neděle 29. prosince 2019

Prosinec v kostce ....


Magický, kouzelný, úžasný, prozářený, provoněný by měl být poslední měsíc roku. Podezírám své rodiče, dva skrblíky, že před mým narozením kalendář v ruce nedrželi.
Mikulášská nadílka, svátek, vánoční nadílka a narozeniny, to vše jsem jako dítě měla najednou v jednom měsíci.
Jako dospělé mi chybí oslavy za dlouhých letních večerů, grilovačky do ranních hodin, opilecké slintání do právě spadlé rosy. Mé narozeniny nikdo nechce slavit, všichni jsou přepití, přežraní a přejuchaní. Až se znova narodím a já se určitě narodím, bude to v létě :-)
Pročítala jsem na začátku adventu příspěvky na některých blozích a doslova mne nakoply, nastartovaly a jsem za to nesmírně vděčná. Cítila jsem z nich smutek, beznaděj a touhu vánoce nějak přežít. Tolik lidské rezignace v pár řádcích, prostě já to tak nechtěla.
Zdobila jsem, čančala, svítila a především se radovala. Pustila jsem k sobě kouzlo vánoc, i když už nemám malé dítě, i když se spolu netulíme s žádným Pepíkem a já bych se tulila ! Nešlo o hmotné dary, spíše ta citová investice. Cítit kolem sebe lásku, pohodu, okyselit si den řádnou slovenskou kyselicou, zavdat si šnapsu pro radost, nafotit řádně ulítlé fotky a být se svými. Tyto vánoce měly jiskru, měly šťávu a já jsem za ně nesmírně ráda. Samozřejmě, mám kolem pasu tukový prstenec, jezdí vleže nahoru, vsedě dolů, to bude zase smutný leden o vodě a okurkách, ach jo.
Jako dítě jsem se projevovala jako stará mladá v důsledku absence elementu stejně starých jedinců, prostě vyrůstala jsem přemoudřele s dospělými.
Být malým človíčkem si dovoluji se Soptíčkem, chodíme spolu do kina na ryze dětské filmy / ledové království s Elzou a Annou, no pecka /, dojatě sleduji, když malými prstíky navléká korálky na bílého andílka, protože já bych se trefila jen s lupou. Zpěv koled, zapalování Františkových šmoudíků, věšení lojových koulí pro ptáčky a hektické rozbalování dárků, o tom všem je souznění generací, chtěla bych zastavit čas, když ona se těší, jak bude veliká. Jsme stylaři, vánoční merendu jsme ukončili neštovičkovými puchýřky.
Nostalgie, obrovská, mne přepadla, když jsem si na slovenském televizním kanále pustila mou zamilovanou pohádku Anděl páně 2. Z českého jazyka byla předabovaná do slovenského.
Spadla mi sánka, bože, jeden stát rozdělený na dva a už si dabujeme filmy, už si nerozumíme, už jsou naše slovanské jazyky překážkou. Narodila jsem se na Moravě, běžně má babička hovořila slovensky, děda maďarsky a celá rodina po moravsky, s krátkým zobákem. Kdopak by mi asi překládal, kdyby ještě všichni žili ? Pan Google, pan Vocásek, to je tak smutný.
Daleko smutno - veselá je anabáze projektová, na stavební úřad jsem s projektantem nesla projektovou dokumentaci, která ke dnešnímu dni váží 15 kg. Pokud budeme pokračovat v tomto tempu, zakoupím malý kufr s kolečky, kdo to má tahat ?
V současném správním kole jsem potřebovala stanovit radonový index pozemku, jistě, chci postavit sezonní bydlení, v dalším kole jistě bude třeba zjistit, zda mohu ještě dostavět maštali pro obrovského úřednické šimlíka.
Zahrada nevypadá vůbec zimně, naopak, mnoho rostlin obráží, začínají se objevovat první nenápadní poslové jara, cibuloviny prostě raší. Ryby v jezírku zmateně vyjíždějí nahoru a dolů, odpočinek jim letos příroda nenaservírovala.
Zima, typicky dle pana Lady nám asi nehrozí, ale vrací se nám slunce, posel života a světla.
Před lety mi vynikající profesorka psychologie vysvětlila, že má skutečná radost, mé veselení a jitření je neodmyslitelně spojené se světlem, se silou slunce a den slunovratu není pouze pohanská záležitost, je to čas, kdy všichni lidé jako já upínají své myšlenky k delšímu dni, ke světelné pohodě.
Všechny ty upíjející Lucie, hodinové Hromnice mi vpouštějí do žil energii, blíží se čas, kdy vyletím ze své ulity a poletím krajem, svobodná, šťastná, neb slunce mi dává sílu a naději.
Loučím se s měsícem, který uzavírá rok ... vzal mi klidné spaní, vryl do tváře mnoho vrásek, prožila jsem svíravou bolest, ale vstala jsem a jdu dál. Tlustá čára za minulým, naděje v novém ...
Každému z vás jsem napsala velice osobní přání k vánočním svátkům, tak jak vás vnímám, jak mne život s vámi baví, čím mi ho kořeníte, potěšíte či donutíte k zamyšlení. Děkuji za podporu, vážím si jí a vím, že každé dobře míněné slovo pohladí, kritika posílí a hulváti, no, vždy se nějaký najde, že.
 / těm posílám zvláštní pozdravení v podobě působivého selfie, má generálka by tento autoportrét nazvala lidově, vypadáš jako půl prdele za plotem /
Nadevírám novému měsíci, otevře rok. Až pozvednu sklenku s šumivým mokem, popřeji nám všem pevné zdraví, kus lásky, kus naděje a především zdravou a tolerantní společnost.
Hulvátství, aroganci a nabubřelost necháme zavřené na pevný zámek ve vánočních pohádkách a když začneme lamentovat .... JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ !
Mávám, zdravím a těším se v Novém roce .... vaše blondýna.



pondělí 23. prosince 2019

O usmíření, důležité otázce a docela jiných vánocích ....


Rok, co rok jsem na internetu našla nějakou působivou báseň, nejlépe velkého českého buditele.
S ním jsem popřála třaskavé a emotivní vánoční hodokvasy, doplnila fotografií a měla hotovo.
Tak nějak splněno. 
Letošní rok se mi " vydařil " po všech směrech i laureát literárních cen by to nevyjádřil lépe než můj pan učitel ze základní školy. Vyrazily jsme si se Soptíčkem do přírodního skanzenu v Zubrnicích, nasát atmosféru, pokochat se a vyrobit si něco pěkného v dílničkách.
Sluníčko nás mimořádně laskalo, když mne někdo jemně poťukal na rameno. Modré oči v lesku adventního svitu, za desítkami malých i velkých vrásek, milý úsměv a nahrbená záda.
Učitel, strohý, věcný za mlada, vyzrálý, jemný a korektní za švihácké penze.
Podal mi ruku, popřál bohaté a klidné vánoce a mezi řečí pošeptal :  " Chci tě požádat, odpustíš mi ? "
Nechápu, netuším, s otevřenými ústy natahuji studený prosincový vzduch, v očích mám otazníky.
" Odpustíš mi. Tolikrát jsi stála na hanbě, tolikrát jsem tě vykazoval ze třídy. Já se za to stydím.
Tvé oči byly jeden vzdor, tvá ústa nespolupracovala, ty jsi byla šílený rebel ! Odpustíš mi ?
A neměl bych ti vykat, když už jsi ta babička ? "
Čekala jsem, kdy ta otázka dorazí. Rodiče žijí už zase v páru, prarodiče žijí v páru, všichni jsou tak nějak do páru. Jen já mám velkou postel bez dědečka. Hele a tři kočky, to prý mají takové ty nafuněné paničky :-)
Ležíme se Soptíčkem v posteli a pouštíme si pejska a kočičku, jak dělali narozeninový dort. Vžívám se do fenomenálního hlasu pana Högera, když v tom slyším : " Babičko, kde ty máš svého dědečka ?"
A je to tady, co já řeknu ? Co odpovím ? 
Všichni rodiče a prarodiče čekají na vzletný dotaz, jak jsem přišel na svět a já musím odpovědět, jak jsem přišla o svého dědečka, ha.
Po tváři mne hladí malá ručka a slyším : " Nebuď smutná, babičko, dědeček si pohraje a zase se vrátí, má tady svoje hračky ! " 
Místo pečení a zadělávání vánočních těst, jsem jezdila na veterinární kliniku. Stávala na kopci, dívala se na nádhernou českou krajinu a upínala myšlenky jen k jednomu, ať má kočičí senior důstojný odchod.  Neodešel, je zdravý, spokojený a mohu ho hladit, ano, mohu ho hladit.
Nepekla jsem a mám upečeno. Jedna škatulka, druhá škatulka, jedna vánoční štola, třetí škatulka, já je všechny podezřívám, že mi k vánocům koupili ještě tepláky XXL.
Úklid jsem nepodcenila, i když mnoho hospodyněk mluví o Ježíškovi a chlévě, já jako správná blondýna jsem si zakoupila nový universální prostředek se sodou a marseilles mýdlem a voskem, bohužel jsem vynechala dovětek, pouze na dřevěné podlahy. / to je důsledek spojení žena x návod /
Rázem bylo v bytě kluzko, mám všude leštěnou dlažbu. Až tak zhruba po desátém vytření mohu směle říci, máme uklizeno.
Adventní čas došel naplnění, čas odpuštění, usmíření a velkorysých počinů. Mít více času, řekla bych panu učiteli, jak moc mne vzdor formoval, jak moc mi pomohl přežít a být silnou, nezapomenout však na to podstatné, být rebel s velkým srdcem a vyznávat lidství, naučit se pokoře. 
Vážení a milí přátelé, 
až zítra usednete ke stolu štědrovečernímu, přeji pohodu, klid a mír.
Víc než nákladné dary potěší škatulky od nejmilejších darované s láskou, víc než blýskavé šperky potěší moudra našich vnoučat, víc než dokonalá domácnost s dokonalým desingem nadchne již několikrát rozebraný vánoční stromeček od zdravých kočičáků.
Krásné vánoce, kouzelný čas, sílu a slunce nám vrátí slunovrat.
Vaše blondýna.



 

sobota 14. prosince 2019

Když se dostaneš do problémů, utíkej ...


Sedím pod velikým kopcem na lavičce, ve tváři mám vepsáno sto let.
Vrásky prohloubené nespavostí, ruce se chvějí.
Život je jako bonboniéra, milý Forreste. Půjčím si, s dovolením, pár tvých slov, pár vět ...

1. Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto je to tak !

Přišel k nám, nezván. Dostal jméno " malý, útulný, přívětivý", protože rakovina zní syrově.
Stala jsem se šerpou, průvodcem, přítelem, tichým bláznem. Dlouhé hodiny, dlouhé měsíce, jsme chodily mezi kapkami sněhu, deště. Tiše mlčely, brečely, objímaly se.
Zabředávaly jsme do patosu, smály se kravinám, nepřipouštěly si na onkologiích holé hlavy, ozářená ňadra, vyoperované dělohy, zduřelé mlékovody. Na bolest v jejích čokoládových očích nikdy nezapomenu, na strach, co bude s dětmi, co bude s mým bráchou, co bude se životem ?
Vyhlásily jsme rakovině válku, nelítostnou a ze švagrových se staly kamarádky na život i na smrt, no nezní to maličko pateticky ?

2. Nejsem moc chytrej, ale vím, co je láska !

Její oči zalily slzy. Odešel, milován, hýčkán a přesto zbaběle prchal bez vysvětlení.
Jak my ženy potřebujeme znát pravdu, jak se v ní rochníme, jak je pro nás důležitá.
Když muž odejde, je mu lhostejno, zda chlad v ložnici, bytě či srdci překročil únosnou mez.
Sedávaly jsme u kávy, dobrého oběda, sladkého dortíku, procházely kouzelná zákoutí, šuměly si šumivým vínem na lepší zítřky. Má milá přítelkyně, vždy ve vztahu jeden miluje víc a věř, on za to nestál. V době adventu láska chybí nejvíc, osamění tíží. Polibek pod jmelím, zahřátá ruka, vařící svařák ve dvou, já vím, místo toho v srdci díra a náplast na samotu v nedohlednu.

3. Cože ?  Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma.

Nový byt, nový muž, nové dvě děti, nová střídavá péče. Že je to soužití ve starém bytě nějak patologicky zasmrádlé, nevyhovující, nefunkční, jsem tušila od samotného začátku. Narodila se do něj má vnučka, má dcera v něm žila. Chce to jinak, bude to mít jinak.
Jak zvládne roli samoživitele mé dítě, jak se postaví všem nástrahám v moderním světě ?
Z vlastní zkušenosti vím, mnoho slz, odpírání, bolesti. Selhala jsem v instituci jménem rodina já, mé dítě má našlápnuto stejným směrem, je to prokletí ?

4. Pro hlupáka každý hloupý.

Dva měsíce se protáhly do dlouhých pěti. Každý den jsem šlapala kopec, dohadovala se, přela, skládala účty. Potírala šlendrián, rozmazávala trus, aby na mne spadla daleko větší nálož hoven.
Bojovala se statusem " blbé blondýny ", běhala s metrem, vodováhou a řešila úhel pohledu, který byl křivý jako prdel. Deset chlapů se na mne dnes a denně dívalo jako na obtížný hmyz, když jsem si dovolila upozornit, že ty schody jsou skutečně křivé.
Pět předlouhých měsíců jsem na svém pozemku a za své peníze přesvědčovala pány tvorstva, že já, obyčejná ženská má více selského rozumu, nejsem kretén a nezasloužím si, aby se mnou mužská část takto zacházela. S despektem, s degradací.

5. Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.

Je po operaci, hodiny ukáží. Ve své kabelce mám jeho hračky a připravenou deku, kdybych ho musela jet zakopat. Při pádu ze škrabadla si můj nejstarší kočičák způsobil obrovské pohmoždění celého zažívacího traktu, slezinu má na kaši, slinivku zjizvenou jako krajkovou výšivku.
Edík je autista, nespolupracuje, nejí, nepije, nečůrá. Mám připravenou deku, mám připravený rýč.
Stávám se štvancem ve vlastním bytě, kdykoliv kocour kolem mne projde, začne vrnět, začne zvracet.
Nesmí, nesmí, já nesmím hladit své zvíře, jinak se vydáví. Ob den jezdím na infúze, nesnáším infúze, Edík nesnáší jízdu autem. Uklidila jsem deku, uklidila jsem rýč a tento týden jsem poprvé pohladila své zvíře a ono se nepozvracelo. Už je to ta minulost ?

6. Protože jsem byl milionář a trávu jsem sekal rád, dělal jsem to zadarmo.

Majitel stavební firmy mi rozšafně předložil finální rozpočet ze stavebních úprav, rozpočet přetáhl jen !!! o skoro milion. Milion sem, milion tam, mám jich spoustu. Těch milionů :-)
Nezešílela jsem, nechci být vtipná, chci přežít.
A tak už vím, že pokud chce člověk něco stavět, musí mít nejen řemeslníky, ale i schopného právníka a soudního znalce. Ano, budu se soudit, budu se soudit o milion.

7. Máma říkala :  " Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. "

Každý ten bonbon byl symbolický. Rakovina mé švagrové, bolest mého bratra, strach. Odchod mé dcery od rodinného krbu, hledání nových hodnot, formování vztahů. Boj o přežití rodinné firmy, která má už třicetiletou tradici. Pět měsíců očistce na stavbě, rozpočet jako ze stavby pražského náměstí a Edík zabalený do modré deky a stále připravený rýč.
Prožila jsem nejhorší období svého života, bonboniéra mi otrávila chuť do života, tlumila mne, nedokázala jsem spát, smát se a samotné žití mělo příchuť kyanidu.
Jo, já jsem se sesypala. Sesypala pod tíhou všech okolností, pod tíhou marastu, který mám před prahem. Nevím, použiju lopatu ? Použiju rýč ?  .. a nebo granát.

Forrest Gump se pyšnil IQ 75, ale jeho výroky mají v sobě neuvěřitelnou hloubku. Díky nim jsem byla schopna nefňukat, stejně to nikoho nezajímá. Nalila jsem čistého vína, protože za dobu existence svého blogu, jsem tu stále tisíckrát nahá, tak proč se nezabalit do čokoládové bonboniéry.
Děkuji, děkuji vám všem, kteří jste psali a nezapomněli, protože i když hubou ryju brázdu, já totiž z boje neutíkám, zatím .....



/ poznámka pod čarou ... v této poloze se nacházím poměrně často, je pro mé období hodně specifická, hodně vyjadřující :-) /