V baru jménem Kroky do neznáma ...

Usedá k barovému pultu a přeje si natočit jednu Plzeň, můj první společník ... Saša.

Jeho veliké, mohutné tělo signalizuje, že v mladých letech to byla určitě hora svalů.

Lehce si upravuje šedivé skráně, přejíždí přes hustý porost vlasů.

Na svůj věk je to fešák. Kolikrát tahle hlava ulehala pod širákem, opírala se o pařezy stromů.

Smočí svá klenutá ústa do lahodného moku a přivře labužnicky víčka.

Za vějířkem řas je modrá tůňka, dívám se na ní a tuším, kolik žen a dívek se v ní utopilo.

Miloval ženy, jejich blízkost, jejich jemnou kůži, jejich dotyky.

Laskal hroty bradavek a ženy si bral, jako si mazal chléb máslem.

Jako dobyvatel plenil hrad a putoval životem dál. Žádné závazky, žádné starosti.

Jedinou jeho láskou byla příroda. Volnost lesů a polí, teplo táboráku, smích přátel a hvězdná obloha.

Občas se našla žena, která ho svázala slibem manželství, utáhla smyčku dětmi.

Vždy se vymanil z područí, vždy s lehkostí odhodil snubní prsten a svatební lože nahradil celtou.

Volně dýchal, volně žil, volně plenil.

Dopíjí sklenici piva. Cítí prázdnotu, cítí bolest.

Je stár, aby ulehal na mechovém podrostu lesa, je bolavý, aby krajinou pochoval se svými souputníky.

Drží v ruce svůj zálesácký nůž, bože, jak jsou ty ruce prázdné, jak moc bych chtěly a nemohou.

Stáří svázalo celé tělo do kozelce, srdce pumpuje o překot při vzpomínkách.

Kde jsou všechny ty ženy ? Kde jsou mé milenky, kterým jsem laskal tělo ? Kde jsou mé děti ?

Loučíme se a Saša sní o své poslední cestě. Jak rád by své tělo nechal spočinout ve volném prostoru, jak rád by

z vlasů odstraňoval jehličí, otíral rosu ze svých plosek.

Leží v posteli obklopen betonovou zdí, místo ptáčků řve sousedovic televize a je sám.

Přichází k baru, sedne si na židli a několikrát se na ní zatočí. Přeje si silného turka se třemi kostkami cukru.

Můj druhý společník se jmenuje Petr. Nebo spíše Rumcajs ?

Černé, kudrnaté vlasy jako profoukané silným větrem, černý plnovous a uhrančivé tmavé oči.

Pravý moravský " ogar ", temperamentní, živelný, stále veselý a rozesmátý.

Jeho menší, zavalité tělo je věčně napumpované energií, dobíjí kamarády a přátele na počkání.

Dlouhé večery sedáme s cigaretkou u úst a pouštíme si Stinga, Englisman New York stále dokola.

Potkává neuvěřitelnou záplavu krásných vlasů do pasu. Touží je hladit, touží se do nich potápět.

Malá, krásná blondýnečka chce silného, bujarého chlapa a nevadí, že je dělí propast dvaceti let.

Láska, milování, dráždivá touha po mladém těle. Svatba, zařizování, syn.

Z velkého okouzlení se stává obrovské vystřízlivění. Hádky, rozčarování, slzy, nevěra a rozvod.

A přesto nebo právě proto, když přichází žena odstěhovaná od lože i stolu, s diagnózou rakovina, bojují spolu.

Petr dopíjí poslední lok a na zuby se mu lepí lógr.

Jdou spolu dlouhou alejí a za zády jim zní pohřební pochod. Zůstal sám, zůstal se synem.

Stal se mámou a tátou na plný úvazek.

Zhoršený prospěch, záškoláctví, krádeže, zpronevěra, agrese, to vše synek zvládl nadělit a nečervenat se.

Titulky v novinách mluví jasně " Ohrozili Pendolino, mají platit skoro pět milionů ".

Dva kluci položili na koleje kuličky, které poškodily kola celé vlakové soupravy. Petrův syn byl jedním z nich.

Bolest a šílený pocit marnosti, přesně tak se cítil.

Prošedivělý, strhaný ogar si jednoho večera zajel do polí a už se nikdy nevrátil ...

Můj třetí, nejmladší společník, Leoš. Vchází houpavým krokem a sklenka chlazeného Prosecca ho potěší nejvíc.

Hladce vyholená tvář se usmívá, krásné bílé zuby září a osvětlují bar, každý hollywoodský bard by záviděl.

Jeden žvýká Orbit celý den, jiný má shůry naděleno.

Vlasy upravené, nagelované a přistřižené podle posledního módního diktátu.

Módní policie by na jeho oblečení nenašla žádnou závadu, žádnou nesouměrnost. Vše sladěno do posledního detailu,

do poslední bodky. Ta vůně, přitažlivá, mužská, táhne ženu do předklonu.

Nikoliv můj předklon je očekáván, to vše už skoro třicet let hýčká manželka.

Láska veliká jako matička Praha, žhavá jako rozpálená Sahara a stabilní jako automobilka Renault.

Žili, byli a málem spolu zemřeli, kdyby jednoho dne nezazvonila návštěva.

Oblepila celý dům žlutými nálepkami, i lednici, i postel, i rádio, i auto bylo poznačeno, že není jejich.

Patří drsnému muži, který tyto nálepky bravurně lepí a že to umí.

Prosím, ještě sklenku. Žádá mne Leoš a úsměv se vytratil.

Obličej plný vrásek, obličej plný pochyb, proč po jejich domě chodí to lepící monstrum ?

Nikdy se nezajímal, nikdy se nepídil, udělal o výplatě stojku a neřešil.

Řešila jeho žena. Vytloukání klínu klínem, půjčky, nesmyslné úvěry a smyčka se utahovala.

Víc, víc a víc.

Bože, jak já byl hloupý ? Jak já byl důvěřivý ? Proč mne nezajímalo, odkud jsou ty krásné hodinky ?

Odkud je to auto ? Proč já vůl se neptal ?

V mém baru se pomalu a jistě umývají skleničky, zhasíná světlo a já se o Leoše vůbec nebojím. Vzal poprvé v životě

otěže své domácnosti pevně do svých chlapských rukou a časem se ze všech těch nálepek stal zase rodinný majetek.

Loučíme se, líbneme se přátelsky na tvář a na rozloučenou tiše pronese.

Věř mi nebo né, já ji stále miluji. A já mu to věřím.

Krásný víkend přeje žena, která dnes psala o mužích. O věčné inspiraci, o toužení a o krocích, které bývají do neznáma.

Vaše blondýna.