....vyhořela jsem, blafla jsem jako doutnák a byl to KONEC MÉ CESTY...
Nikdy jsem nebyla dítětem, vyrůstala jsem pouze mezi dospělými. Bez kamarádů, bez sobě rovných, bez her. Rodiče si nepřáli hluk , nepřáli si zbytečný nepořádek. Byla jsem přemoudřelá, nedětská, velice rychle vyspělá. Kapitolu dětství jsem přeskočila, starala jsem se o domácnost, vychovávala své první dítě - mého bratra, rodiče dělali na směnách a nejčastěji používané slovo u nás doma znělo, MUSÍŠ, MÁŠ ZODPOVĚDNOST, TO NEJDE, ZAMYSLI SE. Nebyla jsem dítětem, byla jsem starou - mladou, přeskočila jsem jednu etapu života. Děti kolem mě mi přišly hloupoučké, nechápala jsem je, neuměla jsem si hrát, když jsem si hrála, cpala jsem tam vždy dospělý svět.
V době puberty, hormonálního tření a rebelování jsem se nemusela prát s nedospělostí, prala jsem se sebedestrukcí. Alkohol, drogy, promiskuita, zabíjení času, útěky, bolestné návraty. Nechápu jak, ale odmaturovala jsem, následně našla práci.
Se svým mužem jsem založila rodinu a zase jsem to byla já , kdo MUSEL, MĚL ZODPOVĚDNOST, TO NEŠLO, ZAMYSLELA JSEM SE. Když se kurvil, když přestal chodit do práce, když ho zavřeli, když přestal jevit zájem o své tři děti.
Narodila se mi dcera a já jí dopřála ten komfort být odmalička dítětem, hrát si, snít si, být vílou, být princeznou, moje dcera měla dětství a jsem na to nesmírně pyšná.
Táhla jsem tu pomyslnou káru dál, dřela, nesnila, budovala, budovala firmu...a pak se to stalo.
....vyhořela jsem, blafla jsem jako doutnák a hlavně jsem neviděla žádnou cestu...
Na prvním sezení u psychoterapeuta neseděla žena v nejlepším letech, seděla tam stařena, stoletá stařena. Unavená, servaná, bolavá stará ženská, depresivní, šílená, ale hlavně na konci své cesty.
Trvalo mi mnoho let než jsem si spoustu věcí uvědomila, pustila se jiným směrem, kde není jen to povinné MUSÍŠ, MÁŠ ZODPOVĚDNOST, TO NEJDE, ZAMYSLI SE.
Já jsem do svého života také pustila konečně DÍTĚ VE MNĚ. Mé vnitřní dítě, to které trpělivě čekalo dlouhého půlstoletí, toho mazlíčka, kterého já si nesmírně hýčkám.
Získala jsem díky tomu malému nadhled, dokážu se sama sobě zasmát, dokážu si konečně užít zábavu, nebojím se prokecat odpoledne s kámoškami, dokážu si udělat holčičí den a nemám výčitky, baví mě s voskovkami malovat a nebrat to jako úchylárnu, naprosto bez výčitek dám své vnučce první lízátko, protože jsou slova MUSÍŠ.....atd. v některých momentech slova sprostá.
....vyhořela jsem, blafla jsem jako doutnák, ale není to konec mé cesty, hrdě půjdu dál, protože mohu konečně ve svém životě býti někdy dítětem.... / i když až dorazí pan Parkinson nebo ten druhý německý občan, přidám k omalovánkám i plenky, ale to už je na jiný článek /...
Já jsem Ti to lízátko už odpustila...
OdpovědětVymazatKrásné, že jste našla sebe samu...
OdpovědětVymazatNěkdy člověk musí dopadnout na dno, aby se mohl odrazit výš...
OdpovědětVymazatKrásné vyznání Simi. Neměla jsi to vůbec jednoduché. Přesto jsi nezahořkla, je z tebe moc prima ženská.
OdpovědětVymazat[3]: Ze SimiBel se stala úplná kometa.
OdpovědětVymazatZajímalo by mne, co mého vnitřního já působí ty zmatky kolem mne :) Tobě to evidentně prospělo a jsem ráda, že terapeuti pomáhají! :) A tak trochu doufám, že moje dítko bude mít babičku a ne vojenského důstojníka, jako byla máma v mých dětských letech ...
OdpovědětVymazatTak ještě že to dítě v tobě ožilo i po těch letech jsi ho našla. Já nikoho nemusela vychovávat, ale byla jsem od mala zapřažená, nezbyl čas pomalu ani na úkoly a rodiče to ani moc nebralo.
OdpovědětVymazatSimi, přesně to se stalo i mně. Proto jsme k sobě asi teď blogově našly cestu. Je to príma pocit stát se samou sebe. Navíc když teď už se mnou ladí i ten druhý, který před dvěma lety byl pro mě naprosto na odpis. Taky jsem si vydobyla svoje vnitřní dítě. Kdyby to aspoň dlouho vydrželo, když už žijeme jako lidi, ženy, a ne hadry, které kdekdo touží kopnout do kouta. Príma, že se to stalo. Ono to jde, jen to chce začít naslouchat svému dítěti v sobě. Nejlepší by bylo, kdyby nás bylo co nejvíc
OdpovědětVymazatTak to má být, je co užívat. :)
OdpovědětVymazatSimčo, na slovo MUSÍŠ jsem alergická od dětství. MUSÍŠ hlídat Haničku, mít rozum, umýt nádobí, stavit se cestou ze školy v obchodě, uklidit, zatopit, vynést odpadky... atd. A zatímco sestra směla vše, já byla za její prohřešky trestána, protože jsem jí MUSELA hlídat, mít rozum. Vždyt' jsi přece starší, MUSÍŠ to pochopit. Ve dvanácti jsem utekla z domova s batůžkem. V noci mě přivezl domů hajný, který mě našel v krmelci. Část mého dětství zachránil táta, při jednom sporu mě sebral a odstěhoval se na ubytovnu. To byl ráj, nic jsem nemusela, do školy chodila v teplákách. Pak se rodiče smířili a vrátili jsme se domů. Táta mě přesto vedl ke sportu, chodili jsme po výletech, v zimě podnikali výlety na lyžích. Sestra zůstávala doma, protože by to nezvládla. Táta si byl vědom toho, že je ze mně otloukánek, ale když maminka zavelela, srazil paty a mlčel. Pak mi řekl, že chce mít klid. V patnáci jsem odešla na intr a po maturitě do Prahy. Může se mi někdo divit?
OdpovědětVymazatSimčo, neměla jsi to v životě fakt nijak lehké a je až obdivuhodné, že ses tomu dokázala vzepřít a to dítě v sobě objevit. Na to není nikdy pozdě, někdo to nedokáže vůbec a svůj život si tak nějak protrpí. Dneska je z Tebe bezva baba a málokdo by věřil, že k tomu cesta nebyla nijak jednoduchá. Moc Ti fandím
OdpovědětVymazatKdyž si to tak vezmu, na své dětství si ani nepamatuji - jako bych ho neprožila, byla jsem vyspělá, tak nějak "dál", než ty ostatní děti, což bylo a stále je pro mě přítěží, i když jsem teď na střední škole, vlastně se nic nezměnilo. Mezi 17/18letými se tam cítím tak na 25 (a to je mi 19), takže se s nimi nedokážu bavit, nemám o čem.
OdpovědětVymazatBaruschka má pravdu
OdpovědětVymazatKlobouk dolů, takhle se umět poprat se životem, to je skutečně zázrak. Jsi silná žena, žena, která to nevzdala a šla si za svým. Měli by tě naklonovat, takových hrdinek není mnoho. Málokdo se dokáže znovu zvednout. Tedy ten, kdo prošel ve svém životě byť jedním Peklem.
OdpovědětVymazatI zázraky se ději a Tobě k tomu zázraku blahopřeji!
OdpovědětVymazat[1]: Přiznám se, že tato malichernost mě navedla na tento článek
OdpovědětVymazat[4]: Zahořklá ženská nemůže být blondýna
OdpovědětVymazat[7]: doba našeho mládí a našich matek prostě taková byla, od malička se makalo, dostala jsem v 9letech žehličku do ruky a starej se.
OdpovědětVymazat[8]: Některé ženy bohužel k takovému hýčkání nedojdou a zůstanou nešťastné, zůstanou hledající a hlavně to podstatné, nikdy, ale skutečně nikdy se nepochopí
OdpovědětVymazat[10]: Tvůj otec byl na tu dobu neskutečně statečný, odejít sám s dítětem a starat se o něj, to chtělo velký kus odvahy.
OdpovědětVymazat[16]: Milá Blondýnko,
OdpovědětVymazat[11]: Každý si svou káru táhneme a vždy je ten náklad jinak těžký
OdpovědětVymazat[13]: Vona je to holka šikovná
OdpovědětVymazat[21]: Víš, Míšo,
OdpovědětVymazatVyhoření bohužel znám. Trvalo několik let, než jsem se dala do pořádku. Takže vnitřní dítě taky mám a budu mít v sobě až do smrti. Momentálně se mně to moc hodí, prožila jsem s malým princem nádherný víkend, řádila jsem s ním až do vyčerpání smíchem. Udržuj si vnitřní dítě dál, je to vlastně dar, odměna za prožité zlé chvíle.
OdpovědětVymazat[20]: Simčo, ono to pro něj až tak těžké nebylo. V přízemí ubytovny byla hospoda. Táta chodil na šestou do práce, mě budila paní správcová a dělala mi snídani. Do školy jsem to měla pár kroků. Já měla obědy ve škole, táta v práci. Večeřelo se v hospodě a já dodnes vzpomínám na malinovku, která se tam čepovala.
OdpovědětVymazatZatím si to svoje děťátko hlídám jako v oko hlavě. Ať mají mí kluci na co vzpomínat .
OdpovědětVymazatSimčo, pěkně jsi napsala o svém nelehkém životě....no tak já ti to lízátko taky odpouštím a dítě v sobě si určitě uchovej
OdpovědětVymazatČetla jsem to jedním dechem, moc hezky napsané, od srdce Život je rozdělený na etapy a běda jak se nějaká přeskočí, pak si jí vybíráme když už není vhodná doba Taky jsem vyrůstala v té době kdy se pořád něco "muselo". Teď je to zas možná přehnané na druhou stranu. Jsi dobrá že ses dokázala ze všech problémů vyhrabat- ne každý si uvědomí že něco nehraje
OdpovědětVymazatSimčo, ať už sis v životě zažila cokoliv, důležité je, že ses dokázala odrazit od dna a znovu postavit na vlastní nohy. Klobouk dolů!
OdpovědětVymazatSimonko, četla jsem tento článek hned o zveřejnění a pak ještě několikrát.
OdpovědětVymazatNeměla jsi zrovna veselé dětství, Simi.
OdpovědětVymazat