neděle 28. února 2021

Únor v kostce ...



Má osobitá, zemitá a nejmilejší generálka  by tento měsíc nazvala  " Pipi na gril ".
Chodím jako slepička kolem svého kurníku, načechrávám si prořídlé a prošedivělé peří. S ostatními slepicemi a kohouty, kuřátky komunikuji před vysoký plot, nesmíme překročit  či přeletět pletivo, jinak nám hrozí sankce. Nedostaneme se ke krmítku, asi nám v tom chaosu nenaroste ani zelená tráva a nevím, nevím, jak to bude s produkcí vajec.
Měla bych pomýšlet na veselá a barevná velikonoční, ale dělá mi problém vyprdnout i to obyčejné.
Kdybych vylezla ze skořápky jako top slepice, cákala bych se v Karibiku a posílala na Instagram řádně vyprsené fotky, ráno i večer v jiných plavkách. A nebo bych vypustila své kozičky na pastvu, ať se ti obyčejní pazdráti v Čechách ukoušou závistí. Místo toho jsem se brodila v metru sněhu a přemýšlela, kdy naposledy jsem tohle bílé nadělení zažila ?
Ale z kurníku rovnou do mužského světa. Mám zde veselé pokračování seriálu  " Stavíme se Simonou "
Tímto zdravím předsedu :)
Povídat si, že stavím chatičku, tím se díky velikosti stavení, nebudeme zdržovat, že.
Abych zvládla disciplínu ryze mužskou, přemýšlela jsem, že si zakoupím trenýrky / ale kde ? /, stavební přilbu, aby se mi pod ní vešlo všechno to stavební moudro. Několik večerů jsem strávila výběrem správného holícího strojku, abych mohla do budoucna lépe zarovnávat svůj plnovous.
Poměrně důvěryhodně mohu vyprávět o sádrokartonové izolaci, kotvení fasádních lemů, penetraci OSB desek s následnou instalací vláken proti vlhkosti a co se týče elektrického rozvaděče, mne tři fáze neskutečně vzrušují, více než nová kabelka.
Jako největší top beru čas, který jsem si vybrala pro stavbu. Maličko mi tato doba připomíná roky dávno minulé, na zařízení se čeká i čtyři měsíce. Vybírat fasádní barvu po internetu není zrovna ideální a tak všude opět docházím s flaškou. Třeba za pár měsíců bude stačit kilo banánů, stejně nedostupných jako před revolucí.
Válku jsem nevyhlásila sousednímu království, ale svým špeků. A jsem na sebe pyšná !
Sledovala jsem tři mladá děvčata, kterým bych již mohla dělat matku, ba i babku.
Ta svěží poupata měla boky jako almary, zadky velikosti podvozku malého tanku a to vše bylo nastřelné do přiléhavých legín.  Jedna z něžných bohyň ze sebe vysypala ... Ty vole, měla jsem čtyři energeťáky a žiju. Dám si, ty vole, ještě jeden.
Velebila jsem sebe, velebila jsem už svůj dospělý pohled na svět, pokud mne klepne Pepka, nebude to z obezity, ani z nadměrného požívání energetických nápojů.
Uteklo dlouhých pět měsíců, co jsem objala naposledy své blízké. Z rizikového počátku těhotenství mé dcery si naštěstí vyklubalo krásné bříško, o němž maminka s láskou vypráví, že v něm nosí malého chlapečka / my se Sofinkou očekáváme holčičku :)) /
Když už jsme začali ladit setkání za přísného testování, zavírají nám okresy. Já se z toho kurníku za svými kuřátky prostě nedostanu.
Má vnučka se mnou dlouhé a krásné hodiny vypráví, plánujeme si spolu chvíle v novém domečku, kafíčko a zmrzlinu na hradě Střekově, kam rády dojíždíme se kavárensky a společensky rekreovat.
Tento týden jsme se v rámci videohovoru potápěly a plavaly v moři, měla jsem kolem krku nafukovací kruh a protože ten den přišly veliké vlny, zapudila jsem myšlenky na šnorchl a další podmořskou výbavu.
Jako narovinu, oni by chtěli pak i kocouři a já nemám tolik ploutví a brýlí. Navíc prý i Golfský proud má nějaké problémy, tak raději vyčkáme na příhodnější situaci.
Loučím se s měsícem, který nám přinesl nádhernou zimu jako od pana Lady. Mnoho let zpátky jsem neviděla tak božský obrázek dětí se sáňkami, červené tváře, mokré oteplovačky a čertíkovské oči, které prožily něco naprosto báječného, v tom čase, který mluví jen o nemocech, o bolesti, o strádání.
V trávě se nesměle objevují první sněženky, ptáci ladí silněji a silněji, ten náznak jarních chvilek je o pár oktáv vyšší.
Nadevírám novému měsíci, tomu, který bývá vždy po dlouhé zimní době osvěžující. Ten, který nosí naději. Má švagrová v potu skafandru pracuje dlouhé šichty a je emočně unavená, nemocnice praská ve švech. Urputně se hledají lůžka, ještě urputněji se hledá pevná půda pod nohama.
Zdraví, zdraví, zdraví nám všem.
Přeje blondýna a přátelé, samozřejmě ty trenýrky a holící soupravu mám připravené až po Dni žen, protože rudý karafiát, trs žlutých narcisek a lískové ořechy v prošedivělé čekuládě, no to prostě sázka na jistotu :)))




sobota 20. února 2021

Jak mi výživový guru udělil milost ..



Červenám se.
Červenám se úplně stejně jako, když jsem poprvé v životě držela cigaretu před svým otcem.
Který mimochodem věděl, že už dávno hulím jako cikán za bukem nebo za dubem ?
Mám rudý obličej jako anglický herec Hugh Grant, kterého policie přistihla při orálním sexu ve voze s prostitutkou. Aby situaci naředil, ptal se přítomných mužů zákona, zda ho nafotili z pravého profilu ?
Cítil, že právě z této strany je šik. Otázkou je, zda si to myslela i jeho oficiální partnerka, ale to už jsem lehce zabředla :)
A proč mám obličej jako rak ? No protože mne přistihli při činu, při smyslových orgií.

Vyrostla jsem s generálkou / rozuměj .. nejmilejší maminka / a běžný vojenský dril mne vedl celým dětstvím. Vše dopředu jasně narýsované včetně pokynů, mapy nepřátelského ležení a vyvarovat se kontaktu se sousedkou Shořálkovou, která bonzovala a vždy informovala za čerstva. 
Nestyděla se v rámci kontrarozvědky napráskat, že jsem se v úterý líbala s Pepíkem a ve středu u garáže s Rostislavem a ten mi sahal pod tričko. Aby také ne, to jsem měla prsíčka ještě na svém místě. 
Přes držku jsem dostala za oba a navrch ještě za promiskuitu.
A tak to se mnou šlo od puberty až do současnosti, kdy nad sebou musím cítit pevnou ruku.
Jinak zvlčím.
Ano, celý život jsem se potýkala s nadváhou a budiž mi ke cti, nikdy jsem to nevzdala.
Když už jsem jako řádně sádelnatá husa kolíbala své boky krajským městem, poprvé v životě jsem oslovila výživového poradce a odhodila několik krabic s kostkami másla.
Z velikosti těhotenské jsem se obalovala do příjemné velikosti M.  
Krása, rozkoš, pecka.
Překopala celý život a u hrobu své nejmilejší mámy jsem poděkovala, že mne naučila disciplíně.
Peníze, které jsem vložila do guru přes jídlo, jo, tak to je má celoživotní investice a lepší než Harvardské fondy.

Šest let jsem udržela skóre, minulý rok jsem spadla do bahna a bez holínek.
Taky jste si obalovali minulý rok nervy ? Otevřeli si láhev a zapili to ? 
Aby ta situace ve společnosti lépe klouzala. Tak já jo a ze všech stran mi začaly téct nevzhledné špeky.
Natáhla jsem si svou vojenskou výbavu, kulomet, přilbu a zalehla opět do zákopu.
Jedinými spojenci se staly přátelská vojska s generálem Okurkou, Brokolicí, major Kuřecí řízek a závěrečné defilé odpískal nadpraporčík Knackebrot.
Na steč, na kila, na život a na radost.

Viděla mne, jak stojím a nevnímám. 
Nikoliv před klenotnictvím, nikoliv před značkovým spodním prádlem, kam bych si rulovala složitě své poprsí.
Před dlouhým regálem plným křupavých loupáčků, mňam, slintám. 
Před tácky nazdobených lesklých větrníků, věnečků, laskonek. Svatební koláčky s makovou náplní, s tvarohovou se nakrucovaly a promiskuitně natahovaly své voňavé paže a volaly. 
Jen jeden, jen jeden jediný, malý koláček. A nebo šáteček, oooo.
Stála jsem, zavřené oči a nasávala tu vůni jako feťák, nevnímala nic a nikoho.

Uzavřeli jsme pakt. S kým ? S výživovým guru.
Už se nečervenám, už se nestydím, už tolik neslintám jako Kája Mařík.
Jednou za týden složíme zbraně, odstavíme tanky, užíváme si příměří.
Nikoliv tajně, ani v křoví, ani potmě v koupelně, naopak naplno !
Jednou za týden si koupím dobrotu, kterou si spráskám. A co víc, mám jí povolenou !!!
A svou uniformu už dopnu, mám o sedm kilo méně.
Z příkopu zdraví blondýna a pokud ještě váháte, vojín Řepa a vojín Cibulka dostali právě opušťák :) 




pátek 12. února 2021

Světoběžník ...


Odpočívám, nuceně.
Stojím otrávený a bez nálady dlouhé měsíce v úložném prostoru. 
Mí kamarádi se mi posmívají, jsem starý, omšelý. Prý mám své nejlepší časy za sebou.
Vše se v mně bouří, protože stále na vlastní látku cítím horskou fujavici, slunce mi vyšisovalo rohy do nejsvětlejších odstínů, déšť bičoval kolem dokola a popravdě, už mi vržou kolečka.
Nečas kolem mne a přesto jsem cítil, jak jsem poplatný. 
Odpočívám se svými druhy uprostřed almary, tak dlouho. A mé vzpomínky jsou stále tak čerstvé.
Kdy jsem se nejvíc bál ? Na letišti v Tunisu.
Před odletem se z čistého nebe strhla dramatická  bouře, která všechna letadla pevně přikurtovala k letištní  ploše.
Z celní zóny vyběhla obrovská masa lidí.  Dav houstl, hlučel a připomínal obrovský úl. Černý úl.
Ženy oblečené do neforemných habitů, s dětmi na hrudích, muži s ostrými rysy, ti všichni svá těla položili na plochu letištního terminálu a úpěnlivě vzývali svého Alláha.  Hlavami naráželi o pevnou podlahu, čela se vydatně červenala. Dlouhé prosby provázel pláč dětí, žen a já si vůbec poprvé uvědomil, jak hmatatelný je odlesk strachu a jak důležitý je všudypřítomný Nejvyšší.
Kdy jsem se nejvíce dojal ? Na letišti v Římě.
Samozřejmě, poslouchat se nemá. Taky já bych nikdy nepřiznal, že jsem poslouchal.
Seděla vedle mne žena a tiše plakala. Měla velké hnědé oči, kapesníkem si je stále otírala.
Do nekonečna opakovala, že se šíleně bojí. Cestovatelka jedna, ona se bála do letadla, prý ty turbulence špatně snáší. Její muž jí chlácholil, mačkal dojemně ruku a otíral slané údolí.
Najednou vstal, narovnal si sportovní bundu a poklekl před udivenou ženu. Vytáhl tmavě modrou krabičku, otevřel jí a zašeptal ... Klárko, vezmeš si mě ?
Víte, co je zajímavé, ona zase brečela ? Ale neposlouchal jsem jen já, na okolních sedačkách začali lidé tleskat. Přiznám se, cítil jsem se zmatený a nechápal, proč si slečna Klára prohlíží pořád ruku a neřeší ty turbulence.
Kdy jsem cítil, že jsem nefalšovaný patriot ? V hotelu v Harrachově.
Od rána jsem stál u hotelového balkónu a díval se, jak se horské městečko plní stovkami lidí. Sjížděli se z celé republiky, ze zahraničí a těšili se na Světový pohár ve skocích na lyžích.
Padal sníh, obrovské vločky atakovaly okenní tabule a já přesto viděl, jak za umělého osvětlení tisíce lidí skandovali  ...  Romane, Romane do toho.
Náš nejlepší skokan na lyžích Roman Koudelka skákal ten večer jako bůh a když horské městečko osvítil ohňostroj, kdybych to uměl, také bych si zakřičel nebo alespoň zatroubil na trumpetku. 
Tu noc jsem byl na pokoji jediný, kdo nechraptěl, kdo se mohl vyjádřit k situaci, ostatní měli hrdla úplně oněmělá. Vyřvaná a přesto tak spokojená.
Nikdo ale nechtěl slyšet, že i já jsem fandil, že i já jsem cítil hrdost. Samozřejmě, tu národní.
Kdy jsem nejvíc voněl ? Na letišti v Káhiře.
Pyramidy v Gíze jsem si nastudoval z knih a časopisů, jeden čas jsem jich měl až nad hlavu. Jasně, dovnitř mne nikdo nepozval, ale drahé papyry jsem domů vezl nejednou. Přiznám se, že mne ta mytologie pěkně zamotala hlavu. I z muzea v Káhiře jsem si vezl mnoho imitací artefaktů, ovšem úplně největší zážitek do mého nitra přinesl ten pravý egyptský bazar. Tolik vůní exotického koření, bylin, voněl jsem jiným kontinentem, voněl jsem dálkami a nádhernou Afrikou. 
Aromatické kuličky pepře, sladká paprika, drahý šafrán, směsky lisovaných okvětních plátků uchovaných v esencích olejích. Už nikdy jsem nevoněl jako tenkrát.
Jsem kufr, řádně otřískaný.
Textura mé látky dává jasně najevo, že už dávno bych měl odejít na penzi.
Tisíce kilometrů vzdušnou čarou, tisíce kilometrů vlakem či autem.
Jsem světoběžník, mé nitro by mohlo dlouhé hodiny vyprávět zážitky z cest, ze světa, z domova.
Odpočívám, nuceně.
A přesto všechno cítím ve svých starých útrobách, že ještě nějaký příběh zažiji, že budu mít zase nadváhu, že mi bude písek skřípat v zipu.
Nevěříte, že má kufr duši ?  A kdo by vám pak vyprávěl své příběhy, no přeci ..  světoběžník :)





sobota 6. února 2021

Útržky vzpomínek na Vénu ...

 

Měl ..
V očích kluka, který už dávno svou občanku řádně zmuchlal, se zrcadlila jen ona.
Má nejlepší kamarádka Hanka. 
Stáli proti sobě, oba nervozní, oba lační. Toužili po sobě.  
Nepadnoucí oblek, dlouhé nohavice černých kalhot, rozvázaná tkanička.
Široké šaty, oteklé kotníky a vzdouvající se bříško, hlásící do světa, že nás bude víc.
Něžné a tichoučké Ano. Rozhodné a hlasité Ano.
Jako svědek lásky, touhy jsem neměla nic proti a mlčela.
Dlouhým, vášní opředeným polibkem zpečetili slib.  
V dobrém i ve zlém, snad navždy manželé.
Stále ji dlouhým pohledem pozoroval, stále mu dlouhé řasy jeho hnědých očí létaly nahoru i dolů.
Tak na zdraví, přátelé, šup tam s ním.
 
Chtěl ..
Přijedeš na burgán ? Měla bych ?
Na krajích dlouhých polí děsivé hromady krmné řepy. Ostrým srpem oseknout zelenou část.
Odhodit čisté bulvy a tak dál.
Podzimní počasí za nehty, plískanice za krkem, holínky obalené bahnem.
Tak popojedem. 
Jedna štamprlička do levé, druhá štamprlička do pravé.
Kdo má ruce, ten čistí. Kdo má nohy, raději uteče.
A večer, no jasně, všichni si zazpíváme v putyce tu naší. Od podlahy.
Hance se lesknou oči. Pláče. 
Kde má toho milovníka života, Vénu ? Kde bydlí ten romantik, který s Petrem Hapkou zpíval .. ty jsi má, Levandulová ?
Tak na zdraví, přátelé, první ranní lahvový vyprošťovák.
 
Chytal ..
Říká se, bez peněz do hospody nelez. A tak dáš mi dneska na sekeru ?
Jenom tři a jednu zelenou ? Nebo čtyři a jednu zelenou ?
Dluhy, sliby, dluhy. Bez práce, bez peněz, bez lásky.
Hanka chřadne. Dívá se do hrníčku kávy, čeká, že lógr promluví ?
Že jí ujistí, že Véna, její Véna neprochlastá výplatu, neprobední jejich sny.
Že bude zase moci zaplatit Adélčin letní tábor, že bude zase moci zaplatit Adámkův rybářský kroužek.
Před domem stojí záchranka.
Hanka přidá do kroku, srdce buší, hlava tuší.
Uvnitř povozu zdravotního leží její muž. V dobrém i ve zlém.
Pomočené trencle, poblité tílko, dlouhé řasy slepené žlutými ospalkami.
Tak na zdraví, přátelé, konzument života a chlastu, zdemoloval byt kladivem.
Chytal motýly.
 
Odešel ..
Dlouhá černá lavice. Hanka nepláče. Nemá slzy. Už dávno ne.
Apaticky sleduje řečníka a uvnitř se vše bouří.
Co on ví?
Z reproduktoru zní .. Ty jsi má, nádherná, Levandulová.
Zavře oči, pustí si za víčka sen. 
V něm přichází on. Milý, krásný, něžný, voňavý a prosí ji o tanec.
Lehce ji obejme v náručí, vykrouží otočku a lehce políbí.
Tančí spolu uprostřed polí. Červené máky se stydlivě krčí jako jediní svědci jejich krásného milování.
Navždy spolu, v dobrém i ve zlém.
 
Je suchý únor demonstrací zdravého životního stylu ? Nebo jen pokryteckým sebeklamem ?
Alkohol je společensky tolerovaná droga a rizika jeho beztrestného požívání si připustíme, když sedíme v dlouhé černé lavici.
Nesoudím, svět je plný Vašků, plný Haniček. 
Staré punkové moudro říká, že názory jsou jako díry v prdeli. Má je každý.
Nesoudím. A jen naštěstí tuším, jaká souhra náhod, životních průšvihů stojí u první sklenky.
A jak bolestnou asi bývá ta poslední. 
Vše spojuje tenká linie, mezi první a poslední.
Tak na zdraví, přátelé  ...