středa 25. března 2020

Doba plná výzev ...



Kdy jindy než teď ... se naučit couvat.
Přes sedmi lety jsem si oprášila starý řidičský průkaz a začala chodit do autoškoly. Můj učitel byl trpělivý, fešný a zábavný. A myslím, že mne naučil vše potřebné, abych se stala soběstačnou řidičkou.
Za uplynulý čas jsem se zdokonalila v dlouhých cestách, krátkých, v městském provozu a najezdila desítky tisíc kilometrů. A přeci mám kostlivce v almaře.
V den prvního vjezdu do zahrádkářské kolonie, se všichni nahrnuli k plotům, toužili vidět, kdo bude jejich soused. Hlavně muži okázale a hlavně nahlas komentovali, jak couvám. Sevřené hrdlo, stažené půlky a děs v očích. Nazvala jsem tu cestu " uličkou hanby ", to taková pražská magistrála v době dopravní špičky je pro mne čajíček, brnkačka, proti cestě k mému pozemku.
Neuvěřitelný boj a hlavně zákon přírody, vždy ten silnější a lačnější touží po krvi toho slabšího.
Časem jsem slýchávala nemístné připomínky, vtípky a přitom jezdím dnes a denně, couvám bez problémů, ale zde mám šílený blok.
A k čem je dobrá tato doba ?  Vzepřít se, odhodit otěže a překvapit zdatné a neomylné řidiče.
Někdo se doma učí  s dětmi násobilku, jiný zeměpis a přírodopis. 
Já každé ráno s rouškou na ústech přijedu do vylidněné a prázdné osady, sednu si a couvám.
Projíždím " uličkou hanby ", vyhýbám se zdatně plotům, přestavuji si své přejícné sousedy a couvám.
Sice letos vysvědčení asi nebudou, propadlíci taky nebudou, ale já se zbavím stažených půlek, budu couvat a vytřu všem zrak. V životě není malých cílů, že :-)
Kdy jindy než teď ... sehnat bagr.
Od podzimu, kdy skončily stavební práce a sedláci u Chlumce dopadli lépe než já, jsem naháněla bagr, bagristu a firmu s terénními úpravami. Na pozemku mi zůstalo zhruba osm tatrovek hlíny, bordelu a krátery po stavebním materiálu.
Nemáme čas, nejsou lidi, budou vánoce, bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš ? To jsem nejčastěji slýchala v telefonu. Někteří mi už  ani nebrali telefon, ani ze slušnosti.
Nikdo neměl zájem a stále to stejné, jako píseň z flašinetu. 
Občas jsem si poplakala, občas jsem se smála jako trubička, koupila čokoládu a nebo zneuctila láhev se špuntem. 
Proteklo trochu vody v Labi a vše je jinak. Nemusím se vnucovat, nemusím telefonovat a žebrat, není potřeba se obnažovat, vše najednou jde. Bagr připravený na místě, bagrista nažhavený do práce, chlapi s kolečky plnými suti kmitají a mají v očích místo povýšeného vzdoru pokoru, mají totiž práci.
Přesně tu stejnou, kterou před několika měsíci tolik pohrdali. Elektrikář mi volal už pětkrát, instalatér má čas hned, jezírkář taky nelení, protože už se mu nezelení.
Kdy jindy než teď ... poslat balík.
Stála jsem na poště a na dotaz, jak to pošleme, jsem přes roušku vyvalila oči. Neposílala jsem balík od revoluce.  Do ruky, na poštu, do zítra, křehce a dalších dvacet služeb, o kterých jsem netušila, že existují. 
Posílám balík a vzpomínám, jak nám balíky posílala babička z Moravy. Jsem na tom úplně stejně jako ona tenkrát. 
Slýcháme se po telefonu, ale pět týdnů  jsem Sofinku neviděla. Jsem od rána do večera v kolektivu lidí, v centru možné nákazy a nikdy bych si neodpustila jí ublížit. Naše kontakty se smrskly na minimum a když mi v obálce přišel od ní obrázek, koulely se mi slzy po tváři.
Na oplátku, já jsem nemalovala, ale koupila zabalené interaktivní časopisy pro předškoláky, zabalené sladkosti a nějakou parádu, která se dá vyprat. 
V době, kdy kolem Země létají družice, jíme makrobiotickou stravu a otíráme vše nanovlákny, se učím skládat krabici na balík. 
Škoda, že jste u toho nebyli, milí přátelé. 
Na poště se potím a s oroseným čelem myslím na svou vnučku, že si balík asi převezme v rukavicích.
Nestávkuji, nebrečím a přijímám.
Učím se couvat, na zahradě maká bagr, balík jsem odeslala, tak se snad srovnám s dobou výzev se ctí. Nu a protože nám ťuká na vrátka zahrádkářská sezóna, přišli mi nádherné skalničky ... a pak, že si dnes nedám pracovní výuku na pozemku :-)
Krásné dny ve zdraví přeje blondýna.



sobota 21. března 2020

Holka od vody ...



Vodou objímaná, vodou pohlazená 
Od prvních okamžiků, kdy se zamilovaně spojila otcova spermie s matčiným vajíčkem a má velikost se jevila dostatečná, začala jsem na placentě surfovat plodovou vodou. 
Narozením do tohoto světa jsem od rána do noci vyřvávala v nízkých tóninách, vysoko jsem ladila, když mléka prs vydal méně. Vyklidněné, spokojené dítě se usmívalo pouze z plastové vaničky, kde si ráchalo ve vodě nohy, ruce a celé droboučké tělo. 
Na břehu řeky Moravy jsem dlouhé hodiny sedávala s promodralými ústy, s kyblíčkem plným vody jsem obcházela kamenitý sráz a spokojeně se vracela do náruče toku. Vnímala jsem mezi malými prstíky sílu, hleděla jsem do průzračných kapek v záři slunce.
Plout s hladinou jsem se naučila podstatně dříve než vrstevníci. Vklouznout pod hladinu a s otevřenýma očima sledovat ten úplně jiný svět nebo jen tak ležet na vodě. Pozorovat modrou oblohu se žlutým kolečkem za zpěvu ptáků.
Plavat, rozrážet tempy hladinu, kopat nohama nebo nabídnout celému tělu tenkou linii mezi vzduchem a životadárnou kapalinou je pro mne přirozenější než chůze po zemském povrchu. Nic nebolí, nic netlačí, všechny strasti se rozpustí ve vteřině jako smetanové eskymo bez ledu.
Ani ruce žhavého milence nedokáží pohladit, vzrušit  či nabudit. Ta vteřina, kdy tělo přijme každým pórem, každým milimetrem kůže vodu, je neopakovatelná.
Vodou fascinovaná
Jako zemský, vnímavý typ, nacházím jistotu a klid ve všem, nač si mohu sáhnout. S vodou vybočuji a sudičky mi do vínku tuto, možná rozmařilost, přisoudily na celý život a uvnitř mi jí hýčkaly.
Oheň sleduji s respektem, bojím se ho a přijímám ho jako nutnost pro lidskou obživu. U krbu či táboráku sedávám v úctyhodné vzdálenosti. Vzduch okysličuje mé receptory, když se ho nedostává, ovládne mne panika, tápu, dusím se. Zem, černá či hnědá, od prvního zeleného klíčku až po žlutý klas, voní chlebem, voní životem.
Pro své žití potřebuji všechny tyto elementy, jen jedním jsem až zvráceně přitahována, fascinována, vodou.
V době největších povodní jsem stála na kopci. Pod vodní hladinou se schovávalo celé údolí, rozpínavě, invazivně pohlcované vodou. Apokalypsa a přitom nejsilnější z emocí, které jsem kdy za svůj život do svého nitra přijala. Mísil se ve mně strach, bolest, slzy stékaly po tváři, ale nutno přiznat, byla jsem omráčená, vzrušená a silně fascinovaná.
Lidé kolem se báli, já se bála a přesto jsem obdivovala, jako silou se přírodní živel hnal údolím.
Vodě věnováno
Od malé trepetilky, sedící u řeky,  přes dospívající holčinu, která se nebála přeplavat řeku Labe tam a zpátky. Po mladou ženu, která během těhotenství nikde jinde nevnímala tak intenzívně své dítě a jeho pohyby, jako když plavala. Mé obrovské břicho přitahováno zemskou gravitací se pod vodní hladinou i s malým špuntem nadnášelo s takovou lehkostí, nelze zapomenout.
Až po zralou ženu, která si pořídila kus země a začala vnímat přírodu a dar vody úplně, ale úplně jinak. Se samozřejmostí jsem  ráno vstávala a večer usínala, z každého kohoutku teče průzračná tekutina, je jí dostatek a o hospodaření nemohla být řeč. 
Dostala jsem přes prsty, přehodnotila a hlavně nastavila ten žebříček jinak. 
Učím se žít s pokorou a když mé oči atakují celý den oblohu, zda vypustí pár kapek, stává se ze mne vděčný strávník života.
Jsem vodou objímaná, hlazená, jsem vodou fascinovaná a vodě věnuji toto malé a komorní povídání.
V současné situaci, kdy všichni nelibě neseme vztyčený ukazováček paní přírody, kdy bojujeme sami se sebou, zítra bychom neměli a nesmíme zapomenout na Světový den vody.
Protože, co si budeme povídat, ta krásná, rozmařilá a přenádherná dáma, s námi pomalu ztrácí trpělivost ...
















úterý 17. března 2020

Když město obchází fantom ...



Vždy, když začnu pochybovat, dostanu lekci. Chodí po našem městě, neviděn, neslyšen a maskován. 
/ což v současné situaci není zase taková dřina /
Vlepí do výlohy lísteček a zmizí.
Ocení práci prodavaček, lékárníků a všech držáků, kteří navzdory nákaze stojí v první linii.
Včera, první den celonárodní karantény přistál nenápadně ve výloze naší provozovny.
Žádné státní ani mezinárodní ocenění nevyváží tenhle lístek. 
Na obyčejném kusu papíru je neobyčejné poděkování, kterého si nesmírně vážíme.




A jak probíhal první den celostátní karantény v přímém přenosu, posuďte sami.

-  město se vylidnilo, před naším magistrátem stojí desítky lidí natěsnaných na sobě, v družném rozhovoru, s cigaretkou, s dětmi v kočárcích, rozestup na dva metry se nedodržuje, vedeme opět v celostátních periodikách na prvním místě. Fotografové snímají estrádu. 
- nemohu svým zaměstnancům dopřát komfort respirátorů, ještěže jednorázových rukavic máme dostatek. Alespoň šité roušky maličko pomohou.
Mnoho spoluobčanů je nosí na krku jako novou a moderní dekoraci, na ústa si je při kontaktu s prodavačkou nepřiloží.
- odevzdáváme stravenkové kupony na poště, jinak nelze. Pošta praská ve švech, nikdo nedodržuje nakázané rozestupy a že nevíte, co zde naši spoluobčané potřebují?
Zda se jejich losy ten den nepromění v zářivou budoucnost. A smutně odcházejí bez milionů, bez pečených holubů. Nepřiletěli.
Pošta smrdí dezinfekcí a stejně je mi těch ženských za přepážkou strašně líto, ta bezmoc a kvůli losům riskují tiše své zdraví.
- svítí sluníčko a mnoho spoluobčanů se doma nudí. Přijdou do obchodu, postaví se před vitríny, natáhnou vůni, pokochájí se a zase vesele odejdou dělat radost jinam.
Nechápete, já také ne.
-  sousedka hodně pokročilého důchodového věku si kupuje deset deka uzené rolky do fleků.
Má ráda čerstvé zboží, zítra si přijde pro kuřecí čtvrky, ty si hodí jen tak na máslo a opeče.
Chce si povídat, je doma sama a je to depresivní, ani turecký seriál nenahradí živou prodavačku.
-  do lékárny pouštějí po jednom a mnoho lidí se diví proč ?
- lavičky na náměstí jsou obsazené, pije se krabicové víno, přikusuje kabanos, sem tam přiletí i pochoutka pro skupinu psů. Slunce v duši, pohoda.
-  ve vietnamském obchodě nádherně voní právě uvařená rýže a lidé si dělají zásoby na horší časy.  Karton tabáku, papírky, dvě tři láhve šnapsu, nějakou láhev vína.
Kupuji dezinfekci, zde ji mají zaručeně. Nikoliv vnitřní, na ruce. Jsem tu jediná, kdo si chce dezinfikovat končetiny.
Mám vše v přímém přenosu, nechci a musím být účastník.
Dívám se na cedulku od fantoma, svítí ve výloze a hřeje.

Věřím nám. První dny jsou vždy náročné, složité a nikdo se nechce vzdát své svobody.
Věřím zdravému rozumu a doufám, že procházky na sluníčku budou do přírody, nikoliv do obchodů, výměna losů počká a s dezinfekcí trubek, jak vtipně naši spoluobčané glosují, se počká až na doma.
Přeji jen a jen zdraví ...




sobota 14. března 2020

Hořkosladká chvíle ...



Poliklinika praská ve švech. Přiznám se, jsem překvapená.
Nemáme se hromadit, nikdo z nás se nechce vzdát svého termínu vyšetření.
Ani já ne, čekám na něj tři měsíce.
Proti mně usedá žena mého věku s korpulentní matkou.
Špičkují se, glosují situaci a v mezičase si dezinfikují ruce.
Domlouvají si návštěvu diabetologie, kardiologie a starší žena se dožaduje návštěvy praktického lékaře. Došel jí B-komplex.
Její dcera si ťuká na čelo a s díky odmítá se slovy, že nebudou vymetat čekárny.
Soubor vitamínů nakoupí v každé lékárně, ale obávanému viru odmítá jít naproti.
Nechci a poslouchám. Nechci a závidím.
Nemám se s kým láskyplně dohadovat, pošťuchovat.
Má máma sedí na obláčku, pije turka a jak jsem jí znala, ten B-komplex by potřebovala ve dvou baleních.
Zvoní mi telefon, bože, jak já nesnáším hovory na veřejnosti.
Na tento jsem čekala 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.
Z očí mi vytryskla první, druhá, desátá slza. Koulí se mi po tváři jako hrášek, přesolený.
Z ordinace vychází má primářka, ano, přesně ta. Věřím jí, je totiž geniální.
Vcházíme do potemnělé místnosti.
Ulehám na levý bok, do úst mi vkládá náustek a slzy tečou stále mimoděk.
Má bývalá šéfka mi hladí vlasy v domnění, že se bojím.
Zavádí optiku do mých úst, ztěžka oddychuji. Rejdí kabelem mým jícnem, dožaduje se vstupu do žaludku. Projíždí jednotlivé řasy, odebírá histologický vzorek.
Vyšetření skončilo a usedáme spolu za jeden stůl.
Žena, která vedla celé oddělení, ve svém věku nádherná, usrkává kávu.
Směje se a hřímá, jací jsme my zdravotníci poseroutkové. 
Směju se i já. Vysvětluji, že to tekly slzy štěstí.
Čekala jsem 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.
Lékařská zpráva doťukaná. Podáváme si ruku, ze zvyku. Bez rukavic a s pevným stiskem.
Popřejeme si štěstí, zdraví a vycházím do života.
Do tváře mi svítí slunko. Hlavou mi letí tolik myšlenek, tolik emocí.
Proč se člověk dozví velkolepou zprávu a má v břiše kabel ? Proč se tyhle chvilky nasunou do nevhodného termínu ? Proč, proč ? 
No protože je to život.
Kupuji svazek tulipánů a spěchám. Zapaluji svíčku a hladím mramor, studený.
Komu jinému říct .... Mami, já v ruce držím stavební povolení !











Najít pár fotografií, které jsem tu neprezentovala, oříšek.
Miluji to místo, našla jsem ho a bylo mi souzeno. Přesně vím, člověk nesmí stáhnout gatě před brodem.
Krásný víkend vám přeje blondýna, která drží v ruce stavební povolení a jde pomaličku, polehoučku za svým snem.

úterý 10. března 2020

Srdcovka ....



Jsem likvidátor. Nekupím, neskladuji, neudržuji, neopečovávám.
Jak se mám zúčastnit výzvy u Martiny  , když mám do vášnivého sběratele daleko ?
Místo známek mám 40 vzrostlých travin, místo motýlů kaktusy, na parkovišti mi místo několika veteránů stojí jeden malý korejský fešák, králíky jsem nahradila třemi věčně unavenými kočkami.
Jenže to bych nebyla já holka blonďatá, abych nějaké to srdce od srdce nevyšťourala ....






















Srdce darované od srdce je nejkrásnější sbírkou, kterou jsem dostala povětšinou od mé dcery.
/ náušnice vyráběla všechny sama /
Vždy, když mi jedno darovala, dřela na něj celé léto na brigádách, o to víc mne dnes hřejí a těší.
To poslední, s modrým kamenem jsem si koupila sama jako vzpomínku na Benátky.
Jak symbolické, modrá je naděje, modrá je víra v to lepší, do Benátek, do Čech, do celého světa....

sobota 7. března 2020

ŽENÁM ...


  "  Žena, která si ostříhala vlasy, je připravená na to změnit celý svět. "
                                                                                             Coco Chanel

Píše se rok 1985. Čerstvá, krásná absolventka zdravotní školy cítila, že svou výjimečnost musí nutně něčím podtrhnout. Plakala má generálka / rozuměj tím nejmilejší maminu /, otec zapil panákem koňaku. Po celé hlavě jsem měla jeden centimetr vlasového porostu.
V této době s ježkem na hlavě chodili chráněnci Ústavu sociální péče, aby jim po hlavě nepochodovaly zástupy hnid a vší. Též kriminálníci při nástupu do výkonu ve vazební věznici.
A já. Otáčeli se za mnou mladí, otáčeli se za mnou staří.
S výrazem absolutního šoku mne na koronární jednotce vítala má primářka. A řešila nejen můj krimi vzhled, ale i skutečnost, jak si připevním sesterský čepec.
Ještě toho dne, odpoledne zasedala mimořádně svolaná závodní rada ROH, aby situaci vyřešila.
Předseda rady navrhoval připevnit čepec gumičkou nebo tkaničkou, záhy naznačil  řešení, že si povinnou součást sesterského kroje budu lepit páskou. Proti této možnosti se zásadně postavila dermatoložka s tvrzením, že při zapaření podbradku si vypěstuji dermatitis.
Po několika hodinách se komise usnesla, že dostanu papír na hlavu.
Znění textu, které mne omlouvalo z mladické nerozvážnosti, mi jako první zdravotní setře v severočeském krajském městě  Ústí nad Labem dovolilo sloužit na oddělení bez čepce.
Než mi vlasy dorostou.





"  Elegantně vztyčená cigareta u kavárenského stolku dělá korpulentní ženy štíhlejšími. "
                                                                                                                       Václav Kubín 

Vášeň šílená, nezměrná a spalující, tak můj život ovlivnila cigareta.
Tenká bílá trubička naplněná voňavým tabákem, labužnický nádech, rakovinný výdech.
Kudy jsem chodila, tudy jsem kouřila. Milovala jsem zasněně sedět, pít kávu a kouřit a kouřit a kouřit jako tovární komín.
První cestu letadlem jsem neřešila, že spadneme, že se utopíme v moři, rozsekáme na kusy ve vysokých horách. Mou mysl jednoznačně blokovala skutečnost, jak já a můj závislý mozek přežijeme let bez kouření.
Dvě hodiny před odbavením jsem nervózně poskakovala po letišti, nikoliv z prvního letu, ale v rámci abstinenčních příznaků. Zapadla jsem do první letištní kavárny a objednala si kávu.
Jedna cigareta, druhá, třetí, čtvrtá, pátá. Během malého šálku černého moku jsem do plic pod tlakem rvala vražedný nikotin. Hlava mi rotovala kolem osy jako kedlubna.
Do letadla jsem nastupovala zhulená doslova a do písmene.
Vypila jsem nejdražší kávu svého života za 189 korun českých. / před 25 lety i dnes pěkná raketa /





"  Nejsilnější zbraní žen je jejich slabost ."
                                   Napoleon Bonaparte

Miluji cesty po zemi, kterou blahodárně protéká veletok Nil.
Horké dny ve stínu luxorských monumentů, vdechuji do svého nitra historii, ztrácím se v bozích a toužím své tělo utápět v potu či ve vlnách slaného moře.
Těším se na návštěvu Káhiry a národního muzea. Poprvé, podruhé, potřetí.
Dívám se na posmrtnou zlatou masku vladaře Tutanchamona a v břiše sebou střeva hází ze strany na stranu. Střevní kličky bublají, poskakují a bude nejvyšší čas se poohlédnout po toaletě.
Přízemí, plno. Zkusím to o patro výš. Zde je fronta jako na banány za totáče.
Zkusím to o patro výš. Zpomaluji a půlkami si jistím krok. Zpevňuji svaly, přesto cítím, že to každou chvilku pustím. Má páteř dosahuje maximálního narovnání, jdu jako pravítko.
U dveří stojí příslušník policie a samopalem určuje počet lidí, který vstoupí dál.
Potím se, jsem bledá a anglicky prosím, ruce prosí a policista kývá hlavou, že musím do fronty.
Břichem projede další peristaltická vlna a já zařvu jako tur :  " Pusť mne nebo se poseru ! "
Rozestupuje se ulička a já se samopalem v zádech vidím konečně světlo na konci tunelu, záchodovou mísu.
Zbytek nádherné expozice jsem si prohlédla naostro, protože čest spodního prádla jsem neuhájila.
Ale od té doby vím, že se domluvím po celém světě česky.






" Archeolog je ideální manžel. Čím je jeho žena starší, tím je pro něj zajímavější. "
                                                                                                           Agatha Christie

Za okny hustě sněžení. Meluzína škrabe svými nehty o dřevěný rám. Noc je mladá a na obloze vyskakují první hvězdy, aby provázely poutníky po cestě životem.
V krbu praská a plamínky tančí.
Ležím spoře oděná, peřina hřeje a kapička parfému smyslně volá. Milý se naklání, zorničky očí probleskují přes přivřená víčka, dva čertíci tančí. Posečkej milá, hodím si sprchu a v mžiku mne tu máš.
Natěšená, sladce nabuzená, v teple a přítmí pokoje čekám.
Chrrrrr, chrrrrr, mlask. Probouzí mne zachrápaní, které zaburácí z mého hrdla, z koutku mi teče slina.
Ležím na zádech, chrápu jako medvěd. Fuj.
Rozhlížím se po místnosti, kde mám milého ? Sedí ve svitu televizní obrazovky a hltá obsah.
Běží krásná zrzavá a smyslná Gábina, střílí a zase běží. Milý sleduje každý její pohyb, každé gesto a na mne se dívá takovým tím chápajícím pohledem. Kouzlo okamžiku se rozplynulo.
Nemám ráda biatlon. Nesnáším zrzavé ženské.
Počkej, Gábino, taky budeš jednou chrápat !!




Milé ženy, přeji vám vše krásné, vše nádherné.
Hýčkejte v sobě bohyni, která i přes své chyby dokáže přitáhnout lačné oko každého muže, prosazujte svou výjimečnost, nebojte se položit sebe i svou čest na oltář neřesti a  nezapomeňte zůstat své .... vaše blondýna.