Ředitel ...

Do prázdné injekční stříkačky natáhl fyziologický roztok, propláchl kanylu.
Holou, mužnou rukou pohladil střapatou hlavu a natáhl si chirurgické rukavice.
Slíbil malým, blankytně modrým očím, že si chvíli pospí a nic nebude bolet.
Opravdu, nic nebude bolet.
Sedativum zklidnilo spáleného hošíka, pomalu oddychoval, utíkal do snu.
Vladislav přistoupil k chirurgickému setu, peánem odstranil lem a jemně začal měnit sterilní čtverce.
Ošklivá rána na dětské ruce volala, brečela.
To muselo bolet. Nedivil se, že chlapec večerní převaz oddaloval.
Pohledem zkušeného dětského chirurga zmapoval rozsah defektu. Nikde známka zánětu, vše vypadá, jak si to hodinová práce na sále zasloužila.
Fyziologické funkce stabilní. Ještě krytí z tylu, mastné, lepivé a tak účinné.
Jedna ruka pomůže té druhé, gumové rukavice letí do odpadkového koše.
S nimi jako jemná aura místností přeletí pudr. Bílý, stejně jako první sníh.
Svalnaté tělo bičované triatlonem narovná a ve stejný moment se jejich oči střetnou.
Dvě zelené tůně, v nichž tančí panenky jako jezinky kolem splavu.
Nedokáže jim odolat, nemůže a nechce. Touží po nich od prvního okamžiku.
Sžíraný momentem, podává složku popáleného dítěte a žádá o medikaci.
Odchází rázným krokem, nedokáže to. Jako špion vykukuje.
Sesterský velín září do tmy.
Klára sedí za stolem, zapisuje teploty a do místnosti pod dveřmi přistane bílá obálka.
Otevírá dveře, za rohem mizí bílý plášť.
Jeden lístek do kina ...

Usedají v potemnělém sále obecního kulturáku.
Klára své zelené oči zvýraznila černou řasenkou, rty obtáhla konturovací tužkou a dlouhé hodiny chodila jako smyslu zbavená. Co si oblékne, čím se navoní, ofinu vpravo, ofinu vlevo, střik Lybaru.
Formanův Amadeus.
Na obrovském plátně se roztančí koncert emocí. Smích, pláč, řev a skvostná hudba.
Kláře se ten malý, chichotavý skladatel vpíjí pod kůži. Jeho temperament odzbrojuje, jeho smích, ta dětinská hravost, ten talent.
Utápí se v ději, lapena do osidel.
Nevnímá, že dvě ruce vedle ní nenápadně sjíždějí, tolik se snaží a nemají odvahu.
Nic tak fenomenálního neviděla, nic tak nadčasového do svého nitra nepustila.
S poslední klapkou filmu se jí po tváři začaly sypat slzy jako dar za ohňostroj pocitů.
Celý sál tleská, všichni sedí do posledního písmenka dlouhých titulků.
Jeho ruka po tříhodinovém boji najde tu, po které toužila. Pevně jí přimkne.
Dvě hlavy se k sobě blíží, rty lehce hladí smířlivě ty druhé.
Jak jsou krásné ty noci, kdy milenci na oltář lásky zas a znova v salvách prožitků pokládají květy rozkoše, které si vzájemně nikdy nemohou vrátit.

Chci ti něco říct. Usmívá se on.
Také ti chci něco říct. Září ona.
Kdo dřív ?
Obejme ji, dlouze a vyrazí ze sebe novinu. Mám práci, mám skvělou příležitost, konečně se pohnu.
A kdo ví, třeba budu jednou ředitel, kdo ví ?
Přijedeš za mnou, za rok, dva, jak se usadím.
Zelené oči bolestivě zavalí slzy, tečou, tečou, nedokáží se zastavit.
Cítí to nadšení, radost, která prostoupila jejího milého.
Tři se do ní nevejdeme.
A co máš pro mne ty, myško ?
Vlastně nic, nic důležitého.
Klára schovává za zády bílou obálku, v ní pozitivní těhotenský odběr.

Na pánvi klokotá kuřecí paprikáš a Klára ho lehce prohodí. Za hodinu má noční.
Z vedlejší místnosti zaslechne ... dnes v dopoledních hodinách byla uvalena vazba na bývalého ředitele známé nemocnice za zmanipulování zakázky, praní špinavých peněz a sjednávání výhody při veřejných zakázkách. Vladislava v poutech odvádí eskorta.

Prokletí básníci v nás, milovníci, čekatelé, bojovníci procházíme spletitými labyrinty života.
Uleháme s vědomím, že né každý dokáže být ředitel ...