úterý 20. srpna 2019

Ježíšku, víš ty ....


že ... přesně do roka a do dne jsem si zopakovala pobyt maminek, babiček a jejich ratolestí.
Po nevšední zkušenosti z minulého roku jsem už nemohla dospat, ale za poslední dva měsíce bych si kus spánku skutečně zasloužila. Představa, že hotel bude napraný uřvanými spratky / věková kategorie 0 - 12 let / od rána do noci, budou se dohadovat, prát, mlátit, trhat si vlasy i oblečení, bude jich nejméně 40 a to jedno mé.
Tedy mé, no, má vnučka, že. Láska je mocná čarodějka, láska k dětem hotová kouzelnice.
Neremcala jsem, nepáchala sebevraždu, nevyhlašovala jsem osobní bankrot, já jsem prostě vyrazila vstříc zážitkům, úchvatným panoramatům krkonošských hor.
Já a Soptíček.
že ... jsem měla jednoznačně největší kufr plný hadrů, o generaci mladší dívenky se mne dotazovaly, kde nakupuji a kombinuji tak kouzelné outfity.
Daleko větší parádnice byla moje vnučka, která již po otevření jednoho očního víčka procedila, že si vezme šaty, když otevřela druhé, bez pardonu oznámila, že do lesa půjde v šatech. S holínkami a pršipláštěm to kompozičně byla kalamita, daleko větší průšvih se jevil domeček pro skřítky.
Postavili jsme se Soptíčkem pro malé lesní tvorečky panelák, ale určitě jsme tím vyřešili bytovou krizi v přilehlých lesních lokalitách. Vlastně si mohou klidně pozvat i příbuzné ze Slovenska, Ukrajiny, možná i Maďarska.
že ... na začátku pobytu jsem měla nejmenší zadnici ze všech dospělých, do kopce jsem vybíhala jako laňka mezi prvními. Bohužel v polovině pobytu jsem pocítila pnutí kolem pasu, podprsenku jsem měla napěchovanou jako v nejvyšším stádiu gravidity.
Paní kuchařka se určitě narodila v Bradavicích, její strava byla fenomenální. Ke snídani lívance, palačinky, domácí buchty, ovesná kaše, k obědu dokonalé krkonošské kyselo, škubánky s mákem, na svačinu šlehaná uherská pěna s teplou houskou, na večeři polévka s domácími nudlemi a kynuté knedlíky s borůvkami a zakysanou smetanou. Při pohledu do zrcadla jsem si přišla hlavně večer nevkusně otylá. Nic na tom nezměnil ani fáborkový závod v lese, kdy jsem přeskakovala švihadlo, běhala s molitanovým míčkem na lžičce, plazila se mezi pařezy.
Cestu domů jsem absolvovala v elasťácích, nic jiného jsem na sebe neoblékla či nedopnula, při koketním úsměvu na místního myslivce jsem tak mocně zatáhla pneumatiku kolem pasu, že jsem se bála, že mi podprsenka vyrazí zuby.
že .... za ten dlouhý boží rok mi vnučka vyrostla a já si i se čtyřmi desítkami dětí v zádech nesmírně odpočinula. Seděla jsem na lavičce, pila kávu, usrkávala domácí bezovou limonádu, spala jsem skoro deset hodin v kuse, dívala se, jak svítí sluníčko, občas zaprší. Netuším, zda je to stářím, hormonální hladinou v normě přechodové, ale necítila jsem stres, pouze klid a uvolnění.
Psychiatr by možná doplnil, že už chybí jen, aby mi od úst odkapávaly sliny :-)
že ... jsi tam byl, milý Ježíšku, s námi.
Při jednom velice zdlouhavém, otravném uspávání jsem na Soptíčka vymyslela léčku. Za oknem nakukuje pan Ježíšek a zapisuje si děti, které nespí. A od toho večera máme svého osobního revizora a kontrolora vždy sebou. Zapisuje si, kdy si neumyjeme ruce po toaletě, kdy Laurince flákneme hrabičkami, když sedíme u táboráku a dva buřty bez chleba jsou málo, když se dožadujeme žvýkačky před večeří. Na dotaz, co takový Ježíšek nosí ráno ke snídani, jsem bezmyšlenkovitě vypustila, že červené tepláky. To jsem ovšem netušila, že hned druhého jitra dorazí v rudém modelu jeden z hotelových hostů a můj Soptíček mu bude chtít okamžitě předat vánoční psaní.
Ježíšku, ty víš, že se dětem nemá lhát a prosím, odpusť mi i ty rudé tepláky ...




Poznámka pod čarou ... svou fotografii dodám až po řádné odtučňovací kůře !!!

sobota 10. srpna 2019

Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.



 

sobota 3. srpna 2019

Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě ...


Mnohokrát jsem si kladla otázku, čím je žena pro muže přitažlivá ?
Přitažlivější o dítě.
Jdu s vnučkou, galantní muž mi uvolní parkovací místo, v restauraci podrží dveře.
Ve vlakovém kupé vyskočí a uloží kufr do prostoru tomu vyhrazenému.
Na eskalátoru se nechá okopávat do holeně, s úsměvem a pochopením.
Chybí mi žetonek či drobná mince do košíku, přiskočí a do dlaně mi vtiskne kolečko.
Co na tom, že jsou na něm třešně a s nimi spojená politická strana.
To vše dokáže muž, potažmo muži, když jdu s dítětem a neopomenou přidat úsměv.
Nebudu zastírat, ráda chodím s malým dítětem, ráda se okázale producíruji.
Sbírám tím body, zvyšuji si osobní kredit, když mám ráno pomačkaný obličej, nějaké kilo navíc, kolena šarpeje.
Až nedávno ...
Naše město do svých daňových poplatníků investovalo.
Městská zeleň od jara do podzimu promyšleně nakvétá, betonová šeď hýří barvami.
Vyrostla dětská a sportovní hřiště, jsou udržovaná, pečovaná a hlídaná.
Můžete zde relaxovat bez strachu, že chytnete žloutenku, dítě si napíchne injekční stříkačku do svého drobné těla.
Podél řeky Labe se klikatí nádherná cyklostezka. Romantika, vůně vody, stromů.
Rodiny zde chodí na dlouhé procházky kolem vody, sportovci běhají, prohánějí svá těla na kolech, koloběžkách, bruslích. Pro každého možnost vypustit stres, zapomenout na hektičnost pracovního nasazení. A nebo jen posedět na lavičce, poklábosit.
Využiji přitažlivosti místa pro sebe, pro svou malou vnučku.
Ta jezdí na malém kole, já okukuji řeku. Voda uklidňuje, myšlenky mohou nerušeně plynout s ní.
Ve stejném chvíli, kdy mozek prožívá nirvánu letního podvečera, kolem nás prolétne kolo.
Rychlostí tak nepřiměřenou, že osobu vnímám pouze jako bílou linku.
Tlaková vlna odhodí malé dítě do strany, stačím zareagovat a na poslední chvíli vybalancuji její pád.
Chytám jí do náruče a tisknu k sobě. Obě jsme se lekly, oběma nám buší srdce.
Bílá linka před námi zpomaluje a otáčí se.
Na kole sedí mladý, značně agresivní muž. Jeho výbava je rozhodně prvotřídní, možná si odskočil k naší řece z Tour de France. Velkolepost jeho vzezření, namyšlenost, to je pravý mistr světa.
Náš trabant se nemůže rovnat jeho ferrari a následující průjem slov tomu jen nahrává :  " To si ty, krávo jedna, nemůžeš toho sráče podržet  ".
Stojím opařená, konsternovaná a vyděšená. Svírám své vnouče v náručí a muž na kole se přibližuje.
Zbije mne, napadne mne a malou kudrnatou hlavičku také ?
Mozek přemýšlí, kde mám v batohu mobil, jsme tu sami, zrovna ani živá duše.
Já se skutečně bojím ! Ne o sebe, o to dítě v náručí.
V tom se otáčí a se sprostými a vybroušenými větami, hodnými vysokého intelektuála odjíždí.
Bílá linka se ztrácí. 
Autorské duo Svěrák a Uhlíř ve svém trefné písni píší :  " Rodina zdravých mamlasů valí se jako proud, jde s námi z časů do časů, dá se s tím vůbec hnout ? Hlupáku, najdu tě ... "
Dvě polohy, na jedné straně galantnost, mužsky neohrabané, ovšem nesmírně milé vyjádření ženě, že ji jako matku či pečovatelku akceptuji.
Na druhé straně hulvát s přehnanou steroidní reakcí, kterou není schopen ovládat v kolektivu lidí, nemá zábranu a žena s dítětem je onucí, která překáží při mistrovském výkonu.
Naštěstí vás slušně vychovaných, k ženě uctivých, vás je, milí pánové, stále převaha !



sobota 27. července 2019

O Karkulce, diamantech a velkých nohách ...


Babičko, proč máš tak velké oči ?

Dostali jsme se do oblíbené vývojové fáze každého rodiče a prarodiče. Za každým slovním obratem, za každou větou, myšlenkou se objeví to šílené PROČ ?
Přesně se pamatuji, jak jsem uštvaná s nákupní taškou a s jazykem na vestě pelášila domů uvařit a má roztomilá dcera za každou větou vysolila to dramatické proč ? Jako nevyzrálá, hormonálně nevyrovnaná jsem despoticky ukončila ... a proto !
U Soptíčka už moje hormony nejsou prvořadé a proto mám čas a chuť napravit křivdu páchanou lety minulými. Odpovídám, proč má pán velký nos, proč na nebi letí víc letadel, proč padá voda a né polévka, proč jsou v ní nudle, proč má kočka oči, proč je pizza na talíři ?
Čím vymazlenější  otázka, tím propracovanější odpověď. Jsem na sebe pyšná, jsem produktivní prarodič.
Ale i kalich poznání přeteče.
Navštívili jsem spolu hrad Střekov, který tentokrát patřil dětem, hrálo se divadlo, Sváťovo divadlo.
Pod širým nebem, na nádvoří se děti smály, bavily, halekaly a nadšeně tleskaly. Soptíček nebyl pozadu a hned po představení oznamoval holčičce vedle, že celý hrad je můj.
Z malé chaty a pozemku pod hradem jsem se stala majitelkou skutečně luxusní rezidence.
Na stejný kolotoč  "proč " jsem se jala odpovídat ... proč mám málo peněz, proč nejsem princezna, proč mám krátké šaty, proč nemám krále, proč si nemohu koupit hrad, proč mám malé auto ?
A najednou vylétlo to osvobozující, důrazné a fenomenální ... PROTO !

Babičko, proč máš tak velké uši ?

A roky běží, vážení. Tuto větu nonšalantně vypouštěla do světa má nejmilejší generálka a při pohledu do zrcadla jsem si na ní již několikrát vzpomněla.
Má dcera oslavila třicet let a já si okamžitě vzpomněla, jak sladké a vábivé bylo toto období, když jsem ho prožívala.
Dost snění, jde se kupovat dárek. Soptíček se našprcnul do šatů, pas neřeší, protože to by si pak ke snídani nedal jogurtové lívance s javorovým sirupem.
Dárek ke kulatinám jsme se vydali pořizovat do klenotnictví, kde Jaroušek Jágr ukazuje bicepsy a hodinky, Dara Rolins prsa a řetízky, Simona Krainová rafinovaně úplně všechno a nějaké ty náušnice jako aby se neřeklo.
Paní prodavačka již u vstupu pochválila vnučce šaty, tím nasbírala body. V servilním projevu pokračovala dále, takže jsme sklidili pochvalu za účes, ponožky, kabelku i svěží luft v klimatizaci.
Soptík se pýřil, natřásal. Pokud obsluha očekávala, že na dotaz, co jde mamince koupit, dostane odpověď hodnou čtyřleté, typu korálky či prstýnek, obrovský omyl.
Má vnučka se dlouze nadechla, déle se nadechuje jen náš pan prezident a pravila :  " Jdu koupit diamanty ".

Babičko, proč máš tak velké zuby ?

Být prarodičem skýtá mnoho radosti, lásky a nic nemusíte, zhola nic, protože prostě ten vybroušený briliant vracíte, máte ho jen na dobu určitou. Neřešíte, nevychováváte, své peklo máte za sebou, před sebou jen veselé a plodné.
Má andělsky vyhlížející vnučka má před spaním dvě polohy. Té první říkám " na kreténka ".
Většinou je vyústěním únavy, přetažení a hladu. Vztek, protivnost střídá záchvat neurvalosti, mlácení dveřmi, kopání a jiné projevy, kde se vybičuji k oscarovému výkonu, abych ten miloučký ksichtík nevysprchovala ledovou vodou.
Druhá, daleko příjemnější, tu miluji, tu si hýčkám a něžně jsem jí nazvala  " na milouška ".
Ležíme vedle sebe, drbeme si záda, hladíme si záda a povídáme si o našich snech.
Sofinka by chtěla mít veliká prsa, mně by stačila na svém místě, nikoliv u pasu. Ona touží mít velké nohy s barevnými nehty, já nové nepopraskané paty a neukopnuté nehty, do kterých lze dle pedikérky sázet brambory. Vnučka se těší, až bude chodit do práce a kupovat si žvýkačky, já toužím po vedení hasičského sboru nikoliv po typicky ženském kolektivu.
Usínáme propojeny a naladěny, každá ve svém světě a já mohu zcela zodpovědně nastínit, proč mám tak velké zuby ... protože v německé laboratoři ten den měli přebytek porcelánu :-)


 

středa 24. července 2019

Něco je jinak ...


Když jsem si koupila svůj kus ornice, mohu doložit výpisem z katastru nemovitostí, nestála jsem o žádný jezírkový biotop. To bych ale nesměla milovat vodu, živel mému srdci blízký.
Z krajní opozice jsem se během jednoho roku stala ortodoxním jezírkářem.
Chovám kapry. Pod mým vedením rostou, rozmnožují se a i zde platí ta rozprávka o sedlákovi a bramborách. Mám nejkrásnější a největší ryby v osadě.
Každé jaro naší chráněnou krajinou migrují ropuchy, které se do mého jezírka chodí pomilovat. Díky pulcům mám přírodně vyluxované dno a protože se po okolí rozneslo, jak je u nás skvěle, rozmnožovací trasu si naplánovali letos i skokani.
Sedět ráno u kávy, kousat do rohlíku a pozorovat drozdy, vrabce, kosáky, hrdličky i dvě divoké husy, jak se koupou, rochní ve vodě, těm pyžamo a kocovina vůbec nevadí.
Divadlo poživačnosti přeruší přes metr dlouhá užovka Žofka, prý je obojková, mám takový pocit, že i ona se zabydlela s celou rodinou.
V horkých dnech nad hladinou tančí své reje vážky, tak nádherné, že bych se do skvostných barev jejich křídel sama oblékla.
A tak si náš biotop tiše bublá, je spokojený a co je tedy jinak ?
Na naši zajetou adresu, kde se máme všichni rádi, kde se respektujeme, kde se občas koupou prasata a za plotem jim závidí mufloni, se přistěhovali noví nájemníci.
Jsou jich stovky, možná tisíce, když jsem je viděla poprvé, vyklidila jsem rychle pole působnosti.
Na kaskádě z kamenů, kde teče proud vody, seděli čmeláci, včely, vosy. Tok byl jimi úplně posetý.
Stovky jich bojovaly o přístup k vodě, jiné unaveně padaly, mnoho jich plavalo na hladině. Už to nestihli, už neměli dost sil.
Voda, to je, oč tu běží.
Příroda se potácí na prahu průšvihu, my všichni se potácíme nad propastí.
Smutný pohled na vyprahlou řeku, koryta potoků bez slzy vody, krajina bez kaluží, ještě smutnější pohled na hmyz, který bojuje o život. Kdo bude létat z květiny na květinu, kdo roznese nektar po přírodě, kdo nám bude dávat med ?
Tři měsíce jezdí po mé ornici traktory, trávník hyzdí manipulátor a jako by to bylo málo, dorazila včelka Mája a s ní stovky Vilíků, přemýšlím nahlas, koho příště potkám u svého jezírka ?
Voda, milí přátelé, nad zlato.


sobota 20. července 2019

Jak se pase máma ....


První dějství

My všichni, co pracujeme v obchodech, nemáme potřebu vymetat provozovny a nakupovat.
Procházet mezi regály a kochat se barevnými plechovkami, každou zvlášť si prohlédnout, osahat, potěžkat, dívat se na ceny, kontrolovat online s ostatními, sdílet na síti a vyfotit se na instáč, kdepak.
Nakupuji rychle, účelně, mazlím se maximálně s flaškami šumivého vína.
Úložný prostor nafutruji taškami a většinou mi od úst odkapává tvarohový nanuk Míša, když v tom mne osloví žena.
Budeme jí říkat paní Karásková.
Dáma v letech, rozložité figury, která mne šišlavým, takřka dětským hláskem zdraví a upozorňuje na ceduli, kterou má připevněnou a řádně zatavenou nad prostorným poprsím.
Při čtení se mi roztéká nanuk a objevuje první slza. Text mi oznamuje, že paní Karáskovou postihla v minulých letech mrtvička a sužuje jí těžká cukrovka. Státní aparát selhal, systém také a ona se ocitla bez peněz.
Každá kačka, kterou dostane, jí pomůže přežít nespravedlnost.
Mohla by to být má máma, ach jo.
Chci zavřít kufr a ve stejném okamžiku se mi paní kácí vedle auta. Nesnáším resuscitaci na parkovišti. Jsem vyklepaná, ve špitále jsme měli k dispozici ambuvak, defibrilátor, napíchnutou kanylu s fyziologickým roztokem na stojanu a doktorem za zadkem.
Tady nemám nic a ještě mi tu chrochtá paní Karásková. Roztřeseným hlasem volám o pomoc a
nechápu, proč mi operátorka po několika sekundách přesně popisuje vzhled i sukni, co má zmiňovaná na sobě ???
Přijíždí  policejní auto, houká a ve vteřině vyskakuje těžká diabetička s lehkou mrtvičkou jako srnka.
Kdybych nebydlela, kde bydlím, vsadila bych se, že u marketu vyvěrá léčivý pramen a kyslík je vlhčený alpským ledovcem.
Paní Karásková nešišlá, nekolabuje, nešmajdá a automaticky vytahuje občanku a k ní si zapaluje cigáro. Labužnicky potahuje a já, stojím s otevřenou pusou.
Tahle živnost potřebuje pevné nervy, nácvik parakotoulů, silný žaludek a herecké umění. Podle strážců zákona  se při resuscitaci většinou ztratí peněženka, cenné věci, nejednou hodinky, náramek.

Druhé dějství

Nějaký pátek, nějaký měsíc utekl a já na dámu s těžkou cukrovkou skoro zapomněla.
Né skoro, úplně.
Nesouc celodenní tržbu do banky, nerozhlížím se, nečumím, neflirtuji, valím rychle a zběsile.
Když v tom na mne opět volá ten roztomilý, šišlavý hlas s prosbou o cigaretku.
Paní Karásková se nám přes léto krásně opálila, fešanda má novou sukni a je taková celá naleštěná a vyvoněná.
U marketů ji už všichni znají, tak svou živnost otevřela na schodech České národní banky.
Je mi šíleně líto všech, kteří na to skočí jako já.
Mladí lidé jí to žerou i s navijákem, staří se s ní dělí o svou mini penzi a blbci jako já u toho i brečí.
Pracujeme skoro vedle sebe, od rána do večera obě přesvědčujeme národ, že to myslíme dobře.
Já jen platím daně. Mám maličkaté korejské autíčko.
Paní Karásková jezdí do práce velkou bílou audinou, ze které jí obětavě pomáhá syn a večer jí zase spokojeně odveze domů.

To je tak, milí přátelé, když se pase máma ....