středa 30. března 2016

Když temperament zabíjí...

...peru se s ním už od malička, paní učitelka v první třídě navrhla zvláštní školu, prášky na nervy jedla díky mě na hrstě ...chudák...celý druhý stupeň mě krotil třídní učitel, když byl totálně na šrot, chodili jsme spolu kouřit.. na zdravotní škole jsem měla třídní profesorku , která by tenkrát měla dostat Řád svatého orla, vysekala mě z neuvěřitelných průšvihů...a tak to je celý můj život, jsem šíleně temperamentní, živelná, živočišná...ubíjím tím své partnery, nenávidí mě moji milenci a když všichni na oslavě odpadají, já chytám druhý dech a toužím vyrazit za dobrodružstvím, můj poslední partner mě výstižně označil uragánem.
A může si člověk s takovou pověstí vybrat za idol leklou rybu ? No rozhodně nikoliv....Jasně že jsme každá jiná, ale u ní to platí dvojnásob..NENÍ SIMONA JAKO SIMONA...
Před měsícem jsme navštívili divadlo ABC v Praze, kde exceluje hvězda Městských divadel pražských paní Simona Stašová v one women show SHIRLEY VALENTINE.
Tato komedie je o hledání vlastní identity, je to o životě ženy, která počestně žije život vzorné manželky a matky, vevnitř má ale stále ty dívčí sny a ideály. Navzdory všem odjíždí na dovolenou,kde nachází dobrodružství a začíná nový život...nachazí vše, co považovala za ztracené.
Tři hodiny...tři neuvěřitelné hodiny narvané až k praknutí temperamentem, který zabíjí...to je skvělá, vynikající, úžasná Simona Stašová. Tři hodiny sama na podiu, které znamená svět, tři hodiny plné postav, které hraje jediná žena.
Z polohy, kdy vás břišní svaly prosí o pomoc, kdy vám stříkají slzy od smíchu...do polohy, kdy vám zatrne, kdy si uvědomíte, kolikrát jste to zažili, kolikrát vás to taky bolelo, z momentu takové blízkosti se vám zatočí svět a nedokážete chytit dech. Ještě teď slyším ten smích, ještě teď se snažím zachytit každé slůvko pronesené v šepotu, to střídání, ta barevnost projevu, ta živelnost...bože a hlavně je to nádherný kus ženské, její šťavnatá sexy postava s rudým vodopádem vlasů, je jedno jestli v zástěře, v plavkách nebo kostýmu, všude je sexy, všude je ženská s velikým Ž.
Toto nebylo moje první a ani poslední divadelní představení s paní Simonou Stašovou... no a ta vaše blogová Simona vás přesně slyší...Bože, jak já dlouho nebyla v divadle ???....zahoďte zástěry a hybaj do divadla, hybaj do světa..jsme tu jen jednou a na chviličku....

neděle 27. března 2016

Blondýna hlásí návrat....

...uteklo dlouhých šest měsíců ztrát a nálezů, radosti i bolesti...jsem tu zpátky a hlavně bych Vám všem chtěla moc a moc poděkovat za slova podpory, naděje a Vaše emaily mě hodně podržely a potěšily...velké díky !!!!

Stav těla po půl roce ...plus minus 2kg / zásadně se nevážím, prospívá to psychice, podle oblečení vím, kdy zabrzdit /
Stav duše....totální fraktura srdečního svalu / v 50letech ještě horší jak v pubertě /
Cvičení...totálně jsem zvlčela, chodila jsem pouze na jogu, po večerech dělám alespoň 100dřepů
Stravování...tří měsíce jsem jedla pouze mixované, dělali mi celé patro nového chrupu, když jsem si poprvé kousla do jablka, měla jsem slzy v očích
Zahrada....přežili jsme první zimu, nejdříve zazimovali, nyní odzimovali, žádné ztráty se neprojevily, všech devět rybiček plave a má se čile k světu, všechny zasazené stromky, traviny, keře...vše je v kondici, nikdo nic neukradl...hurá
Orchideje...zde je stav na pár facek, chytila jsem do sbírky virozu, na rostlinách se začaly dělat nepříjemné kroužky a postupně jsem polovinu rostlin musela zlikvidovat, co zůstalo, kvete a dělá radost
Láska...potkali jsme se spolu před pěti lety...zamilovali...potkali jsme se v životě znova..zamilovali...celý podzim a zimu jsme spolu trávili v roubence ve Šluknově , uživali se a usínali u krbu. Přišel o práci, přišel o naději a ztratil víru, ztratil mě a rozhodl se bojovat sám, beze mě...šíleně to bolí, šíleně mi chybí....


....Já... jak se mnou šlo šest měsíců...
....Stav největší radosti....no samozřejmě naše Sofinka....má už půl roku, je zdravá, začíná mít svojí malou hlavičku, kterou si dokáže pěkně prosadit. Její apetit se rozšířil na různé kašičky, ale ráda si ještě cucne od maminky.
Musím se přiznat, že miluju chvíle, když jsme ve třech na procházce, jen tak bez chlapů, povídáme si, očumujeme, smějeme se, jen kdyby nás nedělilo těch sto kilometrů...



...Stav koček...stále jsou to tři záškodníci, stále na ně nadávám, stále mě vadí metráky chlupů, stelivo po celém bytě, ale když mě všichni tři vítají mezi dveřmi, když jsou zdraví....no prostě patří k nám...


....Přeji Vám, moji blogoví přátelé, hodně jarního sluníčka, krásné a pohodové velikonoce...jsem tu zase s Vámi a připravená na pořádnou porci blonďaté životní nadílky...