LEDEN V KOSTCE ....

Všimli jste si, jak kolem nás prosvištěl ?  Měsíc ovoněný pomeranči, mandarinkami a předsevzetími.

Dnes jsem si při psaní komentáře uvědomila, že mám tento měsíc hlavně o odpočinku, o relaxaci.

Jako naši rozumní a šikovní předci daleko víc spím, déle se ovaluji na lůžku a užívám si teplo pod peřinou. Mám víc času na sebe, dopřávám si masáže, kosmetiku a rozmazluji si žaludek a celý organismus. Po svém prvním žlučníkovém záchvatu, který jsem si odtrpěla po vánočním přežíraní, svou pozornost věnuji úklidu tělesné schránky. Zbavuji se naplavenin, odpadají i kila a jídelníček promyšleně napravuje špatnosti mnou páchané.

Hodně čtu, nesmím zapomenout poděkovat Veruce , že mne stále inspiruje nejen v této oblasti. Stihla jsem i mnoho krásných filmů,  já jsem do svého ledna pustila více péče o sebe než jsem zvyklá po celý rok.

Každý, kdo má jen malou pochybnost, že právě toto válení je nevhodná cesta, udělejte si chvilku času a poslechněte  rozhovor s profesorem psychologie klinické a lékařské  Radkem Ptáčkem / pro dámy podotknu, že je na něj skutečně nevšední pohled /  na Reflexu. O našem životním stylu, našem žití, o tom, že láska skutečně prochází žaludkem a naše střeva ovlivňují celý náš život.

Naše bytí ovlivňují i naše lásky. Soptíček po půl roce ve školce nejvíce ocení, odchod po obědě. 

Je to pro spoustu dětí nejkrásnější dárek, úplně přesně si pamatuji, jak já jsem měla spaní po obědě za trest. Dívala jsem se po ostatních dětech, budila je, štípala, mluvila jim do uší nebo je za ně různě tahala. Místo spaní jsem stávala na hanbě.

Soptíček vyžaduje produkci koled v celodenní formě a hlavně tvorbu. Malujeme, stříháme, lepíme, krupičkujeme, barvíme. Sněhuláků jsme vyrobili nepřeberné množství.

Označila bych toto období zatím za nejkrásnější,  dětský svět  ještě není zatížený přetvářkou, vychcaností a falší, tudíž je osvěžující a objímající.

Přála bych si, aby nikdy neskončil. Také jsem již vyplnila přihlášku na další Pohádkový pobyt na horách pro maminky, babičky a děti. Bude to opět jízda, kdy si v domě plném uřvaných dětí a hysterických matek a babiček / já budu obsazovat v hysterii první příčky / sáhnu na loňské vavříny, kdy jsem běhala za rozjetou vnučkou po kopcích a svazích hor.

Honím stavebního šimla, v rámci vyjadřovacích řízení se k mé  " zotavovně " bude vyjadřovat ještě kníže Schwarzenberg jako můj nejbližší soused, městské muzeum jako nejvyšší činitel v oblasti vykopávek. Včera jsem měla schůzku se stavebním mistrem, kde jsme se na tajnačku dohodli, že v případě nálezů kosterních pozůstatků našich předků, dojde k rychlému a nevratnému zalití do betonu.

Nechci mít ze zahrady poutní místo. Jistě se bude jednat o trestný čin, ale mít u travin cedulky, že zde zemřel Alois Brtník z Řehlovic, tak to fakt nemusím.

Další laskominou ve stavebním úsilí je skutečnost, že na jednu cestu je nás 40 vlastníků, kteří se musí vyjádřit a souhlasit s mojí stavbou. Nenarodila jsem se na šťastné planetě ?  Není z těch všech, skoro většina v důchodu a moje stavba je bude rušit a iritovat. Další výzva, která pokud se podaří, bude ověnčená vavříny.

Zahrada pod nánosem sněhu neztrácí své kouzlo a já obcházím každý stromek, každou rostlinku, zda je v kondici, zda má dost vláhy a těším se, až poprvé kopnu do tmavé hlíny. Raduji se z dostatku vláhy, ten letní deficit nám dal všem za vyučenou. Mám ve stavebním nákresu počítáno s jímkou srážkových vod, aby ani kapka nepřišla na zmar. Je to jediné řešení, voda bude cennost a je třeba si toto včas uvědomit. Pohled na řeku Labe přestal byl bolestivý, konečně jejím korytem protéká dostatek vody.

Můj blog přežil krásných osm let a já bych chtěla ještě jednou poděkovat všem, kteří podporují svými komentáři mé snažení, ty křižovatky jsou vyčerpávající. Ale dávají mi pocit bezpečí bez spamů na porno či produkty mužské erekce.  

Ráda bych se odvděčila a vracela vám v dalších letech vaši investici a svůj koníček dále rozmazlovala a hýčkala.

Loučím se s měsícem, který odplouvá na obláčku sněhových vloček, jenž nám ukázal přenádherný úplněk, zvýšil nákupní horečku díky slevám, slunečnice do krmítek pro ptáky se prodává na metráky, díky ní pak sledujeme tanec sýkorek, hrdliček. Lednová předsevzetí prošuměla jako novoroční sekt a přesto, hýčkejte se, jsme tu jen chvíli.

Nadevírám měsíci, který posune světelnou pohodu zase o maličko dál, slunce tu s námi bude a když polaská naše bytí, co může být krásnějšího než nové ráno zalité jeho paprsky.

ČTVERO ROČNÍCH ZASTAVENÍ POD SCHODY ....

JARO

já
Mám rýmu, v hlavě mi buší stovky permoníků, pokouší se o mne.
Bolí mne celý, celičký člověk.
Dopoledne s horkým čajem, s bílým aspirinem.
Ležím pod přikrývkou, tělo se potí, tělo bojuje s miliardou nepřátelských bakterií.
Nebo jsou to viry, prvoci či dokonce láčkovky ?
Netuším, vše se bouří. Jen má pracovní doba volá, hola.
Nastupuji do vozu.
Dlouhé provazce deště bubnují do kapoty, stěrače nestíhají ani na maximum.
Psa by nevyhnal do té sloty.
Byť bílý den, tma, neútulno, nepříjemno.
Vjíždím pod viadukt a naše oči se poprvé potkávají.
Moje reflektory mu svítí do očí.
on
Sedí pod traverzou schodů a rezignovaně hledí.
Pod tělem uložený karton, jeden, dva, tři.
Musí být mokré. On musí být mokrý.
Postava zachumlaná do šedých hadrů, kolem krku zářivě žlutá šála.
Kontrast, který píchá.
11 : 45 svítím mu do obývacího pokoje ?
Když má rýmu, dá si také horký čaj s aspirinem?
Smrká také do kapesníku nebo do rukávu ?


LÉTO

já
Nedalo se spát, kolikátá tropická noc ?
Nepočítám je. Spím nahá.
Kočky by kožich svlékly okamžitě.
Přehazuji se na lůžku, jedna strana, druhá strana.
Natáčím si vodu z vodovodu, je vlažná. Fuj.
Sprchuji se, kohoutek se přiklání k té modré.
Atakuji svým zrakem hodiny, bože, ta noc se vleče.
Táhne se.
Přehazuji se, hledám polohu, nesnáším pařáky.
Usínám a budí mne halasně a vyzývavě displej mobilního telefonu.
Opět se sprchuji, jde to spočítat, kolikrát za noc ?
on
Leží pod schodištěm.
Den už nakousl jitřenkou svůj krajíc a venku je hic.
Ruce pod hlavou, pod tělem nakrabacený karton.
Roztažené nohy, špinavé, chlupaté.
4 : 15 svítím mu do koupelny ?
Přemítám, jaké je neosprchovat své tělo po propocené noci ?

Nepřevléknout své vyvoněné tělo po ranní sprše do čistého oblečení, nevyčistit si chrup.
Neotřít si konečník po vykonání potřeby do bělostného toaletního papíru.
Neomýt si ruce po vykonání potřeby, jde to vůbec ?


PODZIM

já
Dojídám teplou ovesnou kaši. Zasypanou ořechy, zalitou medem.
Maličko skořice, maličko javorového sirupu.
Špičkou lžičky se dotýkám jazyka a chuťové pohárky tančí.
Ano, ještě kávu.
Ano, ještě zprávy, novinky, blog.
Za okny sílí prudký vítr. Žluté listy létají vzduchem, větve stromů se ohýbají.
Ze strany na stranu, meluzína.
Dopíjím kávu. Zvoní alarm, hlásí výpadek chladícího agregátu.
Hola, práce volá, hovězí kýta potřebuje svou teplotu.
on
Dnes má návštěvu.
Na kartonech sedí dva.
Dvě postavy blízko sebe na jednom kartonovém papíru.
Jí rohlíky a zapíjejí krabicovým vínem.
9 : 30 svítím mu svými světly do kuchyně ?
Jak se žije bez plné ledničky, kde stojí v regálu mléko, jogurt, ovoce, zelenina ?
Bez snídaně, bez teplého oběda, bez ovocné svačiny či bez večeře.
Bez židle, stolu, talířů, prostírání, servítků či párátek.


ZIMA

já
Za okny noc svírá mráz. Arktický chlad do rozmazlených českých luhů a hájů.
Vrstvit, vrstvit a nevynechat, povinná výbava ruského mužíka.
Sypu sýkorkám a prsty přimrzají ke krmítku.
Bunda s kožíškem, rukavice, čepice, huňaté boty.
Opouštím zateplené zázemí.
A první ranní rozcvička, škrabu zamrzlá okna.
To je samec, zalézá do konečků prstů, nos mám jako po třech rumech.
Je minus 10, může člověk chodit ven ?
Není to trestné ?
on
Vjíždím pod viadukt a má světla osvítí ležící postavu.
Pod převisem schodů leží homole lidského těla zabalená do oranžové deky.
4 : 15 svítím mu do ložnice ?
Bože, ten člověk tu leží, skoro na zemi, bez postele, bez peřin.
Bez závěsů, bez záclon, bez nočního stolku s pěknou knihou.
Bez lampičky, bez ženy, bez dětí ?

Každý strůjcem svého štěstí, já i on.
Přijímám lekce pokory. Mám  moc malý byt, mám moc velký byt.
Protáhnu velblouda očkem jehly ?
Lamentuji, přehrávám, stávkuji.
A pak vidím oranžovou deku na skoro holé zemi.
Memento dvou světů.
Já, on.
Nechci ležet pod schody, nechci mrznout.
Udělám a chci udělat vše, abych nemusela spát čtvero ročních období pod schody ...

Včera, dnes a zítra ....

VČERA

Vážení a milí přátelé, kamarádi, příchozí,

chci Vás všechny co nejsrdečněji uvítat na mém blogu, popřát Vám příjemnou zábavu při prohlížení obrázků. Ty vznikly hlavně pro moje potěšení, zobrazují, co mě baví, jak trávím volný čas, kde hledám inspiraci. Mým největším koníčkem je pěstování hybridních orchidejí, péče o ně, ráda získávám informace z médií, ještě raději o nich diskutuji s kytičkovými přáteli, kteří tomuto kouzlu také propadli. Velkou láskou jsou dva kočičáci, kteří jsou nedílnou součástí naší rodiny. O toto i jiné zážitky a postřehy ze života se s Vámi všemi ráda podělím.

Můj obrázkový blog otevírám na začátku nového roku 2011 a chci Vám popřát, aby Vaše kroky životem byly veselé a hravé jako jsou naši kočičáci, rozkvetlé, voňavé jako jsou moje orchideje a stejně sladké a šťavnaté jako naše dortíky.

Vaše Simona.  

 V lednu se hubne, rozvádí a zakládají se blogy.
Úvodním textem jsem si v lednu před osmi lety začala šlapat nesměle cestičku jako Beallara na blogu Ve světě orchidejí. Jako statistický prvek / já vím, Petře, tak dokonale to v životě nedám jako ty / zde humorně vyzní skutečnost, že má návštěvnost za měsíc byla 23 lidí a komentáře nula. Žila jsem si ve svém malém blogovém mikrosvětě a polehoučku, pomaloučku přijímala příchozí.
Relativně mi trvalo než jsem pochopila, že dokážu přitáhnout i textem.  / jo, blonďatý někdy bývá příbuzný ke slovu tužší až tuhý / Mé neuměle formulované věty, slova, myšlenky, to vše čekalo na správný okamžik, na vhodnou příležitost. A mělo to tak být, když si začne člověk šlapat svou cestu skutečně od píky, váží si každého komentáře, váží si každé myšlenky, která je přijata i nepřijata. Není rychlokvaškou, protože nálev na zalití domácích okurek je v tomto kontextu promakaný, procítěný a ověnčený trpělivostí. / lepší používat na zálivku ocet z Bzence /
Přiznám se, že i já jsem se na chvíli ocitla ve slepé uličce. Všichni chtěli stejné stránky jako Monika z Kopečku, všichni chtěli fotit hmyz jako Ajka a já to tak necítila. Nechtěla jsem mít něco, co všichni.
Toužila jsem mít něco svého, něco osobitého. / omlouvám se entomologům, hmyz je fajn /
V lednu se hubne, přestává se kouřit a narodila se Blondýna.
Opustila  jsem svůj klidný přístav u orchidejí a začala manévrovat do úplně jiných vod. Bez záchranného kruhu, bez navigace, bez jištění a naplno, jak jinak. Blondýna, ta občas hloupá, ta občas naivní, ředitelka planety, komik, který na sebe napráská v rámci psychoterapie neuvěřitelné s tím uvěřitelným.

DNES

Když se začnou články objevovat na titulní straně Blogu cz., přijde neskutečná, obří radost. K veliké nelibosti některých blogujících jsem se stala oblíbencem několika hlavních adminů a přišla závist, stala jsem se ze dne na den osinou v blogové řiti. Obyčejná blondýna, co si tajně píše o články na slide.
Smutné, trapné, odvrácená tvář, která občas bolí.
Koníček, skutečný kůň. Možná si někdo z těch přejících ve své podstatě neuvědomil, že nad svými články dlouze přemýšlím, připravuji si text, jsem sama k sobě náročná a netoužím publikovat každý prd, který kolem mne proběhl. Že za mým blogem je práce, je úsilí, nikoliv prvoplánovitá atrakce.
Možná neuvěřitelná drzost, touha se vymanit právě z područí něčeho, kde jsem byla doma, zatoužila jsem po změně.
Měla jsem na Blog.cz domov, zázemí, komunitu, to jsem obrečela, ale při posledním článku jsem si poprvé sáhla na fakt, že chci a musím odejít na novou adresu.
Jsem drzá, jsem drzá, jsem drzá, přesto s obrovskou pokorou děkuji.
Že jste stále se mnou, že vám stojím za to proklikávání křižovatkami, semafory, přechody.  Že mi zůstal můj panovník / díky, Drahý /, že si mne našel i blogový fantom Freddy.
Mé poděkování je upřímné, protože bez vašich komentářů, bez vašich návštěv se jeví svět podle Blondýny poloviční, průměrný a mnohokrát jsou to perly, drahokamy a vybroušené skvosty.
Jako například tento od Miloše :
"  Opravdu obdivuhodné, ty bys mohla vystupovat v reklamách na hubnutí.
Já v tomto nikdy žádných zázraků nedosáhnu, protože bez sladkého se neobejdu. Potřebuji si  
 " obalit " nervy : )
Na Vánoce jsem dostal od jednoho syna, který mou slabost dobře zná, jako dárek krabici s čokoládovým nářadím. Nejdřív jsem se snažil ovládat a snědl jsem šroubovák, jenže mně hodně chutnal, přidal jsem kleště a druhý den jsem snědl zbývající nástroje ".

ZÍTRA

Tento článek plný emocí, takový trochu bez ladu a skladu, vznikl z jednoho prostého důvodu.
Mých osm let je nic, je to  prdeček, je to zrnko prachu.
Netřeba oslavovat, netřeba se bujně radovat, stačí jen blogování praktikovat, chlácholit  jej na hrudi své i mých přátel, komentujících nebo jen očumujících.
Ale přeci jen na závěr. Svět blogu prý není, co býval a jeho hlavní vlna nadšení se přes nás přehnala, aby se rozmělnila do moderních sociálních sítí. Třeba ano, třeba nikoliv.
Mnohokrát se stane, že dojde jiskra, inspirace, potřebná motivace a dostaví se deprivace. Chápu, rozumím, mnohokrát právě virtuální svět musí ustoupit tomu reálnému.
Projde touto etapou každý, přesto bych se přimlouvala ... než na svém blogu odkliknete odkaz Smazat celý blog, rozvažte, zpomalte a dejte si čas. Některá rozhodnutí totiž bolí :
Milá Simčo,
už Tě někdy bolelo srdce ? Mě bolelo včera, když jsem četla tvůj email. Moc ti za něj děkuju, já si držela fakt na srdci ruku, trochu jsem se styděla, že jsem z blogu tak zdrhla a zároveň jsem byla tak překvapená, jak může můj blog působit ....

MÁVÁ VAŠE BLONDÝNA, DĚKUJE A TĚŠÍ SE NA DALŠÍCH OSM KRÁT OSM BLOGOVÝCH LET. 
/ NEJMÉNĚ /

O barevném lednu ...

Prý je leden smutný, šedivý.

Procházím se po svém drobném kousku půdy, dívám se na stromky, keře. Vím, o každém své, sázela jsem ho, zalévala a kochala se jím. Co projde srdcem, zanechá stopu.

Podobně je to i s barvami, kdo chce, vidí je po celý rok a vůbec nevadí, že mráz svírá krajinu.

Z deníčku zamrzlé babičky ...

Jdu vyzvednout můj poklad a v duchu licituji se svým svědomím, zda ručička tachometru ukazovala vždy správnou rychlost na dálnici. Jistě, jsem přesvědčená, že když spěchám za vnučkou, jeví se překročení maximální rychlosti jako polehčující okolnost. Budu doufat, že v případě projednávání pochybení bude dopravní inspektor také zamilovaný dědeček a nebo se zaláskuje do mne.

Před třídičkou maličko znejistím, nerada bych, aby mne Soptíček opět zapřel.

Moje babičkáááá .... rozléhá po místnosti a do náruče mi vletí docela malé kudrnaté klíště.

Zavěsí se mi kolem krku a drží, nepustí a drží. 

Taková bývají setkání odloučených prarodičů a vnoučat, radostná, bujará a objímající. / někdy a podle nálady ! /

Abychom z toho nedělaly ostatním Silvestr, jdeme se do šatničky převléknout.

Hromada rozličného oblečení, punčocháčů, kalhotek a jiných, má za následek, že má vnučka domů odchází ve spodním díle od pyžama. Na mou obhajobu, jak se mám vyznat v takové nesourodé pyramidě hadrů ?  Příště se budu dožadovat rozpisu.

Na obligátní dotazy typu, co jste dneska dělali, kde jste byli  a co jste měli k obídku, se dozvídám velice zajímavou informaci. 

K obídku jsme dneska měli bramboráček a granulky. Hlavou mi vrtají ty granulky a dotazuji se, zda byly psí nebo kočičí, Soptíček nemá problém identifikovat. Ochutnal v době lezení po zemi oba druhy. S roztomilostí sobě vlastní, s šibalským úsměvem, se přiklání k těm psím.

Zřizovatel a provozovatel školky by se jistě podivil nad tak bohatým stravovacím programem, který zahrnuje i nepostradatelnou součást  s 3-omega kyselinami pro skvělou a lesklou srst.

Jako magnet mne přitahuje zeď plná dětský výtvorů. Od nalepených podzimních listů až po hromady sněhu z dílny malých dětí, jejichž ručky neuměle a kostrbatě ladily život kolem nás na kuse bílé čtvrtky.

Hledám, nakukuji a už ho vidím. Sněhuláka namalovala Sofinka Š. Několikrát ho prstem důrazně ukazuji své vnučce a ta krabatí nosík jako harmoničku. 

Poťukávám, pýřím se a zdůrazňuji, nahlas. Aby všechny maminky, babičky, dědečkové, ale i uklízečka, aby všichni slyšeli, jak jsem pyšná na ten kouzelný obrázek.

Soptíček se dívá, maličko se mračí a s podivem, nic neříká.

Ale říká, hned vedle maminka. Ten obrázek nemalovala Sofinka Šormová, ten malovala Sofinka Šafářová.

A jsme doma !!!  Proto se má vnučka tvářila jako bůh pomsty, já jí nutila cizího sněhuláka !

Jistě pro další její tvorbu je důležité, aby v budoucnosti měla i slavná aukční síň Christie´s jasno.

Šormová nelze zaměňovat za Šafářová, to by vyznělo hodně hrubě a ve výsledku to srovnání například Rubens a Picasso, jasně jiná malířská škola, možná i jiné století, že.

Na svou obranu mohu ještě nastínit i veliké překvapení obou rodičů mé vnučky, protože dle vyjevených komentářů pravděpodobně půl roku obdivovali, achali a jinak poskakovali kolem výtvorů úplně jiné dívenky než mají doma !!

Cestou domů jsme si se Soptíčkem slíbily, že spletitost falzifikátů napravíme a namalujeme spousty sněhuláků, sněhu, uhlíkových knoflíků a hromady vloček. 

Za poslechu vánočních koled Tichá noc, Půjdem spolu do Betléma, které má vnučka miluje a stále vyžaduje, jsme tvořily. Vlastně se přiznám, že takhle v lednu bez narvaných obchodních center, přetlaku reklamy v televizi, jo, taková koleda má kouzlo.

Za oknem padají skutečné vločky, z reproduktoru zní Pásli ovce Valaši, usrkávám sypaný čaj s vanilkou, v obýváku při každém kroku opadne půl kila jehličí z kanadské jedle a moje vnučka mne buzeruje, že jsem špatně vyrobila kolečko k panu sněhulákovi. 

Je blbé cítit v lednu vánoční atmosféru, řeknu to asi takhle ... lepší v lednu než nikdy.

Podstatně výživněji se jeví příchod otce ve večerních hodinách ze zaměstnání. V pyžamku, po večeři běžím se svým pokladem potěšit tatínka u vstupních dveří.

Soptíček se mi navine kolem krku, negativně kroutí hlavou a odtahuje se od muže, kterého má napsaného v rodném listu a se kterým žije přes tři roky ve společné domácnosti.

Vypadá to, jako kdybych ji celé odpoledne očkovala, vybízela a jinak hanila, je to jako v hodně špatném filmu, propadla bych se hanbou do Západního, houby, do NDR.

Červenám se, omlouvám se, podtrhne to naše skvělé vztahy, budu ještě více oblíbená tchyně než jsem. Místo otce dorazil místní úchyl, tak nějak by se to dalo shrnout.

Ještěže celou trapnost situace naředil příchod matky ze zaměstnání, jinak bych jako výchovný element neobstála a na styk se svou vnučkou byla nucena vypisovat a žádat o devizový příslib.

Ve starém Římě vladař pro své plebejce pořádal hry, které doplnil o bochník chleba. 

Já v novodobém Česku dostala od své vládkyně pro potěšení duše hry, koledy, sněhuláky, satisfakci na téma malířská škola v praxi a to nejpodstatnější, chléb nahradily granule.

Přeji vám kouzelný, zasněžený víkend, mrazivou nadílku za oknem a zkuste si vyrobit nějakého sněhuláka, vaše duše pookřeje, poskočí a svět kolem nás bude mít laskavější rozměr.

A opět s vykřičníkem ...

V kalendáři - leden 2013

Vstupuji do Nového roku 2013 s jateční váhou, mám krásných 107 kg. Beru léky na tlak, antidepresiva, léky na spaní. Nebaví mne kromě jídla na světě vůbec nic.
Jako spouštěcí mechanismus mé změny k jinému životu dodnes slyším slova mé obvodní lékařky, která mi velice formálně oznámila, že se s bídou dožiji věku 60 let.
Když dojde k takové razantní satisfakci, je to buď rychle začít a nebo se pomalu zabíjet.
Zvolila jsem alternativu první. Změnila jsem od základu život.
Jídelníček, návyky, pohyb, sebevědomí, láska k sobě jako k člověku, své já jsem povýšila na to nejdůležitější. Našla jsem svou cestu za životem, za láskou. Přestala jsem přežívat, začala jsem žít plnohodnotný a kvalitní život.
Jako žena jsem rozkvetla, pořídila jsem si nový šatník a nebála jsem se obléknout, protože jsem přestala nakupovat v těhotenské módě.
Celý ten rok mé proměny mohu hodnotit jako nejkrásnější v životě, protože jsem se probojovala k metě nejvyšší, na váze ručička ukazovala 72 kg.  / odhodila jsem 19 kg tuku a 16 kg vody vše nahromaděné v těle, když si člověk představí toto množství v nákupním košíku v kilových baleních mouky a oleje, smutný obraz /

Mezidobí

Zhubnout je jedna strana mince, udržet je druhá. Pro každého těžší a náročnější.
Zajetý jídelníček pro mne není problém, protože stále miluji zeleninu, ovoce, problém mi nedělají luštěniny, maso jím jen bílé a ryby. Dokáži si uvařit jen sama pro sebe a denně.
Pohyb v tělocvičně jsem vyměnila za práci na zahradě. A má lékařka mi postupně zrušila všechnu medikaci, nenavštěvuji ani psychologa, ani psychiatra, protože můj život má rozměr tak bohatý, že si už chemií pomáhat nemusím.
Když hřeším a já hřeším, přeladím se po prasárničce do najetého módu, miluji sladké. Když si zavdám, okamžitě disciplinovaně najedu na jídelníček. Když si proleji své já milovaným šampíčkem či ještě milovanějším proseccem, druhý den asketicky prolévám své ovíněné já vodou a bylinkami.
Výsledkem je mi stav, že jsem se naučila žít sama se sebou, sama se svou hlavou a celkem si rozumíme. Mít rád sám sebe, dělá člověka otevřeného k lásce k okolí, k lásce k životu.

V kalendáři - leden 2019

Vstupuji do Nového roku 2019 s normální váhou, mám stále 72 kg. Jediná a zásadní změna proti letům minulým se jeví má první a doufám, poslední zkušenost s žlučníkovou kolikou.
A jak že se mi podařila ? Během celého prosince se ze mne stalo nezodpovědné prase, které spáslo, nač přišlo. Cukroví doma, cukroví na návštěvách, chlebíčky, salátek, uheráček, dortíčky, řízečky, ba jsem se jednou přistihla v noci u rozsvíceného vánočního stromečku s bonboniérou. Celou jsem jí sežrala. Zajetou disciplínu mému organismu vyhovující jsem vyměnila za přežírání v kožichu knížete Rohana. To, co pak následně udělala tahle nálož s mým tělem, bych nepřála největšímu nepříteli.
I porodní bolesti, i to tetování na nártu, to vše byla selanka.
Plně rozumím významu slov, když si tělo řekne. Mé si řeklo a s vykřičníkem.

Proč vznikl tento článek ? Jednak bývá leden spouštěč předsevzetí a bilancování. Před lety se mi změna skutečně zadařila a já osobně už dávno vím, že každé předsevzetí se nám splní, když se chce a hlava spolupracuje. Dále, moc ráda bych zde potvrdila skutečnost, že jsem člověk chybující a nepíši svůj blog, na kterém přesládle servíruji karamelky, které tečou z lišty ven.
Dostala jsem přes prsty a opět si uvědomuji, že ten vykřičník se do mého života nutně infiltruje, já ho tam prostě mít musím.
Jako memento jsem si opět vytáhla na ledničku své staré fotečky, které mi vůbec nedělají příjemnou atmosféru při pohledu do ledničky či špajzu, protože fotky nelžou.
Přeji vám příjemný víkend i s vědomím, že když se chce, všechno jde. A já chci !

/   zdroj .... dveře mojí ledničky  /
 

O vině, učitelkách a testosteronu ...

Tři měsíce jsem špatně spala, ještě hůř vstávala.
Za hrudní kostí jsem měla svíravý pocit, potila jsem se a klepaly se mi ruce.
Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem jí.
Ležela v šedém kabátě pod pneumatikou automobilu.
Nutno podotknout, mého automobilu.
Po šedých vlasech stékal tenký pramínek rudé krve a šíleně řvala.
Lekla se, já se lekla s ní.
Milionkrát jsem si opakovala, co tam proboha dělala, proč si vlezla na parkovací místo
přesně za mé auto.
Srazila jsem ženu, osobu mentálně silně retardovanou.
Jednoznačně má vina, za kterou jsem byla rozhodnuta nést kůži na trh.
Cítila jsem, že budu potrestaná do konce života.
Největší trest by byl, pokud by měla vážné následky. Kdyby zemřela.
Žít s pocitem viny, sáhnout někomu na život, nepředstavitelné.
Celý ten časový úsek jsem trpěla jako pes přivázaný na provaze u boudy.
Bolest, kterou jsem způsobila, navždy změnila mé chápání, mé vnímání.
Vše je daleko niternější, citlivější a mé smysly nabuzené na maximum.
Naštěstí měl příběh dobrý konec. Přesto já ten šedý kabát pod mým autem budu vidět stále.
Je to obrovské memento, které pokud člověk nezažije, nepochopí.
Od té doby je ve voze i mimo něj pro mne člověk na prvním místě, dlouho nic, zase člověk, dlouho nic a opět lidský život.
Mnoho jsem jich zachránila jako sestra, u mnoha jsem pomáhala a při řízení opět myslím jen na jedno. Nesmím ublížit, nemám právo ublížit.
A skutečně stačí vteřina a z člověka se stává vrah.

Uklízela jsem své auto od sněhu. Zapadané bílými vločkami, které místy přimrzaly.
Ta poezie zimy, pro řidiče za trest.
Ometám košťátkem, ještě ze střechy a je hotovo.
Vedle mne vyjíždí bílý Opel. Stěrače stírají, klakson troubí jako o život.
Přestává mne zajímat sněhová čepice, dívám se.
Bílé auto prudce brzdí, na sněhu dřina.
Pár centimetrů před kapotou prochází hoch.
Na hlavě naraženou kapuci, nedívá se doprava, nedívá se doleva.
A pokračuje dál ve své spanilé cestě.
Muži ve voze evidentně ujela nervová soustava. Slyším ruční brdu, vyřazuje a chvatně vystupuje.
Chytí hocha doslova pod krkem a v jeho hlase slyším zoufalství.
Víš, ty vole, že jsem tě mohl přejet ?
Až v tomto okamžiku, v tomto momentu si mladík vyndá z uší sluchátka.
Trochu pozdě. Bez omluvy, bez pocitu, já to posral, odchází.
Chápete, rozumíte tomu ? Já ho málem zabiju a on jde dál, praví muž a já vím, že ještě dlouho
bude rozechvělý, právem vytočený.

Jdeme jako tři Grácie po pražském bulváru.
Vlevo Národní divadlo, vpravo kavárna Slavia.
Rády se vidíme, rády se slyšíme, pod kabáty máme skvělý oběd jako v pokojíčku.
Jsme tři kámošky, které právě sledují mladého muže, jak přechází silnici.
Frekventovanou, pražskou, co víc říct.
Nevěnuje se dopravě, nepřechází přes přechod.
Vnímá pouze svůj mobilní telefon.
Všechny tři bystříme, všechny tři jsme řidičky.
Muž přichází ke krajnici a začne se nezván, vměšovat do rozhovoru.
Do našeho rozhovoru, ve kterém hodnotíme lehkovážnost a ignoraci chodců.
Evidentně jsem já tou, která v něm vyvolává takový afekt, že se přestane ovládat.
Mlčíme, díváme se na rozběsněného mladíka. Ten jakoby tančil v ringu.
Afektovaně uprostřed Prahy, za bílého dne na mne řve jako na malou holku.
Chceš po držce, zbiju tě, ty jedna posraná učitelko z vesnice.
Pojď, zmlátím ti tu tvojí posranou hubu, krávo jedna.
Všechny tři vyděšeně hledíme, nechápeme a já si okamžitě uvědomuji, ještě věta a volám policii.
Nevítaný, nezvaný účastník našeho rozhovoru se mi dívá do očí.
Agresivně, vzdorovitě je rozhodnut právě mne zbít za bílého dne v matičce naší milované.
Zfetovaný? Nabušený steroidy, které dělají z mozku kostku ?
A nebo jen frajer, který zmlátí ženskou ?
Tak či tak, ve vteřině svůj úmysl ruší, utíká do KFC, asi hlad.
Nejsem zmlácená, přesto vím, že i on ví.
Měla jsem pravdu, přecházel přes silnici a ohrožoval lidské žití, své i cizí.

Jsme na světě jen půjčeni. Na chvíli, bez devizového příslibu, někdy dokonce s ručením omezeným.
A stačí skutečně jen jediná vteřina a nic nejde vrátit, nic už nežijete jako dřív.
Já budu stále vidět šedivý kabát od krve, muž z bílého vozu zakukleného kluka, který do svých uší hnal jako o závod hlasitou hudbu, která se mohla zvrátit v pohřební marš.
Tenká je linie mezi životem a smrtí, pozdě pak vzhlížet k nebi, když člověk zabije, když člověk vezme život. A přitom stačí tak málo.... a mohla jsem dostat po držce, pravda bolí !

 

Proč bytostně nemusím leden ....

První měsíc v roce mám za trest.

Kdykoliv omylem pustím nějaký televizní pořad, útočí na mou psychiku slevy a v jejich závěsu zaručené dietní přípravky, které už prodává i zelený mužíček, za jehož hlas bych někoho střelila do hlavy a hodně z blízka.

Cílí na mne ale i internetové portály, které mi nabízejí účinné trenažéry, posilovací stroje a v neposlední řadě sportovní obuv, funkční prádlo včetně trenek o 70 % levnější.

Vše mohu vypnout, ale co s lidmi ?

Ach jo.

Lenka do telefonu fňuká, že přibrala. Jo, nabrala, má tváře jako lívanečníková pánev. Jen začít nalévat řídké nasládlé těsto. Čeká, že jí budu tvrdit opak. Raději mlčím.

Začala hladovkou, celý den trpěla jako pes a k večeři měla jen tři plátky sýra a rajče.

Zítra to bude stejné, já ten organismus nastartuji, tvrdí a slyším, jak něco hltavě polyká.

Co jíš ?  Jen kopeček Carte d´Or, hele měli ho výhodně.

Ach ne.

Květa si sedá do mého auta opatrně. Nejdřív jedna noha, vzdech. Druhá noha, vzdech.

Třetí nohu naštěstí nemá. Opře si záda, vzdech.

Stočím svůj zrak na její předloktí, kde se rýsuje ortéza. Snažím se přeptat a předem lituji.

Má v baráku tělocvičnu místo prádelny a tak to hned po Novém roce se stejně šikovnou atletkou rozjely. Jedna má ortézu a druhá spí s Voltarenem.

Proč ?

Iveta má třicet pět let spokojené manželství. Leoš jí píše zamilované statusy a fotky z míst, kde všude zastaví svůj obrovský náklaďák. 

V internetové diskuzi se dočetla, že ženy kolem padesátky, jsou zakyslé, nepřizpůsobivé a bez náboje.

Připravila manželovi obrovské překvapení. Vyholila si svůj dříve pečlivě upravovaný klín.

Vyholila si ho úplně, hladce, provoněla, natřela olejíčky.

Sorry, s dětmi nespím, já si počkám, až se mi vrátí manželka.

Iveta přemýšlí, zda si nekoupí nějaký přípravek, který urychlí růst. Farmaceutický průmysl jí nabídne jistě nepřebernou škálu, jen aby pak nemusel Leoš pořizovat křovinořez.

I když Mountfield má 70% slevy, no nekupto ?

Fakt ?

Aleš si začal nosit do práce krabičky. Obědovou růžovou, svačinovou zelenou, na první večeři žlutou.

Jeho kardiolog vztyčil varovně ukazováček a přidal tabletku na cholesterol.

V noci, když spí, tak to slyší celý barák. Jeho žena pravidelně po půlnoci odchází s peřinou a polštářem. Když ručička na váze ukáže magických 130, nastěhuje se do ložnice dřevorubec s pilou .

Nikdo se nevyspí, nevyspí se ani Aleš, protože má spánkové apnoe, při kterých lape po vzduchu.

Mnohdy to vypadá, že se nemá šanci nadýchnout a ráno vstát.

Co kdyby ?

Karolínu jsem poznala jako ženskou nad věcí. Když seděla se svou úzkou dámskou cigaretkou, cítila jsem z ní klid, pohodu. Myšlenku vyšperkovala suchým humorem a dotáhla nadhledem.

Sedí naproti v šedém svetru a její myšlenky jsou šedé. Přibrala, proč by hubla. Necvičí, proč by cvičila. Nechodí mezi lidi, nepotřebuje je. Nedělá si radosti a proč ? 

Neposouvá se a kam ?  Žije život ze dne na den, obestřený antidepresivy a pocitem zabřednutí.

Netuší, kudy vede cesta, netuší, zda vůbec chce ?

A já ? Těším se, až se mi příchodem dalšího měsíce vrátí zpět ty nádoby plné hříchu.

Mám ráda své přátele, ráda poslouchám jejich příběhy.

Až si Lenka uvědomí, že kilo mrkve je levnější než litr zmrzliny, Květa vrátí předražený sportovní overal, který si v životě už nenatáhne. Iveta předloží svému manželovi svůj původní upravený klín, doufám, že neposlechne doktora Radima Uzla s jeho špičkovým Arginmaxem.

Aleš přestane prokládat růžovou, zelenou a žlutou krabičku tabulkami oříškové čokolády, protože se konečně objednal do spánkové laboratoře.

Karolínu díky slunci a stěhování do nového prostředí snad trkne, že žijeme jen jednou a šedá barva její pleti fakt nesluší.

Dopíjím detoxikační koktejl a neměla bych si jít zaběhat ? ....

Přeji vám příjemný víkend a nezapomínejme, že jsme jen lidé, kteří umí tak skvěle a nenapodobitelně chybovat. / těším se na únor /

Blondýna o nákupech ....

Baví mne číst rozhovory, ráda sleduji setkání reportéra a významné osobnosti. 

Pravidelně v těchto dialozích padá věta  CO NEJDRAŽŠÍHO JSTE SI KOUPIL ?

Auta, domy, destinace za hranicemi všedních dní, hodně mladá milenka nebo milenec,

tak zní většinou odpověď.

Zamyslela jsem se, co bych mohla na toto téma říci, nelhat  a pochlubit se.

Ano, už to vím.  ČTYŘI FROTÉ RUČNÍKY.

Ve své domácnosti to má blondýna rozdělena následovně. Pro návštěvy a miláčky vždy do koupelny připraví hodobóžové ručníky. Každá ženská i sebevětší kámoška zrentgenuje tři věci :  záchodovou mísu, elektrickou či plynovou varnou plochu /  či lidově kamna, ale zase nechci, aby to vyznělo, že vařím na táborákovém ohni / a ručníky. I podle ručníku může být hospodyňka ve vteřině za cuchtu.
Další kategorie jsou ručníky běžné potřeby a na posledním místě s oblibou pravím, utřu si ruce od hlíny do vyřazených, tvrdých a jinak opraných ručníků, které do nadpozemsky lehoučkých mají již daleko.

Ve skříni se hodobóžové ručníky tenčily a já se uvnitř třásla na nákup nových.
Miluji plné regály bytového textilu. Těch barev, struktur, materiálů, ráj pro oko, pro hmatové smysly,
nejraději bych se rochnila, skákala a jinak se ovlažovala novými nebesky měkoučkými látkami.
Nejsem dokonalá, nepotřebuji vše v dokonalé souhře, nepůsobí to tak prvoplánovitě.
Oooo a jsou slevy, tetelilo se mé nitro.
Vybrala jsem čtyři froté ručníky a na malých, docela malých štítcích jsem si přečetla cenu 65 kč.
Je to fajn, ani jsem nemusela lovit po kabelce brýle. A ta cena !!! Určitě vyprodávají sklady.
Paní prodavačka se příjemně a profesionálně usmívala, aby né. Obchod zel prázdnotou, jen blondýna nechápala, proč všichni nenakupují ? Blázínci, taková skvělá příležitost.
V momentu potvrzení částky mi začal vyzvánět mobil a můj drahý si začal sypat po hlavě metráky popela. Omluvy, láskyplná slovní spojení, včerejší den se nám nevydařil.
Všechno, všecičko to doženeme, celý víkend bude náš, pod peřinou či bez ní.
Odkrvil se mi mozek, odplavilo se racionální uvažování / když vzplane stará stodola, co si budeme vykládat, není to táboráček, že ! / a já jsem spěšně potvrdila částku na terminálu.
Odcházela jsem domů s pocitem vynikajícího nákupu a asi si ještě skočím na kosmetiku.  Toužím, nééé, já chci  být dokonalá, musím být pro mého milého nejkrásnější. Dokonalost jednou skončila ve vteřině, kdy se mne drahý přeptal, proč mám obočí jako teta ze Sovětského svazu ?
Zkrátím to, na zem mne přikurtoval aktuální výpis z bankovního účtu.
Za čtyři froté ručníky jsem zaplatila celkovou částku 2600 korun českých. Jeden měkký lajntuch  mne vyšel na kouzelných 650 kč.  No to si dělají kozy, nééé ?
Vlítnu tam a udělám jim z toho kůlničku na dříví.
Ano, vřítila jsem se, ale s brýlemi, abych viděla na vlastní dvě oči a dvě skleněné čočky, že na etiketě je dnes napsáno, že ručník bez slev natvrdo stojí 890kč.
Hanbou a vlastní debilitou bych se propadla.
Několik let jsem se na můj nejdražší nákup v životě chodila jen dívat. Několik let jsem je v almaře jen hladila a ležely zde jako memento.

Vstoupili jsme do Nového roku plní radosti a očekávání.
Ráda bych dostála své pověsti a proto začínám prvním článkem v duchu CO MNE NEZABIJE, TO MNE POSÍLÍ.
Člověk se učí celý svůj život, mnohokrát si nabije čumák, ale jen pokud je schopen získat nadhled a s humorem zhodnotit, pak vyhrává.
Jo a ručníky už jsem z almary vytáhla, jen když se do nich někdo utírá, nezapomenu říct, že jsem je koupila na vynikající slevě. Detaily záměrně nešířím ....