...tenkrát poprvé v životě jsem si uvědomila, jak je lidská psychika křehká, zranitelná a někdy i nenapravitelně zničená.
Porodila jsem svoji nejkrásnější, nejlepší holčičku a po nezbytných hodinách na sále nás obě odvezli na pokoj. Unavená, ale šíleně šťastná jsem se pozdravila se dvěmi spolubydlícími a k velké radosti jsem zjistila, že jedna z maminek je také zdravotní sestra. Ta měla u sebe stejně jako já své miminko, druhé ženě dítě nosili několikrát během dne a když ho u sebe neměla, neustále pokukovala po našich dětech.
Kojení, přebalování, sprchování, kojení, krmení, sprchování a šílené štěstí v postýlce. Druhý den po porodu si nás dvě, zdravotní sestry pozvala staniční sestra a s vážnou tváří nám oznámila...že naše profese a sdílení stejného pokoje není jen náhoda, ale promyšlený kalkul ze strany lékařů, prostě a jednoduše....hlídejte třetí ženu na pokoji a výkyvy v chování hlašte.
Obě jsme se na sebe vyděšeně podívaly a rychle spěchaly na pokoj a od té doby byl pobyt v porodnici za trest. Strach z nevyřčeného, strach z něčeho čemu jsme nerozumněly a úplně nová role, role matky.
Utekly čtyři dny v napětí, ale i čtyři dny únavy...seděly jsme všechny tři na postelích, venku se smrákalo a třetí maminka začala vyprávět příběh...
Před sedmi lety porodila nádhernou holčičku, milovala jí, byla krásná, sladká. Její manžel byl notorický alkoholik, který docházel domů pouze udělat cirkus a při té příležitosti jí nezapomněl řádně zmlátit, ponížit i kolikrát znásilnit.
Během vyprávění ženě tekly slzy a najednou se odmlčela....a tiše, docela tiše slyším tato slova....tolik jsem jí milovala, tolik jsem jí chtěla dát lásku, já jí hladila, já jí objímala a ona najednou nedýchala....v laktační psychoze své dítě uškrtila.
Mnoho let se léčila za zdmi psychiatrie, našla si hodného muže a dostala svolení k další graviditě. A narodila se jí další holčička.
Tu noc jsem nespala a druhý den jsem nemohla dočkat propuštění.
Mnohokrát jsem si na onu ženu vzpomněla, mnohokrát jsem přemýšlela, jak zvládla roli matky, ve které kdysi pod tlakem okolností selhala, jestli k ní byl život spravedlivější a dal jí lepší šanci uspět, budeme doufat, že ano...
Simčo, to je zase hodně smutné, nechceš vyhrabat nějakou veselou vzpomínku....Ale ani se ti nedivím, že sis občas vzpomněla, jak se paní má.... Já bych ty svoje holky taky kolikrát samou láskou uškrtila, ale to až když byly v pubertě....
OdpovědětVymazatVěřím, že to tak prostě mělo být a něčemu tu paní naučit, nic se neděje jen tak, beze smyslu a příčiny. Snad se jí i holčičce, možná už paní, vede dobře.
OdpovědětVymazatTo je opravdu moc smutné.
OdpovědětVymazatTo je hodně drsný příběh, ale život takový někdy je. Chci věřit, že paní druhou šanci určitě využila a její život nabral lepší a šťastný směr
OdpovědětVymazatHodně smutné pro tu maminku. Muselo to pro ni být velmi bolestné ,když vy jste měly mimina u sebe a ona ne....
OdpovědětVymazat[1]: Vyhrabu určitě, já jsem si totiž na ní vzpomněla, když včera vyskočila ta maminka s tím miminkem, laktační psychoza je neskutečné svinstvo
OdpovědětVymazat[2]:Na ní hlavně negativně působilo to prostředí, když si člověk představí, jak je přecitlivělý po porodu a během těhotenství, je pak krůček k neštěstí.
OdpovědětVymazat[3]:Bylo to šíleně smutné, když to vyprávěla, měla jsem husí kůži po celém těle.
OdpovědětVymazat[4]: Já jsem to nechtěla psát do článku, ale po špitále se proslýchalo, že ublížila i té druhé holčičce.
OdpovědětVymazat[5]:Renčo, Tobě jako zdravotníkovi nemusím psát co dokáže laktační psychóza nebo poporodní deprese, to je šílený mazec a může potkat každou ženskou, bohužel.
OdpovědětVymazatSimi, prosím, přidávám se ke Zdeňce, obrať svoje vzpomínkové skříně vzhůru nohama - a vyhrab nějakou veselejší...
OdpovědětVymazatJe to smutný příběh, ale s optimistickým nadějným koncem - že se ta paní stala přeci jen šťastnou maminkou. Doufejme, že ano
OdpovědětVymazat[11]: Na příště mám připravené téma důchodci.....
OdpovědětVymazat[13]: Hmmh - tak to jsem zvědavá už teď! Ale nevím, zda to bude vyhovovat.
OdpovědětVymazat[11]:... ale optimističtí důchodci
OdpovědětVymazat[14]: Víš co, mě tohle problesklo včera hlavou, když jsem slyšela o té mamince, co vyskočila s tím miminkem, konkrétně dnešní doba těmto stavům nahrává, bohužel.
OdpovědětVymazat[15]: Tak to jo. Takový (ne)znám. Ne, odpusťte, dělala jsem si legraci, já už budu hodnáááá!
OdpovědětVymazat[16]: Naprosto v klidu, D.D.
OdpovědětVymazat[17]: Nic nevím, jdu to hodit do Google...
OdpovědětVymazat[15]: Bude to o divadelní hře, kde hlavní roli hrají důchodci, abych to uvedla na pravou míru a hra je to velice veselá, hrál tam pan Heřmánek a bolelo mě břicho od smíchu
OdpovědětVymazat[18]: No tys v klidu - ale co důchodce s pálkou?
OdpovědětVymazat[20]: Já Heřmánka nikdy neviděla (tedy toho s velkým H), ale ten člověk se mi celkem asi líbí.
OdpovědětVymazatTo je vážně silný příběh. Laktační psychoza je svinstvo
OdpovědětVymazatSimčo... jde mi mráz po zádech. Některé vzpomínky ať zůstávají stále zaváté... Děkuji ti za přání a i tobě a celé rodině přeji šťastný předvánoční čas.
OdpovědětVymazatJá ani nevím, co na to říct, osobně jsem se s ničím takovým nesetkala.
OdpovědětVymazat[10]:Je to mazec, to je fakt. Jsem děsně ráda, že mě to minulo. Je to sobecké? Snad...
OdpovědětVymazat