čtvrtek 29. června 2017

Červen v kostce...

...měsíc voňavých jahod, třešní a obrovského sucha. Pro mou maličkost i měsíc nostalgie a sentimentu.
Pohled na naši řeku, řeku Labe, mě deprimoval a skutečně mi není lhostejný. Jako dítě jsem tuto řeku zažila plnou lodní dopravy nebo výletních lodí. Poslední roky je splavná pouze v zimě a to jen v určitých částech. Nyní je tok Labe tenký a celý jde projít suchou nohou. Je to strašně smutný pohled na vyprahlou řeku. Trávníky, stromy, záhony v městských parcích vypadají jako v září. Někde jsme jako lidstvo zaspali, ale nebudu kázat vodu, když sama piju víno. Byla jsem nucena i já zalévat pitnou vodu, protože by mi vše pochcípalo.
Soptíček prožívá velice hektické období, vyznačuje se vztekáním, vynucováním, leháním, hekáním, bublinami u nosu, pevně věřím, že někdy skončí. Je šikovná, miluje knihy a krásně spojuje slova. Bohužel je to šťoura šťouravá, nimrá se v jídle, plazí se u toho jako malá hadice. Tato období vzdoru jsou náročná, její maminka by mohla chodit za tyčí, hodně štíhlou tyčí.
Hodně jsem cestovala. Cestovala po Čechách, abych zjistila, že se na nás valí daleko více komerce než si dokážeme přiznat.
Při pohledu z hradu Špilberka , kde jsem měla moravskou metropoli jako na talíři, jsem si uvědomila a nyní mi to , prosím, patrioti Brna odpustí, že můj srdeční top je prostě pohled z Pražského hradu. Ve sklepních prostorách, kde se nacházel těžký kriminál, jsem byla šťastná, že nemusím umírat v kobkách.
Dýchly na mě vzpomínky z dětství, kdy jsme v rodné Olomouci ráno s rodinou připravovali zboží na trh, stejně nádherně vonělo náměstí v Brně, kde pěstitelé nabízeli svou čerstvou zeleninu. Děkuji, je poučné si uvědomit, jak kouzelně ještě dokáží vonět vzpomínky.
Loučím se s měsícem, který půlí rok a začal opět nenápadně ukrajovat z krajíce světelné pohody. Voňavé jahody prozářily naše příbytky, aby je pomalu nahradil chladivý meloun a musím říct, že jsem několikrát už skvělý ochutnala.
Pokud vás čeká dovolená, prázdniny, přeji pohodu, klid a maličko vyváženější počasí...krásný první prázdninový měsíc.



U nás konečně prší, déšť je hustý a vydatný.
Zahrada zářila a volala, jaké blaho prožívá, jak konečně začíná zase radostně vegetovat a kosáci se v loužích ovalovali a řádili, jako by vodu viděli poprvé.
No a abychom měli něco veselého na závěr, v našem jezírku jezdí rybí potěr, naše jezírko je funkční biotop i s přírůstky.

středa 28. června 2017

Kvete mi psychoušek....

Dočkala jsem se prvního květu po dlouhých 6 letech.
Kvete mi PSYCHOPSIS KRAMERIANA.

Pěstování orchidejí se stalo módním hitem. Supermarkety začaly před lety valit na trh miliony hybridů a já nemajíc zahrady, jsem potřebovala rozptýlení.
Začala jsem pěstovat hybridy a vášeň přerostla v botaniku. Hodně drahý koníček a hodně náročný v prostorách paneláku.
Orchideje mě naučily trpělivosti, což je v případě mé osoby obrovský dar. Když se v bytových prostorách pokoušíte o květ rostliny, která běžně kvete v mlžných lesech, je výsledek nejistý.
V současnosti je moje sbírka již maličká, o mnoho rostlin jsem přišla virózou.
O to větší mám radost, že jsem se po dlouhých šesti letech dočkala prvního květenství na mém psychouškovi.
PSYCHOPSIS KRAMERIANA ...ve volné přírodě roste v tropech a subtropech Střední a Jižní Ameriky.
Je to teplomilná rostlina, která touží po rozptýleném, ale vydatném světle a po rozumné zálivce měkkou vodou.
Je to drobná rostlina, která nad sebe vyžene dlouhý květní stvol, můj měří půl metru. Květní stvol se nikdy nestříhá, postupně se tvoří další a další poupata, tomuto nakvétání se říká REVOLVEROVÉ.
Květ je velice atraktivní, vznáší se nad ostatními rostlinami jako motýl a špatně se fotí, protože se stále pohupuje.
A poučení ...kdo si počká, ten se dočká. / i dlouhých šest let /



pondělí 26. června 2017

Jak voní levandule ve 40 stupních..

.... aneb infarktové procesí do TIHANY ...
Je léto, je horké léto, které láká blondýnu do víru cestování.
Dlouhého půl roku jsme se těšily... pozor !!! ...dvě blondýny na levandulový festival do maďarského Tihany.
To, že je venku denně přes 30 stupňů, už se v mém případě rýsovalo jako průšvih, ale což infarkt mohu dostat i u baráku.
Vyrazili jsme z Brna hoooodně brzy ráno.
Do Maďarska se účastníci zájezdu hezky protahovali ve vychlazeném autobusu, očumovali provoz, baštili svoje řízečky a prolévali se vodou.
Pitný režim je základ. A hlavně se všichni těšili, jak dorazí na druhé středoevropské Provence.
Jak naivní, jak pošetilé, jak úplně, ale úplně o něčem jiném.

Do Tihany, malé maďarské vesničky, čítající kolem dvou tisíc lidí jsme dorazili kolem poledne.
Teploměr atakoval třicítku a malou vesničku tisíce lidí.
Najížděly desítky autobusů, stovky aut, tvořily se kolony vedle kolon a maloučká, docela maloučká vesnice se měnila v boží dopuštění.
Nebylo si kde sednout, nebylo se kde schovat před sluncem, restaurace a občerstvení nestíhala tak zoufalý turistický nápor.
Prohlídku vesnice jsme vynechali a šli jsme s davem na dva kilometry vzdálené levandulové pole.
Lidské mraveniště...cesta dolů k poli ve výhni úderného slunce, cesta nahoru do vsi taktéž ve výhni, zde jsem viděla promodralé, rudé, bílé, červené, zdeptané lidské tváře.
Tisíce lidí proudili tam a zpátky.
Když jsme došli k poli, kde byly další tisíce lidí, které čekali na vstupenku na pole.
Chtělo se mi zemřít, položit život na protest za levandulové mámení.

Sečteno a podtrženo
- nevím, jestli mám ještě ráda levanduli, jestli mi ten namodralý zázrak ještě voní.
- nejvíce mě oslovily veřejné záchodky v Tihany, byla jsem zde nonstop.
- nejvíce jsem utratila za vodu a záchod, výrobky z levandule jsem měla na praku.
- porušila jsem přikázání nejíst v horkém létě nic z rychlého občerstvení, protože jsem se v podvědomí těšila, že úplavice udeří v řádu sekund a já pojedu klimatizovanou záchrankou.
- moje kamarádka stále dokola opakovala, že vidí blondýnu poprvé na šrot, podezírám jí z konspirace s maďarskou tajnou službou a že celá akce proběhla jako bojové cvičení NATO
- prožila jsem nejdelší 4 hodiny v životě, kdy jsem měla zapařené obě půlky, obě kýty a hlava šla z horka před tělem.
- kdyby to šlo, dala bych řád Práce děvčatům ze záchodkům, usmívala jsem se na ně tak blaženě, když mě pustily na pánské toalety, čert vem mojí sexuální orientaci, v Tihany jsem byla za pořádnýho chlapa.
- já , já nemilec zimy, jsem toužila, aby sněžilo, aby hustě a silně sněžilo.
No nic...já to přežila, dneska jsem se s mým kadeřníkem od plic všemu pěkně zasmála a na otázku, jak voní levandule ve 40 stupních ? ....no přeci Ty jsi má, levandulová
Úplně celá, celičká, levandulová
Nádherně levandulová
Levandulová....









čtvrtek 22. června 2017

Dilema...

Mám ho moc ráda. Je mi hodně blízký, supluje mi v životě roli otce, se kterým jsem měla velice komplikovaný vztah nebo nevztah. Mnoho toho pro mě udělal, nejen fyzicky i psychicky.
Můj soused na zahradě je pán v letech. Vídáme se denně a já sleduji, jak se mi před očima zdravotně mění.
Sklízí ovoce ze stromu svého života a že on žít uměl.
Trápí ho mnoho nemocí a k jejich ukočírování denně polyká kolem 20 tablet.
Řeknete si, no a co...to je život, každého nás to dožene.
ALE....stále řídí automobil a je velice aktivní součástí dopravního procesu.
To že má několikrát denně výpadky paměti, že mizerně po operaci zákalu vidí, že trpí závratěmi, že se mu místo zpátečky podaří nacpat tam pětku, že několikrát denně nemá tušení, co se právě děje ....
Dle mého úsudku musí být lékař, který mu vydavá povolení k řízení buď nonstop zhulený nebo nesvéprávný.
Před týdnem dostal nové povolení na další rok a skončil na křižovatce, kdy nevěděl, kde je.

Během jízdy do práce často potkávám auto bez řidiče.
Když se mi to stalo poprvé, málem jsem na kruhovém objezdu vjela do svodidla.
Po druhé jsem za volantem, za obrovským volantem zahlédla docela maličkatou, nahrbenou a silně prošedivělou hlavu dámy.
Paní jezdí či nejezdí maximálně 20 km v hodině. Všichni troubí, najíždějí a ona zase není v autě vidět.
Mnohokrát se ani na semaforu nestačí rozjet a čeká tam poměrně dlouho.
Všichni jí objíždějí a ona sedí za volantem a v oparu dob minulých se pokouší auto rozjet.

Chodí o dvou holích, nosí plenky a než dojde k autu trvá mu to i dvacet minut.
Pán od naproti si do auta sedá za pomoci svého syna, který mu rovná nohy k jednotlivým pedálům.
Když si na schůzi bere do ruky propisku, neudrží ji, okamžitě mu spadne.
Rucemu vibrují tak silně, že si nedokážu představit, kdo za něj drží volant.

Také stárnu, také ráno vstávám a bolí mě hřbet, bolí mě nohy.
Mnohokrát si říkám, jak bylo před dvaceti lety blaze. A to jsem holka relativně zdravá, neufňukaná a hodně samostatná.
Snažím se vžít do psychiky seniorů, kteří se nedokáží vzdát volantu a řízení.
Dnešní doba je uspěchaná, dopravní situace potřebují rychlý úsudek, bystré reakce, prostě co si budeme povídat, všech pět pohromadě.
Dokáže člověk s výpadky rychle reagovat, může žena tak maličká vůbec dokouknout ke zpětným zrcátkům, muž s chvějící rukou držet pevně volat ?
Než lékař vydá povolení ke způsobilosti řízení, měl by skutečně dotyčného důkladně prohlédnout.
Protože ta věta " NIKDY SE ŘÍZENÍ NEVZDÁM " by pro ostatní mohla být bolestivá až fatální...

úterý 20. června 2017

Ein Kessel Buntes ...

...aneb jak jsem toužila se stát východoněmeckou prostitutkou.
Jako matka jsem u dítěte nepotřebovala rozlišovat, zda máme období separace či období vzdoru.
Mé dítěte bylo boží.
Jako babička se vám mohu pochlubit, že jsem zažila aktuálně fázi vzdoru . / tímto srdečně děkuji spřátelenému mateřskému blogu za vysvětlení /

Krásný den. Krásný den s dcerou a vnučkou.
Pojedeme do termálních lázní Bad Schandau. Budeme se koupat, budeme se veselit.
Soptíček se rozhodl jinak. Nebude se veselit. Bude vzdorovat.
Cestou do Děčína toužím být veverkou. Veverkou zrzečkou s malým lískovým oříškem.
Nechci totiž sedět vedle uřvaného batolete, které milionkrát zařvalo MAMI.Chci sedět na stromě u silnice a vychutnávat si oříšek.
Zastavujeme, kojíme.
Situace se zlepšuje na pět minut. Soptíček má u nosu bubliny. Hystericky huláká MAMI,MAMI,MAMI.
Nezabírá jablko. Nezabírá pitíčko.
Dělám ze sebe kreténa, to také nezabírá.
Po tisící slyším MAMI. Dívám se z okna. Dívám se z okna, já tu totiž nejsem.
Vpíjím se do krajiny.
Cestou přes Hřensko toužím být východoněmeckou prostitutkou či českou, nepodstatné.
Toužím stát u krajnice, toužím se natřásat v krajkovém prádle. Nechci sedět vedle Soptíčka.
Moje hlava po hodině jízdy rotuje kolem své osy. Za tento časový úsek jsem slyšela asi stomilionkrát vzdorovité, klackovité, vyječené, neukojené MAMI.
Má dcera v klidu řídí, její trpělivost nezná mezí.
Dojíždíme do cíle a obě se začínáme hystericky smát. Soptíček má bubliny ze vzteku u nosu, u rtů, myslím, že i ušní boltce vykazovaly takový jev.
V momentě výstupu z vozu se má vnučka mění. To je evidetně německý vzduch !
Ze Soptíčka je rozesmáté, kouzelné batole. Ohromně jí zajímá nevzhledný podsedák na parkovišti.
Úsměvy nešetří, pusinka od ucha k uchu. Kde je ten malý vzdorovitý člověk ?

Vířili jsme. Bublali jsme. Skákali jsme.
Čtyři hodiny vydržel ten malý záprdek ve vodě. Čtyři hodiny intenzivní zábavy.
Cestou zpátky bylo ticho. Záprdek v první německé zatáčce usnul.
Ve voze bylo nádherné ticho. Pouze do plechů bubnoval hustý déšť.

Pane jo, to byl mazec, den jako vyšitý. To byla estráda.
A v tom se mi to vybaví...už chyběl na závěr jen mistr Gott a jeho " Biene Maja " nebo stepující Helenka ve zlatém oblečku. Ein Kessel Buntes. Pravé, nešizené, východoněmecké.
P.S. Kdo nepozná vzdor, nic nezažil.
P.S.S. Kdo nepozná dudlíka, zákonitě mu něco chybí.....Maja, ale lieben Maja.


neděle 18. června 2017

Zrzi, zrzi, co tě mrzí...

...tak naší zrzavou makovičku Míšu rozhodně nic.
Jedeme spolu první pětiletku a přinesl do naší kočičí domácnosti svěží vítr, dobrou náladu a hlavně zůstala mu kočičí hravost. Na rozdíl od ostatních gaučáků má stále skvělou náladu, potřebu dělat ptákoviny, já si myslím, že je na světě rád a tuto energii kolem sebe šíří...
Je mi doma věrným pomocníkem, dělá se mnou všechno. Vaří, peče, luxuje, moc rád vytírá a nejraději se realizuje u zařízení typu pračka či sušička.
Jeho zrzavá tlamička je nacpaná úplně všude, rád se mazlí, má rád lidskou společnost a jako jediný snese tulíka našeho Soptíčka.
Zrzi, zrzi ...mám ráda tu zrzavou paličku, která ráda vrní a šíří kolem sebe kromě hromady zrzavých chlupů skvělou náladu..









sobota 17. června 2017

Do věží...

Když pan Matuška tklivě pěl na cimbuří hradu Karlštejna, vždy jsem si přála tam hodit oko.
O co víc jsem se těšila, o to méně bych tuto zkušenost zopakovala, ale postupně.

Slunce přijalo výzvu k bdělosti a pralo nám do hřbetu.
Na první ranní kávičce mi soudruh číšník polil bílý svetr kávičkou či kakajíčkem, byl inkognito, zjistila jsem tuto skutečnost až při odchodu.
Cesta vlakem probíhala v družném rozhovoru, měly jsme si, my tři kámošky, co povědět.
I při obědě v řecké restauraci se nám pusa zastavila pouze při vynikajícím řeckém menu.
Do věží, do věží. Hurá za historií.
Vyšlápneme kopec, který zdobí jeden z našich nejkrásnějších historických skvostů.
Blížíme se ke Karlštejnu. Nádvoří zaplněné lidmi, toužíme poodhalit historii, nejsme novodobými barbary.
Vcházíme do hradu. Naše skupina čítá zhruba 45lidí, myslím, že i víc.
Za stálého hluku, šourání a dialogů, řvaní dětí, které se nešťastně opruzují.
Slečna průvodkyně je zoufalá. Nemastná, neslaná.
Říká zkostnatělá fakta, věty bez ladu, bez skladu.
I žákyně devaté třídy je schopna při dějepisné olympiádě říci více podstatného o Otci vlasti.
Její slovní zásoba je ubohá, její slovosled je k pláči..
Navíc v hluku předimenzované skupiny jí nikdo moc nerozumí. Její nejoblíbenější výraz...legenda.
Než přejde takto velká skupina z místnosti do místnosti, stále čekáme jako trubky než průvodkyně zamkne.
Avízovaných 55 minut se smrskne do ubohého času, který byl neplodný, nicotný. Jsem vytočená.
Jsem strašně zklamaná.
Komerční továrna na peníze, chápu jako živnostník. Trpím jako občan.
Cestou dolů lituji všechny, kteří se dostanou do skupiny slečny průvodkyně.
A přesto...mají tu skvělou rodinnou cukrárno-pekárnu, kde manželský pár úžasných komiků peče exceletní dortíčky.
Karlštejnská úlitba vytočené blondýně.

Shrnuto a podtrženo. Mám skvělé kamarádky, jsem vymetač kavárenský, jsem poživačně nechutná.
Ale ... vím, že návštěva historické památky stojí a padá s průvodkyní či průvodcem.
Zažila jsem neuvěřitelné výkony v Gíze, Luxoru, v Kartágu jsme průvodkyni aplaudovali v autobuse několik minut.
Byla to mladičká studentka práv, která když promluvila, bylo hrobové ticho.
Na Pamukkale jsem měla po výkladu oči plné slz díky vyčerpávajícímu výkonu průvodce, který ve věku za zenitem strčil do kapsy o generaci mladší.
Ovšem v Paříži jsem měla chuť průvodkyni sestřelit kalašnikovem a byl nás celý zájezd.
Nepochopila jsem, jak může takové průvodcovské nemehlo pracovat na našem národním pokladu.
Proč není vybavenost průvodců na úrovni ciziny, kde pro velké skupiny je hovořeno do mikrofonu ?
Je zde mnoho proti. A maličkato pro.
Přeji vám před nastávající letní sezónou daleko větší štěstí na průvodce.
Do věží, hurá za kulturou a historií, já jsem to již díky karlštejnskému pohostinství rozběhala...


pátek 16. června 2017

Když zapadá...


"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají.
- Nenalézají... - odpověděl jsem.
- A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody...
- Ano - odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.
(kniha Malý princ)"

Antoine de Saint - Exupéry


Když jsem se dívala na tyto fotografie, okamžitě se mi vybavil úryvek z knihy, ve které je všechno.
Já jsem našla v kusu země obrovský dar a když ho večerní slunce zalije svými paprsky, jsem šťastná, že mě provází s konvičkou malý princ / Soptíček je prostě Soptíček /.
U nás konečně prší, včera jsem viděla povodí Labe, dá se opět projít. Tráva je spálená a země praská. Přeji nám všem vydatný déšť.

středa 14. června 2017

Noc, která roztančila můj život...

Byl teplý, vlahý červenec.
Typická vesnická tancovačka, kterých bylo o víkendech mraky. Místní národní výbory si namalovaly čárku za kulturní akci a my mladí jsme měli, kde vyplavit endorfíny.
Obrovský sál plný dlouhovlasých mániček. Koncentrace modré rifloviny, cigaretového kouře, alkoholu a zakázaných látek.
Každý co potřeboval, každý co chtěl.
Ale hlavně spousta rockové hudby, spousta úderného tance.
Ve víru tance jsem otočila oči k podiu.
Stál tam u mikrofonu, zpíval píseň Whitesnake a jeho prsty rychle přeskakovaly ze struny na strunu.
Naše oči se setkaly. Nikdy jsem neviděla tak nádherné oči, tak nádherný úsměv.
Tisíckrát jsme se setkali očima a vždy mi to setkání rozvibrovalo tělo i mysl.
O přestávce mi někdo položil ruku na rameno a lehce poklepal.
Byl to on a jeho nádherné oči.
Vtančil mi do života nádherný chlap.
Když mě o půlnoci na návsi políbil, propadla jsem jeho polibku, jeho něžným rukám, jeho skvostným očím.
Protančili jsme noc v sále propocených těl, cigaretového kouře a alkoholového odéru.
Svítalo. Dral se na svět nový den. Drala se na svět nová, nádherná láska.
Rozbřesk něžného slunce v objetí dvou lidí. Spojení, které přinesla noc a ráno tomu svazku požehnalo.
Šli jsme tři. On, já a jeho kytara.
Ta noc, roztančila můj život.

Byl studený, propršený červenec.
Na porodním sále jsem za temperamentního bubnování deště do okenních tabulek porodila naší dceru.
Do roka a do dne.
Je esencí nás dvou. Má kus od každého z nás. Má něžnost té noci nás dvou.
Je naše pokračování. Na hvězdné obloze tehdejší noci už probleskla její hvězda.
Aby se následně stala hvězdou našich životů.
Že se nám to nepovedlo. Že jsme se uměli zraňovat, trefovat a zabíjet všechno krásné.
Že jsme tu lásku zabili, utopili v každém dni hádek a zloby.
To je život ve své nahotě.
Ta noc mi dala největší a nejkrásnější lásku. Dala mi muže.
Dala mi dceru.
Přivírám oči...slyším tu hudbu z povzdálí, cítím tu vlahost večera a přesně vím...mělo to tak být.


pondělí 12. června 2017

Stálice...

...houževnaté, odolné, přizpůsobivé, pěkné na pohled, nenáročné, mrazuvzdorné, barevné jsou stálice mojí zahrádky ..
Jejich kouzelné květy tančí ve všech barvách na mých skalkách, korytech nebo ozdobných mísách a právě přichází jejich čas. Málo vody, hodně slunce, neuvěřitelná nepohoda rozpálených kamenů...to vše jsou NETŘESKY.









neděle 11. června 2017

Život v přepychu...

" Existuje pouze jediný opravdový přepych - přepych lidských vztahů "

Antoine de Saint - Exupéry
francouzský spisovatel




Oh ti mladí, oh ti darebníci. Nedokáží žít bez sítí, nedokáží žít bez internetu, bez mobilu ani ránu.
Včerejší jízda vlakem mě utvrdila ve faktu, že toto není výsada mládí, že jsme se hodně rychle přizpůsobili i my starší.
Nadáváme, hořekujeme, jak jsme byli jiní, jak jsme byli zábavnější a jak jsme šťastně žili.
Tedy i my, co máme občanku drahně let se stáváme pokrytci ?
Doufám, že ne.
Žiju v přepychu, v přepychu vztahů. Se svými přáteli si při jízdě vlakem máme co říct, při kávě dokážeme ještě diskutovat, při obědě si dokážeme krásně mlčet s plnou pusou.
Zážitky z výletu si probereme bez mobilů.
Hýčkejte si přepych vašich vztahů, ať manželských, ať mileneckých, ať rodičovských nebo přátelských.
Mobilní telefon vás v krizi nepodrží, nepomazlí, nedokáže s vámi brečet či se smát.
Krásnou neděli vám přeji a pomazlete vaše vztahy...

sobota 10. června 2017

Bubliny, bubliny...

...aneb hodně muziky za pár korun.
Bubliny byly všude a všechny bavily. Malé, velké.
Radost za 10 kč. A pak že se neumíme bavit.
Nepotřebujeme ani drahé telefony, televize a videa, ještě se umíme smát, ještě se honíme za maličkatými bublinkami.
Prostě obyčejný bublifuk.


pátek 9. června 2017

Rozuzlení...

Přeji vám krásný a klidný víkend, ve kterém budete naprosto přesně vědět, co a jak...neb v naší ústecké zoologické zahradě mají už dávno jasno.


čtvrtek 8. června 2017

Srážka s realitou...

Je krásné červnové dopoledne.
Slunce svítí na kýčovitě modré obloze, jen vítr duje víc než by si člověk představoval.
A nebo nepředstavoval, pro akurátního čtenáře.
Přicházíme na dětské hřiště.
Náš městský obvod se vyznamenal, postavil nádherné dětské hřiště.
Ještěže mám vnučku a mohu si ho užít.
Spolu s námi přichází kolektiv malých špuntů místní školky.
Na povel se rozutečou. Najednou se hloučkují, šeptají, někteří o překot diskutují.
" Vona je mrtvá ".
" Urccccitě je mutvááá "
" Je mutvááá nebo nemutvá "
Jo, tak to mě začíná zajímat, bystřím smysly a tu jí vidím.
Na kraji dětského hřiště leží na zemi žena. Otáčí se z boku na bok. Její partner se na ní dívá, občas něco prohodí a kouří.
Aha, zde asi došlo ke srážce s injekční stříkačkou či flaškou alkoholu.
Děti i dospělí se dívají stejným směrem. Každému se honí hlavou něco jiného.
Žena neni " mutvá ", protože vleže kouří.

Příjíždí hlídka městské police. V ten moment žena bleskurychle vstává ze země a sedá si na lavičku.
Policisté místo, aby přišli blíž, sedí ve voze , asi se bojí, že je ofoukne ten svěží větřík.
Nakonec vystupují a z válející ženy se vyklube docela mladičkatá dívenka.
Bubu.Bubu.
Srážka s realitou ? ANO.
Ještě jsme se nenaučili řádně třídit domácí odpad a na dětských hřištích se nám válí lidský odpad.
Pro každou matku či otce je zoufalá prohra vidět tak své dítě. Jako rodič selhal, jako vychovatel selhal.
Tolik jsme toužili po správném " Západě ". Pomalu se nám tu rýsuje divoký.
A já si uvědomila, že dnešní tří až čtyřleté dítě již běžně ví, co je " mutvá ".
Moje dcera ještě v první třídě věřila na andělíčky a nebíčko.
Ach jo, kam se to zase ženeme ???
Beru ty moje holky a utíkám, utíkám před realitou.
Realita všedního dne bolí, pálí, tlačí a děsí.


úterý 6. června 2017

Z deníčku uvadající babičky...

...aneb příroda ví, co dělá.

Přijel Soptíček.
Hurááá, přijel Kraken.
Úderností sobě vlastní vběhl do domácnosti, která se záhy mění na minové pole.
Rozinka s naježenými chlupy zalézá do nejvyššího sloupku škrabadla. Na výrazu Edíka je vidět, že by chtěl emigrovat.
Emigrovat daleko. Míša se stal objektem vášně, Soptíček si ho nonstop cpe na " tulíka " / volný překlad pro drsné objímání/.
Z bytu je kůlnička na dříví, alespoň smažený květák potěšil.

Dochází k přesunu jednotky rychlého nasazení.
Nové jezírko je zkolaudované. Ryby byly několikrát nakrmeny kačírkem, hrubost a jemnost kamínků si batole vybíralo podle momentální nálady. Všichni kapři záhy vyhledali největší hloubku a vynořovali se pouze pro nádech, výdech vynechali.
Já, moje dcera, moje švagrová, můj synovec, všichni jsme stále ve střehu připraveni na steč.
Soptíček ve skvělé formě likviduje osazené koryto a zkoumá hloubku osazení a délku kořenů rostlin.
Z chaty je kůlnička na dříví, alespoň francouzský jablečný koláč s griliášem potěšil.
Švagrová utíká, prý mají hodně úkolů.
Kecá, těší se, že bude mít svůj klid a v uplynulých dnech si bude vážit svých dvou puberťáků.

Přijíždíme domů, všechny kočky jsou už dávno schované.
Nemají zájem o tulíka.
Svléknu Soptíčka a v ten moment to nekončí, ale začíná.
Pocit nahoty a uvolnění v ní probouzí tygra. Běhá, řve, poskakuje a odmítá se obléknout.
Smráká se, Kraken je kojen a očekáváme klid.
Dávka mateřského mléka nepomohla, asi nebyla dodržena teplota a dávka medu, publikace lžou, že si máte dát před spaním teplé mléko s medem.
Je 22:10. Je skoro tma. Je ticho.
Padám obličejem do polštáře. Neumytá, nevyleštěná, nenamazaná.
Celou noc sebou hážu, celou noc mě chodí kočky ujišťovat, že v domácnosti zůstanou.

Příroda je mocná čarodějka.
Přesně ví, v jakém úseku býti matkou, v jakém úseku býti babičkou.
Splnil se mi sen, mám nástupce.
Já, jaderný reaktor mám konečně malý, docela maličkatý jaderný reaktorek.
P.S. Celkem by mě zajímalo, jak to dělají tatínkové v důchodovém věku, kteří si místo vnoučátek pořizují dětičky ?
Protože já, uvadající babička za pár dní Soptíčka vyexpeduji domů a týden budu duševně relaxovat, ale takový tatínek má to nadělení pořád včetně řádně nastartované a krásné, mladé manželky.


neděle 4. června 2017

Zahradní turistika...

...prší, nádherně hustě prší. Země, rostliny, zvířata i lidé se těší z kapek, které zdobí a nesmírně těší.
S foťákem a v holínkách jsem si užívala to nadělení a největší radost mám z faktu, že konečně se plní sudy na dešťovku.
Krásný a klidný týden přeji.













pátek 2. června 2017

Kam, blondýno, kam spěcháš ?

Když mi sudičky nadělovaly, nešetřily. Daly mi do vínku pestrou paletu vlastností, charakterových rysů.
Netrpělivost, rychlé soudy, ukvapenost, stále nastartovaný motor, který nechce a nechce zpomalit, nechce lehce vrnět, má neustálou potřebu střihat zatáčky, hnát se.
V době dospívání a nezralosti byly tyto vlastnosti bolestivé, málokdy pochopené a čas malin nezralých mi oklešťoval čas.

Kam, blondýno, kam spěcháš ?....pro první políbení.
Stáli jsme v průjezdu, namačkaní ke schránkám na dopisy. Tělo sevřené do oteplovaček, zkurtovaná hlava do příšerné čepice, ze všech stran na nás padaly lyže a hole / utekli jsme lyžařskému výcviku /.
Jeho rty byly nádherně měkké, vláčné a nesmírně mi chutnaly. Dokázali jsme prolíbat dlouhé minuty, dlouhé hodiny.
Nikde mě neškrabaly neoholené vousy, protože prostě ještě nestačily narůst.
Bylo to kouzelně sladké, chutnalo to a přesto v tom bylo mnoho ještě nevinného.

Kam, blondýno, kam spěcháš ?...zapálit si první cigaretu.
S první cigaretou, vykouřenou v sedmé třídě, přišla obrovská vášeň.
Nebylo třeba se předvádět, já vzorově potáhla a propadla nikotinu. Propadla jsem bílé tyčince naplněné tabákem.
Bože, jak mi od začátku chutnala, jak mě uspokojovala, jaké nirvány se mi dostávalo.
Mlátili mě jako žito. Bušili do mě fyzicky i psychicky, já vzdorovala.
V dospělém věku jsem zažívala požitkový orgasmus. Nic se nevyrovnalo první ranní kávě s cigaretou.

Kam, blondýno, kam spěcháš ?...pro první milování.
Byl první jarní den. Moje tělo toužilo " to " prožít. Mojí hlavě se ta myšlenka nevzpírala.
A já spěchala rychle do světa dospělých.
Bez vášně, bez vzrušení, bez předehry, bez dráždění, bez divokosti, bez lehkosti.
Souboj dvou holátek bez zkušeností.

Kam, blondýno, kam spěcháš ?...vypít první skleničku.
Alkohol, ten démon, co se noří z každé ledničky, co se noří z baru v obývacím pokoji.
Ohromně mi chutnal, nebránil mi v ničem.
Nikdy jsem nevěděla, kdy mám dost. Když všichni končili, já začínala. Dokázala jsem se ráno probudit v Mikulově.
Ráno jsem vycházela ze sklípku, abych večer tančila na rockovém festivalu, s věrným přítelem.
S alkoholem.

Jak rychle běží čas, když jste netrpělivá blondýna ?
Jak moc tlačíte tu káru všem navzdory. Potřebujete se líbat, potřebujete být ženou, pít alkohol, kouřit, šňupat.
Jak se třesete na první občanku. Mládí, nevybouřené emoce, tužby...hotový Molotovův koktejl.
Mám nažito na tři životy. Mám vypito, vykouřeno, životem mi prošla slušná řádka mužů.
Mělo to tak být ...abych mohla konečně zpomalit.


čtvrtek 1. června 2017

Těm malým...

"Děti se mají vychovávat tak, aby se později nevlekly smutně životem a aby nenechaly všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč."

Antoine de Saint-Exupéry
francouzský letec a spisovatel





Přeji všem malým spoustu lásky, hřejivou náruč, pochopení a trpělivé objetí, když se nedaří.
A vám starším...nezapomínej i těm větším projevovat lásku a cit, objímejte, líbejte...protože kolik lásky zasijete, tolik sklidíte...