...během pěti let mi dvakrát zásadně vstoupil do života stejný muž, dvakrát miloval, dvakrát ranil.
Když mi z něho odešel naposledy, byla jsem raněná, bolavá, ufňukaná, vzdorovitá. Slzy mi tekly vždy v nevhodnou dobu. Smála jsem se jako kráva v nevhodnou dobu, dělala spoustu nesmyslů. Nespala jsem, nebavilo mě vůbec nic. Jen jsem se niterně užírala, deprimovala a svět mi přišel trapný, zbytečný. Samozřejmě jsem se litovala, stala se ze mě profesionální plačka. Dle psychologů je potřeba si bolest odžít, já se v ní doslova topila.
Rodina, přátelé / mimochodem mockrát děkuji do Pardubic / se neuvěřitelně snažili a já se nesnažila vůbec.
Fňukala jsem, fňukala jako malé dítě.
POMOHL MI JEDINÝ OBRÁZEK.
Ano, jediný obrázek v novinách mě nasměroval na tu cestu, kdy dozráváme, rovnáme si myšlenky a rovnáme sebe lidsky.
Na obrázku bylo malé dítě, které se samo živilo odpadky, rodina se ho zřekla. Žil sám na ulici, umíral.
Proč já řvu ? Proč se utápím v sebelítosti ?
Mám postel, mám ledničku, když mám hlad, mám teplé jídlo, mám šaty, mám teplou vodu, mám vodu k pití, mám náruč svých blízkých, mám přívětivé přátele se srdcem na dlani...
Co má on ? Nic, jen holý život...spí na smetišti , žaludek má prolezlý červy, jí pouze odpadky, nekoupe se, nemá co pít, nikdo ho neobjímá...
Budete si říkat, takových je mnoho v zemích třetího světa...a máte pravdu. Ale jeho fotka mi dala možnost pohledu na můj život a na jeho život v daném okamžiku, v dané době, když jsem si myslela, že je to konec světa. A zdaleka jsem neměla právo na tyto úvahy.
Dostalo se mi satisfakce v pravé chvíli, v pravém okamžiku.
Dnes je to rok ... mnohokrát během toho roku jsem si na toho malého vzpomněla, to jak mi pomohl se narovnat, začít si sebe vážit pro jiné hodnoty, najít se a v klidu si odžít bolestný rozchod...
A co vám budu povídat...dneska vyšla jiná fotka....DĚKUJI TI HOPE ....malý frajer jde totiž do školky a ani nemá tušení, jak pomohl srovnat jednu blondýnu.
Tyto příběhy nesmím číst v práci. Plakala jsem jako želva ... A uvědomila si přesně to, co ty ... nědy lituji, že si dítko nemohu adoptovat ...
OdpovědětVymazatTaky jsem shodou okolností o tomhle človíčkovi tehdy četla a bylo mi toho klučíčka moc líto. Ráda vidím pokračování, vypadá pěkně, tvářičky má naducané z toho mám radost. A ráda čtu, že už jsi srovnaná. Mám taky tendenci fňukat, nebo měla jsem, že mám ty berle a pak člověk vidí lidi, i mladé, upoutané na lůžko a najednou mi ty berle přijdou jako naprostá prkotina.
OdpovědětVymazat[1]: Ani na dálku?
OdpovědětVymazat[2]:V tom zastávám to, co říkávala moje máma - nebudu posílat peníze někam, kde nevím, co s nimi je - ať mi raději dítě pošlou sem... Když vím, co za humusu je za adopcí chrtů, tak bych do toho nešla ...
OdpovědětVymazatTakovéhle a podobné fotky stály za mým rozhodnutím stát se před deseti roky přispěvatelkou UNICEF.
OdpovědětVymazatFotografie vidím poprvé a myslím, že je budu mít před očima ještě dlouho. Někdy nám k posunu v životě pomohou zdánlivě nesourodé věci, důležité je, že sis uvědomila podstatu toho všeho, že ses pohnula kupředu. Hodně štěstí!
OdpovědětVymazat[4]: Aha.
OdpovědětVymazatJá jsem celkem optimistka, takže žiju celkem v klidu....Ale jsem ráda, že tebe nakopl HOPE a že i jemu se daří o dost lépe
OdpovědětVymazatNevíte jakou adresu má ta charita, co tam pěstujou potkany a komáry ?
OdpovědětVymazat[4]: S tím nesouhlasím, pět let jsme podporovali v projektu Adopce na dálku chlapce a věděli jsme na co peníze byly použity. Každý rok jsme dostávali jeho vysvědčení, vzájemně jsme si psali a přehled byl o rodině i o škole
OdpovědětVymazatMy si žijeme celkem spokojeně, jak píšeš máme postel, máme co jíst, ale někdy si to neuvědomujeme a pořád nám něco vadí. Pravda, mohlo by být třeba i lépe, ale také by mohlo být hůř. Pokud nemusíme řešit existenční problémy a problémy zdraví, jsou některé naše bolístky celkem nepodstatné
OdpovědětVymazat[10]: asi se najdou výjimky.:)
OdpovědětVymazatVždy když vidím na fotkách tyhle malá ubohá stvořeníčka, která bojují o život je mi do breku.. ano vždy si uvědomím, že já si zkutečně nemám na co stěžovat.. moje problémy jsou skutečně jen prkotiny
OdpovědětVymazatKaždý si opravdu svou bolest musí odžít a každý to také dělá jinak. Nejsem plačka a když jsem v bolesti plakala, tak to bylo tak, aby mě nikdo neviděl. Co mi ohromně pomohlo bylo tvoření, tenkrát jsem začala s korálky a od té doby se to se mnou veze všemi směry .
OdpovědětVymazat[1]:Ty můžeš, já už jsem stará.
OdpovědětVymazat[2]: I tudy vede cesta
OdpovědětVymazat[6]: Možná že by to spravilo i pár facek nebo studená sprcha, nevím.
OdpovědětVymazat[9]: Že vám zase došly brambory
OdpovědětVymazat[11]: Řešíme banality, směšné a nepodstatné detaily, ale i to patří k životu
OdpovědětVymazat[15]:Kdybych si jej mohla vzít domů - jdu do toho ... Dokonce jsem se jednu dobu aktivně ucházela o odjezd do podobných končin, kde bych dětem pomáhala. Když ž jsem byla rozhodnutá, zjistila jsem, že jsem těhotná ... A pak se utápěla v obdobných pocitech, co jsi popisovala ty a pak přišel princ a tohle všechno nepodporuje ...
OdpovědětVymazat18: Už jsem myslel, že jste přehlédla červené tlačítko. Musím ocenit, že se učíte za běhu, a Vaše reakce jsou tedy profesionálnější. Jako pesimista / poučený optimista/ si ovšem stále myslím, že než dorazí Hemt nebo jak se jmenuje s kalachem, pěti ženami s potomstvem, a začne požadovat sociální dávky, měli bychom už mít všichni nastudovánu domácí výrobu difenylarsinkyamidu, a nebo aspoň připravenu v lese zemljanku...
OdpovědětVymazatKoblihový oligarcha mi teď připoměl jiného tajného agenta, bývalého kapitána Minaříka. Ti agenti nám v čechách nějak stárnou. Bývalý kapitán Minařík udělal před časem průser se světelnejma kabelama na Ukrajině, spadnul kvůli tomu do podmínky, teď se chtěl zastřelit nelegálně drženou pistolí, a nejen že se mu to nepovedlo, ale protože byl v podmínce, tak kvůli té nelegálně držené zbrani půjde bručet...
OdpovědětVymazatTeď jsem ještě četl na internetu, že našeho slovenského agenta-koblihového oligarchu, mlátí doma jeho mladá žena, protože prej když přijde večer domů z rachoty , nechává špinavý ponožky uprostřed pokoje. Možná že s těma lavorama jste minule nakousla docela interesantní téma.
OdpovědětVymazatI já pomáhám, ale pouze dětem a lidem u nás. Od určité doby to tak mám nastavené. Svého zdraví si vážím a právě proto pomáhám těm, kteří tolik štěstí nemají.
OdpovědětVymazathttps://www.youtube.com/watch?v=ox8gLgUnmyU
OdpovědětVymazat[20]: Já bych na to neměla, vůbec bych to nedala, jet tam a dělat humanitárního pracovníka, to chce být neskutečně silný
OdpovědětVymazat[26]: Neplánovala jsem návrat do evropské civilizace :) Možná proto. Jako malá jsem chtěla buď léčit žirafy nebo učit děti v Africe ...
OdpovědětVymazat[21]: Vy jste zase začal být snesitelnější, taky za běhu, pesimisto / i když mi přijde, že takový nejste, jen vám to víc vyhovuje /
OdpovědětVymazat[24]: Rozumím, každá pomoc se počítá a každá pomoc je důležitá.
OdpovědětVymazat[27]: Jani, to byly krásné sny, léčit žirafy ...to jsem nikdy neslyšela a je to kouzelné
OdpovědětVymazatSimi, tohoto chlapečka jsem viděla v jednom dokumentu a bulila jsem jak želva. Když jsem viděla jak se potácí a kolem něj kupa místních dospělých, kteří nejen že mu nepomohli, ale ještě do něj údajně kopali a byl pro ně něco jako prašivý pes....uff, jsem ráda že dnes je v dobrých rukou.
OdpovědětVymazatPalec nahoru. Někdy se chováme opravdu nevděčně. Ale když ta naše bolest je tak "velká". A jak je to subjektivní zjistíme, když vidíme problémy druhých... Kéž by všechno mělo dobrý konec! Díky za tento článek.
OdpovědětVymazatZačíná to léčením prašivých psů, pokračuje českou paraolympiádou mrzáků, kteří nám dnes vládnou, a skončí kletbami našich bílých dětí na naši poslední /suterení/ adresu.
OdpovědětVymazat[31]: Pro nás ženské je to nepředstavitelné, v Africe a zemích třetí světa je to jinak, tam se toto moc neřeší. Jejich porodnost není programem jejich vlád, spíše na opak
OdpovědětVymazat[33]:... ale, ale, tady se nám dnes někdo hodně špatně vyspal...ještě abychom poslouchali kletby našich černých dětí , zaplať bůh za ty bílé
OdpovědětVymazatKdyž už jsme u těch černejch dětí, existovaly umělecké mejdany, po kterých se za tři čtvrtě roku ozýval prý z porodních sálů nemocnic psí štěkot. Tuhle někdo u holiče říkal: Chci to na Bartošovou. Holička nevěděla, a on řekl : Přejet mašinkou.
OdpovědětVymazatKolikrát nás vyburcuje z našich traumat
OdpovědětVymazatTakový starý mocnář Veškrna to měl s potomky jednoduché. Ovšem jeho hrobní architekt byl zcela nenápaditý a neodpovědný člověk. Udělal sice v hrovbce na zemi dlaždice, ale chybí u nich sklon, a na nějakém nenápadném místě vodní hydrant, žlábek, a kanál s řídkou mříží. V hospodě vedle hřbitova se totiž schází často rozrůstající se občanská komunita, ke které když se člověk po příchodu přihlásí, tak dostane pět piv zadarmo, po zavírací hodině všichni přelezou zeď, a vyprázdní se na tom slavném místě. Vzhledem k tomu, že vyprazdňování může vypadat všelijak, navrhoval jsem tu kanální mříž raději řídkou, aby to ráno pak nemusel příslušný zřízenec na úklid prostrkovat klacíčkem.
OdpovědětVymazatNěkdy si prostě člověk uvědomí to co má díky zdánlivě obyčejnému impulsu. Mě svého času podobně pomohl prachobyčejný citát, který se objevil na sociální síti. Udělal konec sebeobviňování...
OdpovědětVymazatČlověk by si měl považovat toho, co má a uvědomit si, kolik je ve světě bídy.
OdpovědětVymazat