Už tomu rozumím, už to chápu ?

Mám ráda ty naše kopce, dlouhé procházky po horách, po kůži se mi vsákly Krkonoše.

Uteklo spoustu dní a týdnů, přes horské potoky proteklo hodně průzračné vody, když jsme si tu udělaly dámskou jízdu.

Já, moje kamarádka a naše dvě dcery. Smích, typicky ženská užvaněnost, vtípky o mužích.

Hormonální výbuchy ředěné humorem, já vždy říkám, že největší problém je více děloh v místnosti.

Jeden večer se mi na zbytek života vryl hluboko a zanechal stopu.

Bavily jsme se o budoucnosti, o smělých plánech našich dcer. Co která má ve hvězdách, co která ovlivní.

Dcera mé kamarádky pronesla : " Já děti nechci a mít nebudu, já to necítím "

Nastalo ticho. Zvláštní ticho.

Trapnost okamžiku zředil smích, protože od žen se přeci mateřství očekává, je tak nějak povinné.

Přesto si dívka zanechala poker face a opět zopakovala předcházející větu, jen jí zdůraznila.

Přidala ostrý vykřičník.

Té noci jsem nemohla vůbec spát. Nechápala jsem tu větu, vůbec jsem jí nerozuměla.

Já sama jsem už od malička chtěla být mámou.

Nemusela jsem si péči o dítě suplovat panenkami, narodil se mi o osm let mladší brácha.

Starala jsem se o něj díky rodičovské vytíženosti a absenci peněz vlastně pořád.

Nebyl mi bráchou, byl mi dítětem.

S dospíváním, s hormonální bouří ve mně mateřské pudy gradovaly.

Mé ambice, mé sny byly nízké, já chtěla jezdit s kočárkem.

S těhotenskou knížkou dostal svět úplně jiný rozměr.

Chybějící střecha nad hlavou, málo peněz, dvě děti mého manžela, šílené celodenní nevolnosti.

Pronesu pro mnohé dámy nepatřičné, ale mé těhotenství bylo kouzelné, krásné a já dostala od života to,

po čem jsem tak toužila.

Role matky jsem se zhostila automaticky, přirozeně a hlavně jsem ten cit měla jasně daný.

Stejně tak to měla dané i dcera mé kamarádky.

Své rozhodnutí vzdát se dětí a žít dle svých rozumových pochodů naplnila do posledního písmene.

Studovala, procestovala celý svět křížem krážem, na žebříčku hodnot a kariéry postupovala mílovými kroky.

Vzala si stejně naladěného muže a budovali si rodinou pohodu dle svých snů.

Svatební cesta na Bora Bora, vánoce na Madagaskaru.

Já, která to měla předem dané, jsem při jejich svatbě poprvé připustila, že mohou být lidé šťastní bez dětí.

Připustila jsem fakt, že né každá žena musí být matkou. A když učiní takové rozhodnutí, není jí nutně potřeba zavrhnout.

Já slípka popelivá, já vymetačka rodinného krbu jsem neodsoudila, já to přijala.

Cenila jsem si hlavně otevřenosti, s jakou mladá žena hovořila. Nebála se společenského odsudku.

Roky plynou a vzpomínky na ženu, která učinila rozhodnutí už jako adolescent, zůstaly v oparu.

Minulý rok v prosinci mi v mobilu přistála fotografie malého miminka a k ní tyto řádky :

Narodila se nám Maruška, naše láska.

Musím se smát, když už konečně připustím fakt, že naše role v životním divadle potřebují občas mnoho nápovědy, opravu a výměnu kostýmů, renovaci rekvizit, vyluxovat sedadla a vyštepovat oponu, vycepovat herce a režiséra a prásk,

on si asi ten pan ROZUM potykal s panem CITEM .

Krásný víkend plný slunce vám přeje popelivá blondýna, co se pořád učí na pódiu života....