sobota 20. října 2018

Já jsem ještě nikdy neměl holku ...


Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.

čtvrtek 18. října 2018

Odtikává ....


Jednomu z nejkrásnějších období roku. Letošní podzimní počasí ve mně hýčká hipíka, který může běhat v žabkách, v tílku, okusovat meloun. Do toho nádherně svítí slunce a večer bývají tváře lehce červené od jeho paprsků. Při zalévání probleskuje duha a přesto vím ...
Upečeme letošní poslední špekáčky, uklidíme, přikryjeme a ukončíme sezónu. 
Kéž bych byla lepším fotografem / když se rozklikne obrázek, jsou fotografie hezčí  /, zahrada maluje nejatraktivnější paletou barev z celého roku, jsem jen pokorný zahradníček, který miluje každé stéblo traviny, kterým se může kochat.
Žabkované pomalu a jistě odtikává ....




úterý 16. října 2018

Jsem ani nevyrušovala ...


Jsem tragéd, který od malička vyrušoval nejdřív ve školce, pak ve škole.
Udržet moji pozornost déle byl pro každého nadlidský výkon, ti inteligentnější mne zaměstnali.
Ti jednoduší a méně psychicky zdatní se trápili a tekli jim nervy.
Po pravdě, v dnešní době bych provětrala psychiatrické konsilium nejméně jednou měsíčně.
Už jsem v babičkovské pozici, takže se dokážu maličko ovládat, ale ...
Nesmím se nudit, pak začnu vyrušovat jako školák.

sobota 13. října 2018

Tu noc hvězdy nepadaly ...


Studený listopadový déšť bubnoval do oken, kapky se tříštily o skleněnou tabuli.
Mé myšlenky běhaly stejně rychle jako rytmus vody.
Chodila jsem kolem oken jako raněné zvíře, zbité, bolavé.
Z kuchyně do obýváku, z obýváku do ložnice, z ložnice do pokojíčku.
Snažila jsem se zahlédnout postavu, kterou jsem tak toužila vidět.
Abych lépe viděla, odtahovala jsem jednu záclonu za druhou. Nic.
Zkoušela jsem sluchátko telefonu, které si skotačivě pípalo.
Od zlých myšlenek mne vytrhla sladká tvář mé dcery, která se dožadovala svého mléka.
Kvapně se přisála k prsu a hltavě jako o překot polykala svůj příděl mateřského menu.
Hladila jsem její maličkou tvář, ujišťovala se, že nám třem se přeci nikdy nic špatného 
nemůže stát.
Kde je můj manžel, kde je otec mého dítěte?  Proč nevolá ? Proč se proboha neozve ?
Tisíc otázek, katastrofických scénářů a mně tečou slzy.
Jsou slané a rozdírají víc a víc kůži mé tváře.
Stojím zas a zase,  né, stojíme my dvě, já a moje dcera za oknem a čekáme, kdy dorazí náš táta.
Obloha je temná, zamračená, dneska hvězdy nepadají.
Spím nebo bdím, slyším ty klíče rachotit v zámku ?
Běžím jako smyslu zbavená, jako šílená a tam stojí on.
Jediný pohled a ve vteřině vím, že už nikdy to nebude jako dřív.
Jeho oči těkají, jeho ruce se snaží mne uklidnit a mé srdce buší jako o závod.
Cítím z něho vůni santalového dřeva, cítím smrad cizího ženského těla.
Páchne sexem, je jím natažený, v malé předsíňce je nedýchatelno. Smrdí tu sex, zavání tu erotika.
A není domácí, to pižmo zkurveně páchne.
Parfém se santalovým dřevem, nepatří mé nejlepší kamarádce ? 
Dívám se do obličeje muže, kterého jsem milovala, kterému jsem porodila dítě.
A ve vteřině, v té setině vteřiny je všechno jinak.
Bože, to je bolest, mé útroby jsou sevřené, hoří jedním plamenem a já chci zemřít.
Teď hned a okamžitě.
Z vedlejší místnosti se ozve pláč. Dětský, naléhavý. 
Musíš žít, máš dítě, máš proč žít, jsi povinna žít ....

Na své ruce mám jako upomínku této noci vytetováno Nikdy není pozdě začít znova, protože nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Slýchávám od mnoha žen, že je nevěra jejich protějšků posílila, posunula je dál.
Udělala z nich lepší a kvalitnější bytosti. Nehádám se. Nepřu se.
Netoužím mít na partnera vlastnická práva, zároveň nebažím po pocitu podváděné a zraněné.
Protože to kurva bolí.
Tu noc hvězdy odpočívaly, nepadaly.
Stále věřím na lásku, jen ten rozměr je daleko menší, citlivější  a už nikdy nebude takový.
Máte krásné jablko a přesto se stále bojíte, že si kousnete a bude to zkažené, bude to červivé.
I to dokáže způsobit jedna listopadová noc...



středa 10. října 2018

Cestovatelem na věčné časy a nikdy jinak ....



Každé družstvo má svého předskokana ...

Vyvržena do života a do reality všedního dne, stala jsem se dominantní. Partneři mne vyučili, rodina mne vyškolila , nu a já se naučila nechodit se stádem, ale jít si svými uličkami.
Pro mnoho lidí je tato jinakost nepříjemná, pro mne se stala nutností.
Přistáli jsme hladce v Benátkách a cestovní kolektiv se vydal na první plavbu po kanálech, které toto italské město spojují.
Vystoupili jsme na nejstarším Ponte di Rialto, když jsem spatřila tu miliardu lidí, poskakujících s fotoaparáty kolem schodů, kde se nebylo možné ani pohnout, natož fotit, protočila jsem oči v sloup a pomodlila se. / moc často to nedělám, jen když mám nějaký průšvih /
Přesně jsem věděla, že já jdu na zmrzlinu, protože ta byla na prvním místě, most počká, stojí tu už dlouho. Jsem Italka převlečená za blondýnu a na pravou italskou zmrzlinu se klepu jako drahé psisko.
Vychutnávajíce si delikatesu, bavila jsem, že ostatní cestovatelé už nefotí,  " neachají ", ale slintají při pohledu na mě. / oprava, nikoliv na mě, ale na pravé a nefalšované Rafaelo, nadupané kusy kokosu, proložené nestoudně velikými hroudami prvotřídní čekulády /
Začali se vytrácet, neměli potřebu si fotit, Pavlovův reflex a promiskuitně chutná zmrzlina způsobila, že průvodce zůstal stát sám a ostatní čekali frontu na osvěžující pochoutku.
Drzost, revolta nebo zdravý rozum ? 
Kecám. Nesnáším davy a jak jinak si tyhle skvosty vychutnat ? Prostě a jednoduše si přivstat a na  nejstarší benátský most jet, když ještě všichni spí .... a byla to skutečná krása.








pondělí 8. října 2018

Podzimně svá ...


Mám s ním maličko problém, myslím tím samozřejmě podzim, protože mi sebere kus světla, nemohu chodit bez bot.
 ..... a pak v zahradnictví nakoupím kytičky do podzimních truhlíků a vezmu ho na milost. Letos jsem nedělala čistě vřesové, ale použila jsem trvalky - brslen, břečťan, vřes, dlužichu.