Jak jsem nechtěla jít na hřbitov ...

Jsou jich plné noviny, časopisy, internetové portály. A čeho ?

Anket přeci, zda preferujeme exportovaný halloween nebo klasické dušičky.

Procházela jsem včera večer s mou vnučkou satelitní vesnicí a kolem domů a stavení se na nás šklebily rozcapené tlamky vydlabaných dýní.

Nepopírám, že některé byly dekorativně sladěné s celým domem a vůbec to nevypadalo špatně.

Jen ta malá z toho nebyla vůbec unešená a spíše se těšila, až budeme doma.

/ právě totiž duševně řeší, jestli když sova houká, se musí jít spát hned /

Pokud by Soptíček ovládal umění čtení a psaní, asi by včera nezaškrtl žádnou variantu.

A jak jsem to měla já jako malá žabka, když se na dušičky za oknem rozsvítily svíčky jako upomínka na milé, po nichž zůstalo u srdce navždy zaplněné místo ?

Milovala jsem tu atmosféru, kdy se brzy smrákalo, pod nohama šustily žluté spadané listy, mlha padala a přesto mi " pokojíčky  " pro zemřelé připadaly útulně načinčané, rozsvícené a opečované.

Ze všeho nejraději jsem poslouchala drby sousedky Shořálkové, které se tichounce hřbitovem nesly a moje fantazie jela na plné obrátky.

Přesně jako dneska ráno.

Představila jsem si moji milovanou maminku / rozuměj nejmilovanější generálku /, jak sedí v nebeském obýváku, pije turka halp und halp, povídá si se svou kamarádkou Janou, přítel Petr si zapaluje cigaretu od cigarety a obě ženy ho peskují, že jim budou smrdět nebeské záclony.

Jestli ten seriál bude lepší na Primě nebo HBO a jestli k obědu svíčkovou a nebo pizzu z restaurace 

" U svatého Petra ".

Vůbec jsem dneska neplánovala, že bych jela na hřbitov, někdy během víkendu.

Až opadne ten dušičkový stres, ucpané silnice svátečních řidičů.

No jo, ale co ta moje nejjasnější hvězda na nebeském pódiu, to půjde spát bez rozsvícené svíčky ?

Nepůjde.

Pod nohama mi šustily žluté listy, z mlhavého oparu se probouzelo slunko a spousta " pokojíčků " pro zesnulé svítila, blikala, blýskala se, pýřila se a jinak dávala znát, že ti moji, ti na mne nezapomněli.

Slyšela jsem tichoučké pobrbávání, které se neslo ranním hřbitovem.

A jako odměnu jsem zahlédla modré oči mojí maminky, jak se zase nádherně usmívaly mezi vějířky vrásek. Spokojeně se usmívaly.

A votom to je, občas slyšet trávu růst, občas být staromilec a rochnit se ve vzpomínkách, ale nikdy nezapomenout.

Přeji vám krásný dušičkový víkend a co bych zaškrtla do ankety já, tak to jsem asi pochopili...