neděle 30. června 2019

Červen v kostce ....


Půl roku před námi, půl roku za námi. Osobně mi slečna Osudová za první dekádu skutečně naložila, tak jen doufat, že mám vybráno.
Probíhá nejsladší část roku vůbec, delikátní jahodové knedlíky s máslem a tvaroh či smetánka, nadýchaná třešňová bublanina, vychlazený meloun, co se rozplývá na jazyku, nanuky, zmrzliny, dřeně. Já osobně, pokud mám i volno, žiji jako správná Italka. Což v překladu znamená, odpoledne v chládku spím, večer nastartuji a žiji nočním chladným životem. V normálních teplotách nacházím uspokojení, neumírám od potu, nechutně a nevábně zasmrádlá. Chodím jako ředitel planety se sklenkou ledového prosecca, po kotníky od bahna.
Ano, bahno, písek, stavební materiál, kolem celého pozemku výkopy, přikoupím basu lahodného šumivého pití. Spím v centimetru prachu žlutě zabarveného, ráno snídám chléb se sýrem a mezi zuby mi skřípe písek. Žiju na stavbě, ale mám, co jsem chtěla.
Opět už mé sudy zejí prázdnotou, dívám se k nebi a vono nic. Smutný život zahrádkáře, který se modlí a prosí. Vyžebrala jsem si první květ opuncie / díky Pavle, díky Vendy, za fenomenální nápad pěstovat kaktusy, jak jste mi poradili /. Chodila jsem kolem něj a nedočkavě ho svými pohledy popotahovala a když se rozvinul, přesně vím, že si další kaktusy a opuncie dosadím, jsou to rostliny budoucnosti.
Platím daň za svou touhu být přírodě blízko, vyzkoušela jsem možné křížené s nemožným, ale pravidelně se družím s klíšťaty. Bohužel to poslední bylo tak obrovské, nejenže se mi přetrhlo, ale měla jsem v tříslu obrovský lívanec. Doktorské konsilum naznalo, že je nejvyšší čas přestat s alkoholem a mám na měsíc antibiotika. A pak, že je spravedlnost.
Když v roce 2017 celoplošně všechny řidiče ve sdělovacích prostředcích nabádali k výměně průkazů, přiznám se, teklo mi to ušima, nosem i očima. Největší výměnu dokladů, ach jo, kolikrát to je potřeba vyslechnout. Tisíckrát. milionkrát, málo.
V roce 2019, tedy dva roky PO, no představte si, týkalo se mne to !!! 
Jezdím již druhým rokem s propadlým řidičským průkazem jako by se nechumelilo, drze mávám na soudruhy příslušníky na našem náměstí, kdyby kluci jen věděli ... při zjištění, jaký jsem loser, jsem málem zemřela.
Atakují mne paraziti, kteří si ze mne sají, omdlévám, jaký jsem ignorant a hňup.
Tak to samozřejmě nemohu říci o Soptíčkovi. Má za sebou první rok ve školce a první společná fotografie celého kolektivu mne dostala. Pak bude následovat škola, střední, taneční, promoce, svatba, bože, to je fičák. Máme první kolektivní fotku, kde se všechny děti krásně culí, kéž by jim to zůstalo vše i po zbytek života.
Má vnučka nyní přijala do svého repertoáru kantorský tón, takže mne upravuje, opravuje, uvádí na pravou míru, občas je to i slušná glosa, buďme soudní, každá rodina má svou rubičku, evidentně jsem štafetu přebrala v plném bodovém ohodnocení. Máme spolu strávit v letních měsících tři týdny, předpokládám, že do podzimu zvládnu prvních pár kapitol anglického jazyka, má vnučka už totiž plynně anglicky zpívá. 
Začalo léto, čas výletů, dovolených, koupání. Užila jsem si nádherný výlet parníkem po Labi a musím říct, je neskutečné, když voda svou silou pohání člověka za zážitkem. Praha, kouzelnice jedna marnivá, když se jde Nerudovou ulicí dolů nebo nahoru, proběhne po těle husí kůže, jak krásně tu máme, jak kouzelně se nám tu žije. Jen tedy na okraj, moc bych si přála tudy jít v menším davu, ale i Řím, Benátky, pláčí, jak moc tam u nich funíme.
Loučím se s měsícem horkým, sladkým a nadevírám druhé půlce roku, nechť přinese do našich životů svěží vítr, vláhu, užívejte dlouhých dnů, krásných a neopakovatelných večerů, zrovna včera mi na cestu svítily světlušky. Krásné léto.





čtvrtek 27. června 2019

O mužích jen v dobrém ....


Každá mince má rub i líc.
Moc jsem chtěla stavět, rekonstruovat, předělávat, šlechtit, vše nejlépe najednou.
Mám v sobě budovatelskou potřebu, která netkví ve skutečnosti, že třikrát do měsíce přestěhuji byt, vyměním dekorace, záclony nebo koberce. To mne nepudí, to mne nebaví.
Smutně se dívalo, jak se mi sesouvá svah u skalky, nejednou jsem brečela u děr od prasat, chybějící plaňky u plotu o mne jako majitelce neříkaly nic pěkného. Naučila jsem se řvát, až když je fakt krize, slané slzy s mým lehce alergickým obličejem nejsou v souznění.
A bez chlapa, co vám budu povídat, hodně trnitá cesta. Už umím i pracovat s kalovým čerpadlem, žádná žumpa už mi nesmrdí, tedy skoro žádná :-)
O co větší jsem měla sny, zahrada a pozemek potřeby a nutnost, o to hůře se mi hledali vykonavatelé. Sehnat šikovného zedníka, zdatného štukatéra, nevytíženého instalatéra, produktivního elektrikáře, pohádkový svět pro dospělé.
Nemám čas, nechce se mi, zavolejte si za půl roku, mám toho příliš. Schůzky s majiteli firem, vedoucími, kafíčka, pohovory, rozhovory, koketování, fuj, i flirtování. Vše plané, ani cinkání mincemi nikoho nenabudilo. 
Dvakrát, dobře, třikrát jsem zcela nahlas vyřkla rozhodnutí, že vše prodám a půjdu dál. Najdu si něco dostupné, něco pracovním četám přístupné a bude.
Jenže to bych tam vlastníma rukama nesměla natahat tuny kamenů, zasadit všechny traviny, stromky, to bych tam nesměla tisíckrát vypotit hektolitry potu a ztratit své už tak pošramocené srdce.
Když si to všechno sečteme a podtrhneme, velké srdce plné lásky versus velký strach, jak to všechno zvládnu. Bez muže, bez tabáku.
Vše se ještě znásobilo zkušenostmi lidí v mém okolí, třeba takový kamarád Vašík, má už po čtyřech letech pěkný domeček, ale i tik v oku, duodenální vředy, zhubl devět kilo a jen tak mezi námi, minule mi přišlo, že i lehce zadrhává, když mluví o písku a tvárnicích. A to je chlap, jak to dám já ?
Namlouvali jsme se dlouho, naháněli jsme se ještě déle, jednoho dne jsme si plácli.
Už se nebudu stydět za své ploty, už mi nebudou padat plaňky, nebudu podpírat svah kameny, nebudu nevlastní máma všem prasatům, muflonům, srnkám v okrsku. Budu totiž budovatel, budu investor.
/ to zní vznešeně, že, v praxi to znamená solit, solit a solit /
A jak píšu, tak se stalo. Na zahradu mi vjel bagr, traktor, manipulátor a s tím vším šest chlapů.
Šest chlapů v chalupě a mohu o nich jen v dobrém.
Pracovní morálka vynikající, sousedé si pochvalují, že k pozdravu vždy připojí i pár slov, nestojí  to nic a efekt dokonalý. Denně po sobě umyjí nádobí, zametou altán, vysypou popelníky a jako samozřejmost odvezou odpadky. Záchod je při takovém provozu vždy čistý a umyvadlo také, byť se v něm cáká šest páru rukou, dokonce jsem v podezření, že některý vycídil sprchový kout.
Říkáte si, ta kecá ...dobře, jen to prkýnko je pořád nahoře :-)
A o čem je vlastně to dnešní mini pojednání ?
O tom, že stále ještě umí zlaté české ručičky pracovat, nebojí se  ušpinit ruce, zatrhnout nehet, pořezat se o sklo. Hledají se dlouho, propadají sítem předražené dělnické práce a musí se dolovat z hlubin, ale jsou tu.
Stále ještě lidé umí vzít za práci a co víc, dokáží respektovat ženu.
Marnivou, nerozvážnou, se sny jako celý vesmír. Některé sny dokáží realizovat, jiné taktně rozmluvit.
Ba co víc, muži, kteří po sobě vzorně uklidí a jako bonus, v přítomnosti mé, mluví slušně.
U nás na stavbě, sprostě mluvím jen já.
Doufám, že až se s vámi zase někde potkám, nebude mi tikat ani levé, ani pravé oko ....



pátek 21. června 2019

Mateřídouška ....


Stárnu. Prý se to má s grácií, ale já se tuhle lekla.
V předklonu má kolena naznala tvaru tlamky šarpeje. Kde se vzala ta přebytečná
kůže kolem kloubů, jestli mi ji v noci někdo nevyměnil ?
Skvělý nápad udělat si přes celou předsíň zrcadla jsem oceňovala před dvaceti lety, dnes proběhnu rychle obalená od hlavy až k patě, nechci polemizovat podle čeho sochali kyprou Věstonickou Venuši.
Bože, kudy chodíš ? Zvolala jsem při posezení u kávy, kde jsem zahlédla své dvě brady.
Jak mám nabalit chlapa, když mám ovar kolem krku ? Kamarádka vtipně poznamenala, že když on bude mít tři, nebudou mu vadit mé dvě. Brady, jasně. / evidentně skvělá matematika /
A jak su stará, tak su blbá.
Hlídali jsme se. Já a Soptíček.
Začali jsme spolu být trapně sehraná dvojka, bez průšvihů, bez excesů. Nahlas jsem si posteskla, o čem by jednou měla být ta naše kniha, když nejsme skandální ?
Vnučku už nezajímá na veřejnosti mé povadlé poprsí, v italské restauraci nesbíráme pizzu z podlahy, na záchod nedobíháme s náloží, hrad Střekov jsme tentokrát prošli od sklepa až na půdu  a Soptíček jen odfukoval a nahlas komentoval slovy ... to je hustý.
Jsme harmonie, jsme soulad a jsme zaběhnutý kolektiv.
Na cestu vlakem za maminkou jsme si koupili časopis, bude nám cesta lépe ubíhat.
Soptíček byl vyzván k volbě, nebudu vnucovat dítěti svou podobu kultury. Holčička se dívala do vyšších pater, kde se prsí dámy z Playboy, to by nebylo vhodné v útlém věku, že ?
Vyhrál časopis Mateřídouška, kde se na titulní straně proháněli malí barevní poníci.
Uhnízdili jsme se vedle sebe v příjemných sedačkách, zakousli se do jablka a netrpělivě otevřeli dětský časopis.
První stránka nás čtenáře zvala na  muzikál pana doktora Janečka. Mhhh, no jo.
Otáčíme stránku a vida, reklama na batůžky. Třetí stránka, hurá, komiks.
Hlavní hrdinka, kouzelná blondýna s předimenzovaným poprsím a pasem jako vosička.
Samozřejmě, také chci mít krásné trojky u brady místo věšáků, jenže já už jsem velká holka.
Já jsem žena, co má odžito. Jak si s takovou normou poradí malá holčička ?
Co když nebude mít prsa skoro žádná ? Co když bude mít prsa obrovská a prostornější zadek ?
Jak obstojí její psychika, když nebude komiksově akurátní ?
Lékaři psychiatrických ambulancí, kteří dnes a denně řeší poruchy stravovacích návyků, ano, přesně oni musí při pohledu do dětského časopisu protáčet oči v sloup.
Listujeme raději dál. Nudíte se, nekupujte si medvídka mývala, ale zajeďte do liberecké zoologické zahrady. Sofinka začíná znuděně okopávat má svěšená kolena.
Nezajímá jí další reklama České televize na páteční pohádku, nafukovací kruh a jiné nabízené letní zboží už máme doma.
A pozor, hlavní dvojstrana ... Adolf Hitler v nadživotní velikosti, tanky, kulomety, samopaly.
A nejvyšší čas si vysvětlit slovo Totalita.
/ časopis je určen malým předškolákům a školáčkům, připravit budoucí voliče je nelehký úkol /
Sedím jako opařená a dvě veliká modrá kukadla se tážou .... kde jsou ti malí barevní poníci, já si chci o nich číst ? Tak poníci se nám do dětského čtení nevešli, protože jsem napočítala celkem osm stránek reklamy. Vztekle jsem časopisem plácla do příručního zavazadla a zábavu jsme si udělali bez poutačů na zboží, filmy, muzikály a jiné nesmysly.
Při zpáteční cestě mi to nedalo a znova jsem se na dětský časopis zahleděla s nadějí, že najdu něco vhodného, něco dětského, něco povznášejícího. A nenašla.
Za 36 korun českých netřeba.
Kolem mne utíkala krajina, scenérie skoro letní přírody se mi podbízela.
Kde já jsem se zasekla ? Proč hledám v dětském časopisu pohádky, básničky, obrázky ?
Proč hledám dětský svět, jeho podmanivé kouzlo, jeho nedotčenost a vnucuje se mi svět komerce, poživačnosti, občas i nechutnosti.
Jak su stará, tak su blbá ... to šli všichni princové a princezny do důchodu, pejsek s kočičkou už nevaří dort a Rákosníček netančí na zamrzlé hladině svého jezírka ... není to škoda ?
PS.  Vzkaz pro paní Líbu Šmuclerovou :  " Až jednou budete sedět se svou vnučkou ve vlaku a budete si prohlížet dětský časopis, možná by nebylo od věci nabízet kalová čerpadla vhodná k septikům. I takové zboží se musí prodat, ať si děti na tu žumpu zvykají už od malička ! "


úterý 18. června 2019

Má typická letnička ...


Snese holomráz, nevadí sníh, silný sluneční úpal, neskloní se před drsnými a nemilosrdnými kroupami, to vše a ještě víc mi nabízí má nejoblíbenější letnička ... NETŘESK.
Má zahrada mi již několikrát dala najevo, co jí vyhovuje, co ráda nemá. Naučila jsem se poslouchat, žít v souladu a harmonii a hlavně, netrápit rostliny, kterým se na celodenním úpalu nedaří. / proto je zde třeba vysvětlit, že pro mne netřesk skutečně znamená letničku, neboť nemám pěstební podmínky pro hýčkání dokonalých letních květů, neuzalévala bych je /
Mezi kameny, oblázky, kačírkem si lebedí krásně barevné netřesky a každý rok se mi odměňují za lásku a péči květy. Paleta barev květů je nepřeberná, od světle růžové do tmavě fialové, citronově žluté do tmavě červené.
Na námitky, že po odkvětu zůstane díra, reaguji rychle. Netřesky kvetou týdny a po odkvětu květní stvol jemně odstraním a na místo okamžitě dosadím novou růžici. Dosahuji tím velikých a kompaktních rostlin a jejich variabilitu obměním, nebojím se do sebe sázet i jiné druhy. Výsledkem jsou mi rok, co rok, stovky květních stvolů, které rozsvítí skalky, mísy, koryta.
Netřesky kromě mne miluje hmyz, motýlci a letní scéna může zažít ...


sobota 15. června 2019

Když žena se ženou snídá ....


Vcházím do malé a útulné kavárničky.
Intimitu prostředí, tak důležitou pro dostaveníčka, garantují vzrostlé lípy.
Voní, vše tak kouzelně voní.
Můj krok svižně ukrajuje z cesty a já ? Já se těším.
Políbíme se a obejmeme. Silně, jak jen to jde.
Jak jen se dokáží obejmout dvě ženy, mezi kterými je pevný vztah.
Zbrkle, bez rozvážení, bez taktu, pod tlakem jako sifonová bombička vystřelím otázku.
Tak co ?
V jejích tmavých očích svítí jako maják dvě obrovská světýlka a radostně oznámí.
Poslední ozářka.

Šest měsíců uteklo jako voda, šest měsíců, kdy se střídala naděje se smutkem, slzami.
Sledovala jsem boj ženy, která je součástí mého života, je má rodina.
Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděly v únoru na zahradě. A sněžilo.
Jak jsme spolu chodily ulicemi a hledaly odpovědi na otázky, které vedly slepými cestičkami, bez značek, bez retardérů, bez světel, bez naděje.
Jak jsem na chodbách onkologických klinik cítila smrt na každém milimetru, jak se mi žaludek vzpíral, jak prosil o pomoc.
Jak jsem na chodbě mamologického centra viděla, co nikdy nezapomenu.
Bojovnice v šátcích na hlavách, pěšáky se zbraní u pasu, to, o čem jsem jen četla.
V reálném životě jiná dimenze, která už navždy změnila můj postoj k životu.

Servírka přináší snídani.
Sedím jako kníže Rohan. Vkládám si do úst kusy jahod se šlehačkou, máčím si ananas do
hořké čokolády a zapíjím to celé kávou.
Teď, ano, právě nyní jsem neskonale šťastná.
Dívám se na ní. Je uvolněná, je spokojená, je bojovnice, kterou nesrazila nemoc.
Prošla peklem nemocnic, čekáren, ozářek, injekcí s hormony.
Trpělivě pečovala o spálenou a černou kůži, ani jedinkrát si nepostekla.
Teď vyhrála, teď slaví.
S Damoklovým mečem po zbytek svých dní bude usínat, ale právě teď a tady slaví vítězství.

Jsem bezvěrec. Neumím se modlit, Otčenáš si pamatuji úplně stejně jako ruskou hymnu.
Automaticky a z nutnosti.
A přeci ... tolik svíček, ve všech kostelích, které jsem za poslední půlrok rozsvítila.
Dívala jsem se za barevné oltáře, někam tam dozadu a jediná má myšlenka měla společný jmenovatel.
Prosila jsem za zdraví své, za zdraví své rodiny. V každé té svíčce jsem ukryla strach, zapečetila bolest a beznaděj. Jak malí jsme v životě, jak velcí jsme ve svých přáních.

Přeji vám krásný víkend, posnídejte se svými blízkými, je jahodová sezóna ...




 

neděle 9. června 2019

Válka partají ...


Pro stěhovavé ptáky nemyslitelné. Bydlím třicet let v jednom bytě.
Ve stejném domě potkávám stejné patrioty po celé období, změny obličejů 
minimální.
Narodily se zde naše děti, které mají už svoje děti. Na chodbě v prvním jsem sousedce polámala žebra při resuscitaci, ve čtvrtém jsme skoro mezi botníky porodili. Malý "chodbař "  má dva metry, 
neopomene při pozdravu podotknout, že místo ven jsem ho cpala dovnitř. Humorista. 
Rojnicí v keřích odchytávali moji vyděšenou kočku, nechyběl jediný člověk z domu včetně nejstarší 80 leté babičky Zahrádkové, která u každého keře sprostě klela a plivala tabák ze startek. Čarodějná babička.
Po čerstvém vymalování kluci z přízemí podpalovačem Pepo začoudili chodbu tak, že nebylo ani vidět, ani slyšet, jejich otec se vzteky klepal jako drahý pes. Neurotik na pochodu.
Když si děvčata mezi patry měnila své recepty, jedné vypadla hadice z vany a celá vyvářka upravila byt pod inkriminovanou domácností. Ze zdí se kouřilo, ze sedačky se kouřilo, z koberce se kouřilo.
Celý obývací pokoj byl vyvařen takřka sterilně. Do čista čistě. 
Požádat o pomoc, běžné.
Odnosit ženě, cizí, ze sklepa náhradní pneumatiky, normální.
Řešit nesmrtelnost chrousta na schodech u kávy, nutné, ba nepostradatelné.
Až do minulého týdne.
Žiji v zóně válečného napětí.
Na schůzi společenstva vlastníků vystoupil hasič, který doporučil, přestat zamykat oba vchody.
Jedná se o jediné únikové cesty.
V případě požáru obrovská komplikace, která pak udělá z domu hořící past.
Během pár sekund vznikly dva tábory.
Ortodoxní zamykači, kteří argumentují, že dům v životě nevykradl jediný zloděj, protože je celodenně zamčený.
Opozice vytáhla se zbraněmi těžkého kalibru, jak hledat klíče v začouzeném bytě a rychle odemykat.
A válečná vřava včetně originálních výrazových prostředků, dva tábory plné jistých závěrů.
Sprostá slova, urážky, kopnutí do lavičky, vyzvání k souboji.
Bez kordu, tělo na tělo, pupek na pupek.
Soused proti sousedovi, co na tom, že včera fandili při hokeji. Nezdraví se.
V domě je ticho. Hrobové.
Zamykači trvají na ubedněném domě, nezamykači chtějí své únikové cesty.
V koalicích se zdraví, na nepřítele se ani nepodívám, nepozdravím a za rohem ukážu ....
Válka partají, střet názorů.
Zamykat a nebo nezamykat ?  Na jazyk se dere shakespearovské být či nebýt ?
Sama se v tom plácám, sama tápu.
Čekat na zloděje s čerstvě upečeným chlebem, solí a potěšit ho společným tancem ?
Nebo stát uvězněná v zamčeném pekle, když hledám klíče permanentně i bez kouře ?
Fakt nevím ...
Každopádně jsem si cvičně zkusila nacpat tři kočky do dvou přepravek a dva dny se mnou žádná nemluvila. Simulace požárové situace dopadla nevalně. 
Doma mám ticho, na chodbě mám ticho. 
A to jsme si všichni tak krásně žili ...




úterý 4. června 2019

Přesazená ...


Žena ženu pochopí, až sama vypláče potoky slz .

Malá, blonďatá a vyděšená. Sedí ve vlaku, svět kolem se míhá.
Velká, blonďatá a po tváři stékají studené, slané slzy.
Dítě tiše hledí a nechápe. Proč ?
Před chvílí se smála, křepčila, v očích jí tančily dva plamínky.
Proč maminka pláče, proč vzlyká, proč neodpovídá ?
Proč plakala babička, teta, strýc tlačil ve víčku slzu, prý průvan.
V kupé je cítit chlad, bolest je hmatatelná v každé molekule.
Jen to dítě rok co rok, půl rok co půl rok, prožívá stejné.
Z veselé mámy smutná žena. Potoky slz, otázky bez odpovědi ...

Žena ženě porozumí, až sama dozraje.

Procházím městem, kouzelným městem.
Z dlažebních kostek mne bolí nohy, páteř a duše.
Na horizontu slunce, u srdce vzpomínky.
V kašnách proteklo tolik vody. 
Znám ty ulice, pamatuji si trh, záhony pořád omamně voní.
Alej ke hřbitovu bez topolů, babiččin dům bez muškátů.
Ozvěnou se mi nese smích. To se směje moje máma.
Otvírám víčka, volám v duchu, tápu po ozvěně.
Žena, co mi dala život, tu byla šťastná.
Tančila jako víla, poletovala jako něžný motýlek. 
Navždy do sebe natáhla vůni moravské země. 
Než byla přesazená....

Žena vzhlíží k ženě, jen to pohlazení nestihly.

Když žena mému srdci blízká, navždy odešla, přišla bolest.
Přišla i úleva. Je konečně se svými.
Mnohokrát jsem si vybavovala pláč a nechápala.
Dnes už vím. Byla přesazená.
Odešla, následovala svého muže, své dítě.
Nikdy si nezvykla na studený a nehostinný sever.
Už nikdy se nesmála, tak plně, tak hřmotně, tak na celé kolo.
Tak jako doma, doma na Moravě.
Tam, kde je zem rovná, bez kopců, tam, kde jsou lidé vřelejší, milejší.
Objetí trvá dny, měsíce, roky. Pod kůží zůstává navždy.

V kolonce místo narození měla Olomouc. Je to i mé místo narození.
Naše složité životní cesty se právě přeťaly, spojily.
Sedím ve vlaku a z dáli slyším ...
Morava krásná zem,
v které sem byl zrozen
a v ní vychován, od matky pěstován.
Ta mě k srdci svému lnula mateřskému, jí buď můj život věnován. 
Ta jižní Morava je jistě krásná zem ....

Když chce žena ženě říct, mám tě ráda a už se sama vrací na sever.