neděle 22. dubna 2018

Stopy v srdci ...

Jako každé správné dítě jsem viděla na výchově svých rodičů tisíce chyb.
Mnohokrát jsem opakovala tu jedinou a zásadní větu.
Já bych to svému dítěti neudělala. Já své dítě budu vychovávat naprosto odlišně.
Za jedno / nejen / jim budu vděčná po zbytek svého žití ...naučili mne milovat zvířata.
Vštěpovali mi svým přístupem, svým chováním, že zvíře v mém žití je plnohodnotným členem rodiny.
Mám za něj zodpovědnost a můj přístup vůči němu je prvořadý.
Hlavně můj otec byl velice renesanční muž s prvky velkého nadšení.
Kromě psa a kočky, na zahradě stály obrovské voliéry s cizokrajným ptactvem, s papoušky, bažanty, holuby.
Želvy, vodní želvy, obrovská akvária s mořskými rybami, farma s norky.
Přirozeně, skoro automaticky jsme vnímali, že první u nás jí zvířata a pak my ostatní.
Ke štědrovečerní tabuli se usedalo až v momentu, kdy poslední zvíře dostalo do misky.
Když některé z osazenstva našeho dvora bylo nemocné, bolavé či zraněné, bolest jsme prožívali společně, byli jsme nápomocni při uzdravení. Vztah k zvířatům měl u nás doma rovnítko velice podobné tomu lidskému.
Jakákoliv hrubá síla, agrese vůči němé tváři, to byly činy zapovězené, nepřípustné.
Žili jsme s bratrem život vedle zvířat, se zvířaty, mezi zvířaty a ta přirozenost se promítla do našich životů.
Do vnímání, do hodnot i do toho, co jsme od života očekávali.
Navíc jako naprosto nedoceněnou devizu dnes vnímám osobní příklad mých rodičů.
Mami, tati, mnohokrát díky, je to tam.
Minulý rok celý leden mrzlo ukrutně. Přes den na teploměru hluboko pod nulou.
V noci ještě hůř.
To k zimě patří, jen já se každé ráno modlila a posouvala rtuťovou stupnici. Marně.
Zamrzlé jezírko a v něm moji kapříci bez kyslíku.
Každý den jsem jezdila a přívodní vzduchovou hadici rozmrazovala, abych dostala pod ledovou krustu kyslík.
Led bojoval se mnou, já bojovala s ledem.
Pět týdnů, dnes a denně si vybralo daň na mém zdraví, lehla jsem sice s teplotami, ale také s pocitem, že jsem udělala maximum.
Když z jara všichni vyplavali radostně na hladinu, všichni zdraví, spokojení, ukápla mi slza.
Ve svém okolí jsem se setkala s názorem, že jen hazardér a blázen může provádět takové nesmysly.
Vždyť jsou to jen blbé ryby.
A já si vzpomněla, jak jsme v pyžamech, v čepicích a rukavicích pochodovali v podzimních nocích, s baterkou v ruce celá rodina, máma, táta, já a brácha a krmili jsme maličkatá norčí miminka, kterým umřela máma.
Lahvičkami od panenek jsme každé tři hodiny dokrmovali.
Zívali, přešlapovali, ale beze slova vstávali. Pod peřinu jsme se zavrtávali s pocitem, že dokážeme pomoci, že nejsme lhostejní.
Že by se někde tam zrodil hazardér a blázen ? Snad.

Co vložíme do svých dětí, to tam najdeme. Když jim ukážeme lásku vůči světu, vůči lidem, vůči zvířatům, zanecháme tam stopu, za kterou se další generace nebudou stydět. Máme pak daleko větší šanci se postavit agresi, týrání, proti všemu, co tak bolestně zasahuje do našich životů a my si s tím nevíme rady.
Buďme příkladem našim dětem, našim vnoučatům a oni pak s těmito stopami čestně naloží ve svých životech.
Chtěla bych vám mnohokrát poděkovat za vaše příspěvky, které už se začaly objevovat během týdne.
Příští týden v neděli zveřejním všechny spisovatele, fotografy, malíře, kteří se výzvy zúčastnili.
Za všechny STOPY ZVÍŘAT ... vaše blondýna.






33 komentářů:

  1. Překrásné. Víc takových lidí.

    OdpovědětVymazat
  2. Víš co je zvláštní? Že u nás doma nikdy žádné zvíře nebylo, jen mamina vyprávěla jak měli když byla menší anglickýho buldoka a jednoho kocourka, kterýho sežrali Rusáci. Ale pak už nic. Já žádný mít nesměla a přitom jsem od doby kdy jsem rozum začala brát zvířátka milovala. Psy, kočky a hlavně koně. Nesnášela jsme když jim někdo ubližoval a nesnášela jsem přístup venkovanů k jejich kočkám a psům. Pes v boudě celý život buď na krátkém nebo dlouhém řetězu, to podle velikosti dvorku, topení koťat (kočka se mohla nechat vykastrovat) nezájem o nemocná zvířata které nechávali umírat v bolestech ... Můj první pes (ve 25 letech!) byl nádherný exemplář dlouhosrstého jezevčíka, který ze mne udělal člověka toto plemeno neskutečně milujícího. Někdo ho vyhodil na sídlišti  a ujel. Nebo možná sám utekl, to nevím, ale vzhledem k tomu, že se nikde neobjevily žádné inzeráty varanta A byla zřejmě správná. Druhý, už tady na vsi mělo být štěně německého černého ovčáka. Samozřejmě jsme tak s ním zacházeli ale nakonec se ukázalo že to je kříženec ovčáka a německého ohaře a vypadal jak labrador, ale černý! Když to chovatelka zjistila chtěla vrátit peníze a že se štěňata utratí. V sedmi měsících! Poslala jsem jí do háje. Ale setkala se od místních s názorem, no jo, vy ho tu vykrmujete a on je to bastard! To jako kříženec nemá nárok na krásný a láskyplný život? Asi ne, podle toho jak se chovali ke psům ti píčusové odnaproti. Jsem prostě zvířecí aktivista a neodpouštím nikomu, i kamarádovi, že ubližuje zvířeti. U nás jsou to právoplatní členové rodiny, je tak s nimi zacházeno a když si vezmu že za léčbu Bobešových problémů se daly peníze za dvě velmi slušné dovolené, stejně mi to nevadí. Je to sice určité omezení mít doma zvěřinec, třeba zrovna v případě když potřebujeme oba jet pryč, ale většinou se najde řešení jak to udělat...

    OdpovědětVymazat
  3. My měli psa, vlčáka Ritu. Měla jsrm z něj respekt...

    OdpovědětVymazat
  4. to je krásný příběh:) mí rodiče v nás taky pěstovali lásku ke zvířátkům, měli jsme jich hodně a já teď akorát nechci doma ani pejska protože vím jaký je to závazek, aby byl spokojený a prostě nechci no..tak nevím jestli chtěli tohle ve mě vypěstovat..

    OdpovědětVymazat
  5. pes a kočka potešia moje očka!

    OdpovědětVymazat
  6. Muselo to být krásné vyrůstat se zvířátky. Díky tomu k ním máš krásný vztah. Když jsem byla malá, tak jsme doma žádné zvířátko neměli. Od mala mám ráda pejsky a tak když byla možnost si nějaké pomuchlat, tak jsem toho hned využila. Až mi jedna mladá fenka vlčáka nechala stopy od drápů na břiše. Chtěla si hrát. Já se od té doby ale vlčáků bojím.

    OdpovědětVymazat
  7. Simčo, krásný příběh. Co by člověk pro ta svá zvířátka, i když jsou to rybičky v jezírku, neudělal. Oni Ti to pak zase vrátí, když Tě vyplavou pozdravit na hladinu. My jsme doma jako děti žádné mazlíčky neměly a prvního pejska jsme si pořídili, když naše děti byly už dospělé. O to víc si tu naši fenku užíváme a díky ní jsem pochopila, co znamená, že je pes (i jiní mazlíčci) členem rodiny. Svůj příběh už mám sepsaný, ale o Terri nebude. Zveřejním asi až v úterý.

    OdpovědětVymazat
  8. U rodičů zvířátka nebyla, ani nemohla, ale pak u příbuzných užitková: králíci, slepice, koza, předtím i vepřík, kusy. Kočka kvůli myším a později i pes, můj miláček. Měla jsem i morče jednu dobu, ale doma ne, jen v králíkárně. Měla jsem naučené slepice tak, že mi zobaly z ruky, králíkům jsem chodila na krmení od jara do podzimu.  Kočka za mnou chodila až k silnici, když jsem šla z domu, musela jsem ji zahánět. Já jsem jí totiž jitrocelovou šťávou vyléčila očička denním omýváním. No a nyní po letech, kdy jsme  mívali doma pro kluky morčata jsme si pořídili kočičku a kocourka- nalezence. Jsou u nás 10 a 9 let a mají se dobře. Jsou takoví vymazlení.

    OdpovědětVymazat
  9. Já ke zvířatům na rozdíl od sestry nebo manžela vztah nemám, dám jim potravu, vodu, to jo, ale nemazlím se s nimi ( pes, kočka, morče )ale když jsem v Černé Hoře viděla, jak se TAM chovají ke zvířatům, zasáhlo mě to. Hrozné!

    OdpovědětVymazat
  10. Doma jsme žádné zvíře neměl,rodiče tomu nakloněni nebyli Jenom jednou jsem si pořídila akvárko a pár rybiček, které při prvním čištění akvárka nějak unikly z cedníku. Moje mamka je čistotná ženská, ale tohle ji tenkrát nějak nevyšlo. Přesto máme s bráchou ke zvířatům vztah kladný a naše děti nejsou jiné. Někdy je podezírám, že mají zvířata raději než Homo sapiens   

    OdpovědětVymazat
  11. Včera jsem zažila krásný den se zvířaty, podělím se později. U tebe jsem samozřejmě nečekala nic jiného, než co jsi popsala. Lásku ke zvířatům jsem podědila po tátovi, který jí dával každému zvířátku, které během svého života potkal.

    OdpovědětVymazat
  12. Simi, tak tohle ja tak velká pravda. Já tu lásku ke zvířatům "zdědila" díky mému tatínkovi a jeho babičce. Tam se každé zvířátko mělo jako v bavlnce. Já měla tři kocourky, ale vždy se (když byla jejich doba) ztratili a nikdy už se nevrátili. Já vybrečela slz! Ve třinácti jsem od dědečka dostala prvního pejsana a už to zůstalo největší láskou na světě dodnes. Dodnes denně krmím pejsky a pok až všechny ostatní doma. Dělávali to takhle hospodáři a tak to má být.

    OdpovědětVymazat
  13. Japonci by ti určitě vystřihli poklonu. Pro ně jsou tihle barevní kapříci velmi významní a většinou vůbec nedokážou pochopit, že u nás se (byť trochu jiní) kapři na Vánoce jedí.

    OdpovědětVymazat
  14. Úžasné! Dokonalý příklad toho, jak výchova přispívá vztahu ke zvířatům. Znám několik pohledů. Od fanatických milovníků zvířat, kteří své miláčky až nezdravě hýčkají, přes zkušené a milující chovatele až po zapřísáhlé odpůrce, pro které je zvíře jen zdrojem potravy a jako domácí mazlíček je to něco nepředstavitelného. Já se s láskou ke zvířatům nejspíš už narodila.

    OdpovědětVymazat
  15. [1]: Já jsem něco podobného řešila u známé, měla kocoura, který na tom byl hodně špatně a ona nedokázala ze sobeckosti zvážit do jaké míry už je to nutné.

    OdpovědětVymazat
  16. [8]: Pro mne jsou důležití, pár jsem jich zdědila, pár koupila, pár se mi jich narodilo / asi 60kousků      /, učila jsem se za pochodu a jsem na sebe skutečně pyšná.

    OdpovědětVymazat
  17. [12]: Nějak se snažím být vůči sobě objektivní, dětství jsem měla za pěkné h***o, ale tohle jim ubrat nemohu, zvířata mne naučili vnímat, chápat a milovat

    OdpovědětVymazat
  18. To je moc krásné dědictví! Kéž by bylo na světě víc takových citlivých lidí. Myslím, že vztahy ke zvířatům a k lidem se v sobě zpravidla krásně zrcadlí - a kdo je krutý ke zvířatům, tak snad ani nemůže být laskavý k lidem. A obráceně.

    OdpovědětVymazat
  19. Napsala jsi to zase krásně    , já vím ty to ani jinak neumíš Já si v bytovce moc zvířat neužila, tak morčata , jiné zvíře nám naši nepovolili....Za to naše holky, ty mě vycvičily, zvířat jsme měly a máme moc a moc    No u mě taky vedou kočky   

    OdpovědětVymazat
  20. Krásně jsi to napsala!! Láska ke všemu živému se dá předávat hlavně dobrým příkladem. Měj krásné jarní dny. ZaZa

    OdpovědětVymazat
  21. Tvé stopy jsou zatím to nejdojemnější a nejkrásnější, co jsem v poslední době četla...

    OdpovědětVymazat
  22. Krásně napsané, dobré srdce se nezapře!

    OdpovědětVymazat
  23. Blondýnko, když jsem u sebe četla tvůj komentář, ještě neodpověděla, říkala jsem  si, čemu se tady u tebe asi budu smát. I když mám teď smutné dny, směju se. Podobnost je čistě jen náhodná Moc krásně jsi to napsala. Hezký den.

    OdpovědětVymazat
  24. Co dodat. Prostě to máš v srdci.......

    OdpovědětVymazat
  25. Krásné!! Moc krásné. Takový článek potěší srdce a dodá naději. Jsem tak ráda, když čtu, že nás milovníků zvířat je mnohem víc, než se někdy zdá. A třikrát sláva kapříkům, teď už je jim jistě fajn.

    OdpovědětVymazat
  26. Štěstí v mém životě24. dubna 2018 19:29

    S radostí v srdci jsem si početla o tvém soužití se zvířaty Blondýnko Simono. Ač nejsem příliš zastánce žití člověka se zvířetem třeba v panelákovém bytě, respektuji ale zase na druhou stranu tu lásku lidí, kterou psům či kočkám i v tak malém prostoru dají. Já se zvířaty ani jako dítě nevyrůstala, mám k nim veliký respekt a nesnesu jakékoliv jejich týrání.

    OdpovědětVymazat
  27. Pěkný příběh....Dobry vztah ke zvířatům je důležitý...jen mam pocit, že u některych lidi nahrazuje jejich nedobre vztshy k lidem....chce to mit péči a starost o zvirata ale pritom nezanedbvat řečeno zrochu starobyle "své bližní,"

    OdpovědětVymazat
  28. Simi, moc hezky jsi to napsala. A hlavně jsem ráda, že jsi za vztah ke zvířatům vděčná svým rodičům, že jsi se z toho vypsala, i když to už neuslyší.

    OdpovědětVymazat
  29. Stopy šťastného dětství vedou do budoucnosti, co jsme se naučili od moudrých rodičů předáváme dál a někdy i do široka daleka, prostřednictvím blogu. Dík. Příběh s norčími miminky mě úplně rozněžnil. Krásné fotky, jako vždy.

    OdpovědětVymazat
  30. Nádherné vyznání vztahu k živým tvorům, kteří nás po určitou dobu provází naší poutí životem.

    OdpovědětVymazat
  31. Nejsou to blbé ryby, je to součást rodiny .-) Je to až divné, že existují i lidé, kteří tohle nechápou. Že nám zvířata vrací lásku, kterou jim dáváme.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.