neděle 27. prosince 2020

Vánoce s panem C ....


Bůh šest dní dřel na stvoření dokonalého světa s hejny ptáků, světlem, lidmi.
Ten sedmý den si vybral jako odpočinkový. 
Stvořitel měl kreativní duši a v nedělním lelkování světu vymyslel sociální sítě.
Díky bohu !

Adventní čas mne dostihl nějak nepřipravenou.
Pekla jsem cukroví, cídila komůrky, balila dárky a dojímala se u reklam na štěstí v televizi.
Jak tam všichni spolu louskali ty oříšky, objímali se.
Prožila jsem pár kavárenských setkání, kde se spíše než kávě a dortu všichni věnovali rouškám,
vládním nařízením a nejasné budoucnosti.
Procházela jsem s kamarádkami sluncem zalitou Kampu, vdechovala svěží pražský vzduch a cítila u srdce maličké střípky štěstí, do momentu než večer ve sdělovacích prostředcích proběhly fotografie narvaného Staromáku.
Vše bylo jiné, neosobní, zastřené a u všeho asistoval a vše řídil pan C.

Četla jsem si články, mé články z minulých prosincových časů.
Byly veselé, hravé, inspirující. Kdo je psal ?
Ty mé letošní po pár řádcích nabraly zvláštní rytmus, který zabředl do patosu, přelily se do slzavého údolí.
Místo veselé blondýny seděl za počítačem opět mistr Dutohlav.
Kde se nacházela ta vtipná rádoby tvořitelka textů s nadhledem i podhledem ?
Seděla za monitorem, četla články, obdivovala nadšení ostatních blogerů a ty rolničky nezvonily a nezvonily.
Napsala, smazala, napsala a pan C se sarkasticky usmíval, pašák jeden.

Pod stromečkem jsem si měla otevřít obálku s fotečkou.
Na ní měla ležet malá fazolka, usmívat se a mávat budoucí babičce.
Pod stromečkem jsem měla obejmout po dlouhých měsících svou vnučku Sofinku.
Jenže pan C, úlisný a aktivní, to chtěl úplně jinak. Usadil se v mé bezprostřední blízkosti, takřka na dostřel.
To, že budu opět babičkou jsem se dozvěděla zcela neromanticky a věcně mezi dialogem, zda mohu nebo nemohu ohrozit rizikové těhotenství. Nemohu, neobejmu, nepolíbím.
Přežiju. Musím přežít, že ...

Oholené nohy, vytrhané babské chlupy na bradě, načesaná, navoněná, slavnostně připravená, jen vyrazit do víru Štědrého večera. Dárky zabalené a natěšené.
Zvoní telefon a oznamuje, že pan C má kadenci kulometu a sedí na vedlejší židli.
Zrovna včera skočil na kolegyni, se kterou jsem se objímala a které jsem přála ty šťastné a veselé vánoce. Políbil mne také pan C ?
Sundala jsem šaty, tiše stáhla silonky a s nimi naději, že prožiji vánoce v lidském kolektivu.
Díky bohu, za sociální sítě.
A tak jsem si v jednom obýváku otevřela nádhernou jídelní soupravu do nového domečku, v dalším obýváku mne čekala hromada měkkých dárků, které se tak kouzelně trhají.
V dalším obýváku jsme si bouchli šampus a přiťukli si na lepší časy. V jiném jsme se spojili v momentě, kdy domácí mazlíček dojídal tácek s chlebíčky.
Má rodina, mí skuteční přátelé zářili z monitorů, ze svých obýváků a já prožívala Sama doma.

Prožila jsem své první vánoce s panem C.
Na rozdíl od jiných mužů v mém životě, mne odzbrojil, pokořil a svíral v objetí, o které jsem nestála a nestojím. Neustále poťouchle vystupoval a dožadoval se přízně.
Jako milenec, chladný a úsporný z mého života kradl bezprostřední a lidskou podstatu, to co mi strašně chybí, objetí. Lidské, teplé a upřímné.
Nepopřála jsem vám šťastné a veselé a upřímně mne to mrzí.
Doufám, že tak učiním s Novým rokem a v něm mi už nikdo nebude strkat tyčky do nosu, jak to pan C zařídil jako dáreček k vánocům.
Zdravé a veselé dny přeje dutohlavá blondýna.
PS. slibuji, že na návštěvu k vám přijdu pouze negativní :-)





středa 2. prosince 2020

 Ale jistě, paní Rettigová ....



Otři čistým šatem čtvrt libry sladkých mandlí, buď je drobně utluč, neb na struhadle rozstrouhej, k tomu dej 6 lotů tlučeného cukru, jeden ustrouhaný muškátový ořech, kvintík tlučené skořice, kvintík hřebíčku, z půl citronu drobně pokrájené kůry, osm lotů másla, osm lotů pěkné mouky, to všechno dobře promíchej, pak třemi žloutky zadělej, nech asi hodinu v chladném místě odpočinout, pak to na dvě stébla tlustě rozválej, dělej formičkami rozličné koláčky z toho, nech na papíře upéct, pak přetáhni ledem rozličných barev, nech usušit a dej mezi jiné pamlsky na stůl.

/ Vánoční koláčky s kořením M.D. Rettigová , Domácí kuchařka, vydáno 1844 /


Právě mi po bytě krásně voní linecká kolečka. 
Jedno za druhým sázím na plech a nejde nevzpomenout na ta má první.

U nás doma se nepeklo a tak jsem si jako čerstvá novomanželka dala za úkol omráčit svého novomanžela.
Pokud paní Dobromila ve svých receptech vrážela jako průkopnice vejce, používala kvintíky, lokty a loty, já jsem se sice držela novodobých postupů, výsledek byl rozpačitý.
I po třech týdnech mé nazdobené pečení neproleželo, na skus převyšovalo al dente a při poklepaní o podšálek, zvonilo.
Marná lásky snaha, můj muž do toho dal všechno, pozřít šlo pouze po namočení do čaje.
Ale jistě, paní Rettigová, váhu jsem neměla vytárovanou, máslo jsem nenechala povolit, dalo by se s ním mlátit o zeď a vrátilo by se zpátky jako úhledná a neporušená kostka.
Vím, měla bych svým čtenářům také nalít čistého vína, nikoliv hladkou, já používala polohrubou, aj hrubou mouku :)
Autorka již lety prověřené domácí kuchařky toho napsala mnohem více, její literární počiny upadly v zapomnění. Sama se v jednom dopise vyjádřila  ... více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než po nejkrásnější básni.
A toto bych určitě rozporovala. 
Mé vanilkové rohlíčky by se určitě zapsaly do dějin naší malé rodiny, kdybych v návalu obžerství na balkoně nestrčila hlavu do krabice .
Zavřela jsem oči, strčila si do úst vanilkový rohlíček a on se mi na jazyku nerozpustil, nevyvolal chuťový orgasmus, on mi začal na jazyku šumět. 
Zda jsem ho obalila v moučkovém cukru a místo vanilkového cukru jsem použila kypřící prášek, 
třaskavost na patře vyvolala škleb, to netuším, ale vězte, nic tak nechutného jsem na balkoně už nikdy nenašla.
Ale jistě, paní Rettigová, za blbost se platí, za zbrklost také, ale správná hospodyňka to nikdy nevzdá a napeče novou várku, již ale raději použije vanilkový lusk.
A pak talíř zdobí vanilkové rohlíčky jedna báseň.
S roky přichází cvik, zkušenost a osvědčené recepty.
Váha se vytáruje, najde se ideální teplota trouby, zručnost v rukou dělá jedno kolečko jako druhé a ingredience připravíte v pokojové teplotě.
Ráno si vyndáte čtyři kostky másla a do dvou hodin jsou pouze tři. 
Hledáte na netradičních místech, při pohledu do zrcadla zpochybňuje své vlastní já. Děsíte se, že už neumíte počítat do čtyř a bojíte se toho německého dědka.
Ale jistě, paní Rettigová, že jste si nikdy večer nešla lehnout a pod polštářem jsem nenašla oslintanou půl kostky másla schovanou mezi dvěma polštáři ?
U toho všeho ležícího a funícího kocoura Míšu, který měl dost času si tradiční českou lahůdku z Tatry odtáhnout do ložnice, zpracovat přes půlku obsahu a ještě zacintat půlku postele. 
Kdo maže, ten jede a hlavně, když si nacpat pupík, tak jen kvalitními a čerstvými produkty.
Žádná Hera, pěkné máslo od Tatry.

Ukládám voňavé poslíčky adventu do krabice.
Doufám, že nebudou na patře šumět, že na skus pohladí spíše patro, jo a Míša, ten právě oslintal láhev od olivového oleje, provinile se usmál, je prý skvělý na srst.
Ale jistě, paní Rettigová, nebudu kulinářský guru, ale když někomu dnes můj článek vykouzlí úsměv, bude to všechno v tom prosincovém kvapu jedna báseň.