Červen v kostce ...

Také vám ten měsíc sladkých, červených jahod protekl mezi prsty ?
Uvolnila jsem mysl i tělo, už si celý den nedezinfikuji ruce, zapomínám roušku a jsem to zase já.
Vždy, když jsem četla, že máme šanci díky koronavirové pandemii mnohé změnit, usmívala jsem se. Jsem skeptik, který tuší, že máme uvnitř již něco zahnízděné a to nezlomíme, nezměníme.
Přesvědčila jsem se na dětské pohotovosti, že empatie a slušné vystupování vyskočilo z kodexu pracovní náplně zdravotnického personálu a potápí se někde na dně  hluboké řeky.
Bez brýlí, bez šnorchlu, bez kyslíku.
Aby nekázala vodu a sama pila víno, rozloučila jsem se s adeptkou na novou pracovní pozici v mé firmě. Za hrubé porušení pracovní kázně byla odejita na hodinu.
A ptáte se proč ?
Otevřela si ústa na hodně starého člověka a tak nevybíravým způsobem. Lidství se nenosí, nepěstuje a jen se o něm mluví.
Má generálka vždy na takové situace říkala, jednou také budeš starý, stará !!
Měla bych poděkovat panu Ježíškovi za dárek, který jsem si mohla konečně vybrat. Cesta z města do hvozdů Krkonoš se nesla v uvolněném duchu a já si vychutnala čas se svou dcerou.
Když děti porodí děti, mají své rodiny a málo času.
Užila jsem si chvíle, kdy jsme mohly mluvit o životě, o snech, mužích, ženách. Snídaly jsme dvě hodiny, usrkávaly čaj, kávu.
Pomalu, polehoučku, po dlouhé době jsem vnímala, jak je naše dítě podobné svému otci, když mluví o umění, vlastní tvorbě, o uměleckém životě. / otec tělem i duší umělec /
Jak je naše dítě podobné mně, když se rozohní nad lidskou nespravedlností a jak rychle jí u zadku vzplane pěkně velká koudel. / matka cholerická hysterka tělem i duší /
Geny jsou geny.
Dětí a sladkého se nenabažím, to si ovšem nemyslí má vnučka. S vážným obličejem a vztyčeným ukazováčkem prohlásila ... Já už žádný dort nemůžu a jahodový vůbec.
Karanténní pečení se prostě projevilo a má Sofinka vše pečené sabotuje.
Započaly jsme sezónní putování po kavárnách, kde si malá drbnička střihne nohu přes nohu a s limonádou pozoruje cvrkot.
Už jí chybí školka a dětský kolektiv, přemoudřelá je až na půdu, včetně kritiky oblečení jiných holčiček i žen. Pokud se tedy nechystá zaujmout pozici módní kritičky po zesnulé  Františce Čížkové.
V minulém článku jsem zveřejnila čtyři měsíční zastavení u jezírka. V březnu jsem měla čas posedět s knihou, v červnu nestačím sekat trávu, mazat kolena a záda mastmi proti bolesti.
Díky skvělým podmínkám letos vše roste, bují a nůžky mají pré.
Před dvěma lety, jsem na popud dvou skvělých blogerů, Pavla a Vendy, započala s další vášní, s kaktusy. Mám pozemek celodenně pod palbou slunečních paprsků a vody v přírodě ubývá.
Pěstování zimovzdorných opuncií a kaktusů se jeví jako báječná alternativa do budoucích let.
Dočkala jsem se prvních květů, barevnost je fenomenální, krátkost květenství maličko pokulhává, ale dala jsem se do rozmnožování svých opuncií z řízků a již mám své vlastní výpěstky. Tudíž radost veliká, člověk musí poslouchat přírodu a našeptávače :-)
Takřka po roce se mi podařilo spojit vodní kaskádu s jezírkem, takže mám na zahradě malé Mumlavské vodopády, které nejvíce ocení ptactvo jako koupelnu k načechrání peříček a pěkné velké pítko.
Loučím se s měsícem, který rok půlí. Jak moc nás těch šest měsíců poznamenalo, nechám na každém z nás.
Zapomněla jsem na zvláštní pocity, strach, bolest z něčeho, co přišlo a svázalo nás. Je zase tak krásné volně žít, dýchat a užívat si slunce, vody a obyčejných lidských radostí. Sednout si do vlaku a dívat se na krajinu, dát si kávu a poklábosit s kámoškou.
Nadevírám novému měsíci, času dovolených, prázdnin a studeného sladkého melounu, zmrzlin a nanuků. Prožijte ho naplno, na plné pecky, jen tak vám plíce okysličí zdravé ovzduší, dostaví se kýžený pocit svobody a vzletu. Není nad to, když volně letíte nad krajinou jako pták, nic vás nebrzdí, nic vás netlumí. Nastavíte křídla slunci, proletíte mezi kapkami deště a pohovíte si na mracích z beránků.
Příjemný červenec přeje blondýna.

Čtyři měsíce u vody ...

Půl roku uteklo, odkrajujeme první letní dny a venku máme vláhy na rozdávání.

Příroda bují, zelená se a ta barva je krásně šťavnatá. 

Vzduch voní a okysličuje mi receptory a já nenápadně, jako správná bloncka přemýšlím, kde se kupují mačety ?

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

Prožila jsem čtyři krásné měsíce u vody, odchovala jednu generaci pulců od ropuch, jednu generaci pulců od skokanů, zažila několik závodů kun o největší hromadu trusu s peckami, vyvedla několik kosích mláďat, z uctivé vzdálenosti jsem sledovala první letošní koupel užovek, prostě, přátelé, můj biotop žije, pulzuje a brzo mi ty dva tisíce litrů vody nebudou stačit pro tolik tvorů.

Přeji vám krásný další půl rok, u vody, u bazénu, kdekoliv ... hlavně ve zdraví.

O nás ...

ON
Celý týden se na to doslova třásl.
Nemohl se dočkat, až se za ženou a jejich kluky zavřou dveře.
Ukradl si tohle odpoledne pro sebe, tchyni a její příběhy na téma Jsou to všichni zloději, pro jednou vynechal.
Rozsvítil lampičku, otevřel víčko lepidla a nasadil si brýle.
Pinzetou vzal kousek dřívka a dolepil další malou vrtulku u válečného bombardovacího letadla.
Prožíval stav blaženosti, jediné, co kazilo jeho vrchol, byla spuštěná televize v obývacím pokoji.
Dolepím, zaběhnu ji vypnout. Miluji ticho, honilo se mu hlavou.
Propadl vášni, odhmotnil tělo a drobnými tahy lehce maloval zelenou barvou.
.... při každém spláchnutí se do místnosti rozletí aerosol fekálních bakterií, které zde vidíte po celém prostoru koupelny. Celé vybavení místnosti je zahlceno miliardami nepřátelských bakterií, které se množí na ručnících, zubních kartáčcích, na kosmetice ...
Zbystřil pozornost, jaké fekální bakterie ? Jaká koupelna ?
... naši přední odborníci se během několika let zabývali podrobnou studií a došli k poměrně jednoznačnému stanovisku, pokud si každý z nás nechce ráno či večer čistit zuby s příměsí fekálních bakterií, musí ...
To už stál u dveří obývacího pokoje a netrpělivě očekával, co komentátorka poví.
.... pokud před každým spláchnutím zavřete toaletu, tedy sundáte i to pověstné prkénko, eliminujete potřísnění celé místnosti na minimum. Nebudete své tělo otírat do kapiček stolice, nebude mít na zubním kartáčku moč a váš parfém bude vonět jarní loukou, nikoliv nánosem žumpy.
Došel do koupelny a poprvé se u dveří zastyděl. Stačí tak málo, sundat prkénko a zavřít záchod  ...

ONA
Gaudeamus igitur juvenes dum sumus.
Celé těhotenství ležela se " stehem "  a nohama nahoře. Když přišly křížové bolesti a s kapačkou chodila po hekárně, chtěla toho netvora z břicha vytáhnout a rychle. Uviděla svou dceru, zapomenuto.
Gaudeamus igitur juvenus dum sumus.
Co zub, to horečka a proplakané noci. Nosila svou roční dceru celou noc, padala únavou, hlava jí třeštila a hledala pozitiva na mateřství, na rozkousaných bradavkách, na břišním rozestupu svalů.
Post jucundam juventutem post molestam senectutem.
Na dětskou pohotovost se mohli nastěhovat, lego v nose, rozmlácená kolena z jízdy na kole, tři stehy na čele po pádu z vrby u babičky, bolestivý apendix na poslední chvíli diagnostikovaný než se protrhl.
Nos habebit humus nos habebit humus.
První cigareta, první ředitelská důtka, první útěk z domova. Slzy, bolest, vztek a beznaděj.
První místo v republice v matematicko - fyzikální olympiádě, první medaile z aerobiku, první borůvkový dort babičce ke kulatinám. Radost, hrdost a nadšení.
Vita nostra brevis est brevi finietur.
Stojí uprostřed velké auly Karolina, tlačí jí nové lodičky, nesedl jí lak na vlasy a svědí.
Slavnostně zasedá akademický senát, vchází absolventi a její dcera.
Přes slzy nevidí, hlavou jako ztřeštěný běží krátký film. Stálo to celé za to.
Radujme se, přátelé. Gaudeamus igitur.

ONI
Dívá se na ní a přemýšlí. Proč už se nesměje, proč se mi vyhýbá, má jiného ?
Kdy naposledy mne objala, lípla hubičku pro štěstí, když jsem odjížděl ?
Míchá guláš a polyká slzy. Jak mu to řekne ?
Už nikdy jí vášnivě neobejme, nepomiluje, najde si jinou. A zase polyká slzy.
Dny se slévají do jednoho. Ticho, prázdno a lehké našlapování.
Pár slov a propast. Pár pohledů a slzy. Pokus o milování a peřiny v obýváku.
Holí se v koupelně, otírá tvář jemně vonící vodou. Chce jí vonět.
Potkají se na chodbě, vyhne se mu pohledem. A zase pláče.
A dost !!
Hřmí jeho hlas celým domem, chce slyšet pravdu, chce vědět, na čem je !
Proč se mi má krásná žena vyhýbá, proč se přede mnou zavírá ?
Dívá se pohledem tak bolestivým, svírá se mu srdce, je snad nemocná ?
Pohledem laně, mezi slanými slzami mu potichu šeptá svou svízel.
Věty doznání, věty osvobozující. Věty pro ženu tak bolestivé, tak nepříjemné.
Stojí proti sobě, jedno tělo, jedna duše a dvacet let společného žití.
Přežili zatopený dům při povodni, přežili nedostatek peněz, přežili ztrátu milovaných rodičů.
Přežijí i tu zubní náhradu. Pro jedny klapačky se svět nezboří.


Skládáme mozaiku svého žití. On, ona, oni.
A vše je o nás. Jak se změní pohled na obyčejné záchodové prkénko. Jak si za zvuků studentské hymny uvědomíme, že po každé bolesti přijde i pocit štěstí, zadostiučinění.
Jak se bojíme ztráty svých jistot, konec světa v nás vyburcuje ztráta zubů, přitom riskujeme něco daleko víc, teplou náruč svého muže.
Přeji vám krásný víkend. Vaše blondýna.

 

Jak se vytváří skvělá atmosféra ...

Červnový horký podvečer jsem měla jasně naplánovaný.
Osud rozdal karty v jiném gardu a já jsem se ocitla na dětské pohotovosti.
V žádném Zapadákově, v žádné Černé pri Čope, naopak na specializovaném oddělení krajské nemocnice.
V náručí se svou uplakanou vnučkou jsem dle orientační cedule poletovala než jsem konečně objevila místnost zvanou Příjem pacientů. Malých, dětských.
Dáma oblečená do růžové šifonové halenky, ze které se jí drala dvě nezbedná ňadra, na mne třikrát zamířila teploměrem.
Netušila jsem, zda se jedná o vysloužilou pracovnici E55 či zdravotní sestru ??
Polovina špitálu chodí v teplákové soupravě, druhá oblečená jako do bordelu.
Jak se má člověk orientovat ? Měří vám teplotu ředitelka nemocnice nebo hlavní sestra nebo blázen z ulice ?
Bez jmenovky, chápu, pořizovací cena šifonové krásy asi nebyla malá, tudíž není vhodné jí propíchnout označením funkce ve zdravotnickém  zařízení.
A copak od nás potřebujete ?
Vysvětluji problém týkající se mé vnučky. Sestra / asi sestra ? / zamíří teploměr tentokrát na vnučku.
Jsem šťastná, pochopila, kdo je zde pacient.
A kde jsou rodiče ?  Kde je matka nebo otec ?
Aha, jsem debil, kterého zbavili svéprávnosti a nemůže jako zákonný zástupce doprovodit svou vnučku k lékaři. V případě hospitalizace se musí rodiče okamžitě dostavit !!
Koktám, blekotám, jsem rozhozená z nepřátelského tónu, který vytrávím jako dospělý pacient, nikoliv jako doprovod malého dítěte.
Sestra opět zamíří teploměr na vyděšenou vnučku.
A jak se křestním jménem jmenuje dětská lékařka v místě bydliště ?
Jsem méněcenná, neznám jméno lékařky mé vnučky, musím volat vyděšenou matku.
Začínám se potit, uvnitř má nervozita graduje.
Sestra opět, již potřetí zamíří teploměrem na mou vnučku.
Jo, kartičku pojištěnce a občanský průkaz dítěte máte v mobilu, jo ?
Musím se šíleně, brutálně ovládat, abych nevystartovala.
Držím v náručí dítě mého dítěte, které je v naprosto cizím prostředí a bez mámy.
Už ten stres, co prožívá je skutečná mizérie a atmosféra v čekárně je k zalknutí.
Čím víc ta harpyje útočí, tím víc se mi malými pažemi stahuje prostor kolem krku.
Vzteky a bezmocí lapám po dechu. / již tuším, jak se cítí borec Krpálek v tzv. kravatě /
Po čtvrté měříme teplotu, bez jediného slova, bez jediné empatické větičky, která jako mávnutím proutku nechá roztát jarní ledové kry.
Já, která mám vyřídilku. Já, která bych se i porvala, já nemůžu.
Držím malé, uplakané dítě, já fakt nemůžu.
To, že jsem do kovidového dotazníku napsala totální nesmysly, to už je jen okrajová záležitost.
A tak jsme spolu seděly, já a má vnučka. Jako na trestné lavici.
Vždy, když se do čekárny rozlétly dveře, obě jsme se lekly.
Ani nevím, která víc.
Večer jsem nemohla hodně dlouho usnout. Přehazovala jsem se vedle spokojeně spící vnučky.
Kdepak asi scénáristé berou náměty na nekonečné Ordinace v růžové zahradě ?
Podle čeho natáčí světabolné díly Modrého kódu, kde na urgentním příjmu bojují o život či srdce každého pacienta ?
Pohádky, mýdlové operety a zase pohádky.
Mám doma v šuplíku maturitní vysvědčení všeobecné zdravotní sestry.
Mám doma hodně hluboko v červené krabičce uložený odznak Sloužím zdraví lidu.
To vše mám a tam uvnitř jsem stále na tuto nelehkou profesi pyšná.
Těším se z přítomnosti a nevynáším do nebes staré, lepší časy.
Přesto a nebo právě proto, si pamatuji, že zaměření na dětskou zdravotní sestru bylo prestižní, výběrové a nadstandardní.
Dětský pacient potřebuje cítit bezpečí, klid a rozvahu.
A o tom je právě ta skvělá atmosféra ...

Přeji vám příjemný a ničím nerušený týden. Přikládám foto, kde se již od malička holčičky učí se svými panenkami naladit tu správnou atmosféru, tak jen doufejme, že jim vydrží i v dospělosti ...
 

35 + 50 = 850 ...

Opět jedu na vlně  - první infarkt = vodní kaskáda. Druhý infarkt = bourací práce. Dlouhodobý pobyt v LDN = rok jsem neměla dovolenou.

Tudíž náš pobyt s dcerou ve Špindlerově Mlýně přišel včas.

- má dcera chodila celou prohlídku na zámku Sychrov s obrovskou taškou. Jen já jsem ze všech zúčastněných věděla, že si za boha nechce nechat počítač s důležitými daty v autě. / že by účty na Kajmanských ostrovech ?? /

Chodila s tou objemnou kabelou mezi exponáty a při pohledu na ní, jsem pokaždé vyprskla smíchy.

Vypadala jako agent s teplou vodou, který si přišel pro kávový servis z míšeňského porcelánu.

- 35 korun českých stála káva. 50 korun českých stály dva kopečky zmrzliny a jedna neperlivá voda.

Paní prodavačka se zaučovala, dva kopečky zmrzliny jí třikrát spadly. Prostě jí nešly do kopečka ! Nedokázala zapnout kávovar, smířila jsem se tedy s instantní kávou. Neperlivá voda jí dvakrát upadla pod pult, při otevření už perlila jako šampus. Všechny tři položky se snažila nejdříve spočítat hlavou, bez úspěchu.  Pomohla si na kalkulačce a jako bonus mi vyjela pokladní lístek na 850 korun českých. Celý můj nákup ukončila slovy, že se na to může v*srat ...

- průvodkyně nám všem sdělila, že roušky nejsou povinné. Na začátku ji měla polovina lidí, na konci nikdo. Fotografování jsme měli slíbené na výzvu před speciálními pokoji, s úsměvem na líci nám průvodkyně prohodila povolení před posledními dveřmi. A tak si všichni vyfotili kliku na zámku Sychrov, pro sichra :-)

- blízko oranžerie při procházce dlouhou kaštanovou alejí mé dceři vypadl mobilní telefon do jediné louže v horizontu deseti kilometrů. Nechápala jsem nikdy lidi, co si cpou mobil do kapsy.

Ale držím ústa, kdo chce kam, nosí mobil v kapse, že ...

-  na baru jsem si dala dva vychlazené dvanáctistupňové Budvary. V noci jsem se ve snu vášnivě líbala s Ivanem Trojanem, měl na hlavě  kohouta jako v novém filmu Bourák a příšerně slintal.

Ráno jsem se probudila celá oslintaná a svedla to na sílu horského vzduchu.

-  po vlně rozvolnění jsem hořela nedočkavostí, jak bude vypadat takový švédský stůl v hotelu.

Vypadal skvěle, bohatě a jedinou mou povinností jako u všech hotelových hostů a nocležníků bylo, mít svou vlastní vidličku.. A tak jsem poletovala jako motýl z buchty na buchtu, z nivy na eidam, ze šunky na mortadelu a vždy se svou vidličkou.

- při výšlapu na hrad Pecka, jsem proklínala šílené stoupání krpálu a přemítala o nutnosti totální endoprotézy kyčelního kloubu. Předběhl nás manželský pár zhruba ve věku 80 plus nebo mínus. Svižný krokem, raz dva, jedna hůlka, druhá hůlka. Táži se, kde je spravedlnost ?

- cestou na přehradu ve Špindlu jsme hrály hru Zajíček v své jamce. Bylo po vydatném dešti, takže všechna kolem jedoucí auta se musela vyhýbat loužím, abychom nebyly totálně durch.

To, že vede podél řeky příjemná, nenucená cesta jsem se dověděla, když jsem ze zákopu dohrála na ubláceného zajíčka bez jamky. 

- dcera mne pozvala na dezert do nóbl zařízení. Obsluhoval nás číšník jako přes kopírák podobný hokejovému borci Jaroslavu Bednářovi, hrajícímu jako levé i pravé křídlo. / pro hokejové laiky, prosím, ty křídla nehrál dohromady ! / Dotyčný mi poradil laskominu.

Uprostřed obrovského hlubokého talíře se styděl jeden kopeček domácí meruňkové zmrzliny, plavající v přesnídávce pro kojence, doplněné dvěma mikrotečkami smetany.

Ukázka vysoké gastronomie stála 160 korun českých a já si přepočítala, že by za to bylo kilo a půl kuřecích řízků.  Pozvi svého vidláka na dezert !

Máme se bát do hotelů, máme se bát cestovat ?  Kdepak, když si vezmeme mustr od Homolků, jsou nám  české hory, háje a luhy příznivě nakloněny a skoro bez roušky.

Zdraví Heduš Homolková. / jo a neříkejte, prosím, proč v noci slintám :-) /

O matkách a dcerách ....

Scházíme lesem  a z voňavých smrkových větví dokapávají poslední zbytky deště. Na horské louce tančí kopretiny a ty jako o překot vyprávíš, jak jsi ve žlutých šatech seděla na podobné louce a já tě fotila. Ve vzpomínkách na naši první dovolenou máš zasunuté veledůležité promítání Maxipsa Fíka, já tvou první cestovatelskou horečku. Dávno jsem zapomněla na malou holčičku ve slaměném kloboučku, usmívám se, máš to uložené uvnitř. Kouzlo okamžiku hluboko v nás.

Spíš. Klidně ležíš na zádech, oddychuješ. Ve tmě vidím tvé jemné rysy  a vybavuje se mi naše první setkání. Také byla hluboká, studená noc. V náručí jsem držela malý uzlík, stejně jako já unavený, příchody na svět nejsou žádná sranda. Přetékala jsem štěstím, bála se nadechnout, aby se ten sen nerozplynul. Sen trvá už tři desítky let. Někdy k sobě máme blízko, jindy jsme si na míle vzdálené.

Uprostřed hluboké noci, za svitu hvězd vedle mne odpočíváš, nemohu, vlastně ani nechci usnout.

Bojím se, že mi už nikdy nebudeš blíž.

Šlapu do takového krpálu. Proč, proboha, všechny hrady staví na takových kopcích ? Bolí mne kyčel, koleno, je mi teplo, mám žízeň. Ty kolem mne poskakuješ jako kamzík. Vesele vyprávíš, směješ se, oči ti tančí, netáhneš za sebou ruksak se zvětralou minulostí a neděsíš se budoucnosti.

Snad poprvé si připouštím, že tam za rohem opruzuje staří a tvé mládí se mu okázale vysmívá.

Vkládám do úst teplý lívanec, zapíjím kávou, bože, jak já miluji  teplé snídaně. A když je připraví někdo skvěle a bez mé pomoci, duše mi blahem bublá. Jíš tak málo, kašleš na sebe a obě to víme.

Má malá výtka, tvá veliká opozice. Střapčíš se, stahuješ ústa do křečovitého půlměsíčku, okamžitě mezi nás postavíš val hodný velikosti husitského ležení. Bojuješ za své já, za svůj názor.

A víš, co je holčičko největší sranda ? Jednou, jednou si vzpomeneš a upřímně řekneš, ta máma měla pravdu. Protože právě pro tu se každý a hlavně každá, zlobí. :-)

Čteš si můj fejeton a docela vážně říkáš ... mami, napiš knížku, já ti jí budu ilustrovat. Je mi tak strašně líto, že jsem tak trapně racionální, že si nevěřím a nemám duši kumštýře.

Že nechodím s hlavou v oblacích, že se nespokojím s nektarem z lučních květů, že jsem tak připoprdle vážná. Závidím tobě  a tvému otci. Proto jsem jeho tolik milovala, proto tolik miluji tebe.

Závidím vám tu lehkost bytí, tu, kterou já v životě neměla a nikdy mít nebudu.

Já vážná, ty veselá. Já hod, ty čehý. Já zběsile zrychlená, ty vyklidněná. 

Vyčítám ti nezájem a nevnímám kolem sebe tenké předivo, které jako pavoučí síť kolem nás ovíjíš, abys daleko moudřeji než já, oprašovala a budovala náš vztah. 

Věnováno mé dceři.

Když už jsem ve svém věku začala věřit na Ježíška, ležela pod vánočním stromečkem obálka od mé dcery. Věnovala mi pobyt na horách pro nás dvě.

A já si na té malé  " škole v přírodě "  uvědomila, proč matky milují své dcery a ty jim to na oplátku vracejí vrchovatou měrou.  Jak moc mne mrzí, že jsem podobnou obálku nedala své matce, aby i ona věděla, jak moc jsem jí milovala.

Jo, ty vztahy matky a dcery a přitom stačí tak málo. Už jste dnes volaly své mámě ? ....

Můj soused Lobkovic ...

Většinou si své sousedy nevybíráme, osud nám je nadělí, někdy pro radost, jindy pro neustálé konflikty ztrácíme pevnou půdu pod nohama.

Když jsem poprvé vešla před pěti lety na svůj pozemek a do ranní sluníčka se probouzel hrad Střekov, nedokázala jsem si už představit, že bych chtěla žít jinde.

Díváme se navzájem do oken, respektujeme se. Vídám v noci chodit po cimbuří Polyxenu z Lobkovic, dáma má několik stovek let a její krok vůbec není vratký. 

Ráda jezdím k sousedovi na kávu, těší mne rozjímat na místech, kde sedával Karel Hynek Mácha, Richard Wagner, Johann Wolfgang Goethe.

Má Sofinka u sousedů miluje jahodovou zmrzlinu a vždy se těší na divadelní představení, které můj oblíbený soused dovolí produkovat na místech, kde docházelo k popravám.

A kdy si mne můj soused skutečně získal ?  Když jako první podepsal souhlas k vyjadřovacím povolením u mého stavebního řízení a dovolil mi, abych i já si vedle něj postavila svůj hrad.

Díky sousede ...

Pro lepší názornost bych tentokrát doporučila kliknout na fotografie pro větší formát, je zde vidět nádherné panorama Polabí a hlavní důvod, proč hrad vůbec vznikl a Jan Lucemburský na něm trval.
Hrad Střekov měl střežit a hlídat labskou plavbu, což myslím důstojně, bohužel někdy jen symbolicky činí dodnes.