pátek 6. dubna 2018

V baru jménem Kroky do neznáma ...

Usedá k barovému pultu a přeje si natočit jednu Plzeň, můj první společník ... Saša.
Jeho veliké, mohutné tělo signalizuje, že v mladých letech to byla určitě hora svalů.
Lehce si upravuje šedivé skráně, přejíždí přes hustý porost vlasů.
Na svůj věk je to fešák. Kolikrát tahle hlava ulehala pod širákem, opírala se o pařezy stromů.
Smočí svá klenutá ústa do lahodného moku a přivře labužnicky víčka.
Za vějířkem řas je modrá tůňka, dívám se na ní a tuším, kolik žen a dívek se v ní utopilo.
Miloval ženy, jejich blízkost, jejich jemnou kůži, jejich dotyky.
Laskal hroty bradavek a ženy si bral, jako si mazal chléb máslem.
Jako dobyvatel plenil hrad a putoval životem dál. Žádné závazky, žádné starosti.
Jedinou jeho láskou byla příroda. Volnost lesů a polí, teplo táboráku, smích přátel a hvězdná obloha.
Občas se našla žena, která ho svázala slibem manželství, utáhla smyčku dětmi.
Vždy se vymanil z područí, vždy s lehkostí odhodil snubní prsten a svatební lože nahradil celtou.
Volně dýchal, volně žil, volně plenil.
Dopíjí sklenici piva. Cítí prázdnotu, cítí bolest.
Je stár, aby ulehal na mechovém podrostu lesa, je bolavý, aby krajinou pochoval se svými souputníky.
Drží v ruce svůj zálesácký nůž, bože, jak jsou ty ruce prázdné, jak moc bych chtěly a nemohou.
Stáří svázalo celé tělo do kozelce, srdce pumpuje o překot při vzpomínkách.
Kde jsou všechny ty ženy ? Kde jsou mé milenky, kterým jsem laskal tělo ? Kde jsou mé děti ?
Loučíme se a Saša sní o své poslední cestě. Jak rád by své tělo nechal spočinout ve volném prostoru, jak rád by
z vlasů odstraňoval jehličí, otíral rosu ze svých plosek.
Leží v posteli obklopen betonovou zdí, místo ptáčků řve sousedovic televize a je sám.

Přichází k baru, sedne si na židli a několikrát se na ní zatočí. Přeje si silného turka se třemi kostkami cukru.
Můj druhý společník se jmenuje Petr. Nebo spíše Rumcajs ?
Černé, kudrnaté vlasy jako profoukané silným větrem, černý plnovous a uhrančivé tmavé oči.
Pravý moravský " ogar ", temperamentní, živelný, stále veselý a rozesmátý.
Jeho menší, zavalité tělo je věčně napumpované energií, dobíjí kamarády a přátele na počkání.
Dlouhé večery sedáme s cigaretkou u úst a pouštíme si Stinga, Englisman New York stále dokola.
Potkává neuvěřitelnou záplavu krásných vlasů do pasu. Touží je hladit, touží se do nich potápět.
Malá, krásná blondýnečka chce silného, bujarého chlapa a nevadí, že je dělí propast dvaceti let.
Láska, milování, dráždivá touha po mladém těle. Svatba, zařizování, syn.
Z velkého okouzlení se stává obrovské vystřízlivění. Hádky, rozčarování, slzy, nevěra a rozvod.
A přesto nebo právě proto, když přichází žena odstěhovaná od lože i stolu, s diagnózou rakovina, bojují spolu.
Petr dopíjí poslední lok a na zuby se mu lepí lógr.
Jdou spolu dlouhou alejí a za zády jim zní pohřební pochod. Zůstal sám, zůstal se synem.
Stal se mámou a tátou na plný úvazek.
Zhoršený prospěch, záškoláctví, krádeže, zpronevěra, agrese, to vše synek zvládl nadělit a nečervenat se.
Titulky v novinách mluví jasně " Ohrozili Pendolino, mají platit skoro pět milionů ".
Dva kluci položili na koleje kuličky, které poškodily kola celé vlakové soupravy. Petrův syn byl jedním z nich.
Bolest a šílený pocit marnosti, přesně tak se cítil.
Prošedivělý, strhaný ogar si jednoho večera zajel do polí a už se nikdy nevrátil ...

Můj třetí, nejmladší společník, Leoš. Vchází houpavým krokem a sklenka chlazeného Prosecca ho potěší nejvíc.
Hladce vyholená tvář se usmívá, krásné bílé zuby září a osvětlují bar, každý hollywoodský bard by záviděl.
Jeden žvýká Orbit celý den, jiný má shůry naděleno.
Vlasy upravené, nagelované a přistřižené podle posledního módního diktátu.
Módní policie by na jeho oblečení nenašla žádnou závadu, žádnou nesouměrnost. Vše sladěno do posledního detailu,
do poslední bodky. Ta vůně, přitažlivá, mužská, táhne ženu do předklonu.
Nikoliv můj předklon je očekáván, to vše už skoro třicet let hýčká manželka.
Láska veliká jako matička Praha, žhavá jako rozpálená Sahara a stabilní jako automobilka Renault.
Žili, byli a málem spolu zemřeli, kdyby jednoho dne nezazvonila návštěva.
Oblepila celý dům žlutými nálepkami, i lednici, i postel, i rádio, i auto bylo poznačeno, že není jejich.
Patří drsnému muži, který tyto nálepky bravurně lepí a že to umí.
Prosím, ještě sklenku. Žádá mne Leoš a úsměv se vytratil.
Obličej plný vrásek, obličej plný pochyb, proč po jejich domě chodí to lepící monstrum ?
Nikdy se nezajímal, nikdy se nepídil, udělal o výplatě stojku a neřešil.
Řešila jeho žena. Vytloukání klínu klínem, půjčky, nesmyslné úvěry a smyčka se utahovala.
Víc, víc a víc.
Bože, jak já byl hloupý ? Jak já byl důvěřivý ? Proč mne nezajímalo, odkud jsou ty krásné hodinky ?
Odkud je to auto ? Proč já vůl se neptal ?
V mém baru se pomalu a jistě umývají skleničky, zhasíná světlo a já se o Leoše vůbec nebojím. Vzal poprvé v životě
otěže své domácnosti pevně do svých chlapských rukou a časem se ze všech těch nálepek stal zase rodinný majetek.
Loučíme se, líbneme se přátelsky na tvář a na rozloučenou tiše pronese.
Věř mi nebo né, já ji stále miluji. A já mu to věřím.

Krásný víkend přeje žena, která dnes psala o mužích. O věčné inspiraci, o toužení a o krocích, které bývají do neznáma.
Vaše blondýna.


29 komentářů:

  1. Krásně napsané příběhy, měla jsem pocit jako kdybych u toho baru seděla také. Krásný víkend. Růža

    OdpovědětVymazat
  2. Lehce se usmívám a jsem spokojená, dobře jsi to napsala, dobře. Skoro ty chlápky vidím krásný víkend a smích do života!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, Simi, uvědomila jsem si, že sluníčko nesvítí pro každého stejně...

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsané lidské osudy...při čtení článku si určitě nejeden z nás řekl "podobného znám i já!"

    OdpovědětVymazat
  5. Článek o přátelství, poznání, o zajímání se o druhého. Takoví jsme - každý jinak. Jen bychom neměli končit v polích, nemít nikoho, kdo by ohlídal, když jsme zoufalí a nevidíme východisko. Když zrovna nevidíme východisko. A v tom je blog vítaným přítelem, podporou i učitelem. Díky za článek, ode mne máš palec nahoru a všechny hvězdičky

    OdpovědětVymazat
  6. Proč bych já v pátek večer brala do ruky knížku, když mám Tebe a Tvůj blog. Skvělé čtení! Možná neveselé, ale o životě.

    OdpovědětVymazat
  7. Štěstí v mém životě6. dubna 2018 23:38

    Ano i takový je život, co dokáže vznášet do nebes, ale také srazit do bláta. Svoboda po celý život a na sklonku být sám, věřit a být oklamán, láska a smrt, radost a bolest, to vše může být namícháno v pozemském baru do jednoho koktejlu...

    OdpovědětVymazat
  8. Tři velmi dobře vystižené mužské příběhy. Máš výbornou schopnost pozorovat, vcítit se a sdělit.

    OdpovědětVymazat
  9. Dumám co napsat. Ten článek si zaslouží pár vět, ale všechno už bylo v komentářích řečeno (Růžena, Čerf). Tak snad, moc se mi to líbilo.

    OdpovědětVymazat
  10. Pokud jsou to příběhy pravdivé,je to hodně smutné, ale život takový je. Pokud jsou tvojí tvorbou, máš výbornou představivost a dokážeš skvěle čtenáře do těch příběhů vtáhnout.

    OdpovědětVymazat
  11. [1]: Jsem ráda, když nás sedí na baru víc

    OdpovědětVymazat
  12. [7]: Obávám se, že druhý představitel byl psychicky tak vyčerpán, že od života už nic nechtěl, nic nečekal. Ani přátelství by ho neodradilo, on skutečně chtěl skončit. Tvrdé, ale tak to skutečně cítil, nemohl dál a zvolit méně bolestivou cestu, bohužel

    OdpovědětVymazat
  13. [10]: Pozemský bar, krásný obrat.

    OdpovědětVymazat
  14. Ano, každému život píše jeho příběh. Unést jej je na každém z nás. Každý má svoji volbu. Tak a nebo tak.

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně napsané.Ve dvou z nich jsem poznala případy z rodiny.

    OdpovědětVymazat
  16. Blondýnko, četla jsem se zaujetím. Je cítit, že to napsal sám život a tys tomu dala krásnou formu. Měj se.

    OdpovědětVymazat
  17. Jako vždy jsem si početla, vcítila se do těch osudů, píšeš poutavě. Znám podobné příběhy, ale neuměla bych to "dát takhle na papír."

    OdpovědětVymazat
  18. Krásné i když né zrovna veselé čtení, ale o tom ten život jee....já právě čerstvě zamilovaná, přemýšlím, proč jsem ho nepotkala dřív.....ale to by asi nevyšlo....nejspíše je vše, tak jak má být   

    OdpovědětVymazat
  19. Pracovat s lidmi (ať už jako prodavačka, servírka, hospodská...) s sebou nese právě tuto výhodu a nevýhodu v jednom - neustálé naslýchání lidských příběhů. Je úžasné, jak jsi to hodila do článku, píšeš velmi čtivě

    OdpovědětVymazat
  20. Simčo, zajímavé příběhy, které píše sám život. Hezky jsi nám je zprostředkovala, ne vždy je to v životě jednoduché. Mohla by jsi psát knihy, tvé příběhy jsou opravdu čtivé.

    OdpovědětVymazat
  21. Tyhle příběhy opravdu psal sám život.

    OdpovědětVymazat
  22. Nikdo nevymyslí, co dokáže přinést život. Tři různé osudy mužů. kteří to také mnohdy nemají jednoduché Hezké čtení

    OdpovědětVymazat
  23. Krásně napsáno, máš bystré oči.

    OdpovědětVymazat
  24. Milé děvče. jistě sis už ověřila na svém blogu, že čtenáři by ti nechyběli. Docela si troufám říci, že o tvé knihy by byl opravdu zájem. Já věřím, že jednou budu v rukách držet tvoji knížečku, neboť netuším, jak dlouho mohou blogy existovat v této podobě a jak dlouho se příběhy udrží na internetu. Píšeš srdcem, sdílíš prožitky.....

    OdpovědětVymazat
  25. Velmi hezky a citlivě napsáno, člověka to úplně vtáhne - a přitom je to jen pár vět. Krásná práce

    OdpovědětVymazat
  26. Špatně je muži samotnému, když mu nikdo neuvaří, nevypere, ... :).

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.