Na lovu papoušků...

....zlikvidovaná vysokou teplotou jsem se v noci ocitnula na lovu papoušků, komické bylo, že jsme je lovili síťkami na motýly. Já jsem neskutečný milovník barev a ve snu to hýřilo paletou a čím víc teplota rezonovala, tím bylo barevných papoušků víc. Probudila jsem se promočená, ale šťastná a bez síťky v ruce....

....teplota je naštěstí fuč a já si vzpomněla na dovolenou na Kanárských ostrovech před 20lety, kdy moje dcera nevěděla, co s rukama, co s nohama, když si chovala pár barevných opeřenců.

Přeji Vám klidný a ničím nerušený Apríl, ať vás vypeče co nejméně vtipálků , hlavně žádné lovy bez hranic.....

Smutná, skličující....

....je naše úroveň zdravotnictví. V roce 1985 jsem maturovala na zdravotnické škole, nastoupila jsem na interní kliniku a dalších šest let pracovala na koronární jednotce a metabolické jednotce. Svoji práci jsem milovala, našla jsem se v ní a plně mě naplňovala, prostě a jednoduše, byla jsem v nemocnici štastná....Můj život se ale začal ubírat úplně jiným směrem, po čase jsem se smířila s faktem, že moje milovaná práce už v nemocnici nebude....

Muselo uplynout 30let, abych získala úplně jinou zkušenost a z té jsem se ještě nevzpamatovala...

Před dvěma dny ráno jsem vstala, nohy těžké, ruce těžké, hlava jako po cvičení NATO a teploměr ukazuje skoro 40st. Poprvé jsem něco podobného zažila, poprvé mým tělem mlátila taková teplota. Snaha srazit tohoto nepřítele vyznívala úplně mimo a tak jsem poprvé v životě navštívila pohotovost. Na recepci seděl, tedy spíše ležel s roztaženýma nohama mladík a kolegyni vedle sděloval , jaký je to dneska opruz a mě oznámil, že mám smůlu...pohotovost skončila a nejlépe by bylo , kdybych vydržela dva dny k obvodnímu lékaři. A já totálně mimo z vysoké teploty, no já jsem odešla. To už mě dohnala těhotná dcera a naprosto vytočená oznámila hochovi na recepci, že mě musí vyšetřit. Hodinu jsem v recepci seděla, abych se záhy dozvěděla, že s angínou musím na ORL.....s tělem zmláceným teplotou, totálně přiblblá jsem se potácela na krční. Zde jsem seděla další hodinu než dorazil lékař, který mi oznámil během jedné minuty, co jsem věděla....mám angínu. Zaplatila jsem 90kč za skvělou péči, kdy jsem všechny zúčastněné obtěžovala svým červeným ksichtem a bolavým krkem. A celé situaci nasadila korunu sestra, že pro antibiotika si mám objet supermarkety, někde lékárna bude otevřená...

Máme demokracii, můžeme svobodně volit, cestovat, můžeme si kupovat banány celý rok....ale z našich životů zmizela elementární slušnost, zmizela podstata zdravotnictví, pomáhat potřebným. Zdravotní školu jsem skončila ještě za totality, ale vztah k pacientovi, péče o něj a hlavně chování bylo pevně zakotvené, nikdy bych si k pacientovi nedovolila, co si zdravotnický personál dovolí dnes.

Smutná a skličující je situace ve zdravotnictví, kdy na první místě boduje administrativa, dlouho nic a pak pacient, budu se modlit, aby hodně dlouho nepotřebovala já nebo někdo z rodiny urgentní ošetření. Je to pro mě jako bývalého zdravotníka hodně smutný příběh....

Neuchopitelná....

....je pro mě Vysočina. Kraj, který jsem navštívila tento víkend a na patře mi zůstala pachuť neuchopitelného....

Jsem veskrze městský člověk, rozmazlený dostupností všeho možného i nemožného, toužící po úniku za hranice všedního a okoukaného, toužící po zemi a volnosti v ní. A tak mi už druhý rok za sebou dala Vysočina možnost ochutnat její slunce, modré nebe a ještě hodně ospalou jarní přírodu, kde se ukazují poslední kopečky zapomenutého sněhu, který neroztál pod přibývajícími horkými paprsky. Dokud jsem byla dítě a ve škole nám povídali o tvrdém životě zde, nedokázala jsem ten příměr pochopit a zpracovat. Dnes jako zralá žena vnímám tu tvrdost kraje s rozsáhlými loukami, polnostmi, které vpíjí horizont, už úplně jinak. Ještě dlouho budu vidět hluboké brázdy tmavé zeminy, která neuvěřitelně voní, ještě dlouho budu vidět hromady dříví, polena u každého stavení, ještě dlouho budu vidět nádherné koně na pastvě laškující mezi sebou. Lidé jsou zde vřelí, zdraví místní či cizáky, stále mají v každé vesnici nádherný kostel a hřbitov, kde vám přijde, že čas stojí, váhá, neutíká.

Jaká je Vysočina...tvrdá, majestátní, syrová, bojující, vzdorovitá a přesto tolik plodná. Budu se sem vracet a pokoušet se dozrát, abych ji mohla na moment uchopit, pojmenovat a zase vrátit....

Odlesk let minulých....

.... netuším, jestli se na mém názoru podepsala moje náročnost či už mě jen málo překvapí, prostě letošní výstava orchidejí v botanické zahradě Fata Morgana v Praze na mě zapůsobila jako zašlý odlesk let minulých. Ve srovnání s rokem předešlým bylo orchidejí v dobré kondici méně, vzhledem k letitému koníčku už poznám, kdy jsou rostliny a květy za zenitem. Chyběla aranžmá s řezanými orchidejemi, které zaplňovaly vždy hluchá místa v prostoru a přišlo mi, že organizátoři si buď vzali velké sousto nebo došly peníze...mě zůstala na patře podivná pachuť nespokojenosti, možná i překvapení, protože minulý rok jsem byla unešená a na výstavu jsem jela dvakrát.

Ani prodej nebyl, co v jiných letech a já poprvé jela zpátky s plnou peněženkou domů a prázdnou taškou. Budu věřit, že stále nemůže být posvícení a vzhledem k faktu, že toto byla startovní páska výstav v tomto roce, najisto si spravím chuť o víkendu v Drážďanech.....

Fragmenty ráje....

....kousek od Prahy na pár metrech čtverečních se nachází maličkatý kus ráje, kde je vše skoro zelené, květy kvetou a voní navzdory březnu a tady máte pocit, že jste mimo realitu....no tak nééé, ale trošku.

V neděli jsme navštívila botanickou zahradu Fata Morganu v Praze v rámci každoroční výstavy orchidejí a tentokrát mě daleko více potěšil pohled na skleníky jako takové než na vystavované exponáty a samotné orchideje.

Malá ukázka , která nabije , potěší, rozsvítí duši, roztančí náladu směrem k jaru, nezklame.....

Z naší březnové zahrádky....

....sluníčko krásně ťuká na okenní tabule, nám se lépe vstává a den nám dělá větší radost. Moje turné po zahrádkách a nákupu kousku hroudy pro radost dostává stále jasnější obrysy a abych to nezakřikla , představím zahrádku domácí.

První ....MAXILLARIA SCHUNKEANA....docela maličkatá botanická orchidej, hodně nenáročná na místo a podmínky, přesto jsme si spolu dva roky hrály na schovávanou a přivést do finálového kvetení se mi nepodařilo. Květenství je nesmírně maličké, pouhý necelý 1cm, pravidelně mi z nějakého důvodu zaschnulo, neotevřelo se, prostě naše vztahy se narovnaly až tento měsíc, kdy jsem jí postavila před rozkvětem pod umělé světlo a rozkvetla. Barva květu je tmavě vínová až do černa a velice jednoduše květ v substrátu přehlédnu. Pevně věřím, že náš čas nastal a budeme se vídat častěji, protože s tímto rodem problémy nemám a jeho zástupci mi kvetou celoročně bez větších problémů...

....druhou přestavovanou rostlinou PHALAENOPSIS SUMATRANA SOUTH THAILAND X MANNII.....primární hybrid dvou botanických orchidejí jsem vybrala záměrně, kvete totiž už dva roky bez přestání a je to jednoznačně neproduktivnější rostlina ze všech mých phalů. Jen co na jednom stvolu dokvétá, druhý valí květy jako o život a nezůstává bez květenství ani den během roku. Stojí na jižním parapetu, takže světla má skutečně dost a jeho pitný režim je úměrný ročním podmínkám, nechávám ho najisto vždy vyschnout. V těchto slunečných dne pěkně voní.....

.... v uplynulém nepěkném víkendu jsem po dlouhé době přesazovala hodně rostlin, ani nebyla potřeba z důvodu špatného substrátu, ale rosliny hlavně coelogyne hodně narostly a začaly utíkat z květníků. Také jsem začala hnojit, hnojím hnojivem na jarní podporu rostliny, jejich kořenů a celé stavby rostliny. Nepřehánějte hnojení, vždy s rozumem a pokud máte možnost zalévat dešťovou vodou, využijte jí.

Pěkné dny plné sluníčka a pohody vám všem přeji ....

Den po té...

....v minulém článku jsem psala o tématice pátku 13-tého. Vesměs každý psal a píše, že měl den zalitý sluncem a někdo ani nevěděl, co je právě za den....

....inu a co den po téééé....mé sobotní ráno bylo mlhavé, ubrečené a zima vlezlá, ikdyž na teploměru bylo nad nulou. V práci na mě byla řada na nákup ve velkoskladu a tak jsem podle seznamu začala plnit vozíky, nakonec jich bylo plné auto. Při zpáteční cestě s vozíky z velkoskladu jsem si vyděšená všimnula, že moje pneumatika se pěkně válí na zemi a nemám šanci na odjezd a už vůbec né s narvaným autem. První pomoc byla 150km ode mě, další pomoci buď v práci nebo na víkendu, nakonec mě zachránil brácha, pneumatiku naplnil z kompresoru, nákup odvezl a já neplánovaně skončila v pneuservisu. Rezimé .....moje pneumatika se potkala se šroubem, který byl do ní zabodnutý.

Cestou z pneuservisu jedu, pobrukuji si, guma plná, spravená .....najednou červený terčík a dva zdatní příslušníci se ptají .....ČEHO JSTE SE DOPUSTILA , PANÍ ŘIDIČKO......paní řidička čumí jako puk a neví, koliká bije....nedopustila jsem se ničeho, ale moje potkávací světlo se rozhodlo nesvítit. Pání příslušníci jsou veselí, rozverní a v dobré náladě, vyšvihnou mi JENOM STOVEČKU, JSTE NÁM SYMPATICKÁ, PANÍ ŘIDIČKO....dokonce se pokoušeli o výměnu, ale nikdo žárovičku nedokoupil a rezervy jsou prázdné....

Odjíždím na pumpu koupit novou žárovku, abych nedostala za rohem další pokutu. Ve frontě se na mě usmívá pán a tak ho nadrzovku žádám o výměnu....nejdřív žárovku mění jeden chlap, přichází na pomoc druhý, pak třetí a čtvrtý, celá pumpa mi mění žárovku.....zoufale sedím na lavičce, jím nanuka, kolem mého auta stojí rojnice chlapů a řeší , jak na to a já...já přemýšlím, kolikátého vlastně ...JE SOBOTA 14 -TÉHO....

Paraskavedekatriafobie .....

....nikdy, ale opravdu nikdy jsem nevěděla, že chorobná obava z pátku 13-tého má svoje pojmenování...máte ho v nadpisu.

Pátek 13 - tého je v mnoha zemích považován za nešťastný den. Důvodem pověr, že třináctka je problém, můžeme třeba hledat u Poslední večeře Ježíše Krista, kdy u stolu sedělo 13lidí a tím třináctým byl Jidáš.

Já jsem dnes u stolu nestihla ani sedět, natož se potkat s Jidášem, ale pro klid duše jsem nechala klíčky od auta doma a jela do práce trolejbusem. A stojím, čekám, očumuji a najednou...vedle mě stojí fešák a labužnicky si vychutnává koblihu, pocukrovanou krásným bílým moučkovým cukrem....proboha...já místo abych očumovala fešáka, očumuju koblihu a slintám nad meruňkovou náplní...ještě nyní se musím smát, jak komicky jsem musela vypadat....

Všichni kolem mě, mají pocit, že zrovna ten dnešní den raději nevylézat....kamarád dostal pokutu a přišel o pár bodíků, bráchovi definitivně praskly kalhoty, sousedka autem vyvrátila popelnici a já jsem si vzala fotoaparát a prosvětlila si den záplavou barev z květinářtví mých kamarádek...

....pevně věřím, že jste dnešní den prožili bez obav, strachů, bez zrádců, bez Jidášů a s úsměvem.....no a já si zítra zajdu pro koblihu, abych příště očumovala fešáka a né meruňkovou náplň....

Veterináři všech zemí spojte se....

....to mě dnes ráno napadlo...ale postupně...

...naše Rozinka má už třetí týden průjem, nejsem zastánce lítání okamžitě k veterináři a navíc naše kočičí slečna má z těchto doktorů osyp. Jako malá kočička přišla díky zánětům o všechny zuby, má pouze dva a šílený strach z péče o její zdraví. Proto jsem doma zavedla dietní režim, pánové toto nesli velice nelibě, věčně hladový Míša mi v noci okusoval nos.

Stav Rozinky se nezměnil a tak jsme vyrazili za odbornou pomocí. Paní doktorka provedla důkladné vyšetření, které skočilo důkladným koupáním Rozinky v umyvadle už v ordinaci a intenzivním větráním. V rámci terapie jsme vyfasovali antibiotika a rozbilo mě upozornění...TABLETKY JSOU HODNĚ, ALE HODNĚ HOŘKÉ.....pro jakéhokoliv majitele kočky je podávání tablet očistec a navíc hořkých...bič boží udeřil.

Podávání tablet zvířatům je akrobatický výkon, u psů mi to přijde nějak snažší, kočky jsou moc vychytralé. Nechápu, jak je možné, že v 21.století ovládaném počítači, létáním na Mars, telefonováním na druhou stranu světa a jiné a jiné a já lítám po bytě se vztyčeným ukazováčkem, na kterém sídlí hořká tabletka zaaplikovaná do pasty s příchutí sýra jako idiot, kočka běží přede mnou, přesně ví, co bude.....v běhu mi vypadne tabletka s pastou, hledám brýle, abych mohla tabletku sloupnout ze zdi a běháme dál, kočka před mnou a áááá.... Simče zvoní telefon, máme pauzu....skončil hovor a běháme s tabletkou....každá umístěná tabletka v zažívacím traktu naší Rozinky je pro mě návrat z Titaniku....

Proč proboha někdo nevymyslel lepší způsob, jak zvířata léčit, copak neexistuje výzkum, copak neexistují lidé, kteří konečně řeknou, proč mají lidé tak potupně lítat po bytě, když lze technologiemi ledascos vyřešit....

Vážení přátelé, bude jaro, je potřeba honit fyzičku, budeme odkládat zimní kabáty....já běhám každé ráno se vztyčeným ukazováčkem a budu ještě běhat celý týden. Napadá mě přirovnání k panu Kodetovi z filmu Pelíšky ...." Veterináři všech zemí jděte do p... řírody a pěkně si zaběhejte ".....

Se sluníčkem v zádech....

....už to není utopie, už to není jen v představách a snech, už to začíná být realita. Včerejší den byl jak vymalovaný z reklamních obrázků a kalendářů na jaro. Sluníčko vymetlo oblohu, která byla azurově modrá. My jsme si hodili batoh se svačinou na záda a hurá do přírody. Všude sněženky, probouzející se tráva se zelenala, ptáci se mohli přeřvat, jen aby si za zimu vše vypověděli, po stráních běhaly bez ostychu srnky a já mám v nohách prvních 20km jarní přírodou....

Jsem už stará ? A úplně blbá ?...

.....tyto dvě otázky jsem si položila minulou sobotu ve Fashion areně ve Štěrboholích u Prahy. Pro neznalé a mimopražské je to obrovský outletový komplex, kde si za velice, ale skutečně velice příjemné peníze nakoupíte zboží, na které se jinak v obchodních centrech díváte a nemáte na něj. Nebudu si kupovat značkový kabát v butiku, když si ho za třetinu koupím zde. Hlásí se jaro a s ním potřeba si obout lehčí obuv a tak hurá shopovat./ jednou za dlouhý čas !!! /

První , co mě bouchlo přes čumák... v každém obchodě tak přetopeno, že pokud by tam prodavačka stála v plavkách, bylo by jí prímově. Kde je ta energetická světová krize, když je venku 10 stupňů, v obchodě se plouží ztrápené prodavačky / nedivím se, v takovém horku se nechce ani koukat, natož být příjemná a komunikativní /, teplota dosahuje šílené hodnoty a u každého obchodu jsou otevřené dveře dokořán....jsem už stará ? jsem už blbá ? ...nemyslím, jen jsou mi pak k smíchu všechna ta varování, ty výstrahy před krizemi, když se v takovém komplexu topí jako při teplotách hodně nízko pod bodem mrazu a všichni se tváří spokojeně, takže topíme panu Bohu do oken...

....druhé, co mi čumák dorazilo...otevřete noviny, v nich se píše o agresivních dětech, otevřete internet, zde píší, že je každé x-té dítě neurotik, pustíte si televizi a povídají o počtech sebevražd dětí....jdete po prodejní ploše outletového centra a potkáváte rodiny s malými dětičkami, které jsou zarudlé od pláče, zplavené od potu z přehřátých obchodů, dětičky, které se ze zoufalství válejí po křeslech, kabinkách, ale i podlahách obchodů.... když vidím rodiny korzující po obchodech už se nedivím, že nám rostou neurotici, magoři, gambleři....jsem už stará ? jsem už blbá ?...nemyslím. Patřím do generace, kdy na nás rodiče moc času neměli, oba dělali na směny, ale naštěstí nás nikdo po obchodech netahal, když byl čas, oblékli nám tepláky a hybaj s námi do lesa, na louku nebo kamkoliv ven. Určitě nejsme dokonalá generace, ale nepamatuji si, že by nějaký můj spolužák páchal sebevraždu, že by skončil v diagnostickém ústavu, ptákovin jsme se nadělali, ale díky bohu jsme věděli, jak vypadá sojka, kde rostou konvalinky v lese a kde se dají natrhat dobrá jablíčka.

....dlouho jsem v sobě vstřebávala ty malé uplakané děti / a bylo jich skutečně hodně / a moc bych jim přála, aby si jejich rodiče vzpomněli, kam je brávali na procházky jejich rodiče, co do nich vložili a v co doufali, pak bude třeba čtení v novinách maličko přívětivější a děti zase ucítí, jak krásně voní na jaře tráva...

Utopená...

....v očích naší Rozinky... byly dnes stejně modré jako nádherná březnová obloha....

....o Rozince jsem už několikrát psala, že je to skutečně kočičí osobnost, která vás vezme na milost pouze v případě nenadálé vynikající nálady, pěkného dne / jako dnes / nebo jako odměnu za plnou mističku. Před fotoaparátem se labužnicky protahovala, koutkem oka mě přijala jako bulvární hyenu, pak mi dala najevo, že nazrál čas, abych si sbalila svých pět švestek a otravovala jinde...