pátek 30. srpna 2019

Femme fatale ...


Po očku jsem sledovala své spolužačky, které se ladně pohybovaly jako víly při scénickém tanci.
Vlasy jemně zapletené do drdůlku s pramínky kolem tváří.
Já se narodila jako hrom do police, celá taková hřmotná, hlasitá, celoživotně vyzobaná u pánského kadeřníka. Trikot se mi zařezával do půlek, dětské proporce lehce předimenzované. Dívky tři mravenčí do strany, já jeden sloní na opačnou stranu.
O velký sen, stát se jemnou tanečnicí, skoro vílou, mne připravila paní učitelka Kůrková.
Přívětivě mne na chodbě pohladila a poradila, ať to zkusím jinde.
Co třeba hod kriketovým míčkem, skok do dálky nebo vrh koulí ?
Představa trenek a tílka se od hedvábného, skoro éterického tanečního úboru hodně vzdaloval.
Ženskost, krásu, ladnost, mít na těle třpytkami posetý šifón, nikoliv trencle a modřiny z doskoku mimo pískoviště, což se mi mimochodem také povedlo.
Zrála jsem jako žena a uvnitř jsem toužila být osudovou, nezapomenutelnou, obalenou do niterné nebeské krásy, utkané při měsíčku. Pohledem drsného kritika jsem obdivovala dámy, které i při výrazně nadbytečných kilogramech vpluly ulicí v dlouhých, po paty sahajících šatech.
Nu což, vůbec nevadí, že vypadají jako pochodující kvadrát či malý stan pro dva.
Uviděla jsem je. Visely na ramínku a prosily :  " Buď konečně víla, kup si nás " .
A tak jsem si poprvé v životě koupila dlouhé, převelice dlouhé, lehoučké šatičky jako sen.
Nejdřív jsem se chodila na ně dívat do skříně, nějaký čas mi do premiéry trvalo, než jsem zlomila tvrzení tělocvikářky, že já svými sloními úkroky svět nezbořím.
Vydala jsem se do víru velkoměsta a nesla se jako pávice, kolem těla mi překrásně vlál hedvábný materiál.
První depka nastala ve vlaku. Stále jsem rovnala šaty zepředu, pak zezadu, přehazovala jednu nohu, pak druhou, až to vypadalo, že mám Tourretův syndrom. To, že potřebuju čůrat, jsem si odmítla připustit. Malý, špinavý, nechutný prostor, jak se tam vejdu ?
Za stanicí Praha - Holešovice jsem už měla mžitky před očima a chvatně vyrazila na toaletu. Šaty jsem si držela u pasu, ovšem při mytí jsem zapomněla, že si ještě kus držím.
Na hedvábí jsem si flákla toaletní mýdlo. Chtěla jsem zemřít na místě, infarkt né a né přijít.
Slunce na Kampě, vítr cuchající ofinu a šaty příjemně objímají tělo, co víc si přát ?
U stolku ve Werichově vile, při rytmech prvorepublikového swingu, jsem na sebe utrousila i proslazený štrůdl, jehož jablka s rozinkami vytvořily na šatech další, celkem nechutný flek.
Jak to dělají všechny ty nadpozemské bohyně ? No jistě, nejezdí vlakem, nežerou štrůdl.
Nechodí nakupovat do marketů, protože snídají ranní rosu a k večeři si zazpívají.
Oběd vynechají, přejídat se, není IN.
S půlkou melounu, dvěma igelitkami a zpocená jako čuně, jsem zdolávala schody před barákem.
Do osudové ženy jsem měla daleko.
A přeci ... dvěma skoky a stál přede dveřmi. Sousedovic panáček ve věku mé dcery mi dvorně otevřel jedny dveře, pak druhé dveře a galantně mne pustil před sebe.
Procedil mezi zuby, že mi to fakt sekne.
Pcha, kam se poděly fleky ? Kam se poděla opatlanost, ocintanost ? Jsem konečně bohyně !
Pocit femma fatale trval přesně tři vteřiny. Na fakt, že když se jde do schodů, je třeba si dlouhé šaty přidržet, tak na ten jsem zapomněla. Nezkušená.
Přišlápla jsem si přední část šatů a pak následovala lavina událostí mizerného skeče.
První letěla vzduchem půlka melounu, která se rozprskla po chodbě. Ucha obou igelitových tašek se utrhla, jak příznačné, že ?
Jogurty, olivy, jablka, poskakovaly vesele po schodech.
Chytající balanc, ale také jablka, rajčata, okurky a knackebrot, jsem rychlým krokem došlápla zbytek hedvábné látky a ve vteřině jsem ležela pouze v bílých krajkových kalhotkách, jak široká, tak dlouhá.
A s vystrčeným zadkem, jak jinak.
Chodbu jsem uklízela zhruba hodinu a v teplákové soupravě.
Milá paní Eliško Balzerová, v jednom svém skvělém filmu, jste pronesla památnou větu.
To, že jsem podcenila hrubě IQ svojí frndy, jsem si uvědomila, když jsem stírala meloun i v přízemí.
Slibuji, že až odstraním z hedvábného materiálu mýdlo, štrůdl a rybičkovou pomazánku, olivy, meloun, budu se natřásat a koketně usmívat na hochy starší, tak kolem těch pětatřiceti  :-) ....


 

sobota 24. srpna 2019

Cesta na Everest ...


Život běží v ustáleném tempu.
Starosti přeskakují přes oblázky, hrany obroušené.
Táta není, máma není, nikdo už nepohladí duši stále malého dítěte tam uvnitř.
Okna bytu nezáří, chladí.
On se tulí v jiné posteli, prdí v jiném obýváku, nechává ponožky v jiné koupelně.
Dveře dětského pokoje potahují pavučiny.
Interpreti hip hopu na zdech smutně žalují o osamění. Lampička na stole zhasla.
Zvonivý smích ptáčete utichl, hnízdí jinde.
Má svůj nový a teplý domov.
Sny o spokojené druhé půlce života rozmetá tvrdá realita.
Padesátka za krkem a do důchodu daleko. A co s tím ?
Existence dvou cest je evidentní.
Stát se uplakaným uzlíčkem nervů, který je svou přítomností každému trnem v oku. První štreka.
Postavit se situaci čelem a začít od píky. Druhá štreka.
Na té druhé stojí pomocníci a šerpové raději, mačky jsou nabroušeny ostřeji, kyslík v pomocných lahvích doplněn.
Můžete s pěti křížky hubnout ? jistě
Můžete s pěti křížky chodit do autoškoly ? jistě
Můžete s pěti křížky poznat nejlepšího tatéra pod sluncem ? jistě
Můžete s pěti křížky prolíbat nejkrásnější  hvězdnou noc života ? jisto jistě
Zase stojí za to žít, poděkovat za každé nové ráno.
A co když chcete šlapat dál, zdá se ten kopec moc vysoký ?
Je vysoký, ukrutně a přesto je potřeba přijmout výzvu.
..... a tak jsem jednoho listopadového rána stála na letišti a držela letenku.
Sama, jen s kufrem a srdce v krku. Bušící, třískající, šílené.
Tolik jsem toužila to dokázat, vymanit se, rozhodnout se a nebýt závislá.
S cizími lidmi, bez pomoci, bez maček, bez šerpů, bez kyslíku.
Jak zvládnu sedět sama v letadle, jak zvládnu cizí zemi bez znalosti jazyka, jak zvládnu být sama se sebou ?
Stála jsem na svém Everestu, stála jsem na svém kopci.
Nikdy v životě jsem nebyla tolik šťastná. Sama v cizí zemi a přesto obklopená, přijímající a otevřená.
Nezávislá a nikoliv osamělá.
Slunce mne vedlo, objalo a hladilo jako máma, střežilo jako táta, laskalo jako nejlepší milenec.
Lidé mne přijali jako solitér, nikoliv jako chudinku, která musí cestovat sama.
Řím mne přijal, ukázal rub i líc a stal se v mé mysli, v mém srdci synonymem nového začátku, nové budoucnosti. Té mé, té nové.
A proč tahle úvaha jedné padesátky ?
Mám na své ruce vytetován text staré rockové balady ... vždy můžeme začít znova.
Nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Odešel partner, zlobí dítě, chybí rodiče, je boj, být sám se sebou ? Určitě.
Dupeme do kopců, funíme, padáme pod vrcholy, čekáme na šerpu, čekáme na kyslík do plic.
Ale vždy můžeme začít znova !
A pokud už máte svůj Everest vyšlápnutý, neklesejte na mysli, je tu ještě Koruna Himaláje ...


 

úterý 20. srpna 2019

Ježíšku, víš ty ....


že ... přesně do roka a do dne jsem si zopakovala pobyt maminek, babiček a jejich ratolestí.
Po nevšední zkušenosti z minulého roku jsem už nemohla dospat, ale za poslední dva měsíce bych si kus spánku skutečně zasloužila. Představa, že hotel bude napraný uřvanými spratky / věková kategorie 0 - 12 let / od rána do noci, budou se dohadovat, prát, mlátit, trhat si vlasy i oblečení, bude jich nejméně 40 a to jedno mé.
Tedy mé, no, má vnučka, že. Láska je mocná čarodějka, láska k dětem hotová kouzelnice.
Neremcala jsem, nepáchala sebevraždu, nevyhlašovala jsem osobní bankrot, já jsem prostě vyrazila vstříc zážitkům, úchvatným panoramatům krkonošských hor.
Já a Soptíček.
že ... jsem měla jednoznačně největší kufr plný hadrů, o generaci mladší dívenky se mne dotazovaly, kde nakupuji a kombinuji tak kouzelné outfity.
Daleko větší parádnice byla moje vnučka, která již po otevření jednoho očního víčka procedila, že si vezme šaty, když otevřela druhé, bez pardonu oznámila, že do lesa půjde v šatech. S holínkami a pršipláštěm to kompozičně byla kalamita, daleko větší průšvih se jevil domeček pro skřítky.
Postavili jsme se Soptíčkem pro malé lesní tvorečky panelák, ale určitě jsme tím vyřešili bytovou krizi v přilehlých lesních lokalitách. Vlastně si mohou klidně pozvat i příbuzné ze Slovenska, Ukrajiny, možná i Maďarska.
že ... na začátku pobytu jsem měla nejmenší zadnici ze všech dospělých, do kopce jsem vybíhala jako laňka mezi prvními. Bohužel v polovině pobytu jsem pocítila pnutí kolem pasu, podprsenku jsem měla napěchovanou jako v nejvyšším stádiu gravidity.
Paní kuchařka se určitě narodila v Bradavicích, její strava byla fenomenální. Ke snídani lívance, palačinky, domácí buchty, ovesná kaše, k obědu dokonalé krkonošské kyselo, škubánky s mákem, na svačinu šlehaná uherská pěna s teplou houskou, na večeři polévka s domácími nudlemi a kynuté knedlíky s borůvkami a zakysanou smetanou. Při pohledu do zrcadla jsem si přišla hlavně večer nevkusně otylá. Nic na tom nezměnil ani fáborkový závod v lese, kdy jsem přeskakovala švihadlo, běhala s molitanovým míčkem na lžičce, plazila se mezi pařezy.
Cestu domů jsem absolvovala v elasťácích, nic jiného jsem na sebe neoblékla či nedopnula, při koketním úsměvu na místního myslivce jsem tak mocně zatáhla pneumatiku kolem pasu, že jsem se bála, že mi podprsenka vyrazí zuby.
že .... za ten dlouhý boží rok mi vnučka vyrostla a já si i se čtyřmi desítkami dětí v zádech nesmírně odpočinula. Seděla jsem na lavičce, pila kávu, usrkávala domácí bezovou limonádu, spala jsem skoro deset hodin v kuse, dívala se, jak svítí sluníčko, občas zaprší. Netuším, zda je to stářím, hormonální hladinou v normě přechodové, ale necítila jsem stres, pouze klid a uvolnění.
Psychiatr by možná doplnil, že už chybí jen, aby mi od úst odkapávaly sliny :-)
že ... jsi tam byl, milý Ježíšku, s námi.
Při jednom velice zdlouhavém, otravném uspávání jsem na Soptíčka vymyslela léčku. Za oknem nakukuje pan Ježíšek a zapisuje si děti, které nespí. A od toho večera máme svého osobního revizora a kontrolora vždy sebou. Zapisuje si, kdy si neumyjeme ruce po toaletě, kdy Laurince flákneme hrabičkami, když sedíme u táboráku a dva buřty bez chleba jsou málo, když se dožadujeme žvýkačky před večeří. Na dotaz, co takový Ježíšek nosí ráno ke snídani, jsem bezmyšlenkovitě vypustila, že červené tepláky. To jsem ovšem netušila, že hned druhého jitra dorazí v rudém modelu jeden z hotelových hostů a můj Soptíček mu bude chtít okamžitě předat vánoční psaní.
Ježíšku, ty víš, že se dětem nemá lhát a prosím, odpusť mi i ty rudé tepláky ...




Poznámka pod čarou ... svou fotografii dodám až po řádné odtučňovací kůře !!!

sobota 10. srpna 2019

Všichni u jednoho stolu ...


Za tmy odcházím, za tmy se vracím. Snažím se nebýt kverulantem, s pokorou přijímám.
Když má hlava rotuje jako kedluben kolem své osy, utíkám.
Nechám vše napospas žabomyším válkám, jaderným výbuchům premenstruačních syndromů.
Usedám v rohu řetězce s rychlým občerstvením, srkám vařící americano a chladím sebe, své vášně bobulovým shotem.
Dívám se na početnou skupinku školáků, nevadí mi, že řvou.
Netrápí mne, že se pošťuchují, strkají, mlátí, překřikují. Mám vypnutý mozek.
Jsou děti, mají nárok. Ostatní to tak nevidí, dospělý rychle zapomíná, kdy sám vyrušoval.
Malí záškodníci se válí po sedačkách, z úst jim padá, mají kolem sebe nastláno.
Jídlem po sobě hází, ruce si neutírají do ubrousku, spíše do svého ošacení, takové malé stravovací Waterloo.
Usmívám se, uvnitř se tetelím. Vzpomínáte, jak jsme po sobě házeli moskevský chléb s nechutnou tvarohovou pomazánkou ? Jak mezi křídou létaly pytlíky s mlékem ?
Historie se stále opakuje, neměnný svět času malin nezralých.
Ale doma, tak tam jsme to měli skutečně jinak.
Tradice nedělních obědů, kdy se uvařilo to lepší, nazdobilo a sešla se rodina. Tradice společných večeří, které nebyly výjimečné, ba obyčejné, ale opět jsme spolu zasedli k jednomu stolu.
Tam jsme se cítili, tam jsme byli táta, máma, děti.
Tam se tmelilo, tam se zjišťovalo, tam se poznávalo.

Můj druhý, důležitý muž v životě, byl Čech, žijící v Austrálii.
Projel svět, poznal zeměkouli z té druhé strany, zeměpisné šířky mu nedělaly žádný problém.
Poznal spoustu krásných čokoládových žen, Angličanek s tváří porcelánové panenky, šikmookých Asiatek a přitom trval na české ženě, na českých kořenech.
A proč ?
Tak samozřejmě český holky jsou nejhezčí. A český holky skvěle vaří, český holky skvěle stolují.
Večer jsme spolu sedávali v přítmí obýváku, poslouchala jsem vyprávění z cest a vždy to ukončil.
Všude dobře, doma nejlépe. A víš, co je na světě nejkrásnější ?
Když se všichni sejdeme u jednoho stvolu. Dítě nám tu řve, ty tu řveš, tvoje máma tu řve, můj švára hulí jako komín, tvůj brácha nás jednou všechny sežere.
Ale být u jednoho stolu, cítit navzájem tu pospolitost, tak tu ti nenahradí ani tisíc oceánů.

Poprvé jsem ho zahlédla na zahrádce olomouckého náměstí.
Seděl rozvalený, lehce arogantní, svůj. Michael Viewegh.
Továrna na peníze, která měla ve svém životě úplně všechno.
Slávu, mince v měšci, rodinu, sociální jistoty, úspěch.
Že pýchu předchází pád, poznal sám na vlastní kůži.
Díky životnímu a hlavně zdravotnímu propadu, sám veliký spisovatel už chodí po světě s pokorou.
Přišel o vše a zvedal se ze dna.
Fascinována nemalou změnou jsem vyslechla pořad, z něhož mi utkvěla situace.
Sám, rozvedený, si v neděli připravoval vajíčka, od sousedů voněly nedělní řízky nebo pečená kachna. Prý chvíle velice truchlivé, protože nedělní oběd, kdy všichni sedí u jednoho stolu, nenahradí ani úspěch, ani sláva, ani žádná milenka.

Jsem konzervativní staromilec, který se podivuje, že se dnes děti uspávají za zvuku fénu nebo vysavače. Ani s vlastní dcerou nejsem ve shodě, protože trapně zastávám, že všichni u jednoho stolu.
Ale kde jinde, se má generace našich dětí, vnoučat naučit, že rodina tu je a člověk jí musí vnímat, cítit. Bude to jednou přežitek ? Bude se snídat u počítačů, obědvat u televize a večeře se vynechá.
Já pevně věřím, že nikoliv. Že se děti nebudou podivovat, nač se u oběda používá servítek, k čemu je dezertní vidlička a proč tam stojí karafa s vodou.
Přeji kouzelný letní víkend a přeji, abychom se všichni se svými blízkými scházeli u jednoho stolu.



 

sobota 3. srpna 2019

Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě ...


Mnohokrát jsem si kladla otázku, čím je žena pro muže přitažlivá ?
Přitažlivější o dítě.
Jdu s vnučkou, galantní muž mi uvolní parkovací místo, v restauraci podrží dveře.
Ve vlakovém kupé vyskočí a uloží kufr do prostoru tomu vyhrazenému.
Na eskalátoru se nechá okopávat do holeně, s úsměvem a pochopením.
Chybí mi žetonek či drobná mince do košíku, přiskočí a do dlaně mi vtiskne kolečko.
Co na tom, že jsou na něm třešně a s nimi spojená politická strana.
To vše dokáže muž, potažmo muži, když jdu s dítětem a neopomenou přidat úsměv.
Nebudu zastírat, ráda chodím s malým dítětem, ráda se okázale producíruji.
Sbírám tím body, zvyšuji si osobní kredit, když mám ráno pomačkaný obličej, nějaké kilo navíc, kolena šarpeje.
Až nedávno ...
Naše město do svých daňových poplatníků investovalo.
Městská zeleň od jara do podzimu promyšleně nakvétá, betonová šeď hýří barvami.
Vyrostla dětská a sportovní hřiště, jsou udržovaná, pečovaná a hlídaná.
Můžete zde relaxovat bez strachu, že chytnete žloutenku, dítě si napíchne injekční stříkačku do svého drobné těla.
Podél řeky Labe se klikatí nádherná cyklostezka. Romantika, vůně vody, stromů.
Rodiny zde chodí na dlouhé procházky kolem vody, sportovci běhají, prohánějí svá těla na kolech, koloběžkách, bruslích. Pro každého možnost vypustit stres, zapomenout na hektičnost pracovního nasazení. A nebo jen posedět na lavičce, poklábosit.
Využiji přitažlivosti místa pro sebe, pro svou malou vnučku.
Ta jezdí na malém kole, já okukuji řeku. Voda uklidňuje, myšlenky mohou nerušeně plynout s ní.
Ve stejném chvíli, kdy mozek prožívá nirvánu letního podvečera, kolem nás prolétne kolo.
Rychlostí tak nepřiměřenou, že osobu vnímám pouze jako bílou linku.
Tlaková vlna odhodí malé dítě do strany, stačím zareagovat a na poslední chvíli vybalancuji její pád.
Chytám jí do náruče a tisknu k sobě. Obě jsme se lekly, oběma nám buší srdce.
Bílá linka před námi zpomaluje a otáčí se.
Na kole sedí mladý, značně agresivní muž. Jeho výbava je rozhodně prvotřídní, možná si odskočil k naší řece z Tour de France. Velkolepost jeho vzezření, namyšlenost, to je pravý mistr světa.
Náš trabant se nemůže rovnat jeho ferrari a následující průjem slov tomu jen nahrává :  " To si ty, krávo jedna, nemůžeš toho sráče podržet  ".
Stojím opařená, konsternovaná a vyděšená. Svírám své vnouče v náručí a muž na kole se přibližuje.
Zbije mne, napadne mne a malou kudrnatou hlavičku také ?
Mozek přemýšlí, kde mám v batohu mobil, jsme tu sami, zrovna ani živá duše.
Já se skutečně bojím ! Ne o sebe, o to dítě v náručí.
V tom se otáčí a se sprostými a vybroušenými větami, hodnými vysokého intelektuála odjíždí.
Bílá linka se ztrácí. 
Autorské duo Svěrák a Uhlíř ve svém trefné písni píší :  " Rodina zdravých mamlasů valí se jako proud, jde s námi z časů do časů, dá se s tím vůbec hnout ? Hlupáku, najdu tě ... "
Dvě polohy, na jedné straně galantnost, mužsky neohrabané, ovšem nesmírně milé vyjádření ženě, že ji jako matku či pečovatelku akceptuji.
Na druhé straně hulvát s přehnanou steroidní reakcí, kterou není schopen ovládat v kolektivu lidí, nemá zábranu a žena s dítětem je onucí, která překáží při mistrovském výkonu.
Naštěstí vás slušně vychovaných, k ženě uctivých, vás je, milí pánové, stále převaha !