Stopy v srdci ...

Jako každé správné dítě jsem viděla na výchově svých rodičů tisíce chyb.

Mnohokrát jsem opakovala tu jedinou a zásadní větu.

Já bych to svému dítěti neudělala. Já své dítě budu vychovávat naprosto odlišně.

Za jedno / nejen / jim budu vděčná po zbytek svého žití ...naučili mne milovat zvířata.

Vštěpovali mi svým přístupem, svým chováním, že zvíře v mém žití je plnohodnotným členem rodiny.

Mám za něj zodpovědnost a můj přístup vůči němu je prvořadý.

Hlavně můj otec byl velice renesanční muž s prvky velkého nadšení.

Kromě psa a kočky, na zahradě stály obrovské voliéry s cizokrajným ptactvem, s papoušky, bažanty, holuby.

Želvy, vodní želvy, obrovská akvária s mořskými rybami, farma s norky.

Přirozeně, skoro automaticky jsme vnímali, že první u nás jí zvířata a pak my ostatní.

Ke štědrovečerní tabuli se usedalo až v momentu, kdy poslední zvíře dostalo do misky.

Když některé z osazenstva našeho dvora bylo nemocné, bolavé či zraněné, bolest jsme prožívali společně, byli jsme nápomocni při uzdravení. Vztah k zvířatům měl u nás doma rovnítko velice podobné tomu lidskému.

Jakákoliv hrubá síla, agrese vůči němé tváři, to byly činy zapovězené, nepřípustné.

Žili jsme s bratrem život vedle zvířat, se zvířaty, mezi zvířaty a ta přirozenost se promítla do našich životů.

Do vnímání, do hodnot i do toho, co jsme od života očekávali.

Navíc jako naprosto nedoceněnou devizu dnes vnímám osobní příklad mých rodičů.

Mami, tati, mnohokrát díky, je to tam.

Minulý rok celý leden mrzlo ukrutně. Přes den na teploměru hluboko pod nulou.

V noci ještě hůř.

To k zimě patří, jen já se každé ráno modlila a posouvala rtuťovou stupnici. Marně.

Zamrzlé jezírko a v něm moji kapříci bez kyslíku.

Každý den jsem jezdila a přívodní vzduchovou hadici rozmrazovala, abych dostala pod ledovou krustu kyslík.

Led bojoval se mnou, já bojovala s ledem.

Pět týdnů, dnes a denně si vybralo daň na mém zdraví, lehla jsem sice s teplotami, ale také s pocitem, že jsem udělala maximum.

Když z jara všichni vyplavali radostně na hladinu, všichni zdraví, spokojení, ukápla mi slza.

Ve svém okolí jsem se setkala s názorem, že jen hazardér a blázen může provádět takové nesmysly.

Vždyť jsou to jen blbé ryby.

A já si vzpomněla, jak jsme v pyžamech, v čepicích a rukavicích pochodovali v podzimních nocích, s baterkou v ruce celá rodina, máma, táta, já a brácha a krmili jsme maličkatá norčí miminka, kterým umřela máma.

Lahvičkami od panenek jsme každé tři hodiny dokrmovali.

Zívali, přešlapovali, ale beze slova vstávali. Pod peřinu jsme se zavrtávali s pocitem, že dokážeme pomoci, že nejsme lhostejní.

Že by se někde tam zrodil hazardér a blázen ? Snad.

Co vložíme do svých dětí, to tam najdeme. Když jim ukážeme lásku vůči světu, vůči lidem, vůči zvířatům, zanecháme tam stopu, za kterou se další generace nebudou stydět. Máme pak daleko větší šanci se postavit agresi, týrání, proti všemu, co tak bolestně zasahuje do našich životů a my si s tím nevíme rady.

Buďme příkladem našim dětem, našim vnoučatům a oni pak s těmito stopami čestně naloží ve svých životech.

Chtěla bych vám mnohokrát poděkovat za vaše příspěvky, které už se začaly objevovat během týdne.

Příští týden v neděli zveřejním všechny spisovatele, fotografy, malíře, kteří se výzvy zúčastnili.

Za všechny STOPY ZVÍŘAT ... vaše blondýna.