Nadbytek z nás dělá dobytek ....

Ráno začíná smíchem, večer končí pláčem.

I tak nějak by se daly shrnout mé pocity, když jsem přijala jeden, jediný hovor.

Přijímám jich desítky za den, stovky za týden, tisíce za měsíc.

Obchodní, soukromé, příjemné, úsměvné, ale i ty, jenž vytočí, zaprudí.

Oč horší, oč alarmující je, když se na displeji objeví jméno, které není obvyklé.

Smířlivým, klidným a přesto výstražným hlasem požádá, aby jste se v rámci následného zdravotního stavu posadili. 

Je třeba přijímat mizerné zprávy vsedě ?

Zaručeně. 

Jedno jediné slovo a den má nový rozměr. Štěnice.

Stále dokola stejná věta, kterou reprodukuje mozek, chorý, unavený a špatně se orientující.

Že to není pravda ? Že je fór ? Sice blbý, všichni se mu zasmějeme.

Není, realita tvrdě napadá receptory zdravého úsudku, drbu se v hlavě, v podpaží, na zádech.

Tak rychle se slovo štěnice vsákne pod kůži. Tak rychle zaútočí.

Nevědomky a je tam.

Jedna jediná zeď nás dělí, je beton dostatečně silný ?

Pod obrazy, pod zrcadlem, ve švech sedací soupravy, ve švech postelí, v rozích, v tapetách.

Tam všude může být parta nových, krvežíznivých kamarádů. Tvoří kolonie, množí se rychleji a spolehlivěji než my, podřadní, my lidé.

Stává se ze mne štvanec ve vlastním bytě. S baterkou v ruce v noci svítím do rohů.

Noci milují rozvášnění milenci, noci jsou dostaveníčky malých tvorů, kteří z lidského těla sají krev i radost ze života.

Štítivě ulehám do své vlastní postele, vydezinfikované, vyprané doběla, čistě a stejně.

Myšlenky otrávené fotkami z internetu, nacucané zkušenostmi jiných.

Kde je chyba ? V každém bytě teče teplá, studená voda. Trubkami teče teplo.

Saponáty, mýdlo, pračka, koště, žehlička, myčka, vysavač a v příbytcích nám řádí štěnice.

Doba ledová, doba bronzová, doba prasečí.

To mne napadá, když mi po bytě chodí muž s rouškou na ústech.

Stříká na jednu, na druhou zeď a kolem mých očí se do vějířků vrásek vpíjí slza za slzou.

Další zeď, obývák, podlahy, rohy a zvláštní smrad.

Kočky natěsnané, vystrašené v jedné místnosti a s nimi myšlenky, mé, tak zoufale znásilněné.

Poslední roh, poslední stěna.

Jako z oparu slyším, máte naklizeno. To kdybyste jen tušila, co máte za zdí.

Duše bývalého zdravotníka je rozcupována, je na hadry. 

Vedlejší byt se hýbe, nájemníci doby prasečí se při sčítaní občanů mohou pochlubit dva plus tisíce.

Neplačte, to je dnes normální.

Dlouho slyším tuto větu ve svých uších, nedokážu se s ní sžít.

To jsme to dopracovali, to je to století rozmachu, sociálních sítí, objevů, umělé inteligence ?

Zprávu o objevení vody na jiné planetě sluneční soustavy jsem přijala chladně.

Na té naší jí máme dostatek, ba nadbytek a žijeme jako dobytek.

Děsí mne věty známých, do ušních bubínku odmítám přijmout slova, u nás je máme taky.

Paní Halina Pawlowská děkovala za každé nové ráno a já se k ní přidávám, pouze jsem to vyšperkovala. Díky za každé nové ráno, kdy nejsem ožraná, zatím.

Až opět přijde muž s rouškou na tváři, začne stříkat do rohů a s milým úsměvem prohodí, žádné hejno, budu fakt šťastná ?

Nevím, netuším. Víte, co máte za zdí .....

Moc se omlouvám, že dnešní článek postrádá humor a nadhled, hlavně se nedrbejte, na rukou, na tváři, ve vlasech .....