Včera a dnes...

.....porodila jsem včera, je to už krásných 27let. Když padla první zima, první inverze, byla jsem šílená. Dva týdny jsem nemluvila pořádně s dospělým člověkem / když nepočítám manžela /, byly jsme s dcerou zavřené od rána do večera v panelákovém bytě, bez telefonu, bez mobilu, bez komunikace... strašné. Další roky jsem se modlila, aby skončila zima a my mohli chodit ven, do přírody, na písek a hlavně to nejdůležitější, byli jsme mezi lidmi. Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že jsem člověk společenský, že prostě musím žít mezi lidmi a s lidmi. Stejně se jevila i moje Verunka, kterou jsem začala dávat na výchovnou část do školky už od dvou let, toužila po kolektivu, děti jí strašně chyběly a já jsem nebyla schopná jí kolektiv nahradit.

.....moje dcera porodila dnes, je to už krásný rok. Když padla první zima, není šílená, ale chodí se Soptíčkem do mateřského centra, kde plavou, cvičí, zpívají. Můžou si jen tak posedět, pokecat, vypít kávičku. Děti se už od útlého věku učí ke správným sociálním vazbám a jejich matky mají možnost ventilovat své problémy, své radosti, prostě na to nejsou samy.

Když jsem do centra přišla poprvé na plavání, přišla jsem si jako v jiném světě, vše úžasné uvolněné, v klidu a na pohodu, bez zbytečných svazování konvencemi.

VČERA A DNES....každá doba měla svá pozitiva, svá negativa, ale tento posun a vývoj jim skutečně závidím, dnes když přijde zima, přijde i dobrá nálada, neznamená to, že budete doma zavřená s dětmi čekat na lepší počasí, na lepší roční dobu.

Byla jsem si se Soptíčkem zazpívat a bylo to úžasné, paní lektorka nejenže nádherně zpívala, ale i to s dětmi úžasné uměla...jsem strašně ráda, že pokrok dává dnešním maminkám zelenou v prožitcích.