úterý 28. července 2020

Jen tak v kalhotkách ...


Slunce hladí horizont a rozdává svými paprsky radost.
Po teplém dni nejlépe chutná vychlazený meloun.
Sedím a dívám se na svou vnučku.
Se zahradní hadicí poskakuje, raduje se a každé rostlině dopřeje dostatek vláhy.
Keře, stromy, tráva, to vše obalí drobné kapky vody.
Vzduch tak příjemně voní, po vodě.
Jen těm pracovitým čmelákům se sprcha nelíbí, dnes ještě nemají splněno.
Zadívám se do jemného oparu a tu jí zahlédnu.

Malá, drobná holčička se světlými vlásky poskakuje po trávníku.
V ruce má žlutou konvičku a poctivě zalévá každý keř voňavých růží.
Když zapadá slunce, krátí se den, země volá po vodě.
Konev nosí maminka, tatínek dvě.
Ohnuté větve obalené sametovými broskvemi, tmavě červené višně a kyselá letní jablka, ke každému kmeni malou konvičku, tou větší to doplní táta.
A tu se v posledních paprscích dne objeví jemná sprcha, která hází duhu do všech stran.
Táta už nenosí konev, drží v ruce hadici a stříká.
Blondýnka s otevřenou pusou hledí na proud vody a malou rukou se osměluje sáhnout si na duhu.
Odhazuje letní šatičky a jen tak, v kalhotkách běží vstříc letnímu osvěžení.
Je tak krásné běžet naproti duze, která obejme i ochladí po horkém dni.

Naštěstí sedím proti slunci.
V očích se mi lesknou dvě malé slané kapky. Jedna za mámu, jedna za tátu.
Žijeme v dokonalém světě a kdy naposledy jsme běželi proti duze ?
Babičko, babičko, to tááák stříká.
Vidíš tu duhu ?
Jasně, vidím. Škoda, že se jen v těch kalhotkách stydím ...



 

sobota 25. července 2020

Když táhnou mufloni ....


" Josef by proti našemu přestěhování kupodivu nic neměl, jenom mě upozornil, že Himmlerovo apartmá je v návštěvnické trase, takže bychom se museli smířit s tím, že nám přes byt budou chodit mufloni. Na můj udivený dotaz, proč chodí k Himmlerovi mufloni, kde se berou a jak se tam dostanou, mi řekl, že muflon je slangový výraz pro návštěvníka.
To mě uklidnilo, protože jsem si myslela, že jde zas o nějakou divnou rodovou tradici a my budeme přímo v zámku muset opatrovat stádo zvířat."
                                                              / ukázka z knihy Evžena Bočka Poslední aristokratka /


Letošní léto doslova vybízí stát se muflonem.
Od prohlídky Českého Krumlova jsem byla mnohokrát zrazována, o to víc mne přitahoval.
Jeho návštěvu  bych přirovnala ke ztrátě panenství. Připravujete se, těšíte se, bojíte se a pak třikrát šup šup a je hotovo.
Rezidenčním sídlem jihočeské aristokracie nás provázel student druhého ročníku strojní průmyslovky, kterého víc než rodová tradice pana Voka, zajímá těžba bitconu, které se věnuje každou noc. Jeho rapující projev, připomínající rapera Kanye Westa, doplňoval křik zhruba osmiměsíčního hošíka, kterého si rodiče mezi sebou a exponáty prohazovali jako horký brambor.
Takové malé dítě si tuto prohlídku dozajista bude pamatovat do konce svého života, já rozhodně.
Žádné genius loci se nedostavilo, jediné, co zaujalo mé nitro byl delikátní borůvkový koláč se šlehačkou a vynikající káva v kavárně u Vltavy.





Rezidenční sídlo posledního Rožmberka, Petra Voka, ano přátelé, to byl úplně jiný šálek kávy.
Každý doušek do mne padal a zanechal výraznou stopu.
Docela malé skupinky návštěvníků se ujala droboučká dívenka, která svým působivým projevem tuto historickou památku katapultovala do nebes. Žádná zbytečná data, letopočty, miliarda únavných a nezáživných jmen, naopak fenomenální projev a let historií, u kterého jsem si přála, aby nikdy neskočil.
Toužila jsem po dalších a dalších slovech.
Netuším, zda uprostřed suchého a teplého léta plánovali vypucovat podlahy, v jednom patře jsme vyfasovali takové ty šouravé a pro mne nechutné papuče. Raději jsem se ponížila a jako jediná se nechala prohlásit za dementa. / ti, díky debilnímu nášlapu mají výjimku /  Vidina plísňového onemocnění nehtového lůžka je pro mne jako pro ženu nepřijatelná.  
Fuj, těch bakterií.




Několikátou sezónu slýchám v televizních novinách o novele zákona střetu zájmů lex Babiš.
Jsem vlastníkem několika tun šutrů, zhruba patnácti vyžraných kaprů, čtyřiceti travin a jednoho stavebního povolení. Tudíž tento majetek naštěstí, snad, nikdo neshledá jako obrovskou koncentraci v rukách jednoho majitele.
V rodinné hrobce Schwarzenbergů mne polil mrtvolný pot, přijít o všechnu tuhle krásu a roky se dívat, jak český socialistický systém devastuje rodinné poklady, fakt tragédie. 
Ještěže máme takové vtipálky jako je komunista Vojtěch Filip, který prohlásil, že se jedná o darovací smlouvu převedenou do zákona. Ze smutku kolem Lex Schwarzenberg  mne probral roj šikovných komárů, kteří mne za bílého dne ožrali tak masívně, že jsem vypadala jako po rozjetých neštovicích.





Máme pocit, že obtěžujete, někdy ?  
Tak si vezměte nějakých 200 - 300 kaček a vyražte jako muflon na Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec. Ujme se vás mladík v pruhovaném tričku, který není vůbec hloupý. Naopak jeho inteligence je patrná z každého slova, z každé repliky. Hlavou pohupuje do strany, věty ukončuje jako tři tečky a stále se usmívá. Ta přezíravost, arogance byla tak patrná,že manýristický hudební pavilon Rondel připadal jako prádelna, zelené renesanční pokoje Adamova stavení jako opruz a  pozdně gotická černá kuchyně jako sado - maso salón.




Jsem fanda do knihy Evžena Bočka Poslední aristokratka. Slovům kastelána Josefa, že lidé chodí na památky zabíjet čas, když v televizi nic nedávají, rozumím. Ale ...
Strkat nás všechny do jednoho pytle, to je nefér. 
Na zámku Hluboká záměrně vynechám popis zevnějšku mladé a kouzelné průvodkyně v negližé.
Rozhodně by mne přítomné dámy ukamenovaly, že závidím její polohu ňadérek pod krkem na rozdíl od mých povislých u pasu. Také na ně muži častěji hleděli než na vystavovanou největší knihovnu.
Bohužel se slečna průvodkyně vyjadřovala velice prapodivně, odkazovala nás mnohokrát na internet, historické publikace a pak do finále prohlásila ... o zámek se soudí nějaká Pecoldová.
/ rozuměj tímto Alžbětu Pezoldovou, rozenou Schwarzenberg, která usiluje o restituci rodového majetku/.  Být jako šlechtic přítomen procházky po mém rodovém sídle a vyslechnout o své rodině takové bláboly, měla bych na hlavě ze šoku afro trvalou.




Přeji vám krásné léto. Pokud se chystáte dělat muflona, nezapomeňte si nabít kartu dostatečnou hotovostí, protože vstupné je všude za raketu, nikoliv za hubičku.
Pokud chcete odcházet nadupaní informacemi, nastudujte si internet, na průvodcovství nejsou kladeny žádné nároky, dle svazu průvodců lze provádět v každém věku, stavu i vzezření. 
Tak snad jen, že díky bohu a tržnímu mechanismu pod každým hradem a zámkem najdete zařízení, kde u kávy a dortu zapomenete na úděsný průvodcovský servis.
Jen na konci prázdnin budete díky laskominám ... muflon v teplákové soupravě :-)
Vaše blondýna.


pondělí 20. července 2020

Je to docela malá sbírka ...



Přemýšlela jsem a celkem dlouho, zda se vůbec mohu zúčastnit. 
Marta na svém skvělém blogu, vyhlásila výzvu. O kamenech, kamíncích a sbírkách.
Já se doma nemám, čím pochlubit, kameny si z cest nevozím.
Přesto jsem v horizontu padesáti kilometrů objela celý Ústecký kraj, jediný kamenolom nezůstal ušetřen. V kyblících jsem svým malý autem tahala materiál, ze kterého jsem sestavovala skalky, keramické misky. Většími auty se vozily obrovské šutry, ze kterých se budovalo jezírko a nyní nově vodní kaskáda " Malá Mumlava ".
Kámen jako stavební a přírodní materiál miluji. V kombinaci s vodou a rostlinami je to nádhera.
Sice pozdě, ale přece. Má sbírka ...






















Ti, kteří mne sledují dlouho, pamatují, jak jsem na hradě Střekově bavila turisty kbelíky s kameny.
Můj poslední počin byl ve vilové čtvrti, kde na hromadě suti parta dělníků vyhodila mistrovské kousky. Obyvatelé se obávali o majetek, tak na nás sběratele zavolali příslušníky.
Kameny mám luxusní a ještě jsem byla legitimována na škarpě. Ať žije sběratelská vášeň.
Kouzelný letní týden přeje blondýna.

sobota 18. července 2020

Jemný pléd mých sudiček ...



Oči mi těkají po místnosti. Sedím v ní já a on.
Cítím únavu, šílenou. Kruhy pod očima, jemný třes rukou.
Profesionálně se usmívá a ťuká iniciály do počítače.
Věk, postavení, stav, děti, koníčky. 
Opírám se o křeslo a nechci mluvit o nich, chci tu být sama a za sebe.
V rámečku na pracovní ploše se usmívá rodina.
Šťastné děti, muž a žena.
Ten muž, je můj psychiatr.

Když mne sudičky v chladném prosincovém dnu poprvé zabalily do jemného plédu, nešetřily.
Ani dobrým, ani zlým.
Ostatní miminka ukázkově odpočívala, já sebou házela, řvala a nespala.
Dny jsem měla otočené a nahlas jsem se drala dnes a denně na ten boží svět.
S věkem se jižanský temperament cpal do popředí a mnohdy na sílu.
Dětství jsem prozlobila, prostála na chodbách, nikdo si se mnou nezadal. 
Tresty, facky a hlavně nepochopení. 
A rozjetém vlaku jsem nastoupila do dalšího vagonu.
Náročná práce, rockové manželství plné odchodů, návratů a divokého milování.
Nakládala jsem si víc a víc. Nespala, nejedla, neodpočívala.
S odstupem času .. já nikdy neodpočívala.
Hlava mne hnala jako generátor stále vpřed a buďme upřimní, všem to vyhovovalo.
Mé matce, mému muži,  mým milencům, mému dítěti, všem. 
Automaticky počítali, že já to dám, že já to zvládnu.
Až ... jednoho rána jsem nevstala. Tma, ticho a nic.

Jak to, že tu není ta pohovka, na které všichni blázni ve filmech leží ?
Nebude to tím, že film to není a já se zcela neromanticky a zbaběle zhroutila.
Jako domeček z karet. 
Moje tělo vypovědělo službu, odmítlo se se mnou družit, kamarádit a nechat se devastovat.
Pomůže mi ten muž, můj psychiatr ?

A tak jsem stála na začátku. Učila se chodit, jíst, spát, mít se ráda, být sobcem a kopat za svou ligu.
Odpočinek přestal být sprosté slovo.
A moje sudičky opět přispěchaly a v probdělých nocích mne halily do jemného plédu, rozháněly myšlenky, černé, kdy mi smrt přišla jako vysvobození.
Říká se, že učený z nebe nespadl.
Pomaličku, polehoučku jsem našlapovala v novém životě a nesměla jsem zrychlit, zabilo by mne to.
Všude jsem měla napsáno, nesmíš zrychlit. Nesmíš.
Poprvé jsem šla na kosmetiku a ta hodina byla nekonečná. Na první hodině jógy jsem trpěla jako pes, během relaxační chvilky mi hlava složila valník myšlenek.
Sednout si do kavárny, nepředstavitelné. Lehnout si po obědě, trapné. Nevyžehlit okamžitě, kalamita.
A zase od začátku, zpomalit, vyklidnit a odpočívat. Spát a vypnout hlavu.
První krůčky, první úspěchy a poprvé po letech, obrovská chuť do života.

Máme spolu dohodu. Chodím se mu ukázat. 
Zda stále držím stejné tempo a neženu se destruktivně do pekel.
Zešedivěl, ale ten jeho chlapecký úsměv tam pořád je. Na stole se usmívá v rámečku stále stejná a krásná rodina, jen děti už nejsou děti.
Loučíme se a prohodí s lišáckým pohledem ... měla byste jezdit přednášet, jak bájný pták Fénix vstal z popela a naučil se žít. A zpomalil.
I když tam není ta pohovka a já na ní neležím jako bohyně, nožku přes nožku, pomohl mi můj psychiatr.

Milá Jitko, asi to dnes nebude tak veselé, jak jsi ode mne čekala. Tvá výzva mne oslovila právě z důvodu, že jsem také dostala do vínku mnoho energie, mnoho temperamentu.
Musela jsem se s ním naučit žít a nakládat. 
Navíc jsem svým příspěvkem chtěla poukázat na fakt, že návštěva psychiatra není průšvih, není stigma a není třeba se za ní stydět. Zlomenou nohu si doma také neléčíme sami, tudíž ani bolavou duši občas nezvládneme sami.
Přeji každému, co jeho jest a všem zrychleným ubrat plyn v pravý čas. Já na to čekala přes půlku života. 
A na závěr ... alespoň veselou fotku :-)




středa 15. července 2020

Tam nahoře  ...



Přemýšlím, proč šlapu tam nahoru ?
Nemám fyzičku špičkového sportovce, který schody vyběhne, seběhne a opakuje to až do hraničního pulzu. 
Nejsem adrenalínový typ, který touží po seskoku padákem, po letu tryskáčem či jiných vzdušných libůstkách.
Nechci se podobat ani ptákům, s jejich volností souzním, ale do hnízda se nevejdu a neumím je stavět.
Neprojevuji se stádně, nerada chodím v zákrytu a když už tam lezou všichni, já tam nemusím.
/ a večer klidně i usnu /
Nezapisuji si, zda jsem zdolala ten kopec, tu věž. Jsem loser křížený s bordelářem.
Nekupuji si magnetky či známky, ztratila bych je.
A přesto lezu na všechny věže, kopce. Schody nevyběhnu, ale vyfuním. 
Dolů scházím po příkrých dřevěných nebo cihlových schodech jako retardovaná, držím se, co to dá. A to jako fakt :-)
Nahoře maskuji pulz před infarktem, vibrují mi spánky, krkavice jsou napnuté, jen prasknout.
Mám barvu červeno - modro - fialovou. Všechny ptáky v úrovni rozhledu pak stejně vidím rozmazaně.
Pohledem sjedu vše v úrovni cimbuří, udělám jeden !!! předklon a žaludek mi tančí.
Neříkáte si, proč tam tedy leze ?
Tam nahoře je totiž KRÁSNĚ.

Tam nahoře v ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH




Tam nahoře v ČESKÉM KRUMLOVĚ 






Tam nahoře v JINDŘICHOVĚ HRADCI




Tam nahoře v HLUBOKÉ NAD VLTAVOU






..... A PAK ÚPLNĚ DOLE :-)



Krásné prázdninové zážitky a pokud se někde potkáme nahoře, nechte mne vyfunět  ...

neděle 12. července 2020

Okolo Třeboně ....



Já v Třeboni, premiér " Čau lidi " v Třeboni.
Utrácejte peníze doma. 
Jeďte na dovolenou v Česku.
A okolo rybníka Svět nás korzovali stovky, tisíce.
Na kolech, pěšky, se zmrzlinou a s úsměvem.
Nic nevadilo, že komáři se ženili, jako památku mám po těle desítku zarudlých koleček.
Restaurace praskaly ve švech. 
Ten si dal českého candáta v jemné krustě z česneku se žlutými brambůrky.
Dvě stovky, jen to hvízdne.
Ta si dala opečený pláteček kuřecího masíčka, spláchla pivkem z domácího pivovaru.
Dvě stovky jen to hvízdne.
U kávy se skvělou bezovou limonádou a dortíkem vrněl každý druhý.
Tři stovky a už to ani nehvízdá, raději.
Vyhladovělé portmonky provozovatelů třeboňských lokálů zpívaly ozdravné hymny.
Premiér " Čau lidi " nejednou zmínil, kupujte česká jídla, zboží vyrobené u nás.
A proč ?
Musíme si pomáhat, protože ten koronavir má vliv na naši ekonomiku.
Vstup do zámku, vstup do hrobky, vstup na parník, vstup na záchod.
A to vše za raketu.
Korunky se sypou a tak by mohl být ten pán ve žlutém slamáčku, v bílé letní košili spokojený.
On se usmívá z Třeboně, já se usmívám z Třeboně.
Jen do okamžiku než vstoupím do českého vlaku.
Špína, smrad, nefunkční toalety.
Opatlaná skla, neexistující klimatizace a my všichni cestovatelé vně toho chlíva.
Staří, mladí, plní zážitků, plní dojmů, sedíme v dobytčáku za plné jízdné.
Všichni se štítí, všichni se eklují. 
My všichni jedeme za zážitkem, za radostí. 
A dost možná i pro koronavir, úplavici, žloutenku.
Jestlipak by pan Trojan natočil tu skvělou punkovou reklamu na stovku výletů v jedné aplikaci ?
Asi jel jiným, vyšperkovanějším vlakem.
Drahý premiére " Čau lidi ", že nám bylo okolo Třeboně fajn, že ?
Já si jen musím na příště koupit noviny, protože když jsme cestovali před čtyřiceti lety, seděli jsme na novinách. Abychom se neumazali.
Sorry jako ....


















Krásný týden, krásné prázdniny. Přeji vám důstojné cestování, bohužel na podobná zařízení jsem měla kliku celý týden, jak na jihu, tak i na severu Čech.
Ale okolo Třeboně, je nádherně .... zdraví vás blondýna, smrdící vlakem.