sobota 14. dubna 2018

Už tomu rozumím, už to chápu ?

Mám ráda ty naše kopce, dlouhé procházky po horách, po kůži se mi vsákly Krkonoše.
Uteklo spoustu dní a týdnů, přes horské potoky proteklo hodně průzračné vody, když jsme si tu udělaly dámskou jízdu.
Já, moje kamarádka a naše dvě dcery. Smích, typicky ženská užvaněnost, vtípky o mužích.
Hormonální výbuchy ředěné humorem, já vždy říkám, že největší problém je více děloh v místnosti.
Jeden večer se mi na zbytek života vryl hluboko a zanechal stopu.
Bavily jsme se o budoucnosti, o smělých plánech našich dcer. Co která má ve hvězdách, co která ovlivní.
Dcera mé kamarádky pronesla : " Já děti nechci a mít nebudu, já to necítím "
Nastalo ticho. Zvláštní ticho.
Trapnost okamžiku zředil smích, protože od žen se přeci mateřství očekává, je tak nějak povinné.
Přesto si dívka zanechala poker face a opět zopakovala předcházející větu, jen jí zdůraznila.
Přidala ostrý vykřičník.

Té noci jsem nemohla vůbec spát. Nechápala jsem tu větu, vůbec jsem jí nerozuměla.
Já sama jsem už od malička chtěla být mámou.
Nemusela jsem si péči o dítě suplovat panenkami, narodil se mi o osm let mladší brácha.
Starala jsem se o něj díky rodičovské vytíženosti a absenci peněz vlastně pořád.
Nebyl mi bráchou, byl mi dítětem.
S dospíváním, s hormonální bouří ve mně mateřské pudy gradovaly.
Mé ambice, mé sny byly nízké, já chtěla jezdit s kočárkem.
S těhotenskou knížkou dostal svět úplně jiný rozměr.
Chybějící střecha nad hlavou, málo peněz, dvě děti mého manžela, šílené celodenní nevolnosti.
Pronesu pro mnohé dámy nepatřičné, ale mé těhotenství bylo kouzelné, krásné a já dostala od života to,
po čem jsem tak toužila.
Role matky jsem se zhostila automaticky, přirozeně a hlavně jsem ten cit měla jasně daný.

Stejně tak to měla dané i dcera mé kamarádky.
Své rozhodnutí vzdát se dětí a žít dle svých rozumových pochodů naplnila do posledního písmene.
Studovala, procestovala celý svět křížem krážem, na žebříčku hodnot a kariéry postupovala mílovými kroky.
Vzala si stejně naladěného muže a budovali si rodinou pohodu dle svých snů.
Svatební cesta na Bora Bora, vánoce na Madagaskaru.
Já, která to měla předem dané, jsem při jejich svatbě poprvé připustila, že mohou být lidé šťastní bez dětí.
Připustila jsem fakt, že né každá žena musí být matkou. A když učiní takové rozhodnutí, není jí nutně potřeba zavrhnout.
Já slípka popelivá, já vymetačka rodinného krbu jsem neodsoudila, já to přijala.
Cenila jsem si hlavně otevřenosti, s jakou mladá žena hovořila. Nebála se společenského odsudku.

Roky plynou a vzpomínky na ženu, která učinila rozhodnutí už jako adolescent, zůstaly v oparu.
Minulý rok v prosinci mi v mobilu přistála fotografie malého miminka a k ní tyto řádky :
Narodila se nám Maruška, naše láska.
Musím se smát, když už konečně připustím fakt, že naše role v životním divadle potřebují občas mnoho nápovědy, opravu a výměnu kostýmů, renovaci rekvizit, vyluxovat sedadla a vyštepovat oponu, vycepovat herce a režiséra a prásk,
on si asi ten pan ROZUM potykal s panem CITEM .
Krásný víkend plný slunce vám přeje popelivá blondýna, co se pořád učí na pódiu života....


35 komentářů:

  1. Káťa taky naprosto odmítala děti. Bože, kolikrát já si na to vzpomenu...   

    OdpovědětSmazat
  2. samozrejme, že som najprv čítal "největší problém je velké dělo v místnosti"!

    OdpovědětSmazat
  3. Občas je těžké, nepochopitelné přijmout jiné názory. Protože tak jak já to cítím, tak to přece cítí všichni, ne? A ono ne...

    OdpovědětSmazat
  4. Taky neodsuzuju, každýho věc, mně to žíly netrhá. Ale neberu je vážně, dokud mi to neřeknou ještě v padesáti. Protože takových mamin, co nechtěly děti, už bylo... :)

    OdpovědětSmazat
  5. KRÁSNÉ. NEJÚRVE SI MANŽELÉ UŽILI A PAK UŽ MOHLI MYSLET I NA BUDOUCNOST.

    OdpovědětSmazat
  6. Každý to má nastavené jinak. Nikdy nevíš, čím vším prošli a proč k dané situaci takto dospěli. A vidíš, časy se mění, nic není neměnné. Taky už neodsuzuji, jen tiše pozoruji.

    OdpovědětSmazat
  7. [4]: Taky jsem tu s jednou mladou blogerkou dohadovala, že za deset patnáct let třeba změní názor. Úplně jsem ji vytočila, nechtěla pochopit, že člověk se lety mění...

    OdpovědětSmazat
  8. Taky jsem chtěla odjakživa děti i teď mě někdy (!) mrzí, že mám jen dvě...ta holčička mi furt chybí.

    OdpovědětSmazat
  9. V mládí tuto větu - že nechce děti - říká spousta žen, myslím že ale s věkem a zkušenostmi může přijít změna názoru

    OdpovědětSmazat
  10. Za moji dceru rozhodl osud, ale i to je život 😥

    OdpovědětSmazat
  11. Taky znám podobné případy, problém je když je pak začne tlačit čas a začnou se ve 40 snažit a už to nejde...Z těch které opravdu nechtěly ani dřív ani potom, znám asi jen dvě... Nicméně je to každého věc jak se rozhodne, když se na to necítí je podle mě lepší nechat být.

    OdpovědětSmazat
  12. A já jsem chtěla děti-hodně dětí Netušila jsem,že na ně zůstanu sama

    OdpovědětSmazat
  13. Hele, dcera ta o děti neměla nikdy zájem a teď je z malý poprděná až za ušima. Sousedovic dcera, ta taky děti nemusela a prohlašovala, že dá raději domov deseti psům z útulku, a najednou před dvěma měsíci na fb fotka mimča. A je taky ve čtyřiceti šťastná máma. K tomu se prostě musí dospět, dostárnout a zjistit, že jsem si už užila dost a že to mimčo konečně přivítám z láskou ....

    OdpovědětSmazat
  14. Také jsem se v bývalém zaměstnání s takovými názory setkala. Jedna kolegyňka prohlásila, že si raději koupí psa než mít děti. Pak si vzali s přítelem pejska z útulku a po čase měl velké problémy s očima. Zjistila, že i péče o pejska není jednoduchá. Bojí se, že by péči o malé miminko nezvládla. Občas hlídá synovce, kterému už jsou čtyři roky a říkala, že větší dítě už by brala. Ale vztah se buduje už miminka. Nevím, jestli své rozhodnutí změní, letos už jí bude 37 roků. Neodsuzuji, je to hodná holka a respektuji její rozhodnutí. Růža

    OdpovědětSmazat
  15. Ono to tak bývá, já se nikdy vdávat nechtěla a děti no neuměla jsem to s nimi, prostě jak jsme někde byli na návštěvě tak jsem nebyla ten typ co se rozplývá a hraje si s nimi tak jsem si myslela že na to nejsem

    OdpovědětSmazat
  16. Taky jsem jednu, která tvrdila, že dítě nikdy a teď má skoro 2-letou holčičku

    OdpovědětSmazat
  17. [1]: Chápu, asi to bývá hodně bolestivé

    OdpovědětSmazat
  18. Na začátku článku jsem cítila smutek, ale s posledním odstavcem se mi rozzářily oči. Člověk se prostě vyvíjí, navzdory svým kategorickým rozhodnutím. On nás ten život kolikrát nasměruje sám. Věřím, že bude dobrou matkou.

    OdpovědětSmazat
  19. [8]: Mne to mrzí velice často, chtěla jsem mít hodně dětí, jsem na to nastavená od přírody a přijde mi to krajně nespravedlivé, dlouho jsem se s tím rovnala

    OdpovědětSmazat
  20. [13]: Tak zde zahrál osud skutečně velikou loterii

    OdpovědětSmazat
  21. [15]: Já na těchto ženách cením fakt, že se nenechají tlačit konvencemi, společností, uspořádají si svůj život dle svého

    OdpovědětSmazat
  22. No, já taky skoro do devatenácti tvrdila, že nechci žádné děti, dokonce mi vadilo, jak se kámošky nad miminama rozplývaly , já to necítila... a hele, změnilo se to během jednoho roku a jak jsem byla šťastná mamina!

    OdpovědětSmazat
  23. I já mám kamarádku, která děti nechtěla a už má sedmiletého kluka A tak doufám, že i má prostřední jednou bude chtít, ale netlačím ji do toho   

    OdpovědětSmazat
  24. Každý má svoje vidění světa a jeho hodnot a já jsem ten poslední, kdo by chtěl různé priority poměřovat, takže se do toho snažím nikomu nemluvit, jen poslouchám a snažím se rozumět. Jen velmi nesouhlasím s často slýchanou zkratkou, že kdo nechce děti, je automaticky sobec, to bývá, obávám se, o dost složitější .

    OdpovědětSmazat
  25. Odříkaného chleba...

    OdpovědětSmazat
  26. Kouzelný příběh se šťastným koncem, který má ještě šťastnější koneček .

    OdpovědětSmazat
  27. Tu jistotu ohledně mateřství ti závidím. Já stále nevím, bude mi třicet, abych něco neprošvihla...

    OdpovědětSmazat
  28. Myslím, že je hrozně důležité přesně to, o čem píšeš: neodsoudit a přijmout. Protože když se odsoudí a nepřijme, může se ten druhý kvůli hromadě takových reakcí zašprajcovat takovým způsobem, že jednoho dne už může být pozdě.

    OdpovědětSmazat
  29. Dcerka taky tvrdila, že nechce děti. Přiznám se, že jsem to neřešila: "každý nemusí mít dítě". Vonička se jí narodila v 37 a má tu nejlepší mámu na světě. Jen jí trvalo déle, než k mateřství dozrála.

    OdpovědětSmazat
  30. Moje dcera je bohém. Povahou i povoláním. Je výtvarnice. Děti? Co to je? V září 2006, kdy se stále ještě vzpamatovávala z rozchodu a ze vztahu, který trval téměř sedm let, navštívila svou kamarádku, která měla půlroční mimino. Přišla domů s dotazem, zda všechny děti tak smrdí, když se pokakají. "Pokud už jí maso, tak mohou být trochu cítit", odpověděla jsem. "No Honza se Míše po...l a to byl takovej smrad, že jsem šla vedle. Já asi nikdy nebudu mít děti".

    OdpovědětSmazat
  31. Já jsem si nedovedl představit, že bych měl mít vnoučata, skoro jsem se bál, že by synové měli děti, jak pak budeme využívání na hlídání a jak nás to bude zatěžovat. A narodila se dvojčata a jsme v sedmém nebi, když nám plyšáky svěří.

    OdpovědětSmazat
  32. U žen to celkem chápu - ty biologické hodiny... Ale u mužů nějak ne. Ti to asi nemívají - anebo možná v pozdějším věku po padesátce

    OdpovědětSmazat
  33. Tož nelze zevseobecnovat. Každému, co jeho jest...

    OdpovědětSmazat
  34. Starší syn chce opravit, vlastně komplet přestavět domeček po mém tátovi. Padla i věta, že přece nepůjdou přes ložnici do dětského pokojíčku, že by to mělo být naopak nebo oboje se samostatným vchodem. V tu chvilku jsem se proměnila v jedem obrovský úsměv

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.