sobota 10. srpna 2019

Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.



 

38 komentářů:

  1. Společné večeře a víkendové obědy byly taky věcí, na které jsem trvávala. A nelibě jsem nesla, když do toho něco vpadlo. Považovala jsem je vždycky za chvíli zastavení, možnost probrat, co přinesl den...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když děti dospějí, chvátají do života, ale časem si rády čas přizpůsobí, jsou to někdy jediné volné chvilky s rodiči.

      Vymazat
  2. Ráda vzpomínám na společné snídaně o víkendech, když byli kluci malí. Uvařila jsem kakao, byl to takový malý obřad. U oběda jsem také sedali společně u stolu, nerušila nás televize. Můj muž trvá dodnes na tom, že když se jí, tak se nemá mluvit. Někdy u oběda i řval, protože mladší syn ne vždy stoloval podle jeho představ. Teď se snažím, aby i vnoučata obědvala u stolu se všemi a bez televize. Někdy se to taky neobejde bez křiku. Ale jsme spolu a jsem ráda, když dětem chutná.
    A někdy vzpomínám jaké to bylo, když jsem byla malá. Stůl jsme sice měli velký, ale třetinu si zabrala tátova maminka, která tu měla různé hrníčky a sklenice. U zbytku stolu se mačkali ostatní členové rodiny. Rodiče, druhá babička, sestra a já. Brácha mi ze vzpomínek nějak vypadl, v učení byl na intru, pak šel na vojnu a po vojně se brzy oženil. Ně mně nezbyla židle, sedala jsem na obrácené stoličce. Žádná idyla, ale byli jsme spolu......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nežila jsem v harmonické rodině, rodiče se nepěkně hádali, ale stolovali jsme prostě pohromadě.Nikdy se nestalo, že by nebyl nedělní oběd, káva a polárka po.
      Takže žádná romance z filmu pro ženy, ale tradice hodná následování.

      Vymazat
    2. Moje mamka v neděli někdy vařila pudink, tátovi do velké misky, zbytek do malých. Taky jsme nebyli idylická rodina, vydalo by to na román.

      Vymazat
    3. Nás bylo šest dětí a to byly u stolu kolikrát akce, jeden dával z talíře polévky kapustičky do talíře mně, já zas maso bráchovi, tátovi tekly nervy a mamka jen asi myslela na to, jak ty skvrny z ubrusu vypere? AJá nemám ráda stůl bez ubrusu, musí být kytka na stole. Sestra zas nemá ráda ubrus. Jo a pudink si s vnučkami taky vaříme. Jiřina z N.

      Vymazat
  3. Tak tohle bych taky hecd podepsala.
    Jedna z věcí, které si přejí, aby u nás taky zůstala. Ale tak nějak přirozeně, ne z "musu".Všichni doma ty jídelní stoly máme, jen škoda, že jen málo kde je to místo, kde se všichni přirozeně sejdou...
    Simi, přeji ti, ať přibývá chvil, kdy nebudeš sedět sama...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ráda sedávám sama, jako v tomto případě, je to šance, když člověk vypustí a u toho je přítomnost jiných nežádoucí. Myslím, že lidé ve funkcích a práce s lidmi tomu nahrává.
      Přesně, jak píšeš, mělo by to být přirozené, jinak to ztratí atmosféru.

      Vymazat
  4. Simonko, hezky jsi to pojednala.
    Už ti řekli, že ti to moc sluší?
    Já bych nesnesla, kdyby se jídlo nosilo do obýváku a tam jedlo u TV. U cizích mi to nevadí, hlavně, když to nemusím uklízet. Jíst se má u stolu, od toho tam je. Když jsem viděla u kamarádky v Brně její dva kluky, jak sedí na sedačce a u telky baští, byla jsem v šoku.
    Zdravím - u nás pršelo a je to fajn. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla jsi mi to ty, když jsme se před týdnem viděly, doslova jsi mi řekla, že v reálu vypadám svěžeji než na fotkách.

      Vymazat
  5. Mám to také tak. Hlavně víkendové snídaně a obědy miluju. Snažím se tak vést i vnuky. Mají to rádi a náš víkendový "švédský" stůl přímo vyžadují.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát v lidských životech si vzpomeneme, pozastavíme, pro někoho maličkosti, ale právě třeba švédský stůl bude jednou pro kluky úžasná vzpomínka a moment, kdy si s láskou na tebe vzpomenou. Chudák ten, který je bez vzpomínky.

      Vymazat
  6. U jednoho stolu, tak to bylo i u nás, když jsem byla malá (mladá), v týdnu večeře, to koukal můj budoucí muž. Ten neznal teplé večeře :( ve všední den, ba ani o víkendu, víkend sváteční. Doma jsme to měli a máme taky tak, jen ty večeře nejsou pokaždé teplé. Ale víkendy, ty se drží stále. Nejraději stolujeme s vnoučkem,jeho hlášky, radost, úsměvy. A když zavolám ,,bando" oběd, vnučka je blahem bez sebe. Teď nabírám síly než banda dorazí na prázdniny :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Vijo, my jsme byli kdysi na dovolené s mými rodiči na chatce v Jeseníku, my s mužem v patře a naši dole. Můj muž je svolával nahoru k jídlu hulákáním ,,menáž,,! já jsem sice protestovala a moc se mi to nelíbilo, ale naši na to vzpomínali léta jako na děsnou legraci. Jak nám tam na čerstvém vzduchu chutnalo.
      Jiřina z N.

      Vymazat
    2. Já ráda vzpomínám, jak jsem před nedělním obědem chytla bráchu za ruku, šli jsme do cukrárny, koupili nanukový dort, pro každého jeden dortík a po obědě byla sladká tečka.

      Vymazat
  7. Miluji společné stolování,potrpim si.na něj.A snad jsem to naučila děti a učím vnučku.Dnes jsem Vás asi potkala..Jste krásná i na živo😊.Mějte se krásné.JP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proboha, že jste doma zapomněla brýle :-)
      Jste velice laskavá, milá, ale já za ty dva měsíce, co dřu jako vůl, no přijde mi, že jsem zestárla o 10let. / duševně určitě /

      Vymazat
  8. Velmi dobře chápu, že je to pro mnoho lidí důležité. To já se jako dítě z podobných společných rodinných aktivit většinou snažil vyzouvat, jak jsem uměl, i když zdaleka ne vždycky to šlo. Teď to už mnoho let nemám a musím připustit, že právě tohle mi vůbec nechybí a klidně si dám vajíčko, i když rodinné nedělní kachny útočí ze všech stran :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S láskou servírovaný oběd, nenucený, s citem připravený, neříkej, že by jsi se nenechal lapit ???

      Vymazat
    2. V takových situacích jsem se vždycky cítil trochu nepatřičně a rozpačitě. Přijímání mi vždycky dělalo mnohem větší potíže než dávání...

      Vymazat
  9. Simi, mluvíš mi z duše. U nás se pořád jí u stolu! U stolu, který je prostřený, u stolu, kde se děti učili jak se u něj chovat. U stolu, kde se probírají všechny důležité i nedůležité věci naší rodiny. A od mala jsme brali děto do restaurací. A dbali to na, aby se tam správě chovaly - tenkrát tam ještě nebyly dětské koutky... Je to vklad do budoucna, jasně vidím, že se vyplatil. Mnoho úspěšných lidí se neumí u stolu chovat, jídlo příborem je pro ně boj...
    Měj hezkou neděli, já jdu za chvilku vařit ten oběd...
    Pa, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud to jen trochu jde, finance dovolí, je báječné děti brát do restaurace nebo kavárny. Měla jsem minulý týden Sofinku a každý den jsme vyrážely do kavárny, moc se na to těšila a sama si o to říkala. Jednou nebude vyděšená, bude vědět, jak se chovat přirozeně ve společnosti.
      Někde jsem četla, že rodiny, které spolu jí, sdílejí život, utužují hlavně partnerství, bude to důležitá součást našich životů, vztahů.

      Vymazat
  10. Společné stolování jsem si do své domácnosti přenesla z domova. Přestože jsme už s mužem teď jenom dva, tak to platí stále. Jen společné snídaně se v mé domácnosti až tolik neujaly.
    Měj se fajn, Simi!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ze všech komentářů pod článkem vyplynulo to nejdůležitější, co všechno nám předali rodiče, co všechno je pro nás podstatné a stolování patří na první místa, tam se učíme spolu žít, sdílet, radovat se a dělat si pěkný den i život.

      Vymazat
  11. No ty si debužíruješ!Asi jsme s jídlem taky trochu možná ve škole blbly, moc si takových her nepamatuji, chodili jsme občas se školou do mlíčňáků když jsme byli na školkním promítání, nicméně z domovů jsme byli vedeni k úctě k jídlu a rozhodně jsme si nedovolili se někde chovat tak jako dnešní děti. Ať v kině nebo v tom mlíčňáku nebo cukrárně (fastfoody byly ve vzdálené budoucnosti) nezůstávalo po nás pod sedačkami kina tuny popcornu, obalů, rozlité coly apod. V tom s tebou budu v rozporu, to je zpovykanost, ne dětské hraní. A přitom jsme si dokázali hrát jako děti....je krásné když se sejde celá rodina, ať už u oběda nebo jen tak u kávy a kusu kokáče. Mám ty chvíle ráda a užívám si je. Ale netrvám na nich striktně, protože moc dobře vím, že každý má už svůj život, že se mu do něj nebudu vtírat když má svůj program. Včera jsme byli s mužem u dcery, původně měla jet i kámoška co je tu na návštěvě, jenže jí bylo špatně, tak jsme jeli sami. Bylo to krásný, Bobule si dokonale dědu omotala kolem prstu a byli jsme šťastní a spokojení všichni.... P.S. příští víkend hlídám od půlky pátku do půlky neděle. Bude to zkouška ohněm!

    OdpovědětVymazat
  12. Blondýnko, já taky věřím na scházení se u jednoho stolu. U nás, když byly děti malé, zasedal u stolu celý rodinný tribunál a řešil se problém veřejně, ať už problém všech či jen jednotlivce. Všichni věděli, když se něco dělo, když bylo něco na řešení a myslím, že i to sedání u jednoho stolu pomohlo, že jsme vychovali tři úžasné a úspěšné děti. Díky za tvoji krásnou úvahu.

    OdpovědětVymazat
  13. Pěkně napsané. Moje děti ještě lpí na tom, že se jí u stolu a ne u počítače a vedou k tomu své děti, ale ty mnohdy protestují. Ale ten nejmladší, ktery žije s námi, večeří pravidelně u počítače ve svém pokoji a já s tím nic nesvedu. Alespoń oběd máme o víkendu společný.

    OdpovědětVymazat
  14. Krásně napsané. Tak trochu ti závidím. Snídáme každý zvlášť, protože každý v naprosto jiný čas. Když jsou na obědě u nás děti, stane se, že muž stávkuje a mnou uvařené jídlo nejí, tudíž nesedí s námi u jednoho stolu. Večeře? naprostý propadák, co se týká společného stolování....

    OdpovědětVymazat
  15. Ty jsi se opravdu zhlédla v Itálii! I když dnes jsou snídaně a obědy trochu jinak díky práci, večeře a neděle se většinou konají u jednoho stolu. Na stůl patří ubrus, i když jsme jen dva a prostírá se jak v restauraci. Když jsem přijela poprvé, myslela jsem si, že je to na mojí počest :-) ale ono to bylo dnes a denně - někdy mi to i připadalo jako ztráta času, protože na nějaký rohlík s paštikou k večeři se může zapomenout.
    Bohužel se i tady rozmáhají mekáče a podobné instituce, ale klasické pizzerie a typické restaurace se pořád drží. Velké rodiny jsou už minulostí ale když se sejdou příbuzní nebo přátelé, vždycky je to s jídlem, nejen jednohubky nebo chlebíčky a pití. Víno se tu pije u jídla denně.
    Chování u stolu je ovšem jiná kapitola, hlavně u dětí, ale to se rychle rozmohlo v celé Evropě tak už tolik nebije do očí.

    OdpovědětVymazat
  16. Pošťuchování u fondue už nefrčí.

    OdpovědětVymazat
  17. Stejný ročník, stejný názor...:)
    Už teda držím pouze víkendové obědy a pouze s Druhorozeným, většinou si i prosadím vypnutou TV. Ráda pozvu zbytek rodiny na tatarák i zbytek rodiny, i Ex jsem pozvala, ale to bylo poněkud unáhlené, už to víckrát neudělám.
    Vymýšlím nový stůl, třicet let jsem měla stoly kulaté, teď bych chtěla úzký dlouhý a šest židlí.

    OdpovědětVymazat
  18. Abych parafrázovala: jiný ročník, stejný názor :-) Společné jídlo musí být, zvlášť ty víkendové obědy, to nic nenahradí. Opravdu si nedovedu představit, že bychom se s manželem najedli každý u svého počítače.

    OdpovědětVymazat
  19. Snažím se, abychom byli u večeře i oběda všichni spolu, někdy to ale nejde, když se chodí o víkendech do práce...

    OdpovědětVymazat
  20. Skvostny, fenomenalny text, velmi ma "ansprechoval", bravo!

    OdpovědětVymazat
  21. Když byly děti doma, večeře byly společné a obědy o víkendu samozřejmě také. Přiznám se, že teď už to tak úplně nedodržujeme, občas jíme každý v jinou dobu, ale víkendové obědy jsou vždy společné ...

    OdpovědětVymazat
  22. Simi, pokud jsme všichni doma, obědváme i večeříme u jednoho stolu. Přijde mi to normální, ale ve svém okolí to tak všude není. A je to celkem škoda, když baští každý sám, někde jinde. .o)
    Přeji prima dny. D.

    OdpovědětVymazat
  23. Moc pěkně napsané, takové od srdce... ale to je celý tento blog :-) :-)

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.