Cesta na Everest ...

Život běží v ustáleném tempu.
Starosti přeskakují přes oblázky, hrany obroušené.
Táta není, máma není, nikdo už nepohladí duši stále malého dítěte tam uvnitř.
Okna bytu nezáří, chladí.
On se tulí v jiné posteli, prdí v jiném obýváku, nechává ponožky v jiné koupelně.
Dveře dětského pokoje potahují pavučiny.
Interpreti hip hopu na zdech smutně žalují o osamění. Lampička na stole zhasla.
Zvonivý smích ptáčete utichl, hnízdí jinde.
Má svůj nový a teplý domov.
Sny o spokojené druhé půlce života rozmetá tvrdá realita.
Padesátka za krkem a do důchodu daleko. A co s tím ?
Existence dvou cest je evidentní.
Stát se uplakaným uzlíčkem nervů, který je svou přítomností každému trnem v oku. První štreka.
Postavit se situaci čelem a začít od píky. Druhá štreka.
Na té druhé stojí pomocníci a šerpové raději, mačky jsou nabroušeny ostřeji, kyslík v pomocných lahvích doplněn.
Můžete s pěti křížky hubnout ? jistě
Můžete s pěti křížky chodit do autoškoly ? jistě
Můžete s pěti křížky poznat nejlepšího tatéra pod sluncem ? jistě
Můžete s pěti křížky prolíbat nejkrásnější  hvězdnou noc života ? jisto jistě
Zase stojí za to žít, poděkovat za každé nové ráno.
A co když chcete šlapat dál, zdá se ten kopec moc vysoký ?
Je vysoký, ukrutně a přesto je potřeba přijmout výzvu.
..... a tak jsem jednoho listopadového rána stála na letišti a držela letenku.
Sama, jen s kufrem a srdce v krku. Bušící, třískající, šílené.
Tolik jsem toužila to dokázat, vymanit se, rozhodnout se a nebýt závislá.
S cizími lidmi, bez pomoci, bez maček, bez šerpů, bez kyslíku.
Jak zvládnu sedět sama v letadle, jak zvládnu cizí zemi bez znalosti jazyka, jak zvládnu být sama se sebou ?
Stála jsem na svém Everestu, stála jsem na svém kopci.
Nikdy v životě jsem nebyla tolik šťastná. Sama v cizí zemi a přesto obklopená, přijímající a otevřená.
Nezávislá a nikoliv osamělá.
Slunce mne vedlo, objalo a hladilo jako máma, střežilo jako táta, laskalo jako nejlepší milenec.
Lidé mne přijali jako solitér, nikoliv jako chudinku, která musí cestovat sama.
Řím mne přijal, ukázal rub i líc a stal se v mé mysli, v mém srdci synonymem nového začátku, nové budoucnosti. Té mé, té nové.
A proč tahle úvaha jedné padesátky ?
Mám na své ruce vytetován text staré rockové balady ... vždy můžeme začít znova.
Nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Odešel partner, zlobí dítě, chybí rodiče, je boj, být sám se sebou ? Určitě.
Dupeme do kopců, funíme, padáme pod vrcholy, čekáme na šerpu, čekáme na kyslík do plic.
Ale vždy můžeme začít znova !
A pokud už máte svůj Everest vyšlápnutý, neklesejte na mysli, je tu ještě Koruna Himaláje ...