neděle 31. května 2020

Mám duši obtěžkanou hříchy ....



Jsem stolek kavárenský.
Vyrobili mne s jasným záměrem, být společenský.
Stojím v malé kavárničce uprostřed města a jsem vyhledávaný.
Prý se u mne krásně sedí, mám strategickou pozici, nestojím v průvanu, toalety jsou blízko.
A hlavně, mohou se všichni návštěvníci ode mne kochat.
Na jaře rozkvetlou kaštanovou alejí, v létě malými trhovskými stánky s vonící zeleninou, na podzim zlatým listím a v zimě blikajícími lucerničkami, kolem kterých poskakují jako splašené bílé sněhové vločky. 
To vše je ode mne vidět, to vše je pozornému diváku nabídnuto včetně skvělé kávy, teplého štrůdlu a domácí limonády.
Jsem němým svědkem pádů a vzletů.
Sedávají u mne milenci a pod rouškou tajemství si šeptají sladká slůvka. 
Kolik já slyšel návrhů na sladké milování, kolik rukou pode mnou hladilo ruku, stehno a nepřejte si vědět, co ještě víc.
Do mého dřeva si si rytmus vyťukávají umělci, kolik Erbenů, kolik Smetanů už tu u mne tvořilo.
Slýchávám pohádky o lásce, o nenávisti, o bolesti. 
Lidé se tu u mne svěřují, obnažují se, některým jsem viděl až do žaludku, na jiné jsem byl vážně rozhněvaný. 
To, když drobná tmavovláska ukazovala maličkatý černobílý obrázek, který se jí chvěl v ruce.
Dodnes jsem nepochopil, proč ten mladík stroze prohlásil, že se na to necítí. 
Bojím se, u mne to bude tvrdostí dřeva, u mladíka nezralostí.
Polykal jsem slzy, když jsem zaslechl nepříjemný lékařský verdikt, tolik bych chtěl tu zrzečku obejmout a říct jí, že na to není sama. A ona na to skutečně není sama, ten zdatný sportovec jí to během tichého hovoru tisíckrát a jednou pošeptal.
Může mít stolek nitro rozervané vzlyky ? Až do morku každého letokruhu.
A právě tam kdesi hluboko, uvnitř, jsem býval uchlácholený, že mne nic nepřekvapí.
A překvapilo.
Jednoho rána se kavárnička nerozsvítila. 
Neotevřela se okna, aby vlahý březnový vzduch osvěžil místnost. Nevoněla čerstvě umletá káva, palačinky, lívanečky se neškvířily na teflonové pánvi, mixér nerachotil, odšťavňovač nepřijal jediný pomeranč, banán, ani kanadskou borůvku.
Ticho, zoufalé ticho. 
Dnes mne nikdo neotře od prachu ? 
Nepřidá vázičku s malými drobnými kvítky, nevymění ubrus ?
Nebude tu sedět a číst subtilní blondýnka svou zamilovanou knihu básní ?
Pán s bílou kšticí nebude jemně debužírovat čokoládový fondán s dvojitým presem ?? 
Jsem zmatený, rozhlížím se po tiché místnosti, mou  dřevěnou hlavou letí stále stejná věta.
Z nařízení vlády se vyhlašuje nouzový stav a kavárna bude z tohoto důvodu až do odvolání mimo provoz.
Cítím se mlád, plný sil než aby mne odvezli do sběrného dvora.
Co se mnou bude ?
Jak ten pocit bezmoci řeší lidé ?
Chodí si zaběhat, berou si bílé tabletky štěstí, pláčou si vzájemně na ramenou.
Nemohu běhat, nemám roušku, jo a mám čtyři nohy. A když já pláču, je všude lepivé smůly nadbytek.
Postrádám společnost, tlukot lidského srdce, ruce položené na mé dřevěné tváři.
Už nikdy si nebudu stěžovat, že mi studentka matematicko - fyzikální fakulty věčně kope do nohou.
Že, když si řezník od naproti sundá nenápadně boty, chce se mi omdlít.
Že, jednovaječná dvojčata na mne pravidelně vylévají bezovou limonádu a já jsem mokrý hned dvakrát.
Že, vysoký hubený vtipálek s neomaleností sobě vlastní na mne stále lepí žvýkačku a směje se u toho jako hňup.
Omlouvám se, spěchám. 
Mám zase duši obtěžkanou hříchy, právě si ke mně sedla paní lékárníková.
Vidličkou napichuje drobivou Pavlovu, usrkává kapučíno a stěžuji se na nějaká karanténní kila.
Jsem stolek kavárenský a tolik jste mi chyběli ....




čtvrtek 28. května 2020

Květen v kostce ...



Místo atraktivních dovolených, zájezdů a odletů za hranice všedních dnů se májový měsíc rozvolnil do požitků. Vzpomněli jsme si, jak se jezdí vlakem, jak nádherně a hbitě tančí po vyschlé pokožce ruce kosmetičky. Upocený kadeřník za ochranným štítem dal naší hlavě tvar, již neevokovala rotující kedluben. Masáž ztuhlých zad nebyla jako z hororu, mohla se veřejně přiznat.
Všichni kavárenští povaleči mohli zasednout do svých křesílek, popíjet kávu, lehce vidličkou degustovat teplé lívanečky s vanilkovou zmrzlinou, jemně doladěné slaným karamelem.
Věřte, nevěřte. Kavárna hned od prvních okamžiků praskala ve švech, to jsme se skutečně tak moc těšili? Já tedy ano, protože ta atmosféra je neopakovatelná, místnost prosycená vůní kávy, štěbetání a tolik šťastných tváří, nikoliv jen párů očí, jak jsme si zvykli se vídat za kusem hadru.
Skončil nouzový stav a já si vzpomněla na svou docentku psychologie, která nás několik ročníků zdravotní školy vyučovala. Až nyní bych mohla, od srdce a z vlastní zkušenosti vyprávět, jak vnímá ztrátu svobody introvertní jedinec a jak se s tímto faktem popere extrovertní blázen mého naložení.
Sáhla jsem si hodně hluboko do citových rezerv, ztrácela se v labyrintu emocí, nepředstavitelně mi chyběl pulz společnosti. A když jsem se dnes ráno mohla zařadit do dlouhé kolony aut, poťukávala jsem si na semaforu do taktu. Jééé, hurá, zase jsem součástí mraveniště, které přenáší své kuličky trusu z hromady na hromadu a já se tu cítím tak spokojená :-)
Trestné body, kriminál, možná vyhnanství do gulagu bych požadovala pro osoby, které jsou zodpovědné za televizní programy. Jsou momenty, kdy za dlouhého dne občas člověk k televizní krabičce zasedne. Ale přemýšlel snad někdo nad tím, jak ošumělá a stále dokola ohraná je kupříkladu Hospoda ? Jak zdevastovaně na člověka působí Ozzák ?  Je to po desáté ještě vůbec vtipné ?
Tolik nádherných filmů, seriálů světová i česká kinematografie natočila a promítá se v televizi takový odpad.
Nedivím se, že si lidé stahují filmy, dívají se online na seriály. Nový kanál ČT 3 z kapes daňových poplatníků je na granát. Copak jsou našich starší spoluobčané totální dementi, aby se dívali na takovou hrůzu, kterou jim veřejnoprávní kanál naservíroval ? Nepodceňovala bych ani jejich intelekt, ani chuť do života, mnohdy silnější než o pár generací mladší vnoučata.
Koho rozhodně nelze opomenout, tak to je Sofinka. Rodičovský kolektiv sice dělá, co může, ale děti nenahradí. Má vnučka napráská po telefonu i to, co neví, ani netuší.
Hltavě poslouchá každou rodičovskou rozpravu, jak si pořídí nového psa, kdy by měl přibýt do rodiny nový obrázek z ultrazvuku s malou fazolkou, jak sousedka na patře řve na svého manžela a dole bydlí úplná, ale úplná kráva. Poslední šotek naší staré-mladé mne úplně dostal, v něm mi Sofinka vyprávěla, jak chtěl tatínek maminku vyhodit z okna. Vzhledem k faktu, že bydlí v mezonetu, potřebují k této akci štafle neb okna jsou hodně vysoko. Takže nevinné laškování obou rodičů sice ve zprávách ČTK nevyjde, otec malé trepetilky vynechal posilovací cviky na štaflích. Jo, velký voči !
Za okny nám voní jarní příroda, zem je konečně zalitá. Pylová zrníčka rozházená po miliardách smyl očistný déšť a já konečně mohu začít další etapu stavebních prací. Tentokrát to bude dokončení vodní kaskády s potůčkem, který bude volně vtékat do jezírka. Voda jako můj nejdůležitější přírodní živel, dostane opět další rozměr a prostor v mé zahradě.  Ptáci z lesa, kuny, žáby, ropuchy, hadi,  motýli, vážky, ti všichni se zúčastňují vodních radovánek, tak snad jim můj nový počin kromě pitného režimu přinese i nějaké potěšení. A rybám, těm rozhodně skvěle okysličenou vodu.
Loučím se s měsícem, který do našich příbytků přinesl nový a svěží vítr, dovolil vydechnout a natáhnout do plic voňavý vzduch bez hadru na obličeji. Začali jsme zase žít, odhazovali strach někam do dáli, sny o kávě s kamarády začaly mít fungující rozměr, štamgasti i pocestní slastně přivřeli oči při prvním loku točeného. A cena za české svádovské jahody trhla rekord 172,50 korun českých za jeden kilogram červeného potěšení ... no, nekup to.
Nadevírám měsíci krásnému, teplému, skoro letnímu. Ať potěší jednotlivce, celou společnost, jen hlavně ve zdraví, za rohem máme prázdniny, čas letních lásek, milování na mezi a flámování :-)




Do zelena

Minulý rok v tomto čase na letecké trase Praha - Funchal čeští pasažéři přesně věděli, že letadlo přeletělo českou státní hranici. Celá republika se oblékla do žluté, té řepkové.
Letošní rok  touhle dobou,  při výšlapu na zříceninu Kamýk v litoměřickém regionu se můžeme pyšnit jako hrdí Severočeši, my tu máme zeleno.








pondělí 25. května 2020

Uplakaná Milada ...



Padal ozdravný déšť. Snesl se na nás vítaný, smyl pachuť pandemie a žlutou pylovou nálož.
Mezi dvěma dešti se nám podařilo udělat si procházku kolem jezera Milada.
Druhé největší severočeské jezero vzniklo na místě těžebního hnědouhelného dolu Chabařovice u Ústí nad Labem. Vzniklo včas, částečně smylo z nás obyvatel špinavého kraje vizitku, kterou jsme si nezasloužili. Umožnilo nám, prožívat chvilky odpočinku v přírodě a netísnit se u prochlorovaného bazénu, chytat plíseň v nemytých sprchách a dýchat si se sousedem na záda.
Na kole, na bruslích, plaveckými tempy, pěšky, jakkoliv naše tělo a duše žádá, můžeme do sebe vtahovat kouzlo tohoto místa.
Přeji vám příjemný týden a pokud kapky deště dál skrápějí naší zem, jen tak dál a víc. Není nic krásnějšího než do plic vdechnout vzduch prosycený vodou a nemít na ústech kus hadru.
Hodně vody a zdraví pro nás všechny.



















pátek 22. května 2020

Můj faktor 50 plus ...



Janě jsem vždy záviděla štíhlou postavu, dlouhé nohy, gazelí chůzi a opálenou pokožku celého těla od jara do podzimu.
Já jsem měla plnoštíhlou postavu, nohy od pasu dolů, lachtaní chůzi a bílou pokožku od hlavy až k patě celoročně. Pobyty u moře jsem trávila pod slunečníkem, mazala se ochranným slunečním  faktorem 50+ a polykala slzy v letadle. To, když můj soused šeptal své ženě ... hele, mámo, to je ta ženská, co chodí i do moře v tričku. Ukazoval na mne, měl pravdu.
Erika si ráno lehla na lehátko, vystavila své tělo paprskům a večer odcházela s přenádhernou barvou, co většinou mívají jen obchodníci s orientálními koberci v Marrakéši.
Já jsem si lehla na slunce celý den jen jednou. Večer mne odvážel soused svou starou Fabií. Na úpal jsem si vzala Acylpyrin, který u mne vyvolal silnou alergickou reakci, při které jsem se dusila. Pomohla mi až calciová injekce do žíly a kilo bílého smetanového jogurtu a půl kila plnotučného tvarohu na durch spálené tělo.
Luďka se natírala maximálně Nubianem, její hedvábně lesklé, kakaové tělo muže přitahovalo jako magnet.
Já jsem při pobytu na Kanárský ostrovech lehce zariskovala, natřela nižším faktorem a druhý den jsem přitahovala jen španělského lékaře, který dokola opakoval ... solar ekzem, solar ekzem.
Namíchal mi koktejl kortikoidů, steroidů, sedativ, antihistaminik. Půl dne jsem ležela totálně zhulená mimo sebe pod slunečníkem, druhou půlku jsem plenila švédské stoly v jídelně. Po týdenní terapii se divím, že mi sociálka neodebrala na letišti dítě,  osobní váha mi ukázala plus pět kilo.
/ paellu jsem prý při večeři jedla naběračkou ?? /
Tři smyslné bohyně s luxusně opálenou kůží a já ředitelka vápenky s obličejem plným pih a věčně spáleným nosem. Kamarádky, které se vždy rády sešly u sklenky šumivého moku.
Uteklo spousty a spousty vody v řekách.
Přestala jsem tam uvnitř sebe řešit, že nikdy nebudu čokoládově opálená, že vždy budu plážový outsider, který plave v tričku. Má tváře spálené a v dekoltu červenou krupičku.
A co mé tři Grácie ?
Jana se před půl rokem vrátila z protialkoholního léčení v psychiatrické léčebně. Už se jí tolik neklepou ruce, má odoperované žaludeční vředy a strašně smutný oči. V úvodu jsem vám totiž zamlčela malý detail. Jana svou celoroční opálenou barvu získávala v zahrádkách restauračních zařízení.
Erika se stala obchodním zástupcem farmaceutického koncernu, chodí z protekce každého půl roku na výplně kyselinou hyaluronovou, v létě se schovává pod apartním slunečníkem a pěstuje si průhledně bílou pokožku jako filmová superstar.
Luďce při pravidelné kožní kontrole lékařka mezi milionem mateřských znamínek našla to jedno, kterým ten kolotoč nepříjemných zpráv začíná. Čeká na výsledky histologie.
A já ?
Jsem z nás čtyř od jara do zimy přenádherně opálená.
Už.
Přestala jsem se mazat faktorem 50+. A přijala do svého života s pokorou faktor 50 plus.
U moře čekám na východ a západ slunce, v jeho odlescích mám duši nejšťastnější. Na své zahradě ohýbám hřbet a zcela přirozeně při pohybu zlátnu. Nehoním se za barvou, vlastně v životě není vůbec důležitá.
A pro muže, nejsem tak průhledná jako jiné polonahé ženy, pod tím tričkem mám spoustu tajemství, při kterých zkrásníte, když si do života pustíte faktor 50 plus ....



úterý 19. května 2020

Co na mně miluje má vnučka ....



Jitka Zelenková za dob normalizačních zpívala houpavý hit  "  Když se narodíme ".
Autor textu několikrát v refrénu opakuje slovní spojení ... chvátá to, chvátá.
Nemohu než souhlasit, svou rodinu jsem neviděla dlouhé týdny.
Vyzbrojena malými kuřecími řízky, malinovým dortem s delikátní bílou čokoládou, melounem, jahodami, s tím vším jsem přešlapovala jako před první schůzkou s mužem na inzerát.
Dvakrát jsem se pro svěží pocit vysprchovala, pak nemám mít nedoplatek za vodu.
Dvakrát jsem se přetřela deodorantem, bohužel stále s hliníkem.
Převlékla šaty za halenku, halenku za svetřík, abych do finále opět skončila v těch původních šatech.
Ještě štěstí, že nenosím paruku a musím si vystačit se svou čerstvě ostříhanou hlavou, přebírala bych ještě nyní.
Přijde vám to k smíchu, no upřímně, mně už taky :-)
Když jsem jí uviděla, jak ve svých malých rukách nese fialové skalničkové karafiátky, cukaly mi koutky.
Do očí se hrnuly slzy a mé druhé já alarmovalo na poplach ... hlavně neřvi, ty hysterko, koukej se ukáznit, ukaž svůj porcelánový chrup v hodnotě ojetého vozu a usmívej se jako by nic.
Toto předsevzetí silné ženy mi zůstalo do okamžiku než malý blonďatý poklad vtiskl do mé ruky dárek, políbil mne a pošeptal to sladké ... stýskalo se mi, babičko.
A v náručí mi poprvé pohladila nikoliv tvář, nikoliv ruku nebo paži, zajela malými dlaněmi do dekoltu a se spokojeným úsměvem zjistila, že po dvou měsících mám svá prsa ve stejné poloze.
Jako úvodní prolomení ledů, které nebylo potřeba lámat, krev není voda, no prostě úvod na vysoké státní úrovni.
Pevně věřím, že kdyby se všechny státní a mezistátní delegace pěkně pozdravili, políbili a ještě pohladili ňadra, nebylo by konfliktů, nebylo by válek.
Pověšená na krku mi má vnučka vyprávěla, jak jí chybí Inka ze školky, Kubík z patra, jak když má tatínek mítink, musí být potichu, jak namalovala spoustu obrázků.
Upekla spoustu dortů ... a dobrých, babi.
Mezitím pištěla u každého pavoučka, který přeběhl kolem. Obdivovala každého ptáčka, který se přiletěl napít k jezírku.
Pochlubila se, že na svém novém kole ujela už krásných 40 km, já neujela ani metr, protože to neumím. To, že neumím šlapat na kole, nebyla schopna svou malou hlavičkou pojmout.
Pod tíhou dětských argumentů, že kolo je boží, jsem přislíbila, že se zamyslím.
Budu doufat, že si zamilujeme novou sportovní disciplínu. Třeba ...
Jako kavárenskému povaleči brzy otevřou lokály, takže opět spolu se Sofinkou započneme degustace různých druhů kávy, šlehačkových pohárů, skvělých italských dortů či zmrzlin. Zde tuším svůj obrovských sportovní potenciál.
Ukončila jsem jedno z nejsmutnějších období mého života, kdy jsem si hledala malé radosti, jednou obrovskou. Objala jsem svou rodinu.
Paní Zelenková, máte svatou pravdu, chvátá to, chvátá ... a je s námi spousta práce, jenže pojďme dál, život náš se tím začíná.
Jako žena marnivá jsem vždy toužila mít krásná a nová prsa na tom správném místě.
Musím si počkat, snad v tom dalším životě, má vnučka s největší pravděpodobností ještě hodně dlouho bude potřebovat mít jistotu, že je mám.
Že v mé teplé náruči najde lásku, porozumění, nu a hlavně vše na svém místě  :-)




čtvrtek 14. května 2020

Jak je to s čůráním uprostřed svobody ? ..



Rozvolňuji. Rozvolňuješ ? Rozvolňujeme ?
Nepopírám, trpěla jsem. Jako kovaný a profláknutý extrovert jsem se rožnila na divokém ohni pandemie.
Netmelila jsem rodinu, neutužovala jsem vztahy, jen jsem denně nosila kontaminační tašku plnou nechutných a oplzlých virů a bakterií.
Na ruce si stříkala litry lihu a peroxidu vodíku, abych své ruce shledala ve věku stoleté, vetché stařeny.
Nepekla jsem metráky buchet, nebylo pro koho.
Nešila jsem roušky, neumím to a starého psa novými kousky neznásilníš.
Do svého slovníku jsem přijala sloveso promořit, rozvolnit, separovat.
Nejkrásnější číslo nebyl úrok na mém spořícím účtu, ale reprodukční číslo.
A přesto všechno jsem jednoho rána zaslechla cinkání klíči od zahrady našich svobod a přání.
Ulehla jsem na kosmetické lůžko a hbité prsty započaly tanec proti destrukci mých obličejových kontur.
Olej slavnostně zalil úhor, drobné kuličky peelingu provětraly zanesené póry a světe div se, mám opět své obočí.
Mladší o tisíce let jsem stála na vlakovém nástupišti a země se zachvěla.
Do tlampače ženský hlas oznámil, že ke druhému nástupišti přicupitá rychlík Krušnohor.
Je to klimakterium, co mi žene slzy do očí ?
Je to nádherná a dlouhé týdny zapovězená krajina v údolí řeky Labe ?
Stékají mi slzy tygra z klece, co cítí na míle vůni svobody.
Emoční masáž přilétá na křídlech jedné malé vstupenky, která rozevírá cestu do nitra botanické zahrady v Troji.
Vlny štěstí se tříští o dlouhou a zelenou vinici sv. Kláry, záhony pivoněk alarmují všechny receptory mozkových závitů svou omamnou vůní, barevná paleta azalek a rododendronů dokoná dílo.
Šílím, běsním, nitro mám rozervané na dvě, co, na tři i čtyři půlky.
Chtěla bych poletovat jako motýl z květu na květ, sát sladký nektar, který mi odepírala karanténní uzávěra.
Čůrá motýl ?
Já ano.
A tak řeším, kam s ním ? Kam s plným močovým měchýřem ?
Vědomí, že mám plno se s každým krokem násobí, psychice nepřidá.
Žádná toaleta, žádné volné místo za stromem, holý zadek není takový hard core, jako když se odloží rouška.
Všude lidé, všude radost a nikde možnost odlevit přeplněnému rezervoáru, který tlačí, tlačí a opruzuje.
Proč to slunko tolik svítí ? Proč ty ptáci tolik zpívají ? Proč je ten svět tak křiklavě barevný, když já nemám, kde vyčůrat svou kávu, vodu, citronem ovoněnou minerálku ?
A tak jsem do svobody vstoupila tajně na jedné toaletě, po tmě. Zachránil mne rytíř, který mi svou toaletu půjčil a samozřejmě ilegálně.
Zjistím, zda motýl čůrá, každopádně já vím, že nejen království za koně, postačí i funkční WC.
Zdraví vás dostatečně rozvolněná blondýna ...









 

pondělí 11. května 2020

Bez ornice nikdy více ...



Má švagrová si prohlížela fotografie z mé jarní zahrady a těch jejích devět praček pověšených a vyžehlených, obědy, plechy buchet, večeře .... prý za sebou takové krásné výsledky nevidí.
Vše má v životě svůj čas, jako dítě jsem práce na zahradě z povinnosti doslova nesnášela, jako produktivní matka jsem pro twist kolem domácnosti nezvládala, až nyní mohu s klidným srdcem říct, přišel čas na ornici. / takto je deklarovaná půda v mém zápisu z katastru nemovitostí /
Vendy na svém blogu mobilizovala proti covidu malými radostmi.
Má ornice mi každý den vracela chuť do života, mohla jsem chodit bez hadru na obličeji, svobodně dýchat, poslouchat ptactvo, radovat se z barev. Vnímat každý i drobný květ, díky němuž jsem se nezbláznila. Díky !























Přeji vám příjemný týden, v kterém se snad dočkáme vody. Mé zahradě chybí zelený element, trávník. Vždy dokreslil barevnost a podtrhl ráz celé zahrady. Voda není, neroste ani trávník.
Zalévat pitnou vodou odmítám a tak se dívám k nebi a prosím o závlahu.
Vaše blondýna.

pátek 8. května 2020

Oscar Wilde pravil ...

...  tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.



Nikdy nebudu kritizovat partnera své dcery
"  Proboha, tenhle blb mi zbouchnul moji malou holčičku ? V oku má tik, ráčkuje, šťourá se v tom bramborovém salátu a to je tam hnedle půl kila šunky. Nemá trochu větší hlavu ?
Jééé, on má moje ponožky ?  "
"  Poslechni, to chodí pořád domů pozdě ? Kdykoliv jsem tu já, dorazí pomalu v noci ?  "

Nikdy se nebudu dívat na stupidní seriály
"  Já vás zdravím. Chtěla bych se omluvit, jsem nyní zaneprázdněná schůzkou s účetním. / dělej, za chvíli to začíná /. Zhruba nějakých 55 minut, hodinu než dáme tu uzávěrku dohromady, nesedí fakturace za měsíc, vlastně za celý rok  / vyspí se doktor House už konečně s doktorkou Cuddyovou tak hlavně, aby něco nechytila, on si platí lehký holky ? /
Mnohokrát děkuji za pochopení. "

Nikdy nebudu v noci vyžírat ledničku
"  Ve své podstatě jsem zářným příkladem nového a lepšího životního stylu. Po 17 hodině zásadně ignoruji dveře ledničky.
Počkám si tak zhruba do půlnoci, po tmě strčím hlavu do ledničky. Nikdo mne nevidí, tudíž kalorie nebo jouly, jak kdo potřebuje, tak ty se na mne nelepí. "

Nikdy nebudu srovnávat své a dceřiny výchovné postoje či metody
"  No, to víš, no. Ty jsi byla v roce bez plen. Žádného dudlíka jsme nepraktikovali, taky jaké máš krásné zuby, ta rovnátka se z tohoto úhlu pohledu jeví jako omyl.
Lžičkou jsi jedla od tří měsíců, příborem od roku. 
Jasně, spala jsi celou noc, žádné řvaní, žádné vztekání, tohle já fakt neznám. Šikovnější než ty, byl jen Bill Gates. "

Nikdy nebudu zesměšňovat či zlehčovat zdravý životní styl
"  Kostka másla je kostka másla. To těsto by chtělo víc vyšlehat, aby bylo lehčí. Ty okraje, no, jsou takové vypečenější, možná trouba je blbá. Cítím tam lehkou pachuť pohanky, ale tak pro tentokrát zavřeme oči. Tak jasný, je to vláčný, to ten kefír. Co to máš za výrobce ?
Já raději od Olmy, fakt je super. A je levnější !
Ale stejně mi tam něco chybí, to je podle mého receptu ?  Zkus si to poválet na patře, něco tomu chybí ?
Už to mám, chybí tam ta kostka másla !!  "


Čau mami, no není ta karma zdarma ?
Posílám ti tam za duhu pozdravení, nepřeháněj to s tím tvým turkem, aby ti zase nehaproval tlak.
Jasný, promiň, zapomněla jsem, že máš poradu  / běží ti Mcleodovy dcery, viď :-) /
Mami, vše nejlepší, chybíš mi ...




pondělí 4. května 2020

Puchýřovi ....



Malý Puchýřek nabubřele vešel do ohraničeného prostoru pískoviště.
Děvčata vyvařovala oběd z báboviček. 
Lžičkou ochutnávala, jako, jemně prosátý písek.
Guláš se moc povedl. Mňam, znalecky pomlaskávala. Jen je ještě horký.
Kluci stavěli hrad, věže, věžičky, malí vojáčci hlídali cimbuří.
Nikdo si hocha, který nepozdravil, nevšiml. 
I tedy vjel malý Puchýřek svou oranžovou tatrovkou do pískoviště a zbořil hrad, oběd i iluze.
Projížděl, devastoval a notoval :  " Je to Zetor, je to traktor, jede do hor, kopat brambor. "
Děti si přály hrát na mámu, na tátu.
Puchýřek nechtěl být tátou, nechtěl být ani mámou, zatoužil být ředitelem fabriky jako strýc Igor.
Mlátil klackem o dřevěnou obrubu, kopal do koloběžky.
Když si všichni sypali do svých dlaní krystalky Vitacitu, vyplazovali na sebe žluté jazyky, stál Puchýřek s nastavenou dlaní. 
Zůstala prázdná.
A jako z malých husiček vyrostou sádelnaté husy, malý Puchýřek se zvětšil do velkého Puchýře.
Ujíždí na svůj nový pozemek a za koly se mu práší.
Jeho bílé auto bere konce stromů, větve, občas i plaňky plotů.
Půl století starou cestu rozhrabe během jednoho týdne jako prase kaliště.
Svého obrovského bílého mazlíka postaví uprostřed cesty, ať se blbci snaží, když chtějí projít.
Nezdraví, nemluví, pouze direktivně oznamuje.
Jsem majitel stavební firmy.
A kdo je tu víc? 
Já jsem Puchýř, veliký, obrovský.
Má žena, Hedvika Puchýřová nezdraví. Můj syn, Emil Puchýř nezdraví.
My všichni, my Puchýřovi nezdravíme, ty staré báby, ty staré dědky, nač ?
Během jednoho odpoledne srovná bagrem celý pozemek na holou pláň, vykope obrovskou díru na modré kolo.
Sobota nesobota, neděle neneděle, za zvuků motorové pily vám všem ukáži, chcete se válet ?
Chcete mít siestu ?  
Jak krásně lahodí uchu zvuk motorové pily, jak rozněžní duši při nedělním obědě cirkulárka.
Božské tóny filharmonie dovezené z hobbymarketu.
A tak ředitel planety, komisař meziplanetárních letů zasadí svá první rajčata.
Ale čímpak je zalije, Puchýř jeden šikovný ?
Nemá svou vodu, nemá svůj jediný sud dešťové vody.
Stojí uprostřed planiny, uprostřed svého vesmíru a má prázdnou konev.
Poprvé pozdraví, poprvé požádá.
Čeká s prázdnou nádobou na vodu, oplatí mu stejnou mincí jeho křupanské chování ?
Nikoliv, lidé mají chuť si pomáhat, žít ve společenství, dodržovat pravidla.
Ale všeho do času, milý Puchýři !
Až jednou spadneš ze stromu, kdo ti pomůže ? Bude ti scházet toaletní papír, čím si utřeš zadek ?
Zapomeneš si hasák, rezervu či baterku, čím si posvítíš ?
Čím kdo zachází, tím také schází ... zbořit iluze lze jednou, maximálně dvakrát !




pátek 1. května 2020

Duben v kostce ...



Za zpěvu ptactva jsem pochodovala do práce, stromy předčasně nakvetlé, příroda nabuzená do skoro letních teplot. Jeden den žabky, druhý den kozačky. Jeden den naboso, druhý den v podkolenkách.
Absolutní novinka našeho žití je kus hadru přes ústa. Obdivuji každého, kdo si zvykl, kdo nemá problém.
Bojuji pět týdnů s neustálou bolestí v hrdle, od bylin po kořalku nefunguje zhola nic. Po ránu produkuji nechutnou škálu exkrementů, která se mi dařila v době, kdy jsem vytáhla dvě krabičky cigaret denně.
O pravděpodobném koktejlu bakterií informoval pan doktor Šmucler, když ukázal Petriho misky s namnoženou škálou, kterou dýcháme. Těch barev, pane jo.
Několik let jsem se u psychologa učila ze svého slovníku vyřadit slovo " musím ", aby se mi opět infiltrovalo do mozku. Všechna nařízení v tomto znění působí na mou silně extrovertní povahu, jako když zavřete tygra do klece. Chodí kolem mříží, pláče, sténá a nerozumí. Neumí to, je vnitřně nastavený na svobodu. 
Zažila jsem jednu z nejmocnějších emocí svého života, která se podobala sekvenci sci-fi filmu.
Stála jsem uprostřed statisícového města, na největším náměstí, které máme.
Stála jsem tam úplně sama. Nebyl to sen, nebyl to film, byla to realita. Sevřelo se mi tak bolestně srdce, celé nitro jelo na horské dráze, nahoru, dolů.
Lidé, jsou mojí součástí, jsou mým společenství, chci je cítit, chci je mít, bez nich je mne půl.
Víc než kdy jindy jsem vděčná za kus ornice, kterou jsem si zakoupila, kterou obhospodařuji.
Přináší mi potěšení a volnost bez hadru na tváři.
Zjistila jsem, opět, kudy vedou v určitých partiích svalové úpony, které svaly přes zimu zakrněly a s jarem se krásně protáhly. Mám už černě  " vysmahnutý " zahradnický zátylek, nikoliv od špíny, ale ošlehaný sluncem. 
Jaká je největší srážka ? S debilem.
Můj soused má na svém pozemku několik buxusů a odmítá je ošetřit proti housenkám zavíječe zimostrázového. Díky jeho ignoraci mám napadené rostliny i já.
Jedná se o vzrostlé soliterní rostliny staré přes dvacet let, které mají neuvěřitelnou hodnotu a jsou klenoty mezi stromky. Snažím se, leč boj proti zeleným housenkám je bojem marným, když narazíte na člověka, kterému je to buřt. Být chlap, večer bych si na něj počkala v lese, dostal by řádně na budku :-)
Opět jsem se stavebně zocelila, mám nastudované tříkomorové samonosné septiky a volně přecházím do elektrických obvodů. Paní učitelka Pecková by bublala blahem, jak se můj vztah k fyzice vykrystalizoval, jak moc jsem otevřená  příkonu, fázím. A to musím do dalšího měsíce nacvičit zákony o vodním hospodářství. Než postavím, bude ze mne pan Lorenc.
Za co vděčím této době ? / záměrně nepíši nic o stavu nouze nebo karanténě /
Čtu.
Do života se mi vrátila krásně voňavá, papírová kniha. Její stránky příjemně šustí, její písmenka baví.
Díky rozlítanému životu jsem u knih usínala, nebavilo mne stále začínat či končit na stejné stránce.
Hltám osudy svých hrdinů, zdokonaluji si slovní zásobu, protože v posledních měsících jsem se retardovaně neustále točila ve větách, v mizerných spojeních, nějak mi to vázlo.
Loučím se s měsícem, ve kterém jsem potlačovala své já, vědoma si, že zdraví je na prvním místě.
Bojovala za svou malou firmu, za přežití. Pokud má někdo a něco tři desítky let tradici, neopustíte loď a kormidlo. Tisíce  " malých  " každý den vstávají a večer usínají s pocitem a strachem, co další dny, další týdny přinesou, kam je hodí, kam doplují.
Nadevírám novému měsíci. Času lásky, květů, poezie a naděje. 
Doufám, že mezi slunečními paprsky si na nás najde čas i déšť, svlaží zem. Přírodu provoní voda, kterou zem vsákne a pohladí vše zelené a barvy vyšperkují a vyladí to smutné v nás.
Přeji nám, abychom se nadechli, všichni bez rozdílu, sáhli si na svět, jak ho milujeme, jak ho potřebujeme. A ve zdraví ...




Blues opuštěného prarodiče ...


Dívám se na její fotografie a je mi smutno. Slyším její hlas, už krásně říká " ř ", jemně jí  tam občas skočí sykavka a má stále mnoho práce, mnoho učení, mnoho malování.
Peče, vaří a užívá si dětskou nevědomost.
Jsou nás stovky, jsou nás tisíce, kteří dlouhé týdny nepohladili své vnouče a zpívají ve svém nitru tohle bolavé blues. Hodně síly, přátelé, naděje umírá poslední, tak snad už nebudeme pro naše vnoučata nebezpeční a ona nebudou nebezpečná pro nás.