neděle 27. prosince 2020

Vánoce s panem C ....


Bůh šest dní dřel na stvoření dokonalého světa s hejny ptáků, světlem, lidmi.
Ten sedmý den si vybral jako odpočinkový. 
Stvořitel měl kreativní duši a v nedělním lelkování světu vymyslel sociální sítě.
Díky bohu !

Adventní čas mne dostihl nějak nepřipravenou.
Pekla jsem cukroví, cídila komůrky, balila dárky a dojímala se u reklam na štěstí v televizi.
Jak tam všichni spolu louskali ty oříšky, objímali se.
Prožila jsem pár kavárenských setkání, kde se spíše než kávě a dortu všichni věnovali rouškám,
vládním nařízením a nejasné budoucnosti.
Procházela jsem s kamarádkami sluncem zalitou Kampu, vdechovala svěží pražský vzduch a cítila u srdce maličké střípky štěstí, do momentu než večer ve sdělovacích prostředcích proběhly fotografie narvaného Staromáku.
Vše bylo jiné, neosobní, zastřené a u všeho asistoval a vše řídil pan C.

Četla jsem si články, mé články z minulých prosincových časů.
Byly veselé, hravé, inspirující. Kdo je psal ?
Ty mé letošní po pár řádcích nabraly zvláštní rytmus, který zabředl do patosu, přelily se do slzavého údolí.
Místo veselé blondýny seděl za počítačem opět mistr Dutohlav.
Kde se nacházela ta vtipná rádoby tvořitelka textů s nadhledem i podhledem ?
Seděla za monitorem, četla články, obdivovala nadšení ostatních blogerů a ty rolničky nezvonily a nezvonily.
Napsala, smazala, napsala a pan C se sarkasticky usmíval, pašák jeden.

Pod stromečkem jsem si měla otevřít obálku s fotečkou.
Na ní měla ležet malá fazolka, usmívat se a mávat budoucí babičce.
Pod stromečkem jsem měla obejmout po dlouhých měsících svou vnučku Sofinku.
Jenže pan C, úlisný a aktivní, to chtěl úplně jinak. Usadil se v mé bezprostřední blízkosti, takřka na dostřel.
To, že budu opět babičkou jsem se dozvěděla zcela neromanticky a věcně mezi dialogem, zda mohu nebo nemohu ohrozit rizikové těhotenství. Nemohu, neobejmu, nepolíbím.
Přežiju. Musím přežít, že ...

Oholené nohy, vytrhané babské chlupy na bradě, načesaná, navoněná, slavnostně připravená, jen vyrazit do víru Štědrého večera. Dárky zabalené a natěšené.
Zvoní telefon a oznamuje, že pan C má kadenci kulometu a sedí na vedlejší židli.
Zrovna včera skočil na kolegyni, se kterou jsem se objímala a které jsem přála ty šťastné a veselé vánoce. Políbil mne také pan C ?
Sundala jsem šaty, tiše stáhla silonky a s nimi naději, že prožiji vánoce v lidském kolektivu.
Díky bohu, za sociální sítě.
A tak jsem si v jednom obýváku otevřela nádhernou jídelní soupravu do nového domečku, v dalším obýváku mne čekala hromada měkkých dárků, které se tak kouzelně trhají.
V dalším obýváku jsme si bouchli šampus a přiťukli si na lepší časy. V jiném jsme se spojili v momentě, kdy domácí mazlíček dojídal tácek s chlebíčky.
Má rodina, mí skuteční přátelé zářili z monitorů, ze svých obýváků a já prožívala Sama doma.

Prožila jsem své první vánoce s panem C.
Na rozdíl od jiných mužů v mém životě, mne odzbrojil, pokořil a svíral v objetí, o které jsem nestála a nestojím. Neustále poťouchle vystupoval a dožadoval se přízně.
Jako milenec, chladný a úsporný z mého života kradl bezprostřední a lidskou podstatu, to co mi strašně chybí, objetí. Lidské, teplé a upřímné.
Nepopřála jsem vám šťastné a veselé a upřímně mne to mrzí.
Doufám, že tak učiním s Novým rokem a v něm mi už nikdo nebude strkat tyčky do nosu, jak to pan C zařídil jako dáreček k vánocům.
Zdravé a veselé dny přeje dutohlavá blondýna.
PS. slibuji, že na návštěvu k vám přijdu pouze negativní :-)





středa 2. prosince 2020

 Ale jistě, paní Rettigová ....



Otři čistým šatem čtvrt libry sladkých mandlí, buď je drobně utluč, neb na struhadle rozstrouhej, k tomu dej 6 lotů tlučeného cukru, jeden ustrouhaný muškátový ořech, kvintík tlučené skořice, kvintík hřebíčku, z půl citronu drobně pokrájené kůry, osm lotů másla, osm lotů pěkné mouky, to všechno dobře promíchej, pak třemi žloutky zadělej, nech asi hodinu v chladném místě odpočinout, pak to na dvě stébla tlustě rozválej, dělej formičkami rozličné koláčky z toho, nech na papíře upéct, pak přetáhni ledem rozličných barev, nech usušit a dej mezi jiné pamlsky na stůl.

/ Vánoční koláčky s kořením M.D. Rettigová , Domácí kuchařka, vydáno 1844 /


Právě mi po bytě krásně voní linecká kolečka. 
Jedno za druhým sázím na plech a nejde nevzpomenout na ta má první.

U nás doma se nepeklo a tak jsem si jako čerstvá novomanželka dala za úkol omráčit svého novomanžela.
Pokud paní Dobromila ve svých receptech vrážela jako průkopnice vejce, používala kvintíky, lokty a loty, já jsem se sice držela novodobých postupů, výsledek byl rozpačitý.
I po třech týdnech mé nazdobené pečení neproleželo, na skus převyšovalo al dente a při poklepaní o podšálek, zvonilo.
Marná lásky snaha, můj muž do toho dal všechno, pozřít šlo pouze po namočení do čaje.
Ale jistě, paní Rettigová, váhu jsem neměla vytárovanou, máslo jsem nenechala povolit, dalo by se s ním mlátit o zeď a vrátilo by se zpátky jako úhledná a neporušená kostka.
Vím, měla bych svým čtenářům také nalít čistého vína, nikoliv hladkou, já používala polohrubou, aj hrubou mouku :)
Autorka již lety prověřené domácí kuchařky toho napsala mnohem více, její literární počiny upadly v zapomnění. Sama se v jednom dopise vyjádřila  ... více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než po nejkrásnější básni.
A toto bych určitě rozporovala. 
Mé vanilkové rohlíčky by se určitě zapsaly do dějin naší malé rodiny, kdybych v návalu obžerství na balkoně nestrčila hlavu do krabice .
Zavřela jsem oči, strčila si do úst vanilkový rohlíček a on se mi na jazyku nerozpustil, nevyvolal chuťový orgasmus, on mi začal na jazyku šumět. 
Zda jsem ho obalila v moučkovém cukru a místo vanilkového cukru jsem použila kypřící prášek, 
třaskavost na patře vyvolala škleb, to netuším, ale vězte, nic tak nechutného jsem na balkoně už nikdy nenašla.
Ale jistě, paní Rettigová, za blbost se platí, za zbrklost také, ale správná hospodyňka to nikdy nevzdá a napeče novou várku, již ale raději použije vanilkový lusk.
A pak talíř zdobí vanilkové rohlíčky jedna báseň.
S roky přichází cvik, zkušenost a osvědčené recepty.
Váha se vytáruje, najde se ideální teplota trouby, zručnost v rukou dělá jedno kolečko jako druhé a ingredience připravíte v pokojové teplotě.
Ráno si vyndáte čtyři kostky másla a do dvou hodin jsou pouze tři. 
Hledáte na netradičních místech, při pohledu do zrcadla zpochybňuje své vlastní já. Děsíte se, že už neumíte počítat do čtyř a bojíte se toho německého dědka.
Ale jistě, paní Rettigová, že jste si nikdy večer nešla lehnout a pod polštářem jsem nenašla oslintanou půl kostky másla schovanou mezi dvěma polštáři ?
U toho všeho ležícího a funícího kocoura Míšu, který měl dost času si tradiční českou lahůdku z Tatry odtáhnout do ložnice, zpracovat přes půlku obsahu a ještě zacintat půlku postele. 
Kdo maže, ten jede a hlavně, když si nacpat pupík, tak jen kvalitními a čerstvými produkty.
Žádná Hera, pěkné máslo od Tatry.

Ukládám voňavé poslíčky adventu do krabice.
Doufám, že nebudou na patře šumět, že na skus pohladí spíše patro, jo a Míša, ten právě oslintal láhev od olivového oleje, provinile se usmál, je prý skvělý na srst.
Ale jistě, paní Rettigová, nebudu kulinářský guru, ale když někomu dnes můj článek vykouzlí úsměv, bude to všechno v tom prosincovém kvapu jedna báseň. 




neděle 29. listopadu 2020

Listopad v kostce ...



Mohl by soutěžit o nejméně oblíbený měsíc. 
Krátké dny zahalené do věčné mlhy, slunce uvězněné za těžkými mraky.
Snažím se mnoho let na svém blogu o krátká zastavení v proběhlém měsíci, ten minulý jsem vynechala, zbaběle. Říjen jako by nebyl.
V tom, který právě končí jsem si připadala jako v igelitu. 
Bez kyslíku, bez světla, bez kontaktu, v chladu a prázdnu. Staticky jsem sledovala zpomalený běh života a to, co z něho zbylo. Bez lidí, bez tabáku a jako na pustém ostrově, pro kovaného extroverta očistec.
V pomyslné pláštěnce, spíše prezervativu jsem se pateticky ocitla na své stavbě.
Roky jsem honila za povolením, za snem a on se začal realizovat v tu nejnevhodnější dobu.
Stála jsem na staveništi jako vyhnanec z ráje, neviděla jsem nic pozitivního, byla zoufale opuštěná a toužila jsem nasednout na první loď a odplout daleko, daleko. 
Cítila jsem to obrovské sousto, které mne dusilo, sedělo mi na hrudníku, nedalo mi spát, nedalo mi žít.
Samotná ženská uprostřed světa bahna, bagrů, tvárnic a betonu. Poprvé jsem to chtěla vzdát, neměla jsem sílu pokračovat, nepřít se o betonu, dřevě.
Pokud se mým heslem stalo, hlavně se nepos*at, měla jsem toho plné kalhoty. A paradoxně ty plné gatě mi pomohly.
Jednoho rána, kdy konečně na chvíli problesklo sluníčko, začaly se rýsovat místnosti, okna, podlahy a já se začala prodírat z pod prezervativu, poprvé jsem bezpečně natáhla do plic kyslík.
Stála jsem na své zahradě, skákala, běhala kolem dokola a chovala se jako totální idiot :)
Přitom poskakování jsem stihla vyhrabat všechno listí, zakrýt to choulostivé pod chvojí a což mi přijde naprosto geniální, na zahradě jako takové jsem za celou dobu nemusela brečet nad jedinou rostlinou.
Vše krásně odpočívá bez úhony, lidé / stavební dělníci / se k mé práci a dřině na záhonech chovají s velikým respektem, prý takovou krásu musí chránit. 
No není to boží ?!
Naprosto boží je má Sofinka. Vnučku jsem neviděla dlouhé dva a půl měsíce. 
Dívám se na ní přes obrazovku, dlouhé minuty mi povídá o víle Zuběnce, která jí nechala korunku za první zub, ukazuje mi obrázky, ve kterých sněží, jsou zabalené dárečky a svítí vánoční stromeček.
Její svět je nezatížený, veselý a spokojený.
Dodržuje předepsaný dress code, ráda si obléká šaty a klade důraz na skvělé barevné kombinace.
Asi jí i chybí kamarádi ze školky, dětská lumpačení, smích a všechna ta energie dětského světa, snů a potěšení.
I mně chybí kamarádi, přátelé, všechna ta kavárenská setkávání, kde u vařící kávičky člověk zapomene na všechny tíhy světa. Tento čas je o setkávání, o sdílení, o sounáležitosti.
Loučím se s měsícem, který dal dozrát chuti mandarinek, začaly být sladké. 
Sladké, ani hřejivé nebudou vzpomínky na listopad, stál nás mnoho snahy, mnoho úsilí.
Dlouhé procházky zaměstnávaly naše myšlenky, mnoho rozsvícených svíček zase ladilo rozháranou duši a všichni jsme se prodírali z igelitové slupky.
Nadevírám poslednímu měsíci tohoto roku. Během dnešního dne rozsvítíme první svíčku na adventní věnci. V symbolice této tradice se právě tato svíčka označovala za NADĚJI. 
Svět jí letos potřebuje víc než kdy jindy. Naše příbytky se rozvoní po lineckém, po vanilkových rohlíčcích, ve vázách budou pučet barborky a dětská přání v malých dopisech pro Ježíška zaplní okenní parapety.
Před lety jsem si nechala na ruku vytetovat text rockové balady a posuďte sami, jak jsou slova nadčasová a poplatná ... VŽDY MŮŽEME ZAČÍT ZNOVA. NIC NETRVÁ VĚČNĚ, ANI STUDENÝ LISTOPADOVÝ DÉŠŤ. 
Prosinec ve zdraví přeje vaše blondýna.





úterý 24. listopadu 2020

Už přešlapuje za rohem ...




Advent a já. Takže přešlapujeme za rohem dva.
On je skvěle připravený, rozesmátý a uvolněný. 
Rok čekal na svou chvíli.
Já nejsem vůbec tak kouzelně naleštěná, ani připravená. 
Rok stál za starou Bellu, kde je Sebastián, netuším.
A přesto mám místo, kde se s adventem setkáváme. Těšíme se na sebe.
Už nyní voní po perníčcích, které chodím tajně užírat. Jehličí, chvoj objímají od vchodu, vánoční kouličky, dekorace, třpytky, probleskující světýlka tvoří neopakovatelnou atmosféru, ta mne vtahuje a já se nechávám tím kýčovitým světem hýčkat, rozmazlovat a utěšovat.
Každý den utíkám za adventem do malého obchůdku mé kamarádky Veroniky, která s dcerou Veronikou tvoří radost, hýčká smysly a doluje z každého z nás alespoň malý kousíček dítěte. 
Utíkám sem za pozlátkem, utíkám sem za barvami a radostí a jako obrovský bonus, samozřejmě kromě skvělých perníčků, mne zde vítá laskavé přátelství a milé slovo. V dnešní době k nezaplacení.
Tak jo, hele ty fešáku, co přešlapuješ za rohem, koukni, jak se na tebe těšíme, jak se na tebe připravujeme.











































Vážení a milí,  právě jsem zjistila, že nás tam přešlapuje za tím rohem víc.
Advent, já a medvědi. Kteří jsou evidentně hitem letošních vánoc a přiznám se, že poměrně příznačným, medvědy za pecí jsme letos skutečně byli, byť nedobrovolně.
Přidáte se, už také přešlapujete ?? 
I když to není váš šálek kávy, přijměte tuto ochutnávku jako malou radost, malý smír a hlavně, už máte svého medvěda ??? 

neděle 22. listopadu 2020

Fotím špatně, ale ráda ...



Bývalá první dáma Dáša Veškrnová mne inspirovala.
V jednom rozhovoru o současné době prohlásila, že nemůže hrát, nemůže natáčet.
A tak maluje, sice špatně, ale ráda.
Jsem na tom stejně. Nebo víceméně jsme na tom stejně všichni.
Abychom se nezbláznili, hledáme si zástupné činnosti. Zabavíme hlavu, možná i procvičíme tělo.
Ráda píši, ráda odkrývám i závažná témata, problémy nás žen s muži i bez nich.
Dnešní doba žádá odlehčená témata, veselé příběhy, smutných je víc než dost.
A tak fotím, sice špatně, ale ráda.
Mé kroky opět táhly k vodě, byť rozhodně nejsem vodní znamení.
Díky jednomu z prvních rekultivačních počinů vzniklo zatopením dolu Chabařovice jezero Milada.
Mnoho mých ústeckých spoluobčanů v této době utíká právě sem, neb plocha je obrovská a pojme masu lidí, aniž by o sebe zakopávali nebo se navzájem rušili.
Trend otužování dorazil i sem, lidé strkají svá těla dobrovolně do ledové vody. Jiní běhají, jezdí na kole.
U Milady je blaze i navzdory všem příkazům, nařízením. Slunce  hladí tváře vysušené rouškami.
Přeji nám všem jen zdraví a veselou mysl.
Pečete špatně, nevadí. Malujete mizerně, nevadí. Modelujete nic moc, nevadí. 
Důležitější je zabavit hlavu, neuzavírat se do sebe.
Protože tentokrát je důležité vyhrát, o účast jsme zájem neměli .... 































čtvrtek 19. listopadu 2020

Kelišová, na značky ...


Přízemní svět drbů mám v krvi a ta není voda.
Moravská babička se nenarodila intelektuálkou, nečetla knihy a rozhlas po drátě při každém zachrochtání považovala za ďáblovu krabičku.
Měla oči všude, měla prsty všude. Rozkrádala majetek jednotného zemědělského družstva a na drobné krádeže sebou brala nás vnoučata, abychom přiložila ruce k lupu.
Vynikala v disciplíně Troškových filmů, drby, drby, zase drby i pomluva.
Kdo s kým a kde, čí je dítě předsedy JZD ?
Nejednou jsem se stala svědkem inzultace a hromadného tahání za cop v konzumu.
Jaká matka, taká Katka. 
Můj otec při podpisu sňatku na národním výboru musela přivřít obě oči neb se klenuté bříško mojí generálky nedalo přehlédnout.
Bytostně nesnášel drbání, pomluvy, dlouhé tlachání o ničem a o všem.
A moje máma převzala rodinnou štafetu a sbírala medaile ve velkém. 
Neušla jí žádná zaručená zpráva, pomluvy šířila rychlostí blesku a vždy si rychle vytvořila základu stejně zatížených dam.
K otcově radosti alespoň nekradla a nepoužívala profláknutou socialistickou poučku .. co je doma, to se počítá.
A jak zasáhla rodová linie mne ?
Moc ráda vzpomínám na obě ženy mého života, na úsměvné i tragické momenty, které mne provázely od dětství a tak nějak podvědomě se snažím od podobného chování distancovat.

Stavím. 
Nic zázračného, nic opojného. Stavím si sen.
Obral mne o klidný spánek a jako ženu leckdy i o důstojnost.
Když se brodím po kotníky v bahně, zatím to nejsou ....
Stavbu jsem záměrně započala na podzim, abych měla svatý klid a pokoj od sousedů.
A zase omyl.
Soused vpravo při konzultaci s elektrikáři leští přední sklo vozu. Pak přejde k úklidu kufru, přemyje a naimpregnuje disky. 
Když dorazí vodaři, započne od předního skla a končí u pneumatik. 
Dovedete si představit, jak je taková pneumatika špinavá ?
To samé se opakuje s bagristou a během jednoho dopoledne má automobil umytý a naleštěný i pětkrát.
Důležité informace si na stavbě šeptáme.
Toto nepatřičné jednání muže donutí vlézt na třešeň a po větru alespoň vyčuchat, zda je beton již řádně vyschlý a  zda pracuje firma podle harmonogramu prací.
A za tepla oběhne sousedy či obtelefonuje.
Soused vlevo při ukládání retenční nádrže a septiku čistil okapy z žebříku několik dní.
Všechny okapy má vybrané bez jediného lístečku, do čista. Což je v lese poměrně dřina.
Dramatická situace vygradovala při stříhání šeříku. 
Zkušený zahrádkář nezvládl balanc a přepadl mi přes plot do hromady písku. Dopad byl hladký, bez úrazu. 
Větší šok zažil výkopový dělník, protože soused se mu na lopatu nevešel.

Babička profesionální drbna, generálka ještě větší, měla bych mít pochopení, ne?
Nemám, nerozumím, nechápu.
Jaké puzení musí mít člověk, který ze sebe dělá celý den kašpara, aby měl informace z první ruky a přitom si nachladil ledviny věčným válením pod autem v listopadu?
Co zvedne hladinu adrenalinu jinému, jen aby v první linii získal co nejvíce vjemů  při doskoku na písek?
Za hvizdu píšťalek běžíme o závod, běžíme pro čerstvý drb, v zádech nám sviští závist, do pomluvy se oblékneme místo kabátu.
Kelišová, na značky .... dneska dovezou dřevo až z Vysočiny !



pátek 13. listopadu 2020

Chci být zase samicí ...

... aneb já ten fňukna článek napíšu.
 
 
Sebevědomí na nule a proč ?
V zrcadle se na mne dívá opuchlý Ivánek Mrazíkovic.
Na hlavě má místo šmrncovního účesu helmu nepoddajných přerostlých a prošedivělých vlasů, která si žije svůj vlastní život. O několika centimetrovém odrostu nemluvě.
Má seriózní kamarádka prodělala covidové onemocnění a začala nosit na hlavě kulich. 
Připomínala mi Evžena Humla z Chalupářů, který musel mít pokrývku hlavy kvůli průvanu a taky jako prevenci neurotických výlevů.
Nejen nohy v teple. I hlava v teple.
Přiznám se, že mi to pletené něco na hlavě neladilo a tak jsem se zeptala. 
Místo odpovědi si kámoška čepici sundala a k mému velikému překvapení jsme propukly v salvu nekontrolovaného smíchu.
Stříhala si ofinu tak dlouho, že skoro žádnou už nemá. 
Jak se mi ulevilo s vědomím, že nebude mít trvalé covidové následky v podobě  apartní čepičky na celkem pěkné hlavě :)
Zda bude sedět s rodinou pod vánočním stromečkem v čepici, to je otázka osobního hrdinství.
Hlavně nezabřednout. 
Toto si opakuji, když si s lupou na bradě hledám babské chlupy a vytrhávám obočí, které trčí jako dálniční bariéra. 
S láskou vzpomínám na jemné ruce slečny kosmetičky.
Přemíra zaručených a bombastických zpráv ve sdělovacích prostředcích v mé hlavě probudila hypochondra. 
V chodbě mám připravenou tašku s hygienickými potřebami a několik knih. 
Nejdříve jsem se připravovala na infarkt myokardu, zjišťovala, zda se kapacita lůžek s kyslíkem nezmenšila. Defibrilátor beru již jako samozřejmost.
Po malém brnění konečků pravé ruky jsem očekávala spíše mrtvičku.
Zkrátím to, návaly tepla a zimy přisuzuji klimakteriu, sexuální abstinenci / sežeňte si normálního chlapa, když furt máme nouzový stav ??? / a problému sehnat bagr s bagristou v termínu požadovaném elektrikáři a vodaři. 
Pro neustálou kontrolu pulzu, dechu jsem vlastně zapomněla na hrozbu největší, covid.
Samozřejmě, nevěřte všemu, co napíši. 
Ráno, v poledne i večer užívám zelený ječmen, spirulínu a chlorellu, celé to doplňuji echinaceou, zinkem, vitamínem C a D. 
Zapíjím to nápojem s kustovnicí čínskou, řapíkatým celerem, fuj.
/ poznámka autorky - je to hnus, velebnosti, jen to polknout /
V záloze mám špičkové opatření mé kolegyně, která si několikrát denně vytírá tělní otvory koloidním stříbrem, jen se přeptám, zda skutečně všechny či nějaké víc ?
Já jsem žena marnivá a když si nemohu udělat radost nějakým hadříkem, kabelkou či botami, udělám si radost v lékárně, ta je otevřená pořád, že.
Potkala jsem německého staříka se zvláštním jménem, jak on se to vůbec jmenuje ?
Nějak od A ?
Prostě mi ten dědek zablokoval úplně mozek. 
Nejdříve jsem nechala nastartované auto s klíčem v zapalování, puštěným topením a celé jsem to zavřela centrálním klíčem. Stála jsem před zamčeným autem bez klíčů, bez kabelky, bez telefonu.
V dálce nejel princ na bílém koni, ale bagr. 
Také už vím, jakou paseku udělá exploze skleněného víka u plynového sporáku, když se zapomene vypnout jeden z hořáků. 
Drobné úlomky skla po týdnu nacházím na neobvyklých místech.
Ze všeho nejvíc mne zasáhla skutečnost, že jsem uložila všechny své vitamíny do mrazáku a tuto drobnost jsem se svým mozkem nekonzultovala.
Kdo hledá najde, já našla až za půl dne.
Chtěla bych být zase sebevědomou samicí.
Tou, která se na sebe v zrcadle usmívá, má upravenou kštici, klenuté obočí. 
Tou, která zahodí tepláky a nasouká se do krásných šatů. / nepotečou jí špeky ze všech stran /
Tou, která se bude těšit na sklenku šampusu a bude koketně flirtovat s fešákem o generaci mladším.
Tou, která si sedne do kavárny a bude usrkávat třeba čtyři kávičky za sebou. A žvanit, žvanit, žvanit.
Chtěla bych být zase sebevědomou samicí, protože mne nebaví pít aloe vera, čekat až zahřmí nebo mne klepne Pepka a scházet se  tím německým dědkem, jak on se to jmenuje ??

Věnováno Padesátce.




pondělí 9. listopadu 2020

Nostalgická Porta Bohemica ...



Každý, kdo do kaňonovitého údolí Labe vjíždí, ztratí řeč.
Řeka zde vytvořila hluboký zářez do Českého středohoří a rozehrála podívanou nebývalé krásy. 
Krajina plná vinohradů, kostelíků láká od nepaměti mnoho poutníků a jsem jedním  nich.
Moc ráda se toulám na březích řeky, jejíž koryto letos přetéká. 
Je nebývale plné, silné a tokem konečně po mnoha letech proplouvá jedna loď za druhou. Říční plavba zde měla obrovskou tradici a výrazně napomáhala do společné kasy této oblasti.
I brána Čech se pomalu, ale jistě ukládá k zimnímu spánku. Pár osamělých rybářů, vzpomíná na čas, kdy sedávali až do noci za svitu hvězd. 
Chataři zazimovávají svá letní obydlí, vymetají hromady listí a při této činnosti jsem zaslechla rozladěného pána se slovy ... To zas bude opruz, mámo.
Souhlasím, bude. Ale i příroda potřebuje nabrat sílu, stejně tak my.
Žluté listí, opar nad kopci, slabé sluneční paprsky a lezavá zima za nehty. 
Něco krásné končí, aby mohlo zase v plné síle nastoupit a potěšit nás všechny, pohladit i Portu Bohemicu.
Přeji vám příjemný týden, plný zdraví.
A poznámka pod čarou nebo spíše malý postřeh. Při své procházce jsem potkávala spoustu dětí, na kolech, koloběžkách, jen tak poskakujících, jen tak si povídajících.
Tak přeci jen nevysedávají pouze před počítačem, dokáží si najít cestu ven, cestu k přírodě....


























čtvrtek 5. listopadu 2020

Máme se čím pochlubit ...



Na rozdíl od Švédů, Italů, Nizozemců jsme prý málo hrdí, chybí nám ramena a sebevědomí.
Skutečně ?
Když jsem jako malé dítě sedávala na starém gauči u mé hanácké babičky, těšila jsem se právě na tento večerní rituál. 
Babička v noční košili stála u oprýskaného sekretáře, na lžičce měla kostku cukru, kterou bohatě zalila Alpou. Vložila tuto pikantní kombinaci do úst, přivřela oči a spokojeně si doslova zavrněla. Pochybuji, že kdy tušila, že kostkový cukr vznikl v dačické cukerné rafinerii, kdy se při porcování z cukerné homole poranila manželka ředitele. Pro klid rodinného krbu, se jako výborné řešení jevilo, cukr porcovat a zlaté české ručičky dokázaly, že jim není žádná cesta dlouhá, namáhavá a hlavně, to za ten domácí klid skutečně stojí, že :-)
V den, kdy jsme se právě s tou moravskou babičkou loučili navždy, jsme plakala ze všech příbuzných nejvíc.
Celým kostelem se ozývaly moje mohutné vzlyky, u nosu jsem měla nudle, které se přifukovaly s každým škytnutím. Tety mne hladily, strýcové mne hladili a já řvala jako o život.
Babi, promiň, ale já už to musím na sebe prásknout. To víš, že jsem plakala po tobě, že mne mrzelo, že se strýc Jarin opil a byl nezvěstný, že kvůli oslavě pomlátili půlku králíkárny, pak se pomlátila půlka vesnice na karu.
Ale ze všeho nejvíc mne bolelo, že jsem si roztrhala své úplně první silonky v životě o lavici v kostele.
Když mi mamka ráno místo těch šílených řádkových punčocháčů dala do ruky malou krabičku s hnědým pokladem, och, plesala jsem.
Na to každá holka nikdy nezapomene, kdy si navlékla poklad ze zlínské laboratoře firmy Baťa.
Už tak to byl na svou dobu drahý špás, který vlastně vznikl jako náhrada za ještě  luxusnější hedvábné punčošky. 
Plakala jsem za babičku, plakala jsem za typicky české a vymodlené silonky.
Už jste měli po požití většího množství alkoholu okno ? 
Já měla fakt výlohu, jinak si nelze vysvětlit, jak jsem z čistajasna objevila na vinobraní v Mikulově ? 
To jste takhle večer na taneční zábavě a ráno se probudíte v zájezdním autobusu, za ruku vás drží váš milý a kolem dokola jsou nádherné, dlouhé vinice obtěžkané hrozny a všude zpívají a tančí lidé v krojích. 
Kdo zažil divoká rocková období pochopí, jiní mi odpustí. Moc by mne zajímalo, co by na to pravil český psychiatr Jaroslav Skála, který vynalezl a zprovoznil první záchytnou stanici na světě.
Tak jistě, dodnes se kaju, pane doktore, ale při svém současném připoprdlém způsobu života, byla to fakt jízda a jsem moc ráda, že jste tenkrát provozoval záchytku pouze u Apolináře :-)
Můj nejdražší, nejkrásnější a nejlepší bývalý manžel, se narodil jako romantik. Psal básně, které pak zhudebnil na kytaře. Ještě raději a s větší vervou mi schovával věci. 
Klíče, ponožky, zapalovač, řasenku, cigarety. V rozšafné a povznesené náladě mi uložil klíče od bytu do remosky a záhy na tento přešlap zapomněl. 
Hledání, byt vzhůru nohama, včetně výměny zámků a za trumpetku nehodnou klíčů, jsem vlastně byla já, já manželka.
A  z čeho je nejlepší žemlovka pod sluncem ? V čem má nejkřupavější rantlík ?  No přeci z malé přenosné elektrické trouby, jen si před pečením raději ty klíče vyndejte !
Vidíte, můžeme si poplácat po ramenou, jsme malý, ale šikovný národ. 
Házíme si kostky cukru do čaje. Oblékáme si silonky, lákáme na ně muže.
Někteří muži v nich lákají jiné muže, pokus o genderovou vyváženost !
Samozřejmě se občas opijeme a na tu záchytku fakt nemusíme, upečeme si skvělé křupavé kuře v remosce, nasadíme oční čočky místo brýlí, hromy a blesky necháme sjíždět do bleskosvodů.
Máme být nač hrdí, máme se čím pochlubit. 
To vše je podepsané českou rukou, českým rukopisem.
Pokud nám dojde humor, naděje, budeme hubou rýt brázdu / samozřejmě v roušce /, přátelé, ruchadlo bratranců Veverkových je také náš český vynález.
Tak hlavu vzhůru, český národe, to fakt zase dáme ... a může být situace třaskavá jako Semtex.



sobota 31. října 2020

Z deníku hanbaté zahrádkářky ...


Přišel náhle.
Ze zelené rozjel škálu barev, za kterou se nemusí stydět ve svých malůvkách světoznámý malíř, kreslíř či  na snímcích fotograf.
Přišel pan Podzim. 
Měla bych zde prezentovat plný sklep zavařenin, nasušených hub, marmeládiček, džemíků.
Místo toho se pochlubím tříkomorovými okny, bezpečnostními dveřmi, retenční nádrží, jímkou na splašky.
Ano, letos jsem si depresivní podzim vyšperkovala a zpestřila.
Poplakala jsem si, několikrát jsem chtěla emigrovat, propadnout se, utéct.
Jo, chtěla jsem utéct ze své nádherné zahrady, kterou si lidé chodí fotit a natáčet na videa.
Snědla jsem několik kilogramů čokolády, abych si uvědomila, jak jsem se přecenila.
S flaškou rumu, který za normálních okolností nemohu ani vidět, jsem hasila největší krizi.
Vyhodila jsem elektrikáře, hledala nového.
Útěchu jsem paradoxně hledala na místě činu.
Na zahradě.
Sázela jsem cibule irisů, krokusů a skalničkových bramboříků, ve vidině barevného jara a jeho rozkvetlých poslíčků.
Svazovala kilometry motouzu rozsáhlou sbírku travin v jejich gigantických rozměrech, upravovala jehličnany, umírňovala převisy skalniček.
Zaměstnávala mozek, ruce, celé tělo.
Jenže vyvstal problém, kam chodit na malou, když je chata zbouraná ?
Moje vnučka je nesmírně roztomilá, když si zaběhne do rohu zahrádky, ale co já ?
Nejdříve jsem musela změnit pracovní oděv, abych se mezi vzrostlými travinami nevyjímala a nebyla nápadná. 
Šla jsem do zelena !
Stačí, že mi svítí zadek, škoda, že jsem si ho v létě více neopalovala :)))
S kyblíkem skrčená mezi kapradím a travinou jsem maskovala i blonďatou hlavu a této konspiraci jsem se smála a měla ohromnou radost, sousedy jsem rozhodně nedráždila, ničím.
Taková příjemná bojovka, né ?
Pouze jedno pochybení mne stálo ztrátu kytičky a hrdosti.
To ve chvíli, kdy jsem právě ukončovala slastné čůrání na kyblík v rohu pozemku.
Moje generálka toto ráda glosovala slovy, nejen v hrobě se ti uleví.
S elastickými kalhotami u kotníků a vystrčenými půlkami, se naše oči setkaly.
Stál v lese, s košíkem na houby, přímo za mým plotem.
Trapnost okamžiku by se dala porcovat.
V rychlém předklonu jsem nejdřív hlasitě pozdravila .. DOBRÝ DEN. 
A hledala spodní prádlo, abych si ho rychle natáhla. 
Pán červený až na zádech mi také popřál pěkný den, nu a abych situaci završila, vylétlo mi z úst ..
A ROSTOU, ROSTOU ???
Vyvedeni z konceptu svých cest, nachytáni při činu, začali jsme se oba smát.
Hlasitě, odevzdaně a vlastně pobaveně.
Houbař se čestně přiznal, že nečekal hanbatou zahrádkářku s vystrčeným zadkem. 
Dušoval se, že špatně vidí na dálku.
To mi tedy řekněte, že mezi slovy procedil, že mám pěkný tetování ?  :-)))










V době, kdy k nám přišel nezván, nečekán, jsem se rozhodla, že budu zveřejňovat a psát pouze pozitivní články. Opět je tu, ve větší síle, rozsahu.
Dodržím svůj záměr, po letech vynechám říjnovou kostku z mého života.
Přeji vám všem, příjemný listopad, bez rozdílu pohlaví, národnosti, tělesné konstituce, udržte si své zdraví, pokuste se o nadhled, bojujte s nepřítelem a nestahujte kalhoty před brodem.
To vše přeje vaše blondýna, hanba hanbatá, zahrádkářka tělem, duší, občas s kalhotami na půl žerdi.

sobota 24. října 2020

Pod kůží ...


Každý z nás má důležité okamžiky zapsané ve svém nitru.
První vytržený zub, paní učitelka za katedrou v první třídě.
Sladké políbení na tvář od milovaného spolužáka, ředitelská důtka za kouření u garáže.
Přijímačky na vysněnou školu, ztráta panenství po odjezdu rodičů na chatu.
Svatební pochod uličkou dojatých příbuzných, novomanželská půjčka.
Nekonečné hodiny na porodním sále než vylezl promodralý křikloun, další šílené hodiny než doslova vyskočila malá křiklounka.
Odchod na věčnost milované maminky, ztráta táty, po kterém zůstala u popelníku dýmka.
S malými obměnami či rozdíly to zažil každý. Nebo skoro každý ?

Tam, někde hluboko u srdce mám jeden nádherný zápis.
Byl předvečer májový.
Hlas hrdličky u nás doma nezval ku lásce, ale probíhal spor.
V italské rodině, kde létaly popelníky běžně vzduchem, nic neobvyklého.
Řešila se hustota škrobu.
Otec by se zásadně držel návodu, mamka dala na ženský instinkt a škrobu intenzívně přidávala.
Škrobová lázeň se nejdříve jevila dostačující.
Škrobil se můj první sesterský čepec.
Táta chodil ven nervózně pokuřovat, se svou pravdou.
Jeho žena, má nejdražší generálka, zajížděla nažhavenou žehličkou po škrobené látce tam a zpět a výsledný efekt byl nulový.
Také bojovala se svou pravdou.
Čepec netuhl a netvořil mi na hlavě požadovaný tunel.
Oba rodiče se rozhodli pro výrobu svého osobního škrobícího nálevu, ve kterém macerovali mé první sesterské oblečení. 
Činili takto dlouho do noci a dodnes nevím, kdo vlastně vyhrál. 
Na kuchyňské lince jsem zahlédla několik krabiček od Solamylu, půjčených z celé ulice.
Ráno jsem si poprvé v životě oblékla sesterskou uniformu, modré šaty a bílou zástěru.
Neforemné zdravotní boty spíše připomínaly vodní lyže a fungl nové tělové silonky to celé podtrhly a završily.
Následoval ten nejdůležitější okamžik. 
Na hlavu jsem si připevnila skvostně naškrobený sesterský čepec a po očku sledovala nás čtyři v zrcadle.
Moji dva rodiče, ve vzájemné shodě, do sebe zavěšeni a já se svým čepcem, jsme poprvé vyrazili do života. 
Všichni hrdí, všichni spokojení.
Co na tom, že to byl svátek práce, co na tom, že přišla sněhová vánice a po obličeji mi kapal škrob.
Dodnes cítím tu hrdost, to štěstí, že ze mne bude jednou zdravotní sestra.

A byla. 
Prožila jsem nádherných šest let s lidmi, pro lidi a nikdy jsem už potom necítila, že má moje konání smysl a váhu jako tenkrát, když jsem se připravovala do směny.
Život mi načrtl diametrálně odlišnou linku.  
Stále si pamatuji, co sil a sebezapření, slz a odříkání patří k sesterskému povolání. A v dnešní pohnuté době násobeno tisíckrát proti drsnému nepříteli.
HOLKY ZLATÝ SESTERSKÝ, DÍKY  ZA VŠE.

A tímto zdravím naší Chudobku do postele, kde se připravuje na další směnu při čtení blogů :)))




úterý 20. října 2020

Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány ...



Neobjímám své milé, s pokorou přijímám. 
Nevídám svou vnučku v karanténě, bolí to, s pokorou přijímám.
Nepiji kávu se svými přáteli, nesmějeme se, s pokorou přijímám. 
Příroda usíná, barvy se tenčí, světla se nedostává, květy už nevoní, nefňukám, přijímám.
Neletím krajinou, neobdivuji mořský příliv, nehladím oblázky horkou rukou, bojím se, přijímám.
Neslýchám hučet horské prameny, nefuním do kopců, krajina se uzavřela do zvláštního ticha, jsem sevřená a přesto s pokorou přijímám. 
Neusmívám se, schoulená za kusem látky, sama, bože, tak zoufale sama, hrdě a s pokorou přijímám.

Tak už se směješ ?

Nevezmeš mi mé blízké, nesebereš mi ty krásné momenty, kdy ve svém náručí objímám svou dceru, svou vnučku.
Budu pít kávu se svými kamarády, poletím s větrem o závod horskou loukou, snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne.
Krajina se zase oblékne do barev, do vůní a budu se zase smát, hrdě a radostně, protože přesně tak toužím žít, bez kusu látky, bez symbolu.

Stále se směješ ? 
Ale ano, můžeš mi vzít všechno. 
Jen jedno, mi nikdy nevezmeš ... NADĚJI.
























Sám veliký Woody Allen mi pomohl s nadpisem. 
Můj archív nabídl bohatý sortiment fotografií, barevných, protože v některých  současných situacích, okamžicích se nám svět stává černobílým.
Přeji všem jen zdraví a tu naději, tu nám fakt nikdo nevyfoukne ...