úterý 28. dubna 2020

Když má strážný anděl přesčas ...



Také vám ševelí domácnost ?
Miluji napěchovat pračku, vyrovnat myčku, zapnout sušičku a mít pro sebe čas.
Uvařím si kávu, posnídám ještě v nočním úboru za rozespalé asistence chlupáčů.
Slečna Farkašová svým ladným tělem ovíjí mou nohu, elegán Míša přijde s pavoukem v tlamce a Edík přezdívaný  " mám boky jako skříň " dojíždí misky po všech ostatních.
Ještě roušky do kastrolu a hurá si přečíst, co nového přinesl svět.
Usrkávám první ranní kávu, je z celého dne nejlepší, nejchutnější. 
Ze siesty mne vyruší jako první sušička, finální melodii musel vymyslet muž.
Žena by vybrala veselejší. 
Cccc, ccc, ccc , něco mi tu mlaská mimo rytmus domácích spotřebičů. 
Rozhlížím se po místnosti a kočičáci zaujali pozice na mrtvého Milouše.
Ti to tedy nejsou.
Ccc, ccc, ccc, bystří se mi mysl, mozek vysílá signál, je tu něco jinak.
Ccc, ccc a vcházím do kuchyně, kde se mi naskytne neuvěřitelný pohled.
V prázdném kastrolu bez jediného mililitru vody tančí roušky. 
Horký vzduch ode dna vyhazuje barevné roušky, které poskakují jako právě pufující popcorn.
Přišla jsem v pravý čas, akorát pár minut před požárem.
Nepřichytily se, neztratily tvar, ani barvu a byly na tisíc procent sterilní bez křupavé kůrčičky.
Svět zaplavila pečící mánie, vraž tam kopu vajec, utluč máslo v kostku.
Dosyp mouku, pomel mák.
Proč tak fádně, že ? 
Upéct, usmažit, ugrilovat a orestovat roušku nikdo na svém instáči nenafotil, všichni jenom šijí :-)
Upřímně, já to také nestihla, kastrol i s obsahem letěl pod proud studené vody.
Vím, že průšvihy nechodí v mém životě po jednom, vždy ve dvojici, někdy jdu i do trojky.
Zbytek dne proběhl fádně, nudně a cesta domů to měla završit.
Za křižovatkou jsem se rozjela jako třetí a v docela malé rychlosti jsem projížděla kolem čerpací stanice.
A opět, za den již podruhé, se mi naskytl neuvěřitelný pohled.
U stojanu stálo černé auto.
Na světě stojí miliony černých aut.
A k němu přicházelo něco nadpozemsky krásného. 
Muž, ale jaký ? 
Boží. 
Vyzrálý jako víno s prošedivělou kšticí, ve světle modrých džínách s bílou rozevlátou košilí.
Jistý krok, jistá chůze, elegance sama.
Erotično té chůze by se dalo krájet, porcovat, sekat na milimetrové kousky.
Když před nástupem do vozu vykurtoval svůj obličej z roušky, bože, ty to vidíš. 
Ty to vidíš !!!
S tím by se hřešilo.
Střih, přátelé, já stále řídím. 
Střih.
Otáčím oči od čerpací stanice a zjišťuji, že všichni brzdí, jen já méně než ostatní.
Brzdná dráha díky malé rychlosti způsobila, že jsem si promáčkla státní poznávací značku o  kouli pro připevnění tažného zařízení.  / jen na okraj, nejvíc mám promáčknutou nulu :-) /
Řidič vozu přede mnou divoce gestikuloval, něco jako ... no nejsi ty kráva ? 
Chytal se za hlavu, chytal se za uši, vyplazoval přitom jazyk jako opička na gumě. 
A raději spěšně odjel než aby musel hledět na můj hodně blonďatý ksicht. / co si budeme nalhávat, tak nějak vznikají vtipy o blondýnách  /.
Můj anděl strážný se ten den nadřel, měl přesčas a kdopak mu ho zaplatí ?




Přeji vám krásný a slunečný den, držím se hesla ... Když do pekla, tak na pořádné kobyle a ještě si k tomu upéct několik roušek  :-)

sobota 25. dubna 2020

Kabátek z květů a vůní ..

... nejen pro Vendy.


Příroda ho ušila z nádherných materiálů, lehkých, vzdušných. Nenechala se svázat módním diktátem  a střih si může dle potřeby i postavy vybrat každý z nás.
Díky kusu látky na obličeji, který se stal nezbytností v době karantény, jsem totálně ohluchla a  přestala vnímat, jak voní jaro. Mozek mi maličko otupěl. / a nebo hodně ?  /
S fotoaparátem jsem se nakláněla do záhonů, keřů, stromů. 
Sladce a opojně voní hrozny šeříku, květy magnolií, koberce popínavých skalniček, celá příroda láká svým životadárným nektarem opylovače, motýly, hmyz a jako zhulená jsem poletovala i já.
Vendy svou výzvou vybičovala naše smysly k vnímání i maličkostí, které nás vytrhnou z letargie a díky nim přežijeme nesnadnou a hodně zranitelnou dobu.
Včera jsem si oblékla jarní kabátek z květů a vůní, maličko mi pnul přes hrudník a zadek, ale zase po dlouhé době jsem si uvědomila to nesmírně důležité ... svět mi pořád krásně voní.
Přeji vám krásný a zdravý víkend. Nejsem skromnost sama a když už jsem přijala do svého nitra všechny ty dávno zapomenuté a zasunuté vjemy, těším se, až zavoní příroda po pořádném dešti ...







středa 22. dubna 2020

Jak šel rohlík do světa ....


Jmenuji se rohlík. Rohlík tukový.
Ten, kdo mne poprvé vložil do rozehřáté pece, byl vídeňský pekař Peter Wendler. 
Vítězství nad Osmanskou říší, kdy Turci obléhali Vídeň a ta statečně útok odrazila, bylo třeba oslavit.
Dostal jsem tvar půlměsíce, což je symbol islámu a šoupli mne do pece.  Psal se rok 1683.
Já, rohlík současný, bývám pečený především z pšeničné mouky, soli, droždí, sladového výtažku, vody a margarínu.
Často se na mne snáší kritika propagátorů zdravé výživy, mám prý prázdnou energii. 
Jsem energeticky bohatý, ale neobsahuji vitamíny, bílkoviny a stavební látky.
Když jsem křupavý a čerstvý, jsem blaho v ústech a rozhodně by se na mne nemělo zapomínat jako na součást pestré stravy.
Byl jsem namíchán průmyslově ve velké pekárně, promixován  a na pásu mne vytvarovali a zavěsili do kynárny. Zde jsem si pěkně kynul, odpočíval a ještě mne vlažili a moc pěkně posypali.
V peci jsem si s ostatními kamarády krásně poležel než jsem měl správnou barvu, zchladili mne  a vsypali do transportních beden.
Ráno si mne u výdejového okénka převzal malý muž, který provozuje menší obchůdek uprostřed sídliště. 
Na rukou měl špinavé rukavice, ve kterých pracují na zahradách zahradníci nebo na stavbách dělníci. Žádné takové krásně bílé, se kterými jsem se setkal v pekárně.
Muž mne vložil do kufru auta mezi pytle s bramborami, přepravkami s pivem a vůbec se mi tam nelíbilo. Špína a zbytky od předešlých nákupů, fuj, tady to ani nevoní.
Já jsem rohlík bílý uprostřed černočerné tmy.
Ani nevím jak, měl jsem raději zavřené oči, ležím v přepravce i s ostatními kamarády na holém chodníku před večerkou. Chodí tudy stovky lidí, desítky psů zde očůrávají a nechráněný, nezabalený tu ležím a je mi smutno.
Probrala mne až ženská s blonďatou hlavou. Vztekala se, že tu tak ležím na holém chodníku.
A ten pán se špinavými rukavicemi jí s úsměvem odpověděl ... JÁ NEROZUMĚLA.

V době, kdy celý den funíme do roušek, ruce máme rozedřené od mýdla a vyschlé od dezinfekce, častěji si pereme oblečení, dezinfikujeme kliky a celé domácnosti, bychom my všichni měli rozvážit, kde nakupujeme. Třeba jen ten jediný rohlík, který pro nás může mít fatální následky.
Dívejte se kolem sebe, zvažte, zda si můžete dovolit donést domů časovanou bombu.
Naše společnost vždy měřila dvojím metrem, co jeden živnostník nesměl, ten druhý prosperoval bez vážných zásahů veterinární a hygienické správy. 
Nelze všechny strkat do jednoho pytle, brojit proti zavedenému a málo kontrolovanému ze strany státní, ale je v našich silách nakupovat v zařízeních, která jsou striktně nucena k plošné dezinfekci, dodržují standardy bezpečného nákupu a chrání naše zdraví.

Jsem rohlík. Rád bych byl součástí vašeho nákupního košíku.
Chtěl bych křupat, chtěl bych dělat radost a nechtěl bych vám ublížit.
Dobrou chuť !




/  jsem rohlík tukový, vyrobila mne Podpěrova pekárna s tradicí od roku 1949 /

sobota 18. dubna 2020

Ruce od smůly ....

..... aneb jeden spisovatel v rodině stačí.


V době těžké zkoušky národa se zrodila hvězda. Literát s nemalým potenciálem, který občas tápe ve shodě podnětu s přísudkem, prostý muž z lidu s láskou k literatuře a slohovému útvaru.
Můj bratr.
Cítím v něm odkaz Bohumila Hrabala a jako pseudonym jsem zvolila pro mladou a nadějnou hvězdu jméno Bóža. / nerada bych používala jméno Bohumil často spojované s nechvalně známým dirigentem/. 
Já, která urputně hledám témata, stojím ve stínu Bóži literáta, nestačím valit oči.
Nebojácně, naplno a bez skrupulí vznikají eseje s nádechem nespravedlnosti, útlaku a nesvobody českého národa.
Všechna tato díla mají jednoho jediného adresáta : nábřeží Edvarda Beneše 128/4  Praha  -  Strakova akademie. Poslední příspěvek na Úřad vlády vycházel ze situace, kdy si Bóža připustil skutečnost, že celý půl rok bude jeho pubertální syn bez studia, bez přesně stanoveného výukového režimu, bude vycházet ze svého pokoje jen jako účastník meziplanetárního letu, který se pouze vyprázdní, nají a opět poletí do jiné galaxie.
Tyto nemalé rodičovské strasti v době koronaviru si tiskový odbor Úřadu vlády stěží uvědomuje, jinak by ve svém memorandu nevzal naději všem utlačovaným rodičům a neuvažoval by o zrušení letních táborů. 
Bolest v očích, když si můj bratr čte odpovědi, jak silný a uvědomělý má v současné nelehké a vyčerpávající době být, je hmatatelná. Nicméně na obranu úřadu, vždy korektně a formálně na Bóžovu esej odpoví. Domnívám se, že s přibývajícím časem vznikne vzájemná komunikace v rovině, jak nezabít vlastního puberťáka, lze puberťáka odstěhovat na týden na obecní úřad, mohu puberťáka poslat trhat fialky dynamitem nebo v kterém lázeňském zařízení poprvé zprovozní skotské střiky.
Mám ruce od smůly a usínám s faktem, v rodině jeden spisovatel stačí  :-)

Co s bolavými zády, když lékař nebere telefon ? Jak naložit s faktem, že v předklonu se špatně řídí a ještě hůř pracuje ?
Zvednete telefon a prosíte, žebráte a v předklonu se dožadujete pomoci. Pomůže masérka, ke které se ilegálně plazíte při zdi jako v době prohibice alkoholu. Dnes se udává za nenošení roušky, natož za porušení uzavřené živnosti ve stavu nouze.
Ruce s teplým olejem vykonávají službu neuvěřitelné slasti, baňky uvolňují spasmus a následný tejp se může hrdě postavit čelem i k takovému malému vyvrcholení. 
Odcházím nikoliv s hrdě vztyčenou hlavou, ale již né jako kreatura člověka středního věku.
Jéé, co vy tu ? Zní otázka a pomalu otáčím hlavou. Tváří v tvář, roušku v roušce mne načapala  největší drbna z celého města. 
Hlavou mi letí, to víš, tobě budu vykládat, že jsem byla na ilegální masáži.
Ovšem to, co mi vylétlo z mých úst předčilo i legendární větu Baby z Hříšného tance ... nesu meloun.
Netuším, proč ? Netuším, jak se něco takového zrodilo v mém chorém mozku od bolesti, vyhrkla jsem ze sebe ... byla jsem pro sběr.
Pro sběr  ????  Proboha živého, pro jaký sběr ? Co se v době karantény sbírá kromě viru ?
Má odpověď zapůsobila, jak na mne, tak na drbnu. Obě jsme stály perplex a obě přemýšlely o sběru.
Mám ruce od smůly a už jsem zapomněla, jak se v době nesvobody mizerně lže. :-(

Tajemství krásných miniaturních jehličnanů spočívá v titěrné práci, kdy člověk dlouhé minuty oštipuje mladé zelené výhonky a jeho ruce se obalí smůlou. Lepivou, mlaskavou a krajně nepříjemnou. Stromky zůstávají zakrnělé jako bonsajky, ruce vypadají jako po skládání uhlí.
Černé, špinavé, nekulturní. Jen Přemek Podlaha by se nedivil, že holýma rukama je výsledek více než dokonalý.
Ve městě máme otevřené jediné papírnictví. Aby má vnučka nezapomněla, že má babičku, chodím sem vybírat tvořící materiály, které jí posílám balíčkem.
Už při vstupu  a odebírání košíčku významně zvedá pokladní obočí. Dává tím najevo, jak jí nechutný stav mých rukou pobuřuje. Patovou situaci vyřeší jednorázové rukavice, ovšem vcházím s puncem dobytka. A přinejmenším s kriminální minulostí.
V celé provozovně jsem já a pět prodavaček. Vybírám barevné křídy, jedna stojí přede mnou, druhá něco jako rovná. Vkládám do košíku kvarteto s lesními zvířátky a přebírá si mne další dvojice, která kontroluje, zda nekradu.
U regálu s temperami a štětci se na mne další pracovnice papírnictví již doslova lepí a nezbývá mi než jí upozornit, že rozestupy by měly být dva metry. Přeci se vzájemně neohrozíme. 
Ještě vybírám čelenku s motýlky, sponky do vlasů, skřipce s medvídky a to celé nikoliv za kontroly pana Talíře jako ve Sportce, ale všech pěti prodavaček, které se skřípěním zubů dodržují dva metry rozestupu.
Mám ruce od smůly, kriminální vzhled, ale nejšťastnější vnučku s čelenkou plnou motýlů.





Krásný víkend vám přeje blondýna, která vlastně nikdy nechtěla být spisovatelem, protože vždy stála ve stínu větších literátů.
Nikdy neuměla kvalitně lhát, vědoma si, že lež má krátké nohy a sběr všeho je národním koníčkem, hlavně pokryteckých drbů.
A vždycky zůstane milující babičkou, která pro své vnouče i přes plot skočí, jen musí dodržovat rozestupy.  Nejméně dva metry !!


pondělí 13. dubna 2020

Jako slepý k houslím ....


Jsem před lety přišla k jezírku.
Nikdy jsem neměla ambice chovat ryby, učit se chemická složení jezírkové vody, studovat zámrazovou hloubku, objevovat kouzla jezírkových bakterií.
Už vůbec jsem nebyla připravená čistit filtraci, měnit filtrační koše, utahovat neutahovatelná šroubení, při kterých se modlím k pánu bohu a zároveň ho posílám do pryč.
Ano, nebyla jsem připravená se stát paní rybníkářovou.
Díky internetu jsem se naučila potřebné, z brčálově zelené barvy vody jsem se díky bakteriím propracovala ke křišťálově průhledné a z několika centimetrových prdečků mám už kilové fešáky.
No a co, chtělo by se říct ?
Vendy vyhlásila boj proti koronaviru docela malými denními radostmi. 
A moje jezírko s kapřím osazenstvem se stalo neskutečnou radostí. Po velice nestandardní zimě, kdy nemrzlo, " kluci " z  jezírka chytli nepěknou plíseň ploutví. 
Několik týdnů jsem je intenzívně máchala v malachitové zeleni a dnes můžeme vyhlásit příměří, dali jsme spojenými silami infekci na frak.
Jako slepý k houslím jsem přišla ke svému koníčku. Vždy, když vidím spokojené a zdravé ryby, mám úžasný pocit, který se každý rok násobí. Má zahrada se nachází v lokalitě chráněné krajinné oblasti a na jaře tudy migrují zástupy žab a ropuch. Výsledek jejich lásky mám pak omotaný kolem celé vodní plochy.
Rybám zdar, infekci a nemocím zmar !


















/  abych byla objektivní, další obrovskou radost mi udělaly tyhle fotky, protože kdo fotil někdy ryby, tak ví, jak veliká je to estráda  :-) ... ony totiž nepostojí, nepoleží ... /

sobota 11. dubna 2020

V první sluneční den ...



Vše osleplo, v zem slunce pere
o stromy, kopce, o blata,
o tisíc mezí brousí a dere
si jarní dravčí pářata.

Zelená trávka jako vlásky
se rodí hlavičce na lysé,
vstávejte, boží sedmikrásky,
v den prvý chudí zrodí se !

A vstávejte, vy srdce všecka
jež lidská láska nehřeje.
Vstávejte, prostá srdce dětská,
to první slunce vaše je.



Nevládnu slovem a veršem jako básník Antonín Sova. 
Občas se mi stane při čtení veršů, že kdyby kantor do třídy vznesl dotaz, co básník svými verši chtěl říct, seděla bych a neměla bych jasných vyjádření.
Tato báseň o jaru nevyžaduje žádné  složité myšlenkové konstrukce, prostě a jednoduše vzdává hold jaru a jeho kouzlu. Lehce mne svým přesahem do dnešní doby navnadila k následujícím řádkům.
Lidská srdce jsou tak křehká, tak zranitelná.
Poslední dny a týdny nás uvěznily vně svých příbytků a s miniaturním uvolněním se svoboda drala na povrch a měla neuvěřitelných rozměrů.
Zajela jsem do zahradnictví pro rostliny do zahradních závěsů. Praskalo ve švech. Hlava na hlavě, rozestupy žádné a nákupní koše přetékaly, kypěly a nedokázaly pojmout množství krásy.
Lidé vyhladovělí po barvách, vůních, ale i po normálním pohybu, prostě i po lidech. 
Po svobodném přístupu kamkoliv a kdykoliv. 
Svítily a zářily oči, pod rouškami se na sebe usmívali, chovali zase jako lidé. 
Touha zasadit něco nového, strčit ruce do černého voňavého substrátu, oko polaskat kaskádou barevných květů.
Ano, milý pane básníku, vstávali jsme všechna srdce, protože nám lidská láska, pospolitost a potažmo krása v uplynulých týdnech zoufale chyběla a ještě chybět bude.
Velikonoční svátky vnímám jako oslavu jara, probouzení přírody. Zelené větvičky, obarvená vajíčka a beránek na stole. A hodně, skutečně hodně slunečních paprsků.
Přeji nám všem, abychom ty první slunečné dny přijali s pokorou, co jiného nám zbývá.
Symbol letošního jara v nás určitě již navždy zůstane, potřebujeme lidskou lásku, potřebujeme lidská i ta dětská srdce.
Krásné slunečné PRVNÍ dny ....
  




středa 8. dubna 2020

Blondýna a hadice ...


Bára má Pepu. Pepa jí nalije nemrznoucí kapalinu do ostřikovačů a příjemně přitom voní.
Lenka má Petra. Petr seká trávník a nevoní přitom příjemně.
Hedvika má Ivana. Ivan zavařuje třešně a žádná mu nepraskne, v létě voní po třešních, v zimě po višňovém tabáku Amfora.
Já nemám nikoho.
Manžel mi utekl, dobře mi tak. Milý mi utekl, dobře mu tak.
Milenec se vymluvil na neschopnost, nemá zapotřebí brigádu v jaderné elektrárně.
Budoucí zeť se se šroubovákem v ruce nenarodil. Můj bratr také né.
Ovládá rétoriku, tudíž o šroubováku dokáže hovořit plameně dlouhé hodiny.
Já nikoho nemám, ocením, jak muži sluší vrtačka, jak krásně dokáže pracovat se šroubovákem.
Miluji momenty, když muž přikládá nástroj, ladnými a pravidelnými pohyby dělá z místnosti útulnou komůrku a ještě si ji poklidí.
Jako bonus doleští okna včetně rámů. Šikula.
V hobbymarketech sleduji, jak si krásně dokáže polaskat fošnu, pravidelným tahem ruky přejíždí jako zkušený milenec a přičichne. Přičichne ku dřevu jako k milce.
Hledím a závidím.
Kéž by přičichl ke dřevu i ke mně.
Nedošlo ku vzájemnému očichávaní  a já potřebuji hadici. Zahradní.
Dlouhé roky kupuji smršťovací a nejsem spokojená. Moc nevydrží.
Rozhodla jsem se pro radikální řez.
Nastuduji parametry. Hadice s opletem, bez opletu.
Průměr 1/2 " 13 mm, průměr 3/4 " průměr 19 mm. Jsem zmatená.
Rychlospojka, stopspojka, regulační spojka, opravka, L-kus. Jsem zpocená.
Poruchový tlak  / tlak, při němž dojde k prasknutí / 20, 30 bar. Já jsem na bar.
Večer usínám s pocitem, že vůbec nic nevím.
Zdá se mi živý sen. Pracuji ve veliké hale. Sedím u výrobního pásu. Mám na sobě puntíčkové černobílé koktejlové šaty s velkou černou mašlí.
Probouzím se zpocená, na pásu mi odjela asi desátá rychlospojka, bez ní jsem v pr .. a nikdy tu hadici nedám dohromady. :-)
Změním taktiku, požádám nového souseda, aby mi poradil, jak na to.
Obdivuji jeho čovku. / čistička odpadních vod /
Podle slov jiné sousedky muž s čovkou obdivuje mé půlky. Dlouze se na ně prý dívá.
Když jsem předkloněná do záhonu, otáčí hlavu od levého k pravému rameni.
Od vzájemné fascinace mne odrazuje spolumajitelka čovky.
Jsem dospělá, jsem zdravá, roušku měním po dvou hodinách, prostě já tu hadici koupím.
V zahradnickém podniku stojím dlouhé minuty před regálem.
Desítky hadic, spojek, střiček, nu a který je ten pravý ? Která je ta pravá ?
Mohu vám poradit ? ... ptá se příjemný hlas. Žena, proboha, ženská.
Mé oči jezdí regálem nahoru, dolů.
Víte, rozměr ? ... ptá se opět příjemný hlas.
Kdybychom spolu stály v Triole, řeknu 75 E. Ale stojíme před regálem s kilometry hadic.
Vy nevíte rozměr ? Nevadí, vyřešíme to redukcí ... oooo, chce se mi tančit, chce se mi zpívat.
Vezu si hadici, vezu si radost a vše vyřešilo jediné, malé, drobné a krásné slůvko.
Redukce.
Vím, jak se cítil domorodý náčelník, když mu Hanzelka a Zikmund ukázali zrcátko.
Držím v ruce ten zázrak, již smontovaný, již připravený.
Otáčím ventilem a stříkám. Já nestříkám, stříká hadice.
A co by se dnes na škaredou středu nemělo ? Mračit, dnes by se nemělo mračit, aby nám zakaboněná tvář nezůstala po celý rok  ... i když, je ten koaxiální kabel s jedním válcovým vnějším vodičem a jedním drátovým  nebo trubkovým vodičem vnitřním ...



 

sobota 4. dubna 2020

Nácvik na stav nouze ...

 ....  aneb co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.


K prázdninám patří voňavá rána. Slunce nad obzorem, ptačí zpěv a papírový kufr.
Stála jsem před vrátnicí Severočeských tukových závodů a poslouchala svou matku.
Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Mé nitro hořelo nedočkavostí.
Roztěkanost mne nutila se dívat na všechny pionýry a pionýrky, já totiž jela poprvé na pionýrský tábor. Bez rodičů, bez věčných tahanic, láteření, poučování.
Tři týdny blaha, nevázané konverzace, volnost. 
Nezapomeň smrkat do kapesníku, převlékni si každý den kalhotky a ponožky, vyčisti si zuby, učeš se,
neznič si plátěnky a poslouchej. 
Mlask .. jedna pusa, mlask .. druhá pusa a nirvána na dosah.
V chatkách u rybníka to byl ráj. Vedoucí kádr nebyl řádně prolustrován, měli jsme spoustu volného času a nikdo nás moc nehlídal. Ruce od špekáčků při ohni jsem si otírala do kalhotek, špínu mezi prsty na nohou jsem si u vody odrolila, gumu u tepláků jsme nešikovně praskla a tak jsem chodila s uzlem na břiše.
Měla jsem ze sebe radost, takovou tu, která vyvěrá přímo od srdce. Věděla jsem, že nesmírně potěším maminku, má to u té pračky vždy tak těžké, nadře se než prádlo natahá ke ždímačce.
Proto jsem vůbec nechápala, proč jsem po návratu dostala facku přes celou tvář ? 
Na uvítanou jsem si to vůbec, ale vůbec nezasloužila. Žena, která mne porodila, ronila slzy a zároveň velice sprostě ventilovala přetlak, který způsobil můj papírový kufr.
Celý pobyt jsem smrkala do rukávů, kalhotky jsem si převlékala, až když nebraly omastek od táboráku, od plátěnek jsem ztratila tkaničky a bílý límeček u jediných šatů stál v pozoru od krku, dekorovaný borůvkovými knedlíky nebo koláčem, mezi zbytky máma odrolila i maštěné brambory. Ve vaně mi drsně rejžákem pucovala meziprstí a řvala nahlas na celý dům, že takové smradlavé čuně neviděla. 
Největší příkoří následovalo. Matka pionýrky Hlavničkové k nám přiběhla a jediné, co se jí z patra dralo, znělo asi nějak takto ...Taky máte vši ?
Taky. Ještě ten den doznal můj sestřih blonďatých vlasů velice zajímavého tvaru. Ani kastrol nebyl vyjmut pro tentokrát z linky. Stříhalo se podle ruky, v obrovském afektu.. 
Separovaně jsem musela sedět na chodbě, čelo mne pálilo a nejpotupnější chvíle jsem zažila s malým hřebenem zvaným všiváček. S hnídami, odkládanými na noviny odešel poslední pocit svobody a rozletu. Na pionýrský tábor jsem už nikdy nejela.  / můj první zákaz cestovat /

Jezdili k nám vždy na jaře. Mezi dveřmi jsem dostala krabičku cukrkandlu a pochvalu.
Lámanou češtinou jsem se dozvěděla ..  že já zase veliký a zase jsem vyrostl.
Moje máma je k smrti nesnášela, nééé, že se narodili jako Němci, ale že jim vůbec nerozuměla.
Když jsme za velikým stolem jedli svíčkovou pečeni s houskovým knedlíkem a brusinkami, kysele se usmívala a procedila, že už by měli zvednout kotvy.
Otec významně protáhl obočí, měl své kamarády z Karl - Marx- Stadtu moc rád. Probírali spolu politickou situaci, ale ze všeho nejvíce botanické orchideje, které všichni vášnivě pěstovali.
Díky mezinárodním vztahům a šikovným šífákům si mezi sebou měnili rostliny z daleké Brazílie, Peru či Ekvádoru. Moc ráda jsem se na ně dívala, když ve skleníku zářili nad rozkvetlými cattleyemi.
Zaujatě jsem poslouchala, tak moc, abych nemusela pomáhat s nádobím.
Cucala jsem kostičku cukrové pochoutky, když mne zaujala vůně. Na stole stály čtyři sklenky.
Nenápadně jsem usrkla z jedné. Smočila jsem jazyk zas. Ooooo, ta chuť. 
Domácí ořechovka od sousedky Holešovské mne oslovila. Až tak, že jsem tři vyslupla bez větších problémů. Pokoj se točil, já se točila, mohutně škytala.
Máma mi hlavu strčila pod studenou vodu a přihřála mléko. Věděla, že stačí pouze přičichnout a začnu dávit. Ořechovka mi létala i nosem. S hlavou nad záchodovou mísou, jsem musela slíbit, že už nikdy Němcům kořalku nevypiju. 
Otec se večer pozastavil nad mezinárodní ostudou a máma pouze lakonicky pronesla, ať si každý zamete před svým prahem a oni si můžou v Saské Kamenici i vyluxovat. / zákaz se sdružovat a to nejen s Němci :-) /

Ke každému domu pes. I u našeho jeden běhal. 
Štěně boxera s nádherně hnědou srstí jako právě stočený med. Divoký, šťastný a tak trochu neřízená střela. Stále nebyl čas na výcvik a náš pes rostl, mohutněl a choval se jako malý blázen.
Chodili jsme na vycházky. My tři. Já, mladší brácha a pes.
Na louce jsme házeli míčkem, klacky a prožívali skvělé chvíle.
Ulice, kterou jsme se vraceli domů, se prozaicky jmenovala Na poslední cestě.
Rozdováděný pes se ve chvilce nepozornosti vytrhl a otevřenou branou doslova vlétl na hřbitov mezi hroby. Pocit svobody a nový prostor  nabudil v našem psím kamarádovi dojem, že může úplně, ale úplně všechno. Trhal stuhy z věnců, mlátil věnci o mramorová sousoší.
Kytice z váziček nekoordinovaně roznášel od nebožtíka k nebožtíkovi, co na tom, že mu nepatřily.
Údolí klidu a posledního odpočinku se měnilo v chaotický nepořádek. 
Několik truchlících žen se domáhalo klidu a pořádku, což neměly v zásadě dělat, rozdováděný pes jedné z nich vytrhl hodobožovou kabelku, druhé skočil za krk.
Nad celou apokalypsou se rozeznělo jednou ohlušující a atakující ... Ronalde, na místo.
Dorazila naše máma, která nám šla naproti. Pes ve vteřině ustal a sedl si s hlavou svěšenou směrem k zemi.
Do setmění jsme uklízeli vsypovou loučku, jednotili věnce a kytice a z pokladničky jsme museli zaplatit čistírnu sousedce Hubáčkové, která měla kolem krku na flaušovém kabátě vosk a bahno.
/ zákaz vycházet, zaracha jsem měla na měsíc /

Říkám si, proč teskním po cestování ? Tak jistě, dnes si beru prádlo denně a špínu si nedrolím. 
Říkám si, proč je mi tak smutno po nejbližších ?  Ořechovku už nepiju, mám německý vysavač Vorwerk.
Říkám si, proč mám zase toho zaracha ?  Abych se nepotkala se sousedkou Hubáčkovou, která je už deset let v Pánu.
Přeji vám krásný víkend, možná stejně jako já, přijdete na to, že už jste nouzový stav nejednou trénovali ....