, všude jsem rušila.

A tak jsem začala pravidelně stát na hanbě.

Stačilo velice málo, jen mě zaměstnat, jen se mi věnovat.

Nezvládl to pedagog, nezvládla to rodina.

Žena, které bych měla říkat babičko, mě zavírala na půdu.

Stávala jsem tam sama. Byla tma. A já se šíleně bála.

Bylo mi pět let.

Z chodby školky jsem se přestěhovala na chodbu školy.

Stal se ze mě profesionální chodbař.

Rušila jsem, otravovala jsem, neklidem jsem uváděla učitele do šílenství.

V posudcích bylo psáno : Inteligentní, chytrá, zvídavá, ale nezvladatelná.

A přitom stačilo tak zoufale málo. Zaměstnat, zaúkolovat, věnovat se mi.

Stovky poznámek, stovky kázeňský přestupků, důtky, zhoršené známky z chování.

A na vysvědčení samé jedničky.

Byla jsem víc bita než jsem dostávala jíst.

Nikdo nevěděl a nebo nechtěl vědět, jak zkrotit živel.

Jak nenásilně srovnat jinak nesmírně citlivou duši, která jen měla neustálé pnutí.

Z chodby základní školy jsem se přestěhovala na chodbu střední školy.

Zde jsem měla prostory pro hanbáře moc ráda, dívala jsem se hodiny na nádhernou alej.

Když měl školník čas, kouřili jsme spolu.

Má profesorka i po třiceti letech říká, že tolik vzdoru, co viděla v mých očích, tolik nikdy neviděla.

Ale poprvé mně dali cíl, poprvé dal někdo mému žití jasnou ideu.

Koronární jednotka potřebovala temperament, rychlost, nasazení.

Akce střídala akci, napětí, živelnost, nic na překážku.

Poprvé v životě jsem nestála na hanbě.

A dnes ?

Rozumím si, chápu se a vnímám se.

Já už dokáži svůj jižanský pel křížený generací šílených Maďarů v sobě zaměstnat.

Boj, byl to šílený boj, kterému maličko otupily hrany věk a zkušenosti.

Táhnu a potáhnu si tu káru zbytkem života, ale věřte.... já už na hanbě nestojím.

PS. : Nikdy nedopusťte, aby lidský tvor stál sám.

Sám ve tmě, sám nepochopený, protože pak po zbytek svého žití bude utrácet spoustu peněz za psychologa.

/ svůj článek na téma týdne jsem napsala hlavně pro rodiče a jejich volbu trestu /

Krásný víkend vám přeji.

Říjen v kostce...

Byl to měsíc nejlepších a nejsladších jablek z celého roku, každé kousnutí bylo chuťové potěšení, chuťový nářez, kdy tekly po tváři sladké šťávy a každý se nechával touto záplavou řádně zacintat. Hrušky už pomalu předávají štafetu pomelu a mandarinkám, jo, začínají nám ty domácnosti pěkně vonět po citrusech.

Já jsem se vrátila do kuchyně, popelím se po světnici, šukám po domácnosti jako babička Prošková a hlavně peču. Soptíčka moje popelivá nálada baví a hlásí : " Babičko...dobrý, babičko " a cpe si pupíka.

Soptíček je potěšení, vzpruha, krásně mluví a neuvěřitelně mě potěšila, že své první, docela první " Ty vole " nezopakovala po babičce, ale po mamince, tudíž bod pro blondýnu. Za měsíc říjen jsme hodili spolu světový rekord v jízdě trolejbusem, ona v kondici, na mě to zanechalo neblahý dopad ve formě střevního průvanu, kdy jsem zjistila, že pokud jím pouze rýži, brambory a mrkev, jsem tak lehká, lehoučká, že poskakuji v koupelně jako puberťák na Papa Roach a tlačím American dream káru. / imaginární mikrofon mi supluje zubní kartáček /

Proběhly volby, byla to naše volba, tak snad jsme do toho šli s plným vědomím a svědomím. Stejně do toho šlo i prase, které se zodpovědně proběhlo zahradou a to celé doplnila o víkendu vichřice, která mi z mých milovaných travin udělala nevzhledná torza.

Došlo i na poznávání, na výletování, na zážitky, protože to babí léto prostě přišlo, pohladilo a potěšilo.

Jako obrovský milovník seriálu Prison Break jsem jen omylem zjistila, že běží pátá série a já opět hltám, jak utéct z basy a moc se přitom neumazat.

Loučím se s měsícem, který neuvěřitelně vymaloval podzimní přírodu a zkrátil mi světelnou pohodu. Pro depresáře je světlo veledůležitá záležitost a já mám najednou šíleně krátký den. Svítím, rozžínám svíce, svíčky a modlím se, aby co nejdříve přišel slunovrat. Nemám ráda dobu temna, nemám ráda tmu.

Milý listopade, vítám tě, pobuď a dej mi poznat, jestli skutečně všechny cesty vedou do Říma a není to blábol ?