Říjen v kostce 

Začátek měsíce v žabkách, konec v kozačkách. I tak by se dal jemně charakterizovat letošní říjen.
Tak nádherné babí léto se všemi rozvláčněnými atributy skoro léta dlouho nepamatuji. Sladké hroznové víno, šťavnatá jablka plná slunce, ale i chladivý meloun, to vše dodávalo punc kouzelného podzimu, který se hodil z negližé do tak skvostných barev, zemský ráj to na pohled.

To mi hlava nebere ...

   ... možná to do ní naláduji svým kulturně - vzdělávacím občasníkem .

Voda, čo ma drží nad vodou ...

Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť

okrem neba nado mnou a miliónov hviezd.

Tak by som to zniesol vždy znova a rád

k tvojím nohám dobré veci ako vodopad ....

Keby som mal kráčať sám a zranený

šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení.

Keby som ten prameň našiel náhodou

bola by to voda, čo ma drží nad vodou  ...

Sněhem zavátá horská krajina a v ní nahoře u lesa na samotě stála překrásná stylová roubenka.
On se snaží, přikládá do krbu, dřevo jemně praská a ona se dívá do ohně, jak tančí plamínky.
I v jejích očích hoří oheň, ten co spaluje, ten co ničí. Je to pouze odlesk, ale za ním je prázdno.
Samozřejmě, že jsem mému milému nezkazila tu pravou horskou romantiku, ale ze všech živlů na tomto světě je oheň ten nejmenší, který by mne přitahoval a dělal radost.
Miluji vodu, přitahuje mne, dokáže mne svými doušky zasytit, objímá mé tělo a laská, když se do ní ponořím. Dokážu se dlouhé minuty dívat na její prameny a tento kouzelný pohled se mi neomrzí.
Fascinuje mne svou silou, razancí a nespoutaností, její živelnost mne přitahuje jako magnet.
Není to oheň, není to zem, není to ani vzduch, ale je to voda.
Živel, bez kterého není života, živel, jenž zabíjí, devastuje a ničí.
Krásný týden přeje dešťová blondýna, která se těší, že koryty našich řek poteče zase voda, země bude konečně zavlažena a já mohu s klidem říct.. je to voda, co mne drží nad vodou ...

Já jsem ještě nikdy neměl holku ...

Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.

Odtikává ....

Jednomu z nejkrásnějších období roku. Letošní podzimní počasí ve mně hýčká hipíka, který může běhat v žabkách, v tílku, okusovat meloun. Do toho nádherně svítí slunce a večer bývají tváře lehce červené od jeho paprsků. Při zalévání probleskuje duha a přesto vím ...

Upečeme letošní poslední špekáčky, uklidíme, přikryjeme a ukončíme sezónu. 

Kéž bych byla lepším fotografem / když se rozklikne obrázek, jsou fotografie hezčí  /, zahrada maluje nejatraktivnější paletou barev z celého roku, jsem jen pokorný zahradníček, který miluje každé stéblo traviny, kterým se může kochat.

Žabkované pomalu a jistě odtikává ....

Jsem ani nevyrušovala ...

Jsem tragéd, který od malička vyrušoval nejdřív ve školce, pak ve škole.
Udržet moji pozornost déle byl pro každého nadlidský výkon, ti inteligentnější mne zaměstnali.
Ti jednoduší a méně psychicky zdatní se trápili a tekli jim nervy.
Po pravdě, v dnešní době bych provětrala psychiatrické konsilium nejméně jednou měsíčně.
Už jsem v babičkovské pozici, takže se dokážu maličko ovládat, ale ...
Nesmím se nudit, pak začnu vyrušovat jako školák.

Tu noc hvězdy nepadaly ...

Studený listopadový déšť bubnoval do oken, kapky se tříštily o skleněnou tabuli.

Mé myšlenky běhaly stejně rychle jako rytmus vody.

Chodila jsem kolem oken jako raněné zvíře, zbité, bolavé.

Z kuchyně do obýváku, z obýváku do ložnice, z ložnice do pokojíčku.

Snažila jsem se zahlédnout postavu, kterou jsem tak toužila vidět.

Abych lépe viděla, odtahovala jsem jednu záclonu za druhou. Nic.

Zkoušela jsem sluchátko telefonu, které si skotačivě pípalo.

Od zlých myšlenek mne vytrhla sladká tvář mé dcery, která se dožadovala svého mléka.

Kvapně se přisála k prsu a hltavě jako o překot polykala svůj příděl mateřského menu.

Hladila jsem její maličkou tvář, ujišťovala se, že nám třem se přeci nikdy nic špatného 

nemůže stát.

Kde je můj manžel, kde je otec mého dítěte?  Proč nevolá ? Proč se proboha neozve ?

Tisíc otázek, katastrofických scénářů a mně tečou slzy.

Jsou slané a rozdírají víc a víc kůži mé tváře.

Stojím zas a zase,  né, stojíme my dvě, já a moje dcera za oknem a čekáme, kdy dorazí náš táta.

Obloha je temná, zamračená, dneska hvězdy nepadají.

Spím nebo bdím, slyším ty klíče rachotit v zámku ?

Běžím jako smyslu zbavená, jako šílená a tam stojí on.

Jediný pohled a ve vteřině vím, že už nikdy to nebude jako dřív.

Jeho oči těkají, jeho ruce se snaží mne uklidnit a mé srdce buší jako o závod.

Cítím z něho vůni santalového dřeva, cítím smrad cizího ženského těla.

Páchne sexem, je jím natažený, v malé předsíňce je nedýchatelno. Smrdí tu sex, zavání tu erotika.

A není domácí, to pižmo zkurveně páchne.

Parfém se santalovým dřevem, nepatří mé nejlepší kamarádce ? 

Dívám se do obličeje muže, kterého jsem milovala, kterému jsem porodila dítě.

A ve vteřině, v té setině vteřiny je všechno jinak.

Bože, to je bolest, mé útroby jsou sevřené, hoří jedním plamenem a já chci zemřít.

Teď hned a okamžitě.

Z vedlejší místnosti se ozve pláč. Dětský, naléhavý. 

Musíš žít, máš dítě, máš proč žít, jsi povinna žít ....

Na své ruce mám jako upomínku této noci vytetováno Nikdy není pozdě začít znova, protože nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.

Slýchávám od mnoha žen, že je nevěra jejich protějšků posílila, posunula je dál.

Udělala z nich lepší a kvalitnější bytosti. Nehádám se. Nepřu se.

Netoužím mít na partnera vlastnická práva, zároveň nebažím po pocitu podváděné a zraněné.

Protože to kurva bolí.

Tu noc hvězdy odpočívaly, nepadaly.

Stále věřím na lásku, jen ten rozměr je daleko menší, citlivější  a už nikdy nebude takový.

Máte krásné jablko a přesto se stále bojíte, že si kousnete a bude to zkažené, bude to červivé.

I to dokáže způsobit jedna listopadová noc...

Cestovatelem na věčné časy a nikdy jinak ....

Každé družstvo má svého předskokana ...

Vyvržena do života a do reality všedního dne, stala jsem se dominantní. Partneři mne vyučili, rodina mne vyškolila , nu a já se naučila nechodit se stádem, ale jít si svými uličkami.

Pro mnoho lidí je tato jinakost nepříjemná, pro mne se stala nutností.

Přistáli jsme hladce v Benátkách a cestovní kolektiv se vydal na první plavbu po kanálech, které toto italské město spojují.

Vystoupili jsme na nejstarším Ponte di Rialto, když jsem spatřila tu miliardu lidí, poskakujících s fotoaparáty kolem schodů, kde se nebylo možné ani pohnout, natož fotit, protočila jsem oči v sloup a pomodlila se. / moc často to nedělám, jen když mám nějaký průšvih /

Přesně jsem věděla, že já jdu na zmrzlinu, protože ta byla na prvním místě, most počká, stojí tu už dlouho. Jsem Italka převlečená za blondýnu a na pravou italskou zmrzlinu se klepu jako drahé psisko.

Vychutnávajíce si delikatesu, bavila jsem, že ostatní cestovatelé už nefotí,  " neachají ", ale slintají při pohledu na mě. / oprava, nikoliv na mě, ale na pravé a nefalšované Rafaelo, nadupané kusy kokosu, proložené nestoudně velikými hroudami prvotřídní čekulády /

Začali se vytrácet, neměli potřebu si fotit, Pavlovův reflex a promiskuitně chutná zmrzlina způsobila, že průvodce zůstal stát sám a ostatní čekali frontu na osvěžující pochoutku.

Drzost, revolta nebo zdravý rozum ? 

Kecám. Nesnáším davy a jak jinak si tyhle skvosty vychutnat ? Prostě a jednoduše si přivstat a na  nejstarší benátský most jet, když ještě všichni spí .... a byla to skutečná krása.

Podzimně svá ...

Mám s ním maličko problém, myslím tím samozřejmě podzim, protože mi sebere kus světla, nemohu chodit bez bot.

 ..... a pak v zahradnictví nakoupím kytičky do podzimních truhlíků a vezmu ho na milost. Letos jsem nedělala čistě vřesové, ale použila jsem trvalky - brslen, břečťan, vřes, dlužichu. 

Pomoc, moje dítě krade ...

S Jindřichem jsme se měli na tomto světě potkat.
Pověstná jiskra nepřeskočila. Chemie nezafungovala.
Získala jsem poklad vyšší hodnoty. Mám přítele mezi muži. Bez bonusu.
Rozmlouváme o mužském světě, rozebíráme ženský svět. Někde na půlce cesty se setkáme.
Kdyby se mi o půlnoci rozbil houpací kůň, vím, komu mohu zavolat.
Jindřich sedí proti mně a potichu praví : " Já se tak strašně stydím, ale někomu to říct musím.
Můj kluk krade ".
Začalo to pár stovkami, přešlo to do ukradeného mobilu, odcizené babiččině peněžence.
Když se ztratila tříměsíční kauce na byt, Jindřich celou noc prochodil, nedokázal usnout.
Celá rodina je v kleštích, trápí se i pes u boudy.
Nezabírají tresty, nezabírají facky, zákazy jsou plané.
Tečou slzy i nervy. Hasí se požár, nikdo netuší, jak je rozsáhlý, jak moc spálil a zničil úrodnou půdu kolem rodinného krbu...

To Jana, ta si na své rodině zakládala. Za mlada jsme spolu protančily nejeden vesnický candrbál.
S dětmi přišel klid, zastavení od hektického pubertálního mládí.
Jana porodila páreček a se svým mužem brázdili naši matičku vlast.
Na kolech, pod stan, chytat ryby. Semknuti s přírodou, omámeni půdou luhů a hájů.
Víkendy, volna, prázdniny. Pod stanem, pod celtou a co nejblíž plápolajícímu ohni.
Děti vyrostly.
I v dospělosti se občas všichni sbalili a vyrazili za hranice všedních dnů.
Všechny tyto hodnoty spadly jako domeček z karet. Jeden jediný telefonát rozmetal roky budovanou
idylku.
Lze se připravit na tyto slova ?  " Vážená paní N, váš syn se právě nachází v drážďanské zadržovací vazbě, byl zajištěn  při závažné trestné činnosti, kdy na území cizího státu kradl dlouhodobě motorová vozidla "...

Pracovitá, houževnatá, věčně usměvavá Eva. Za kartáčky dlouhých přírodních řas neuvěřitelný život, neutuchající jiskra a k tomu všemu úžasná máma čtyř dětí.
Pekla, prala, háčkovala, vyprávěla pohádky, chodila do práce.
Dávala lásku, jistotu, spoustu pohlazení. Všem svým potomkům a bez rozdílu.
Maturitní plesy, výuční listy, svatby a obrovská hrdost, všechny tři děti se povedly.
A co ten čtvrtý ?
Začalo to vykradeným bytem, skočilo to v léčebně. Drogy.
Vykradené byty, sklepy, léčebna, sliby. Vykradená auta, odcizené šperky, léčebna, kriminál.
Sliby. HIV, léčebna, sliby. Vykradený byt, vykradené sklepy.
Eva v noci nespí. Už si nemusí schovávat peněženku pod polštář, už nemusí nic zamykat.
Její Jirka už nic neukradne, spí na pravdě boží.
V očích mámy od čtyř dětí chybí ta jiskra, uhasla.

Pomoc, moje dítě krade. Jak strašně bolestivé to musí být zjištění.
Málo lásky nebo mnoho lásky ?  Málo kroužků nebo hodně kroužků ?
Zmlátit nebo hladit ? Co s tím, když moje dítě krade ?
Kde se stala chyba, kde se to celé zaseklo, říká si nejeden rodič a nedokáže si odpovědět, vždyť se přeci snažil ?  Málo nebo moc ?

Ukradla jsem jahodový nanuk, bylo mi devět a měla jsem na něj strašnou chuť.
Chybělo mi padesát haléřů, hloupých padesát fufníků  a já prvně ukradla.
Jedla jsem ho hltavě, nechutnal mi. Viděla jsem oči mojí generálky a její pádnou ruku.
Po takové době je můj trestný čin už promlčený, přesto nebo právě proto
Mami, promiň ! / ještě dnes se stydím / ...

Rozsévač blbé nálady

Dokáže v kolektivech přesvědčit, že to kyselo je moc kyselý a bramborák je moc bramborovej.

Arogantní a povýšený obličej, gesta hodná Národního divadla, přesvědčení o své pravdě a argumenty školáka páté třídy. Imigrační politiku řešit koncentráky a Benátky ? Který idiot postaví město na bažině ? Pěkně zbourat, vysušit a stavět barák vedle baráku.

Několikrát denně jsem byla s takovými moudry konfrontována, několikrát denně jsem se otužovala po psychické stránce a trénovala v myšlenkách rychlou likvidaci.

Nesčetněkrát mou hlavu atakovala myšlenka o věčné nespravedlnosti.

Kolik lidí na světě by chtělo procházet ulicemi Benátek, nechat se unášet atmosférou, užívat si mořské klima a houpat své myšlenky jako na gondole ? Mnoho, ale nemají prostředky, nejsou dost vitální a sedí u obrazovek a sní. Touží po reji benátský masek při karnevalu, podívat se jen jednou do benátského zrcadla a lízat skvělou italskou zmrzlinu.

Rozsévači blbé nálady s narvanou peněženkou je lhostejno kde a kdy, uloví pár fotek, pronese pár celosvětových mouder a cestuje dál. Je trapný, je trapný, ale má na to dost prostředků, aby pohnojil, co se dá a zkazil, nač sáhl, byť jen chabou myšlenkou.