.... na mém oblíbeném blogu jsem četla postesknutí maminky, že její dcerka za ní přišla se sdělením, že ví, že dárečky nenosí Ježíšek. Pochopila jsem dnes jako zralá žena, že to jsou ty momenty, kdy nám začínají děti utíkat z dětského světa iluzí do světa dospělých. Ono to začíná nenápadně, prvními nalakovanými nehtíky, prvním vytrháním obočí / mé dceři se skutečně zadařilo, vypadala jako Voskovec s Werichem, nemám tušení, který z nich měl to obočí jako idiot /, pak ten den, kdy spolužáci vtipně poznamenali, že táta koupil blbý dárek k vánocům a je po Ježíčkovi.
Pokračuje to psaníčky a chichotáním, první pusou před barákem, kdy máte pocit, že se z vás stává generálmajor stíhačů, první menstruací, kdy se začínáte kromě řasenky, parfému, holítka dělit o ženské hygienické potřeby, pak přijde občanka, maturita, promoce.... a zapomene, kdy k vám přestal chodit Ježíšek...nic už není jako když byli malí a očíčka svítila jako dvacet stromečků, najednou se už nemusíte schovávat s rolemi balícího papíru a mašlemi, protože už stejně všichni vědí, že po nocích ty dárečky balíte vy a někdy si připadáte u nich unavená, jako by to bylo pro celý dům.
....když mi včera večer projel hlavou ten film o ztrátě iluzí, já pookřála, já jsem se zaradovala a já si uvědomila, zase budu schovávat balící papír a mašle, protože s příchodem našeho miminka, přijde zase na chvíli Ježíšek. Všichni se vrátíme do dětských snů a očekání, budou svítit ta dvě malá světýlka naplněná naivitou, jak asi ten pan Ježíšek vypadá a co donese a za oknem bude podobný dopis jako tento....
....omlouvám se za nekvalitní a hodně vybledlou vzpomínku, je to náš poslední dopis Ježíškovi....