Zavátá vzpomínka...

...tenkrát poprvé v životě jsem si uvědomila, jak je lidská psychika křehká, zranitelná a někdy i nenapravitelně zničená.

Porodila jsem svoji nejkrásnější, nejlepší holčičku a po nezbytných hodinách na sále nás obě odvezli na pokoj. Unavená, ale šíleně šťastná jsem se pozdravila se dvěmi spolubydlícími a k velké radosti jsem zjistila, že jedna z maminek je také zdravotní sestra. Ta měla u sebe stejně jako já své miminko, druhé ženě dítě nosili několikrát během dne a když ho u sebe neměla, neustále pokukovala po našich dětech.

Kojení, přebalování, sprchování, kojení, krmení, sprchování a šílené štěstí v postýlce. Druhý den po porodu si nás dvě, zdravotní sestry pozvala staniční sestra a s vážnou tváří nám oznámila...že naše profese a sdílení stejného pokoje není jen náhoda, ale promyšlený kalkul ze strany lékařů, prostě a jednoduše....hlídejte třetí ženu na pokoji a výkyvy v chování hlašte.

Obě jsme se na sebe vyděšeně podívaly a rychle spěchaly na pokoj a od té doby byl pobyt v porodnici za trest. Strach z nevyřčeného, strach z něčeho čemu jsme nerozumněly a úplně nová role, role matky.

Utekly čtyři dny v napětí, ale i čtyři dny únavy...seděly jsme všechny tři na postelích, venku se smrákalo a třetí maminka začala vyprávět příběh...

Před sedmi lety porodila nádhernou holčičku, milovala jí, byla krásná, sladká. Její manžel byl notorický alkoholik, který docházel domů pouze udělat cirkus a při té příležitosti jí nezapomněl řádně zmlátit, ponížit i kolikrát znásilnit.

Během vyprávění ženě tekly slzy a najednou se odmlčela....a tiše, docela tiše slyším tato slova....tolik jsem jí milovala, tolik jsem jí chtěla dát lásku, já jí hladila, já jí objímala a ona najednou nedýchala....v laktační psychoze své dítě uškrtila.

Mnoho let se léčila za zdmi psychiatrie, našla si hodného muže a dostala svolení k další graviditě. A narodila se jí další holčička.

Tu noc jsem nespala a druhý den jsem nemohla dočkat propuštění.

Mnohokrát jsem si na onu ženu vzpomněla, mnohokrát jsem přemýšlela, jak zvládla roli matky, ve které kdysi pod tlakem okolností selhala, jestli k ní byl život spravedlivější a dal jí lepší šanci uspět, budeme doufat, že ano...

Listopad v kostce..

Vážení a milí blogoví přátelé a kamarádi,

přeji Vám kouzelný adventní čas, na okna zapomeňte, je už zima, hlavně aby Vás neofouklo, zdraví máme jen jedno, dále přeji, aby se plechy s vánočním cukrovím plnily bez problémů, provoněly Vaše příbytky, na kouřové příhody zapomeňte, Robinson je už doma a pije svařáček. Spěchejte pomalu, žádný stres, no a pokud se dostaví, odvolejte se na Ježíška nebo BLOG.CZ / já jsem v autě u pana Ježíška zahlédla nový vertikutátor, jestli on není náhodou pan Šikovný ??? /

Listopadem v kostce se loučím s předposledním měsícem roku 2016 / musím to napsat, přepsala jsem se a původní letopočet byl v minulém století ...1996....tak nevím, vrátili by jste se o 20let zpátky ???....já jen se současným rozumem !!! /

Milenka...

....přišla díky inzerátu na pozici pomocné síly jako umývačka nádobí. Posadila se naproti mě, začala jsem vypisovat potřebné údaje do pracovní smlouvy, když v tom se rozplakala a byť mě znala pět minut, vypověděla mi svůj životní příběh..

On byl velice vlivný ředitel a ona mu začala dělat sekretářku, záhy milenku. Jeho manželka bydlela o 200km dál i s dětmi, a tak si pan ředitel postavil honosné sídlo, do něj posadil svou milenku a začal jí hýčkat. Létali dvakrát ročně na Seychely, v zimě na ledovce, u baráku měli v garáži čtyři auta, za barákem celoročně vytápěný bazén. Chodila si kupovat spodní prádlo v hodnotě desetitísíců a žila si svůj sen. Skoro rodinné štěstí / pan ředitel se nerozvedl / pak dozdobila malá dceruška.

Jednoho rána dům obklíčilo komando rychlého nasazení a noviny se začaly plnit palcovými titulky o zpronevěře několika miliard. Zůstala ze dne na den bez prostředků, v honosném baráku a s holým zadkem. Pan ředitel dostal 8 roků natvrdo, na půlku ho pustili za slušné chování.

Uteklo 14let a se slzami v očích mi vypraví, že nemá peníze, neumí hospodařit a psychicky je i po letech mimo.

Na první směnu přišla v botách na podpatku, v riflích a tričku GUEES, s rudými nehty , které neudržely v ruce ani útěrku. Všichni z pracovního týmu si ťukali na čelo a uzavírali sázky , jak dlouho vydrží.

Začala umývat nádobí, začala vodu ředit svými slzami. Snažila jsem si jí povzbudit, mezi vzlyky mi říkala : " Já tolik chci být normální ".

Druhý den se ze směny omluvila pro nachlazení. Třetí den mi v kožichu mezi dveřmi oznámila, že se cítí unavená a že to zkusí druhý den. Čtvrtý den jsme se rozloučili.

Kdysi bych řekla, dobře jí tak .... dnes jsem v soudech opatrnější, poznala jsem ženu v mém věku, ženu, která milovala muže, milovala jeho peníze, milovala luxus. Přišla o vše, je z ní troska fyzická i psychická, žije vzpomínkami, žije zašlou dobou a jediné , co v životě uměla.....TO JE BÝT MILENKA...

Včera a dnes...

.....porodila jsem včera, je to už krásných 27let. Když padla první zima, první inverze, byla jsem šílená. Dva týdny jsem nemluvila pořádně s dospělým člověkem / když nepočítám manžela /, byly jsme s dcerou zavřené od rána do večera v panelákovém bytě, bez telefonu, bez mobilu, bez komunikace... strašné. Další roky jsem se modlila, aby skončila zima a my mohli chodit ven, do přírody, na písek a hlavně to nejdůležitější, byli jsme mezi lidmi. Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že jsem člověk společenský, že prostě musím žít mezi lidmi a s lidmi. Stejně se jevila i moje Verunka, kterou jsem začala dávat na výchovnou část do školky už od dvou let, toužila po kolektivu, děti jí strašně chyběly a já jsem nebyla schopná jí kolektiv nahradit.

.....moje dcera porodila dnes, je to už krásný rok. Když padla první zima, není šílená, ale chodí se Soptíčkem do mateřského centra, kde plavou, cvičí, zpívají. Můžou si jen tak posedět, pokecat, vypít kávičku. Děti se už od útlého věku učí ke správným sociálním vazbám a jejich matky mají možnost ventilovat své problémy, své radosti, prostě na to nejsou samy.

Když jsem do centra přišla poprvé na plavání, přišla jsem si jako v jiném světě, vše úžasné uvolněné, v klidu a na pohodu, bez zbytečných svazování konvencemi.

VČERA A DNES....každá doba měla svá pozitiva, svá negativa, ale tento posun a vývoj jim skutečně závidím, dnes když přijde zima, přijde i dobrá nálada, neznamená to, že budete doma zavřená s dětmi čekat na lepší počasí, na lepší roční dobu.

Byla jsem si se Soptíčkem zazpívat a bylo to úžasné, paní lektorka nejenže nádherně zpívala, ale i to s dětmi úžasné uměla...jsem strašně ráda, že pokrok dává dnešním maminkám zelenou v prožitcích.

Už se nedivím...

....často čtu o pokousaných dětech, o roztrhnaných nohavicích od rozdivočelých psů, o nezvladatelných predátorech za ploty a stále jsem nechápala, proč tomu tak je ???

Marodí mi slečna Farkašová a tak jsme na veterině víc než doma. Když nesete nemocné a vystresované zvíře, člověk sám je nervozní, tentokrát ale zvláštně vypadala celá čekárna. Všichni si křečovitě drželi svá zvířata a záhy jsem pochopila PROČ.

Na lavičce seděl pán, rozměrově 1,5m na 1,5m, tedy malý a hoooodně silný, před ním poskakoval obrovský , skutečně obrovský vlčák. Pán žoviálně vykřikoval, jak je Maxík živý a jak mají už kolem baráku tři !!!! , slovy TŘI ploty.

Zkrátím to...během dvaceti minut se Maxík třikrát vyvlékl z vodítka, dvakrát vyběhl ven z čekárny, napadl několik psů, jedna chovatelka stála s kočkou v přepravce na židli a já jsem slečnu Farkašovou držela křečovitě v náručí. Bylo to zoufalé...ovšem nejzoufalejší byl majitel Maxíka, ten to považoval za ohromnou zábavu. Duševně to nevydržel majitel jiného psa a zařval...PROČ SI MALÝ KRETÉN POŘÍDÍ TAKOVÉ HOVADO, KDYŽ MU NESTAČÍ...a odešel středem.

Druhý den ráno jsem uviděla Maxíka i s páníčkem před ordinací a tak jsme v rámci duševního zdraví mého i nemocné slečny Farkašové zůstaly v autě do momentu než se vyvalil pán, vlající za obrovským psem, který udával směr cesty.

V dobrém rozmaru jsem se z auta vydala do čekárny, ale i tentokrát to bylo maso. Dorazil tam manželský pár, opět dvou malých, drobných lidí a celému tandemu šéfoval obrovský dobrman. Pes byl nádherný, ale opět nezvladatelný, bylo vidět, že nereaguje na žádné pokyny jako ostatní psi v čekárně a je si sám sobě pánem. Opět atmosféra houstla a jako vyvrcholení výchovného momentu pánovi ujely nervy a dal dobrmanovi tři pěstí do boku. Byla jsem totálně na prášky z takové situace, protože násilí nesnáším, příčí se mi a odsuzuji ho.

Dva dny v čekárně veterináře a hlavou mi běží tisíce otázek. Proč si lidé pořizují obrovská, nezvladatelná a nezkrotná plemena psů ? Uvědomuje si majitel Maxíka, že díky své postavě a síle není schopen toto zvíře ukočírovat, aby neublížilo?

Lze adekvátně reagovat třemi pěstmi, aniž by příště toto zvíře nevystartovalo ze stresu na jiné zvíře nebo na člověka ?

Nevím, nechápu, nerozumím, mě doma naučili, že mám své možnosti vždy zhodnotit a pak se do něčeho pustit.

Každý jsme jiný, někdo velký, někdo malý... možná existuje nějaká úměra, že vždy z největšího auta vyleze nejmenší člověk a tak nějak je to bohužel i se psy.... přála bych každému takovému, hodně soudnosti, rozvahy a rozumu, pak bychom možná četli méně krvavých příběhů, které končí hodně smutně.

Zítra jdeme se slečnou Farkašovou na injekci ....

Kde visí Mona Lisa...

.....to je otázka ? Vše je jinak než se domníváte, na konci dojde ke skandálnímu odhalení, tak se , prosím , připravte....

...s kočičím kolektivem Vám přejeme krásný předadventní týden a bez stresu, co mám říkat já, když mi v obýváku visí Mona Lisa ??? / tímto se omlouvám všem lidem se správnou češtinou, sama nemám ráda hrubé chyby, ovšem udělat text a opravit text do bublin není fakt sranda...takže přijměte omluvu....KAŠPAROVY KRÁVY....to se Vám totiž stane, když Váš kocour učí na Sorboně....jo a díky Doktorce se všichni zdokonalíme v českém jazyce /

Blondýna si vsadí....

....začalo to výbornou kávičkou, dvěmi kily hroznového vína a báječnou debatou nad vánočním cukrovím, ano, moje kamarádka má upečených 8 !!! druhů. Blondýna si ještě ani nekoupila máslo, ani mouku od Babičky, také o to víc ochutnávala. Čas s přáteli vždycky tak zběsile utíká, ještě si nestihnete všechno říct a už musíte..

Cestou do auta jsem vystavovala tváře sluníčku, které na pět minut vylezlo, aby potěšilo mou depresivní duši...ovšem to jsem neměla dělat, místo po chodníku mé kroky stočil inteligentní mozek na trávník a já proťápla hromadu psích exkrementů v barvě hořčice a smradu neuvěřitelného...co teď, co potom...se smradlavou botou do auta nemohu, nedojela bych. Moje zimní obuv nemohla mít ani větší a hrubší zářezy, které byly plné exkrementů. Tančila jsem na jedné noze, drážky čistila klacíkem, rozmrazovačem na skla, kapesníky a jako zlatý hřeb jsem použila tepovač s kartáčem. Blondýna začala svým výstupem bavit lidi...jako nejlepší se začaly jevit krásné trsy zelené trávy ...začalo to vypadat, že snad už i budu moct odjet...

V momentě pocitu, že mám vyhráno, jsem se otočila a stejnou botou jsem prošlápla další HOVNO barvy šedivé...začal opět tanec na jedné noze, doprovázený sprostými výrazovými prostředky.... a pro mé absolutní duševní naplnění začali na vycházku chodit všichni pejskaři z celého sídliště.

Dnes je Mezinárodní den toalet, záchodů, záchodového papíru, záchodového prkénka ...prosím, všechny pejskaře na světě, aby si uvědomili, že mezi nimi žijí lidé, kteří nemají chuť čistit si boty od exkrementů jejich miláčků, protože vím a věřím, že kdyby pejsci měli záchody jako máme my lidé, určitě by si blondýna odpustila čtyřicet minut nechutností, i když byly na zdravém vzduchu.

Nikdy jsem si nevsadila, nikdy jsem nezaškrtla křížky políčka ....říká se, že čím víc exkrementů, tím víc štěstí a peněz ...Blondýna si dnes poprvé v životě vsadila Sportku....

Sen...

....celý život se mi do spánku přikrádal jeden sen...sedím v autě , jedu a nejsem schopna zařadit ....probouzela jsem zpocená a nešťastná. Čím víc mě okolí nutilo do řízení auta, tím víc byl sen vyhrocenější.

Řidičák jsem měla, což o to....ale i k tomu panickou hrůzu z řízení auta. Co nebo kdo mě donutilo řídit, tak to si nepamatuju ....a sen zmizel. Jsem strašně šťastná, že jsem na kraji 50 sedla za volant a můžu dodržovat 50. Dokonce jsem se přistihla, že jsem za volantem zvláštně spokojená, pustím si hudbu a jedu krajinou, třeba zrovna za Soptíčkem, kvůli kterému dávám 200km a nebojím se zařadit.

Soptíček má už nyní ve svém věku volant v ruce a nevypadá, že by se ho chtěl vzdát....

.....zvláštní záliba našeho Soptíčka v krabicovém systému dává naznačit, že by se mohlo do budoucna jednat o první pilotku F1, která se zaručeně nebude bát zařadit...

Pandořina skříňka....

...je to symbol zhoubného daru a uvolněného zla, můj dnešní příběh ze života všechny tyto atributy má.

Hlavní hrdina , ten nejdůležitější, ten který držel Pandořinu skříňku v ruce, budeme mu říkat Miroslav.

Malý Miroslav se narodil do rodiny drážního inspektora a ženy v domácnosti, tedy do typické předválečné dobře situované rodiny, kde se servíroval čaj o páté do míšeňského porcelánu a zákusek se ujídal z broušeného talířku. Miroslavova matka nosila perziánový kožich a na prstech měla brilianty, byla to zlá, chladná žena. Porodila dva syny, nikdy do práce nechodila a na úklid měla výpomoc. Miroslavův otec byl přísný, odměřený, neústupný a ve výkonu disciplinárního trestu až brutální, ovšem toto vše se týkalo pouze jednoho ze synů, druhý syn byl hýčkaný, preferovaný, k tělesným trestů nedocházelo. A tak si Miroslav prožil dětsví plné bolesti, odmítání, nelásky a brutálního bití. Vyrostl z něho velice inteligentní muž, s ohromným přehledem, znalostí několika světových jazyků, stal se z něho velitel armádní letky.

Dobře situovaný Miroslav se zamiloval, oženil a narodily se mu dvě děti. Syn a dcera, kdo čeká, že hlavní hrdina nezopakoval hrubou chybu výchovy ze strany svého otce, tak ten se zásadně mýlí. Miroslav si oblíbil svou mladší dceru, která se pro něj stala vším, jí hýčkal, jí miloval, jí se věnoval. Starší syn byl ten trpěný, ten nemilovaný, ten navíc.

Před dvěma lety jsem se s ním bavila, se synem Miroslava, je v hodně zralém věku a když mluvil o svém otci, tekly mu slzy po tváři, vzpomínal na situace, kdy viděl přicházet otce domů a strachy se pomočil.

V době druhé mízy se Miroslav znova zamiloval, s manželkou rozvedl a za ženu pojal ženu obyčejnou, ženu lidovou a nesmírně veselou . Na svět přišla nejdříve dcera a pak syn....a celý příběh se opakoval ve stejné míře. Starší dcera byla na obtíž, byla ignorována, rostla jako dříví v lese, bez lásky mateřské, bez lásky otcovské. Zato mladšího syna si Miroslav zamiloval, dýchal pro něj dnem i nocí, miloval ho, žil pro něj, dokázal neuvěřitelné, jen aby svého nejmladšího potomka uspokojil po všech směrech.

Miroslav měl čtyři děti, pro všechny připravil do života špatnou startovací dráhu, ty které dusil svou nadmírou lásky, ho nenáviděly úplně stejně jako ty, které se o lásku musely prosit, jimž lásku nikdy neprojevil. Zemřel sám a opuštěný.

Když Pandora otevřela svou skříňku, do světa se dostala bolest, svízel, bědy a nemoce, když jí náhle zavřela, na úplném dně zůstala NADĚJE. Zopakují Miroslavovi potomci stejné chyby co jejich otec, který zhoubný dar lásky a nelásky celý život přiživoval, budou schopni v sobě tu naději překopat, budou umět vychovávat svoje děti a jejich děti , zruší to ticho, zruší to TABU, které rodinu svazuje....

Šťastně prvorozená....

....kolikrát za život si člověk uvědomí, jak moc je vlastně šťastný, že se narodil třeba zrovna jako já, v minulém století a nebylo to dřív ...

Aragonský hrad, symbol italské Ischie, se nádherně vypíná nad mořem a je už z dálky obrovskou dominantou, prostě ať chcete nebo né, vzhlížíte k němu. Popisovat, co vše na hradě uvidíte, co je potřeba navštívit, tak na to má každý z nás úplně jiný pohled a názor ...

....přesto jsem se zde setkala s něčím, co mi ještě moje cestování nenabídlo a to jsou temné krypty přilehlého kláštera klarisek Santa Maria della Consolazione. Do kláštera vstupovaly většinou prvorozené dcery z aristokratických rodin, zpravidla proto, aby rodinné dědictví mohlo přejít na prvorozeného syna.

Dodnes budí hrůzu a údiv jejich "hřbitov", který žádným klasickým hřbitovem nebyl. Zemřelé nebo nevyléčitelně nemocné řádové sestry krátce před smrtí byly odnášeny do strohé komory a tam posazeny na kamenné stolice s otvorem uprostřed, které připomínají sedadla na suchých záchodech. Tekutiny vznikající při postupném rozkladu těl byly jímány do zvláštních nádob postavených pod otvory v sedadlech a kosti byly nakonec uloženy v kostnici. Tento morbidní způsob "pohřbívání" měl zdůraznit naprostou zbytečnost hmotného těla, které je pouhou schránkou pro duši...

.....Stejně hrůzostrašné je i to, že jeptišky včetně novicek se chodily každý den na několik hodin mezi rozkládající se těla svých kolegyň modlit a rozjímat o smrti. V nezdravém prostředí se často nakazily vážnými, někdy i smrtelnými chorobami. Řád byl zrušen v roce 1810, takže to skutečně není žádný středověk...

....když jsme tyto temné kopky navštívili, obešla mě zima a zároveň nesmírná radost, že byť jsem prvorozená a jako holka jsem byla od malička tvrdě cepovaná, jsem šíleně šťastná, že to bylo v ČECHÁCH a maličko později....

....ale aby to nebylo jen smutné a skličující...potkali jsme česky mluvící manželský pár, který vůbec neměl tušení, co právě navštívil a pán se celou dobu pouze pozastavoval nad faktem, proč tam měli tolik záchodů v jedné místnosti, jestli to jako už tenkrát nebyly veřejné záchodky...i nu nebyly, bylo to místo, které zůstalo opředeno smutnými příběhy žen, kterých se rodina zbavila ve prospěch mužského potomka...

.....mám ráda prohlídky zašlé minulosti, ještě víc mě těší fakt, že si zde nepotrpí na zbytečné formality a mají hned u pokladny pár chlupatých princezen, které se z odpočinku nenechají rušit....zdraví Vás šťastně prvorozená.

Blondýna a kroužkované krasavice...

...moje babička byla žena z lidu, takže si mohla dovolit pravit... Kdo se bojí, sere v síni...

Dlouho byla blondýna masírována, masírována, až podlehla a objednala se na párty s krvelačnými pijavicemi. Mnoho jsem četla, co tato stvoření dokážou a nakonec jsem se rozhodla to zkusit, vždy je to buď a nebo. Od útlého mládí mé nohy hyzdí provazce křečových žil, byla jsem celkem na třech operacích a podstoupila zhruba na padesát sklerotizací, takže každá maličká naděje se počítá.

Ráno jsem vstávala s pocitem, že na hirudoterapii skutečně nepůjdu, co kdyby mi nohu zachvátilo cokoliv jiného, co tam ještě nemám...prostě blondýna se naprosto obyčejně bála. ...no jo, jenže když to nezkusím...tisíc a jeden protichůdný pocit a tak jsem šla.

....někdo otevírá svatomartinské víno, já si odkládám kalhoty a seznamuji se s partou děvčat, jenž mi bude ožírat nohy, sát krev a podílet se na mém uzdravení. Nejprve první pionýrka...je mimo, právě jí vytáhli z ledničky...asi jí nechutnám, ale tři dny jsem si poctivě nenatírala nohy tělovým mlékem, ani jsem nepoužívala oblíbený Chanel, nemají to rády.

Ale jo, přicucla se... světe div se, nebolí to, neštítím se, není mi to odporné....souhlasím s další pijavicí. Jooo, tak ta byla rychlejší, čilejší a natěšenější, okamžitě se přisála a začala se slastně vlnit... druhá pionýrka nasává mou krev a velice jí chutná, rychle zvětšuje její tělo pod tlakem mé krve...

...po 35 minutách odpadá první spokojená a nalitá pijavice, po dalších 35minutách se se mnou loučí i druhá. Mám nohy zabalené do hygienických vložek, k žádnému velkému krvácení nedochází, citím se jako kdybych byla na pedikuře, nikoliv na přikládání pijavic. Paní asistentka ukončuje život mých násusek ve skleničce octa a já odcházím.

Jo, blondýna to dala, dala to na poprvé a jde do toho znova, strach a nepříjemné pocity jsou mimo mísu...

.....a proč jsem do toho všeho vůbec šla...jednak ze zvědavosti, jednak jsem chtěla zkusit, co se mnou udělá ten pocit a jednak ...pijavice mi do organismu pustila na na 110 (!) velice účinných léčebných enzymů! Působí na celý organismus!
Mezi nimi dominuje hirudin - látka podobná heparinu, která dokáže ředit krev. Jsou tu i komponenty s antibiotickými účinky, antihistaminika (blokující účinek alergie) a spousta dalších bioaktivních látek. Detoxikují organismus, zvyšují imunitu, vylepšují vitalitu, zlepšují cirkulaci krve, kterou i čistí… vypisovat, kolik onemocnění lze touto terapií podpořit při léčbě, by byl hodně dlouhý seznam...příroda dostala za pijavice jedničku s hvězdičkou už dávno, jen jsme si museli na jejich návrat maličko počkat.

Blondýna ráno hysterčila, v poledne byla za hrdinu a na večer má za sebou takový malý restart...necháme se překvapit, co to bude příště....

Příběh lehce dušičkový...

...já čerstvě rozvedená, s malým dítětem a s nabouranou chutí do života. On, Karel, svobodný, nezadaný, o 18let starší Čech žijící v australském Perthu. Potkali jsme se jednoho letního dne v typicky českém městě a začali psát příběh jedné lásky, jednoho rozčarování a jedné dohry.

Byl všechno, co si jen mladá holka může přát, byl krásný, mohutný mužský, měl kouzelný úsměv a měl neuvěřitelné charisma. Když promluvil, místnost ztichla, dokázal poutavě vyprávět příběhy ze svých cest po Austrálii, Jižní Asii. Dlouhé noci jsme spolu proseděli večer venku a já poslouchala...nesmírně mi imponoval, byl vším, co tenkrát před lety muži nebyli . Ráno vstal, šel na hodinu běhat, jedl zdravě, pil zdravě, měl přehled...diametrálně odlišný od mužů v době revoluce.

Měl mnoho žen, ale chtěl se zpátky usadit v Čechách, chtěl českou ženu, české dítě, českou výchovu, netoužil po anglicky hovořící ženě, hlavně se chtěl vrátit, měl tu rodinu...měl tu mě a moji dceru, kterou přijal za svou.

Já se šíleně ZAMILOVALA, on NE. Toužila jsem to změnit silou svého mládí, svého temperamentu a vzorně jsem tu na něj čekala. Já psala dlouhé dopisy, které si rád četl, on mi každé pondělí telefonoval / jednou mi svěřil, že jsme protelefonovali dvě auta /...na léto přiletěl a byl tu s námi....to trvalo tři roky.

Uběhly dlouhé, nekonečné tři roky a Karel se vrátil z Austrálie do Čech. Pořídil nádherný, prostorný byt, kam jsme se měli nastěhovat, začal plánovat podnikání a začal žít český život. Ubíjel ho český naturel, úřednický šiml a mezi nás dva se začalo vkrádat něco bolestivého.

On se do mě šíleně ZAMILOVAL, já NE. Díky dlouhému čekání jsme promarnili start, to nač jsme se tak strašně těšili, to co nás tmelilo dlouhé měsíce odloučení, bylo najednou pryč. Karel trpěl jako pes a já s ním, Karel začal nezřízeně pít.

Toužil tu žít, miloval Čechy, miloval mě, ale mě v sobě i dvacet let života v Austrálii, nedokázal to setřít.

Rozešli jsme se v dobrém, já fandila jemu, on mě. Karel začal chlastat první ligu, aby se vzpamatoval....vrátil se zpátky do Austrálie, občas mi přišel pohled, pak nic.

Jednoho rána , jsem vstala celá mokrá, pot mě chladně rosil čelo, v noci se mi zdál SEN.....v tom snu byli všichni mí blízcí, moji rodiče, mí strýčkové, mé tetičky, ale i mí kamarádi...všichni se dobře bavili, hrála hudba a najednou do místnosti přišel Karel a usmíval se tím svým kouzelným úsměvem ... stála jsem v koupelně a v tom mi to došlo, podívala jsem se do zrcadla a uvědomila si " TY VÍŠ, KDO JE TAM NAVÍC " ....celá společnost byla již zesnulá a já se té noci dozvěděla, že Karel už sedí na obláčku a popíjí své oblíbené suché šampaňské a přemlouvá mého otce, ať udělá jeho skvělou svíčkovou.

Rok na to jsem potkala Karlovu sestru a ta mi vypověděla příběh skonu jednoho báječného chlapa, se kterým jsem se v tomto životě minula, který mi dal mnoho krásných, hmotných darů, ale nikdy nezapomenu na jeden dar, dokázal mi otevřít obzory života, které jsem až nyní dokázala docenit...DĚKUJI TI , KARLE.

To byl můj životní příběh o lásce, míjení, bolestech zemských a příslib, že až se jednou všichni setkáme, Karlův úsměv mě nemine...

/ fotografii australského Perthu, jsem si zapůjčila na googlu /

Půvabná...

...a fascinující je exotická krása orchidejí. Než mi viroza zlikvidovala valnou část sbírky, měla jsem plná okna, plné parapety těchto krasaviček. Pár kousků mě dál těší a proto vám dnes představím jednoho zástupce COELOGYNE OVALIS.

Coelogyne nebo pokud chcete dutojazýček, je můj neoblíbenější rod, právě pro velice zajímavou a charakteristickou stavbu květu...

....coelogyne jsem měla celé jaro, léto i podzim zavěšenou v altánu, v polostínu, kdy rostlinu hýčkalo pouze ranní a dopolední slunce. Noční poklesy teplot u těchto rostlin , ranní rosa a vysoká vzdušná vlhkost je to nejlepší, co může každý majitel svým orchidejím dopřát. Zalévala jsem pouze dešťovou vodou, která dodává potřebnou vláhu substrátu, složeného z jemnější borové kůry.

...při současném poklesu hlavně ranních teplot jsem všechny orchideje přestěhovala domů, prohlédla, zda nejsou napadené, omyla a zavěsila na svá zimní stanoviště, kde budou čekat na další pobyt venku.

Na všech koncových pahlízách došlo k postupnému kvetení, květy jsou velké zhruba 4-5cm a voní po houbách.

....díky květům těchto exotických rostlin je podzim méně smutný, méně zamračaný.

Jako tažní ptáci, tak mě to včera připadalo na zahradě, voda je vypnutá, chaty zazimované, cenné věci si všichni stěhovali domů, zahrádky jsou plné listí a ztrácí své charakterictické barvy květin, keřů. Podzim rozfoukal hladinu jezírka a ani ti kapříci už nejsou při chuti a zde je jedna podzimní...na rozloučenou se zahrádkářskou sezonou....

Srovnávání nesrovnatelného...

...žiju na malém, krajském městě s rancem obyvatel a jsme " provařená " rodina, která je na očích veřejnosti. Dlouhá léta jsem žila jako prominentní spratek, jemuž matka umetá cestu. To že chodím do práce, dřu víc než ostatní, to fakt nikoho netankovalo, taky proč ? Všichni jezdí na dovolené, já nejezdím, pokud totiž někomu jen zmíním, poslouchám zhovadilé keci, keci, kecičky, jak si žiju jako prase v žitě. / i taková dovolená v Chorvatsku se setká s nelibým názorem /. Když jsem zhubnula, okamžitě jsem se léčila s rakovinou, anorexií, bulimií, chronickým zánětem slinivky, samozřejmě prochlastaným a profetovaným, několikrát jsem si i pobrečela, jak zlé to byly komentáře. Naprostý vrchol zhýralosti nastal loni, kdy jsem si v 50letech pořídila své první auto v životě, dva týdny jsem se styděla s ním přijet do práce....

A jak s tím naložit... nejdřív se snažíte, vysvětlujete, brečíte a pak se to zlomí... ze dne na den přestanete vnímat, natřete si hlavu víc na bílo, neztloustnete jako prase, hrdě a vztyčeně přijdete na open party opálený z dovolené, už se nekradete na zahradu s novým stromkem jako zloděj...proč také, dělám, odvádím daně, platím DPH a s kůží na trh jdu já, nikoliv ten dav přejících .... pro ně totiž zůstanu navždy " TA "...z malého, českého města.

A nyní to srovnání nesrovnateleného, ale bože, jak já mu rozumím.

Od léta čtu články o Jaromírovi Jágrovi a jeho striptérce, jeho zlatokopce, jeho kurvě, o ženské bez skrupulí. Od léta média všeho druhu informují o nespokojené fanouškovské základně, o tom ,jak ten Jarda , už není ten Jarda, jak se mění, jak je trapný...on si dovolí být trapný ???...wow...jestlipak některému tomu fandovi došlo, že ten Jarda by chtěl být obyčejně šťastný jako je on, když si se svojí Heduš sedne k bedně a prahobyčejně spolu na tu bednu koukají?

Jak je jednoduché doma od bedny nebo počítače někoho hodnotit, i když je to osoba celosvětově provařená, i když je to hokejový bůh, je to především obyčejný člověk, který touží po obyčejných věcech, po obyčejných situacích.

Úspěch , štěstí se u nás nenosí, závist a nepřejícnost je věc veřejná, proto přeju panu Jágrovi, aby byl se svoji konkubínou šťastný, jestli to bude týden, rok nebo zbytek života není podstatné ....PROTOŽE AŤ DĚLÁME , CO DĚLÁME ...

stejně nás pomluví...

Ohřejeme se...

...a jsem tu opět na italské téma a tentokrát si vezmeme koupací čepici, ta se zde totiž nosí povinně včetně mužů, všichni mají stejnou startovací plochu, všichni totiž vypadají jako debílci.

V září jsme přistáli na ostrově ISCHIA a naše první cesta vedla k moři, já to tak mám v každé destinaci, do zahraničí nejezdím k bazénu, těch tu máme v Čechách mnoho, k moři jezdím za mořem....jak to říct kulantně...byl to šok, nepěkná pláž, plná slunečníků, hlava na hlavě a moře nic moc. Zklamání smylo posezení v kavárně u kávičky a zjištění, že u hotelu máme bazén, ale né s chlorovanou vodou, ale s vodou minerální, která vyvěrala z teplého pramene.

ISCHIA ...jde o osmý největší ostrov v Itálii a největší ostrov v Neapolském zálivu a je vulkanického původu. Sopečný původ se na ostrově projevuje v mnoha různých formách. Jsou to především termální prameny, fumaroly - přírodní vývěry horké páry, přírodní sauny a horké písky. Na ostrově vyvěrá více než 100 pramenů o různé teplotě, je zde nespočetné množství míst (vany a bazény), které umožňují koupání v minerální a termální vodě o různé teplotě od 37 až do 39 °C.

Pro ostrov jsou charakteristické termální lázně, obvykle se jedná o kombinaci tzv. římské sauny, různých bazénů s termální vodou a bazénů s mořskou vodou nebo písečných pláží, bohaté subtropické zeleně a zajímavé architektury.

Zvu Vás do termálních parků, protože těch jsme si skutečně užili a bylo to velice luxusní hýčkání...