čtvrtek 21. ledna 2021

Začnu prdět jako Richard Krajčo ...


Zhruba od podzimu se potýkám s tvůrčí krizí.
Kolem vánoc už jsem své články vařila z vody a začala uvažovat, že přeruším své psaní.
Hledání témat pro mne bylo stejně těžké jako se plně uvolnit na cvičení jógy.
Při tomto cvičení se mi pravidelně mezi půlky zařezával cvičební úbor, kručelo mi v břiše / kdo cvičí jógu ví, že se před hodinou nesmí jíst / a ze všeho nejvíc jsem se těšila, nikoliv na nirvánu a skvělý pocit ze cvičení, jak si narvu pupík.
Pokud mne nedohnala kombinace těžkostí výše popsaných, nahazovala jsem si při základních ásanách v pozici  " polovičního mostu "  své poprsí. Za vším hledej ňadra.
A při tvorbě vegetariánského karí, přesně, když jsem zahušťovala kokosovým mlékem směs zeleniny, jsem na to přišla.
Copak mohu psát o seznamování, když nejčastěji vídám jen souseda Svitáka, jak zametá kolem domu a většinou si zapomene nasadit zuby ? 
Sortiment mužů, budoucích snoubenců a lukrativních manželů je tak omezený, že když jsem na benzínové pumpě koketně mrkala na obsluhu, doporučil mi minerálku Magnezii. Nejenže byla v akci, ale moje flirtování považoval za nedostatek hořčíku. 
Fešáka jsem viděla i ve stavebninách, kam jsem se podloudně vetřela, tak toho jsem řádně vyděsila! Mezi dveřmi na mne zařval Stop, nasadil si roušku a dle výrazu se domníval, že jsem kontrola z živnostenského úřadu, ministerstva zdravotnictví a celního úřadu. Absence kadeřníka se na mém zjevu podepsala, maličko se podobám paní Kadrnožkové, bohužel.
Dodržovali jsme rozestup nejméně dva metry, já bych klidně snesla i několik centimetrů. A klidně i bez roušky, respirátoru či jiné ochrany.
Copak mohu psát o rockové babičce a její vnučce, když je školka s přestávkami otevřená, zavřená, v karanténě, malujeme a zase zavřená. Kde bych svou vnučku vyzvedávala, že ? 
Neviděli jsme se spolu dlouhé čtyři měsíce.
Nahrazujeme si osobní styk pomocí počítačové obrazovky, naše koncerty, kdy já zpívám, vnučka hraje na flétnu, rezonují naší bytovkou. 
Máme spolu nejedno tajemství, když mi vnučka s vážnou tváří oznámila, že pravidelně v noci řídí auto, dolovala jsem poker face. Těším se, že mi konečně někdo poradí, jak na zamrzlý zámek u auta, ale že to bude má pětiletá vnučka, jsem netušila ani omylem.
Nechlastat, nechlastat a nechlastat, toto sloveso jsem si vybavila při otevírání flašky šampusu a okamžitě jsem viděla káravý výraz docenta Nešpora, že chlastat sám, je cesta do pekel.
Mohu, ale jinak završit telefonát, ve kterém malé dítě řekne, že si večer v posteli kouzelnickou hůlkou třikrát začaruje a ráno se probudí vedle své babičky ? Nikoliv, to položí i silnější kusy než jsem já.
Mimochodem ta flaška mne položila na znak, ve kterém jsem vydržela až do rána :)
Copak mohu psát o divadelních představeních, když se žádná nekonají ? 
O cestách naší malebnou zemičkou, o krajinách dalekých, když na obloze létají jen straky a letadlo jedno, dvě nebo i tři ?
Copak mohu psát o lidech, jejich životech, když kolem nás stále tančí twist pan C ? 
Ten tanec nás tak ovlivňuje, ráno, v poledne, večer. 
Všude On a nebo Andrej Babiš. Škoda, že jsem právě v redukci, kobliha by ke kávičce přišla vhod.
Nemohu. 
Svou zahradu jsem vyfotila s hradem Střekovem stokrát, mihla se mi i Bílá paní, která mi fotku odmítla autorizovat a dokonce na ní vyhlásila tiskové embargo. Zde mi pšenka nepokvete.
Pekla jsem vánoční cukroví klasickým způsobem a moderní tvarování perníčků jako genitálie jsem nějak nepobrala, tudíž ani zde neoslním.
Nemám témata, nemám nápady a nemám inspiraci, začnu tedy prdět.
Zdá se vám to nechutné či dokonce přesahující hranici dekadence, když si manželé Krajčovi doma v obýváku prdí a ještě se s tím pochlubí celému světu ? 
Zlí jazykové dokonce tvrdí, že frontman skupiny Kryštof prdí do hrnce a jeho děti mu dělají taneční křoví. A to celé posílají do světa a pyšní se těmito kulturními zážitky.
No jo, ale jsou alespoň schopní kreativního nápadu, vykřesat jiskřičku kulturního vyžití, když nám v televizi rotují stále stejné stupidní kriminální seriály.
Běžím se tedy inspirovat k Richardovi a pokud se v některém mém dalším článku objeví nenápadná reklama na veterinární přípravky pro kočky na tasemnici či škrkavku, píšu článek pro lékárnu Benu, která by ráda s mým blogem spolupracovala. Hurá, konečně nějaké téma.
PS. myslíte, že hadi prdí ? Richard Krajčo jo a rád :)




pátek 15. ledna 2021

Očima skřivana ..



Zda jsem v plodové vodě uplatnila styl prsa či kraul, si upřímně nepamatuji.
Teplo a vřelost lůna mne sice uklidňovala, ovšem dle mé maminky jsem jí jako čipera budila šťouchanci v brzkých ranních hodinách.
Porodní asistentka mne vždy dopoledne chválila a poslouchala zvláštním trychtýřem, jak aktivně a vytrvale vykopávám drobnými nožkami, odpoledne to vypadalo, že nejsem v děloze přítomna.
Na svět jsem se vecpala jako skřivan.
Jsem pták, který se probouzí velice časně, vylétne na první dobrou.
Mám okamžitě skvělou náladu, radost a báječný pocit, že je ráno. Neb spaní je nejméně oblíbená činnost životního biorytmu, horší je jen pozřít vepřová játra na cibulce.
Toto vrozené biologické nastavení, kdy už za kuropění zpívám, tančím, mám za sebou dvě kávy, uvařený oběd, irituje mé okolí. Vstávat bez budíku a ještě se smát, no, co si budeme vyprávět, fámy o požívání stimulantů nemá smysl vyvracet.
Miluji schůzky s vílou Jitřenkou, slunce nenápadně olizuje horizont, protahuje si paprsky, ptáci lehce ladí jemné tóny na stupnici, rosa jako diamanty na květech, listech svým třpytem okouzluje.
Svět bývá tichý, klidný.
Často se mi stává nevídané, zastihnu slunce v plném jasu, krásnou letní bouřku s duhou nebo první sněhánky, které když vstávají sovy, už dávno rozpustily svou bílou podobu do jiného skupenství.
A pak velice složitě vysvětluji, proč na fotkách z Labské stezky svítí slunce nebo na mé zahradě sníh ozdobil do bíla traviny.
Procházím liduprázdnou a ztichlou krajinou a občas mne v rozjímaní vyruší další veselý skřivan, usmívající se, s pytlíkem čerstvých rohlíků pro svou ještě spící sovu.

Očima skřivana Labská stezka  / foceno 8.00 /










Očima skřivana zimní zahrada / foceno 7:30 /











Příroda i život všeobecně nám pro zpestření do života posílají protiklady, všichni muži mého srdce se narodili, chovali a projevovali se jako sovy.
V momentu, kdy má tělesná i psychická výkonnost vrcholila, můj partner - sova teprve probouzel :)
Přesto se nejvyššímu na nebesích zželelo a poslal mi jako parťáka kočičího skřivana, tudíž ta rána nejsou vždy osamělá.

Kočičí skřivan Míša   / foceno 19:30, kdy jsme polomrtví již oba /





Ať již vítáte den jako skřivan či usrkáváte vínko v noci u krbu jako sova, přeji vám kouzelný víkend plný zimních radovánek, sněhu a prodlužujícího se dne.
Očima skřivana, tentokrát procházku brzy ráno vynechám, má být mrazivo a to mi bude věřit i ta sova vstávající k obědu :)

sobota 9. ledna 2021

Pohádka o květinách, Blondýně, co trvá 10 let ...



Bylo ? Nebylo ?
Žádný hrad, žádný renesanční zámek, ani louka, na které tančí za ranního kuropění víly.
V neromantickém sídlištním bytě žila i byla vysloužilá rocková harcovnice, nutno dodat, řádně potetovaná.
Za rozbřesku, vstává holka jedna skutečně brzo, do nového dne skočí kovaná komunistka bez průkazky, rozdělí svůj den do přesného harmonogramu, tabulek a křivek. Ty pak volně pokračují do budovatelských pětiletek.
Večer do kanafasu ulehá květinová žínka s myšlenkami o volné lásce, míru, svobodě a otevřeném světě, v otrhaných džínách s korálky ve vlasech.
Svůj sen o veliké a krásně zelené planetě přenášela na parapety, na nichž jí rozkvétaly botanické orchideje Střední a Jižní Ameriky, prostě a jednoduše si ty mlžné pláně, kopce vykouzlila do panelákového bytu.
Toužila se o radost podělit a vnutila se do virtuálního světa blogu jako Beallara.
Nezkušená, neobratná se před monitorem trápila s ukládáním fotek, pokulhával pravopis a stále nepřijížděl fešný princ na bílém koni s pomocí nebo nabídkou kvalitního sexu.
Beallara neměla ambice pronikat či expandovat mezi ostatní blogery, mezi ostřílené spisovatele, kouzelníky slova, eskamotéry s city a náladami.
Děvče přes kytičky radilo, jak zasadit, jak neumořit či jinak neutýrat krásu botanických i hybridních orchidejí.
A přesto tam za rohem přešlapovala Blondýna. Prostořeká, temperamentní, zapálená, bez nedopalků, bořící mýty, co se může a nemůže psát. Co je důvěrné, co už nikoliv.
Vřítila se do blogového světa po hlavě, po citu, s otevřeným srdcem a hlavně bez brnění. 
Má tvář, kterou lidé znají a proto důvěřují.
Bylo ? Nebylo ?
Psát desátý bilanční článek je nesmírně těžké. Nejsem nijak statisticky zručná, čísla mne skutečně nebaví a jediné čím se mohu pochlubit je 868 / krásné kulaté číslo / článků.
Přemýšlela jsem, co vše se za těch deset let v mém životě odehrálo.
Stihla jsem se dvakrát zamilovat do stejného muže, netuším, co by na toto pravil doktor Plzák. 
Odhodila jsem 140 kostek másla v podobě špeků a vody, což z mé postavy udělalo koukatelnou a celkem schopnou figuru / když přidám stahovačky, o číslo hezčí :) /.
Procestovala jsem mnoho nádherných koutů světa i naší malé země, kromě cestovatelského průjmu jsem si přivezla skvostné zážitky.
Koupila jsem ornici, zvelebila jsem jí, postavila dům a zasadila mnoho zeleně a stromů, narodila se mi vnučka a další vnouče si zatím užívá teplou plodovou vodu.
A blog ? 
Píši ráda o životě, o nás lidech, o láskách, nenávisti a moc bych si přála, aby ta číše inspirace nikdy nevyschla, aby se ze mne nestal Dutohlav. Zatím jsem ještě nezačala vykrádat své články, zatím
mne tvoření a psaní baví. 
Svůj veselý i smutný život ukládám do kostek a dvě jsem vytáhla z archívu jako příklad, že jsem skutečně blondýna, která přes všechny překážky miluje život. / minulý, současný i budoucí, toto zjištění mne stálo stovky hodin u Chocholouška. /
Pohádky, ty květinové, ty veselé mají vždy dobrý konec.
Bylo ? Nebylo ? Tak doufejme, že ještě bude ...





úterý 5. ledna 2021

CO ČECH, TO NÁZOR anebo muzikant 1


Zdravím vás v novém roce a přicházím s pravidelnou rubrikou, ve které oslovím blogery i jen komentující všech věkových kategorií a oni se vyjádří k danému tématu. Budou mít prostor pro názor, zkušenost či myšlenku. Účast je dobrovolná.  / a neplacená :) /
Jen se nám tu rozmohl takový nešvar, na svých stránkách nemáte vůbec žádný kontakt a s mnoha blogery se tím pádem nejde spojit, ani je oslovit. Popracujte na tom, prosím, ať je prostor pro odpovědi  rozmanitý a barevný.
Zde je můj první dotaz :

Každé ráno stojím u šatní skříně a důkladně si vybírám spodní prádlo. Slyším hlas své maminky, která zdůrazňovala skutečnost, co kdyby mne srazilo auto ?
Člověka po autonehodě jsem neviděla, role spodních kalhotek je tam asi pramalá, přesto otisk výchovy mých rodičů je patrný a zůstane tak do konce mých dní. Kalhotky vybírám a vybírat budu.
Jak to máte vy ?
Jste tradiční a svým přístupem uplatňujete rady a doporučení, kdy se má slušně pozdravit, mluvit pravda ?
Nebo jste moderní a odmítáte zasahovat do osobnosti dítěte, ať má dostatečnou volnost pro rozvoj bez omezení ?

1. Stálice blogového světa Vendy W  - Svět podle Dandíka
Na první položenou otázku jo a ne. Vybírám si podprsenku, kalhotky jen v zimě, v létě chodím naostro.
Popravdě, maminka mě ničím takovým hlavu nezatěžovala. Ono v době, kdy ona byla mladá, bylo takové téma jako spodní prádlo tabu, navíc moje babička byla velmi prudérní, takže jí dělalo problém jen vyslovit slovo podprsenka nebo kalhotky.
Slaďovat prádlo do jedné barvy jsem, přiznávám, začala až v dosti zralém věku, pod dojmem jedné knihy, kdy právě hlavní hrdinka měla havárii v autě s milencem a když jí tahali z auta, jediná její myšlenka byla ta, že má na sobě náhradní kalhotky absolutně neladící s podprsenkou ..
V té době jsem, dost často s mužem jezdila po servisech a zatím co on pracoval, já poznávala nová města a tahle pasáž mne strašila v hlavě při každé cestě 😃.
Ovšem dnes, pokud mne čeká cesta, schůzka či jiné opuštění domu, si pečlivě spodní prádlo vybírám.
Dokonce jsem měla obdobím, kdy abych opravdu byla šik, jsem nosila body, odpadlo to ranní vybírání a přebírání 😉.
U svých dětí jsem se snažila pokračovat v tom, v čem mne vychovávali moje rodiče, oba skauti.
Tudíž slušnosti, soucitu, pravdě, poslušnosti vůči rodičům i autoritám. Tedy v míře tak akorát, bez dogmat. Protože každá doba měla svá.
To samé, opět vzhledem, k dané době praktikuje dcera u Bobule a já jí do toho nekecám. Nicméně, ono nechávání absolutní volnosti dětem neschvaluji úplně. Ono odsud pocud. Anebo všeho moc škodí.
Plácnutí přes zadek v pravý čas dokáže divy.

2. Přemýšlivá romantička Marie Veronika - V křesle 
Přestože děti nemám, myslím, že jsem v řadě věcí dost tradiční a často taky dost nekompromisní.
Osobnost a slušnost jsou podle mě dvě různé věci, z nichž první si vyžaduje ohleduplné rozvíjení, zatímco druhá obyčejný trénink.
U svých čtyř neteří a synovců jsem zřetelně viděla, že vliv dospělého často není vůbec tak silný, jak bychom si rádi mysleli. Na sobě zase každodenně pozoruji, jak moc se rodičovský vzor do člověka otiskne. Ať už je ale osobnost jakákoli, základy morálky a slušnosti je něco, co by nemělo chybět nikdy.

3. Milovnice života Trvalka Dahlia 
Já volím až na výjimky spíš teplé, bavlněné prádlo, neb vím, že mě nikdo svlíkat už nebude. V opačném případě jeho chyba !
Naše máma nás měla šest dětí a tyhle strachy neměla, naučila nás plavat a to u Ploučnice asi stačilo ?
Jednou jsem viděla autonehodu trabanta u Rumburku, krve jak z vola a nakonec se ukázalo, že ten chlap jen vezl spoustu přepravek rajčat ! Bylo mi divné, že v té krvi jsou malá zrníčka !
Slušně pozdravit ano a poděkovat také, ale pravda ... jak kdy a komu.
Do věku 5-6 let dítě rozmazlovat a pak vzít pod krkem a přísně vychovávat, říkají Japonci.

4. Renesanční žena, která se podepisuje do komentářů jako Lenka kočka
Co Čech, to názor. Mami, díky.
Hned mi běželo hlavou několik témat, počínaje spodním prádlem a zdravením konče. I když otázka spodního prádla se postupem doby přehodnotila od - co kdyby sex až po - co kdyby smrt.
A někde v mezidobí bylo - co kdyby nehoda. Což jsem opravdu zažila a chválabohu přežila. Na sedadle smrti, tedy spolujezdce, jsem přežila čelní náraz. Probrala jsem se ve vrtulníku ZS a nade mnou se skláněl krásný mužný anděl a opravdu mi hlavou proběhlo poděkování mé matce, která mě vycepovala k tomu, že spodní prádlo musí být ok i pro případ zlomené nohy. Mami, dík.
/ malá pozn. své prádlo jsem vytunila natolik, že jiné než bílé nenosím. A jelikož totéž se týká ložního prádla - spím jen v bílé - mám trošku  podezření na auti poruchu /
Zdravím a děkuji pořád, až si někdy připadám trapně. Opět díky, mami.
Tady mi vytane na mysl má první kolonoskopie, která díky srůstům a nerudnému lékaři probíhala velmi špatně. Takže, když na mě při odchodu řval, že jsem neukázněný pacient, tak jsem mu poděkovala.
Až ex post mi došlo, že jsem kráva.
Na závěr jedno velké téma a to je tradiční rodina. Velice brzy maminka ovdověla a už se nevdala. Já byla dítětem typu Tomáše Holého, takže jsem dělal různé vylomeniny, jen abychom nebyly samy, nepovedlo se. Sama jsem se později snažila, aby můj syn měl oba rodiče. Leccos jsem překousla.
Hasila jsem svou horkou hlavu ledovou vodou a s odstupem času a životními zkušenostmi vím, že jsem udělala dobře. Děti se mají rodit z lásky a mít oba rodiče.
Jak praví klasik, s láskou má svět naději.

Děkuji všem respondentům za milé odpovědi a co vy ? 
Přidáte se a nebo spíše zahrajete či zazpíváte ?



pátek 1. ledna 2021

Teplákový rok v kostce ...


Znám jedno místo, tam tepláků ráj,
je to dost blízko - Ústecký kraj.
Tam všichni lidé staré moudro znaj
ti, co je nosí, tak se jednoduše daleko líp maj. 

Chytni svou šanci a přidej se k nám
do roka a do dne všichni je maj, přísahám.
Buď další z borců, co tepláky maj
všichni lidi, co na tebe předtím srali,
pak na tebe daj ...


Zaniklá skupina Nightwork / nebo také Kroky Františka Soukupa / mi svým nadčasovým textem nahrála, jsem z Ústí nad Labem a teplákovou soupravu i s kulemi doprava jsem si v minulé roce užila víc než dost.
Stesku, zmaru, toho všeho podivný rok přinesl vrchovatě a přesto jsem se rozhodla v něm najít chvíle, momenty, které stojí za pozornost.
Konzumní život s pozlátkem hodil do mého života udičku, na které se zachytil internet, tisíce lehce dostupných filmů a pohádek, divadelní představení a na poslední kolej odsunul knihu.
Nebouřila jsem se, ba naopak jsem se schovávala, někdy i vědomě za klišé, kde na to brát čas ?
A on přišel, sice vynuceně, ale vložil mi do rukou knihu.
Papírové stránky, se kterými se mazlily mé prsty, tisíce lidských příběhů, povah. Někdy se dostavil pocit souznění, jindy vnitřního boje či nesouhlasu.
Také jsem poprvé u knihy vzlykala, slzy kapaly na papír a očistily minulost, aby byla schopna přijímat budoucnost.
Odpadla mi z rukou lopata a bez výčitek jsem louskala stránku za stránkou, hltala osudy hrdinů a děkovala vyšším silám, že mám v době karantény, kam utéct.
V karanténním mezičase, jsme odhodily hadr z tváří a s vnučkou Sofinkou jsme utužovaly vztahy. 
Na horách jsme postavily skřítkům nádherný domeček z mechu a kapradí, s pošťákem Patem usínaly okousané od desítek komárů.
V horkém dni nám nanuk kapal daleko rychleji na šaty, které jsme na okamžik vyměnily za teplákovou nutnost. 
Opět jsem odpovídala na delikátní otázky typu .... Babičko, proč máš tak velká prsa ?  / jo, holčičko a až si jednou všimneš jejich umístění, půjde ti při fyzice zemská gravitace jako po másle :) /
Proč ten pán pod slunečníkem vystrkuje holou prrrdel ?  
Babičko, kam šel tvůj dědeček ?  / to kdybych věděla, držela bych se ho zuby, nehty i nevěru bych mu odpustila, kurevníkovi jednomu /
Jak to, že ta maminka od králíčků má tolik miminek a kde mají kočárky ? / z kočárkáren si naši vietnamští spoluobčané udělali večerky /
S láskou, někdy bezradně jsem hledala odpovědi a uvědomovala si, že na vnoučatech je kouzelný fakt, že je můžete kdykoliv vrátit, nemusíte je vychovávat, pouze hladit, hýčkat a rozmazlovat.
Mazlit jsem se začala s projektovou dokumentací a na plot jsem po šesti letech pověsila nejdůležitější kus papíru mého života se dvěma slovy - Stavba povolena.
Oooo, jak jsem byla naivní, hloupá, sebestředná. 
Jak mi přišlo, že postavit malou, dobře, trochu větší chatu je brnkačka. Jak se mi rozklepala kolena, jak jsem se pozvracela, jak jsem se sesypala. Bez chlapa, bez pomoci, sama.
A pak přišel ten den, kdy sny začaly mít tvar, kdy jsem poprvé prošla místností, poprvé schodištěm a stála jsem na balkoně. Tekly mi slzy štěstí, satisfakce a neuvěřitelného naplnění.
Se slunovratem se do mého nitra začalo vracet světlo, pomaličku a polehoučku. S ním i zpráva, že se nám v tom dalším roce narodí malé, docela malé miminko. 
A jsem zvědavá, zda jednou jako první a srozumitelná otázka bude, kde a proč mám ta veliká prsa ?
 




Loučím se s rokem, oblečená do teplákové soupravy, tenisek, na hlavě pořádný odrost, kolem pasu pěknou mišelinku. A v srdci lásku, naději a sny.
Kovanému extrovertovi vzal lidskou společnost, vřelá objetí a uzavřel do samoty, která skličuje, bolí a vrátil do slovníku neoblíbené slovo musím. Kolik sezení u Chocholouška mne stálo, se to zakázané slovo odnaučit :)
Nadevírám novému roku, který čerstvý přešlapuje mezi dveřmi, rozpačitě se rozhlíží a cítí ve svých zádech obrovskou zodpovědnost.
Přeji každému z vás pevné zdraví, pokud to jen trochu půjde, kus normálního a pěkného žití a jo a pokud pojedete přes Ústecký kraj, nebojte se. 

V teplácích já kráčím hrdě dál
v nich každý může zářit,
být módní ideál ....


Abych vkročila do nového roku maličko nově a stylově, vložím na svůj blog historicky první video.
Kvalitu a rozlišení potrénuji, slibuji.
Zachytilo neuměle a rozechvěle okamžik, kdy jsem poprvé stála na budoucím balkónu a otevřel se mi obrázek krajiny z ptačí perspektivy, o kterém jsem jen snila.




neděle 27. prosince 2020

Vánoce s panem C ....


Bůh šest dní dřel na stvoření dokonalého světa s hejny ptáků, světlem, lidmi.
Ten sedmý den si vybral jako odpočinkový. 
Stvořitel měl kreativní duši a v nedělním lelkování světu vymyslel sociální sítě.
Díky bohu !

Adventní čas mne dostihl nějak nepřipravenou.
Pekla jsem cukroví, cídila komůrky, balila dárky a dojímala se u reklam na štěstí v televizi.
Jak tam všichni spolu louskali ty oříšky, objímali se.
Prožila jsem pár kavárenských setkání, kde se spíše než kávě a dortu všichni věnovali rouškám,
vládním nařízením a nejasné budoucnosti.
Procházela jsem s kamarádkami sluncem zalitou Kampu, vdechovala svěží pražský vzduch a cítila u srdce maličké střípky štěstí, do momentu než večer ve sdělovacích prostředcích proběhly fotografie narvaného Staromáku.
Vše bylo jiné, neosobní, zastřené a u všeho asistoval a vše řídil pan C.

Četla jsem si články, mé články z minulých prosincových časů.
Byly veselé, hravé, inspirující. Kdo je psal ?
Ty mé letošní po pár řádcích nabraly zvláštní rytmus, který zabředl do patosu, přelily se do slzavého údolí.
Místo veselé blondýny seděl za počítačem opět mistr Dutohlav.
Kde se nacházela ta vtipná rádoby tvořitelka textů s nadhledem i podhledem ?
Seděla za monitorem, četla články, obdivovala nadšení ostatních blogerů a ty rolničky nezvonily a nezvonily.
Napsala, smazala, napsala a pan C se sarkasticky usmíval, pašák jeden.

Pod stromečkem jsem si měla otevřít obálku s fotečkou.
Na ní měla ležet malá fazolka, usmívat se a mávat budoucí babičce.
Pod stromečkem jsem měla obejmout po dlouhých měsících svou vnučku Sofinku.
Jenže pan C, úlisný a aktivní, to chtěl úplně jinak. Usadil se v mé bezprostřední blízkosti, takřka na dostřel.
To, že budu opět babičkou jsem se dozvěděla zcela neromanticky a věcně mezi dialogem, zda mohu nebo nemohu ohrozit rizikové těhotenství. Nemohu, neobejmu, nepolíbím.
Přežiju. Musím přežít, že ...

Oholené nohy, vytrhané babské chlupy na bradě, načesaná, navoněná, slavnostně připravená, jen vyrazit do víru Štědrého večera. Dárky zabalené a natěšené.
Zvoní telefon a oznamuje, že pan C má kadenci kulometu a sedí na vedlejší židli.
Zrovna včera skočil na kolegyni, se kterou jsem se objímala a které jsem přála ty šťastné a veselé vánoce. Políbil mne také pan C ?
Sundala jsem šaty, tiše stáhla silonky a s nimi naději, že prožiji vánoce v lidském kolektivu.
Díky bohu, za sociální sítě.
A tak jsem si v jednom obýváku otevřela nádhernou jídelní soupravu do nového domečku, v dalším obýváku mne čekala hromada měkkých dárků, které se tak kouzelně trhají.
V dalším obýváku jsme si bouchli šampus a přiťukli si na lepší časy. V jiném jsme se spojili v momentě, kdy domácí mazlíček dojídal tácek s chlebíčky.
Má rodina, mí skuteční přátelé zářili z monitorů, ze svých obýváků a já prožívala Sama doma.

Prožila jsem své první vánoce s panem C.
Na rozdíl od jiných mužů v mém životě, mne odzbrojil, pokořil a svíral v objetí, o které jsem nestála a nestojím. Neustále poťouchle vystupoval a dožadoval se přízně.
Jako milenec, chladný a úsporný z mého života kradl bezprostřední a lidskou podstatu, to co mi strašně chybí, objetí. Lidské, teplé a upřímné.
Nepopřála jsem vám šťastné a veselé a upřímně mne to mrzí.
Doufám, že tak učiním s Novým rokem a v něm mi už nikdo nebude strkat tyčky do nosu, jak to pan C zařídil jako dáreček k vánocům.
Zdravé a veselé dny přeje dutohlavá blondýna.
PS. slibuji, že na návštěvu k vám přijdu pouze negativní :-)