Ježíšku, víš ty ....

že ... přesně do roka a do dne jsem si zopakovala pobyt maminek, babiček a jejich ratolestí.
Po nevšední zkušenosti z minulého roku jsem už nemohla dospat, ale za poslední dva měsíce bych si kus spánku skutečně zasloužila. Představa, že hotel bude napraný uřvanými spratky / věková kategorie 0 - 12 let / od rána do noci, budou se dohadovat, prát, mlátit, trhat si vlasy i oblečení, bude jich nejméně 40 a to jedno mé.
Tedy mé, no, má vnučka, že. Láska je mocná čarodějka, láska k dětem hotová kouzelnice.
Neremcala jsem, nepáchala sebevraždu, nevyhlašovala jsem osobní bankrot, já jsem prostě vyrazila vstříc zážitkům, úchvatným panoramatům krkonošských hor.
Já a Soptíček.
že ... jsem měla jednoznačně největší kufr plný hadrů, o generaci mladší dívenky se mne dotazovaly, kde nakupuji a kombinuji tak kouzelné outfity.
Daleko větší parádnice byla moje vnučka, která již po otevření jednoho očního víčka procedila, že si vezme šaty, když otevřela druhé, bez pardonu oznámila, že do lesa půjde v šatech. S holínkami a pršipláštěm to kompozičně byla kalamita, daleko větší průšvih se jevil domeček pro skřítky.
Postavili jsme se Soptíčkem pro malé lesní tvorečky panelák, ale určitě jsme tím vyřešili bytovou krizi v přilehlých lesních lokalitách. Vlastně si mohou klidně pozvat i příbuzné ze Slovenska, Ukrajiny, možná i Maďarska.
že ... na začátku pobytu jsem měla nejmenší zadnici ze všech dospělých, do kopce jsem vybíhala jako laňka mezi prvními. Bohužel v polovině pobytu jsem pocítila pnutí kolem pasu, podprsenku jsem měla napěchovanou jako v nejvyšším stádiu gravidity.
Paní kuchařka se určitě narodila v Bradavicích, její strava byla fenomenální. Ke snídani lívance, palačinky, domácí buchty, ovesná kaše, k obědu dokonalé krkonošské kyselo, škubánky s mákem, na svačinu šlehaná uherská pěna s teplou houskou, na večeři polévka s domácími nudlemi a kynuté knedlíky s borůvkami a zakysanou smetanou. Při pohledu do zrcadla jsem si přišla hlavně večer nevkusně otylá. Nic na tom nezměnil ani fáborkový závod v lese, kdy jsem přeskakovala švihadlo, běhala s molitanovým míčkem na lžičce, plazila se mezi pařezy.
Cestu domů jsem absolvovala v elasťácích, nic jiného jsem na sebe neoblékla či nedopnula, při koketním úsměvu na místního myslivce jsem tak mocně zatáhla pneumatiku kolem pasu, že jsem se bála, že mi podprsenka vyrazí zuby.
že .... za ten dlouhý boží rok mi vnučka vyrostla a já si i se čtyřmi desítkami dětí v zádech nesmírně odpočinula. Seděla jsem na lavičce, pila kávu, usrkávala domácí bezovou limonádu, spala jsem skoro deset hodin v kuse, dívala se, jak svítí sluníčko, občas zaprší. Netuším, zda je to stářím, hormonální hladinou v normě přechodové, ale necítila jsem stres, pouze klid a uvolnění.
Psychiatr by možná doplnil, že už chybí jen, aby mi od úst odkapávaly sliny :-)
že ... jsi tam byl, milý Ježíšku, s námi.
Při jednom velice zdlouhavém, otravném uspávání jsem na Soptíčka vymyslela léčku. Za oknem nakukuje pan Ježíšek a zapisuje si děti, které nespí. A od toho večera máme svého osobního revizora a kontrolora vždy sebou. Zapisuje si, kdy si neumyjeme ruce po toaletě, kdy Laurince flákneme hrabičkami, když sedíme u táboráku a dva buřty bez chleba jsou málo, když se dožadujeme žvýkačky před večeří. Na dotaz, co takový Ježíšek nosí ráno ke snídani, jsem bezmyšlenkovitě vypustila, že červené tepláky. To jsem ovšem netušila, že hned druhého jitra dorazí v rudém modelu jeden z hotelových hostů a můj Soptíček mu bude chtít okamžitě předat vánoční psaní.
Ježíšku, ty víš, že se dětem nemá lhát a prosím, odpusť mi i ty rudé tepláky ...

Poznámka pod čarou ... svou fotografii dodám až po řádné odtučňovací kůře !!!