úterý 29. října 2019

Jak se brousí křišťál ....


 " Babičko, já za tebou přijedu na prázdniny ".  
Fotografie, kde stojí Soptíček a na zádech má batoh týden dopředu, značily, že portál Kudy z nudy nebude třeba provětrávat. Každý den se měnil podle situace seznam plyšáků, některý vyhovoval víc, jiný méně, maličko mi to připomíná situaci na Hradě.
Neštěstí nechodí po horách, chodí po lidech / zvířatech /. V den příjezdu nejmilejší vnučky musel můj kočičí senior podstoupit náhlou operaci. 
Vysvětlit Soptíčkovi, že nemůže hrát na flétničku, ale ani na harmoniku, lítat, dupat, zpívat a tančit, nadlidský výkon. Za kategorii  " Šeptáme " se nechám nominovat na Nobelovu cenu míru, podobalo se to tanci na hodně tenkém ledě. Krize nastala mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. 
Kdo má kočky, tak potvrdí, že co skutečně neumí, je dávení.  Kočičák Eda jako čerstvý operant začal zvracet uprostřed mé obrovské postele. Zvuky drastické, které vyvěrají od morku kosti. 
Soptíček se dožadoval kokosového mléka. Pokud nemám kokosové, skvělé je mandlové.
Jiné než kravské mi lednička vydat odmítala.
Produkce gradovala, jednou rukou jsem napájela vnučku, druhou klidnila unavené a zničené zvíře.
Totálně na plech, vycucaná jsem seděla na pelesti lůžka a sežrala půl kilové balení vánočních rumových perníčků z NDR. Fuj, stydím se. 
Deskové společenské hry pro děti je kategorie, u které si troufám říct, že na 100 % ukáže, kdo proti vám skutečně sedí. Oblíbené pexeso mi moc nejde, protože všichni ti krtečci, žabičky a myšky mi přijdou na jedno brdo. Člověče, nezlob se, tak to je můj šálek kávy. 
Pokud Soptíček vyhrává, vše je zalité sluncem. Do momentu, kdy přestanou padat šestky, začnou vzduchem létat figurky včetně kostky. Hromy blesky na starou bábu, která se pod fousy usmívá, ale vyhrát nenechá. Naopak si vážně popovídám se švagrovou, se synovcem, se všemi, kteří nechávají našeho drahouška vyhrát. Prohrávat se každý z nás musí naučit. 
Vzduchem letěla celá hra, já se uklidňovala luxováním, Soptíček seděl vytočeně pod stolem.
Každý i harmonický vztah má své vrcholy i propady, čím dřív se naučí dítě prohrát, tím snadněji se bude životem pohybovat a proplouvat, opičí láska se rovná pomalé maceraci.
Cestou podzimní hřbitovní alejí jsme si za nádherného slunečného dne notovali, prohlíželi ozdobené hroby a debatovali, kudy ty dušičky chodí do malých okének a proč nejsou vyrobené větší.
U hrobu mojí drahé generálky si chtěla vnučka poprvé škrtnout zápalkami, okamžitě se mi vyjevil obrovský vykřičník / mami, díky /, tohle prvenství necháme na jindy. Vykecala jsem se milosrdnou lží, zapalovat se může až od patnácti let. Otázkou zůstává, jakou hranici stanoví jiní rodiče či prarodiče a já budu za senilního kecala, který si nechce dělat známost s místním hasičským sborem. 
/ nevím, nevím, zda bych s takovou křišťálově čistou lží obstála, že pane Stando ?? /
Bodové skóre v můj prospěch se mi podařilo vyrovnat v obchodním řetězci v úseku maso-uzeniny.
S prosbou  " To mi moje maminka nekupuje ", pořídili balení prudce bio párků, bez konzervantů, bez éček. Soptíček si je po dobu nákupu držel na malém hrudníčku a nesmírně se těšil na večeři.
Paní prodavačka na pokladně chápavě pokyvovala hlavou a v duchu si říkala, chudák dítě, ani najíst mu nedají.
Po přednášce, že uzeniny škodí, se zakousl do šťavnatého párku a oči svítily na kilometry jako dva radary. Výjimečnost situace jsme si zdůvodnili, že další opakování takového prohřešku zařadíme do programu v dalším roce, ale vážení přátelé, znáte krásnější křupnutí než do voňavého a teplého párku? 
V zoologické zahradě ve sloním pavilonu jsme si vysvětlovali, že ve dvou se to lépe táhne a samotnému slonovi bývá hlavně večer smutno.  Představení Sváťova divadélka nás inspirovalo k velkému potlesku, protože za skvělou pohádku se patří poděkovat. 
V kině, ve velké tmě, když nám spadne popcorn, nemusíme se stydět, ale je fajn to po sobě uklidit.
Brousíme tuhý a tvrdý křemen. Než budou všechny hrany řádně zarovnány, vyleštěny a drahokam se rozzáří v plném lesku a síle, uteče mnoho času. Ukápne nejedna slzička, vztek mnohokrát vyhraje nad rozvahou, temperament roztančí nervová zakončení, ale nikdo není dokonalý.
Za větu " Babičko, mně se po tobě bude stýskat ", tak za tu stojí žít. / a to i v případě, že vám kolem hlavy letí součást společenské hry  :-)  /



čtvrtek 24. října 2019

O něm ...


Já a on.
Přitahoval mne od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla.
Ani setinu vteřiny jsem neuvažovala, že bych ho přenechala jiné ženě.
Nebyl výjimečný, nebyl atraktivní, ano, byl obyčejný.
V momentě, kdy mne poprvé objal, obkroužil kolem mé kůže, cítila jsem spojení.
Žádná zbytečná gesta, žádná marnivost, pomalá, klidná fascinace.
Nekousal. Neškrabal. Neobtěžoval.
Pustila jsem ho do svého života a odmítla se o něj dělit.
Ani má jediná dcera neuspěla, prahla po něm. Slyšela rezolutní NE.
Dny, týdny, roky a my dva stále spolu. Sounáležitost získaná, hýčkaná, protěžovaná.
Když jsem potřebovala svobodu, vyvětrat jiné, laskat se s jinými, trpělivě čekal.
Navoněný, hebký a stále fešný. Bez známek žárlivosti, hašteření, bez napětí.
Netuším, kdy se stal nejdůležitějším.
Talisman, držák, podporovatel, věrný kámoš ?
Dívám se na fotky z Říma, je tam. Listuji albem z Madridu, je tam.
Piju kávu s vnučkou na letišti, je tam. Nemohla jsem najít lepšího.
Hladím ruku příteli, je tam a nežárlí. Tiše přihlíží a hřeje.
Sedím ve vlaku, pozoruji krajinu a jako dítě se nemohu dočkat svého rodného města. Jasně, je tam.
Hlídá mne, střeží mou roztěkanou duši, nejednou jsem ho ponechala osudu.
Nevzdal to, vždy se mi vrátil do života.
Je mou součástí a až mne jednou opustí, bojím se, ztratím jistotu.
Co když ten nový nebude důstojný nástupce ?  Co když bude kousat a nepůjde prát na 40 °C ?
Já a on. Můj černý svetr.




Jsem ženou marnivou, kterou občas převálcuje konzumní společnost.
Musím mít skvělou náladu, plnou peněženku, dobré boty a pocit, že zbořím svět.
Pak mohu nakupovat, shopovat a být promiskuitní nakupovačkou.
Prohlížím regály, pulty. Zkouším, oblékám, svlékám, lobuji a nechávám se zdolat jako nejvyšší hora světa. Laškuji s personálem butiků, rozšafně koketuji a svádivě přihlížím do velikých zrcadel, zda ten Milan vyleze nebo ho pěkně schovám.
A proč to vůbec dělám ? Proč nakupuji, proč se pídím po obchodech ? Proč plním almary nebo botníky ?
Dívám se na fotky hor, od moře, z letiště. Prohlížím si album z útesů plných tropických rostlin, listuji
snímky z cest a dovolených.
A všechny mají společný jmenovatel, společné pojítko. Sedí, stojí, leží tam blondýna a má černý svetr.
Vůbec netuším, kdy se můj společník stal sázkou na jistotu, kdy mi začal evokovat pohodu, komfort a stal se nepostradatelným. Mám mnoho svetrů, svetříků, pulovrů a jen jeden je cestovatel.
Tahám po světě těžké kufry, tašky plné oblečení, platím za nadváhu zavazadel a vůbec netuším,
proč ?
Někdo si na krk pověsí amulet, do kapsy schová pro štěstí kamínek, kaštan, utrhne na louce čtyřlístek. Oblékám bez patosu, vždy na jistotu, černý svetr.
Já, on a náš je svět.

sobota 19. října 2019

Cesta do hlubin študákovy duše ....



Hemžíme se v lidském mraveništi ve vyšlapaných cestičkách.
Každé ráno před osmou vídám dlouhou kolonu osobních vozů před místní školou. Za jejich okny sedí malé tvářičky a staticky se dívají ven. Rodiče přivážejí své potomky do školy a já jim ani trošku nezávidím.
Zavřu oči a okamžitě se mi vybaví, jak jsme si šlapali cestičku k domovu se spolužáky a jak báječně jsme si to užívali, jako třeba  ....

-  neposkvrněná svátost první třídy vždy vyvrcholila o velké přestávce, kdy jsme vytáhli látkové ubrousky, paní učitelka si s námi sedla a sama křoupala jablíčko, které zakusovala chlebem s máslem.
Na její přední, předkusem zdeformované zuby se lepilo žluté máslo, ona si roztomile rukou odhazovala z očí neposlušné vlasy. Ztichlý kolektiv dětí přežvykoval a uvnitř obdivoval bohyni sedící u katedry.
Absolutní konec světa v mé malé duši nastal ten den, kdy jsem cestou domů vytratila fialový látkový ubrousek. Nedokázala jsem se srovnat se skutečností, jak se budu moci zapojit do kolektivu bez patřičné propriety. Plakala jsem a nebyla k zastavení do momentu, kdy maminka vyndala ze sekretáře nový látkový servítek a od toho dne, jsem se opět stala poplatným členem naší socialistické společnosti.
 / první třída /
-  paní družinářka nás vypouštěla vždy ve stejnou hodinu po dohodě s rodiči. Nikdy jsme nepřišli domů včas a vědomí, že si maminku udobříme nějakým pěkným odpustkem, devastovali jsme keře v přilehlých zahradách. Od brzkého jara nám dělaly ve váze parádu větvičky kočiček, zlatého deště, šeříku, občas i tulipánů.
Stopku a pár facek jsem dostala po návštěvě paní spisovatelky Sedlmajerové, které jsme otrhali keř cizokrajně vyhlížející a dovezený ze Svazu sovětských socialistických republik. / druhá třída /
- ukočírovat můj temperament se rozhodla třídní učitelka recitací. Dlouhé a nestravitelné básně jsem mlela celý den do bezvědomí, odrecitovala v pionýrském kroji a uvnitř se těšila, jak se cestou popereme o hliněnky v barevných pytlících. Sen mít skleněnku, barevnou a místy průhlednou, tak ten se rozplýval každý měsíc po výplatě rodičů, se smutnou větou .. na to nemáme.
A přeci je na světě spravedlnost. Skleněnku s modrými odlesky jsem vyhrála a večer jsem si musela drbat řádkové punčocháče v lavoru, protože jsem je měla celé od bláta. / třetí třída /
-  v šatně při svlečení kabátu, čepice a zimních bot jsem si uvědomila, že mám něco navíc.
Seděl zde na lavičce můj tříletý bratr, kterého jsem cestou do školy zapomněla odvést do školky. Paní školníková byla hodná žena, odvedla ho tam ještě před zvoněním. Slíbila, že se to maminka nedozví.
Celá konspirace vzala za své v momentě, kdy se bráška svěřil, že dostal od hodné tety koláček na cestu. Musela jsem dvacetkrát za trest napsat, že bratr chodí do školky, nikoliv do školy. /  čtvrtá třída /
-  během jedné noční hádky mých rodičů jsem zaslechla slovo rozvod. Celý den ve škole se mi to honilo hlavou a tak jsem požádala spolužačku Danu Jirkovou o konzultaci, ta měla rozvod rodičů za sebou. Znalecky na mne pohlédla a těsně před naší brankou u domu pronesla ... připrav se, budeš sirotek. Vykoupaná, naleštěná, v čistém pyžamu a se vzorně napsaným úkolem jsem v obývacím pokoji rodičům sdělila, že už budu jen hodná, jen nechci být sirotek. / pátá třída /
-  za mimořádné zásluhy jsem si mohla v sobotu večer sednou k televizi a sledovat film Fantomas.
Od tohoto okamžiku jsme si se spolužáky nehráli na nic jiného. Role se měnily podle absencí ve škole, podle kašle či neštovic. Fantomase měl ztvárnil Láďa Kutil, věčný průšvihář a za svojí lady si bohužel vybral mne. Na dotaz, zda ho políbím jako v televizi, jsem se ohradila, že nikdy.
Můj spolužák měl obrovské žluté zuby, které si čistil jednou týdně a i naše ruská paní zubařka říkala ... ty balšoje prase.  /  šestá třída /
-  svou první ředitelskou důtku jsem vyfasovala za tři rozbitá okna, kterými jsem prohodila obuv spolužáka Kosíka. Poznámka v žákovské knížce byla sepsána na půl stránky a domů jsem šla poprvé v životě ze školy sama.  / sedmá třída /
-  pubertální chichotání, přehazování si ofiny zleva doprava, prvně natřené řasy, natupírovaná hlava matčiným Lybarem a v těch trapných botách já nepůjdu, jo, přesně tam se zapalovala lýtka.
Už se ze školy nechodilo dohromady, najednou jen holky a kluci zvlášť.
Modré oči Ládi Moníka jako magnet ve snech přitahovaly a já měla na nose beďar veliký jako celý svět. Na vtíravou otázku mých kamarádek, zda bych chtěla pusu od mého favorita, jsem jednoznačně odpověděla, že né.  Já bych od něj chtěla pohladit, když se jeho prsty při volejbale lehce dotýkaly míče, přišlo mi to nesmírně sexy. / osmá třída /
-  naše paní pošťačka se kolíbala s modrou taškou a obrovskými deskami mezi domy a měla stále skvělou náladu. Ráda nám dětem vrazila nějaké psaní a ušetřila si pár kroků k dobru.
Jedno psaní jsem nesla domů jako svátost boží, ta obálka, obyčejná a bílá a přesto nejkrásnější v mém životě. Střední zdravotnická škola mým rodičům právě oznámila, že jim začínají čtyři roky očistce a mne přijali za řádnou studentku denního studia. / devátá třída /

Nezávidím dnešním dětem, nezávidím ani rodičům.
Zážitky z cest ze školy či do školy si žádný z nás nemohl koupit, nejsou na prodej v aukci, ani na internetu. Zasouvám bez důrazu, co jsem jedla minulý týden. Ovšem, co krmilo duši malého školáka, na to nedokážu nikdy zapomenout. Nádherný a bezstarostný svět nás obklopoval a dětství chutnalo po utržených třešních za plotem souseda.


 

pondělí 14. října 2019

Říjen a listopad na strakaté kobyle jezdí ....

 


Naši předci měli k přírodě daleko blíž než my, vnímali jí a soustavně s ní nebojovali. 
Přijímali stav věcí s přirozeností a tento pakt nehnali do věčných extrémů.
Postřehy a spjatost se zemí, sluncem, vodou i vzduchem shrnuli do lidových pranostik.
Mnohokrát jsem se podivila nad moudrostí, která v nich zůstala věky zakonzervována.
Letošní říjen svými teplotními rekordy pozdržel kobylku ve stáji a příroda vypadá, že si pozdní babí léto užívá. 
Slunce vysoko nad horizontem dává svou silou najevo, že ještě chvíli nám dovolí nosit krátký rukáv než se zahalíme do teplých kabátů, čepic a šál. Užijme si s lidskou poživačností poslední záchvěvy než ruku v ruce s prvními mrazíky strakatá kobylka proběhne naší zemí a listí se začne barvit, den krátit a slunce za mlhou schovávat.


pátek 11. října 2019

Z cestovatelského deníku ...

.... jak na indiánské fíky.


K napsání tohoto pojednání mne inspirovala příjemná tvář a laskavý dotaz paní prodavačky v mém oblíbené obchodním řetězci, kde jsem si oválné plody opuncií kupovala. Nestyděla se přidat i paní za mnou, jak se kaktusové fíky jí, jak chutnají, zda lze najít využití i v naší kuchyni.
Toto exotické ovoce jsem poprvé ochutnala na italském ostrově Ischia. Vhodné klima k pěstování opuncie mexické dopomáhá ke šťavnatým plodům, které se v době zrání povalují pod obrovskými kaktusy jako u nás jablka v sadech.
První plod jsem ochutnala jako Neználek, lahodná, šťavnatá příchuť přezrálého ovoce pohladila chuťové pohárky. Nenasytně jsem vtahovala do sebe novou chuť, lze přirovnat k hruškám.
Jako daň za nenažranost / estéti slovní obrat odpustí či přivřou oči /  i neznalost jsem si odnesla ruce plné drobných háčků, které se nesnadně z kůže odstraňují. Neumím nic napůl, takže jsem na pichlavou upomínku z rukou i úst, vzpomínala hodně dlouho. Nikterak to nezabránilo, abych si tuto zkušenost nezopakovala znova další rok, protože kdo jednou ochutná, rád se vrací, rád požitkářsky opakuje.
Mexičtí domorodci mají na tuto zákeřnost jednoduchý recept, fíky hodí na zem do písku a chodidlem je odrolí. Zatím jsem nenacvičovala :-)


pondělí 7. října 2019

Nebe ...


Před lety jsem se stala vzorkem.
Mnoho let odpovídám na zasílané dotazníky a průzkumy České televize. A obdobně jsem byla vyzvána studenty filozofické fakulty k dobrovolné spolupráci. Formou písemnou odpovídám na dotazy, které zkoumají mou psychiku, mé vnímání staré drbny, mé postřehy.
Vyjadřuji se k otázkám postojů, názorů, hledám odpovědi v oblasti společenské, kulturní, ale hodně i v rovině osobní.
V posledním elaborátu jsem se měla zamyslet nad vlivy přírodních jevů, tak jak na mne působí, jak je prožívám a jak mne děsí, vyvolávají paniku nebo naopak pocit štěstí.
Pod tíhou své osobní pravdy, svých prožitků jsem si zpětně uvědomila, jak negativně na mne dopadal nedostatek vody v minulém roce. Jak mi najednou přestal být lhostejný stav našich řek, potoků, jak špatně jsem nesla pohled na zdevastovanou přírodu. Bolestivě jsem tápala a neuměla se s touto skutečností srovnat, věřím, že je nás v podobné pozici mnoho.
Čekání na vodu, na déšť ve mne umocnil strach z budoucnosti, zalarmoval spícího ignoranta uvnitř a nabudil k většímu vnímání, k větší sounáležitosti.
Naopak, co potěšilo mé srdce, mou chuť do života, letos jednoznačně nebe.
Ta paleta barev a odstínů modré, která dramaticky lemovala svítání nebo západ slunce, nadpozemské jeviště plné oblak, mraků nebo beránků, jak jsme jako děti říkávaly. Příroda se skvěla v daleko přívětivějších barvách díky nebeskému podkladu.
Fotografie dostávaly silnější punc originality, děj na nich měl úžasnou a stále se měnící atmosféru.
Ani zářící slunce, příjemný déšť, kapky ranní rosy vystavující svou krásu na rozkvetlých loukách, ani vůně čerstvě zorané půdy, plachá zvířata lesů a strání, nikoliv, já letos obdivovala nebe.



sobota 5. října 2019

Tajemství jídelního lístku ....


Léto budiž pochváleno.
V září jsem se po roce zvážila. Kdo zná můj příběh, ví, že se zásadně nevážím.
Po zhubnutí 35 pytlíků pšeničné mouky / pokus o vtipné připodobnění, ve skutečnosti to bylo 35 kg sádla a vody / jsem si po dobu šesti let váhu bez větších problémů udržovala. 
Jednou ze zásad mého racionálního přístupu je, neposkakovat každý den na váze.
Cítím napnutou podprsenku, přetékající kalhoty, švy u halenky akurát, prostě uberu.
Tak to skvěle vycházelo, až letos.
Za devět měsíců jsem prožila, co jiní nezvládnou za dlouhá léta. 
Ručička poskočila o pět kilíčků směrem nahoru. No a co, chtělo by se zvolat ?
To se ztratí, rozloží a jedeme dál. 
Nejedeme.
Už nikdy nechci mít metrák, nechci být uvězněná ve svém těle, cítit se jako napchatá hus plná šišek.
Královna jo-jo efektů, znalkyně vajíčkových, banánových, bramborových diet, odbornice na hladovku, detoxikaci i proměnu ropuchy na žabičku, to vše vím, že nefunguje.
Musím dodržovat pestré a racionální stravování, při kterém nesmím ze zásady hladovět, ani se přejídat. 
A kila jdou jako mávnutím proutku dolů. Naučila jsem se svému tělu rozumět, poslouchat ho a být s ním ve shodě.
Jenže ....
Na víkendovém pobytu mimo domov jsem si uvědomila, jak nesnadné se jeví přežít bez hříchů, pestře a zdravě.
Na snídani docházím s žitným knackebrotem, na svačiny jsem vybavena ovocem.
Ale co oběd, co večeře ?
Jídelní lístky přetékají vydatným menu. 
Hovězí guláš se šesti, pečená kačenka se zelím a dva druhy knedlánků, smažený řízek a šťouchané brambory,  pizza na miliardu příchutí, těstoviny zalité bohatě šlehačkou, hájená hovězí svíčková s brusinkami, tradiční smažák s hranolky či kroketami, hamburská kýta s vinnou redukcí, grilovaná chapadla s mořskými plody po řecku.
Vyčerpávající turné po restauracích, kde se nechci odvalit po šesti kulatých načechraných plátcích národního pokladu, v mojí mysli vyvolává flustraci.
Mám hlad, mám šílený hlad, ve městě plném malých i větších restaurací.
Jsem štvanec jídelních lístků, na kterých není ani jedno odlehčené či dietní jídlo.
Hlavou mi běží pořady o racionálním stravování, internetové portály s nechutnými fotkami obézních lidí, výživoví poradci apelující na zdravý a nezatížený životní styl. 
Ale jak a kde začít ?
Hladová a vyčerpaná do sebe láduji těstoviny carbonara a uvnitř brečím. Nechci být sud, ale jak se tomu bránit bez alibismu, přeci tady nechcípnu hlady.  
Uvědomuji si, jak zoufale se musí cítit v podobné situaci diabetik, pokud je okleštěn aplikací inzulínu, musí dodržovat dietu a ocitne se mimo domov, mimo hájené teritorium své ledničky.
Jak bezradně či brutálně vytočen čte jídelníček většiny našich stravovacích zařízení člověk s onemocněním dnou, kdy se dietní chyba obrazí na bolestech či otocích kloubů.
Nebudu unavovat výčtem omezení, poruch a onemocnění, při kterých je každý zainteresovaný limitovaný dietním nařízením. 
A přestaneme kvůli nim žít, cestovat, poznávat ?
Tajemství jídelních lístků malých i velkých měst spočívá v nechuti a neschopnosti přizpůsobit se strávníkům. Buď přijmeš a nebo odejdi. Nedělej drama, pro jednou se svět nezboří.
Nezboří se ani po druhé, ani potřetí a když se nevejdeš mezi futra, tvé boky budou jako skříň, tvá cukrovka, ani bezlepková omezení, no jo, tak zavři oči ... pro jednou, že !



/ poznámka pod čarou, fotografie vznikla, když jsem ještě neměla hlad  :-) /