středa 27. února 2019

Únor v kostce ....



Prý jeden z nejméně atraktivních měsíců v roce začal přívaly sněhu, které potěšily duše malých i velkých bez rozdílu, lyžařů, bruslařů. Nějak jsme zapomněli, jak úžasné je i ve městě, když napadne sníh. Obrovské vločky, bílé závěje, tolik romantických fotek jako letos jsem dlouho neviděla.
A jak končí ?  Dnes padaly teplotní rekordy, ve slunečních paprscích se třepetali motýli / skutečně,  nepožila jsem  /, o včelách létajících nad záhony ani nemluvě a jako totální chaos vnímám opalujícího se slimáka, který si na lupení pěkně slintal.
Lidová pranostika praví ...  Co si únor zazelená - březen si hájí. Co si duben zazelená - květen mu to spálí. A že se zelená. Polovina skalniček raší, plaménky obrážejí. Já jako obrovský milovník travin se 60 kousky na zahradě, jsem musela začít rychle se střihem, některé hodně rané odrůdy již mají 10 cm nové výhony. Abych nestříhala do nového pletiva rostlin, bylo třeba hodně rychle omlazovat a stříhat. Kdo otálí, nemusí, již nyní zelenající nové výhony vydrží i mráz. 
Nedostala jsem stavební povolení, né, že bych jako na základce zlobila, ale nevyhovuji  s projektem stavebnímu úřadu. Rok běhaní po úřadech, žebrání, hromada peněz, ještě víc nervů a všechno špatně.
Přiznám se, že mi myšlenky nahrávaly a nutily mne vše vzdát, jenže to bych to místo nesměla milovat, to by to místo na mne nesmělo celý život čekat. Nesměla bych zde dřít jako Bulhar, sázet každou rostlinu, travinu, květinu. Když člověk někde nechá srdce, nemůže utéct.
A tak jedeme další kolo stavebního řízení, přátelé, já to postavím. Věří tomu málokdo, já to skutečně postavím.
Už dva měsíce vím, jaké je to, když do rodiny přijde nemoc. Vážná, žádná rýmička, žádný kašlík.
Nejdřív omráčí tělo i mysl šok, šílený, nepopsatelný šok. Tečou slzy a s nimi se řeší ta otázka proč ?
Proč má hodná, báječná ženská, která nechlastá, nekouří a žije zdravě, ve svém ňadru nádor.
Daleko větší šílenství nastane, když se čeká na diagnostiku, to vše kolem se stává  srandovním, malicherným a změní se úhel pohledu úplně na celý život. 
Naše docela malá, maličkatá rodina se semkla a ukázala, že krev není voda, že spolu dokážeme možné křížené s nemožným, my všichni vyhrajeme, zvítězíme a jak jedna skvělá kamarádka říká ... natřeme prdel té devítihlavé sani.
Starost, strach o lidský život mi přivřel oči a jedno si skutečně neodpustím. Přehlédla jsem, nevěnovala jsem patřičnou pozornost a nebo jsem byla zavřená ve skleněné kouli a nedokázala jsem ven, nafackovala bych si ! Kočičák Míša, věčný parťák u každé blbosti trpěl a já přehlédla příznaky onemocnění. Pár minut před dvanáctou, ale povedlo se. Stokrát jsem se té němé tváři omluvila, cítím zodpovědnost za jeho stav a ještě dlouho si budu sypat popel na hlavu po kýblech.
Sypáním bych rozhodně potěšila malého Soptíčka, který za každým druhým slovem říká, že je přeci veliká. Děsím se, když poprvé řekne, že se těší na občanku. Bože, proč všichni tak spěcháme ?
Od malička toužíme být velikými, nu a pro samý kvapík zběsile stárneme.
Veliký Soptíček zažil svůj první karneval a pak týden chodil pouze po špičkách jako baletka. V zimní obuvi, opět v rytmu vánočních koled, poměrně humorné číslo a tak jsem upekla vánoční banánky, aby to bylo v jednom konceptu. Když blázinec, tak pořádný.
Na jedno jsem nesmírně pyšná, začala lyžovat. Já nemehlo, nelyžař a loser zimních sportů, jsem uronila slzu, když jsem viděla  první sjezd své vnučky na lyžích. Ta radost z jízdy, sněhu, ze života, co víc si přát?
Krátký únor  utekl zase jako voda, kavárensky jsem se realizovala, povalečství bývá v zimních měsících tak úžasné, káva, zákusky, pohárky, miluji tu atmosféru. Je báječné, že se nestydím za fakt, že proválené odpoledne v příjemném prostředí není ztráta času, kdy společnost lehce ševelí, servírky decentně odnáší nádobí a káva skáče na stůl sama. Inu, s jarními měsíci vše dostane řád ...
Loučím se v měsícem, který mi přinesl mnoho bolesti, probdělých nocí, ale i naděje, radosti a poznání, že rodina má skutečný význam, když je objímající, milující a všudypřítomná.
Nadevírám pomaloučku, polehoučku měsíci, který má přinést jaro. Jak to pojmout, když venku to už jarně voní, ptáci zpívají, motýli létají ?  Necháme se překvapit ...







sobota 23. února 2019

Po nás potopa ...


Vždy to tak krásně začíná.
Romantické pohledy, letmé dotyky, první společná večeře.
Vědecky je dokázáno, že v určitém věku není třeba dělat cavyky.
Nehledáme si inseminátora, zakladatele rodinného krbu, tak proč selektovat.
Proč se tvářit odtažitě, bývá to pak po prvním sexu i možným fiaskem.
První milování se podaří, následuje další, další a další.
Dva se vyhladověle hltají a nemohou se navzájem nabažit.
Řešíme bydlení. Já malý pronájem, ty malý pronájem.
A co s tím? Sestěhujeme se.
Pořizujeme první společné povlečení, nezatížené minulostí, nevidíme v něm soka
z minulé štace.
Nakupujeme, cestujeme, vaříme, konzumujeme společný život.
Sedíme na pomyslném obláčku. Něco nám chybí ?
Copak to asi bude ?
Další manželství ?  Ne, rozvod se vsákl pod kůži jako po kérce.
Společný dům ?  Ne, ten poslední ještě není splacen.
Děti ?  Každý máme své, další už děloha neunese.
A tak nám do obývacího pokoje přiskáče štěně. Malé, blbé a naše.
První večer ho hladíme, usínáme s ním.
Já, ty, štěně, jsme my. My a náš je svět.
Kdyby šlo kojit, kojíme.
Následuje období fascinace, jak společně dokážeme fungovat.
Venčíme, krmíme, očkujeme, hladíme, prodlužujeme si život dlouhými procházkami.
Malé, hloupé psisko rozmazlujeme jako společné dítě.
Milión fotek zleva, zprava, nahoře, dole, tolik selfie má jen Kim Kardashian.
Proč jsi mi nezavolal ? Kde jsi dneska přes poledne byla ?
To nádobí jsi nemohl dát do myčky ?  Ty jsi vybíral ze společného účtu ?
Proč ten pes skáče jako kretén ?  Mám rozkousané tenisky, vidělas ?
Krize. Jako zeměkoule, jako celý širý vesmír.
Je tu, je hmatatelná, je cítit.
Vyhýbáme se jeden druhému, nechceme dýchat vzduch toho druhého.
Netoužíme se dotýkat. A neprahneme hladit ani naše společné dítě.
Prochcaný byt, prochcané koberce, žádné rodinné procházky.
Za dveřmi uplakané psí miminko, které nechápe.
Netuší, proč už není mazlené. Proč se smí jen vyčůrat a hned domů ?
Kde jsou ty pamlsky, hračky, kde je to hlazení ?
Jeho status se změnil jako první, nezadaný.
Její status ho následoval, nezadaná.
Nechceme společné prostírání, nechceme společné cíchy, nechceme nic, co bude připomínat vztah.
A ty vystrašené psí oči, to rozechvělé kňučení, když si ho přebírali v útulku.
To je život, tvrdý, drsný, s námi se také nemaže.
Tak hurá na seznamku, nééé ....


 

neděle 17. února 2019

TERAPIE PŘÍRODOU ...


Pokud to zrovna v lidském životě není procházka rajskou zahradou, musí si lidská mysl hledat náhradní zdroje. To, co se jeví jako skutečná nabíječka nových emocí, je příroda. 
S fotoaparátem cílím na krásno, hledám skryté zdroje.
Lidové pranostiky praví na únor o moudrech staletími prověřenými. A vůbec se nebojí současného teplého února, prý si s ním březen skvěle poradí a v potěšujícím trendu ho podrží.
Přeji vám kouzelné předjaří ....


pátek 15. února 2019

DOPIS BEZ ZNÁMKY ...


Má,

tento dopis Ti píšu už čtyři týdny.
Kdybych s každým úvodem měla začínat na papír, ležela by kolem mne hromada papíru.
Klávesnice si s tokem myšlenek poradí. Roztřídí to důležité, to malicherné, sny, bludy.
Ono, co si my dvě budeme vykládat, nějaký pátek se známe, tykáme si, jsme propojené neviditelným předivem vztahů.
Stála jsem za oknem, když jsem tě na vlastní oči viděla poprvé. Seskočila jsi z motorky rozmazlence rozmazleného, sundala si helmu a do slunce vypadla kaskáda tvých hustých černých vlasů. Tmavě hnědé, čokoládové oči nervozně těkaly po úplně novém teritoriu, kartáče tvých hustých řas, které ti mimochodem závidím ještě dnes, jemně stíraly nervozitu, kterou jsem z tebe cítila.
A zbytečně, viď ... netrvalo dlouho a už jsi seděla u nás v kuchyni a ládovala se skvělým rizotem mého australského přítele. Učily jsme se spolu na maturitu.
Já internu milovala, ty jsi měla v krvi chirurgii. Renální selhání, Bechtěrevova nemoc, plicní nedostatečnost, infarkt myokardu. Jo, přesně si vybavuji, že jsi místo biflování toužila vypadnout a být se svým milým. Trhali jste maliny nezralé, měli rty sladké, bláznivě opatlané, svět vám ležel u nohou. A ta maturita, tak ta se v září také podařila.
Narodil se váš prvorozený, mohla bys sedět slavným jako předloha. Kojící Madona.
Zdravá, silná, krásná. Pohled na tebe s novorozencem v náručí uklidňoval, žádný chaos. Žádná nervozita. Maminka se synem šířící atmosféru jako v reklamě na Nutrilon. / těch peněz co ti uteklo, viď, na reklamních spotech bys trhla pěknou raketu na spokojené stáří /
Poslechni, váš svatební den, to byl pošmak. Srpen jako ze žurnálu, horko, že se nedalo dýchat, natož vstupovat do svazku manželského. Nejvíc tuhle skutečnost prožíval váš syn, který se mi několikrát tak posral. Nejde to napsat slušně, ale my dvě si na nic nemusíme hrát.
Měl posraný i to svoje dětský kvádro, pak mi utekl do křoví, kde jsem ho zpoza trnů rvala ven.
On řval, já řvala a do toho jsi vešla svatebním špalírem ty. V bílých šatech, učesaná jako celebrita, do dneška jsi mi neřekla, jak jsi to udělala, že jsi nevypadala jako spařené prase. Jako jediná.
A vůbec na tobě nebylo znát, že se ti rozpadla svatební kytice, horkem. Nejsi ty kouzelnice ?
Každý druhý týden v únoru ti večer píšu a přeju šťastnou cestu do porodnice. Přišel mezi nás tvůj druhorozený. Malý elfík s ušima jako plácačky, rychlý, hyperaktivní. Roste jako z vody, dnes je to fešák. Tuším, že ten tě stál spoustu sil.
Malý génius, který jako trn v tučné zadnici vytáčel kantorky, které si s jeho nadáním nevěděly rady.
Pamatuji si, jak jsi se rvala jako lvice se školským úřadem, ředitelkou, inspektory. Těch slz, co proteklo tvýma očima, té bolesti, která tě týrala z nepochopení tvého dítěte. Obdivovala jsem tvou neochvějnou sílu, která tě hnala v boji za spravedlnost. Věř mi, nevím, jestli bych to dala ?
Má,
od toho tvého telefonátu, už nic nebude jako dřív.
Jedna jediná, malá, nenápadná tečka na monitoru ultrazvukového zařízení. Právě ta tečka rozhodla.
Když jdu já na prevenci, klepu se jako ratlík. Strachem.
Vůbec si nedokážu představit, když pak právě ta tečka udělá ze života paseku. A ty tam tu tečku máš.
Dva týdny čekání, zda je tečka maligní či benigní, to je hnus, viď ?
Ráno vstaneš, jsi veselá, směješ se. Někdo ti pak na monitoru ukáže tečku. Nejíš, nespíš, šíleně se bojíš, co bude s tebou, s tvými láskami, s tvým životem. Jedna tečka rozhodne o bytí či nebytí.
Chodit za tebou do nemocnice, smát se, dělat humor. Hmmm, to bylo jediné, co jsem ti mohla nabídnout. Jojo, já to umím " rozsvítit ".
A pak jsem dlouze seděla na parkovišti, hlavu opřenou o volant, tekly mi slzy a moje duše byla tak zoufale vyšťavená, bolavá. A co jsi musela prožívat ty ? Dva týdny očistce.
Slovo rakovina se nevyslovuje, říkáme mu malý, kouzelný, útulný. Je to jako u Harryho Pottera, žádný pán zla, žádné označení pro jednu malou, trapnou a bohužel významnou tečku.
Naše humorné průpovídky jsou hodně drsné, včetně těch o nových prsních implantátech, o prsních rekonstrukcích, po kterých jsem toužila já ! Tak proč, kurňa, ty budeš zase o prsa vepředu ??
Před měsícem jsem seděla u stromku, který jsi zdobila, obžírala tvoje cukroví, nasávala to, čemu se říká rodinná pohoda. Těšila jsem se na dárky od tebe, protože ty je umíš nejlépe vybrat a nádherně zabalit. Tak se koukej snažit, moc se s tou tečkou necrcat, já se na příští vánoce nemůžu dočkat.
Píši ti dopis bez známky, ale s nadějí.
My všichni to dáme, ty to dáš, protože tečky jsou v lidských životech od toho, abychom je řádně vygumovali, vyretušovali a to slunce v nás, mohlo zase ven.
Drž se, myslím na tebe, jsem s tebou.
Tvá ...

PS : Vím, jak miluješ moře, slunce, teplo ....




úterý 12. února 2019

Jak se blondýna připravuje na jaro ....


Netuším, jak jste na tom vy, ale já jsem v zimě lenivá. V momentu, kdy sluníčko zaťuká, všude se probouzí nový život, chytím optimismus za pačesy, dostaví se radost ze života, ale je i mé tělo připravené na jaro ?

1. ZAČNEME POZVOLNA

Jsou mezi námi tací, kteří nabuzeni jarním slunce nasadí jarní režim. Chtějí tu zimu prostě odkliknout, co nejdříve. Začnou lítat s hráběmi po zahradě, ve sportovním overalu po kopcích, nacpou se jarními saláty. Jenže místo náboje se dostaví únava, vyčerpání, doháníme to tabulkami čokolády, tudíž paradoxně na jaře přibereme, no a to nemluvím o jarní depce.
Takže přátelé, tělo máme oslabené, vymrzlé, začneme si to jaro dávkovat pozvolna, v klídečku, jen tak máme šanci se dostat do skvělé kondice.
Blonďatá zkušenost :  když říkám v klidu, myslím tím své první pomalejší já, protože druhé rychlejší já nesmírně trpí. Třeba jako u kadeřníka, kde jsem seděla dlouhých šest hodin, abych byla platinová blondýna. Vypila jsem dva litry minerálky, dvě kávy, snědla několik jablek a celkově jsem se obávala, že v honbě za dokonalostí v salónu i přespím. Kdo se domnívá, že mi za tento časový úsek osekali boky, vyleštili obličej a přišili ňadra pod bradu, tak toho zklamu. Jsem jen blondýna s chladnou platinovou barvou  / nikoliv hlavou / velice pomalu nanášenou ...



sobota 9. února 2019

S cizím Ježíškem v cizím pokoji ...



Přítmí malé panelákové kuchyně ukryje do svých stínů majitelku. Sedí, nepřebírá hrách, ani čočku, její dlaně spočinuly na čerstvě vyžehleném ubruse. Hrubost kůže signalizuje, že gumové rukavice by se hodily. Neumí s nimi, nemá cit. Holou rukou se špína lépe drhne.
Malá, lehce zavalitá Milena toužila po obrovské, krásné rodině. O protikladu malé, nefunkční, které velel její věčně opilý, despotický otec a ustrašeně vyklepaná submisivní matka. Neveselé, truchlivé dětství vytěsnila a zavřela do láhve, kterou symbolicky zahodila do řeky.
Ve svůj svatební den se cítila naplněná, doslova a do písmene, čekala své první dítě. Tohle dítě bude mít jiné dětství, slibovala si v myšlenkách a hladila si něžně své vzdouvající bříško. Bolest, kdyby mne jen nebolela tak celá záda, kdybych je mohla odložit, odhodit. Kdepak, ten výsledek bude stát za to, slibovala si celý den, slibovala si celou noc. Navzdory křížovým bolestem porodila dceru a netušila, proč zdravotnický personál našlapuje tak potichu.
Malé droboučké děvčátko se narodilo bez lebeční kosti. Hladila jemnou kůži tváře malého vymodleného andílka, když naposledy vydechl. Tenkrát toužila odejít s ním. Navždy.
Netrvalo dlouho a osud zalevel na veselejší notu. Milena přivedla na svět zdravou holčičku.
Strach a obavy vystřídala radost, naplnění. První slova, první krůčky, první jízda na kole bez koleček, první přání k vánočním svátkům opatlané neumělou rukou malé holčičky.
Celé to těšení, radování zkalil verdikt lékařů, který zněl jasně. Žádné další dítě už neporodíte.
Mezi slzami opět zazátkovala další pomyslnou láhev a hodila jí s klepající rukou do řeky nářků a bolestí. Sen se rozplizl do reality, budeme malá, ale zdravá rodina.
Rozjel se kolotoč kroužků, baletů, recitování, keramik, vysvědčení. Leckdy se nedostalo ani na to rychlé večerní pomazlení, její Libor by zasloužil medaili.
Hrdost střídalo veselí při maturitním plesu, promoce na jedné vysoké škole, další promoce na druhé vysoké škole.
Milena si nevybavuje, kdy přesně přestala žít svůj život a začala žít život své dcery.
V tom běhu, stoprocentním servisu, nevyspaných nocích, naleštěných botách, nažehlené sukni.
Kde má ona svoje žití, kde má ona svou radost ? Ztratila chuť se milovat, pomazlit se. Její Libor by zasloužil další metál, utekl a ani se pořádně nerozloučil.
Venku je tma a pouliční lampy dávno svítí. Každé přijíždějící auto se protáhne stínohrou bytem a gigantické obrazy kloužou po hrubé mnichovské omítce.
Majitelka bytu se krčí ve svých myšlenkách. Dnes jim to všechno řeknu. Ano, dnes se konečně postavím všemu, co mne dávno netěší. Kdy jsem se stala služkou, vychovatelkou, kdy jsem se stala Popelkou rodiny mé dcery ? Já to dneska rozseknu, já to dneska dám.
Ticho místnosti jako na povel přeruší ataka mobilního telefonu. V jeho nitru řve Milenina dcera, kde se fláká, nevyzvedla vnučku z kroužku. Učitelka už volala dvakrát.
Unavená, rozechvělá rozsvítí a světlo řezavým způsobem přeruší tok myšlenek.
Kdepak, dneska jim nic neřeknu, až zítra ....


Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, koledy přichystal, koledy přichystal.
Byt září čistotou, voní vanilkou a atmosféra se ligotavě pohupuje v rytmu vánočních koled.
Ema stojí v koupelně, omývá si už asi podesáté ruce a po tváři jí stékají slzy. Jsou nejslanější v jejím životě, na tváři dělají brázdy, rozežrané bolestí, ztuhlostí. Bože to tak bolí, nepřežiju to.
Zavře oči a pustí si do své šedé mozkové kůry krásný film.
Jedle vyzývavě vypouští do prostoru všechny silice, které může nabídnout. Pod ní na malém stolku leží do barevného papíru nazdobené a ostužkované dárky, těší se na své majitele. Jména napsaná na cedulkách úhledným, rozmazleným písmem.
Naservírované cukroví na talířku po babičce, voňavé ovoce, svíčky, čokoládové truffle a koledy a smích a radost.
Pod vánočním stromkem veliká, teplá a chlupatá deka. Jak krásně se na ní rozbalují dárky, trhají mašličky, škube papír. Vyprávějí se příběhy z honu na dárek. Veselé, nekomplikované a objímající.
Celá rodina na jedné dece. Pospolitost, láska i dojídání bramborového salátu s již studeným kuřecím řízkem. Dlouhé hodiny, jako by nikdy nechtěly skončit, vlastně by ani nemusely. Také proč ?
Vždyť i o tom jsou přeci vánoce, když se sejdeme všichni na jedné dece.
Kouzlo vánoc v přímém přenosu, nezapomenutelný film ověnčený desítkami Oscarů.
Z obrovské dálky doznívá písnička Karla Gotta Kdepak ty ptáčků hnízdo máš, bože, jak patetické, jak pravdivé a jak bolestné.
Ema otevírá oči, zarudlé a cítí se jako ten ptáček, postrádající své hnízdo.
Jak to, že stojí v cizí koupelně na Štědrý den ? Jak to, že čeká na cizího Ježíška v cizím pokoji ?
Kde jsou její blízcí, kde je její rodina ?
Je pro ni neuvěřitelné, že na dece pod vánočním stromečkem její dcery, jejího zetě, jejich dětí nezbylo jediné místečko. Místo pro Emu, pro mámu, pro babičku. Místo na veliké, chlupaté dece, kde člověk má cítit pospolitost, lásku a rodinné pouto. Místo pro ni nezbylo ..
No tak, Emo, utři slzy a pojď mezi nás. Něžný, chápavý hlas kamarádky, úsměv na tváři jejího muže a zvoneček, oznamující nadílku.
Na vánoce by nikdo neměl být sám, se říká. I když nezbyde místo na dece.
Ema ten večer okusila poprvé ve svém životě, že Ježíšek se svými dárky nemůže být nikdy cizí, ať rozdává kdekoliv....


Mateřství je dar. Někdy je síla mateřství větší než zákony přírody.
Jen se v něm neztratit, zorientovat a mít vždy volné místo na dece.
Příjemný víkend přeji.



 

úterý 5. února 2019

ŠTĚSTÍM POLÍBENÁ ...



Za oknem sněží. Hustě. Obrovské vločky za silného větru narážejí do okenní tabule.
Zima, po které touží děti. Řidiči se děsí a důchodci se bojí vystrčit jen nos.
Odstrojuji vánoční stromeček a vlastně se mi vůbec nechce.
Byt je pak nahatý, strohý a nesvítí, netřpytí se.
Zvoní zvonek. 
Crrrrr. Znova. Někdo se nevybíravě opírá o zvonek.
Proboha, copak hoří ?
Crrrrr, úderně se rozléhá po bytě, mám puštěnou Lásku nebeskou a tenhle akord v ní 
špatně zní. 
Otevírám zvědavě okno a tam stojí on.
" Dobrý den, jste Simona Doležalová ? "  táže se muž v černém stejnokroji Městské policie.
Vyděšeně vyhrknu   "  Ano ".
" Oblékněte se, půjdete s námi "  odpovídá muž zákona a křiví ústa.
Chvatně se oblékám a hlavou mi letí. Zase jsem špatně zaparkovala ?
Někdo z rodiny havaroval ?  Stalo se něco horšího ? 
Vykradli nám obchod ? Podpálil mi někdo na zahradě chatu ?
Tisíc otázek a žádná odpověď.
Srdce mi bouchá jako o závod a šíleně se bojím. Proč by si pro mne jinak chodili v neděli večer ?
Stala se nějaká tragédie.
Před domem čeká skoro dvoumetrový chlap, černý mundúr podtrhuje jeho důležitost.
Měří si mne od hlavy k patě, svým zrakem bere míru na vězeňské tepláky.
Odvádí mne k autu a soused Sviták se za oknem dusí plátkem chleba, jak volá na ženu.
" Přišli si pro Doležalku, dělej, dělej ... ". 
/ každý dům má svou Kelišovou, u nás ji zastupuje soused Sviták /
Ve vozidle s obrovským  Pomáhat a chránit sedí další, snad ještě větší chlap.
Ten se na mne směje, tak fajn, třeba se budu taky smát, honí se mi hlavou.
" Paní Doležalová, copak jste dělala před třemi hodinami ? "
" Nakupovala v Bille. "
" Výtečně  a dál  "  dotazuje se a zase se usmívá.
"  Nakoupila jsem, telefonovala jsem s Padesátkou /  Míšo, promiň, v jednu chvíli jsem si myslela, že jsi se na mne domluvila /, dělala jsem zelný salát s červenou řepou a odstrojuji  stromeček . "
" Výborně a dál "  nenechá se odradit mým proslovem strážce zákona.
Dál fakt netuším, začínám se obávat, že jsem se stala součástí buď skryté kamery nebo nějakého nejapného žertu.
Na dotaz, zda mi nic nechybí, vyhrknu jako kulomet negativní odpověď.
Muž si sahá do náprsní kapsy a s hurónským smíchem vytahuje mou peněženku.
Tu, kterou jsem po zaplacení nákupu nechala bezprizorně ležet na pokladně.
A odešla bez ní domů.  / obrovskou bonboniéru si zaslouží i slečna na pokladně /
Chce se mi omdlít, umřít.
" Nechybí vám něco z obsahu ? "
Nechybí. Už nechybí.
Mám občanský průkaz, řidičský průkaz, malý technický průkaz, útržek o platbě povinného pojištění, průkaz pojištěnce, platební karty do dvou peněžních ústavů,  útržek nové dálniční známky, je zde i celá hotovost. 
A také stvrzenka za zaplacení pokuty pro nevhodné parkování.
Vlastním vše, abych zůstala právoplatným členem naší společnosti.
Celé odpoledne jsem si žila spokojeně bez dokladů. Ach jo.
Ztráta všech průkazů by ze mne udělala duševního invalidu, se strachem o budoucnost.
A toho lítání po úřadech, vysvětlování.
Moje díky a radost byla nehraná, nefalšovaná a kdyby se soused Sviták nedíval, olíbala bych je oba.
Strážce pořádku a klidu. A zákona, že.
Tu první únorovou neděli jsem byla nejbohatší ženskou pod sluncem, byla jsem políbená štěstím a ten nade mnou se fakt nadřel. 
Jo a už vím, že pomáhat a chránit není klišé ... tedy samozřejmě, pokud mi pánové zase nevyšvihnou pokutu za špatné parkování .....




neděle 3. února 2019

O ÚSMĚVU SLUNÍČKOVÉHO TOMÁŠE ...



Už příchod k automobilu naznačil, že to bude dlouhý a vyčerpávající den.
Za stěračem ležel žlutý lístek od měšťáků. Parkuji jako blondýna, tedy špatně. V době, kdy jsem se nastěhovala, měla auto každá padesátá rodina a na parkovišti si děti hrály na honěnou.
Dnes má každá rodina tři auta a zaparkovat, znamená být hrdinou.
Výstraha, že jsem hňup tedy existuje, večer se k ní postavím čelem.
Řítím se vozem na Prahu, ve velkých naleštěných autech sedí malí muži, tyhle napoleonské komplexy mne nesmírně baví a když přidají na rychlosti, aby všem ukázali,  že nejen Jarda Jágr má doma zlato. Oni si ještě k tomu leští zlatou ebenovou tyč, mistr zlatou hokejku.
Já ve svém drobném korejském voze, když přijíždím ku velkoměstu, vyzní celá situace, že jsem právě dorazila na unavené koze.
Unavená korejská koza má ovšem výhodu, všude s ní zaparkuji. Skoro všude ! Ten rozměr  mého automobilu se jeví skladně a úsporně.  V místě dojezdu vyskladním všechna napěchovaná žebradla, v noci jsem vařila silní kuřecí bujón, nudle jsem neválela, dala jsem přednost válení u poslední série Hry o trůny.
Kuře na paprice s noky jsem naládovala spolu s pudinkovým štrůdlem  do objemného zavazadla a vyrazila zachraňovat chřipkovou domácnost své dcery. Všimli jste si, že v momentu největšího zatížení, obtěžkání, potřebujete potáhnout kalhoty, z podprsenky se derou ňadra a zákonitě si rozbijete ústa o obrubník ? 
I teta Jaruna z maloměsta ví, že slušivá zástěra, barevný šátek není frajeřina.
Zauvažuji, zda supermoderní slimky nezaměním za apartní a pohodlné tepláky. Gumu vytáhnu pod bradu, pohodlí a zase pohodlí. / tepláková sousprava, kule dej si doprava, tepláků král ... /
Po uvítacím ceremoniálu jsem sbalila natěšeného Soptíčka a vyrazili jsme spolu za kulturou.
Naučila jsem svou vnučku žvýkat žvýkací gumy a toto má povoleno pouze se mnou. 
Způsobně a kultivovaně si sedla ve vlaku, nožky krásně k sobě, úsměv a plátek žvýkačky do úst.
To potěšení, ta radost z balíčku za dvacet korun, nepopsatelný zážitek, mlaská tak vydatně, tak věrohodně, tak nahlas, že dáma naproti s knihou v ruce, intelektuálka jedna, protáčí oči v sloup.
Můj malý dobytek si jako bonus začne honit v nose holoubky, jak něžně deklaruje. Jako delikatesu si je sází do úst. Mezi prsty je uhněte do kuličky. 
Mlask, holoubek, mlask, holub jako Brno, mlask. Proč se z roztomilé princezny stane takové nekultivované čuně, fuj ?
Vcházíme do místnosti plné motýlů, moje vnučka spíše než třepetání jemných motýlích křídel sleduje v obrovském zrcadle svou siluetu, je spokojená a když si opět začne větrat svůj holubník, nechápu, proč jsem zde platila to vstupné ? Mohla si dělat potěšení doma a zadarmo.
Sedáme si do obrovského kolotoče, do kočáru pro Popelky. Hned za mnou sedí na velkém koni další statečná babička se svou vnučkou. 
Cink, cink a jedeme. Náš kočár začal rotovat kolem své osy, zrychluje. Ve stejném tempu se řítí koně za mnou a naše pohledy, naše zoufalé pohledy se spojují jako proletáři všech zemí. Cink, cink. Slézám z kočáru, klepou se mi nohy, žaludek mám v krku. Proč tu mají tak přetopeno, tak vypadá energetická krize ?
Slézá dáma vedle z koně, rozbije si slušně řečeno hubu neb zapomene včas vyndat nohu dolů. Klepe se víc než já. Naše vnučky jsou nadšené. 
Cink, cink, už nikdy víc.
Čas oběda se nachýlil. Zda pozřu netuším, ten kolotoč fakt rotoval hodně zhusta, zkusím to.
Do místnosti vchází sluníčkový Tomáš Klus se stejně sluníčkovou manželkou Tamarou a jejich dětmi. Jsem vyvalená, překvapená, domnívala jsem se, že snídá astrální rosu, v poledne medituje a k večeři si krájí a maže na chléb tmu, ve které prý týden hledal podstavu svého bytí. 
Sedíme každý u svého stolu, pijeme jemně perlivou vodu Rajec, jíme pizzu a dýcháme stejný vzduch.
Jen Soptíček si prostě s Klusovic dětmi hrát v koutku nebude a nebude. Za to se oddaně zapojí do záchrany nejmenší Klusovic princezny, kterou pak tátovi odvádíme ke stolu. 
Asi tušila, že jsem prima babka, bohužel já nepiju ranní rosu, asi by nám to spolu při snídani drhlo.
Odcházíme spolu pohromadě, jedna veliká skupina dětí. Sluníčkový král se ohlédne, rozloučí  se a jeho oči se střetnou s těmi mými. Oba víme, oba tušíme, děti jsou radost, že, Tomáši ?
Domů se vracíme kolem místního kačáku, krmíme jako o život vyhladovělé kačeny. 
Únor zebe, zalézá za nehty.
Kultura byla, zvířata byla, vytvořili jsme několik nových výkresů, náš sníh má bílou vatovou podobu, je třeba si pomoci, když venku nic nepadá.
Posbírám kastroly, pekáče, natáhnu si tepláky a cestou kolem Řípu valím na služebnu, vyřídit ten žlutý lístek za stěračem.
Ujela jsem dvěstěpadesát kilometrů a s občanským průkazem si sedám na služebně. Budeme projednávat můj trestný čin. Mají tu teplo. Mají tu přetopeno. 
Dostala jsem zabrat, padá na mne únava.
Nehádám se, nepřu se, chce se mi spát.  Kdyby tu měli rozestálo, nebránila bych se. Spánku.
Abych neusnula, zafixuji se na obočí příslušníka, který mi sděluje paragraf, za paragrafem.
Ty kluku jeden, ty bys měl mít na to tvé obočí zbrojní pas, říkám si v duchu. A už se vidím, jak mu s pinzetou trhám ty třícentmetrové chlupy, fuj, to jsou kůly, co mu trčí z obličeje.
Slyšíte, říkám, máte to za 100 korun, slyšíte ?
No jasně, slyším, mám mu navrhnout, že mu s tím obočím pomůžu ? Nechám to na příště.
Je pozdní večer, je první únor, já vím, první máj byl zněl lépe.
Hledám své místo na parkovišti, nenacházím. Odjíždím rotovat po přilehlých parkovištích a ve zpětném zrcátku vidím rozsvícené oči sluníčkového Tomáše, bože to byl zas den ...



/ jeden z mála okamžiků, kdy lovkyně zacílila na motýly, nikoliv na holuby /