sobota 17. listopadu 2018

Studnice vztahových lží ...



Když on lže.
V setmělé místnosti svítí malá decentní lampička.
Pavel leží na zádech a cítí dech ženy, se kterou se před chvíli miloval, lehce hladí její obrysy.
Prstem křižuje všechny ty partie, které mu daly poznat výbuch neředěné vášně. Vnímá její vůni, absorbuje ji všemi smysly, cítí, jak se mu opět vhání krev do celé těla a chtěl by zas, chtěl by znova.
Usmívá se, hlavou mu běží myšlenka s otázkou.
Jak dlouho mne vzrušuje její smyslnost, její plné a vášnivé rty ? Co přesně pudí mé já, abych znova toužil po ostrých hrotech jejích bradavek, abych hledal útěchu a vysvobození v jejím hojném klíně ?
Bude to sedm, ne, je to přesně osm let, ani den, ani noc navíc.
Milenka, která přesně pozná, kdy toužím rozpálit žár v divokém a žhavém milování.
Milenka, která přesně vycítí, kdy mé tělo touží pouze laskaní polibkem, hlazení, šimrání.
Tak dlouho, tak intenzivně a pořád jako poprvé.
Konec snění, pomalu se zvedá z lůžka, lehce naklepe peřinu, skutečně lehce, netouží probudit ženu, která se přetočila a na ústech se jí rozhostil blažený úsměv.
Pavel je rád, že se nemusí dívat do smutných očí, které na něj vždy řvou, jakým se narodil zoufalcem, jakým je hulvátem na poli vztahů ukazujíc svou pravou tvář.
Napasuje své ochablé mužství do opraných riflí a s cigaretou v ústech hledá ve skříni křížový šroubovák. Musí přišroubovat odpadlou lištu u kuchyňské linky a změřit rozteč koupelnové baterie, která ho svým kapáním přivádí k zoufalosti.
Stal se jediným mužem této domácnosti. Na lůžku jako plenitel, se šroubovákem v ruce jako budovatel.
Nasedá do auta a projíždí městem, které oddychuje, spí.
Vtahuje rychlými šluky cigaretový kouř a těší se do postele. Do voňavých peřin, které jeho Hedvika stále ze zvyku škrobí a on stále ze zvyku lamentuje.
Těší se, až zaboří celou svou chlapskou sílu do křupavého polštáře, jak se obalí vůní levandule, kterou jeho manželka tolik miluje, no a on vlastně taky.
Ještě doušek studeného mléka, svlažit vyprahlá ústa, když v tom na stole zahlédne lístek psaný rukou jeho ženy :  " V koupelně nám kape baterie, udělej s tím něco a krásně se vyspi po noční. Tvoje H. "


Když ona si lže
Vánočně vyzdobenou kapličkou se nesou koledy, které zpívá sbor mladých kantorů.
Od úst jim lehce odfukuje pára, mlží se brýle, nohy zebou i v zateplených botách. Mezi skladbami trocha vařícího punče a Kláře svítí oči.
Dívá se na Libora a ten právě pohladil svým mužným hlasem malého Ježíška, aleluja. I on cítí kouzlo okamžiku, maličko i slzu toho alkoholu. Opětuje Kláře úsměv.
Bože, jak to bolí, jak jsi ty, malý, maličkatý Ježíšek dovolil, abych já proplakala tolik nocí, tolik dní.
Mladé ženě běží za zavřenými víčky životní pouť jejich lásky.
To, jak se spolu poprvé potkali ve dveřích katedry, jak se poprvé políbili, poprvé pomilovali.
Jejich studentská láska opředená kantorským nadšením, zpěvem ve sboru. Zájezdy plné nastudovaných skladeb, tlachání s ostatními sboristy až do ranního kuropění a pak nádherné milování na lesní mýtince, kam probleskovaly první sluneční paprsky nového dne.
Kde se to celé pokazilo ? Kdy mi chtěl ten zrádce říct, že přizval k milování i jinou ?
Proč si vzal naprosto cizí ženskou? Proč, proč, když miloval mne ?
Otevírá rozechvěle víčka.  Sousedka po pravici jí pobídne ...do toho, zazpívej to nadpozemské  Ave Maria, milá Kláro.
Dojemná jsou tato setkání s vánoční tématikou a když pak všichni tleskají, ten plamínek smutku není tak bolestivý.
Před kapličkou se všichni loučí s přáním příjemných vánočních svátků a lehounce poletuje sníh jako příslib bílých vánoc.
Libor podává ruku své bývalé lásce, třese s ním a pak jí záhy lehounce, takřka nostalgicky pohladí.
Usměje se, ale moment vzájemné blízkosti neprotahuje víc než je nutné, odchází za svou ženou, za svými dětmi.
Klára stojí, tečou jí slzy a cítí ten dotyk pohlazení, který rozdírá všechny její smysly.
Dívá se za mužem svého srdce s falešnou nadějí, co když ? Třeba mu budu jednou chybět, třeba ho omrzí, třeba ...  a tiše pronese : " Já jsem tu pro tebe vždycky a vždycky budu, lásko moje . "


Když ono / dospělé / lže.
Seděli všichni tři na barevném koberci v dětském pokojíčku. Malý Ondrášek bouchal roztomile kostičkami, žvatlal a kolíbal se z jedné strany na druhou jako tučňák. Cítil pohodu, viděl své rodiče, jak se na sebe usmívají, občas spolu zalaškují a vůbec, maminka už nepláče, svítí jí zase oči.
I velký Ondra měl zase pocit, že to jeho zaškobrtnutí mu Iva konečně odpustí a on se bude moci vrátit. Strašně, ale strašně mu oba chybí. Přežívá ze dne na den a lituje.
Chtěl by jí obejmout, tolik by chtěl, ale bojí se. Nechce zpřetrhat tu jemnou pavučinku, kterou mezi sebou natahují, raději se osmělím příště, říká si. Nenechám je už nikdy, nikdy, nikdy, jaký já jsem vůl.
Zadrčí zvonek a celá atmosféra namlouvání je zpřetrhána. Kdopak to asi zvoní, kdo ruší klid a nebývalé štěstí této dvojce ?
V domácím telefonu se ozve burácející hlas : " Ivuško, to je jsem já s tatínkem, my jsme přijeli, aby ti nebylo smutno, otevři nám, děvčátko moje."
Děvčátko ? Ve třiceti ? Za co ? Proboha, vždyť je tu Ondra, to by maminka nevydýchala !
Nutí svého stále ještě manžela, aby se rychle oblékl a odešel. Jeho tchýně by rozpoutala takové peklo a to Iva nechce. Žádnou satisfakci, žádný řev, žádné výčitky, stačilo to minule.
Zmáčkne konečně bzučák, ufff, to bylo o prsa.
Z výtahu vystupuje jako generál maminka, za ní se schovává tatínek, obtěžkaný taškami s domácím štrůdlem a hromadou sklenic lahodných zavařenin.
Maminka burácí svým hlasem až na lesy, líbne svou dceru, svého vnuka a naplno vletí se svou sádelnatou zadnicí do bytu jako neřízená střela.
 " Ivuško, ty málo jíš, jsi hubená. Spíš vůbec ? A co malý, už jsou ty zoubky v pořádku ? Holčičko moje, no a co ten kretén ? Už ti dal konečně pokoj ? Nevěř mu !!! "
Pod palbou otázek Iva zavírá byt a s rezignací v hlase tiše odpovídá : "  Všechno je fajn, maminko "... kretén sedí v mezipatře schoulený a opět je na začátku své bitvy.

Nemá se lhát, protože lež má krátké nohy a v těchto dnech i maličko omrzlé. Chybí mi psaní na téma týdne z Blogu cz. a tak jsem si dovolila zase trochu inspirace.
Přeji vám krásný víkend, sváteční víkend a moc bych nám všem přála, aby  " PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZILA NAD LŽÍ  A NENÁVISTÍ ."
 Vaše blondýna.




49 komentářů:

  1. Milá zlatá, nádhera! Nádherně napsané. Něco z těch tří témat tak trochu znám, navíc jsem v něčem takovej chimérickej snílek a nepomáhá od toho ani srdíčko od Kovboje ze sodalitu který by mne měl udržet nohama na zemi.... Bohužel, když se tak dívám kolem sebe a poslouchám i zprávy, zatím je v platnosti to heslo opačně. Lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je to zelený srdíčko, co nosíš...?
      Simona měla taky srdíčko, si budu muset taky nějaký pořídit, i když s teda zdá, že moc nefunguje...:D

      Vymazat
    2. Být snílek není závada, jen si přitom musíš uchovat zdravý rozum, jinak tě to semele, bohužel.
      O politice ... nebudeme si kazit den.

      Vymazat
    3. Srdce bys měla dostat, ne si je pořizovat sama !

      Vymazat
    4. Ano, to je ono.... i když ono není zelené, ale šedofialové a jen trochu tam má na jedné straně zelenkavé žilkování. Má mít i ochranou úlohu. No ale i když mne při zemi nedrží, aspoň je to hezký, že si k narozkám vůbec někdo na mě dárkem vzpomněl....když ne vlastní rodina.

      Vymazat
    5. Já jsem ale extrémní snílek. Proto se mi stává to co, se mi stává....

      Vymazat
    6. No, to ho nebudu už mít nikdy...:(

      Vymazat
    7. Extrémní snílku, nakopat vlastní rodinu do prdele a s rozeběhem !

      Vymazat
    8. Míšo, já stále naivně věřím, že ten kdo ti to srdce koupí, ten to bude i tak myslet!

      Vymazat
  2. Simčo, krásně píšeš. Ze všech Tvých příspěvků by jsi mohla vydat knihu a věřím, že by se skvěle četla. Chybí mi správná slova, ale psaní máš v krvi. Tvé příběhy mne baví.
    Přeji fajn víkend. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Dášo, ráda si něco napíšu zde, ale obdivuji každého, co stvoří něco, co má hlavu a patu, no a někdo to taky čte.

      Vymazat
  3. I když si rád vymýšlím, snažím se nelhat. Někdy ale kacířsky uvažuji o tom, jestli není jen iluze, že svět bez lží by byl lepším a příjemnějším místem k životu. Minimálně ty lži, kterými občas obelháváme sami sebe, dodávají občas našemu životu takové barvy, které umějí učinit náš svět o něco snesitelnějším, než vyplývá z jeho podstaty. Moc pěkně a citlivě napsané.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fantazie, iluze k životu patří, souhlasím s tvými řádky, protože i pravda se musí umět podat v pravý čas.

      Vymazat
  4. Jak s oblibou říkám, lež má krátké nohy, ale vždycky tě doběhne. Lidé si tak strašně komplikují lží život, asi proto, že je to tak snadné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My doma říkáme:
      Lež, máš krátký nohy...:D

      Vymazat
    2. Jak už jsem psala víš, ona i pravda se musí umět naservírovat v pravý a vhodný čas, protože pak dokáže zabolet stejně jako lež.

      Vymazat
    3. Trefa!
      Jiřina z N.

      Vymazat
  5. Umíš krásně psát o životních kotrmelcích, které nás mohou potkat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Život kolem mně je mi velkou předlohou.

      Vymazat
  6. Simčo, bezva čtení :)
    Tyhle někdy drobné, někdy větší lži máme všichni.... ale málokdy je to výhra.
    Měj se moc hezky. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. I lhát se musí umět a někteří jsou skuteční mistři, zcela neškodní jsou pak pohádkáři, znám jednoho a toho skutečně miluju a jeho příběhy také.

      Vymazat
  7. Mně se tak nějak nechce nějaké moje úvahy k tomuto napsat. Ty jsi to napsala tak působivě, že je vlastně vše řečené.
    Měj příjemnou neděli, Simi !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, už to slovo působivé. no je kouzelné.

      Vymazat
  8. Simi, máš neskutečný dar popsat surovou pravdu, co je vlastně lží...
    Kéž bychom s ní nikdo z nás neměli co dočinění.
    Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vše je reálné, vše je ze života a předlohou je mi skutečnost, že tito lidé jsou z masa a kostí, chybují a chybovat budou. Máme to vnitřně nastavené, je to tam!

      Vymazat
  9. Blondýnko, krásné, ze života. A kéž by začala platit ta poslední věta, v této chvíli je to velmi, velmi zapotřebí. Měj klidnou neděli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se politice na blogu vyhýbám, protože to vždy vzbudí emoce a lidé se pak rozhádají, zbytečně ...ovšem souhlasím, potřebujeme to jako prase drbání.

      Vymazat
  10. K tomu není co dodat!
    Simi, měj hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
  11. Velmi krasne napisane! Pis dalej, pis viacej. Peknu nedelu, neciganim!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahý panovníku, děkuji,
      psát víc nemohu, už tak se občas cítím jako otrok blogu a aby to mělo patu i hlavu, nelze produkovat víc.
      Děkuji, jsi můj hrdina.

      Vymazat
  12. Byla jsem tu určitě prvně a jsem moc ráda. Musela jsem se kouknout, jaká to blondýna měla přijet s Kitty k nám, tedy myslím Alču a mě. Super! Už teď se těším.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těší mě, určitě jsi na mé blogu nebyla poprvé, i já jsem u tebe komentovala.

      Vymazat
  13. Psaní je dar, radost je u tebe číst. Díky.
    Hezké dny přeji. J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě mne těší tyto řádky číst, bohužel je to i závazek, být alespoň trochu v lajně a nezkazit to.

      Vymazat
  14. No, Simonko, pokud je na tom prvním příběhu aspoň žďabec autobiografie, tak nevím, kde bereš čas na tu krásnou nzahradu ...:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirečku, ty kouzelníku, zda autobiografie, to nechám na fantazii čtenářů, mohu pouze říct, že někdy žiji víc životů než je zdrávo.
      Zahrada je vášeň, nic nevylučuje skutečnost, že nejen na milování se mohou muži podílet, že!!!

      Vymazat
  15. Off šem, jeden můj kamarád z devítky říkával:
    "Lež má krátké nohy, ale časem se dá vytrénovat."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím, znám mnoho sprinterů ...

      Vymazat
  16. Jak už zde bylo řečeno, mohla by jsi psát knihu.
    Příběhy, které píše sám život ne každý umí tak příjemně podat jako ty.
    Děkuji ti za to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemohla, napsat a přereprodukovat kus života, je jiné než oslovit mnoha stovkami vět, souvětí a hlavně, aby to mělo patu, hlavu, kdepak, stačí mi to, jsem soudná. Ale děkuji.

      Vymazat
  17. A tak jsem četla, četla a před očima mi ty příběhy běžely jako film. Mnohdy si člověk lže vlastně sám sobě. Co je horší, lhát ostatním nebo sobě? Ani nevím, nesnáším lež.
    Simi, ráda čtu tvé životní náhledy pod pláště druhým.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oboje je bolestivé, ale jsme pro život takto vybaveni, někdo to umí skoro profesionálně.

      Vymazat
  18. Krásně napsané, když nechceš psát celou knihu, co alespoň povídky? Tady už by to bylo na slušnou sbírku..
    Ale možná je to u tebe jako u mě s pečením cukroví nebo vyrábění vánočních a velikonočních ozdob - dokud je to pro zábavu a radost z radosti obdarovaných, vše ok. Když na zakázku "musím" už to ze mě neleze.
    K tématu - lhát se nemá, kromě tzv.milosrdnych lží, někdy to jinak nejde. Na ostatní lži člověk musí mít sakra dobrou paměť!! :-))

    OdpovědětVymazat
  19. Někdo zalže jednou a pak se mu s tím žije špatně celý život. Pro jiného je lhaní běžná záležitost. Asi nejhorší je lhát sám sobě...

    OdpovědětVymazat
  20. To bych si také přála, a jak moc! V reálu to, zdá se mi, bývá spíš tak, že lež zvládne oběhnout svět, než si pravda nazuje boty. Ale člověk nesmí ztrácet naději :-) Díky za dnešní várku příběhů!

    OdpovědětVymazat
  21. Páni, Simčo... jednou budu chtít tvou knížku s autogramem, jo?

    OdpovědětVymazat
  22. "před chvíli miloval a už chce zas"

    To se dá jen závidět :).

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.