Během svých životů prožíváme, žijeme role.
Podle svých možností a nastavení své role přijímáme, hýčkáme si je, bojujeme s nimi.
Jednoznačnou mojí favoritkou byla role mateřská.
S narozením dcery jsem přestala žít destruktivní život, zklidnila jsem se.
Nebála jsem se ničeho, rodinný krb mi dával nesmírnou sílu, energii.
Popelila jsem se kolem své rodiny, hýčkala ji i přes karamboly.
Nepotřebovala jsem se realizovat, nepotřebovala jsem vynikat.
S okem ostřížím jsem opečovávala a hlídala teplo své domácnosti.
Pro někoho nízce pudové, pro mou osobu štěstí a radost.
Největší a nejkrásnější klenot mé pokladnice, jednoznačně mé dítě.
Hlava to věděla dávno, srdce odmítalo.
Vyletěla z hnízda. Pomalu a přesto nevratně.
Dětský pokoj se ze dne na den stal prázdným vykřičníkem.
Zmizely všechny atributy dětství a zůstaly holé zdi.
Šatní skříň dříve plná veselých svetříků, nyní černá díra.
Prázdnota.Ticho. Kde je ten veselý smích ?
Kde je to hřejivé světlo mého života ?
Otevírá svou knihu života a píše si scénář ke svým rolím.
Brána do života znovu nadevřena, nikoliv.
Role partnerská skomírá, přežívá a odcizení vyvrcholí u jedné kávy. Trapné mlčení.
Odcházení.
Kdy mu bude konec ?
Navždy mě opouští maminka, půl roku na to otec.
Přicházím o vše důležité, o vše nejdůležitější.
Moje hnízdo je prázdné, jsem na něj sama.
Stojím před domem. Okna jsou temná, nesvítí.
Nikdo mě nečeká. Nikdo mě nehledá. Nikomu nechybím.
Nemusím vařit, nemusím uklízet, taky pro koho.
Rozpadl se mi můj mikrosvět, padám na hubu.
Nespím, přejídám se, chybí mi zoufale plný stůl, chybí mi lidé.
Chybí mi to slepičí popelení. Chybí mi můj život.
Propadám se do šílených depresí. Nebaví mě život.
Největší rakovina duše je být sám.
Do samoty se oblékat, žít s ní a tuhle bídnou družku v sobě hýčkat.
Tak strašně dlouho píšu svůj příběh, jsem popsanou knihou a já vůbec nevím kudy ?
Všechny dny jsou zoufale temné, slité a bez jasu, bez světla.
Potácím se nad propastí, jištěná lanem mé dcery, mých přátel.
I s nimi se cítím zoufale sama.
Chci ještě vůbec žít ? Má ještě smysl žít ?
Nepochopí, kdo neprožil.
Ztráty životních rolí nadepsaly nový scénář.
Pomalu, lehce našlapuji a přijímám svou novou roli.
Já, já osobnost, já člověk, já solitér, já bojovník, já sama za sebe.
Jak ze sebe vydolovat chuť žít, jak se naučit žít sám, jak zhubnout, jak se znova zamilovat, jak žít zdravě, jak se prostě začít mít zase rád, tak o tom příště.
Protože po temných dnech minulosti je třeba pustit do života světlo...