Úchylákem na dětském hřišti ...

MÍSTO KONÁNÍ : vesnice Praha - východ

AKTÉŘI : blondýna , Soptíček, všechny ženy pražského satelitu / přes den muže nepotkáte, pokud není kojenec nebo penzista / včetně členek klubu " Zdatná švadlena " , hnutí " Liga za zdravé zažívání ", svazácký klub " Jsem svazačka, nestydím se " a v neposlední řadě aktivistky " Peru se za kontaktní mateřství ".

ÚKOL : vypařit se, splynout s krajinou, nebýt vidět, zabavit se a opylovat všechny květy ve vsi a přijít domů, co možná nejpozději.

.... a tak jsme se spolu vydaly, my dvě holky na místní hřiště. Slunce nám pralo do zad, ptáci řvali jako na jaře a já se radovala, že mám Soptíčka jen a jen pro sebe.

Matka mé vnučky, velice šikovná, zdatná žena se dvěma červenými diplomy obula Soptíčka do prodyšné outdoorové obuvi, pochvala...ovšem to by nesmělo být dětské sportoviště vysypané nejjemnějším kačírkem.

Zhruba stokrát jsem z dětské boty sypala kameny, ze mne se vevnitř sypaly velice hrubé a urážlivé invektivy. / tuším se to týkalo státních statků, to by soudružka inžinýrka - dcera čubrněla /.

Při jedno ze stovky sypání se ke mně po větru dostalo nelibé vůně z oblasti kolem zadečku. Soptíček bohužel v zápalu hry neudržel šperkovnici a obsah vysázel do spodního prádla.

Při představě, že se táhneme přes celou obec se smradlavým nákladem, rozhodla se blondýna situaci vyřešit na místě.

Pro vykonání očisty jsem strategicky vybrala poslední volnou lavičku těsně v křoví.

Jenže posrané dítě odmítalo spolupráci a začala honitba.

Volám : " Sofinko, kočičko, pojď ke mně "

Vnučka odpovídá : " Já nejsem Fofinka, já jsem Emily "

Žebrám, ruce svírám, že bych si klekla ?

Rudnu : " Sofinečko, prosím "

Odpověď se nese hřištěm a při letu smrdí : " Já jsem Emily a řeknu to Donaldovi ". / rozuměj, nikoliv Donald Trump, ale kačer Donald, moje vnučka je do něj a do studia Walta Disney zamilovaná /

Modlím se k bohu, všechny ženy na hřišti se divně dívají na mne a naší Emily.

Chci se propadnout do Západního Německa a být kamarádka s Angelou Merklovou, ale asi jsem na to moc světlá ?

Za co ? Za co ? Honím posraného Soptíčka, liga vesnických matron na mne zírá. Ráno jsem vstávala ve 4 hodiny, odpracovala si své, v poledne už jsem odjela 100 km, dělám právě babičku a to uřvané dítě je Emily ? Za co ?

Mám rudý obličej, krůpěje potu mi lepí ofinu a mám perverzní pohled typického úchyláka.

Konečně jsem jí drapla a odtáhla do křoví.

Na lavičce u křoví jsem svlékla Soptíčkovi plné kalhotky a co s tím hnědým semišem kolem konečníku, který děsně páchne a táhne se až do pasu ?

Flaškou s pitnou vodou jsem se ho jala omývat, co šlo.

Soptíček začal strašlivě řvát, šíleně, celým hřištěm se neslo : " Pomoc, Pomoc , Pomoóóóoc "

Ano, uznávám, bylo to přes čáru, uznávám bylo to na gilotinu, alespoň výrazy přítomných dam si nezadaly se skutečným zločinem. Vono, když kouká z křoví blonďatá makovice s rudým ksichtem a pozornosti se dožaduje s prosbou pomoci malé dítě, kdo by odolal ?

A pozor, přichází velvyslankyně satelitu / nikoliv Vatikánu /, po čichu už chápe, lehce zhodnotí situaci a ostatním hlásí : " Dobrý, ta malá se posrala ".

Blondýna se stává okamžitě hrdinkou, je vybízena ke kontaktu, k rozhovoru, možná i nějaké dopolední rande než manžel přijede z práce, by se dalo domluvit.

Vysypala jsem metrák malých kamenů, opláchla malé Emily půlky a domů jsem, já blondýna, odcházela za hrdinku. / pouze místní, Blesk o tom druhý den neinformoval /.

Krásný, jarní víkend přeje blondýna, která honí po dětských hřištích cizí dítě a pak mu rve dolů spodní prádlo a to celé za účelem být jednoznačně nejlepší středočeskou babičkou.