Prosinec v kostce ....

Kudy běžel ?  Jednoznačně přes kavárny.

To, že se nějaký ten pátek prezentuji jako kavárenský povaleč, tak to není nic nového a jednoznačně ten poslední měsíc v tomto duchu probíhal. Už dávno nebazíruji na vyleštěných klikách, ale podstatně spokojenější se cítím v kolektivu lidí, které mám ráda. Zastavit se, posedět, vyslechnout, ale třeba i vyplakat pár dojemných slz, obejmout se, předat si maličkost, tak právě na tyto přátelské projevy jsem patřičně hrdá a jsou pro mne důležitější než nažehlený ubrus.

Ano, zastavím se u nažehlených ubrusů. Jsem nadšená svou sbírkou  " oufěrků "  s vánoční tématikou, v momentě, kdy ho krásně voňavý, vyžehlený bez jediného záhybu položím na stůl či stolek, stává se tato skutečnost signálem. Do několika vteřin napochoduje kočičí komando, roztáhne se, několikrát za den shodí vázu, rozlitá voda čvachtá po příbytku, kočky čvachtají, jsou zlité a co s tím ?

Kočky byly na světě rozhodně dřív než ubrusy, takže se nerozčiluji, nemlátím hlavou o zeď, nebičuji po večerech svá záda jako úlitbu bohům a naopak to přijímám jako výzvu, kolik ubrusů jsem za vánoce schopna vyměnit, vyžehlit a vyprat ....hodně !

Už slyším některé z vás, jak se dušují a říkají, to bych nedala, musím to mít akorát, musím to mít dokonalé. Najít v sobě mír, klid, to je pro člověka a ženu mého temperamentu nejpodstatnější.

Jak bych pak mohla nahlížet na skutečnost, že mého Soptíčka potkal negativismus  a dva týdny se mnou odmítal komunikovat. S rozvojem mini osobnosti nemám problém, pokud má vnučka mluvit nechce, tak nemluvíme. Pod vánočním stromkem jsme společnou řeč naštěstí našli a s mým totálním hudebním hluchem jsme přítomné do bezvědomí ovlažovali skladbou Pásli ovce Valaši.
Soptíček si libuje v mých tetováních a přemýšlí, kam si dá svou první kérku, třeba se to časem změní a bude více preferovat cibulák druhé skvělé babičky.

A nebo také oboje, budu jí milovat s kérkou či cibulákem úplně nastejno.

V době adventního rozjímání jsem držela v ruce poprvé projektovou dokumentaci ke svému malému domku pod hradem Střekovem. Byl to pocit dojemný, stála jsem na ulici, po tváři mi stékaly slzy, které se mísily s deštěm. Rok mi trvalo než sem sehnala projektanta, další půl rok jsem čekala než ho vytvoří. Moment, kdy člověk drží v ruce svůj sen, přátelé, je to magické.

Když se o něco takového pokouší žena, žena bez muže v zádech, vzbuzuje to despekt a musím skutečně bojovat. Projektová dokumentace je na světě a nyní začne byrokracie, musí se vyjádřit památkáři, archeologové, lesy, chráněná krajinná oblast a další 7 !!!! institucí, které mohou můj projekt smést ze stolu. Až posléze, když budu mít všechna razítka, pak teprve lze žádat stavební úřad.

Krásná vyhlídka, že ? Ale mráz kopřivu nespálí a já se jednou ze svého obýváku na střekovskou dominantu dívat budu !!!

V čem je prosinec pro blondýnu mimořádný ? No přeci ve svém slunovratu. Jsem člověk světla, dlouhých dnů a krátkých nocí. Mám toto naložení od svého prvního nadechnutí / mimochodem jsem nadechla svůj první kyslík právě po zimním slunovratu /, nemusím spát, mám potřebu tančit po zemském povrchu, jít se sluncem v zádech. A právě toto období mi přináší úlevu, s každým dnem přibude světla a mé já bude s každým delším dnem letět, letět a letět...

Loučím se s měsícem vanilkového rohlíčku, staročeských pracen či lineckých koleček, s vůní jehličí, bílých kuliček jmelí, smažených kaprů a řízků, bramborového salátu. Časem pohádek, obdobím shledávání, setkávání, objímaní, ale i vzpomínání na ty, kteří už ke stolu slavnostně nazdobenému nikdy nezasednou, aby udělali místo pro nově příchozí.

Nadevírám měsíci i roku novému, chtěla bych v něm potkat pevné zdraví, spokojenost, klid, ale i lásku, napětí, vše aby bylo vyvážené, aby lidé nejen kolem mne, ale všude na celém světě měli pocit, že život stojí za to žít, nikoliv přežívat.
 

Krásný a pohodový NOVÝ ROK 2019.

Pekly kočky vánočky ...

PEKLY KOČKY VÁNOČKY

Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky ?

"  To je práce pro kočky ! "

Kočky mísí těsto s kvásky,

rozvalují na provázky.

Pak se daly do pletení :

" Něco zaplést, to nic není ! "

Mezi těstovými provázky

si však zapletly ocásky.

Jak vánočky upletly ?

Nijak. Radši utekly !

* časopis pro nejmenší Sluníčko

Každý rok jako vánoční přání na svém blogu nabídnu nějakou básničku uznávaného mistra veršů, protože já básně skutečně neumím. Co neumím, raději nedělám. Přesto cítím, že verše k vánocům patří, vystihnou v pár slovech jejich podstatu a je to příjemně učesané, natupírované a nalakované.

Doplním to vhodným snímkem s tématikou rodiny, svíček a mám tak nějak splněno.

Letos přicházím opět s verši, ale diametrálně odlišnými než by každý čekal.

Jsem nějaký ten pátek babičkou a dostala jsem šanci se vrátit zpět do dětského světa. Samozřejmě ještě než já sama začnu nosit místo krajkových kalhotek přiléhavé a neprodyšné pleny.

Inspirovala jsem se dětským světem, otevřel mi v mnohém oči, zjednodušil vidění a naučil mne se zastavit. I já jsem si začala v sobě hýčkat své malé dítě, i já jsem si dovolila poskočit, i já jsem se začala najednou víc smát.

Dětský svět mi pohladil okoralé srdce, rozněžnil rozjitřenou duši plnou emocí a já cítím, že není vůbec infantilní být chvíli rozjíveným rošťákem než nabubřelým a nakvašeným konzumentem současného zrychleného žití.

Přeji vám ze srdce požehnané a klidné vánoční svátky, milí blogoví přátelé a návštěvníci. 

Nechť každý z vás najde pod vánočním stromečkem nejen dárky, ale i lásku, pohodu a kus pevného zdraví. A nezapomeňte si poskočit čtverácky do taktu vánočních koled, zvednete náladu sobě i ostatním. 

KOUZELNÉ VÁNOCE VÁM PŘEJE BLONDÝNA , která jako důkaz zasílá vánoční zdravici a předmět doličný, kdo u nás peče vánočky ....

O klidu a míru v nás ...

Blíží se, ťukají na naše příbytky. 

Měly by v nás rozhostit klid a mír. Vánoce.

Parkuji a spěchám, hlavou v kufru, zadkem do prostoru.

Dobrý den.  Dobrý den tedy popřeji i já s hlavou v úložném prostoru vozu.

Vidíte ty parchanty ? Nevidím, sháním v nepořádku kufru nemrznoucí směs 

do ostřikovačů.

Rovnám svou páteř a u vozu stojí zralá dáma se psem.

Opakuje dotaz o parchantech a hlavou kývá směrem k sportovnímu hřišti.

Nalévám nemrznoucí směs do ostřikovačů a poslouchám dlouhý projev.

Vlastně neposlouchám, jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Proč zrovna mne si vždy vyberou jako hromosvod ?

Pokérovaný hromosvod plný starostí, pocitů a emocí.

Jen uhodit a pořádně. Hromy, blesky do mne.

Penzistka jede a holí šavluje do prostoru, z dálky to vypadá, že co chvíli musím

jednu koupit.

Střih.

Náš městský obvod se rozhodl pro risk.

Za nemalý peníz postavil hřiště. Obrovské. Několik v jednom.

Fotbalové, basketbalové, sportovní a atletické. Plně vybavené míči, sítěmi, atletickým náčiním.

Při slavnostním otevření mi padla sánka.

Nedávala jsem hřišti než pár měsíců. Vše vypadalo skvostně, vše i po dvou letech vypadá 

skvostně.

Střih.

Měla jsem v létě vnučku na hlídání.

Viděla na hřišti spoustu dětí, chtěla taky.

Spousta dětí byla černá, růžová, béžová, bílá, směsice národností, barev. Nikdo se nehádal, nikdo se nepral. A všichni vzhlíželi k trenérovi.

Skákali do písku, skákala do písku i má rozmazlená vnučka.

Všichni poslouchali na slovo romského muže.

Ten tu velí, ten to řídí, ten rozhoduje.

Hřiště spravuje, vede trénování, honí děti po hřišti a je placen z kapes daňových poplatníků.

Má respekt. Hřiště nejen stojí, hřiště je celé, plac pro sportování nikdo nerozmlátil.

Sportuje se celý rok.

Střih.

A co vy na to ?  Dotazuje se bodrá penzistka.

Odpovídám po pravdě, po osobní zkušenosti skvělé. Po té pocitové, také paráda.

Nečekala jsem, že tohle krásné hřiště bude mít tak skvělou životnost.

Kam jinam vložit peníz než do dětí, jsou naše budoucnost.

Zastávám totiž názor, že když každou vysportovanou hodinu nikdo z těch dětí a mladistvých nevykrade byt, neznásilní spolužačku, neokrade důchodce, neaplikuje si do žíly svinstvo, pak jsou to skvěle vynaložené peníze.

Střih.

Ferdo, jdeme. Velí dáma s hopsajícím voříškem.

Opírá se o hůlčičku a do větru posadí poznatek. 

Poznatek o mé osobě.

Zase nějaká moudrá kráva z magistrátu, která se tu snaží lhát o našich penězích.

Pojď Ferdo, všichni tu lžou a ti z magistrátu nejvíc.

Střih.

Během pár minut jsem neobhájila svůj názor, svůj pohled.

Přišla jsem k nové funkci na magistrátu, musím se přeptat, zda se nejedná o střet zájmů.

Nalila si nemrznoucí směs do ostřikovačů a zjistila, že ať děláme, co děláme, 

mnozí z nás ten klid a mír prostě nedokáží poštelovat ani za cenu malého či většího

duševního odpustku.

Střih. Padá sníh, padnou i předsudky kolem nás, možná i ty hluboko v nás ...

 

Koukej si to dát z těch očí ....

Při úklidu almar to skončí vždy stejně. 

Místo cídění, leštění, rovnání a lícování skončím u krabic s fotografiemi.

A o vánocích se samozřejmě dojímám, občas ukápne slza.
Tentokrát se mi vybavila památná věta mojí maminky : " Koukej si to dát z těch očí ".
V dobách mého mládí se dbalo na ostrý zrak a při pohledu na fotografie z nejútlejších let by moje nejdražší generálka měla zpytovat svědomí, že si vzala hodně malý kastrol ...

Poklidný adventní týden přeje retro blondýna, která měla pravidelně sestřih podle společnosti Tescoma.

Blondýna a sáňky ...

Jsem dotykáč. Najisto jsem.
Ležím na kosmetickém lůžku, vše v okolí příjemně voní nejen kosmetickými flakónky, krémíčky, toniky, ale i vánočně vytvořenou dekorací ze smrkových větviček.
Za okny lehce poletuje sníh. Na mé tváři tančí ruce. Jemné, křehké a neskutečně citlivé.
Krouží po konturách obličeje, bříška hedvábně jemných prstíků vibrují po pokožce.
Spojení teplého bambuckého másla s olejem, bystří všechny receptory, co jen v těle mám.
Cítím ráj. Vnímám ráj a přála bych si, aby tahle hodinka rozmazlování u mé kosmetičky nikdy neskončila.
Jsem skutečný dotykáč, mám ráda kontakt, mám ráda dotyky, prý nemazlené děti jsou vnímavější. Nebyla jsem mazlená, jsem jako houba, natahuji, vtahuji a hlavně střádám.
Jako podkres této nirvány hraje příjemná hudba a pozor, dnes je jiná.
Vánoční, decentní, ale tu přeci znám ....

Prosinec 1977.
Celé vánoční svátky padal sníh. Všude bylo bílo, větve zatěžkaly peřiny sněhu.
Od domu byla protažená cesta, posypaná popelem.
K vánocům jsem dostala nečekaný dárek. Sáňky.
Nic neobvyklého, nic zajímavého, kdyby ..
Narodila jsem se do rodiny intelektuální, kde jediný sport byla procházka či maximálně jízda na bruslích. Nikdy jsem nedostala kolo, dodnes na něm neumím.
Proto mne dárek od rodičů překvapil, ba ve mne rozvinul červíka pochybnosti.
Nebyla jsem žádný atlet, naopak, oplácaná a ve škole mne vybrali na hod koulí, což mne v očích spolužáka Moníka degradovalo na místního Metráčka.
Dívala jsem se na sáňky a nadšení se stále nedostavovalo.
Rodiče šli do zaměstnání a úkol byl jasný. Provětrat dárek od Ježíška.
Já nesportovní, já obalená do oteplovaček po sestřenici, bundě s dvakrát ohrnutými rukávy, aby déle vydržela, jsem vyrazila na místní kopec. Čepice otřesně kousala a moje blonďaté vlasy se víc a víc potily.
Proč zrovna já musím sáňkovat ? Ploužila jsem se na svah a žádná radost se nedostavovala.
Než jsem uviděla půlku naší třídy. Všichni se tak radovali, těšili.
Sníh létal kolem saní, ti šikovnější lyžovali, nu a celá ta atmosféra mne vtáhla jako centrifuga.
Spolužačka Čermáková sebrala mamince korále a chlubila se. Na oteplovačkách to vypadalo divně.
V duchu jsem záviděla, proč moje maminka nenosí korále, taky jsem si je mohla půjčit.
Kolem mne prosvištěl spolužák Antal a myšlenky na korále odletěly jako vyděšení kosáčci z našeho řevu.
Jezdili jsme z kopce dolů, řičeli, hulákali. Do kopce jsme zase funěli, líčili si zážitky a samozřejmě očumovali kluky z 5. B.
Já byla tak hloupá, že jsem se neradovala z těch sáněk, musím to mamince říct. Budu tu na svahu každé odpoledne, každé. To jsem si slíbila.
Ano, ano, ano, budu zde pořád.
Své nově nabité štěstí sděluji Petře Hilgartové, jsem toho sportu tak plná, že si nevšimnu sáněk přede mnou, na kterých jede pán s malým prckem.
Strhnu prudce špagát sáněk doprava a řítím se do pekla.
Tma, černo a já ležím pod planou jabloní. Kde ta se tady vzala ?
Díky své roztěkanosti, upovídanosti jsem si stromu nějak nepovšimnula. Bohužel.
Když jsem se vzpamatovala, oklepala ze sebe tunu sněhu, cítila jsem strašnou bolest.
Celý můj malý oplácaný člověk mne bolel.
Kolektiv mne nenechal, kluci mne odtáhli domů, děvčata projevila podporu a odvezla torzo vánočního dárku, sáně byly na odpis.
Spolužačka Čermáková projevila sounáležitost a půjčila mi korále.
Konečně jsem byla šťastná, pomlácená, nechodící, ale na oteplovačkách mi bimbaly obrovské červeno-bílé koule.
V době, kdy nebyly mobilní telefony, pevná linka byla projevem luxusního života, musel být pro maminku šok, když při příchodu ze zaměstnání před domem spatřila rozmlácená prkýnka fungl nových saní. Našla mne ležet v dětském pokojíčku a říkala, že pohled to byl drastický.
Po nárazu do stromu se všechny klouby v těle proměnily v obrovské modřiny a já se barevně do večera vyladila.

Odkud znám tu hudbu ? Kde jsem jí slyšela ?
Na sádrovně Ústavu národního zdraví našeho socialistického zdravotnictví z malého dráťáku hráli přesně tuhle vánoční náladovku.
Na jednu nohu jsem dostala sádru, na druhou škrobák a levé zápěstí mi zdobila také sádra.
Večer, když mne dovezla záchranka  a otec mi pomáhal ze sanitky domů, zasyčel :  " A tím máme po sportovních výkonech, že !! "

Prosinec 2018
" Paní Simono, máte hotovo " slyším někde z dáli.
" Paní Simono ..." lehounce mi kosmetička poklepává na rameno a já se usmívám.
Vlastně se začínám smát a vyprávím jí zimní příběh malé školačky. Co všechno dokáže z člověka vydolovat jedna skladba, jeden jediný podkres. Chvilka spojená s časem odvátým, s časem minulým.
A blondýna ? Změnila se za těch 40 let ? Kdepak.
Je stále stejně roztěkaná, stále stejně ukecaná, běží životu vstříc a nejezdí na saních.
Zda je to nesportovním naložením či tím, že stále nemá pořádné korále, tak to nechám na milém čtenáři této vzpomínky.
Přeji vám kouzelný adventní víkend.

/ zdroj snímku je Národní galerie města Prahy /
 

O malých i velkých láskách ....

Minulý týden všemi periodiky proběhla zpráva, která mi ještě přiloženými fotografiemi vehnala slzy do očí. Docela maličkatého, sotva půlročního psa ušlapaly ve svém dětském pokojíčku děti. 

Vyrůstala jsem v rodině poměrně renesančního otce, který nás od malička zásoboval exotickým ptactvem, mořskými rybami, po dvoře běhal pes, ve voliérách se procházeli bažanti nebo poletovali holubi, v kotcích poskakovali norci a na trávníku se povalovala siamská kočka či nějaká suchozemská želva.

Jídlo a veškeré stravování u nás probíhalo v pořadí, první zvířata, pak lidé. Pohlazení, láska a vztah se vyžadoval stejně jako čištění chrupu a tak nějak  to vyplynulo z běžného žití. Násilí, převýchova se na zvířatech ani v náznaku nepěstovala.

Co jsem dostala do vínku od svých rodičů, učila jsem automaticky své dítě. Proto je popsané chování matky obou dětí  nepřijatelné, nepochopitelné.

Ovšem ....

Načechrám cizí peří ...

Konfucius pravil :  " Lepší zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu ".

V době adventu je třeba podpořit sounáležitost a když se nám s Martou podařilo ve stejný čas vyhlásit výzvu, nemohu a nechci dělat, že neslyším.

Načechrám zde cizí peří a vezmu vás do světa floristiky, do světa barev a kouzelných počinů, kterým vévodí šikovné ruce mých dvou kamarádek, které mají na svědomí krásné vánoční svícny.

Kudy šel můj podzim ....

Smutek s přicházejícím podzimem se letos prostě nekonal. Slunce si nás svými paprsky hýčkalo pěkně dlouho, teplo protahovalo vegetační cyklus na maximum a na podzimní chandru či jiné rozlady nebyl prostor. Spousta kouzelných barev malovalo přírodu a nestát se alespoň na chvilku její součástí, by se jevilo jako hrubá chyba.
Cestovala jsem, užívala jsem si a když přišel ten skutečný, nefalšovaný a melancholický listopad, přivítala jsem ho, jak se patří a sluší na dušičkový měsíc.
Naučila jsem se nespěchat, žít dny jako by byly poslední a tak nějak díky světýlkům a svíčkám si užívám i krátké dny bez světelné pohody.
A víte proč, tam někde kousíček od nás se připravuje zimní slunovrat a pomaloučku, polehoučku se  dny zase začnou prodlužovat ....
První fotografie z mého cyklu  " Kudy šel ... " jsem zařadila jako nostalgickou upomínku na první podzimní den a naše první představení v kině se Soptíčkem, povšimněte si hlavně letního modelu, který se dal v září bez problému vynést a ještě nebyl problém si ho užít.

Vánoční úklid

Moje kamarádka  a pravidelná čtenářka mého blogu se mne zeptala, do jaké míry používám ve svých příbězích skutečnost a jak moc pro efekt přibarvuji, šperkuji a jinak vylepšuji.
V případě tohoto veselého vyprávění bych ráda napsala, že se skutečně odehrál, já byla v hlavní roli a už nikdy bych si jí nechtěla zopakovat. Zde se jedná o tvrdou realitu, drsnou pravdu, která neskutečně páchne.
Poslední listopadovou sobotu jsme se měli se Soptíčkem spolu navzájem hlídat. Kdo má jakou funkci nechávám volně plynout a role si střídáme podle potřeby. Většinou je jeden ředitel, který má dvacet podřízených s různým posláním, kuchař, malíř, zámečník, koupač či leštič zadečku.
Těšila jsem se nesmírně, ani mi nedělala větší problém dopravní zácpa před Prahou, pan ministr Ťok jezdí nebo toká jiným směrem, máme zde ucpáno už přes rok.
 Po dojezdu mi pípla na mobilu sms, ve které mne dcera vybízela, ať si odemknu sama. I oni jsou v šílené zácpě na Černém Mostě, kde všichni vzali útokem obchodní centrum při vyhlášeném black friday.
Ať žijí a jsou velebeny vánoce.
Maličko rozladěná jsem se táhla s obrovskou taškou, koláčem, další taškou.
Dechová hudba, transparenty, konfety, dělobuchy, to vše mělo létat vzduchem na uvítanou.
Vlekla jsem se potmě, bez záře reflektorů, bez televizních kamer či záznamových štábů.
V běžném životě mám jeden obrovský nešvar ... stále sháním klíče, permanentně a tady tomu nebylo jinak. Tašku, koláč, další žebradlo, Sofinčin kreativní tvořící časopis a puzzle, vše jsem musela položit na vyvýšený taras před domem, abych našla klíče od domu a mohla vyfunět tři patra.
Vyblafala jsem poschodí ověšená žebradly a toužila jsem spočinout u rodinného krbu mé dcery.
Svobodně jsem ze sebe servala vše navíc a na stůl jsem položila jako dáreček pro Sofinku puzzle a její kreativní časopis.
Zasedla jsem za stůl, přečetla si zprávy v mobilu a porozhlédla se po stole. Můj ostříží zrak přistál na prostírce ... copak je to ?
Mhhh, hnědé, lepí se to, přičichnu a vono je to hovno !
Okamžitě se pohoršeně kolem sebe dívám a myšlenkami zpytuji svědomí mé dcery, která ví, že přijedu a na stole má hovno. Opravdové, nefalšované a hnědé hovno.
Znechuceně vše stírám dezinfekcí a papírovou utěrkou, čím také jiným řešit takové nadělení.
Vyleštím stůl a znova si sednu, položím ruce na stůl .... zase hovno. Můj nový zelený svetr má rukávy nepříjemně hnědé a poměrně smrdí. Vyděšeně se svlékám a zůstávám v místnosti v košilce a riflích.
Opět dezinfikuji, opět vše stírám hromadou papírových kuchyňských utěrek.
Předvánoční uklizenou domácností se line vůně ekologické octové dezinfekce a já raději větrám.
Kontroluji stůl a opět si sedám. Beru do ruky kreativní časopis pro malé tvořílky a zase hovna, beru do ruky puzzle a opět hovna. Kam se podívám, všude rozmazaná hovna.
Hovna vlevo, hovna vpravo, hovna na všechny světové strany, už chybí jen proletáři všech zemí.
A začíná mi svítat.
Když jsem před domem odložila na zídku zavazadla, musel zde odložit i nějaký domácí mazlíček svůj příděl exkrementů.
Já jsem ten, kdo sem dotáhl a rozmazal všechna ta hovna. Dívám se zoufale na smradlavou nadílku a děkuji za zácpu na Černém Mostě, děkuji, že mne nevítala dechovka, všichni by se pozvraceli.
Otevírám okna, polonahá leštím litrem octové dezinfekce domácnost mé dcery a chce se mi brečet.
Několikrát se mi zdál sen, kdy v mém okolí byla rozmazaná hovna, ovšem pokud se to stane v reálu, má to smradlavý a nechutný dopad, který se nesnadno čistí.
Zkrátím to ... když má dcera odemkla dveře bytu se spící Sofinkou v náručí, naskytl se jí pohled pro bohy.
Matka, ve spodním prádle pobíhala po kuchyni  při dokořán otevřených oknech, leštila stůl, leštila židle, prostě vše vzhůru nohama. Dvě role papírových utěrek zařvaly, litr dezinfekce protekl a milión slov na odpuštěnou, jak dokáži poladit vánočně domácnost.
Vyděšený výraz, že mi definitivně hráblo, vystřídala šílená salva smíchu a na otázku, jak jsem si ten čas zatím užila, jsem mohla v klidu odpovědět : " Bylo to celé na hovno ".
Adventní čas není o honbě za nejvíce vycíděnou domácností a pokud potom skutečně toužíte, nezvěte si tchýni, pokud přijede jako já s nadílkou, stejně to nedoleštíte.
Krásný týden, vsadila jsem si a vyhrála celých 50 korun, takže je jasné, že to není štěstí ve hře, ale v lásce !!

 

Princ, který jezdil v modrém Fiatu  ...

Začátek prosince a venku tolik sněhu.
Stojím za oknem a dívám se ven, kde sklo atakují obrovské a těžké sněhové vločky.
Před okamžikem jsem ještě klopotně odklízela lopatou sníh před domem.
Proč mám úklid vždy, když se nebe rozhodne pocukrovat zem ? Snad zákon schválnosti nebo
prostě jen čas sněhového nadělení, pro které si zoufá každá ženská s lopatou.
Moje unavené oči sklouznou na postel, kde si svůj sen sní má malá školačka. Na besídce dneska zpívala jako o život a chlubila se, že právě napsaný dopis pro Ježíška už za oknem není.
No jistě, vždyť ho mám v kabelce, jsem ráda, že stále věří.
Alespoň někdo v této domácnosti věří.
Jak to všechno zvládneme, jak to dáme ?  Další vánoce bez táty, další bez chlapa.
Že zrovna ta adventní výzdoba tak bodá, že upečené perníčky nemají tu skořičkovou chuť a na patře divně pálí, proč se nad ložnicí vznáší podivný chlad a rozsvícená světýlka na oknech nepovznáší, spíš tlumí, táhnou k zemi.
To mají všichni, kterým na balkoně nikdo neujídá vanilkové rohlíčky, to cítí všichni, co musí sami odklízet hromady sněhu.
Stékají mi slzy po tváři a líce mám rudé. Hlava třeští a já si dávám za úkol, že prostě ty emoce musím ztlumit. Na spáncích mi pulzuje stokato a já vím, že celý ten adventní čas probrečím, prozoufám, prokňourám.
Moje druhé já alarmuje, burcuje a zfackuje podvědomí : " Máš dítě, vzmuž se a raduj se "
Zase poslechnu, zase se stáhnu. Otírám rudý obličej, jen proč mne stále tak šíleně bolí hlava ?
Usedám do křesla se šálkem vařícího čaje a pozoruji, jak George Clooney  v seriálu Pohotovost oblbuje staniční sestru. A zase brečím, bože, ty jsi dal život takové fňukně první třídy.
Chybí mi práce ve špitále. To, co mne tak strašně bavilo, co dávalo mému bytí smysl, kde jsem byla sama sebou, za sebe jako plodného člověka. Umývám bedny, umývám těžká bourací zařízení, nájem se platit musí.
Dost, dost, dost nebo mi pro sentiment a bolest praskne lebeční kost. Jdu raději spát.
Divoce se melu na lůžku, přehazuji, zdá se mi sen. Šílený, drásající.
Splachuji v něm toaletu a z rezervoáru teče rudá krev.
Vyděšená, promočená a neschopná vstát z lůžka. Bolí mne celý člověk, každý sval, každá kost.
Teploměrem klepu třikrát a pokaždé ukazuje stejně, brutálních 39,7 °C.
Chřipka, ta pravá, nefalšovaná. Ta, při níž se svaly kolem páteře vysokou horečkou stáhnou a krok, každý krok bolí.
Týden prožívám někde mezi polobezvědomím, bolestí a hlubokým spánkem. Vše vysiluje.
Ještěže si dceru odvezla babička.
Jestlipak tušíte, co je první vlaštovkou v mysli uzdravující se ženy v době adventu ?
Nikoliv, že ustoupila horečka, nikoliv, že už chodí zpříma. Důležité je, že nemá upečeno, že nejsou zabalené dárky, umyté almary, nazdobené chvojí.
Myšlenky naštěstí přibrzdí telefon.
Slyším příjemný a mužný hlas, maličko vyčítavý : " Víš, že jsme měli jít včera spolu do kina ? "
Měli a já zapomněla. Ani jsem se neomluvila, ani jsem neposlala do světa mírovou ratolest.
Stydím se, ten chlap má svatou trpělivost. Tolik odmítnutí a přesto se snaží.
Sypu ze sebe jako omluvenku svůj aktuální stav, stěžuji si na nelehkou situaci samoživitelky, která se před vánoci válí v posteli a potí ze sebe miliardu virů, bakterií a určitě i nějakou láčkovku či prvoka.
Směje se.
Druhý den mi za dveřmi stojí obrovský, živý stromek. Zelený, voňavý a píchá, kouzelně píchá.
Sním, bdím ? Nebo je tu už Ježíšek ?
Kdepak, za nádhernou jedličkou vykukují dvě modré oči. Tak nádherné, to jsem musela být slepá.
Pod čepicí vykukují kudrnaté vlasy, plné sněhových vloček a na dotaz : " Můžu dál ", kývám.
Zručně ubytuje stromek do stojanu a vyprostí jeho bohaté větve z područí špagátu.
Dívám se na něj, na stromek, do jeho blankytně modrých očí.
A zase mi tečou slzy. Jenže jsou to už slzy, které mají docela jinou příchuť. Je v nich cítit štěstí.
Ty vánoce jsme neměli slepené cukroví, umyté almary ani okna, nad pavučinami by babička Prošková zaplakala, dárky jsme měli bez mašliček, pouze v jediném vánočním dekoru, chvojí ve váze nebylo vůbec.
Právě tyhle vánoce jsme měli nejkrásnější vánoční stromeček pod sluncem a právě tyhle vánoce jsem nebyla octová, ale čerstvě zamilovaná.
A poučení : Princové nejezdí na bílém koni, ale v modrém Fiatu.

Všem, kteří tento víkend rozsvítí první adventní svíčku, přeji klid, pohodu. Není důležité mít vše v jednotném dekoru, na balkoně třicet druhů cukroví, je podstatné se na svět usmívat, těšit se a udělat si ho jedinečný. Kouzelný prosinec přeje blondýna.
Těším se na vaše vánoční příběhy a mnohokrát vám za ně děkuji.