O rážení ořechů...

" Lidé mi řekli, že jsem jim zachránil manželství. Boty je sice stojí jmění, ale jsou levnější než rozvod "

Manolo Blahnik

Moje drahá generálka / rozuměj maminka / vždy, když jsem si vzala vysoké podpatky, pravila : " Holka zlatá, s tebou by mohli na podzim rážet ořechy "

Ano, při mé výšce jsem v podpatcích jaksi čněla nad davem, ale připadala jsem si ohromně žensky a přitažlivě.

Žena na podpatcích je pro muže neskutečně přitažlivá, je objektem touhy pro neskutečně dlouhé nohy, pro neskutečně dlouhou představu. I můj muž shledal, že mám přenádherné kotníky, pokud se nesu v obuvi, která mi dává vyšší rozměr.

A jak je tomu dnes ?

Smutně, boty na podpatcích už dávno nenosím, jaksi mě v nich bolí nohy.

A přesto jsem neodolala, přesto jsem musela navštívit nádhernou výstavu Manola Blahnika na pražské Kampě.

Obuvnický mág zde vystavuje celkem 212 kousků svých originálních botiček a 80 originálních nákresů.

Pasta pro oči, radost pro duši, skvostné materiály, stovky barev, to celé vytvořené do kompozice, která potěší nejednu marnivou, nejednu prostopášnou, nejednu obyčejnou ženskou / jo a chlapů tam na čumendě bylo taky dost /.

Rozhodně nic pro našince, originální botičky stojí pěknou raketu / 20 až 50 tisíc žádný problém /, ovšem proč nepotěšit oko, i když už dávno nerážím ořechy.

/ rážením ořechů je zde myšleno, že se tyto plody z ořešáku otloukali dlouhým bidlem /

A co zdobí vaši nožku ? Pohodlí nebo brutálně sexy obuv ?

Vývoj povaleče...

... aneb ze socialistické putyky do kapitalistické kavárny.

Kouzelné osmdesátky, můj čas malin nezralých, čas poznání, čas putyk, socialistických náleven nejnižší cenové skupiny.

Jen tam směli " máničky ", vyvrhelové a náplava společnosti.

Začouzená, neupravená zařízení s obouchanými záchody, které leckdy neměly ani dveře.

Tmavé, nemalované chodby s vyskládanými přepravkami, podlahy dlouho nemyté.

Pracovali zde lidé za trest, lidé se škraloupem.

Svět vyšisované modré džínoviny, dlouhých nátělníků, kristusek, somr tašek, svět dlouhých vlasů, cigaretového kouře, odéru marihuany.

Stoly bez ubrusů s kolečky pivních tácků a na nich zlatavý mok prokládaný zelenou.

V hluku výčepu znějící Jasná Páka nebo Pražský výběr.

Kolorit spodiny, hojně navštěvované příslušníky VB a pravidelné výlety na krajské služebny policejním autobusem.

Jejich snaživá a utahaná práce, naše zábava.

Pro společnost odpad, pro mě škola života. Mnoho velice inteligentních lidí, filozofů, nepochopených umělců, neuvěřitelné podhoubí myšlenek.

Už tenkrát jsem se jako mladá holka snažila z tohoto světa nasát to důležité, moc ráda jsem naslouchala, třídila si myšlenky, pozorovala lidi, ten cvrkot, ten hukot, který dokázala ta nejnižší cenová skupina nabídnout.

Doba se nám přefiltrovala, systém změnil.

Dospěli jsme, vychovali děti, zestárli jsme a občas i zmoudřeli./ možná, maličko /

Z mladé bezstarostné holčiny dozrála jako meloun padesátka.

Z revoltujícího putykáře se zrodil kavárenský povaleč.

Svět mohutných rozložitých křesel, křesílek, stolků.

Vůně kávy, čaje, míchaných nápojů, zázvorových limonád. Na talířcích naservírovaných dortů, zdobných pohárků.

Miluji se ponořit do kavárenského ševelení, do smíchu mladých děvčat, mileneckého šepotání, mileneckého objímaní, pracovních debat, do všudypřítomného lelkování.

Miluji jen sedět, nechat se objímat atmosférou a neprotestovat, netlačit, nespěchat, zastavit se.

Stará rocková babička se opět snaží z tohoto světa nasát to důležité, pozorovat lidi, vnímat život, když má malou chviličku, aby se ve svém spěchu zastavil, odhodil stres a zapálil si pomyslnou dýmku míru.

Neměnila bych, ani dobu, ani zařízení.

Abych dozrála v kavárenského povaleče, musela jsem si zažít a prožít dobu vzdoru, odmítání.

Obě doby mají ale společného jmenovatele, lidskou stopu.

Potřebuji se zahalovat, vnímat, nasávat, potřebuji kolem sebe lidi a jejich přítomnost, jejich otisk.

Z putyky do kavárny, z kavárny do putyky, nepodstatné.

Důležitý je tep společnosti, to co mi dávala, dává a dávat bude ... a kudy vedla vaše stopa ?

Putykář nebo kavárenský povaleč ?

Krásnou neděli přeji.

Prase na terase..

Přišlo si pěkně od sousedů. Cesta přes skalku byla viditelně trnitá a alpská protěž není v prasečím jídelníčku žádaná. V altánku se cesta stočila do jezírka, kde došlo k úklidu všech rostlin do hloubky, ryby jsem našla totálně vystresované. Asi šlo o menšího jedince a sportovně založeného, jak se snažil vyskočit z vody, zlikvidoval všechny jemné kameny, které upravil na hromadu.

Dále pokračovala trasa červenou borovou kůrou a odchodem na sousedovu zahradu. Vím, že moje sbírka travin nepatří do stravovacího režimu divočáků, nepadl ani jeden jehličnan. Vyrytá brázda je srandovní, neboť plot s 25 dírami je na odpis.

Okolní zahrady dopadly ještě hůř, protože se zde pěstují prasečí pochutiny.

Mám opět zpestřený volný čas lovem na divočáka, sháněním nového plotu a strachem, že příště přijde celý prasečí kolektiv.

Po prasečím úklidu jsem nafotila ještě naposledy podzimní zahradu.

Přeji vám krásný víkend, nedělí začne mnou nenáviděná doba temna a hlavně život bez prasat vám vinšuji.

Když blondýna ztratí kačky...

... aneb tři dny v městské dopravě a zpátky ni krok.

Co nadchne dítě z vesnice ? Čím oslníte duši dítěte ? Trolejbusem !

Blondýna jezdila křížem krážem se Soptíčkem pulzujícím krajským městem. Netřeba drahých dárků, když ke štěstí stačí jeden lístek cvaknutý v mašince. Při každé jízdě jsme měli štěstí na revizora, jó, město se snaží. Ke stávajícímu lístku jsme jako odměnu obdrželi další sérii lístků. Můžeme si ve volných chvílích za zimních večerů udělat portfolio lupenů, na jejichž prezentaci mohu zvát případné nápadníky, protože sbírka motýlů už nefrčí.

Na poštu, která sídlí ve stejné ulici trvalého bydliště jsme jeli se Soptíčkem dvacet stanic tam a devatenáct zpátky a to nám pan řidič při nahazování klacků / rozuměj trolejí / posílal pusinku a zatroubil.

Vlastně jsem naznala, že muži velice pozitivně reagují na blondýnu s dítětem, mohou se přetrhnout, servat, protože necítí nebezpečí ulovení. Pokud sháníte nového chlapa, s dítětem je to zajímavější a pestřejší.

Jeli jsme, blondýna a Soptíček do nově zrekonstruované plavecké haly. Plavali, skákali, hopsali, dělali jsme kafíčko / rozuměj spadla lžička do kafíčka /, přidal se k nám i jeden tatínek, do momentu než přišla maminka, pak hrozilo, že dostaneme po tlamě všichni, kafíčko nekafíčko.

Soptíčka dostat z vody byl poměrně složitý úkol, možná i volební guláš je jednodušší. Před skříňkou, která je na paměťové čipy, jsme asi deset minut laškovali se zámkem, když se šatnou ozvalo : " Babičko, já čůrala hovínko, hovínko, hovínko ".

Koupací plínka byla tak narvaná, že lem sotva držel ... to bylo asi to spadla lžička do kafíčka, která naklepala střevní obsah jako šejkr. V momentě sundání pleny došlo k další detonaci, kterou zachránila osuška.

Blondýna běžela s vnučkou v zářivě žluté osušce, obě posrané, obě voňavé a ve špalíru přihlížejících, kteří nikdy neviděli posrané batole.

Když si už člověk myslí, že vyhrál, vše se zvrtne. Soptíček si zavřel své dvě malé, žluté kačky / propagace firmy Siko / do cizí skříňky. Stáli jsme před skříňkou 235, uvnitř kačky a konec světa. Čím více rezonovalo batole, tím více se scházelo lidí a řešilo, jak dostat ven kačky. Vyvolávat rozhlasem, uvědomit sekretariát / to jako opravdu ? /, vypáčit.

Před skříňkou 235 se situace přiostřovala, skupinky hlavně mužů měly zaručená řešení, že ani koumák Láďa Hruška nestačí s ptákem Loskutákem. Blondýna, zoufalá, celá rudá až na zadku si uvědomila, že situaci řeší v podprsence a kalhotkách, čert to vem, když nejsou kačky.

A najednou přichází, on, je v oparu, je boží, je nejlepší, má klíčky od skříňky číslo 235. Přijel princ na bílém koni a vysvobodil kačky.

A ptáte se sami sebe proč to nevyřešila pracovnice recepce ? Byla blondýna a nemohla najít klíče od ampliónu.

Až budete na veřejném koupališti, kde uvidíte blondýnu ve spodním prádle, co shání kačky / rozuměj gumové, nikoliv kovové /, s posraným batoletem v náručí, nedělejte, že mě neznáte !

Každé cesta za úspěchem je totiž trnitá, lemovaná kačkami / i sračkami / a neberte si skříňku 235 ... preventivně !

P.S. Tuto sobotu bude u příležitosti udělování státních vyznamenání přidělena medaile našemu Míšovi za zásluhy a statečnost .

Hřešit prý je lidské...

Procházela jsem dnes dlouhou alejí plnou vzrostlých kaštanů. S kyticí čajových růží jsem šla popřát své generálce k narozeninám. Odešla brzy, mladá a nestačily jsme si, já a moje maminka říct spoustu důležitých věcí.

Učím se vyvarovat stejných chyb, které jí stály kus aktivního života.

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi mizerný společník - SŮL

Solila jsem jako blázen, používala slaná dochucovadla, směsi koření narvaných solí a neměla jsem žádnou brzdu.

Když mi lékařka ukázala výsledky testů, lekla jsem se. Zděsila jsem se, srdce mi bilo na poplach a jako největší průšvih jsem cítila vysoký krevní tlak. To ponížení, že budu v relativně mladém věku pojídat pravidelnou medikaci.

Odcházela jsem s větou, kterou slyším ještě dnes ....Nedožijete se věku vaší matky, pokud s tím něco neuděláte.

Udělala jsem. Po návštěvě výživové poradkyně, jsem měla na archu tučně napsáno NESOLIT.

První měsíc jsem se mohla zbláznit, jídlo bylo plané, nechutné.

Ale když chcete, všechno jde. Naučila jsem se jídla dochucovat jednotlivými kořeními, bylinkami, citrónem, zázvorem.

Během půl roku se mi změnily chuťové pohárky, nebojují se solí a mohou nechat vyniknout docela jiným aspektům stravy.

Přestala se mi v organismu hromadit voda, po třech letech po váhovém úbytku mám normální krevní tlak a lékařka mi vysadila pravidelnou medikaci. Můj mizerný společník, sůl, mi například v restauracích doslova vadí a i v mém okolí vnímám tento nešvar jako problém. A co Vy a sůl ?

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi hříšný společník - KÁVA

Kávička ráno, v poledne, odpoledne a v klídečku večer. Jsem a zůstanu kafařem, jenže není to ujeté ?

Mít vysoký tlak, léčit se a přitom popíjet kofeinové nápoje a tvářit se, že se nic neděje. Odmítla jsem se vzdát chuti kávy v ústech a tak jsem klasickou kávu nahradila bezkofeinovou.

Je sice dražší, ale obsahuje stále antioxidanty a pokud se kofein odstraňuje bez chemických látek / neublíží přemíra chemie /, má výsledný produkt pouze 1 až 3 % kofeinu.

Chuťově je tato káva dokonalá a dokonce tak, že nikdo nepozná, že to není klasická rozpustná káva. Moje kamarádka takto skvěle vyřešila vysoký tlak manžela a dodnes nepoznal, že pije bezkofeinovou, domnívá se, jakou skvělou kávu pije.

Pokud jsem v restauraci a já se velice ráda kavárensky povaluji, objednávám si automaticky kávu americano, je to ředěné, tudíž se nejedná o kávu silnou. A co vy a káva ?

MÁM TĚ RÁDA, ale jsi mé prokletí - NĚCO SLADKÉHO KE KÁVIČCE

Jé, dáš si kávičku, viď ? Já pekla, máme buchty, máme tatranku, máme šáteček, uděláme si pohárek, máme čerstvý štrůdl, v tom horku by to chtělo něco studeného, dáme si nanuk.

Typický návštěvnický kolorit a přijde mi, že my Češi jsme mistři světa v domácím pohostinství ke kávičce.

Jak odolávat a nechodit na návštěvu se zalepenou pusou ?

Trpím, všude nesmírně trpím, protože sladké miluji. Málokdo peče zdravě, málokdo si vezme ke kávě mísu ovocného salátu nebo ovoce samotné. A co vy a sladké ke kávičce ?

Na otázku " Co bych z toho života asi tak měl ? ", já odpovídám, že právě ten život.

Moje největší přání a tužba je dožít se produktivního seniorského věku, kdy budu moci aktivně žít a nikoliv přežívat.

Nechci sedět za okny domova seniorů, nemoci chodit, nemoci kvalitně žít, protože jsem na to v produktivním životě kašlala. Jsem si plně vědoma, že co do sebe nyní nacpu, to se mi prostě vrátí.

Zdravý životní styl není ostuda, ale nutnost. Hranice lidského života se posouvají, ale s pytlem slaných brambůrků zalitým dvěma litry kofeinového nápoje a krabicí polárkového dorta je tato meta v nedohlednu.

Hřešit je lidské, vychutnávat si labužnicky život, jen si určit míru, mantinely... a nebo si najít Míru !

Krásný týden přeji všem.

Blogerská výzva...

Nechala jsem se vtáhnout a nebránila jsem se ani trošku. Přijala jsem výzvu a zodpovím, jak já vnímám blogování, jak mě ovlivnil blogový svět.

1. JAK JSEM ZAČAL/A PSÁT BLOG ?

Před osmi lety jsem si jako orchidejový nadšenec založila blog, abych si měla kam ukládat spoustu fotografií. Velice komické je, že jsme si stačily dvě ženské, které si navzájem posílaly fotografie svých rostlin.

Na můj blog začala docházet Valin a já jsem maličkými krůčky ochutnávala tento zvláštní svět a nenápadně jsem začala roztahovat křídla. Můj blog " Ve světě orchidejí " začínal mít jiný rozměr. Už nebyl o kytkách, už nebyl o pěstování.

Zhruba před čtyřmi lety se začala rodit Blondýna.

2. PROČ PÍŠU ?

Abych vypustila, abych se nezbláznila, abych si odpočinula, abych vykřičela všechen svůj bol, abych pohladila, když je potřeba, abych vyjádřila svůj postoj nebo názor.

Jsem navíc tvůrčí typ, jsem hnaná stále dopředu a potřebuji mít za sebou statky, jak hmotné, tak duševní.

3. KDO JE MŮJ OBLÍBENÝ AUTOR ?

Erich Segal

4. JAKÁ JE MOJE OBLÍBENÁ KNIHA ?

Jednoznačně kniha DOKTOŘI od Ericha Segala.

Miluji papírovou knihu, miluji dotek papíru a asi budu poslední pod sluncem, kdo nebude mít čtečku. V mládí jsem přečetla tři i čtyři knihy týdně. Nyní stejný počet přečtu s bídou za půl roku. Mrzí mě to, cítím deficit, ale můj den je náročný a když přečtu stránku, hned u ní usnu.

Mojí nejoblíbenější v poslední době je POSLEDNÍ ARISTOKRATKA od Evžena Bočka.

5. O ČEM PÍŠU ?

No přeci o Blondýně. O její složité cestě životem, o lásce, nenávisti, vnímání světa, koníčcích, prostě o všem.

Kdysi mě oslovil populární Standa, ať jednou větou zhodnotím svůj blog a já napsala :

" Píši o tom, že i žena po padesátce má co nabídnout, čím oslovit a dokáže být někdy vtipná i zábavná, i když je to řádná hysterka s cholerickými sklony, které navíc doplňují hormonální návaly ".

6. JAK DLOUHO MI TRVÁ NAPSAT JEDEN ČLÁNEK ?

Někdy deset minut, jindy dva dny. Pokud uchopím téma, píšu, píšu. Snažím se o úspornou formu, dlouhé články nikoho nebaví. Bojuji s pravopisem, s interpunkcí a ubíjí mě neustálá kontrola, čárky, tečky. / nesnáším mě a mně /

7. UŽ JSEM NĚKDY MĚL/A SPISOVATELSKÝ BLOK ?

Měla jsem několik desítek bloků, ale pouze školních, nejsem spisovatel, takže se nemohu zablokovat.

Ale měla jsem výraznou blogovou krizi, když jsem nevěděla, co se životem, co s láskou, tak jsem se na půl roku odmlčela.

8. JAKÁ JE MOJE OBLÍBENÁ CITACE KNIHY ?

Největší spisovatelka a dramatička byla moje maminka. Náš vztah byl velice komplikovaný, láska se střídala s nenávistí.

Byla to žena nevšední, rozená generálka, obrovská osobnost. Co na srdci, to na jazyku.

Jedním máchnutím, jedinou větou dokázala vystihnout, co jiní dlouhými citacemi, dlouhými odstavci :

" JE TO PÍČOU KE ZDI ". Uznávám, nevšední, ale psané životem.

9. VÍ MOJE RODINA / PŘÁTELÉ, ŽE PÍŠU ?

Rodina určitě, protože fotky Soptíčka bych si nikdy nedovolila dát bez povolení. Dcera se mými články baví, můj pan bratr se zde třeba jen náhodou dozvěděl, že randím s jeho kamarádem.

Někteří přátelé ví, někteří tuší.

Jsem zde velice často " nahá ", nevím, do jaké míry by se mé články líbily konkurenci či mým podřízeným.

Ještě jsem se nerozhodla, zda budu v dalších prezidentských volbách kandidovat, tudíž musím držet pusu pod zámkem a nenaservírovat na blogu, jaké je to třeba cvičit na kladině pod vlivem halucinogenů, jaké je to jet policejním autobusem s třiceti máničkami. Tak snad po volbách, aby neměl můj osobní pan Ovčáček moc práce.

10. OZNAČUJI SE RÁD/A ZA BLOGERA ?

Ne.

11. ZKOUŠEL/A JSEM NĚKDY NAPSAT KNIHU ?

Nehrozí, jsem netrpělivá, jsem bordelář, jsem nedůsledná, už nepiju, už nefetuju, už nekouřím...tak o čem psát ?

12. JAKÁ JE NEJVĚTŠÍ VÝZVA, SE KTEROU SE SETKÁVÁM JAKO BLOGER ?

Zůstat svá.

Být zábavná, s nadhledem i podhledem, neurážet, nesplynout s davem, nebát se projevit své názory, ale zůstat hrdá, nad věcí a s pořádnou dávkou lidství.

13. JAKÉ JSOU IDEÁLNÍ PODMÍNKY PRO PSANÍ ?

Ráno.

Ve flanelovém pyžamu s Mickey Mousem na hrudi, neučesaná, neumytá. V jedné ruce knackebrot s tvarohem, v druhé ruce káva. Zhruba každého půl roku mi mění klávesnici u NB. Na jedné straně obrovského křesla leží na područce slečna Farkašová, na druhé Edík a za krkem Míša. Tři plus jeden autor.

14. CO MI BLOGOVÁNÍ DALO A VZALO ?

Vzalo mi spoustu času, týdny, měsíce.

Blogování mě donutilo dospět, necrcat se s pubertou, získat na sebe úplně jiný pohled, nebýt do sebe zažraná, naopak umět si lidově nakopat zadek. Díky psaní jsem vyzrála, dospěla.

Blogová komunita má neuvěřitelný věkový rozptyl, komunikují zde všechny věkové kategorie a právě tento fakt, je pro mou osobu přitaživý, mám od každého kousek. Kousek puberty, nějaké to předmanželské šmajchlování, rodičovské starosti, přechodové neduhy a seniorské etudy.

15. MOJE OBLÍBENÉ BLOGY, KTERÉ ČTU ...

Je vás mnoho, básníci, prozaici, malíři, literáti, fotografové, švadlenky, pletařky, kuchařky, cestovatelé, stavitelé, zahradníci, maminky, tatínkové, sedím s vámi v obýváku, piju s vámi kávu a občas vás znám z fotek, pro někoho bizardní, pro mě koníček, zábava a relax.

Nebudu zde vyjmenovávat, ale...

Jedno jediné jméno bych zde chtěla zmínit, měla jsem moc ráda její fotky, její nádherné a lidské komentáře, vydávala ze sebe neuvěřitelně pozitivní náboj, laskavost, důstojnost a byla prostě fajn člověkem, vlastně stále je.

Mnoho vzpomínek patří tobě, Hanko, ze sceneryphoto.blog.

Tak to jsem já, blondýna, která přijala výzvu od Canli / www.canli.cz /.

Tady vrána, tady vrána...

" Vlaštovky na podzim odlétají. Zůstávají vrány, přetížené zodpovědností "

Valeriu Butulescu

básník, dramatik, aforista

U jedné blogerky jsem se dočetla, nemajíc sociální sítě /zcela záměrně, protože blog mi stačí, život by mi sežral internet /, jak lidé vzdychají nad cizími destinacemi, ovíněni barevností kanadských lesů, oblbnuti kýčovitým podzimem za hranicemi.

Cítím to jako autorka, máme se čím pochlubit, máme tak nádhernou přírodu a vůbec se nemusíme stydět, že je prachobyčejně česká. Moc ráda cestuji, nepopírám, ale ještě raději se vracím domů.

Domov je to vše kolem mne, to české, to krásné.

Na tuto neděli v Liberci budu dlouho vzpomínat, jednoznačně byla nejkrásnější z celého roku a těmito fotografiemi z botanické zahrady se chci rozloučit a vzdát hold barevnému podzimu.

Tady vrána, tady vrána... přeji vám nádherný, klidný, podzimní víkend.

/ jen mě napadá...existuje blonďatá vrána, nepochybně slepice ano ?? /

Když blondýna putuje...

... aneb mají v Liberci fakt lepší klíma ?

Blonďatá hlava vystoupila z vlaku a objala jí náruč města Liberce. Slunce promiskutně laškovalo s mojí tváří, teplo si nepotykalo s teplým svetrem, ale kávička do ruky a vidina botanické nirvany to celé doladila.

Na blondýnu se řítí bodrá seniorka a řičí hlasem jako amplión, kudy jako na ten Ještěd ? Ukazuji do dálky, kde se tato impozantní stavba rýsuje. Ovšem pro dámu málo, asi se těšila, že jí přesně nadiktuji všechny spoje MHD / no jo, ale já bydlím nějakou desítku km jiným směrem/, ceny poledního menu a rychlost sušení rukou na dámských toaletách. Blondýně je to samozřejmě líto, kdyby byla Forrest Gump, nabídla by bonboniéru, takto je bohužel za neinformovanou trubičku, která říká, že všechny cesty vedou do Říma.

Dlouhá, nádherná alej stromů. Do žlutého listí probleskuje slunce a je to kýč jako bič. Liberecko letos vede v podzimním vymalování přírody. Blondýna, depresář první třídy kapituluje a přijímá podzim. Celé to kazí volební propaganda.

Jeden ksicht je mi maximálně odporný, ba se mi příčí. Narušuje poetiku podzimu a čím víc se blížím k městu, tím je ten obličej větší a větší. Přátelé, v Liberci ve středu města mají největší volební ksichty na světě.

Ach můj bože, jsem zhulená přírodou, jsem zlitá barevným podzimem, zjišťuji, že ten nepříjemný obličej patří k mé politické straně, kterou volím už dvacet let. Blondýna je nevěrná mužům, ale politicky nikoliv. Zavřu v pátek oči a ten lístek tam hodím.

Strašně ráda si blondýna prohlíží lidi. Jak jsou naladěni, jak jsou oblečeni, jsem taková malá blonďatá streat policie.

Proti blondýně jdou dvě ženy, drží se za ruku a nebojí se svou lásku vystřelit všem do očí. To je krása, konečně je ta správná doba nebát se vykřičet to do světa.... jo, je to láska. Procházíme kolem sebe, záblesk a já nestíhám dodýchnout.

Jedna z dam na sobě neměla nic, jen dírkované tílko. Nebyla zima, to vůbec, byl pařák. Absence spodního prádla ve věku přechodovém je na férovku průser, prsní dvorce jako kola od vozu, přetížené gravitací až k pupku a bradavky zaražené do děr tílka. Letošním hitem okresu libereckého je ukázat všem, že gravitace je kurva a my se jí nebojíme.

Blondýna si ale podprsenku i pod tlakem čerstvého vzduchu nesundala.

Kávička. Jak nádherně chutná na zahrádce rušné ulice, kde si místní romští kluci vyřizují účty, kolorit každého českého většího náměstí. U vedlejšího stolu sedí dvě maminky s kočárky. Jedna laškuje se svým miláčkem, budliky, budliky.

Laškuje tak hlasitě, že se všichni dozvídáme, že na malého, docela maličkatého miláčka vyplázla včera večer jazyk a von plakal, představte si. Tak nevím, kdo je větší ...řekněme trumpetka, že já na tu mojí holku nevyplazovala jazyk, jak já byla nemoderní.

Ale co vím jistě, v kavárně vedle blondýny neležel v kočárku nový liberecký Mick Jagger, tomu by totiž vyplazený jazyk nevadil.

Podzime, podzime, vymaloval jsi okolí Liberce do skvostných barev a Kryštofovo údolí hýřilo takovou barevností, že jsem zapomněla fotit. Blondýna se bude moc těšit na návrat do města, kde se nebojí konvencí, velkých bilbordů a neřeší máslo na hlavě ani v košíku, protože tam to prostě žije.

/ foto patří panu Chomátovi Jiřímu, který na rozdíl ode mě nezapomněl fotit a pak se o foto podělil s ostatními, takže děkuji /

Podzim plný růží...

Slunce, teplo, modrá obloha, květy růží, neuvěřitelná vůně... říjnová neděle v rozáriu botanické zahrady Liberec.

Krásný týden plný slunce a pohody vám přeji .....

Pomozte...

Veřejná sbírka Maruška a Adámek

- cílem sbírky je shromáždění finančních prostředků na poskytnutí zdravotní pomoci.

Pomozte nemocné Verunce

- sbírka pro nemocnou Verunku, pětiletou, vážně nemocnou holčičku, která trpí vrozenou dominantní formou imunodeficitu

Občanské sdružení Svět nemocných dětí

- prosí všechny občany dobré vůle, aby se zapojili do sbírky pro vážně nemocné a potřebné děti.

Dnes a denně se na nás tato slova valí. Jsou bolestivou připomínkou, že se společnosti nedostává.

Ale je to opravdu s námi tak zlé a nebo jenom neumíme lépe hospodařit se společnými penězi ?

Je v nejlepším produktivním věku. Je obézní a nemá patřičnou vůli.

Je matkou malého dítěte.

Hubne celý život s výrazným jojo - efektem.

Rozhodla se to změnit. Radikálně.

Pomocí odstranění části žaludku, zavedení kroužku nebo žaludečního bypassu. / variantu si zvolí sama /

Před výkonem je potřeba : fibroskopické vyšetření žaludku, sonografické vyšetření břišní dutiny, spirometrické vyšetření na plicním oddělení, gynekologické vyšetření, interní vyšetření, psychologické vyšetření / několik sezení / a přeodoperační vyšetření.

Vše v plné výši hradí pojišťovna.

Pokud si váhu udrží, během dvou let má ještě nárok na chirurgické odstranění kožní řasy tzv. převisu.

Potud vše v pořádku, všemu rozumím, protože obezita je nemoc a společnost zatěžuje ve velkém.

Co mi ovšem hlava nebere, je situace, že mnoho lidí výkon několikrát opakuje bez patřičného limitu např. dvakrát a dále si vše zaplať. Chodí na tyto operace opakovaně, protože je prostě " přežerou ".

Kolotoč vyšetření se opakuje, operace se opakují se stejným efektem a vše za peníze společné.

Bez limitů, bez omezení, s neurčitým výsledkem.

" Mám převis, stydím se před partnerem "

" Pane doktore, já si na ní nevidím, mám obrovský převis kůže, nejde mi sehnat oblečení "

V mém okolí / velice blízkém / jsou dvě ženy ve věku 65 výše, které trápila nadbytečná kožní řasa, kterou způsobila namáhavá práce, silná obezita, jojo efekty, kdy se střídalo období blahobytu s obdobím střídmějším.

A tak obě podstoupily operaci, opět z prostředků pojišťoven.

Potud opět chápu, jsem žena a chci také vypadat.

Opomenu dlouhou dobu hojení, u jedné reoperaci pro následnou infekci.

A výsledek. Smutný.

Obě se vyžraly do stejných rozměrů.

Takový je život, chtělo by se říct.

Jen jestli to stejně vnímají rodiče dětí, na jejichž nutné operace či léčbu nejsou prostředky nebo je pojišťovna odmítá hradit.

Jestli to stejně vnímá senior, který si za nemalé peníze musí dokupovat opiátovou léčbu při rakovině.

Zda to vnímají podobně všichni ti, jenž musí pro své senilní rodiče dokupovat základní pomůcky při inkontinenci.

Na jedné straně peníze tečou, na druhé straně se jich nedostává.

Má ještě člověk v naší společnosti očekávat spravedlnost, je naivní v ní věřit .... a přitom by třeba stačilo málo...

Kabelka..

" Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Děti musí být k dospělým

hodně shovívavé."

Antoine de Saint - Exupéry

francouzský spisovatel

Soptíček oslavil své druhé narozeniny.

Jaký vybrat dárek, v bytě plném hraček a v situaci, kdy dítě nejvíc potěší pytlik plný kaštanů a beruška sedící na listě ?

Koupím vnučce první dětskou kabelku. Vůbec jsem netušila, že sehnat něco normálního v dnešní době, bude nadlidský výkon. Vše nesmírně kýčovité, plné třpytek, nesmyslů, skutečně děs běs.

Posílit v dítěti pocit estetična či kultivovanosti je v současnosti skutečně nelehký úkol, komerční výrobky jsou za hranou vkusu a vše je estrádní. Podařilo se.

V den oslavy, v bytě plném lidí a dětí prošla kabelka bez velkého nadšení.

Druhý den se z ložnice ozvalo hudrování, Soptíček se seznamoval s dárkem.

Kabelka je výborná, skvělá, ale má zásadní chybu .... chybí v ní MOBIL !!!!

Kde udělali soudruzi z NDR chybu ? Kde udělala babička chybu, že nedodala do kabelky i nutnou součást ?

Smála jsem se, když jsem viděla fotografie Soptíčka, hledajícího telefon v kabelce a přátelé, já se musím ještě hodně

UČIT !!!

Dostala jsem po držce...

...aneb jak jsem stará, tak jsem nenapravitelná.

Mám velké srdce a vždy dostanu po držce.

Sídliště je takové to lidské mraveniště, kam intenzívně nanášíme, vynášíme, klademe, hromadíme.

Majetek, zvířata, auta, tašky plné nákupů, rodí se tu děti, umírají lidé.

No a když se něco nehodí, tak se to vyhodí.

Do popelnic sypeme odpad. Občas nějaké to dítě, jindy zvíře.

Ke koloritu měst patří odpad. To co nechceme, to co překáží.

A tak kolem mých oken večer vídám stíny, jak běhají, jak se zase snaží přežít noc.

Jak se snaží zasytit prázdné břicho, jak touží po teple a pohlazení, ale člověku už nedůvěřují.

Chlupatý, polodivoký, vystrašený, nemazlený kočičí odpad.

Mám velké srdce a chci nastavit vlídnou tvář. / přes monokly nevidím /

Máme tu kočiči babku. Krmí ta vystrašená zvířata.

Jednou koupím krmení, po druhé přidám kapsičky.

V obchodě automaticky do košíku přidávám pro kočky venku.

Stává se z toho zvyk, krmení předám kočičí babce.

Každý večer, když ulehám, zatahuji žaluzie a vím, že stíny za oknem, tuhle zimu přežijí.

Snad. Mají plná břicha.

A mě se usíná lépe. Lehčeji.

Oooo, jaká je to iluze a přitom je to tak snadné.

Chci pomoct, né lidem, ale chlupatým stínům za oknem.

Mám velké, ale raněné srdce.

Kočičí babka mě nešetří... vozíte si zadek autem. Mlčím.

Jindy opět rána na solar ...ta tetování vás ale musela stát peněz . / mám jich hodně, ale vo co gou ?/

Ten svetřík vás ale musel stát peněz ? A byla jste letos na dovolené ?

A ten váš chlap asi hodně cvičí, co ? To musí stát peněz.

A najednou se to zlomí, spadne to jak domino.

Pro dobrotu na žebrotu.

Chci být solidární, chci mít velké srdce a hlavně, chci pomoct těm zvířatům.

Jsem za vola.

Plody mého úsilí jsou trpké.

Proč nedokážeme přijímat pomoc bez výhrad ?

Proč bojujeme s lidskou blbostí a předpojatostí ?

Mám velké srdce a chci, aby to tak zůstalo.

Není mi lhostejný osud všech chlupatých stínů za oknem.

Ale nebudu terčem nevhodných invektiv, které nejsou na místě.

Milí a drazí chlupáči, věřte, zůstanu vám věrná, nejsou mi lhostené vaše stíny a slibuji, že máte moje srdce otevřené, jen cesta k vám bude jiná.

Lidská omezenost nezvítězí !

Blbé počasí ? Blbá nálada ?

A to teda nééé.

Náš společenský občasník, hlavně bulvárního a skandálního obsahu , přicválal / nebojte se, se sněhem čekáme na Martina, tedy doufám / s užitečnými poznatky, jak se obout do podzimu, nezbláznit se, neokusovat okenní parapet, nerozvádět se, netruchlit, že už není léto a do jara daleko.

Vezmeme to od podlahy a zde je pár rad, jak na podzimní chandru :

VIVAT KULTURA

Začínají kulturní hody, divadla pod noční oblohou se stěhují do kamenných a teploučkých budov, kde si můžete mačkat s partnerem ruku bez rukavic, hlavně nezapomeňte, na které straně skutečně sedí, ať nevnucujete ruku sousedovi.

Tančete, zpívejte, stepujte, zaběhněte na koncert, zajděte do kina.

Jedním z nejsilnějších zážitků v oblasti kultury byla premiéra Harry Pottera, kdy si vedle mě sedla korpuletní dáma a loktem mne píchala do žeber. Napětí vygradovalo asi v polovině filmu, kdy si moje sousedka v boji proti Pánu zla vytáhla domácí sekanou, chlebík a hořčici. Aroma česneku přetlouklo všudypřítomnou vůni popcornu a v sále nikdo nechápal, Harry nám vykouzlil atmosféru socialistického bufetu v přímém přenosu.

ÚŽASNÉ JÍDLO

Jídlo je grunt, výmluvy na horko jsou již pasé, je potřeba vařit, smažit, grilovat, péci, hnětat, s plným žaludkem jde všechno snáz. Nemyslím se ládovat, lze se potěšit i zdravým životním stylem, který také skvěle chutná.

Procházka farmářským trhem plným jablek, rajčat, paprik, švestek, brambor a dýní, no není tam barevno ?

Je doba vinobraní. V dobách mladické nerozvážnosti jsem se po jedné nevšední mejdanové jízdě ráno probudila v Mikulově, kolik stovek kilometrů jsem urazila, abych v ranním oparu stála u nádherné vinice, raději nemyslet.

Vinobraní v Mikulově, já celoživotní pivař ? Neuvěřitelný husarský kousek plný nádherných vzpomínek na krásnou zem a ještě lepší lidi. / jo a kluky mají na Moravě v kroji moc pěkné /

VÝZDOBA

Někdo dělá ježky ze šišek, někdo šije krásné polštáře, jiný háčkuje " podkávovníčky ", jiný zdobí tradičně truhlíky s vřesy, aby pak na jaře zjistlil, že má v truhlíku sušenky s vůní vřesovišť / kdo čte blondýnu, zalévá a nemůže se mu to stát /.

Dělat si nevšední, krásný a podzimně vyzdobený byt je povinnost, proto doporučuji, nebojte se barev, nebojte se předsudků a svým uměleckým dílem rozhodně potěšíte, najdete v sobě skrytého umělce s kreativní duší. Nebojte se potěšit svým výrobkem, vyjádříte tím i vděk za krásně strávené chvíle s rodinou . / i pěkně vyzdobená zeď potěší, vykouzlí veliký smích /

HYGGE

Že netušíte, co to je ? Prostě šťastný způsob života, je to umění dělat si život příjemný, šťastný.

To je ten krásný pocit, který máte při zachumlaní pod dekou a venku padají trakaře a vám je skvěle, teplo vás objímá / že manžel sehnal na slevě deset kostek levnějšího másla, to také potěší, ale rozhodně toto neřeší v Dánsku, odkud tento životní směr putuje /

Hygge je o pocitu, o pocitu bezpečí, pocitu domova a klidu, pocitu zázemí, sounáležitosti, o pocitu vnitřního klidu.

Rozsviťte svíčky, všimněte si, kdo vedle vás sedí a kdo touží vedle vás sedět.

Přeji vám krásný podzimní víkend, plný barev a zážitků, pokud se probudíte v Mikulově na návsi, vězte, že se řídíte heslem hygge ...ŽIJ DNES TAK, JAKO BY UŽ ZÍTŘEK NEMĚL PŘIJÍT.

Zvířecí...

" Velikost národa a jeho morální pokrok můžeme posuzovat podle způsobu jeho zacházení se zvířaty "

Mahátma Gándhí

indický politik

V některých kalendářích, které se věnují všem možným svátkům, najdeme 4. říjen jako den zvířat, jinde je uvedený jako den ochrany zvířat. Ale je to jedno a totéž. V podstatě má tento významný den v kalendáři poukázat na to, že některé němé tváře se bohužel kvůli nám, lidem, nemají zrovna nejlépe.

Nemusím být svatý František z Assisi, jenž jako patron nemocných a opuštěných zvířat nebyl k jejich osudu lhostejný / mimochodem právě ke dnešnímu dni se vztahuje i den jeho narození /, moc bych si přála, aby i naše společnost byla veliká a velkorysá vůči zvířatům.

Přeji všem zvířatům hodné lidské pány, pohlazení, teplý pelech a plnou misku.

A pokud vám není lhostejno, u Meduňky na blogu je možno na transparentní účet zaslat i maličkost pro depozity. Myslím, že právě před zimou budou vděční za každou kačku.

Do vřesů...

aneb nevymrzne a nevymrzne.

Nebojte se pěstování vřesů na zahradě, ani jako rostlin do ozdobných truhlíků přes zimu, při správné péči se vám odvděčí a pokvetou a porostou mnoho let.

Výsadba do truhlíků

- rostliny vysaďte do substrátu, nikdy nenechávejte v kontejneru, právě ponechané v nádobě po koupi rády vymrzají.

Substrát namíchejte z rašeliny / vřes rád kyselo / a z klasického zahranického substrátu.

- po výsadbě obložte lesním mechem, velice hrubou borovou kůrou nebo hrubým kokosovým vláknem, udrží potřebnou vlhkost a ochrání bázi rostliny před vymrzáním.

- a to nejpodstatnější ...ZALÉVAT...pokud nemrzne, je nutné rostliny zalévat. Pravidelná zálivka měkkou !!!, tedy dešťovou vodou nebo kondenzátem ze sušičky, je tajemství přežití vřesů v truhlíku.

Nezalévejte vodovodní vodou, bývá hodně tvrdá a chlorovaná, což rostliny skutečně nemusí.

- při koupi se vyhněte vřesovcům, nejsou do truhlíku moc vhodné, skutečně vymrzají a mnoho / zářivě zelenkavá barva, která mlátí do očí / kultivarů je pouze pro teploty do 5 stupňů.

- v době prvních jarních dnů přesazuji volně do záhonů a vždy se chytí k dalšímu růstu.

Ochrana rostlin ve volné půdě

- pravidelně před prvními mrazy k rostlinám na zahradě přisypu rašelinu, zasypu skoro celou bázi rostliny. Rašelina chráni a posléze na jaře nádherně rostlinu vyživí.

- s nástupem mrázů mám všechny rostliny přikryté chvojím, jsou chráněné, ale mají dostatek vláhy. Pokud je extrémně suchá a teplá zima, občas i ve volné půdě zaliji.

- na jaře rostliny po odklizení chvojí oživím řezem, nebojte se, odmění se nádherný květem na podzim.

Rostlina bude kompaktní, silná a líbivá pro oko.

Velice podobná péče je i o rostliny vřesovců, které ale kvetou v létě a stříhají se po odkvětu až právě v sezóně.

Toto jsou moje rady, moje pěstování vřesů v podmínkách zahrady a truhlíků, mnohé jsem se přiučila od letitých pěstitelů, mnohé jsem si vychytala dle podmínek zahrady a moje sbírka už čítá kolem 40 rostlin různých velikostí a barev.

Krásný podzim plný vřesového mámení a nebojte se jich, jsou to celoroční parťáci a dokáží se skutečně odměnit.

/ použila jsem jako ilustrační foto vřesy z minulého roku, aktuálně mi foto překazil déšť /

Uvítám vaše rady, vaše poznatky, protože víc hlav, víc ví.

Jak to vidí Doležal....

" Odpověď na otázku, co tedy se sezonními depresemi dělali lidé před vynálezem antidepresiv, je více než jednoduchá : NIC.

Nemedicinalizovali přirozený stav - smutek přicházející s podzimem, s koncem vegetačního cyklu - a podzimní rozlad chápali jako zákonitou součást roku, jako pouhou reflexi všeobecného umírání, které příroda každý rok na podzim podstupuje "

Jiří X. Doležal

český novinář

A jak to vidíme my dva s Míšou ?

Rok co rok uzavíráme letní sezónu opečeným špekáčkem a jako oslavu podzimu vytvoříme truhlíky. S výrobou pomáhá pouze nejmladší Míša, zbytek kolektivu do hlíny nejde a valí se v teplém zázemí.

No a na jaře jdou vřesy do záhonu a tak pořád dokola....

Krásný týden, mnoho zdaru a užívejte si barevné stromy, padající listí a stále dlouhý den, který nás občas pohladí slunečními paprsky.