Leden v kostce ...

Nahatý, tak nějak vnímám první letošní měsíc. Doma jsme vysvlékli stromečky, vánoční ozdoby budou čekat na svou derniéru dlouhé měsíce, ligotavá světýlka přestala dotvářet dokonalou iluzi rozverných vánoc. Města neklokotají, nepulzují do taktu vánočních koled, barvy výloh se schovaly pod obrovské poutače s nápisem Sale, šeď betonových budov se nepřekryla sněhovými vločkami, u nás totiž ještě nepadaly. Sluníčko dlouhé týdny nenašlo cestu k našim příbytkům, celodenní tma působí depresivně, trošku na pár facek.

My lidé, v rámci novoročních předsevzetí jsme vzali útokem čekárny zdravotnických zařízení, protože kdy jindy zajít na prevenci než po bujarých a přežíracích vánočních hodokvasech.

Po další atace zažívacích problémů, které běžně nemám, vyrazila jsem k lékaři i já. Současní i bývalí zdravotníci mají  hlavu plnou chorob a profilují se z nich největší hypochondři, svá onemocnění studují s atlasem lidského těla, ráno mají infarkt, v poledne ataku mrtvice a večer zaražené prdy.

Nejsem výjimka, teoretickou část jsem si několikrát přehrála na nečisto, včetně samovyšetření palpačními technikami, již zbývala jen důkladná vyšetřovací metoda  " per rectum ". S prstem hluboce zaraženým do mého konečníku / všichni estéti prominou / mi má bývalá nadřízená, primářka interní kliniky pravila :

" Simono, vy jste potetovaná jako protřelý kriminálník, ovšem potěším vás, jako zdravý kriminálník."

S potutelným úsměvem ještě dodala, že na ten kabel ale stejně přijdu. /  kabelem rozuměj fibroskop, který příjemně prozkoumá mé zažívání až do žaludku /.

Mohu říci, že jako protřelý delikvent jsem měla po vyšetření takovou radost, že jsem do sebe v přilehlé kantýně chvatně nacpala dva věnečky se šlehačkou, káva jako doplněk nebyla třeba.

Pro někoho poměrně neobvyklé, pekla jsem vánoční cukroví. Na sklonku minulého roku jsem to duševně a fyzicky nedala, v lednu jsem na to měla chuť, náladu a věřte nebo nevěřte, svou rodinu jsem tím potěšila.

Soptíček na sladké moc není, nejvíce jí potěším balíčkem žvýkaček. Pokud na večeři ohřeji několik párů vídeňských párečků, má vnučka mi skočí do náruče a drží se jako klíště. Její maminka, má dcera, nám to vždy odpustí se slovy ... u babičky můžeš. Tedy už se s takovým prohřeškem nemusíme schovávat, naopak demokraticky vyslovit, že párek není jen privilegium prvomájových veselic, ale můžeme se takto rozcapovat celoročně.

Slzu v oku jsem zatlačila, když kostrbatými písmenky začala psát MÁMA, TÁTA, BÁBA, DĚDA.

Tak nějak jsem si musela ve svém nitru připustit, že ta malá roztomilá holčička píše svá první slova, že se umí podepsat jménem a příjmením, že jí baví psát písmenka, že začíná zase úplně jiná etapa.
Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá ... tímto rčením jsem pedagogicky zklamala. Se Soptíčkem jsme ptáčkům u lesa navazovali lojové koule, abych se intelektuálně blýskla, nanesla jsem poznatek.
Koule jsou s ořechy a jiný druh se slunečnicí. Vnučka se s milým úsměvem poptala, které mlsání ptáčci preferují. A protože to nevím, stály jsme u lesa a obě řvaly na lesy. Ořechy x slunečnice ?
Slunečnice x ořechy ?
Volební preference nám nikdo nevyjádřil, v lese bylo hrobové ticho. Jen soused mi zhruba za dva dny s úsměvem oznámil, že každý pták má rád něco jiného. Kanec jeden, vůbec netuším, co chtěl vyjádřit ?
S názornými ukázkami v přírodě jsem skončila :-)
Zahrada nespí. Díky teplému počasí, vysoké vzdušné vlhkosti, bohatým deštíkům vše pučí, narůstá a připravují se květenství. Azalky, magnolie, rododendrony mají narvané květní puky k prasknutí, skalničky kvetou a kaktusy ještě nestačily zmenšit svůj obsah vody na polovinu. Plevel se zelená a já bych ryla, dřela jako soumar, protože mi to nesmírně chybí a jezevcování v bytě mne nenaplňuje, roste mi zadek, fuj.
Stavební úřad spí, relaxuje a odpočívá, po vánocích se možná zakonzervoval a pracovat začne až v dalším kvartále, vždyť já čekám už několik let, další mne nerozhodí.
Loučím se s měsícem pomalým, bezbarvým a zoufale v šedi se ovalujícím. Nadevírám tomu novému, v naději delšího dne, většího světelného požitku a když se mihne nějaká barva, hurá.

Divá Bára von Igelite taške


Měla stejnou startovací čáru jako osm psích miminek, které nosila bezdomovkyně během prosince v igelitové tašce. Přežily tři holky. Bára ve věku 7 týdnů dorazila do domácnosti mého bratra a větší tsunami nemohlo do naší rodiny přiběhnout.
Čůrá, kudy chodí. Kadí, kudy chodí, zahradničí v záhonech, honí kočičáky a přitom se chce chovat, mazlit, dostávat to, co nestihla od psí mámy.
Tak to je naše divá Bára von Igelite taške, čistokrevný uragán, zabavený Policií ČR  jako předmět doličný.

Mám tři kočky a přesně vím, jsou závazek na mnoho let a další není na programu.
Pokud bych jednou měla řešit situaci, že mi nějaký mazlíček chybí, určitě bych využila stejné možnosti jako můj bratr a vzala si zvíře z útulku.
Dát domov opuštěnému zvířeti a starat se o něj v dobrém i zlém, tak třeba jednou ... protože není nad spokojené zvíře  / můj Míša si to možná také myslí /.

 

Šeřík v lednu ...

Doslova jsem ponořila svou tvář do bílých kvítků, zavřela oči a nechala se unášet vůní.
Čarovná a duši lahodící, přesně jako v době času lásky, v květnu.
Zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsem hladová po vůních, barvách, pocitech.
Bohatá kytice v netradičním stylu s květy šeříku, tak přesně znělo zadání ve floristickém obchůdku u mých kamarádek Veronik.
Dávno jsou zaváté šedí časy, kdy se chodilo na národní výbor s kyticí bílých karafiátů, však i já jsem nebyla výjimkou.
Současnost je výzva, v materiálech, v možnostech, odmítá být svázaná zkostnatělými pravidly.
Snoubí odvahu, naivitu, leckdy se propojí s naturelem kočovných národů, zapojí vůni exotiky vzdálených zemí.

S duší nevěsty koresponduje výběr toho nejdůležitějšího, svatební kytice.
Obrovská, barevná, různorodá. V létě plná polních kvítků, peříček, sušiny, ale i velice neformálních a netradičních netřesků.
V zimě středobodem bývá výrazná veličina a v tomto případě se boho - chic kytice nesla v duchu šeříku, jeho vůně, jemnosti a křehkosti.

Detail svatební kytice napovídá, že barevnost a velikost meze nemá, i když kytice působí chaoticky, má svá pravidla, je detailně promyšlená a dotažená do posledního kvítku.

Květinový svatební polštářek na prstýnky

Korsáž pro ženicha a ženichova svědka

Svatební ikebana do čela stolu

Házecí kytice nevěsty

Kombinace tří druhů růží a šeříku zahrála na notu vůní, kouzelných, snových a v lednu málo očekávaných. Kochala jsem se, očuchávala a těšila se zároveň z faktu, že dnešní nevěsta má možnost vytvořit svůj sen, svůj nejkrásnější den v životě a nemusí přitom vypadat jako cukrová panenka olepená cukrovou vatou.
Krásný víkend, posílám barvy, škoda že nemohu vůni ...
 

Zrcadlení ....

S Miriam jsme se potkávaly v malé šatně školky a hned jsme se spolu cítily na stejné vlnové šířce i délce. Jen začít vysílat rozhlas. 

Vzájemnou náklonnost jsme si v rámci přátelství rodin projevovaly společnými chvílemi s dětmi, upečenými pekáči buchet, výlety do přírody, při hokeji si našli podobnou techniku skandování i naši muži. Pohlídat si děti při zaměstnaných a nefunkční babičkách byl bonus navíc, který nelze vyvážit metráky zlata, škatulkami diamantů.

A přeci jsme jí poznala. Babičku. Než měla přijít, v domácnosti se rozhostilo zvláštní, udušené ticho. Hovor vyzníval nuceně, děti samostatně opustily obývák a spokojily se s pokojíčkem. Příznivci ságy o malém kouzelníkovi by tuto pasáž nazvali " čekání na pána zla ".

Do bytu vstoupila skvostně upravená žena. Dlouhé lesklé vlasy stočené do apartního uzlu, stylový kostýmek jako šitý na míru, vše sladěné do posledního detailu. Pod obloučkem dokonale vytrhaného obočí navnadila pozorovatele jedna řasa nalíčená maskarou vedle druhé, rty obtažené konturovací tužkou, tvář bez vrásek. Madona, živá madona, problesklo mi hlavou. A chlad jako z mrazáku.

Dlouhé rudě nalakované nehty nervozně bubnovaly do desky jídelního stolu a rytmus se zrychlil, když do prostoru vešly děti. Stokato. 

Ode dveří se způsobně usmály, zamávaly a pozdravily tetu Evu. Ano, tetu Evu.

Na délku pokoje jim babička ????  zamávala, neusmála se a když odběhly do pokojíčku, hlasitě si oddychla.

Kávu již dopíjela v časovém presu, tenkou cigaretu držela mezi dlouhými prsty tak labužnicky, ach, cigaretové koncerny by se o představitelku reklamního spotu porvaly.

Dvacet minut povinné - nepovinné návštěvy si za tento měsíc mohla odškrtnout. Hlavně, děti neřvaly, nehonily se, nehalasily. Babička Prošková by valila bulvy, jak takové ryzí babičkovství dokáže vypadat, jasně, prosté ženě z lidu se na rukou netřpytily starožitné brilianty, pouze vrásky a zase vrásky.

S Radkou se potkáváme na společné chodbě už třicet let. 

Prohodíme pár slov, prokecáme pár hodin. Nemáme stanovená pravidla, jak a kdy se sejít. Vzájemný respekt a přátelství nepotřebuje harmonogram. Děti, práce, muži současní, muži bývalí, milenci zakázaní, milenci kradení. Každá žijeme, jak umíme, jak cítíme.

Její současná tvář ztrácí kontury, popelavě šedá, ztrhaná, zoufale unavená. Dlouhé, nekončící brázdy vrásek jako u polí na Vysočině kolem očí, ústa zkřivená do kyselé a nic neříkající polohy.

Kde jsou ty blankytně modré oči jako letní obloha ? Kam se ztratila ta pověstná jiskra, která by zapálila nejedno mužské srdce jako pochodeň ? 

Kila navíc se schovávají do neforemného kabátu, okopané polobotky volají po výměně a zapatlaná kabelka po vodě, hadru či střelhbité akci u Bati.

Když normální smrtelník vstává, má Radka zadělané buchty, prošpikovanou svíčkovou, vykynuté houskové knedlíky, uvařenou dětskou polévku, bílý jogurt vyrobený do malých skleniček, v náručí nosí pětkrát posraného vnuka, přebaleného, zasypaného a spokojeného. U stolu maluje své obrázky vnučka, která se v mezidobí vztekle válí po zemi a buší hlavou o linoleum. 

A co dělají rodiče dětí ? Spokojeně spí a nechávají se hýčkat, s humorem praví, že k babičce jezdí každý víkend na welnes.

Paní Dobromila Rettigová by se vedle mé kamarádky cítila jako cuchta, bez řádně vykydané domácnosti, spokojeného partnera a vrnících dětí. Kdy jsi byla naposledy v kině ?

Kdy jsi měla naposledy vášnivý sex ? Co to je, to se maže na topinky ? Dej mi recept.  Neztratila jsi se v tom babičkovském matrixu mezi nočníky, plínkami a sunarem ?

Na druhých vídáme chyby, nedostatky snadno. Sami nad sebou mnohdy ten potřebný nadhled nemáme, chybí nám nebo si ho odmítáme připustit.

Do porodnice  jsem cupitala ověšená taškami, kastrůlky, přežehlenými nočními košilkami, ovocem, pečivem, vše pro moji holčičku, vše pro moji dcerku. Přesně na prahu nemocničního zařízení jsem si uvědomila, že nemám nic, zhola nic pro dítě mého dítěte.  Pro vnouče ?  Jé, to je divný ?

Vůbec jsem ho do svého nitra nepustila, vůbec jsem si neuvědomila, že se nějaké narodilo, byť míru a váhu jsem už den znala.

Všechny mé myšlenky rotovaly kolem mého dítěte, bože ono má dítě ? Styděla jsem se, kála a děsila, jaká já budu tragická, když zapomenu na první, vlastní vnouče. Vše do momentu než jsem malého vetřelce objala, tak jo, než jsem ho mezi slzami sevřela  a nenadálým štěstím málem umačkala.

Asi bylo víc než jasné, že mi bude říkat babičko, nikoliv teto Simono.

Že mám limity, svou hranici jsem si uvědomila minulé léto. Skoro celou svou dovolenou jsem věnovala své vnučce. Dokonale plánovala denní rozvrh plný výletů, koupání, radostí. Po večerech uklízela, vařila, pekla, smažila a dojatě se dívala na spokojenou spící vnučku. Kde byl odpočinek, relax, chvíle se skleničkou a knihou ?  Kde byla ta řádná dovolená ?

Stala se ze mne babička - profesionální Popelka, která na podzim ryla svým čelem brázdu, servaná, unavená a nešťastná.

Jak rychle dokáži přijmout pozici harpyje, jak rychle se sžiji s rolí uondané a upatlané hospodyňky.

Rádi hovoříme o druhých, o jejich stinných stránkách a málokdy si si uvědomíme, že všechna ta nastavená zrcadla o nás mnohé vypovídají. 

Vidět na vodní hladině část své tváře, přijmout i stinné vlastnosti svého ega, pojmenovat je, inu, dřina. Až uslyšíte lidové rčení  Podle sebe soudím tebe, vyleštěte si zrcadlo a vyčarujte úsměv.

Malá pomůcka, jak se nezbláznit a jít životem bez přetvářky ... to vše vám přeje blondýna.

Přírodně na depku ....

Že pod svícnem bývá tma, mne přesvědčil můj manžel. 

V dobách prudce totalitních byl vyzván jako kapelník a frontman rockové formace, aby na okresním oddělení veřejné bezpečnosti vyjasnil rvačku. K bitce došlo v ranních hodinách na tancovačce, kdy vesnická omladina měla již bytelně naváto, městský dorost také, zábava vázla. Během pár minut sálem lítaly židle, okna se za obrovského rachotu sypala na miliardy střípků. Rozmlácený sál někdo zaplatit musel.

S monoklem pod okem můj muž vyrazil s celou kapelou podat svědectví, že oni tam skoro ani nebyli ???  Vlastně tam jenom trochu hráli. Vyšetřovatel byl starý dobrák, který udělal bubu .... a příště kluci hrajte méně hlasitě, mladí nejsou pak tak agresivní.

Že budu já agresivní, o tom  nepochyboval. Jeho nejmilejší a nejkrásnější manželka.

Žádná kytice narvaná v cizí zahradě, žádné udobřování za svítání, tentokrát šok.

Uprostřed našeho obývacího pokoje seděl můj muž pod obrovským banánovníkem. Rostlině chybělo do stropu pár centimetrů, jednotlivé listy nasedaly do sebe v šíři až metr a půl.

Poprvé za dobu našeho manželství jsem nemohla vypustit z úst ani slovo, protože ta tropická krása mi vyrazila dech. V časech, kdy se na banány stály fronty, já měla v sídlištním panelákovém bytě celou skvostně zelenou rostlinu.

Se slzou v oku jsme si vyslechla, jak ten banánovník stál tak sám a opuštěný na chodbě  u těch policajtů a přeci ho tam nemohl nechat ... a počkej, mámo, až si utrhneš první banán.

Devítka ...

Můj blogový koráb proplouvá světem už devět let.
Ráda bych s humorem, s nadhledem, možná i věcným zamyšlením těch devět let připodobnila k výchově dítěte.
A co by mělo v tomto věku umět, jaké dovednosti je potřeba mu předat, jak zacílit, aby se z něho stal poplatný člen nejen blogové společnosti, posuďte sami.

1.  Dívky a chlapci jsou si rovni. Respektuj je oba.

Respekt je kvalita, bez ohledu na pohlaví i věk.
Že jsou v blogovém světě muži sortiment omezený, tudíž hýčkaný je prostě svatá pravda. Mužský svět má přitažlivé odstíny a když je podán inteligentně, s vtipem, nadsázkou ... bonus nemalé hodnoty. Musíme si ty kluky občas pomazlit, aby neutekli jinam :-)
Co mne, ale už roky přitahuje ... neomezená věková rozmanitost obou pohlaví. Čtete příběhy, příspěvky starších se stejným zaujetím jako od dívky těsně po maturitě, hranice věku neexistuje.
Sdělení poplatná pro všechny generace, od mladých se učím porozumět znova mladým, od vrstevníků se dobíjím stejnými průšvihy a ještě si poradíme, jak se nezbláznit. Od starších přejímám vize, leckdy se bojím přijímat a hlavně přijmout, že tam prostě musíme všichni.

2. Neboj se dělat chyby, dělá je každý, poučme se z nich.

Začnu těmi pravopisnými. Mě x mně, inu přátelé, kalamita. Přečetla jsem si mnoho pouček, našla spoustu pomůcek a stále mám plný mobil taháků. A stále nevím, stále píši jako trumpetka.
Interpunkce mi dává zabrat ... bychom, by jsme ...  mne doslova ubíjí. Závidím každému talentovanému češtinářskému umělci, já trpím. Než vydám článek, hodinu si čtu to samé stále dokola, až mi můj článek leze krkem a to je čerstvý.
Porážka přestává být porážkou ve chvíli, když z ní vytěžíme ponaučení.
V jedno období jsem se stala mistrem a valila články denně. Stala jsem se otrokem, svým vlastním a přiznám se, že kvalita pokulhávala, kvantita dusila.
Ponaučila jsem se, píši daleko méně a chci do svých sdělení dát vždy kvalitu, která se ode mne očekává a taky kus sebe.

3. Nedělej věci jen proto, že je po tobě chtějí .

Seděla jsem u blogů, kde byl sněhobíle dokonalý desing, nikde ani smítko prachu, vše dotažené do posledního detailu a proklatě sterilní. Já taková nejsem, nejsem sněhobílá.
Trápilo mne, že se nemohu prezentovat otevřeně, bez příkras a cpu se do pózy, která mi nevyhovuje.
Já jsem barevný člověk, někdy smutný, jindy veselý a potřebuji o tom psát.
Začaly vznikat články ze života, otevřené, plné lásky, bolesti a upřímnosti
Vypreparovat morek od kosti, napsat natvrdo, že mi do života vstoupily drogy, alkohol, deprese, chce koule a já se přestala bát, o nich psát. / a odložila suspenzor /
Odešli lidé, kterým má syrovost, reálný pohled na život a vztahy nevyhovoval.
Popularita není ta nejdůležitější věc na světě, nelze se zalíbit druhým, ale dívat se dnes a denně na sebe v zrcadle a nelhat si, to je můj top.

4. Neboj se říct NE, když se ti něco skutečně nelíbí.

Mít někde domov, komunitu lidí a mnoho společného, je zavazující.
Opustit zázemí, zabydlenou adresu a vrhnout se do nových, neprobádaných míst se mnohdy jeví jako drzost, která se neodpouští. Jsem citlivka, obrečela jsem odchod.
Vám všem, kteří chcete změnit svou blogovou adresu, své působiště, nebojte se.
Lidé nechodí za adresou, je podružná, příznivci si vás vyšťourají z meziplanetární mlhoviny, protože prostě jim budete chybět. Když se mi do života, srdce zapíše člověk, nemohu ho zapudit pouze a jen kvůli nevhodnému působišti. Dostala jsem od něj dar, invenci a ta se neopouští.

5. Hlavní je znalost, ne známka.

Komentáře pod článkem jsou kořením, které dochutí, dosladí, zpestří, ale i okyselí článek.
Správná odezva autora povzbudí, počechrá mu ego, někdy sníží citlivost na minimum.
Dát do komentáře kus sebe, svůj postoj, ale i věcný  názor je meta největší.
Napsat pár nic neříkajících slov, věřte mi nebo né, to každý pozná. Daleko nejhorší na stupnici od nuly do deseti je fakt, že i z těch minimálních slov poznáte, že dotyčný ani článek nečetl, smutné, že ?
Mám ráda komentáře od srdce, se zkušeností, která obohatí.
A proto, prosím, nekomentujte, nepište, když nečtete.

6. Vždy řekni, když je ti špatně.

Sdílená i sdělená bolest, poloviční bolest ? Určitě.
Přesvědčila jsem se několikrát, jakou má slovo sílu, dopad na jednotlivce. Povzbudí, stejně jako za pár minut pošlape veškeré sebevědomí na minimum. Někoho potěšit ve vypjaté situaci nic nestojí, nejsou to body do pomyslného skóre, jen prostě a jednoduše vyhraje lidství.
Neztrácíme se v internetovém matrixu, kde je důležitý like.
Blogový svět mi dal tak pestrou paletu lidí do vínku, kteří mne inspirují, motivují a posouvají dál.
Jejich fotografie, články, výrobky, mnohdy i citová investice mají přesah přes virtuální pozadí, mají tvář, mají občanský průkaz a je s nimi fajn.
Jo a ještě jednou veliký dík za slova podpory v okamžicích, když jsem s Přemyslem Oráčem plužila v hlubokých brázdách svou hubou, vyčnívaly mi pouze ušní boltce a nevěděla jsem, zda tu orbu vůbec přežiju. Díky, slova mají sílu !

7. Važ si přírody, zvířat a světa kolem sebe.

Říká se, že k dobré povaze vede dobrá výchova. Vychovat z dítěte laskavého, milého a přívětivého člověka je fuška, která nás stojí mnohokrát rozjetou nervovou soustavu na plné obrátky.
Podobně je to i s mým devítiletým blogem.
Už dávno nenosí plenky, ale občas se smíchy počůrá. Zapomenuté a nechutné svačiny zahazuje za postel, aby je pak s fanfárami vydoloval, vytěžil a z prdu udělal kuličku.
Vnutit mu nový overal se rovná zkáze, protože ty staré vytahané tepláky hřejí a jsou pěkně pocintané od vanilkové zmrzliny. Rodičovské a pedagogické schůzky jsou zapovězeny, protože nejlépe se první cigareta kouří se spolužákem, první panák ochutnává se sousedovic Ančou a zvrací pak následně z okna. První polibky kradené za účelem nácviku lidové tvořivosti naberou na intenzitě, radost ubere pořádný beďar na nose.
Děkuji za krásných devět let, za inspiraci, za to, že jste !
Mává a zdraví Blondýna, za devítiletý blog. / puberta nám ťuká za rohem, máme se v dalších letech na co těšit /

Jak mi do života vstoupil Jura Klásek ...

Náš vztah jsme po právní stránce zlegalizovali podpisem smlouvy a do naší domácnosti před jedenácti lety přiskákalo kotě modré britské kočky.

Symbolikou naší dlouhodobé náklonnosti se jevil skok. Vlastnit rodový erb, určitě bychom si na něm nechali namalovat díru, příkop, jámu.

K prvnímu vážnému úrazu došlo ve věku kolem půl roku, kdy se kočičák netrefil a spadl z horní příčky škrabadla. Od pasu dolů ochrnul, spodní část těla včetně tlapek za sebou bezmocně tahal.

Moc šancí na uzdravení nedostal, předpoklad nápravy spočíval v naprostém klidu. Tři měsíce jsme měli v ložnici přepravku s nemocným zvířetem a uspávací injekci se podařilo trpělivostí zneškodnit.

K druhému vážnému úrazu došlo minulý rok v létě, kdy se kočičí fešák - atlet brčko opět netrefil a spadl z horní příčky škrabadla. Pro změnu si způsobil těžké pohmoždění celého zažívacího traktu.

Díky věku opět moc šancí nebylo, trpělivě jsem á dvě hodiny krmila mléčnou kaší, prstem strkala do tlamičky. Spala na zemi, utírala zvratky a přemýšlela za co. Ve hvězdách máme oba napsáno, že kdo chce kam, pomůžeme mu tam. A tak jsme tu uspávací injekci zase s díky odmítli.

Nové stravovací návyky jsme ladili pomaloučku a polehoučku, cíl jasný - žádné zvracení.

Při vyhodnocení výsledků potravinové intolerance jsem málem omdlela, neb kočičí senior trpí těžkou alergií na kukuřici, brambory a losos. Jistě netřeba vysvětlovat, že tyto potraviny nikdy nepozřel v nám známé a populární formě, přesto se nimi láduje denně. Celý jeho život striktně dodržuji fakt, že zvíře má svou stravu, člověk svou.

Pro odlehčení by se slušelo vysvětlit, kdo je vůbec ten Jura Klásek, když se kocour fakticky jmenuje Eduard.

Jura ... vyskočil z postele jako jura, váš děda je ale jura, cítím se jako jura. Pojmenování jura, hlavně v mé moravské domovině bylo symbolem pro zdravého, svěžího, životem a optimismem překypujícího člověka. Být jurou, být mladým a svěžím, je snem každého, kdo ráno hledí v časných ranních hodinách do zrcadla.

Klásek .... symbol znázorňující obilniny. V současnosti hojně používaný, často přeškrtnutý, dávající nám najevo, že zde nám pšenka nepokvete. Že nám něco chybí, něco přebývá.

Jura Klásek .... když pan Galuška psal oblíbený seriál  " Slovácko sa nesúdí ", netušil, jak moc se mi bude v životě hodit jméno a příjmení jednoho z hlavních představitelů, Jura Klásek, v podání pana Velena, který skvěle sekundoval panu Kronerovi.

Dlouhé hodiny jsem trávila na internetu, abych mému zdravému-nemocnému Jurovi sehnala granule, 

přitom dodržela přeškrtnutý Klásek.

Moje zjištění o stavu zvířecího krmícího arzenálu je zoufalství, tragédie. Jistě, kočky by kupovaly Whiskas. 

Složení, levného, ale i neúměrně drahého !!!!  kočičího krmiva vykazuje ve svém složení obrovská množství kukuřice, kukuřičného škrobu, brambor, bramborového škrobu. Podíl masa ... smutný příběh. 

Doporučení veterinárních lékařů, internetových portálů, odborných publikací se shodují, že každé jednotlivé zvíře nemá být krmeno od stolu. Výdobytkem moderní společnosti se valí tuny speciálního krmiva, kterými si doma vyrábíme přecitlivělé alergiky, zatučnělá prasátka. / nekrmí se prasata kvůli výtěžnosti bramborami a kukuřicí ???? /

I já jsem si doma vychovala v dobré víře Juru Kláska, byť brambory a kukuřici v životě v klasické podobě neochutnal a zaručeně by svůj čumák o tyto potraviny neotřel. 

Slavím úspěch, podařilo se mi sehnat krmivo, které neproběhlo kolem lánů brambor a kukuřičných klasů, ale i lososového oleje. Zatím jeden, jediný druh, který není narvaný těmito komponenty.

Svatá pravda, paní doktorko Kateřino, jsme to, co jíme. Vychovala jsem si doma Juru Kláska, dokonalého vegetariána, vegana a na novou dekádu plánujeme i přechod na fruktariánství ....

Taky chci znovu motýle ...

Záměr nafotit fotografie, uložit je a po novém roce vypustit do světa, se zrodil v tropickém parku na Madeiře.
Seděla jsem, vtahovala do sebe paletu barev, atmosféru zeleně prostupující zvláštní vzdušností a vlhkostí podporovanou mořským pobřežím, toužila si zafixovat třepetání motýlích křídel, vůni exotických květin, dřevin, hlavně emoce, které pak v zimě chybí.
Šeď města bez sněhu, holé stromy, keře bez listí, bez barevných květů a zoufalý nedostatek světla.
Slunce schované za inverzí a my všichni za pecí.
První dny v novém roce jsou ve znamení předsevzetí, hledání nových cílů, zametání těch nevydařených. Chceme být krásně štíhlí, výkonní, pohybliví, mít čas na své blízké, nezapomínat na kouzla okamžiků, která zasuneme a jen těžce nacházíme.
Dovoluji si vás pozvat na malou procházku ....