sobota 23. února 2019

Po nás potopa ...


Vždy to tak krásně začíná.
Romantické pohledy, letmé dotyky, první společná večeře.
Vědecky je dokázáno, že v určitém věku není třeba dělat cavyky.
Nehledáme si inseminátora, zakladatele rodinného krbu, tak proč selektovat.
Proč se tvářit odtažitě, bývá to pak po prvním sexu i možným fiaskem.
První milování se podaří, následuje další, další a další.
Dva se vyhladověle hltají a nemohou se navzájem nabažit.
Řešíme bydlení. Já malý pronájem, ty malý pronájem.
A co s tím? Sestěhujeme se.
Pořizujeme první společné povlečení, nezatížené minulostí, nevidíme v něm soka
z minulé štace.
Nakupujeme, cestujeme, vaříme, konzumujeme společný život.
Sedíme na pomyslném obláčku. Něco nám chybí ?
Copak to asi bude ?
Další manželství ?  Ne, rozvod se vsákl pod kůži jako po kérce.
Společný dům ?  Ne, ten poslední ještě není splacen.
Děti ?  Každý máme své, další už děloha neunese.
A tak nám do obývacího pokoje přiskáče štěně. Malé, blbé a naše.
První večer ho hladíme, usínáme s ním.
Já, ty, štěně, jsme my. My a náš je svět.
Kdyby šlo kojit, kojíme.
Následuje období fascinace, jak společně dokážeme fungovat.
Venčíme, krmíme, očkujeme, hladíme, prodlužujeme si život dlouhými procházkami.
Malé, hloupé psisko rozmazlujeme jako společné dítě.
Milión fotek zleva, zprava, nahoře, dole, tolik selfie má jen Kim Kardashian.
Proč jsi mi nezavolal ? Kde jsi dneska přes poledne byla ?
To nádobí jsi nemohl dát do myčky ?  Ty jsi vybíral ze společného účtu ?
Proč ten pes skáče jako kretén ?  Mám rozkousané tenisky, vidělas ?
Krize. Jako zeměkoule, jako celý širý vesmír.
Je tu, je hmatatelná, je cítit.
Vyhýbáme se jeden druhému, nechceme dýchat vzduch toho druhého.
Netoužíme se dotýkat. A neprahneme hladit ani naše společné dítě.
Prochcaný byt, prochcané koberce, žádné rodinné procházky.
Za dveřmi uplakané psí miminko, které nechápe.
Netuší, proč už není mazlené. Proč se smí jen vyčůrat a hned domů ?
Kde jsou ty pamlsky, hračky, kde je to hlazení ?
Jeho status se změnil jako první, nezadaný.
Její status ho následoval, nezadaná.
Nechceme společné prostírání, nechceme společné cíchy, nechceme nic, co bude připomínat vztah.
A ty vystrašené psí oči, to rozechvělé kňučení, když si ho přebírali v útulku.
To je život, tvrdý, drsný, s námi se také nemaže.
Tak hurá na seznamku, nééé ....


 

neděle 17. února 2019

TERAPIE PŘÍRODOU ...


Pokud to zrovna v lidském životě není procházka rajskou zahradou, musí si lidská mysl hledat náhradní zdroje. To, co se jeví jako skutečná nabíječka nových emocí, je příroda. 
S fotoaparátem cílím na krásno, hledám skryté zdroje.
Lidové pranostiky praví na únor o moudrech staletími prověřenými. A vůbec se nebojí současného teplého února, prý si s ním březen skvěle poradí a v potěšujícím trendu ho podrží.
Přeji vám kouzelné předjaří ....


pátek 15. února 2019

DOPIS BEZ ZNÁMKY ...


Má,

tento dopis Ti píšu už čtyři týdny.
Kdybych s každým úvodem měla začínat na papír, ležela by kolem mne hromada papíru.
Klávesnice si s tokem myšlenek poradí. Roztřídí to důležité, to malicherné, sny, bludy.
Ono, co si my dvě budeme vykládat, nějaký pátek se známe, tykáme si, jsme propojené neviditelným předivem vztahů.
Stála jsem za oknem, když jsem tě na vlastní oči viděla poprvé. Seskočila jsi z motorky rozmazlence rozmazleného, sundala si helmu a do slunce vypadla kaskáda tvých hustých černých vlasů. Tmavě hnědé, čokoládové oči nervozně těkaly po úplně novém teritoriu, kartáče tvých hustých řas, které ti mimochodem závidím ještě dnes, jemně stíraly nervozitu, kterou jsem z tebe cítila.
A zbytečně, viď ... netrvalo dlouho a už jsi seděla u nás v kuchyni a ládovala se skvělým rizotem mého australského přítele. Učily jsme se spolu na maturitu.
Já internu milovala, ty jsi měla v krvi chirurgii. Renální selhání, Bechtěrevova nemoc, plicní nedostatečnost, infarkt myokardu. Jo, přesně si vybavuji, že jsi místo biflování toužila vypadnout a být se svým milým. Trhali jste maliny nezralé, měli rty sladké, bláznivě opatlané, svět vám ležel u nohou. A ta maturita, tak ta se v září také podařila.
Narodil se váš prvorozený, mohla bys sedět slavným jako předloha. Kojící Madona.
Zdravá, silná, krásná. Pohled na tebe s novorozencem v náručí uklidňoval, žádný chaos. Žádná nervozita. Maminka se synem šířící atmosféru jako v reklamě na Nutrilon. / těch peněz co ti uteklo, viď, na reklamních spotech bys trhla pěknou raketu na spokojené stáří /
Poslechni, váš svatební den, to byl pošmak. Srpen jako ze žurnálu, horko, že se nedalo dýchat, natož vstupovat do svazku manželského. Nejvíc tuhle skutečnost prožíval váš syn, který se mi několikrát tak posral. Nejde to napsat slušně, ale my dvě si na nic nemusíme hrát.
Měl posraný i to svoje dětský kvádro, pak mi utekl do křoví, kde jsem ho zpoza trnů rvala ven.
On řval, já řvala a do toho jsi vešla svatebním špalírem ty. V bílých šatech, učesaná jako celebrita, do dneška jsi mi neřekla, jak jsi to udělala, že jsi nevypadala jako spařené prase. Jako jediná.
A vůbec na tobě nebylo znát, že se ti rozpadla svatební kytice, horkem. Nejsi ty kouzelnice ?
Každý druhý týden v únoru ti večer píšu a přeju šťastnou cestu do porodnice. Přišel mezi nás tvůj druhorozený. Malý elfík s ušima jako plácačky, rychlý, hyperaktivní. Roste jako z vody, dnes je to fešák. Tuším, že ten tě stál spoustu sil.
Malý génius, který jako trn v tučné zadnici vytáčel kantorky, které si s jeho nadáním nevěděly rady.
Pamatuji si, jak jsi se rvala jako lvice se školským úřadem, ředitelkou, inspektory. Těch slz, co proteklo tvýma očima, té bolesti, která tě týrala z nepochopení tvého dítěte. Obdivovala jsem tvou neochvějnou sílu, která tě hnala v boji za spravedlnost. Věř mi, nevím, jestli bych to dala ?
Má,
od toho tvého telefonátu, už nic nebude jako dřív.
Jedna jediná, malá, nenápadná tečka na monitoru ultrazvukového zařízení. Právě ta tečka rozhodla.
Když jdu já na prevenci, klepu se jako ratlík. Strachem.
Vůbec si nedokážu představit, když pak právě ta tečka udělá ze života paseku. A ty tam tu tečku máš.
Dva týdny čekání, zda je tečka maligní či benigní, to je hnus, viď ?
Ráno vstaneš, jsi veselá, směješ se. Někdo ti pak na monitoru ukáže tečku. Nejíš, nespíš, šíleně se bojíš, co bude s tebou, s tvými láskami, s tvým životem. Jedna tečka rozhodne o bytí či nebytí.
Chodit za tebou do nemocnice, smát se, dělat humor. Hmmm, to bylo jediné, co jsem ti mohla nabídnout. Jojo, já to umím " rozsvítit ".
A pak jsem dlouze seděla na parkovišti, hlavu opřenou o volant, tekly mi slzy a moje duše byla tak zoufale vyšťavená, bolavá. A co jsi musela prožívat ty ? Dva týdny očistce.
Slovo rakovina se nevyslovuje, říkáme mu malý, kouzelný, útulný. Je to jako u Harryho Pottera, žádný pán zla, žádné označení pro jednu malou, trapnou a bohužel významnou tečku.
Naše humorné průpovídky jsou hodně drsné, včetně těch o nových prsních implantátech, o prsních rekonstrukcích, po kterých jsem toužila já ! Tak proč, kurňa, ty budeš zase o prsa vepředu ??
Před měsícem jsem seděla u stromku, který jsi zdobila, obžírala tvoje cukroví, nasávala to, čemu se říká rodinná pohoda. Těšila jsem se na dárky od tebe, protože ty je umíš nejlépe vybrat a nádherně zabalit. Tak se koukej snažit, moc se s tou tečkou necrcat, já se na příští vánoce nemůžu dočkat.
Píši ti dopis bez známky, ale s nadějí.
My všichni to dáme, ty to dáš, protože tečky jsou v lidských životech od toho, abychom je řádně vygumovali, vyretušovali a to slunce v nás, mohlo zase ven.
Drž se, myslím na tebe, jsem s tebou.
Tvá ...

PS : Vím, jak miluješ moře, slunce, teplo ....




úterý 12. února 2019

Jak se blondýna připravuje na jaro ....


Netuším, jak jste na tom vy, ale já jsem v zimě lenivá. V momentu, kdy sluníčko zaťuká, všude se probouzí nový život, chytím optimismus za pačesy, dostaví se radost ze života, ale je i mé tělo připravené na jaro ?

1. ZAČNEME POZVOLNA

Jsou mezi námi tací, kteří nabuzeni jarním slunce nasadí jarní režim. Chtějí tu zimu prostě odkliknout, co nejdříve. Začnou lítat s hráběmi po zahradě, ve sportovním overalu po kopcích, nacpou se jarními saláty. Jenže místo náboje se dostaví únava, vyčerpání, doháníme to tabulkami čokolády, tudíž paradoxně na jaře přibereme, no a to nemluvím o jarní depce.
Takže přátelé, tělo máme oslabené, vymrzlé, začneme si to jaro dávkovat pozvolna, v klídečku, jen tak máme šanci se dostat do skvělé kondice.
Blonďatá zkušenost :  když říkám v klidu, myslím tím své první pomalejší já, protože druhé rychlejší já nesmírně trpí. Třeba jako u kadeřníka, kde jsem seděla dlouhých šest hodin, abych byla platinová blondýna. Vypila jsem dva litry minerálky, dvě kávy, snědla několik jablek a celkově jsem se obávala, že v honbě za dokonalostí v salónu i přespím. Kdo se domnívá, že mi za tento časový úsek osekali boky, vyleštili obličej a přišili ňadra pod bradu, tak toho zklamu. Jsem jen blondýna s chladnou platinovou barvou  / nikoliv hlavou / velice pomalu nanášenou ...



sobota 9. února 2019

S cizím Ježíškem v cizím pokoji ...



Přítmí malé panelákové kuchyně ukryje do svých stínů majitelku. Sedí, nepřebírá hrách, ani čočku, její dlaně spočinuly na čerstvě vyžehleném ubruse. Hrubost kůže signalizuje, že gumové rukavice by se hodily. Neumí s nimi, nemá cit. Holou rukou se špína lépe drhne.
Malá, lehce zavalitá Milena toužila po obrovské, krásné rodině. O protikladu malé, nefunkční, které velel její věčně opilý, despotický otec a ustrašeně vyklepaná submisivní matka. Neveselé, truchlivé dětství vytěsnila a zavřela do láhve, kterou symbolicky zahodila do řeky.
Ve svůj svatební den se cítila naplněná, doslova a do písmene, čekala své první dítě. Tohle dítě bude mít jiné dětství, slibovala si v myšlenkách a hladila si něžně své vzdouvající bříško. Bolest, kdyby mne jen nebolela tak celá záda, kdybych je mohla odložit, odhodit. Kdepak, ten výsledek bude stát za to, slibovala si celý den, slibovala si celou noc. Navzdory křížovým bolestem porodila dceru a netušila, proč zdravotnický personál našlapuje tak potichu.
Malé droboučké děvčátko se narodilo bez lebeční kosti. Hladila jemnou kůži tváře malého vymodleného andílka, když naposledy vydechl. Tenkrát toužila odejít s ním. Navždy.
Netrvalo dlouho a osud zalevel na veselejší notu. Milena přivedla na svět zdravou holčičku.
Strach a obavy vystřídala radost, naplnění. První slova, první krůčky, první jízda na kole bez koleček, první přání k vánočním svátkům opatlané neumělou rukou malé holčičky.
Celé to těšení, radování zkalil verdikt lékařů, který zněl jasně. Žádné další dítě už neporodíte.
Mezi slzami opět zazátkovala další pomyslnou láhev a hodila jí s klepající rukou do řeky nářků a bolestí. Sen se rozplizl do reality, budeme malá, ale zdravá rodina.
Rozjel se kolotoč kroužků, baletů, recitování, keramik, vysvědčení. Leckdy se nedostalo ani na to rychlé večerní pomazlení, její Libor by zasloužil medaili.
Hrdost střídalo veselí při maturitním plesu, promoce na jedné vysoké škole, další promoce na druhé vysoké škole.
Milena si nevybavuje, kdy přesně přestala žít svůj život a začala žít život své dcery.
V tom běhu, stoprocentním servisu, nevyspaných nocích, naleštěných botách, nažehlené sukni.
Kde má ona svoje žití, kde má ona svou radost ? Ztratila chuť se milovat, pomazlit se. Její Libor by zasloužil další metál, utekl a ani se pořádně nerozloučil.
Venku je tma a pouliční lampy dávno svítí. Každé přijíždějící auto se protáhne stínohrou bytem a gigantické obrazy kloužou po hrubé mnichovské omítce.
Majitelka bytu se krčí ve svých myšlenkách. Dnes jim to všechno řeknu. Ano, dnes se konečně postavím všemu, co mne dávno netěší. Kdy jsem se stala služkou, vychovatelkou, kdy jsem se stala Popelkou rodiny mé dcery ? Já to dneska rozseknu, já to dneska dám.
Ticho místnosti jako na povel přeruší ataka mobilního telefonu. V jeho nitru řve Milenina dcera, kde se fláká, nevyzvedla vnučku z kroužku. Učitelka už volala dvakrát.
Unavená, rozechvělá rozsvítí a světlo řezavým způsobem přeruší tok myšlenek.
Kdepak, dneska jim nic neřeknu, až zítra ....


Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, koledy přichystal, koledy přichystal.
Byt září čistotou, voní vanilkou a atmosféra se ligotavě pohupuje v rytmu vánočních koled.
Ema stojí v koupelně, omývá si už asi podesáté ruce a po tváři jí stékají slzy. Jsou nejslanější v jejím životě, na tváři dělají brázdy, rozežrané bolestí, ztuhlostí. Bože to tak bolí, nepřežiju to.
Zavře oči a pustí si do své šedé mozkové kůry krásný film.
Jedle vyzývavě vypouští do prostoru všechny silice, které může nabídnout. Pod ní na malém stolku leží do barevného papíru nazdobené a ostužkované dárky, těší se na své majitele. Jména napsaná na cedulkách úhledným, rozmazleným písmem.
Naservírované cukroví na talířku po babičce, voňavé ovoce, svíčky, čokoládové truffle a koledy a smích a radost.
Pod vánočním stromkem veliká, teplá a chlupatá deka. Jak krásně se na ní rozbalují dárky, trhají mašličky, škube papír. Vyprávějí se příběhy z honu na dárek. Veselé, nekomplikované a objímající.
Celá rodina na jedné dece. Pospolitost, láska i dojídání bramborového salátu s již studeným kuřecím řízkem. Dlouhé hodiny, jako by nikdy nechtěly skončit, vlastně by ani nemusely. Také proč ?
Vždyť i o tom jsou přeci vánoce, když se sejdeme všichni na jedné dece.
Kouzlo vánoc v přímém přenosu, nezapomenutelný film ověnčený desítkami Oscarů.
Z obrovské dálky doznívá písnička Karla Gotta Kdepak ty ptáčků hnízdo máš, bože, jak patetické, jak pravdivé a jak bolestné.
Ema otevírá oči, zarudlé a cítí se jako ten ptáček, postrádající své hnízdo.
Jak to, že stojí v cizí koupelně na Štědrý den ? Jak to, že čeká na cizího Ježíška v cizím pokoji ?
Kde jsou její blízcí, kde je její rodina ?
Je pro ni neuvěřitelné, že na dece pod vánočním stromečkem její dcery, jejího zetě, jejich dětí nezbylo jediné místečko. Místo pro Emu, pro mámu, pro babičku. Místo na veliké, chlupaté dece, kde člověk má cítit pospolitost, lásku a rodinné pouto. Místo pro ni nezbylo ..
No tak, Emo, utři slzy a pojď mezi nás. Něžný, chápavý hlas kamarádky, úsměv na tváři jejího muže a zvoneček, oznamující nadílku.
Na vánoce by nikdo neměl být sám, se říká. I když nezbyde místo na dece.
Ema ten večer okusila poprvé ve svém životě, že Ježíšek se svými dárky nemůže být nikdy cizí, ať rozdává kdekoliv....


Mateřství je dar. Někdy je síla mateřství větší než zákony přírody.
Jen se v něm neztratit, zorientovat a mít vždy volné místo na dece.
Příjemný víkend přeji.



 

úterý 5. února 2019

ŠTĚSTÍM POLÍBENÁ ...



Za oknem sněží. Hustě. Obrovské vločky za silného větru narážejí do okenní tabule.
Zima, po které touží děti. Řidiči se děsí a důchodci se bojí vystrčit jen nos.
Odstrojuji vánoční stromeček a vlastně se mi vůbec nechce.
Byt je pak nahatý, strohý a nesvítí, netřpytí se.
Zvoní zvonek. 
Crrrrr. Znova. Někdo se nevybíravě opírá o zvonek.
Proboha, copak hoří ?
Crrrrr, úderně se rozléhá po bytě, mám puštěnou Lásku nebeskou a tenhle akord v ní 
špatně zní. 
Otevírám zvědavě okno a tam stojí on.
" Dobrý den, jste Simona Doležalová ? "  táže se muž v černém stejnokroji Městské policie.
Vyděšeně vyhrknu   "  Ano ".
" Oblékněte se, půjdete s námi "  odpovídá muž zákona a křiví ústa.
Chvatně se oblékám a hlavou mi letí. Zase jsem špatně zaparkovala ?
Někdo z rodiny havaroval ?  Stalo se něco horšího ? 
Vykradli nám obchod ? Podpálil mi někdo na zahradě chatu ?
Tisíc otázek a žádná odpověď.
Srdce mi bouchá jako o závod a šíleně se bojím. Proč by si pro mne jinak chodili v neděli večer ?
Stala se nějaká tragédie.
Před domem čeká skoro dvoumetrový chlap, černý mundúr podtrhuje jeho důležitost.
Měří si mne od hlavy k patě, svým zrakem bere míru na vězeňské tepláky.
Odvádí mne k autu a soused Sviták se za oknem dusí plátkem chleba, jak volá na ženu.
" Přišli si pro Doležalku, dělej, dělej ... ". 
/ každý dům má svou Kelišovou, u nás ji zastupuje soused Sviták /
Ve vozidle s obrovským  Pomáhat a chránit sedí další, snad ještě větší chlap.
Ten se na mne směje, tak fajn, třeba se budu taky smát, honí se mi hlavou.
" Paní Doležalová, copak jste dělala před třemi hodinami ? "
" Nakupovala v Bille. "
" Výtečně  a dál  "  dotazuje se a zase se usmívá.
"  Nakoupila jsem, telefonovala jsem s Padesátkou /  Míšo, promiň, v jednu chvíli jsem si myslela, že jsi se na mne domluvila /, dělala jsem zelný salát s červenou řepou a odstrojuji  stromeček . "
" Výborně a dál "  nenechá se odradit mým proslovem strážce zákona.
Dál fakt netuším, začínám se obávat, že jsem se stala součástí buď skryté kamery nebo nějakého nejapného žertu.
Na dotaz, zda mi nic nechybí, vyhrknu jako kulomet negativní odpověď.
Muž si sahá do náprsní kapsy a s hurónským smíchem vytahuje mou peněženku.
Tu, kterou jsem po zaplacení nákupu nechala bezprizorně ležet na pokladně.
A odešla bez ní domů.  / obrovskou bonboniéru si zaslouží i slečna na pokladně /
Chce se mi omdlít, umřít.
" Nechybí vám něco z obsahu ? "
Nechybí. Už nechybí.
Mám občanský průkaz, řidičský průkaz, malý technický průkaz, útržek o platbě povinného pojištění, průkaz pojištěnce, platební karty do dvou peněžních ústavů,  útržek nové dálniční známky, je zde i celá hotovost. 
A také stvrzenka za zaplacení pokuty pro nevhodné parkování.
Vlastním vše, abych zůstala právoplatným členem naší společnosti.
Celé odpoledne jsem si žila spokojeně bez dokladů. Ach jo.
Ztráta všech průkazů by ze mne udělala duševního invalidu, se strachem o budoucnost.
A toho lítání po úřadech, vysvětlování.
Moje díky a radost byla nehraná, nefalšovaná a kdyby se soused Sviták nedíval, olíbala bych je oba.
Strážce pořádku a klidu. A zákona, že.
Tu první únorovou neděli jsem byla nejbohatší ženskou pod sluncem, byla jsem políbená štěstím a ten nade mnou se fakt nadřel. 
Jo a už vím, že pomáhat a chránit není klišé ... tedy samozřejmě, pokud mi pánové zase nevyšvihnou pokutu za špatné parkování .....