...já čerstvě rozvedená, s malým dítětem a s nabouranou chutí do života. On, Karel, svobodný, nezadaný, o 18let starší Čech žijící v australském Perthu. Potkali jsme se jednoho letního dne v typicky českém městě a začali psát příběh jedné lásky, jednoho rozčarování a jedné dohry.
Byl všechno, co si jen mladá holka může přát, byl krásný, mohutný mužský, měl kouzelný úsměv a měl neuvěřitelné charisma. Když promluvil, místnost ztichla, dokázal poutavě vyprávět příběhy ze svých cest po Austrálii, Jižní Asii. Dlouhé noci jsme spolu proseděli večer venku a já poslouchala...nesmírně mi imponoval, byl vším, co tenkrát před lety muži nebyli . Ráno vstal, šel na hodinu běhat, jedl zdravě, pil zdravě, měl přehled...diametrálně odlišný od mužů v době revoluce.
Měl mnoho žen, ale chtěl se zpátky usadit v Čechách, chtěl českou ženu, české dítě, českou výchovu, netoužil po anglicky hovořící ženě, hlavně se chtěl vrátit, měl tu rodinu...měl tu mě a moji dceru, kterou přijal za svou.
Já se šíleně ZAMILOVALA, on NE. Toužila jsem to změnit silou svého mládí, svého temperamentu a vzorně jsem tu na něj čekala. Já psala dlouhé dopisy, které si rád četl, on mi každé pondělí telefonoval / jednou mi svěřil, že jsme protelefonovali dvě auta /...na léto přiletěl a byl tu s námi....to trvalo tři roky.
Uběhly dlouhé, nekonečné tři roky a Karel se vrátil z Austrálie do Čech. Pořídil nádherný, prostorný byt, kam jsme se měli nastěhovat, začal plánovat podnikání a začal žít český život. Ubíjel ho český naturel, úřednický šiml a mezi nás dva se začalo vkrádat něco bolestivého.
On se do mě šíleně ZAMILOVAL, já NE. Díky dlouhému čekání jsme promarnili start, to nač jsme se tak strašně těšili, to co nás tmelilo dlouhé měsíce odloučení, bylo najednou pryč. Karel trpěl jako pes a já s ním, Karel začal nezřízeně pít.
Toužil tu žít, miloval Čechy, miloval mě, ale mě v sobě i dvacet let života v Austrálii, nedokázal to setřít.
Rozešli jsme se v dobrém, já fandila jemu, on mě. Karel začal chlastat první ligu, aby se vzpamatoval....vrátil se zpátky do Austrálie, občas mi přišel pohled, pak nic.
Jednoho rána , jsem vstala celá mokrá, pot mě chladně rosil čelo, v noci se mi zdál SEN.....v tom snu byli všichni mí blízcí, moji rodiče, mí strýčkové, mé tetičky, ale i mí kamarádi...všichni se dobře bavili, hrála hudba a najednou do místnosti přišel Karel a usmíval se tím svým kouzelným úsměvem ... stála jsem v koupelně a v tom mi to došlo, podívala jsem se do zrcadla a uvědomila si " TY VÍŠ, KDO JE TAM NAVÍC " ....celá společnost byla již zesnulá a já se té noci dozvěděla, že Karel už sedí na obláčku a popíjí své oblíbené suché šampaňské a přemlouvá mého otce, ať udělá jeho skvělou svíčkovou.
Rok na to jsem potkala Karlovu sestru a ta mi vypověděla příběh skonu jednoho báječného chlapa, se kterým jsem se v tomto životě minula, který mi dal mnoho krásných, hmotných darů, ale nikdy nezapomenu na jeden dar, dokázal mi otevřít obzory života, které jsem až nyní dokázala docenit...DĚKUJI TI , KARLE.
To byl můj životní příběh o lásce, míjení, bolestech zemských a příslib, že až se jednou všichni setkáme, Karlův úsměv mě nemine...
/ fotografii australského Perthu, jsem si zapůjčila na googlu /
Náš život je jako puzzle. Skládá se z mnoha kousků příběhů a lidských osudů. Mám příběhy ze života ráda. Napsala jsi to poutavě, Díky.
OdpovědětVymazatMoc pěkně jsi to napsala.Takové "živé"sny nemám ráda.Jednou jsem měla takový živý-taky nedopadl dobře.
OdpovědětVymazatSimonko, nádherný příběh bohužel život si s námi občas pohrává
OdpovědětVymazatKdokoli, kdo prošel naším životem, byť by jen krátce, zanechal v nás svou stopu, a každý nás něčím obohatil. A ten pocit promeškaného startu znám. Krásné dopisy, těšení na každý a setkání na živo mi najednou přišlo jako zbytečná formalita, která všechno to krásné pokazila. A nevím, čím to je. Čím více byl do mne zamilovaný a líbil se rodičům, tím více já jsem chladla. Přesto na něj nezapomenu. Už jsem mockrát četla, že umírající dá o svém konci vědět těm, na které se napojil nejsilněji, vět, navštíví ho.....Simčo, krásný příběh a vlastně ani ne smutný, má svou pointu v naději na setkání s úsměvem.....
OdpovědětVymazatKrásný příběh. Škoda, že se smutným koncem.
OdpovědětVymazatSimčo, moc pěkný příběh, ale na mě smutný, no takový život je viď
OdpovědětVymazatSmutný příběh lásky
OdpovědětVymazatAsi som to celkom nepochopila
OdpovědětVymazatSmutné, jiná slova mě nenapadají.
OdpovědětVymazatZřejmě už na startu se něco pokazilo, co nevedlo ke šťastnému cíli, asi to tak mělo být Tři roky jsou dlouhá doba, dopisy ani volání nenahradí blízkost milované osoby a radikální změna prostředí v případě partnera si asi také vybrala svou daň. Zůstaly ti krásné vzpomínky
OdpovědětVymazatMělo to tak být. Měl jen na chvíli proletět tvým životem a třeba se v tom příštím setkáte na delší čas.Takový je život a my s tím nic neuděláme.
OdpovědětVymazatMoc krásně napsané i když se smutným koncem - ale i takové příběhy píše život..
OdpovědětVymazatNádherný příběh a ani mi nepřijde vyloženě smutný, spíš bych řekla osudový, něco takového se neprožívá každý den a taky ne každému je dopřáno něco takového prožít - někdo třeba řekne bohužel a někdo zas bohudík - , je v tom bolest, je v tom i síla. A něco dobrého, pěkného z toho vztahu zbylo. A pak ještě ten úsměv, který tě tam někde čeká...
OdpovědětVymazatSimčo, měla jsi to tedy pestré. Myslím tím celý život. A to jsi nám zatím nenapsala vše.
OdpovědětVymazat[1]: Ale maličko toužím si už konečně vyndat eso z rukávu, už bych si ho zasloužila
OdpovědětVymazat[2]: Moc často se mi sny nezdají, ani netrpím na nějaké to mezi nebem a zemí, ale zde jsem se musela maličko pozastavit, že to bylo tak sugestivní, že jsem věděla, že zemřel
OdpovědětVymazat[3]:Podvědomí dělá divy, ale jsem občas postaveni před skutečnost, která vyrazí dech a až posléze si člověk vše srovná.
OdpovědětVymazat[4]: Maruško, my dva jsme se skutečně minuli, tak zásadně a bolestivě, v dalších letech jsem se mnohokrát přistihla, jak bychom se dnes doplňovali, jak bychom si rozuměli.
OdpovědětVymazat[5]: No jo, k životu patří i míjení
OdpovědětVymazat[7]: I to se stane
OdpovědětVymazat[10]: Ze čtyř měsíců v roce, kdy jsme spolu byli, se život špatně látá, být to dnes, bylo by to jinak, ale když je člověk mladý, bojí se, že mu ten vlak jede rychleji než si přeje.
OdpovědětVymazat[13]: Karel mě tesal jako špalek, byla jsem klackovitá, temperamentní, zásadně neupravitelná a on začal kultivovat, hledat ženskou , umocňovat ženskou ve mě, hlavně bylo k čemu vzhlížet a to já prostě musím, jalový chlap mě přestane rychle bavit.
OdpovědětVymazat[14]: Lotty, ani nejde napsat vše, ani tento blog nevstřebá vše
OdpovědětVymazatÚžasný příběh, Simi, romantický, trošku posmutnělý, ale hodně silný.
OdpovědětVymazat[24]:Haničko, je strašná škoda, že jsme se potkali v nevhodnou dobu a hlavně jsme se citově minuli, kdyby to bylo s dnešním rozumem, měli bychom s Karlem tři děti a žili bychom spokojeně až do dnes. Byl to úžasný muž mého života, ale docenila jsem to, až se ze mě stala skutečně ženská.
OdpovědětVymazatJe tam něco, vím to, i já mám takové sny.
OdpovědětVymazat[25]: To je právě ono, Simi, kdyby měl tenkrát člověk dnešní rozum!
OdpovědětVymazatVíš, Simi, buď jsem se v posledních týdnech změnila já nebo ty - sázím na tu druhou možnost. Jestli budeš takhle psát dál, mohla bys klidně napsat knihu. V poslední době mě vždy tím svým příběhem dostaneš do úplně jiného světa.
OdpovědětVymazatDoktorečko, nic a nikdo se nezměnil, já takto píšu už dlouho, kdybys četla mé starší články, jsou stejné. Jen mi dvě jsme se neznaly, to bude ta příčina.
OdpovědětVymazat[26]: Nemám je často, ale pár mi v životě dalo zabrat
OdpovědětVymazat[30]: Jeden mi dává zabrat doteď
OdpovědětVymazatMoc smutný příběh. Tím jak jste se v lásce míjeli, tím jak jste nedokázali být spolu šťastní, tím jak smutně to skončilo...
OdpovědětVymazat[29]: Však jsi v pořadníku, že si postupně přečtu i tvoje starší články.
OdpovědětVymazat