sobota 28. února 2015

Ježíšek si k nám zase najde cestu....

.... na mém oblíbeném blogu jsem četla postesknutí maminky, že její dcerka za ní přišla se sdělením, že ví, že dárečky nenosí Ježíšek. Pochopila jsem dnes jako zralá žena, že to jsou ty momenty, kdy nám začínají děti utíkat z dětského světa iluzí do světa dospělých. Ono to začíná nenápadně, prvními nalakovanými nehtíky, prvním vytrháním obočí / mé dceři se skutečně zadařilo, vypadala jako Voskovec s Werichem, nemám tušení, který z nich měl to obočí jako idiot /, pak ten den, kdy spolužáci vtipně poznamenali, že táta koupil blbý dárek k vánocům a je po Ježíčkovi.
Pokračuje to psaníčky a chichotáním, první pusou před barákem, kdy máte pocit, že se z vás stává generálmajor stíhačů, první menstruací, kdy se začínáte kromě řasenky, parfému, holítka dělit o ženské hygienické potřeby, pak přijde občanka, maturita, promoce.... a zapomene, kdy k vám přestal chodit Ježíšek...nic už není jako když byli malí a očíčka svítila jako dvacet stromečků, najednou se už nemusíte schovávat s rolemi balícího papíru a mašlemi, protože už stejně všichni vědí, že po nocích ty dárečky balíte vy a někdy si připadáte u nich unavená, jako by to bylo pro celý dům.
....když mi včera večer projel hlavou ten film o ztrátě iluzí, já pookřála, já jsem se zaradovala a já si uvědomila, zase budu schovávat balící papír a mašle, protože s příchodem našeho miminka, přijde zase na chvíli Ježíšek. Všichni se vrátíme do dětských snů a očekání, budou svítit ta dvě malá světýlka naplněná naivitou, jak asi ten pan Ježíšek vypadá a co donese a za oknem bude podobný dopis jako tento....


....omlouvám se za nekvalitní a hodně vybledlou vzpomínku, je to náš poslední dopis Ježíškovi....

středa 25. února 2015

Z únorové zahrádky....

...nevím, jak u vás, ale já cítím jaro. Už se projevuje v orchidejové zahrádce, rostliny začínají obrážet novými pahlízami, objevují se nádherné zelené konečky kořenů a já už o víkendu začnu přesazovat. Minulý rok jsem vynechala, ovšem ten letošní mě tato činnost nemine, hodně rostlin mi utíká z květníku...
Jako první představím COELOGYNE MASSANGEANA...patří mezi mé nejoblíbenější a já si jí skutečně hýčkám. Na parapetu jižního okna si sedí čtvrtým rokem, jen se bojím, kde bude sedět za pár let, protože je to opravdu veliká orchidej s půlmetrovými listy. Má ráda teplo a přistíněné stanoviště, při přímém dotyku sluníčka listy hnědnou, ráda a rychle se spálí. Jsme spolu veliké kamarádky a ona se mi odvděčuje květními stvoly až třikrát ročně. Květy ve slunném dni nádherně voní...



......další dnešní krasavicí je COELOGYNE CRISTANA....opět botanická orchidej, tentokrát chladnomilná a nic moc do paneláku, pokud máte jako já zasklenou lodžii nebo balkon, máte šanci vidět tuto orchidej rozkvetlou i ve vašem květníku, možná bude stačit i nevytápěná chodba, ale musí mít rozhodně dostatek světla. Orchidej jsem si přesně před rokem dovezla z výstavy orchidejí ve Fata Morganě, celé jaro, léto, podzim i zimu jsem jí měla venku, během mrazů na chodbě a nyní už zase sedí na balkoně v teplotě kolem 5st a vrní blahem. Za mojí péči mě obdarovala 8 květními stvoly,květenství je bílé jako sníh a uvnitř zářivě žluté jako žloutek od domácích slepiček a protože je to šikovná rostlina, už tlačí další pahlízy...šikula...


....a dnešní poslední...hybridní RENANTHOPSIS MILDRED JAMESON....tu jsem si dovezla z velikonoční výstavy orchidejí v Drážďanech, záhy mě přešel humor, protože všude na forech se psalo, že je ke kvetení velice netečná a nechává se prosit. Má ráda hodně světla a díky přisvícení jsem se dočkala květů a mám z nich radost, nejsou moc očekávané. Pěstuji ji jako phalíky, v hrubé borové kůře s příměsí rašeliníku a opět na jižní straně bytu...

....nevím, náš Míša byl v minulém životě nějaký exhibicionista, miluje fotoaparát, když ho vyndám, okamžitě se před něj postaví, natřásá se. Ostatní kočičí klub jen rezignovaně kouká a nemá zájem o focení, takže skutečně máme tři kočky, ale jen jednoho milovníka fotografie a rostlin...

pondělí 23. února 2015

Opera...italsky ?....

....když jsem přijímala pozvání do Státní opery Praha na operu Giacoma Pucciniho " La Bohéma " / Bohéma /, byla jsem rozpačitá, ale rozhodla jsem se ingnorovat ignoranta v sobě a začala žehlit puky na svátečním kostýmu. Opera není moje parketa, mám raději činohru. Na různých internetových portálech jsem se dočetla, o čem to bude a co mám očekávat. Dojemný příběh o lásce básníka Rudolfa a něžné Mimi, jejich existenční boj o každodenní přežití, zároveň i o přátelství čtyř mladých umělců na Montmartru a to celé zakončené úmrtním nemocné Mimi, tak to mi přišlo osudně vzdálené do momentu než jsem zasedla do hlediště, v orchestřišti se rozehrával symfonický orchestr a celá ta atmosféra mě vtáhla hlava nehlava a pustila až při závěrečném aplausu...
zdroj foto : oficiální stránky Národního divadla

POZITIVA ....pro nás, co plynně nehovoříme italsky se na malém plátně nad podiem promítal český a anglický text, takže jsem celé dvě a půl hodiny věděla, co se zpívá a o čem děj přesvědčí či nepřesvědčí diváka. Vůbec mě tato jazyková bariera nevadila, možná naopak přitahovala, italština je nádherný a velice temperamentní jazyk, přitažlivý a pro diváka dokonale strhující, dnes si toto nastudování nedokážu představit v mém rodném jazyce. Živý orchestr s neuvěřitelným dirigentem, tak to jsem jen velice rámcově viděla v televizi, zde v přímém přenosu mi přišlo, že naprosto chápu, proč je pan dirigent abnormálně štíhlý mužský, po takovém výkonu si může dát k večeři biftečky s hranolkami a pěkně zajíst sladkým dezertem a stále bude jako lunt. V divadle jsem nebyla poprvé, ale poprvé jsem byla ve Státní opeře, přišla mi nádherná, majestátní, plná kouzelného lesku a zlata, celé to podtrhovaly dámy- uvaděčky v šarmantních pelerínách, velice ráda si podobný zážitek zopakuji.
NEGATIVA.....pozoruji stále častěji, že se nám ze společnosti vytrácí kultivovanost zevnějšku, která má takovýto kulturní zážitek podtrhnout. Ve Státní opeře by člověk očekával určitou úroveň, potkala jsem několik pánů v riflích, několik dam našprclých do elasťáků jako na trh, no někteří to skutečně nevychytali a v modní policii slušného chování by propadli na celé čáře. Vše to završila u občerstvení dáma, která se dlouho, ale dlouho buď nemyla nebo nepřevlékla, její potní symfonie se nepříjemně táhla celým foyerem, smutné, smutné, smutné....

čtvrtek 19. února 2015

Kam s ní....

Dobrý den, vzhledem k tomu, že bydlím v bytě a kromě phalaneopsisek bych se chtěla kochat i jinými druhy, narazila jsem při surfování na Vaši stránku. No takhle mne namíchnout vašimi krasavicemi, no to se vám vážně povedlo. Moc gratuluji k pěstitelským výsledkům - jednoduše paráda. Akorát bych možná vzhledem ke svému " bytovému hendikepu" uvítala, že byste někde kratičce popsala, jakou kde máte teplotu či světové strany, kde ty fešandy pěstujete. Moc děkuji za inspiraci Barča. PS: jsem kočkomil, takže i váš Edíček na kontrole zálivky mne velice pobavil :-) Děkuji .....

......typicky nerudovská otázka a o odpověď se pokusím. Mám za sebou skoro 9 let seznamování se světem orchidejí, mám za sebou hodně pádů a hodně vzletů, celý ten čas jsem se snažila a snažím těm rostlinám porozumnět. A přesto nemohu a nechci zodpovědně říct, kam kterou rostlinu máte nebo nemáte dát. Každý máme ve svém bytě jinou tepelnou pohodu, znám z orchidejového fora lidi, kteří jsou schopni spát ve 12stupních, aby mohli pěstovat chladnomilné orchideje. Hodně lidí přes zimu málo topí, jiní zase žhaví radiátory jako o život, prostě každý to máme jinak a každý pokud chce pěstovat nějakou rostlinu, tak musí vychytat své podmínky. Mám půlku bytu na celodenní jih, pere sem sluníčko, takže je to velice nevhodná strana, přesto jsem za ty roky už vychytala výšku slunce během roku, jeho intenzitu a nutnou míru přistínění....


......na fotkách vám jako příklad budu dnes prezentovat chladnomilnou COELOGYNE CRISTATA ....je to botanická orchidej, o které si více povíme v únorové zahrádce, ale na ní vám chci demonstrovat, jak se to má s jejím pěstováním.
Jak jsem předeslala, je to chladnomilná orchidej, tudíž nevhodná do paneláku, kde je horko a sucho... ALE....mám zasklený balkon, tudíž mohla být rostlina celé léto a podzim venku, pak se balkon zavřel a do ledna byla opět venku při teplotě 5 stupňů, když začalo mrznout a teplota šla k bodu mrazu i na zaskleném balkoně, odnesla jsem jí na chodbu, kde má maximálně 12-15 stupňů, tudíž optimum....


......proto každému pěstiteli doporučím, aby nejdřív srovnal své bytové podmínky, ujistil se, že chce spát s rosou u nosu a pak si může pěstovat studené typy a kdo chodí doma v trenýrkách, tak ten se pustí do teplých typů. Přeji úspěch a lehkou ruku při výběru a nákupu .....

úterý 17. února 2015

Sladké mámení....

....pustila jsem se do úklidu fotografického archívu / nebavíme mě to /, no a při listování jsem našla uložený poklad. Před dvěma roky jsem dostala od Ježíška kurz zážitkové gastronomie na téma " Větrník, sachr a laskonka ". Byla to moje vůbec první návštěva kurzu vaření a protože miluji sladké, výběr byl celkem jasný. Nevím jak ve vašich cukrárnách, ale v našem městě už pořádný kousek dortíku nekoupíte, vše je nahoněné a chutná po plastu, je to prostě umělé. Dobrý větrník, nefalšováný jsem nejedla roky...
Ježíšek mě pozval do školy vaření Ola Kala, který vlastní pan Michal Nikodém a pokud máte doma kabelovou televizi, určitě jste ho už i při vaření viděli....


....pamatujete si na tu pravou karamelovou chuť větrníku ?....tady to skutečně tak bylo, naučili jsme se práci s odpalovaným těstem, jak duševně vydržet a nevlítnout do trouby, aby nám pak polotovar nesplaskl a zůstal krásně nafouknutý. Ještě dlouho budu mít na patře to blaho, bojím se, že už něco tak dobrého neochutnám...


.....Sachrův dort a laskonky, co se rozplynou na patře....věřte nebo né, jsou to jen milé vzpomínky, dnes bych takový dárek od Ježíška asi nedala, nějaký ten pátek se snažím nevypadat tak širokoplošně jako na fotkách, musela bych si vybrat...větrník x sachr x laskonka....při mé lásce ke sladkému nemám vůbec jasného vítěze....

sobota 14. února 2015

Doufám....

....že ráno vstanu....
Chodím pravidelně cvičit a dnes jsem se zúčastnila Workshopu s Janou Loukotovou, je to velice ohebná kočka z Prahy, která každý měsíc jezdí k nám na sever, aby nás naučila být ohebnými a uvedla do našeho života strečink..


......strečink je účinná metoda, která umí šetrně a přirozeně připravit svaly na zátěž, je prý vhodný pro každého, kdo si chce uchovat svůj pohybový aparát v kondici.....no co si budeme líčit, rok od roku je to větší dřina kolikrát vstát i z postele.....

.....aby mělo cvičení smysl a neubližovalo, na těchto workshopech se mi moc líbí, že nejen že dochází nejdříve k účinnému prohřátí svalů, následně k pozvolnému procvičení a cvičitelka mezi námi stále prochází a upravuje špatné návyky, pozice, prý časem uvidíme, jak si daly zkrácené svaly říct....


...některá děvčata díky pravidlenému cvičení jsou o 10levelů dopředu, já po celoživotním gaučinku , přejídání, cukrování, v mládí kouření, mám startovní pásku maličko zašmodrchanou a tak fakt doufám, že zítra vstanu a budu chodit. Abych neukazovala jen cizí fotky, dám sem i tu svojí, mám ještě rezervy, ale kdo si počká, ten se dočká a jednou to třeba dám až na zem....

středa 11. února 2015

A o tom to je....

...vedu si sešit s účty, kam lepím složenky, vyúčtování a dnes jedna účtenka vypadla a připomněla mi únor 2014, vzpomínka rok stará, ale pro mě velice zásadní, přesně před rokem jsem ve 48 letech začala chodit do autoškoly, ale postupně...
V roce 1992 jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, vůbec jsem to necítila jako přínos, spíše to byla přítěž, která mě tížila na hrudi, protože jsem řídit neuměla a strašně jsem se bála. V té době mě nepřišlo nijak zvláštní, že se do řízení nehrnu, netoužila jsem po tom, jen jsem byla limitována skutečností, že se musím prosit o odvoz nebo čekat, jestli bude mít někdo čas, mě odvést. Byla jsem na svém okolí závislá a tuto skutečnost jsem si uvědomila v momentu, když jsem potřebovala akutně s kocourem k lékaři, před domem stálo auto, já měla klíčky a žádnou zkušenost a všichni v práci. A ten den jsem se rozhodla, buď ano nebo ne, ale už musím toto bezvládí vyřešit...
Trvalo ještě pár měsíců, než jsem sebrala odvahu a v únoru roku 2014 zavolala do autoškoly a domluvila si kondiční jízdy. Tu noc před osudným dnem jsem skoro nespala, ale byla jsem rozhodnutá, že se s tím poperu. Pan učitel byl naprostý frajer, protože to pojal jako samozřejmost, že já řídit auto budu a tečka./ dnes jsem mu velice vděčná /.První jízda byla taková neuvěřitelná euforie, že koho jsem potkala, tak toho jsem líbala, brečela štěstím, prostě nářez. Jezdila jsem každou sobotu a neděli, pak už to tak veselé nebylo, jednu jízdu jsem celou probrečela, kdy jsem se nebyla schopná na čtyři semafory rozjet do kopce....a tak jsme tu křižovatku jeli 12x, aby se mi dostala pod kůži. Strašně ráda vzpomínám, jak mými spolužáky byli středoškoláci a já stará bába jsem si s nimi střídala o volant.A jednoho dne přišla na řadu věta " Simčo, od zítra už musíte sama "....
Dokud jsem jezdila s nějakým členem rodiny, tak jsem strach neměla, ale vyjet sama jsem se bála. Už jsem propadala skepsi, že budu tím sváteční řidičem, až jsem práskla sama do koní, jela a ještě ten den jsem si vysloužila lístek od policie za špatné parkování, ale od toho dne jsem se stala samostatnou řídící jednotkou, která si zajede kamkoliv a kdykoliv.
A o tom to je...posunula jsem svůj limit zase o kousek dál navzdory mým pochybám, navzdory mým strachům, navzdory rokům, které mi nikdo neodpáře, navzdory srandičkám z mého okolí, ale já to dala a co je víc....nevzdat to a jít s hlavou vztyčenou, protože nikdy není pozdě....

pondělí 9. února 2015

S odérem melancholie...

... v minulém článku jsem maličko poodhalila, jak se prostírá pro pana prezidenta a včera přítel mojí dcery vznesl dotaz, kdeže to vůbec je a rád by to viděl. A tak jsme se celá rodina vydali před obědem na procházku směr výletní zámeček Větruše. Svítilo sluníčko při cestě do kopce, když jsme zdolali sráz, nahoře se zatáhlo a začala fujavice. / už je jasný název Větruše, vyfotila jsem pár fotek a měla ruce zmrzlé, že jsem nebyla schopná řídit /, ovšem dole se nebe roztáhlo a nabídlo nám exkluzivní oblohu bez mráčku.
Večer jsem si prohlížela fotky z rána a okamžitě jsem je zavrhnula, přišly mi doslova děsné, díky šílenému větru nezaostřené, díky absenci sluníčka smutné a šíleně melancholické, díky továrnám, kolejím a mostům takové neosobní, díky šedivé barvě ponuré až depresivní, prostě hrůza, běs. Vždycky píšu, že jsem člověk senzitivní na světlo, s jarem dostanu křídla, v létě letím, na podzim pelichám a v zimě skomírám, proto mě ta smutná realita neoslovila.
Na jednom blogu máme už skoro měsíc krásné a pozitivní letní fotky, jinde si majitelka blogu hýčká hyacint, jinde zase připravují barevné košilky na velikonoční vajíčka, jinde se háčkuje jaro, všichni snaží nějak přežít ten odér melancholie, abychom pak za měsíc mohli vzlétnout a užívat si do sytosti barvy, slunce, oblohy...
A tak já nebudu štrikovat srdíčka na jarní věnec / ani to neumím/, hyacint mi už dokvetl, ale já sem dám ty smutné fotky, protože i tento čas patří do našich životů a pak záhy budeme odměněni tím lepším a pozitivnějším....


....Romain Rolland pronesl ...VIDĚT SVĚT TAKOVÝ JAKÝ JE A POTOM JEJ MILOVAT - TO JE NEJVĚTŠÍ UMĚNÍ .... a tak slibuji, budu se snažit....

pátek 6. února 2015

Dobrou chuť, pane prezidente ....

....v uplynulých dnech v našem kraji a městě pobýval náš pan prezident a první dáma. A díky skutečnosti, že moje kamarádky- floristky měly za úkol objekt zvelebit, můžeme nahlédnout maličko pod pokličku, kam asi normální oko běžného smrtelníka nespočine....






.......jaké dobroty se podávaly, tak to už nevím, ale najisto byla šunka od kosti, tu si pan prezident podle jeho tiskového mluvčího dává často a bývá ve skladbě hradního menu. Naše první dáma má ráda kaly a tak doufám, že jí ty naše ústecké nezklamaly, oba si užili severočeského luftíku a nepřivezli si nějakou virozu....

středa 4. února 2015

Když chceš psa bít...

....hůl si vždycky najdeš aneb stále a neustále dokola..kočka nebo pes....
O naší pohádkové babičce jsem psala několik článků a všem jsem nám přála víc takových lidí, kterým není lhostejný osud zvířat bez domova. Ráno jsem předávala pytel krmení a paní - kočičková se rozpovídala...v uplynulých dnech na ni několikrát slovně zautočila dáma, která chodí venčit své dva exkluzivní sharpeie. A tak si představte, že dámě s frňákem nahoru vadí krmení toulavých koček, protože její dva miláčkové kočky rádi nemají a v jejich přítomnosti trpí.
Chápete tu absurditu situace ? Na území nikoho nebo nás všech, tedy na veřejném prostranství dokáže někomu vadit pár koček, které prostě a jednoduše někdo vyhodil, nevyhovovaly poměrům, nebylo dost peněz nebo někoho jen přestaly bavit, nevím. Každopádně přežívají jen díky lidem, kteří nejsou lhostejní a laxní. Co je to za člověka, který se veřejně prezentuje jako obrovský milovník a chovatel a na druhou stranu se chová jako lidský odpad?
Když jsem pořizovala fotky našeho Míši s koulodráhou, uvědomila jsem si, jak si vlastně žije jako kníže Rohan na rozdíl od těch věčně vystresovaných, přikrčených kočiček, které tak vděčně čekají každé ráno, až jim pohádková babička přinese něco na zub, mají to nyní v mrazech hodně tvrdé a bez domova, přesto vadí. A tak kočka nebo pes.... věřte, že já si vybrala ty kočky, přesto mě psi nevadí, mám je ráda, ale nemám na ně v paneláku prostor. Ovšem kdo mi skutečně vadí...tak to jsou lidé, kteří po svých psech exkrementy nechají válet uprostřed chodníku nebo schodiště a pak následně vyvolávají konflikty kvůli toulavým kočkám....přijde mi, že nám umírá ve společnosti tolerance.