Chcete ženu spolehlivě dovést k vyvrcholení...

...podzim nevlídný, za okny mlha a plískanice a přeci... stěhujeme se do příbytků, hledáme teplo a s ním i to potřebné erotické dusno, každý muž touží být své drahé blíž a blíž, zde je několik drobných rad, jak ženě udělat dobře a být přitom za hrdinu...

STIMULACE ... odborníci se v zásadě shodují, že ženu lze stimulovat jednak kreditní kartou, přístupovým heslem k bankovnímu účtu nebo finanční hotovostí / nejlépe v euro bankovkách nebo dolarech v nejhorším /, pokud chcete ženu připravenou, ženu spokojenou... propojte všechny stimulace, nepátrejte po stavu konta, účtu či peněžky, hýčkejte ženu ve všech polohách.

SLADKÉ A CHLÍPNÉ ŘEČI... pokud vaše drahá dorazí z kosmetiky a její obočí vypadá jako obočí klauna Ferdinanda, chvalte, pokud vaše milá musela cestou od kadeřníka přijít v čepici a na hlavě má trvalou jako pudl, chvalte, připomíná vám barevné ladění odstínu na hlavě vaší nejmilejší nedělní bábovku u tchýně, chvalte, chlípně se usmívejte, chlípně šeptejte, i když vaše drahá v podvazcích vypadá jako nastřelený ventil, chvalte.

NALEZENÍ SEKUNDÁRNÍHO SPOUŠTĚČE ... pokud odevzdáte přístupová hesla k účtu, nemáte vyhráno, je třeba zkoušet i jiné zony, na začátek stačí květina, čokoláda / hlavně nešetřit, koupit nejdražší, má nejvíce kakaa, vaše drahá dbá na životosprávu /, velcí a znalí milovníci chodí rovnou s novou kabelkou / neříkejte, že nevíte kterou, když o ní už týden mluví horem, dolem /, necukejte se v butiku, kupte klidně troje šaty / půjčku si může vzít kdykoliv a kdekoliv /.

TLAK NA PODBŘIŠEK ....vrátila se z firemního večírku bez punčoch, vězte, že tanec na stole ji řádně zapotil. Pokud je v kondici, dopřejte vaší nejdražší lehkou masáž zmrzlých nohou, k posteli přineste kbelík. Relaxaci po zábavě dopřejte ženě dlouhou, děti odvezte k mamince a jestli tlak na podbřišek dovolí, připravte vydatnou anglickou snídani. Uvědomte si, že potřebuje všechny zážitky sdělit kamarádce Dáše, nedělejte obličeje, neříkejte, že je Dáša kráva.

PŘEVRÁCENÁ POLOHA ....elegantní a pohodlný způsob, jak posílit vzrušení u ženy všeobecně, buďte mužem, posekejte trávník, přidělejte pořádně světlo , opravte vypínač nebo kapající kohoutek, vymalujte dětem pokojíček a hlavně ...nečumte na svoji tchýni jako puk.

Muži si stěžují, že jsou dnešní ženy vzdorovité, náročné a honí se za vyvrcholením a přitom je to tak jednoduché, že dámy.

Přeji vám krásný , klidný týden a vězte, že jsem tu dušičkovou atmosféru musela trochu nabourat... LÁSKA A PRAVDA ZVÍTĚZÍ.

Milá Leono...

...děkuji, velice si vážím Tvé nominace do BLOGERKY ROKU 2016 v kategorii LIFE, spadla mi brada a ukápla slza ... jak to říká mistr Karel ... letos jsem to skutečně nečekala, já to nečekala, o to víc mě to porazilo...Dík.

JOOOOO, BLONDÝNA JE NOMINOVANÁ ...jestli máte chuť a bavím Vás, můžete mi poslat hlas a BUĎTE MI VĚRNÍ...MÁM VÁS RÁDA, MÍ BLOGOVÍ PŘÁTELÉ !!!!

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy-2016/http-beallara-blog-cz

ŘÍJEN V KOSTCE

....v docela malé fotečce Vám posílám můj říjnový deníček, jak jsem ho prožila, s kým a samozřejmě největší parťáček je náš Soptíček, děkuji vám za Vaši přízeň a těším se na Vaše návštěvy.... VAŠE BLONDÝNA.

Toužím utéct z mužského světa...

...a přeju si žít klidný, spokojený život ženy, ale tento SVĚT JE JEN MOJÍ PŘEDSTAVOU...

Když jsem dneska ráno s pátým imbusem rozmontovávala postel, pak jí stěhovala do sklepa a připravovala jsem místnost na malování, všechno ve mě rezonovalo, proč já, proč to tak mám celý život a hlavně, proč jsem celý ženský život nucena dělat chlapa bez trenýrek a penisu.

Vztah s mým OTCEM jsem výstižně popsala v článku Hluboko uvnitř, ten kdo ho četl, tak ten ví ... můj otec byl vše jen ne milující otec, to že by fungoval jako muž a dokázal mi mužskou podstatu, to jsem bohužel nezažila, ale uměl vynikající štrůdl, vyšvihl svíčkovou s knedlíčkem a brusinkami, ovšem na baráku nám padaly okapy, plot se hroutil .... ale vánoční cukroví měl můj otec ve 20druzích určitě. / vařit mě učila moje švagrová, otec v kuchyni nikoho nesnesl /

Můj MUŽ , láska s velkým L, rocker tělem i duší, který když vzal do ruky šroubovák, chtělo se mi brečet. Když maloval byt, dokázal jednu místnost malovat tři týdny, brečela jsem, klela jsem, ale kolem dveří jsme měli duhu. Šel koupit lustr, přinesl desku Bon Jovi, dlaždičkoval balkon a zasypal spáry pilinami a odešel...těhotná v osmém měsíci jsem lezla po kolenou a čistila spáry. Když vrtal poličky, v sousedním bytě na několika místech spadla omítka, zrušil několik vrtaček / panely jsou plné kamínků, pokud netušíte / a jal se trénovat v obývacím pokoji ve hře na kytaru, večer měl koncert.

Můj BRATR je úžasný, empatický a šíleně hodný chlap, jenže si netyká s pracemi mužskými ani v horizontu kilometrů, dokáže o tom plameně několik hodin hovořit, dokáže napsat několik elaborátů na dané téma, rozvážně to rozváží, rozplánuje na komunistické pětiletky, ale je levý, nezručný a mužské práce u nich doma dělá moje švagrová. To že spolu pracujeme v jedné firmě přes dvacet let ještě průser násobí, protože NEMÁM CHLAPA ANI V PRÁCI....

Můj MILENEC, dávno vyjmutý z této kategorie, mi na zahradě ve snaze pomoci, udělal zámkovou dlažbu tak šikovně, že celý altán stál jako cirkusové šapito, dva truhláři tři dny dávali vše do pořádku. Když mi na zahradě k sousedům vyteklo 150 kubíků vody, instaletér zjistil, že byl ventil narušený pravděpodobně flexou, ale můj nejmilejší milenec to zapřel jako mistr Jan Hus v Kostnici...

Můj PŘÍTEL / dnes už bývalý / se narodil se šroubovákem v ruce, byl šikovný, zručný, ale...hned na začátku vztahu mě upozornil, že má z minulého vztahu obrovský barák a velkou chatu, tudíž mě nemá čas, ani šanci kdy pomoct, protože sám neví, kam dřív skočit...

Umím natírat, smontovat komodu, složit čtyři tuny zámkové dlažby včetně obrubníků, ve stavivech jsem jako doma, zavést či dotáhnout dřevo umím, opravit baterii v koupelně včetně sifonu jsem také nacvičila ... a přesto závidím v hobbymarketech všem ženským, kterým pomáhá chlap a zasněně s vlhkým okem si představuji, že tam někde je v mužském světě skutečný MUŽSKÝ, KTERÝ MĚ ZACHRÁNÍ , který mi konečně v mém životě dopřeje dělat ženskou, který mi nebude lézt do kuchyně a místo toho vyčistí okap. Toužím utéct z mužského světa a přeju si zažít, jaké je to, když někdo slouží čtyři tuny dlažby a já mu za to upeču bábovku ke kávičce, protože právě tento svět mě skutečně baví, pro ten bych chtěla ráno vstávat a né jen o něm snít...JÁ BYCH CHTĚLA BÝT KONEČNĚ ŽENSKOU.

Simona o Simoně...

....už nám to začíná...vyměnila jsem tepláky, lopatu a kýbl za za společenský oděv, vyndala bodláky z blonďatého drdolu / při posledním odbarvování jsem po 6hodinách od kadeřníka odcházela s třetinou vlasů a nejsem spokojená s odstínem, nejsem šedivá /, oholila nohy, aby mi nelezly chlupy ze silonek...prostě jsem ze zemědělského burana přeřadila na lady styl...začíná DIVADELNÍ SEZONA....a nemohla jsem začít stylověji než paní Simonou Stašovou...

Eduardo De Filippo: FILUMENA MARTURANO

.....aneb manželství po italsku....jojo, přesně, jedu na té italské vlně a jsem za to ráda. První činohru s paní Stašovou jsem viděla na velkém divadle, další part jejího hereckého umění jsem mohla ocenit na menší scéně a do třetice , nu a naposledy to bylo na prknech malého, komorního divadla Bez zábradlí. Každé představení bylo jiné, omotalo si mě kolem prstu v jiné intenzitě...ovšem nyní měla paní Stašová poprvé rovnocenného partnera a občas jí i o maličko převýšil...pan SVATOPLUK SKOPAL.

Návod, jak se z bordelu přestěhovat do domu milionáře, vést mu dvacet let domácnost, tajně ho obírat o finanční prostředky, pak ho několikrát životně oklamat, aby dobrovolně a rád udělal ze své konkubíny společensky přijatelnou manželku...tak to fenomenálně Filumena dokázala...samozřejmě to dokázala Simona Stašová, která na nás opět vytasila svůj herecký talent okořeněný všemožnými polohami, kdy z klidné, vyčerpané ženy exploduje jako výbušnina 1.třídy, spustí ohňostroj vášně, temperamentu, ženské lsti a ženské zbraně jsou tasany s obrovskou razancí, od první do poslední řady se ve vlnách vzdouvá chraplavý hlas s ještě více zabarveným smíchem, ta italská teatrálnost vás hodí do křesla, vmáčkne a drží celé dvě hodiny...ano...výrazovými prostředky tato žena nikdy nešetřila a když prohlásila, že na tuto roli čekala celý svůj život...já jí to věřím, je to cítit, je to znát....

A kdo to celé podtrhne, doplní a stane se protihráčem...skvělý, neodolatelný, výrazově jasný, mužný, temperamentem nešetřící Svatopluk Skopal. Nejenže je to kus chlapa, kus pěkného chlapa a když se do toho skutečně položí, bojíte se z výrazu a barvy tváře / chvílemi byl červenější jak spartakiádní trenýrky, samozřejmě bez lampasu /, že ho co pět vteřin klepne pepinka nebo docela malý infaktíček.

Je nádherné, když se dva doplňují, když mezi nimi cítíte soulad, když jeden nechce druhého jen trumfnout, ale jsou naladěni na stejnou frekvenci...pak je to koncert živelnosti, příboj skvělého herectví a to oba naplnili vrchovatě.

SIMONA O SIMONĚ....tahle ženská, paní Simona Stašová, rozhodně není leklá ryba, její temperament zabíjí / v březnu jsem o tom psala /, čím je starší, tím je lepší, dávno o prsa předeběhla svoji matku a našla si svou cestu. Já s přemírou temperamentu, živelností a živočišností každého doženu, domlátím a zlikviduji, hlavně muži jsou z toho nešťastní ....vím, v minulém životě jsem byla prasetem, protože miluji brambory a ráda se válím...v příštím životě budu herečka, která na podiu rozjede svůj koncert plný emocí a můj atak temperamentu budou kritici chválit ve všech recenzích...no a abych měla nastudováno, jak se to pořádně dělá...budu letošního Silvestra trávit v divadle a hádejte, kdo bude v hlavní roli ???....

Parta HIC...

...práce NIC...vidět celý kočičí klub pohromadě, tak to se stává zhruba jednou za rok nebo spíše za dva, většinou se neprojevují jako kolektiv, ale každý je individualita....bílá kočičanda je paní Farkašová / 6let /, modrý je pan Eduard / 9let / a zrzavý je benjamín a záškodník pan Michal / 3roky /....všichni zdraví a přejí kouzelný podzim...

Barvy, které ovlivnily můj život...

....když jsem hlasovala pro toto téma, vůbec jsem netušila, jak si zkomplikuji své duševní pochody...trvalo mi dlouho než jsem přišla na to, jak téma pojmu a zde je výsledek...z barevného spektra jsem si vybrala barvy, následně jsem je charakterizovala a k jednotlivým barvám jsem přiřadila osoby, místa, která si pod jednotlivou barvou představuji a jakým způsobem ovlivnily můj život....

ŽLUTÁ BARVA....žlutou barvu vnímám jako symbol moudrosti, inteligence...v roce 1986 jsem poprvé a naposledy zažila v kině standing ovation, kinosál tleskal neuvěřitelných 15minut, oči jsem měla plné slz a dalších několik hodin dozníval zázračný stav beztíže, můj přítel mě vedl a on sám dlouho nemohl hovořit...promítal se film AMADEUS od pana MILOŠE FORMANA. Ve zkostnatělém Československu něco neuvěřitelného, na tu dobu fenomenální film o fenomenálním umělci a hlavně moderně pojaté kostýmy a ještě volněji pojatá režie. Přišlo mnoho filmů, ale nikdy víc se neopakoval takový zážitek jako tenkrát...

ORANŽOVÁ BARVA...oranžová barva , zářivá, propagující mládí, optimismus, dobrodružství. Celý život jsem byla taková rocková Liduška a dnes už jsem i rockovou babičkou...po revoluci se uvolnila atmosféra a díky MTV se na nás začalo ze západu valit něco fascinujícího, poprvé jsme viděli aktéry skladeb, které jsme milovali a v tomto čase se objevil mladík se zrzavou kšticí jménem AXL ROSE ze skupiny GUNS N' ROSES...když ten fešák vyšvihl svůj legendární hit NOVEMBER RAIN....katapultoval mě do nebes a zůstal hitem navždy....

ČERVENÁ BARVA....červená barva, symbol srdečnosti, lásky, vitality. Jsou místa, která máte rádi, rádi se vracíte...ale existují místa, která i když navštívíte poprvé, cítíte pocit naplnění, pocit sounáležitosti, pocit totální euforie...na celé této planetě je jedno jediné, kde bych chtěla žít, kde bych chtěla jednou letět a být součástí úžasného, skvostného biotopu... město HARRACHOV....

MODRÁ BARVA....modrá barva, barva moře, barva oblohy, ale i naděje, vzletu. Narodila jsem a do vínku mi sudičky daly lásku ke knihám, ke knihám papírovým. Četla jsem všude, milovala jsem ty chvíle s knihou a žila jsem v souznění s knihou a kdo byl tím nejmilovanějším autorem....na celé čáře vyhrál a nikdy nebyl překonán ERICH MARIA REMARQUE... německý spisovatel...ukázal mi válku, nahotu války, hrůzu války a já ho hltala, já jeho tvorbu milovala....dnes se stydím, čtu málo a přesně vím, ke komu se zase vrátím....

ZELENÁ BARVA....je to má nejoblíbenější...je to barva zrodu, rovnováhy, klidu, naděje. Po škole jsem nastoupila na interní kliniku a zažila nejkrásnější roky svého života, dělala jsem práci, kterou jsem milovala. On byl lékař, internista, člověk zapálený, srdečný, empatický. V době před revolucí se léčily poruchy krvetvorby na normálních odděleních a on jimi žil, dokázal svým příkladným chováním, jednáním a samozřejmě i léčením, že je lékař na svém místě, vždy tu byl pro ně, vždy pro ně natahoval své volné chvíle...prostě byl to lékař, kterého jsem už nikdy nepotkala a nikdy nepotkám....MUDR.PETR KESLER...

BÍLÁ BARVA... je barvou čistoty, nevinnosti, jasnosti...díky ní jsem se narovnala, díky ní jsem přestala žít destruktivním způsobem života, nalezla jsem lásku největší, nejmilovanější...svou jedinou DCERU VERONIKU....byla a je darem z nebe, ano , to mi ji nadělilo nebe, aby mě udělala lepším, slušnějším člověkem a s jejím pokračováním, malým Soptíčkem se fakt nebojím....

BARVY...jsem barevný člověk, miluji barvy, toužím vnímat spektrum barev a zde je maličkatý výčet toho, co mě barevně ovlivnilo a další krásné roky ovlivňovat bude....

Léto ve mně...

....jak je venku ???...hnusně...jakou máme náladu?? ....depresivní....budeme se cpát čokoládou nebo prášky....néééé...začneme si prohlížet fotky plné slunce, začneme si povídat o Ischii....nabijeme se do bezvědomí, protože já jako barevný člověk...zemřela bych steskem , chybí mi slunce, chybí mi moře...

Záměrně jsem povídání o italské dovolené odložila na tento čas, byla jsem plná emocí, nadšení a potřebovala jsem odstup a co se změnilo...NIC, vůbec nic....jsem stále zamilovaná do nádherného ostrova v Neapolském zálivu a tu je pro začátek něco málo, co mě dostalo...

VZTAH K RODINĚ...italská náruč mě nemohla emotivněji přijmout...první večer jsme při procházce v kostele zažili pravé italské křtiny, jsem bezvěrec, tudíž jsem nezažila ani ty české, nemám srovnání, ovšem pochybuji při našem českém naturelu, že by atmosféra gradovala jako v italském kostele. Kostel byl narvaný k prasknutí, hrála nádherná hudba, kněz mluvil do mikrofonu...dítě namočil celé, pak znova, pak znova, celé, žádné polévání čelíčka a když toto skončil, začal celý kostel spontánně tleskat...přes slzy jsem neviděla, vnímala jsem neuvěřitelnou energii, sílu rodiny, sílu lásky....to co se u nás vytrácí, tam kde začínají a končí tradice, tam v nábožensky konzervativní Itálii zůstává hodnota rodiny na nejvyšším stupínku a cítíte to na každém kroku...TLESKÁM jejich vztahu k rodině, dětem, k rodičům...

NATUREL...jsou stejně vášniví jako v televizi, jsou stejně šílení jako ve filmech, hovoří celým svým tělem, gestikulují, jejich mimika je úžasná, teatrální úsměv se ve vteřině změní v kamenný obličej, který záhy propukne v další salvu nekontrolovaného smíchu. Jak dokáží vyvinout spalující temperament, dokaží zpomalit, jejich chování vás sevře, vytočí, jsou laxní a přesto nejsou drzí, jsou hrdí...TLESKÁM za emoce, za temperament, za hrdost....

RELAX....stejně jako Ital maká, úplně stejně se dokáže odměnit. Milují ten kavárenský, povalečský způsob relaxu a věřte, že je silně návykový...sedět v kavárně a labužnicky pozorovat....jooo, brzy jsme si zvykli, brzy jsme také posedávali a očumovali...abychom zjistili, že jsou italské ženy nádherné, milují barvy, nebojí se do barev obléknout, mají skvostně upravené vlasy, obličej orámovaný skvělým makeupem a italští pánové krásně voní, oblékají se také do barev, límeček nosí na stojáka a své dámy si hrdě vodí za ruku...TLESKÁM za to, že po celém dni se se svou dámou projde po městě a hrdě si ji vede za ruku...

AUTA...jezdí šíleně, dokáží na kruháku zastavit a otočit si auto do protisměru, dopravní situace je v zásadě totálně nepřehledná, dopravní předpisy určitě všichni znají, nikdo je nedodržuje, přesto dokáží být civilní, nejednají arogantně, prostě kdo dřív jede, ten jede...pro nás nemyslitelné, pro ně běžné.

Jezdí na motorkách, na skutrech, vozí malé děti jako dospělé...není nemožné vidět otce na motorce, jednou rukou drží řídítko , druhou roční dítě a za ním sedí další borec, který oběma rukama nad hlavou drží kočárek. A vozový park...jedna velká tragedie, všechna auta jsou omlácená, oškrabaná, poslepovaná lepící páskou...TLESKÁM, že je to národ ještě horších řidičů než já...

KOČKY...mám hodně projetý svět a měřítko kultury civilizovaného národa a její vyspělosti je pro mě také péče o zvířata, péče o malé a velké bezdomovečky...za celý pobyt jsem nepotkala jejinou strádající, vyhublou kočku, všechna zvířata vykazovala dostatečnou péči a vnímavost ze strany domácích...možná pro někoho trapné, pro mě berná mince...jak se kdo stará o staré, nemohoucí a zvířata, tak ho soudím...no a zde TLESKÁM, první dovolená, kde jsem nechodila do obchodu pro krmení pro kočky...

.....no a příště si nezapomeňte plavky, knížku a dobrou náladu....

Zahradou...

....slunce nádherně rozmazlovalo naši zahradu a hýčkalo duši před zimou....

O morálních hodnotách...

.....ON a ONA...

...poprvé se setkali pracovně, ON nabízel produkt, ONA váhala, zda přijmout, vůbec jí nebyl sympatický, choval se jako brouk Pytlík, který všude byl, všechno viděl, všechno zažil....bože to bude spolupráce, říkala si ONA, pak se nějaký čas neviděli, neslyšeli a osud tomu chtěl, jejich spolupráce se začala rozjíždět. ON se choval vždy velice slušně, vždy galantně poděkoval, dokázal se omluvit a začal se jevit jako ideální spolupráce. Při každém osobním kontaktu jí dokázal vykouzlit úsměv, byl nenucený, byl spontánní a dokázal vydržet i vybalancovat její hysteráky a ONA najednou v jeho blízkosti zpomalila, což se často nestává.

Nenápadně, pomalu, potichu jí začal psát krátké textové zprávy, popřál krásný den....nenápadně, pomalu, potichu jí začal přát krásné ráno, krásný večer, krásný víkend....záhy se osmělil, začal telefonovat....a zase ráno, v poledne, večer, stále. Nit hovoru dvou hodně vytížených lidí se vinula dál a dále...najednou si povídali dlouhé hodiny, psali si stále, neustále, pořád ...a začali se při kávičkách oťukávat...ON povídal o svých dětech, o problémech s bývalou manželkou, ONA povídala o své vnučce a o lásce, která jí stále vnitřně svazovala. Zjišťovali, jak moc si rozumí, jak moc mají společné vidění světa, ONA obdivovala jeho nádherné fotky, ON vzdychal nad její zahradou...tedy ideál, že...

Ona přiměla jeho paličatou povahu, aby se začal scházet se svými rozkmotřenými dětmi, ON jí vracel úsměv do tváří a přitom si staromilsky vykali. Frekvence textových zpráv, telefonátů nabírala dny, měsíci na obrovské síle a osobní setkání se také začala násobit..pomaličku, polehoučku....a najednou si tykali a ONA si už dokázala představit, že by se stal součástí jejího života, i když tam někde hluboko uvnitř jí něco výrazně brzdilo...OBA byli naladěni na stejnou frekvenci, jen každý se dožadoval jiné vlnové délky..

Přišel s kyticí , sedl si, pohled stočil k zemi, aby jí řekl, že není sám, že vstává a ulehá se svojí přítelkyní, není šťastný, není milovaný...ale je tzv. ZADANÝ...bože, kde jsi byl, kde jsou morální hodnoty dnešních mužů, když dokáží nepokrytě lovit, nepokrytě oblbovat a ulehat u svých partnerek a přitom psát SMS jiným ženám, telefonovat celý den bez omezení, scházet se při kávičkách...kam se řítí naše vztahy, ze kterých se chce zvracet...

ON se trapně pokoušel alespoň o přátelství, ONA hodila kytici do kontejneru a děkovala za instikt, který jejímu srdci nedovolil žádnou citovou investici....a každý si jdou svou cestou...

/ ....a co já na to ????....věřím, že ještě existuje muž, který má morální hodnoty tak silné, že mě o ně neošidí...jo a ke dnešku mi přišla SMS s pořadovým číslem 659 /....

Kérkařem navždy...

....tož já se nebojím být svá, ale okolí to občas nedává, špatně to snáší a někdo to nepřelouskal dodnes...

V profilu jsem se rozepsala o mé rozvojené osobnosti a je tam i zmínka o mé vášni k malůvkám...k MALŮVKÁM NA TĚLO NEBOLI TETOVÁNÍ...v době mého dětství chodili pomalovaní pouze kriminálníci a lodníci, společnost se na toto zdobení dívala odtažitě a nebyla schopna toto akceptovat. Po revoluci přišla svoboda projevu a s ní i první vlaštovky v podobě tetovacích salonů...jsem za tento horizont událostí vděčná, kdyby tetování přišlo do Čech dříve, byla bych jako profesor Franz...

Své první tetování jsem si nechala udělat v Praze, u úžasného bulharského tatéra, který sice česky rozumí, ale mluvit česky nebude. Nikdy nezapomenu, jak mě tři hodiny stínoval záda a já jsem se tři hodiny bála, že mě klepne pepka, protože mě bušilo srdce tak šíleně, pohltila mě atmosféra, pohltili mě všichni ti tatéři...úžasný, nevšední zážitek. Do roka jsem si pořídila další, zase jsem prožila neuvěřitelnou euforii, neuvěřitelný adrenalín a ke svému zubaři, gynekologovi, kadeřníkovi, kosmetičce jsem si přidala funkci tatéra, protože už šest let chodím k bručounovi HanZovi...a neměnila bych.

A moje okolí...dcera chodila se mnou / dnes už chodím sama /, rodina se pod fousy usmívá a toleruje to, mí drazí přátelé si zvykli, že když se mnou jdou, občas se někdo otočí, otočí své oči v sloup či si popudlivě odfrkne, velice špatně to snášel můj milý, protože byl stará škola....ovšem starého psa novým kouskům nenaučíš, prostě nééé...

Když někdo řekne, že je tetování droga, věřte mu, nelže...je to pocit nesmírné svobody, je to pocit jedinečnosti a hlavně zodpovědnosti za sebe, velice těžko se tato rozhodnutí mění, pokud této vášni propadnete, nosíte jedinečné stigma, jste už doživotně jedineční...

V dětství, mladí jsem byla svazována konvencemi, výchovou jako všichni v naší generaci, málo kdo měl renesanační rodiče, kteří ho nechali být svým...dlouho jsem bojovala než jsem se naučila být svá, projevovat se a nebrzdit se....a tak přesně vím, že co nevidět přibyde další malování, další zážitek. Abych byla STYLOVÁ...dopřávám každé své půlce těla svůj prostor...PRAVÁ strana těla je čistá...ta patří té nekonfliktní, tradiční Simče....ta LEVÁ strana je potetovaná, ta patří té temperamentní a šílené Simče...

Stále ještě váháte....když jsem přemýšlela nahlas o mém posmrtném létání, jedna blogerečka mě upozornila, jak si vůbec budu jistá, že jsem to já, že mí blízcí sypou můj popel....a vážení, já to vím...můj popel bude do modra....

Míša pomocníkem...

....máme tři kočky, ale nejvíc maká benjamínek Míša, kontroluje substrát, jestli je rašelina dost rašelinovatá, vřesy dost vřesovaté , ale nejvíc dohlíží na mou práci...a tak jsme v páru zasadili podzimní truhlíky, které nám budou zdobit okna a vřesy pak na jaře zasadím na zahradě...

Čtyřicítka....

....za rok a malý kousek se mi podařilo založit, hýčkat a pěstovat poměrně slušnou sbírku travin...ke dnešku to číslo 40 zdobí mé záhony a protože je to vášeň, budu pokračovat, sbírat a nesmírně se radovat...tyto rostliny mě takto odměnily...

Jednou bych chtěla letět...

...když jsem poprvé popisovala tělo právě zemřelého člověka černým fixem, byla jsem rozechvělá, nešťastná a zárověň překvapená, jak člověk bez duše vypadá. Následná setkání se smrtí a přijetí její přítomnosti se při práci zdravotní sestry prostě nevyhýbá , přesto si na to nezvyknete, nezvyknete si na tělo bez barvy, nezvyknete si na tělo promodralé či v křeči, nezvyknete si na skutečnost, že odcházejí lidé, kteří s vámi trávili dlouhé měsíce při nočních službách, byli to leukemici, byli to lidé s rakovinou, stali se součástí vašeho kolektivu a jednou ráno i je popisujete fixem a balíte do prostěradla...

Další moje setkání se smrtí bylo už hodně bolestivé, bylo totiž osobní. Když jsem na smrtelné posteli držela za ruku moji mamku, byla nádherná, tělo jí proháněl kyslík, byla nádherně růžová, teplá, jen její zavřené oči signalizovaly, že je něco jinak, hadička zavedená do dýchací soustavy řvala na poplach, že je úplně všechno jinak....a pak odešla, tak nádherná, tak smířená, s ničím a s nikým nebojovala a tak nádhernou jsem ji viděla naposledy...

Ten den jsem si uvědomila, že jsem i já smrtelná, že i já jednou odejdu, že i mě jednou budou popisovat fixem a balit do prostěradla, je to směšné, ale skutečně...ve svém zaměstnání jsme se se smrtí potkávala a doběhla mě, až když mi zemřela milovaná osoba....uvědomila jsem si, že jsem smrtelná, že i mě čeká život ve tmě...ale i zde mám právo volby.

LEŽET nebo LETĚT...procházím hřbitovní alejí poměrně často a vždy mě napadne stejná myšlenka...já tu prostě ležet nechci, já chci volně létat v místech, která miluji, která mi chybí a která mě naplňují...já chci být prachem, který se smísí s vodou a bude co platný. Mám temperament v těle zakodovaný, jsem divoká v životě i v myšlenkách, jsem netrpělivá, bože, jak já jsem netrpělivá...mohu já někde ležet pod mramorovou drtí...NEMOHU.

Pevně věřím, že mou volbu budou blízcí respektovat, že můj popel poletí krajem, který tak miluji, místy, která jsou mi blízká a můj život po životě, bude mít šanci být stejně temperamentní a stejně živelný jako dosud.

Přátelé....já jednou nechci ležet, já chci prostě LETĚT....

Loučení s láskou...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....Tvůj úsměv na nádraží, když jsi tam stál a čekal, to tvoje směšné žbrblání, co to zase táhnu za hromadu oblečení, tvoje slova, že jen blázen přijede na hory v šatovce, tvoje zamlžené brýle v autě, protože na horách než se roztopí auto, no prostě to trvá...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...jak jsi mě vedl v dešti do kapličky v polích, protože prostě jen tam jsi mi musel říct, jak složitý jsi, jak složitě se chováš, jenom tam jsi byl sám sebou, jenom tam jsi dokázal být upřímný...vůbec nevadilo, že prší, vůbec nevadilo , že na holinkách jsem měla metrák bahna, ale tvoje náruč hřála, tvoje ruce hřály, tam jsi byl skutečný, tam jsi byl opravdový....

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...tu noc, kdy jsi mě poprvé políbil pod nebem plným hvězd, takový kýč by nedokázala popsat ani Danielle Steel, kdy se životem otřískané ženské podlomí kolena, kdy jsme tančili v zahradě a zpíval nám k tomu potok, občas zaštěkal sousedovic pes, měl si v očích plamínky, které se už nikdy neobjevily....ta noc nikdy neskončila, ta noc se už nikdy neopakovala, byla magická, byla šílená....

....UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...to kouzelně všední, kdy já smažila bramboráky a ty jsi umýval nádobí, tenkrát jsi říkal, že to jsi obyčejně šťastný, že máš chuť do života, že jsi si zase sáhl na kus pěkného života.

Na to, jak jsme spolu chodili kouřit, já u tebe v náručí, ty s cigaretkou....tiše jsme každý večer stáli, dívali se na hvězdy a já se tisíckrát přistihla, jak bych kouřila jako cikán za bukem, nejméně stokrát jsem to řekla a moc ti děkuji, že jsi to dokázal ve mě potlačit, abych tu tragickou chybu neudělala a nezačala kouřit znova, byl jsi ten rozumnější...

....UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...ty večery u krbu, kdy venku padal sníh, za okny mrzlo až okenní tabulky rozkvetly nádhernými květy, my dva jsme si úsměvně vysvětlovali, že já určitě jednou začnu jíst malou vidličkou zeleninu u večeře, jak jsme si slíbili, že už nikdy a s nikým nebudeme poslouchat Zemi vzdálenou od Kamila Střihavky, protože je a zůstane jenom naše, ta studená rána, kdy jsi běhal po zahradě, abys nakrmil sýkorky a já stála za oknem a na ten ptačí koncert zobáčků se mezi dlouhými rampouchy koukala....

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....jak jsi každé ráno nadával, že ti v noci kradu deku, že spíš raději se psem než se mnou, protože já ti nejen kradu deku, já chodím v noci čůrat, já mluvím ze spaní, já zaberu obrovskou postel pro sebe a podle tebe, jooo, podle tebe mi v noci moje nohy tančí.....a přesto jak rád jsi večer hledal ty dlouhé, roztančené nohy...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....jak ty zapálený karbaník, ty celoživotní hráč karet jsi nedokázal se mnou prohrát v obyčejném Prší, jak jsi to musel rozcházet jako trucovitý kluk a jak jsi to vždy celé uzavřel hlášení, že když ti budu nevěrná, raději mě zabiješ...ale hlavně prosím tě, nikomu neříkej, že jsi nade mnou vyhrála v kartách...to bych tě musel zabít znova...

...mám uloženo ve vzpomínkách, mám jedno místo v srdci jen pro tebe a LOUČÍM SE S TEBOU, LÁSKO MOJE...je čas jít dál...

Poručíme větru, dešti...

....po teplém, vyhřátém víkendu je tu teplotní křeč...se Soptíčkem jsme vytáhli teplé svetry, čepice / Soptíček vydrží v čepici jen do momentu než si uvědomí, že má tu věc na hlavě , pak je ve vteřině na zemi / a šli krmit labutě a kačenky k Labi...sluníčko chvílemi hřálo, ale když zalezlo....zima nás hnala domů...prostě větru, dešti neporučíme....

Blondýna a německý zájezd...

...u blondýny na blogu obdivujete hrad a tak rychle sem s malou estrádičkou...minulou neděli se blondýna rozhodla, že dodělá restíčky a zajede si na hrad pro kameny na skalku...aby nevznikla nějaká dezinformace...vlastně pod hrad...každý rok z jara skálu kolem hradu Střekova oťukávají horolezci, aby předešli problémům s neposlušným kamením a takoví blázni jako je blondýna pak létají po lese a sbírají nádherné plátky a skládají ještě hezčí skalku...

Sousedské sobotní opékání špekáčků se protáhlo, o to méně se mi chtělo vstávat, ale je třeba před zimou vše dodělat.

Ráno bylo ještě v mlze, jen sluníčko maličko nakukovalo, když blondýna nasedala do auta, vybavená taškou Lidl, kýblem a rukavicemi...hurá, je brzy, na parkovišti nikdo nebude...A POZOR...chápete to...ráno v 9hodin je parkoviště pod hradem plné autobusů...no nic...zaparkuji auto a valím do lesa.

V lese blondýna propadá euforii, leze po čtyřech, plazí se do kopce a sbírá nádherné kamení, nádherné plátky břidlice, sluníčko nakukuje do lesa, ptáčci zpívají...na světě je krásně....buď je to demence a nebo mi fakt už stačí málo.

Plním obrovskou tašku Lidl a kýbl...mám dost...to mi bude stačit, plná štěstí, plná naděje, jak si blondýna složí skalku, VCHÁZÍM Z LESA NA PARKOVIŠTĚ...v hlavě větvičky, jedny brýle na očích, druhé brýle na hlavě / takto jako debil chodím často /, svetr vytahaný z doby, kdy moje tělo mělo metrák, tepláky s vytahanými koleny a k tomu teplé modro-bílé podkolenky....VRCHOL MODNÍCH TRENDŮ LETOŠNÍHO PODZIMU....táhnu tu nálož kamení...když v tom se střetnou moje oči s narvaným autobusem plným německých turistů....všichni disciplinovaně sedí...jen do momentu než spatří blondýnu s obrovskou taškou, vycházející z lesa...vystupují z autosusu...jeden, dva, tři...a řítí se na mě....na mě nééé....ALE NA MOJE TAŠKY....půlka zájezdu sedí u okýnek, prohlíží si mě a moje tašky a druhá část zájezdu se válí smíchy na parkovišti u mého auta....nerozumím jim ani slovo....blbečci, no a co, já do lesa nechodím za modelku, že....

Přichází ke mě sympatický pán / taky jsem se mohla vhodně ustrojit, mám pěknou novou šatovku, ta by se do lesa hodila, letí mi hlavou, jak se mám seznámit, když chodím jako exot / a roztomilou češtino-němčinou mi vysvětluje, že celý zájezd se domníval, že vleču z lesa TOLIK HUB, ŽE JE NEMŮŽU UTÁHNOUT...

Blondýna se válela smíchy s celým zájezdem, na rozloučenou mi pan řidič několikrát zatroubil, německý zájezd mi mával a nepochybuji, že si o Blondýně povídají i za hranicemi, když si u kávičky prohlížejí fotky z hradu...

Altánkové sbohem....

....celé léto nám poskytoval příjemný stín, útočiště s dobrou kávičkou a skvělé posezení ...pomalu a jistě se sluníčko krátí a zahrádkářská sezona ukrajuje a ukrajuje....a tak malé poděkování a ještě větší těšení na příští rok....